Velikonoční bonus - Richard pátrá na Valašsku

1. dubna 2010 v 15:39 | JUDr. Zahálka |  Veselé velikonoce
1
... Železniční trať u Troubska ...
2
... Před lety tudy jel Giorgio se svoji maminkou do Brna. Po letech nastal veliký obrat v pátrání. Richard zachytil stopu ...
... Stopa vede z Moravského Krumlova ...
... Na Valašsko ...
... Jaké tajemství bylo ukryto v uzamčené skříni v Moravském Krumlově? ...
2
... A co v té televizi vlastně onoho dne odpoledne Giorgio zahlédl? Zahlédl snad Giorgi Jana? Syna pana Jožky Matalíka? ...
4
... Ne! To musíme zcela vyloučit! Tehdy se ještě neznali! Richard začíná něco tušit. Stopa vede na zámek v Jeseníku nad Odrou. Richard v Novém Jičíně něco našel ...
5
... Syn pana Jožky Matalíka Jan a Giorgio se poprvé potkali až v nočním rychlíku přímého vozu z Brna-hlavního nádraží do Růžomberoku. Otec Giorgia nesouhlasil tehdy s rozhodnutím Ministerstva národní obrany Československé socialistické republiky. Giorgio měl původně nastoupit v Břeclavi. Pokud by se tak stalo skutečně a Giorgiův otec se řídil původně vydanými pokyny shora uvedeného ministerstva ti dva chlapci, Jan a Giorgio, by se ve vlaku v jednom kupé setkat nemohli. To bylo jisté již od počátku. Avšak otec Giorgia to zařídil na shora uvedeném ministerstvu tak, aby Giorgio mohl nastoupit v Brně. Rodiče druhého, o dva roky staršího, chlapce Jana rozhodnutí shora uvedeného ministerstva respektovali a zabezpečili dopravu svého syna z Hodonína na místo původně určené shora uvedeným ministerstvem, do Brna. To znamená, jak se říká u nás na Moravě a možná že se tak říká i ve Slezku či jinde, abych na někoho nezapomněl: "Nedělali takzvané čapy!" ...
6
... Ano. Syn pana Jožky Matalíka Jan a Giorgio se poprvé potkali až v kupé nočního rychlíku jedoucího z Brna-hlavního nádraží do Růžomberoka. Jan a Giorgio se spolu dali do řeči již v Brně, v době kdy vlak, kterým cestovali projížděl ještě Brnem a z kupé vlaku bylo, po levé straně, vidět rozsvícená okna věžáků na Krásného ulici v Brně-Juliánově. Tedy krátce poté co jejich vlak projel železniční stanicí Brno-Černovice. Jan Giorgiovi zaimponoval už tím, jak v jejich kupé brilantně zpracoval, ještě než do železniční stanice Brno-Černovice dojeli, jednoho kluka. Drzého a namyšlenýho paňára, který se snad mylně domníval, že bude beztrestně, snad celou cestu, otravovat slušné gentlemany cestující na zasloužený letní odpočinek do pionýrského tábora Ministerstva národní obrany Československé socialistické republiky na Smrekovici ve Velké Fatře na Slovensku, a odkázal tohohle mladého a ještě nezkušeného člověka do patřičných mezí. Kluk sklapl a nezbylo mu nic jiného, než si uvědomit, že cestuje v jednom kupé s budoucími armádními generály, plukovníky, vojenskými piloty, tankisty ... A vím já jakými vojenskými hrdiny ještě? Pak už byl v kupé klid a pohoda až do cílové železniční stanice Růžomberok, kam přijeli brzy ráno a kde drzý a namyšlený paňár, v prostoru před železniční stanicí, znovu vyskočil. Byl to ale jeho poslední záchvěv a poslední pokus o humor. Stalo se tak při nakládce zavazadel na vojenská vozidla Československé lidové armády, která naložená zavazadla poté neprodleně přepravila do tábory na Smrekovici. Zajímavé je, že Giorgio si na toho drzého a namyšleného paňára už vůbec nevzpomíná. Jakoby ho už od té nakládky zavazadel po příjezdu do cílové železniční stanice v Růžomberoku už nikdy neviděl. Neví ani jak se jmenoval, ani odkud byl ...
