"Dobrý den, majore Gagarine" - předehra ke slávě

11. května 2010 v 14:31 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
Ostrava
Smetanovo náměstí v šedesátých letech minulého století. Před budovou divadla Zdeňka Nejedlého se nacházel nejvýznamnější přestupní uzel ostravské městské hromadné dopravy. Za divadlem bylo ještě umístěno autobusové nádraží.
Foto: archiv Jiřího Hertla
Již jsme si řekli, že souhra šťastných náhod vine se životem Gustava Broma - a tedy zcela zákonitě i životem jeho orchestru - jako červená nit. Ta z 12. dubna 1961 měla však ve svých důsledcích vpravdě osudový význam. Doslova přes noc jej posunula do popředí zájmu všech sdělovacích prostředků, politických oficialit i všech vrstev českých a slovenských rozhlasových posluchačů a televizních diváků. Písnička "Dobrý den, majore Gagarine" nebyla pravda žádným uměleckým veledílem, ale byla melodicky přístupná všem generacím a především postihla atmosféru obecného vzrušení, a nestyďme se říci, spontánního obdivu lidského rodu k onomu odvážnému, sympatickému muži, který se jako první ocitl na oběžné dráze mezi nebem a zemí. To, že byl Jurij Alexejevič Gagarin občanem Sovětského svazu se nebralo jaksi v potaz. A bylo to tak správné.
Teprve po roce 1989 jsem dostal dva anonymy. "Ještě budeš zpívat 'Gagarina', ty vlezdoprdelisto jeden?" stálo v jednom z nich. Kdyby se byl podepsal, tak bych tomu hňupovi odpověděl: "Takovým lidem, jako byl Gagarin, bych zpíval vždycky a rád." Říkám to přesvědčeně, protože jsem o něm slyšel v Rusku vyprávět ze všech stran. Hovořil jsem s lidmi, kteří ho osobně poznali, a všichni se shodovali v jednom: že to byl normální, skromný a moc sympatický mladík. Asi po roce, když jsme byli v Sajuzu na druhém turné, mě najednou volali na naše velvyslanectví, že soudruh Gagarin by si přál, abych mu podepsal naši desku. Udělal jsem to samozřejmě velice rád, jenom mi bylo líto, že nedošlo k našemu osobnímu setkání, které se sice plánovalo, ale časově se pak už nestihlo.
Uplynul sotva měsíc od šťastné ostravské nahrávky a orchestr Gustava Broma dostal pozvání na turné po Sovětském svazu. Termín podzim 1961.
Češi byli ve vesmíru pak v roce 1978 třetí na světě!
Přiznám se, že v první chvíli jsem měl strach, co si tam s tím naším jazzem počneme, a přemýšlel jsem, jaký repertoár si vlastně připravit. Naprosto zbytečně! Úspěch jsme tam měli se vším, co jsme hráli, všude obrovský. Nejen v centrálním Rusku, ale i na východě, v Asii. V Taškentu například na nás přišlo do amfiteatru takových pět-šest tisíc lidí, potlesk po každým chórusu jako při nějakém festivalu.
Orchestr Gustava Broma přinesl lidem do Sovětského svazu zřejmě kus západního světa, který byl pro ně léta tabu.
Po dvou měsících jsme se vrátili domů s takovou gloriolou, že papaláši se nám klaněli až k zemi a ti brněnští nám hned začali vyčítat, co prý my Brňáci děláme v Ostravě. Tak jsem si troufl a povídám: "Vždyť jste o nás ještě před půl rokem nechtěli ani slyšet, vy troubové. Kdyby Gagarin vyletěl o tři měsíce později, tak už jsme byli všichni v Ostravě i přestěhovaní." Musím ale říct, že situace se potom pro nás kardinálně změnila. A nejen v Brně. Najednou jsme měli otevřený celý Západ, pozvánky na různý festivaly, dlouhodobý zájezdy a turné se jenom hrnuly. Do Sovětského svazu jsme jeli příští rok znovu a potom ještě asi sedmkrát.
