"Škatulkování" - pro poučení i zábavu

28. dubna 2010 v 11:35 | Jiří Benada |  04/2010
a
adam.cas.sk
Vědci dospěli k novému objevu v používání nástrojů našimi předky. Naši předkové používali nástroje již před třemi milióny lety.
a
abc.blesk.cz
Od dávných dob se datuje snaha nějak rozčlenit lidstvo do přijatelných "škatulek", kam by se vešli, s určitými výjimkami, všichni lidé, podle určitého klíče. I když víme, že každý člověk je svým způsobem originální a neopakovatelný, přece jen se snažíme vyčlenit konkrétní kategorie, podle nichž bychom mohli klasifikovat. To lidské představivosti lépe vyhovuje.
Škatulková Hippokrat
Hippokrat
(460 př. n. l. - asi 377 př. n. l.)
Nejstarší známé dělení je dílem řeckého učence a lékaře Hippokrata. Podle Hippokrata se lidstvo dělí do čtyř základních skupin podle tělních tekutin a šťáv:

1) Sangvinik

je pro život vybaven nejlépe. Je to člověk pohotový, rychlý, vytrvalý, který hbitě a přesvědčivě jde za vytčeným cílem a má dostatek energie, aby jej mohl dosáhnout co nejrychleji. Je to tedy člověk vyznačující se svou bezstarostností, živostí, přátelskou společenskostí, veselostí a optimistickým pohledem na svět, který se netrápí zbytečně a konfliktům spíše ulamuje hrot.

2) Flegmatik

je klidný, pomalý, má však stejnou vytrvalost jako sangvinik. Jeví se rozvážnější a preciznější. Je vyrovnaný, málo citlivý k vnějším podnětům až lhostejný; "mohlo by se na něm dříví šťípat". Rozhodně však není typem, jak si představuje lidová moudrost, "kterému by bylo všechno jedno", jde také, stejně jako sangvinik, za vytčeným cílem a dosáhne jej.

3) Cholerik

je energický, prudký a vznětlivý, rychle vzplane a hůře se ovládá, má sklon vládnout, řídit a organizovat, není zcela důsledný. Je tedy zřejmé, že pro tyhle uvedené vlastnosti se snadno dostává do konfliktů s druhými lidmi. Aby mohl využít energii, rychle tedy vzplane, brzy pohasne a projeví-li se v takové chvíli nějakým afektem vzteku, lituje. Já říkám z legrace: "Z dálky vypadal jako cholerik (laskavý čtenář si slovo cholerik může nahradit jiným slovem podle svého vlastního gusta) a když jsem přišel blíž byla to pravda!"

4) Melancholik

je na tom nejhůře. Je to typ slabý, nevyrovnaný, nedokáže mobilizovat dostatek sil ani pro běžný život, je zasmušilý, nerozhodný, nešťastný.

Jiné dělení vycházelo z tělesné konstituce:

1) Pyknik

První dvojka

byl považován za dobráka, dobromyslného a někdy přihlouplého, který nikdy neuškodí.

2) Asthenik

druhá dvojka

vysoký, šťíhlý. Byl spíše přijímán jako "mudrlant", osoba inteligentní a svou konstitucí předurčená k intelektuální práci, někdy se zdál podivínem a uzavřeným samotářem.

3) Atletický typ 

Škatulkování atletik

se širokými rameny a úzkým pasem se považoval spíše za předurčeného ke sportu.

4) Dysplastik

Všechny tři typy
spojoval různé prvky tří předchozích skupin.
Škatulkování Cimický
MUDr. Jan Cimický, CSc
(23.2.1948 Praha)
vystudoval lékařskou fakultu a specializoval se v psychiatrii.

V dnešní době dělíme osoby nejčastěji podle schématu:

1) Standardní jedinci

jsou průměrní, obyčejní lidé, kterých potkáváme i během dne mnoho, ale ničím nás nezaujmou, nemají nic, co by nás přitáhlo a co bychom si zapamatovali. Jsou šediví a často nudní, hovoříme-li s nimi, již během krátké chvíle nevíme, o čem s nimi mluvit, řeč uvízne na mrtvém bodě a nastane trapné ticho. Jejich obraz nám z paměti vymizí nesmírně rychle a nemůžeme si je ani po déletrvající námaze vybavit; chybí základní záchytné body, jimiž bychom si je ozřejmili.

Všimněte si, že se vyhýbám slovu "normální", protože "norma" je v tomto případě šablonou; proto vydávat třeba takové jedince za "normální" by bylo směšné a jistě i nesmyslné.