7
... Smrekovica byl letní dětský srubový (pionýrský) tábor pro děti zaměstnanců resortu Ministerstva národní obrany Československé socialistické republiky. Údajně byl nejvýše položeným táborem v republice ...
8
... S Riccardem se Giorgio seznámil až na Smrekovici. Byli ubytováni v jednom srubu, společně s dalšími kluky. Táta Riccarda byl, alespoň podle vyjádření svého syna snad nejlepší pilot, snad v celé tehdejší Československé socialistické republice a možná i na světě a pokud by pád vojenského letadla přežil, byl by to možná i první československý kosmonaut. Kluci to jeho vyprávění už kolikrát nemohli poslouchat a volali: "Riccardo, běž už do ...!" Když se na to člověk dívá zpětně, je to jasné. Táta tomu klukovi chyběl. Ten kluk byl velkej "hrdina". Že mu táta chybí by nikdy nepřiznal. Že tomu tak ve skutečnosti ale bylo dalo se poznat někdy v noci. Noční můra? Děsivé sny? Kdo ví? Snad to ví Giorgio. Byl u toho. Ví co ten kluk ze spaní křičel. Samozřejmě, že ani Giorgio nevěřil všem hrdinským skutkům jeho táty a všem historkám, co spolu Riccardo a jeho táta prožili. Ale Giorgio jeho tátu neznal, nikdy ho neviděl a jeho kamarád si svého tátu zřejmě idealizoval. Giorgio znal Riccardova tátu jen z jeho vyprávění. Pravdou ale je, že Riccarda nikdy nikam neposlal. Dokonce mu snad i rozuměl. Kdo ví? Ten kluk to nevěděl, že Giorgiovi nepřímo pomohl. Giorgio to věděl ale už ve Valašském Meziříčí. Věděl to už v okamžiku, kdy se rychlík Košice - Praha-hlavní nádraží znovu rozjel. Giorgio vystoupil až na hlavním nádraží v Praze. Bylo to už jeho rozhodnutí při rozjezdu vlaku ve Valašském Meziříčí. "Ve Valašském Meziříčí ten vlak stál snad neskutečnou a nekonečnou dobu. Vystupovalo a nastupovalo neskutečné a nekonečné množství lidí. Bylo to hrozné," říká i dnes Giorgio ...
9
... Těžko říct, co se stalo. Do člověka nevidíte! A to je ono! Ten vedoucí výpravy dětí cestujících z Růžomberoku do Prahy rychlíkem Košice - Praha-hlavní nádraží něco zaregistroval. Byl to povoláním lékař. Giorgio byl "hrdina" jako Riccardo. Nic nepřiznal! Za nic na světě. Giorgio říká: "Byl to veliký zlom v mém životě. Riccardo neměl už vlastního otce a já neměl už vlastní matku." Ale, to je důležité! "Měl jsem další 'sourozence'. Sestru a bratra!" dodává ...
10
... Ano, to je ono! Bylo to právě to, co mu pomohlo překonat v jeho životě těžké období, které trvalo přinejmenším od pondělí 25. listopadu odpoledne do odjezdu vlaku ze železniční stanice Valašské Meziříčí následujícího roku, někdy chvíli po poledni. Bylo to to, co mu v následujících letech v jeho životě pomohlo! Giorgio ještě říká: "Pokud si jakoby Valašské Meziříčí onoho 23. července odmažu, cítím prázdnotu!". To co se v železniční stanici Valasšké Meziříčí stalo 23. července onoho roku, kdy tudy projížděl i Giorgio při svém návratu ze Smrekovice ve Velké Fatře na Slovensku, věděli i kriminalisté. Když Giorgio, tehdy mu bylo dvacet dva roků, policejní protokol podepsal a odcházel řekl shora již uvedeným kriminalistům: "Nechtěl bych nikdy, aby něco podobného prožíval ... zkrátka jeho děti! ...
530
... Fantomas se směje svým typickým smíchem. Jakoby znal tajemství pohlednice, psané v hotelu Malino Brdo ve Velké Fatře na Slovensku) ...