Rád bych se v této souvislosti zmínil o jedné věci. Nikdy jsme nebyl členem žádné strany.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR - Informace k volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Ani té nejmocnější. V osmašedesátém - to jsem byl už hodně populární - mě volali krátce před okupací znovu a znovu mě vybízeli, abych si podal přihlášku. "Pro mě je přijatelné členství jen v takové straně, kde bych mohl říkat, co chci, a nemusel se přitom bát následků," řekl jsem jim tehdy. "Rozmyslím si to." Ale čas na rozmyšlenou mi nedali. Za pár dní k nám vjely sovětské tanky.
21. srpna 1968
Josef Žemlička
Omice 134
(25.3.1952 Brno - 21.8.1968 Brno)
učeň n. p. ZKL Brno
U benzínového čerpadla na Jihlavské ulici v Brně-Bohunicích, u odbočky na Nový Lískovec, utrpěl dne 21.8.1968 asi v 9.30 hodin střelné smrtelné zranění, kterému při převozu do nemocnice podlehl. Šestnáctiletý život Josefa Žemličky ukončila jedna osudná okupační kulka. Nad jeho zbytečnou smrtí se po více než dvacet let rozhostilo neprodyšné mlčení.
Teprve v roce 1991 byla Josefovi Žemličkovi u zastávky MHD "Dálniční přivaděč", v Brně-Bohunicích, odhalena paměťní deska
Na betonovém podstavci tvaru ležícího hranolu je v horní polovině bronzová obdélníková deska se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce.
Jedete-li ve směru ven z města, je paměťní deska po pravé straně kousek od Fakultní nemocnice Brno-Bohunice.
A přesto jsem krátce předtím, po těch mnoha zájezdech v Sajuzu, vstoupil do SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství). Sám. Bez vyzvání. Proč? Protože jsem se mohl na vlastní kůži, spíš bych řekl vlastním srdcem, přesvědčit, že ruský člověk je v podstatě dobrý člověk, a že to, co nám jej tak zošklivilo, byla politika. A hlavně politici, kteří z Rusů dělali nadlidi a nás nutili je uctívat. Já jsem tam naopak všude slyšel, jak oni k nám vzhlížejí s úctou a obdivem a jak si váží našeho národa. Setkal jsem se s mnoha lidmi různých generací i společenského postavení, uzavírali jsme přátelství, zvali nás do rodin, kde se nám svěřovali se svým trápením, nadávali na režim stejně jako my u nás a zahrnovali nás takovou pozorností, že mi často bylo až stydno.
Jeden příklad za všechny: v Suchumi nás jednou nalodili na velkou zaoceánskou loď Gruzia - už nevím, kam jsme to tenkrát cestovali. Náš sovětský vedoucí (i my jsme museli mít svého "anděla strážného") nás na palubě ubytoval, kluci dostali kabiny pro dva, mně oznámil, že jsem host kapitána a přidělil mi apartmá hned vedle jeho kajuty. Kapitán byl asi čtyřicetipětiletý Gruzínec, hezký chlap. Každou volnou chvilku trávil se mnou. Výborně jsme se bavili, akorát bylo trapné, že jsem si nemohl nic objednat, poněvadž když jsem chtěl platit, nikdo ode mě nevzal ani kopějku. Prý na příkaz kapitána. Tak jsem se ho jednou, když právě rozlíval "savětskoje šampanskoje", zeptal, čemu nebo komu za to vděčím. "Jednak mám rád tu muziku, co děláte," povídá, "a jednak ... víte, můj otec mi vždycky říkal: Jednou musíš navštívit takovou malou zemičku uprostřed Evropy, tam žije národ, ze kterýho bychom si měli vzít příklad ... A to je druhý důvod. Moc bych chtěl, abyste se tu cítil jako mezi svými." Pozval jsem ho tenkrát na příští léto k nám na chalupu do Tater, hrozně se na to těšil - bohužel nedočkal se toho: v zimě jsem dostal zprávu, že zemřel na rakovinu. Dodnes mě mrzí, že jsem mu jeho pohostinnost a krásný vztah k naší zemi nemohl oplatit.