2
... Giorgio se směje: "Víš co mi můžeš, Fantomasi ... !" ...
13
... "Giorgio byl slušný chlapec. Zase slovo prdel nevyslovil, ale Fantomas tohle věděl," říká vídeňský kriminální rada Wahl. "Fantomas věděl co si Giorgio myslí. Přišlo se na to ve vídeňské kavárně! Bylo to ono slovo, které Giorgio Riccardovi na Smrekovici Ve Velké Fatře, dnes již ve Slovenské republice, nikdy neřekl." Ano to jsou slova pana kriminálního rady Wahla z vídeňské kriminálky. "Pro vídeňskou kriminálku nebylo zase tak těžké zjistit, že za případem stojí ten zloduch Fantomas! Zadaný stranický a vládní úkol splnilo naše oddělení na výtečnou," dodává pan rada Wahl, popotahujíc ze svého čibuka ...
9
... A od koho se to rakouská strana dozvěděla, respektive od koho se rakouská strana a vláda doslechla jaké slovo Giorgio Riccardovi, v tehdejší Československé socialistické republice a dnes ve Slovenské republice, tehdy neřekl? Ano něco již tušíme, ale ... zanechme spekulací! ...
15
16
... Naši přátelé dříve: Paolo, Jaroslaw, Riccardo, Zdeněk a Čestmír ...
17
... "Nový televizní seriál česko-slovensko ... rakouské televize" ...
13
... Jurášek Benada a Zdenda Šmahel se smějí aneb plavaly po Dunaji hovna tri, luďia si mysleli, že sú to ondatri aneb muž, který nezahynul ...
20
... Režie: Paolo Bottini ...
... "Kufřík značky Attaché - ing. Zdeňka Šmahela alias Juráška Benady, státního příslušníka České republiky, který v létě letošního roku při zásahu České policie zahynul na nádraží v Praze-Holešovicích - našla uklizečka rakouských železnic ÖBB na vídeňském Jižním nádraží, v kupé vagónu první třídy EC 75 Zdeněk Fibich, jedoucího na trase Praha-Vídeň. Podle informací, které má rakouská strana a vláda v současné době k dispozici se z kufříku ing. Zdeňka Šmahela nic neztratilo. Obsah kufříku je kompletní," uvedl doslova rada Wahl v loňském roce ...
21
... Nyní se dovídáme, že vše bylo na nádraží v Praze-Holešovicích v létě loňského roku jinak. "Místo kde se inženýr Zdeněk Šmahel v inkriminované době nacházel je vyznačeno na mapě vídeňské kriminální policie. Shora uvedený cestoval v inkriminované době z Krupky-Bohosudova do Velkých Bílovic," informuje vídeňský kriminální rada Wahl ...
13
... "Inženýr Zdeněk Šmahel alias Jurášek Benada nezahynul. Jedná se bohužel o politováníhodnou záměnu osob," vysvětluje vídeňský kriminální rada Wahl novinářům trapný omyl české policie. "Ale je to i vina rakouské strany. Mohlo nás to hned napadnout," dodává ...
9
... Nevíme sice jak to pan rada Wahl myslí, ale budiž. Důležité je jen, že inženýr Zdeněk Šmahel nezahynul. Ale myšlenka se vtírá: Jedná se snad tedy o policejní nevědomý šlendrián či snad dokonce vědomý úmysl orgánů činných v trestním řízení? Co se vlastně stalo? Zatím nic nevíme ...
24
... "A Františku?" ptá se Maruška "mám za slovem televize udělat tečku nebo vykřičník?" ...
25
... Kdepak František Bureš! Marušku už neposlouchá a je mu to jedno. Tečka nebo vykřičník. Vidíme to sami na obrázku. Má úplně jiné starosti ...
2
... "Kdo je kdo, Fantomasi?" ptám se toho zloducha a směji se mu drze do očí! ...
27
... Jurášek Benada a Zdenda Šmahel se smějí aneb plavaly po Dunaji hovna tri, luďia si mysleli, že sú to ondatri aneb muž, který nezahynul - pracovní ukázka ...