To, co teď řeknu, se určitě nebude každému líbit, ale nemůžu si pomoct, je to tak. Projel jsem kus světa, poznal různý lidi různých národů i ras, takže vím, co mluvím. Všichni, pokud jsou jen trochu normální, si přejí žít ve vzájemné shodě, dokážou se vzájemně respektovat a vyjít si vstříct, eventuálně se i dohodnout, když je třeba. To všechno svinstvo, vraždění, války, nenávist, má na svědomí pár ctižádostivých a někdy i zakomplexovaných individuí, která potřebují za každou cenu někoho ovládat, aby si odreagovali své mindráky; a čím toho ovládají víc, tím se cítí silnější. A tak se vrhají na politiku a pod rouškou všelijakých -ismů slibují ráj na zemi a štvou lidi proti sobě. Pak se vyvražďují celý národy - jako třeba teď v ... (laskavý čtenář si aktuálně doplní) - místo aby pár šílenců pěkně pochytali a vystřelili třeba na měsíc a do jejich křesel posadili slušný lidi. Já vím, trochu to teď zjednodušuju, ale v zásadě, myslím si, mám pravdu a i prakticky to zase tak neproveditelné není. Šílenci patří do blázince a ne do politiky, jde jen o to, aby je k ní nikdo nepustil. A to opravdu záleží jenom na nás.
Chodit po světě se srdcem na dlani a současně umět otevírat i srdce těch druhých, je dar od Pánaboha, kterého se Gustavu Bromovi dostalo vrchovatě. Byl to vklad, který dokázal zúročit ku prospěchu své kapely a který mu odemykal dveře zpočátku beznadějně zamčené. A i když ani on nebyl zcela ušetřen lidské zloby, jeho přirozený šarm a jakási až plebejská bezprostřednost mu vždycky znovu pomohly přejít po žhavém uhlí všemožných nástrah a nátlaků bez popálenin a s palmou vítězství. Jeho charisma ve spojení s muzikantským talentem se stalo určujícím faktorem uměleckých úspěchů Gustava Broma.
Písnička o majoru Gagarinovi se ukázala být tím správným klíčem, nalezeným v pravou chvíli. Brána, kterou otevřela, vedla do celé Evropy. Úspěšný zájezd do Sovětského svazu se stal v tehdejší politické situaci signálem i pro ostatní země takzvaného východního bloku. Uvědomili si, že s touhle kapelou nemohou u svých ideologů narazit. Nasledovalo tedy nejen další turné po Sovětském svazu, ale i zájezdy do Polska, Maďarska a NDR (Německé demokratické republiky).
V Berlíně jsem se tehdy setkal s Dukem Ellingtonem. Byl to pro mě zážitek, nevím k čemu bych to přirovnal. Asi jako když se petřínská rozhledna potká s Eiffelovkou. Jenže on to byl docela normální člověk. Když mi představoval svýho syna Mercera, všiml si řetízku s třináctkou, který jsem měl na krku. "Třináctka je i moje šťastný číslo," zazubil se na mě - a veškerá oficialita byla v tu ránu ta tam. Začal mi vyprávět, že když v roce 1927 v Haarlemu v jednom jazzklubu začínal, bylo právě třináctýho a navíc pátek. Všichni ho prý varovali, ať to odloží na jiný den, ale on přesto začal a všechno, co od té doby se svou kapelou prožil, patří k nejšťastnějším dnům v jeho životě. Takže na třináctku nedá dopustit.
Duke Ellington v roce 1956
V životě jsem si nemyslel, že si budu jednou takhle povídat s geniálním Elligtonem,

že Benny Goodman mě bude plácat po zádech a poslouchat naši muziku, že si dokonce koupí i naši desku.
A když už jsem u těch slavných: mrzí mě jenom, že jsem se nesešel nikdy se Stanem Kentonem. Nesmírně jsem si ho vážil nejen jako muzikanta, ale i jako šéfa orchestru. Holt každý máme nějaký svůj idol!
Čas strávený na zahraničních zájezdech, pomalu začínal převažovat nad čínností doma. Při vší zaneprázdněnosti si však Gustav Brom velmi dobře uvědomoval, že jeho prezentace na domácích podiích nesmí ztratit kontinuitu, a za druhé, že je třeba vychovávat pro jazz mladé publikum. Začíná tedy od počátku šedesátých let pořádat pravidelné koncetry pro "Hudební mládež" nejen v Brně, ale i v Bratislavě a v dalších větších městech. Od té doby si taky sám konferuje své koncerty.
Národní třída v Hodoníně
Ono to vlastně začalo, jak to většinou bývá, náhodou. Jednou se nám stalo, myslím to bylo na koncertě v Hodoníně, že nám nepřijel konferenciér. Nedá se nic dělat, řekl jsem si, musíš se do toho pustit sám. No a když už jsem stál na pódiu, tak jsem se pokusil každou skladbu lidem nějak přiblížit, vysvětlit jim, proč ji hrajeme, jak vznikla, eventuálně kdo ji uvedl poprvé a tak dále. Mělo to ohromný ohlas, že jsem u toho zůstal, poněvadž jsem poznal, že když se publiku naše práce přijatelnou formou předem přiblíží, jinak na ni reagují, jsou zasvěcenější a daleko víc se na poslech skladby koncentrují. Když jsme pak začali dělat pořady pro mládež, zaměnil jsem ty "konference" za výchovné přednášky o jazzu jako takovém, o tom, jak vznikl, jak se vyvíjel, popsal jsem různé vývojové styly, ke kterým jsme hned připojili živou ukázku. Moc se to osvědčilo, mládež to brala a chodila na naše "výchovňáky" moc ráda. Uspořádali jsme jich tenkrát kolem dvou stovek. Pak jsme začali jezdit ven a já jsem si už naše koncerty automaticky uváděl sám. Na Západě to byla móda, že bandleader si svou kapelu i sám konferoval. Němčinu jsem se naučil ještě za války, z francouzštiny jsem maturoval a anglicky jsem se doučil později, takže v podstatě v žádné z evropských zemí jsem neměl problémy. I když nejlíp se mi hovořilo francouzsky. Dobrý základ jsem si přinesl ze školy, a když jsme pak v tom roce 1947 byli sedm měsíců ve Švýcarsku, tak jsem se dennodenní konverzací tak zdokonalil, že jsem francouzsky mluvil jako česky. Své konference jsem si nemusel vůbec připravovat, mluvil jsem spatra, jak mě co napadlo. Nikdy jsem předem nerozvažoval, o čem budu na pódiu mluvit. Co jsem chtěl říct, to jsem řekl. Jenom v angličtině, ve které jsem nebyl tak pevný v kramflekách, jsem si své povídání před koncertem aspoň přibližně sesumíroval. Největší legrace se udála, když jsme jeli poprvé do toho Sovětského svazu. Uváděli nás tam místní konferenciéři. Jednou jsem to ale takovou hatla patla ruštinou zkusil já sám a ti kluci přesto přiběhli celí nadšení a že prý "ty nás, Gustave, vůbec nepotřebuješ!" Tak jsem se začal po návratu u své sestřenice, která byla profesorkou ruštiny, učit azbuku i gramatiku, a když jsme pak za rok jeli do Sajuzu podruhé, poslal jsem po třech nedělích jejich dolmečra pryč a dalších sedm týdnů jsem si už všechno uváděl sám. Teprve když jsme se na letišti v Moskvě loučili, přišel ke mně jejich děžurnyj, co nás měl na starosti, a povídá: "Gustave, skaži kak eto možno? Ty gavariš pa česki a ja vsjo panimáju!" Trhni si nohou, chlape! myslím si v duchu. Až v letadle jsem si uvědomil, že jsem si místo ruštiny osvojil jakési slovanské esperanto, něco na způsob "Stojí grúška v širóm póli". Ale domluvil jsem se a to bylo hlavní. To je totiž tak. Když se ocitnu v cizí zemi na pódiu a publikum ví, že jsem Čech, jak Němci, tak Francouzi, Rusové, ale i Angličani, všichni jsou rádi, že mluvím jejich mateřštinou. Dělá jim to dobře, že cizinec umí jejich řeč, dokonce ho za to obdivují. A odpustí mu nějaké ty chyby. Jen se člověk nesmí stydět. A to můj problém nebyl.