530
... Poznávám tě inženýre Paolo Bottini! Ty jsi inženýr Zdeněk Šmahel alias Jurášek Benada ze Slovácka. Jen počkej, inženýre Paolo Bottini! ...
9
... Situace se nám začíná dramatizovat! A snad poněkud vymykat z ruky? Kdoví? Kdoví, co z toho ještě bude! "Inženýr Zdeněk Šmahel alias Jurášek Benada není mrtev?" ptají se mnozí lidé nevěřícně."Jak je to možné? Což tragický nezahynul na nádraží Českých drah v Praze-Holešovicích v létě loňského roku? "Ne, nezahynul," říkám jim otevřeně! "Nechte se překvapit!" dodávám ještě ...
30
... "Bonjour mes amis! Commennt allez-vous? "Bien!" Et moi? Je vais bien, merci. Případ je, řečeno s mírnou nadsázkou, téměř analogií poručíka Státní bezpečnosti Ludvíka Zifčáka, který v pátek 17. novembre 1989 v Praze na Národní třídě, á votre jolie pays, předstíral svoji smrt a byl vydáván tehdejší státní mocí za studenta matematicko fyzikální fakulty Martina Šmída. Z tohohle pohledu máme veliké štěstí, že nemusíme v našem případě už nic vysvětlovat. Každý kdo snad události 17. novembre 1989 nezná může si je vyhledat a prostudovat. Dnes již existuje mnoho zdrojů informací. V tomhle směru máme, mes amis, před Fantomasem náskok," říká Louis Germain de Funés de Galarza, rodák z Coubevoie dans la France. "A musíme si uvědomit," říká tenhle muž tisíce tváří, "že pokud by onoho významného dne starý režim dans la République tchéque, nepadl učili by se o téhle velké a nehorázné lži ještě dnes votre děti jako o pravdě dans votre l'ecole," jsou moudrá slova tohohle velkého muže! "To je třeba si uvědomit a přiznat!", říká. "Kdo si to neuvědomuje nebo uvědomuje a neumí nebo nechce přiznat, zkrátka kdo má le beurre na hlavě ... dál již nečte.." říká tenhle populární člověk a pěstitel růží. "To je již nyní zcela jisté!" dodává nakonec ...
9
... Richard objevil starý školní almanach ...
32
... Tenhle almanach byl vydán tři roky po té, co Giorgio projel rychlíkem železniční stanicí Bystřička, když jel tehdy ze Smrekovice ve Velké Fatře na Slovensku do Krupky-Bohosudova. Mohu vám prozradit jen to co vím od Richarda. Almanach byl vydán ke stému výročí zemědělské školy v Novém Jičíně. Almanach zpracovala redakní rada za vedení inženýra Jaromíra Turka, profesora Střední zemědělsko-technické školy v Novém Jičíně. Recenzentem almanachu byl inženýr Zdeněk Škuta, krajský školní inspektor, vedoucí oddělení zemědělských škol Severomoravského kraje Krajského národního výboru v Ostravě a úvod almanachu zpracoval inženýr František Kuchař, předseda organizačního výboru oslav stoletého výročí založení zemědělské školy v Novém Jičíně. Almanach je velice obsáhlý a obsahuje mnoho jmen ...
33
... V současné době je Richard ubytován v hotelu Zámeček pod Hradem ve Starém Jičíně a celý almanach pročítá a studuje. Dle jeho sdělení si tato záležitost vyžádá ještě určitý čas studia ...
... Předpokládá, že v pátek odpoledne z Valašska odjede na Slovácko ...
34
... Richard měl štěstí. V hotelové jídelně potkal pana Jiřího Benadu ...
9
36
... Zámek v Jeseníku nad Odrou. Tenhle zámek postavil Rudolf svobodný pán z Wittenu. Do roku 1728 byl pouze částečně postaven a nebyl ještě dokončen. Během dalších let každý z majitelů do určité míry přispěl k zdokonalování stavby zámku. Konečná podoba byla ve stylu pozdního baroka. Kolem zámku byl zřízen zámecký park, kdysi bohatý na vzácné cizokrajné stromy jako buk červenolistý, borovice černá, jinan dvoulaločný, platan. Zámek sloužil svým majitelům jako letní sídlo, o celé panství - statek se starali již od roku 1707 správcové. Od tohoto roku pocházejí již písemné zprávy o jejím působení ...