Počínaje rokem 1961 začíná pravidelná spolupráce Bromova orchestru s činoherním souborem Státního divadla v Brně. Režisér Evžen Sokolovský si jej přizval k inscenaci původní hry Ludvíka Kundery Totální kuropění s hudbou Jana Nováka. V listopadu téhož roku absolvovaly oba soubor, činoherní i Bromův, s touto hrou zájezd do polské Poznaně, kterého Bromovci využili k samostatnému koncertu. O dva roky později se spolupráce opakovala, tentokrát při realizaci původní hry Korzár - opět od Ludvíka Kundery a s hudbou Zdeňka Pololáníka. V červnu téhož roku měla v mezinárodním varieté Rozmarýn premiéru revue Lubomíra Černíka Devět děvčat kolem nás - rovněž s orchestrem Gustava Broma. Celá kapela a Gustav Brom osobně pokračovali v úspěšném navazování kontaktů s brněnskou kulturní obcí i s jednotlivými umělci.
Ta přátelství s brněnskými divadelníky, komiky, konferenciéry se datují už z válečných dob. S některými jsme byli společně totálně nasazeni ve Zbrojovce a potom dělali ty revue pro zákopníky. Mám na mysli dvojici Ko + Ko (Konůpka + Kosina), Karla Šeplavého, a především Jirku Štuchala. Jeho žena Věrka Racková byla moje první zpěvačka. A Jura? To byl ohromně veselý, upřímný a kamarádský člověk. Na rovinu jsme si vždycky řekli, co a jak, on měl rád mě, já jeho. Byl asi o dva tři roky starší, zkrátka moje generace. Často jsme se navštěvovali a žili vlastně jako jedna rodina. Jura patřil k našim nejlepším komikům. Bez něj si člověk nedovedl představit žádný pořádný kabaretní pořad, stejně jako kdysi bez Vlasty Buriana. Mám na mysli třeba rozhlasové Silvestry ... anebo pravidelné sobotní hodinovky pro automobilisty, "Zákruta" se to myslím jmenovalo! Jenomže komikové to měli tenkrát těžký. Hlídali je ze všech stran a Juru se jim nakonec podařilo úplně odrovnat. Když potom zemřel, Věra se stáhla do ústranní, nechtěla už veřejně vystupovat a ukazovat se. Ani se jí nedivím. Moc jsem měl rád Láďu Menšíka, skoro pokaždé se u nás zastavil, když byl v Brně, naposled pár týdnů před tím než, chudák zemřel. Anebo Pepek Karlík, Láďa Lakomý, to byli a jsou lidi mé krevní skupiny, s těma si rozumím ...
No a na Slovensku mám Laďu Chudíka! Po tom seriálu jsme mu začali i u nás říkat "doktore"! Jeden čas se taky dal vlákat do politiky, dělal asi čtyři měsíce ministra kultury.
Točili jsme v Bratislavě zrovna nějakou televizi, když jsem ho potkal u Carltonu. "Gustík, pojď na káfku!" zval mě vlídně. Vešli jsme dovnitř, sedli si a já se ptám: "Tak co, Laďo, ještě's toho nenechal?" "Nechal, Gustík, nechal," přiznal se, "vieš, politika nie pre slušných l'udí. Zůstat tam eště chvilku, tak by mě chytnul infarkt nebo bych musel dát někomu pár facek." A měl pravdu. Na politika byl - a zvlášť v těch normalizačních časech - moc jemný a slušný.
Zatímco v zahraničí se Bromův orchestr setkával s čím dál tím větším zájmem, u nás jazz svou popularitu pomalu ztrácel. Spolupráce s brněnskými divadly byla tedy Bromovi na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století víc než rovnocennou náhradou za opadavající zájem o moderní jazz i taneční písňovou tvorbu, kterou orchestr na svých koncertech ve vkusně namíchaném koktejlu z obou žánrů svému publiku nabízel.
A málo platné, mladou generaci už zajímalo něco jiného. Přímo masově začala propadat hudbě rockové, v naší zeměpisné šířce propagované a produkované pod názvem big beat.
A tak Gustav Brom musel hledat pro uplatnění svého orchestru jiné oblasti a jiné publikum a pronikat do širšího povědomí posluchačů i odborníků na hudebním poli jiného druhu.

"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Věnováno synovi.
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010