37
... Majitelé zámku od roku 1728 ...
1728 - 1790 pánové z Antlernu a Wittenu
1790 - 1800 hraběnka Maria Anna svobodná paní z Gilleis
1800 - 1821 hraběnka Maria Walburga Truchsess - Zeyl
1821 - 1831 císařsko-královský úředník Valentin Laminet z Opavy
1831 - 1834 Franz Hubert Stucker rytíř z Meiershofer
1834 - 1848 Emanuel hrabě Miremont
1848 - 1851 Max hrabě Harnouncourt - Unverzagt
1851 - 1862 velkoobchodník Ferdinand Zinner z Vídně a po jeho smrti jeho manželka Pauline. Jelikož Pauline zemřela bezdětná, dědila zámek její neteř Sarlota von Cischini, která zemřela během druhé světové války. Poslední uvedený držitel zámku Heinrich Stecker byl pravděpodobně jenom správcem. K zámku patřil velkostatek, který byl založen o mnoho dříve než zámek. Jako na každém panství byl i tady panský pivovar, který ještě do roku 1896 byl v provozu. Údajně mělo jesenické pivo dobré jméno a bylo žádané. V budově pivovaru byl také výčep. Ale častá změna v osobě sládka a konkurence modernějších okolních městských pivovarů vedly k jeho zániku a změně pivovaru na sladovnu v roce 1900. Ale i ta po první světové válce zanikla a v budově byla až do roku 1945 hospoda ...
38
... V loňském roce, v měsíci červnu, cestovali obchodně na severní Moravu dlouholetí přátelé, již ze školy, doktor Ernesto De Rossi a inženýr Paolo Bottini z Turína. Dne 25. června 2009, v den svého odjezdu z České republiky, povečeřeli ještě se svými obchodními partnery, v objektu svých hostitelů, respektive venkovní v pergole jejich rekreačního objektu. Byl tehdy pěkný letní den, ale několikrát za den pršelo. Když se rozloučili se všemi zúčastněnými vyrazili na zpáteční cestu. To co zažili v Novém Jičíně byla však hrůza. V Novém Jičíně je zastihl nečekaný příval stoleté vody. Příval vody byl tak ohromný, že automobily byly vodou odnášeny ze silnice. Nejvíce touto povodní byla postižena obec Žilina u Nového Jičína (dnes již součást Nového Jičína) kam jezdíval ve svém dětství inženýr Paolo Bottini na prázdniny ke své babičce a dědečkovi a měl tam i strýce. V říčce Jičínka, o které pan inženýr Paolo Bottini hovořil jako o potůčku, utonula jedna žena a obec byla během okamžiku pod vodou. Hladina vody dosahovala místy až sedm metrů. Tohle bylo již tohohle večera v médiích. V rozhlase a v televizi. Velice jim tehdy, u obce Jeseník nad Odrou, pomohl místní český podnikatel pan Jiří Benada. Díky jeho pomoci se jim podařilo uniknout z nejhoršího a mohli nadále pokračovat ve své cestě přes Brno, Prahu, Plzeň a hraniční přechod v Rozvadově do Norimberka, kde měli druhý den odpoledne další jednání a kam v pořádku i dojeli. Rovněž i obec Jeseník nad Odrou, kde jeho babička, dědeček a strýc dříve na místním zámku žili a kam pan inženýr Paolo Bottini jezdil již se svojí prababičkou ze strany svého otce, v době než se z tohohle zámku, babička, dědeček i jejich tehdy ještě malý syn František, přestěhovali do Žiliny u Nového Jičíně, kde zakoupili starší zemědělskou usedlost s přilehlými pozemky a tenhle starý, nově zakoupený, objekt pak přestavěli na pěknou rodinnou vilku s velkou a krásnou zahradou. Cestou, která pak již, když se dostali z přírodní katastrofou postiženého území, rychle ubíhala si naši přátelé vyprávěli. Inženýr Paolo Bottini vyprávěl svému spolujezdci o období svého dětství stráveného u své babičky Olgy, děděčka Františka a svého strýce, rovněž Františka, o devatenáct let mladšího bratra svého otce inženýra Alberto Bottiniho. Ve svém vyprávění vzpomínal jak na svůj prázdninový pobyt, zpočátku na jesenickém zámku, tak i později na svůj prázdninový pobyt v rodinné vilce v Žilině. Na chvíle, kdy chodívali na novojičínské koupaliště, na koupaliště do Štramberka, jezdili stanovat na přehradu Bystřička. Vzpomínal na výlety do Beskyd a tak podobně. O letních prázdninách na Valašsku bývalo mnoho aktivit. Dokonce zde byl jednou či dvakrát i v zimě. Již si přesně nevzpomíná. V létě tu prožil několik povodní. Když bylo inženýrovi Paolo Bottinimu třináct let, přestěhovali se babička, dědeček a strýc , který byl dokonce o rok mladší než Paolo, na jižní Moravu, kde zakoupili rodinný domek v obci u Brna a rodinnou vilku v Žilině prodali. A právě ve třinácti letech zde byl pan inženýr na posledních prázdninách. "Byly to skutečně krásné prázdniny na Valašsku," říká dnes Paolo a rád vzpomíná na tyto okamžiky svého dětství v tehdejším Československu. Vzpomíná si, že babička byla nejdříve zaměstnaná jako sekretářka v podniku Tonak Nový Jičín, kde se vyrábějí klobouky, které se vyvážejí do celého světa. Vzpomněl si dokonce jak jeho matka a otec se jednou vrátili ze své cesty do Mnichova a matka si odtud přivezla krásný klobouk a její přítelkyně v v Caffé Al Bicerin, kam matka s nimi chodila myslely, že si klobouk pořídila v Paříži podle poslední módy. Byl to právě její syn, kdo ji na to upozornil: "Moje matka si toho nevšimla, nic nevěděla a byla velice udivena," vzpomínal při cestě někde ještě na Moravě. "Je to vůbec možné, aby v Československu vyráběly takové krásné klobouky?" zvolala údivem. Uvnitř klobouku byl totiž firemní štítek: "Tonak Nový Jičín n. p." a právě ten ji Paolo ukázal. V Tonaku však byla babička zaměstnána velice krátce. Přešla do Střední technicko-zemědělské školy v Novém Jičíně, kde vykonávala stejnou funkci. Škola byla hned na okraji Žiliny, když jste šli z obce na staré novojičínské koupaliště, hned vlevo na konci obce. Dnes je již zrušeno a v Novém Jičině je již nové koupání. Bylo to však velice pěkné koupaliště a Paolo vzpomínal jak se tam jednou topil, nechybělo už moc a málem by se utopil. Naštěstí ho nějaký kluk včas z vody vytáhl. Byly tam tehdy s celou klukovskou partou a seznámili se tehdy s mladými děvčaty z Nového Jičína. No, s děvčaty. S holkama stejného věku. Paolovi se líbila ta v zelených plavkách. Měla vlasy spletené do copů a když se smála, dělaly se jí ďolíky ve tváři Tehdy byli všichni kluci ve vodě a předváděli před děvčaty jak se kdo topí a volali jakoby o pomoc: "Pomóóóc!" Nikdo si nevšiml, že Paolo se topil v téhle chvíli skutečně. Zachránil ho jen ten kluk, co pro něho v poslední chvíli do vody skočil. Pan inženýr vzpomínal jak tam na školní statek, který byl při škole, za babičkou a dědečkem, chodil se svým strýcem do bandasky pro čerstvé kravské mlého. Vzpomínal jak jednou čekal s babičkou na dědečka v ředitelně. Byly domluveni, že půjdou tehdy do města. Paolo měl dlouhou chvíli a tak si hrál s telefonem a pak ho babička nechala vyťukávat písmena na psacím stroji a dala mu velký kancelářský papír. To byla pro Paola veliká novota. Paolo ťukal na psacím stroji jako datel: "Ťuk ... Ťuk ... Ťuk ..." když v tom dědeček do ředitelny vstoupil a podíval se na to co Paolo napsal na psacím stroji na papír. Pochválil ho. Bylo to pěkné. To víte byla to Paolova premiéra, dědeček jeho práci ocenil, dodal ji patřičnou váhu. Pohladil Paola po vlasech a povídá: "Paolo, ty budeš jednou velkej a slavnej spisovatel, uvidíš!" zvolal a dodal: "Teda když tě do té doby nepřejede nějaká lokomotiva nebo nesežere nějaké zvíře!" Paolo byl nesmírně potěšen dědečkovým uznáním. On totiž Paolo už tehdy měl rád lokomotivy, lokálky a železnici vůbec a na školním statku snad miloval všechna zvířata. A dědeček František to dobře věděl ...
39
... Paolo měl rád koně ...
40
... A snad všechna zvířata, která byla na statku ...
41
... Se strýcem chodili na školní statek pro čerstvě nadojené kravské mléko. Na rozdíl od strýce Paolo tohle, ještě teplé mléko nepil. Dělalo se mu špatně, jen když viděl jak si jeho strýc František dává z bandasky doušek a jak se olizuje! ...
42
... Z tohoto nádraží se jezdilo do Valašského Meziříčí ...
43
... Bludovice - poškozena byla i Paolova oblíbená lokálka ...
702118e69c_65209553_o2
... Železniční trať 326 Hostašovice - Nový Jičín horní nádraží a zpět ...
Hostašovice (0)
Mořkov (3)
Hodslavice (5)
Bludovice (7)
Nový Jičín horní nádraží (10)
9
... Ale k věci ...
49
... Pohlednice ze sbírky starých pohlednic, zasílané z tehdejší Německé spolkové republiky jeho prababičce do Brna, respektive v tomhle případě pohlednice zasílané od konce čtyřicátých let minulého století až do její smrti jistým pisatelem profesora zaujaly. Pisatel těchto pohlednic, doktor Karl Krahuletz oslovuje totiž adresátku své korespondence téměř vždy stejně: "Moje milovaná tetinko!" a z celé téhle korespondence je cítit bezmezná oddanost a vděčnost k adresátce. Věc je ještě složitější: doktor Karl Krahuletz dle sdělení profesora Rohacka není synovcem jeho prababičky Olgy. "Pokud se dobře pamatuji," říká profesor "doktor Karl Krahuletz byl brněnský český Němec a antifašista, který byl za Protektorátu Čechy a Morava vězněn v Kounicových kolejích v Brně-Žabovřeskách a moje prababička mu zřejmě nějak pomáhala a snad nějakým způsobem měla dosáhnout dokonce i toho, že doktor Karl Krahuletz byl nakonec z vězení propuštěn," vysvětluje pravnuk klíčové svědkyně, paní Olgy. "Doktor Karl Krahuletz se snad domníval, že ho moje prababička zachránila přinejmenším před deportací do koncentračního tábora a možná snad, že mu dokonce zachránila i život," říká vídeňský profesor Jaroslaw Rohacek. "Zřejmě to bude pravda, protože doktor Karl Krahuletz jí byl až do smrti vděčný, psal ji celé ty dlouhé roky, a to při každé příležitosti, která se v roce naskytla a dokonce ji přes Živnostenskou banku zasílal při různých příležitostech valuty, aby měla na přilepšenou. Ona valuty samozřejmě nedostala, ale dostávala takzvané tuzexové poukázky (bony), které Živnostenská banka Praha v tehdejším Československu zasílala poštou formou cenného psaní a v prodejnách zahraničního obchodu, v takzvaném Tuzexu si pak moje prababička mohla zakoupit to, co běžně na trhu v tehdejším Československu nebylo. Většinou to byly vybrané luxusnější potraviny a potravinářské výrobky, které nebyly běžně na trhu k zakoupení," vysvětluje profesor, jak to tehdy v jeho zemi chodilo. Doktor Karl Krahuletz žil v Heilbronnu ...
51
... Veselé velikonoce ...
9
13
3da7ea2e26_64028095_o2
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010