2) Osoby akcentované

mohou být zcela průměrné, ale v něčem v kolektivu lidí přečnívají, převyšují, jsou čímsi nápadní. Umějí třeba hezky zpívat, hrají dobře na hudební nástroj, malují, zkrátka mají ve vínku něco navíc, čím mohou ostatní obohacovat.
Ostatní na ně sice pohlížejí kriticky, ale v určitém smyslu je obdivují. Svou výjimečností akcentují své místo v kolektivu, ve společnosti.

Vedle těchto dvou kategorií se objevují:

3) osobnosti anomální

tedy takové, co trpí svou anomálií především sami. Jsou to lidé v určitých fázích života smutní, bezradní. Podstatné je, že však trpí především sami a svou nesnáz nepřenášejí na ostatní.

To však již nelze vůbec říci o čtvrté kategorii. Jsou to:

4) osoby psychopatické

Tato skupina je ze všech předchozích nejhůře snášená. Psychopat nejenže trpí sám, ale vytváří ve svém okolí "dusno", nejistotu, podrážděnost a napětí. Není nikdy spokojen, ke své realizaci potřebuje, aby se všechno kolem něho točilo, aby byl obdivován nebo litován a je-li hysterická složka psychopatie obzvláště silná, dráždivé neuspokojení ho pudí, aby vyvolával další nepokoje a pletichy. Některé psychiatrické školy nazývají psychopatie charakteropatiemi, protože je tu především
porucha charakteru osobnosti! Jedná se o vrozené onemocnění charakteru. Udává se, že jejich množství v populaci se pohybuje od pěti do patnácti procent.
Já říkám z legrace: "Z dálky vypadal ten člověk jako osoba psychopatická (laskavý čtenář si slova osoba psychopatická může nahradit jiným slovem či jinými slovy podle svého vlastního gusta) a když jsem přišel blíž byla to pravda!"
Abychom se v psychopatiích, kterých je mnoho druhů, snadněji vyznali, rozdělme si je do několika skupin:

Druhy psychopatie:

Paranoidní psychopaté

jsou osoby nedůvěřivé, stále ostražité, nepokojné, mají pocit, že jsou lidé zaujati proti nim, předem podezřívají. Bývají to žárlivci, kverulanti a sudiči, kteří nejsou nikdy spokojeni s dosaženým výsledkem, nikdo a nic je nepřesvědčí.

Schizoidní psychopatie

bývá zakřiknutá, jaksi plachá. Rekrutují se z ní málo srdeční a nepříjemní jedinci, rigidní, milující především jasnou logiku a řád, nesnášejí nejistotu a výjimky. Plachost pak výrazně kontrastuje s výslednou formou sobců, domácích despotů, bezohledných, chladných a nepřístupných byrokratů. V lepším případě jsou z nich "suší patroni", překvapující často jasnozřivostí a paradoxním viděním, které působí vtipně.

Anetičtí psychopaté

jsou krutí, bezohlední, suroví. Ani nejpřísnější trest je nenapraví. Páchají trestnou činnost a s klidným svědomím a bez výčitek dokážou i zabít.

Nestálí psychopaté

nevydrží na jednom místě, ani v bydlišti, ani v zaměstnání, jsou pořád roztěkaní, i když bývají dosti inteligentní, musejí často měnit místo. Bývají z nich výjimeční cestovatelé.

Nezdrženliví psychopaté

zase často podléhají svodu třeba alkoholu, stávají se snadno alkoholiky nebo toxikomany.

Dysthymní psychopaté

střídají často období nadměrné veselosti s obdobím smutku a deprese.

Explozivní psychopaté

jsou nepřiměřeně vznětliví

Psychastenická psychopatie

je naopak velmi zranitelná, křehká. Takoví jedinci se vyznačují stálou nepřekonatelnou úzkostí, nejistotou, nerozhodností. Mohou inklinovat k pedanterii, stálému kontrolování sebe i ostatních. Jejich životní křivka stoupá maximálně do třiceti let, pak jako švihnutím kouzelného proutku se zmenšuje jejich pracovní a životní aktivita, stávají se nešťastnými a stále vystrašenými lidmi, jejichž život je plný nejistot.

Hysteričtí psychopaté

jsou nejhorší skupinou. Jsou to nesolidní, intrikánští jedinci, egocentričtí, kteří ke své seberealizaci potřebují skandál, rozruch. Ani opovržení či trest není překážkou, je jim dokonce prostředkem k upozornění na sebe, což le lepší než nenápadnost. Hysterik musí být stále středem pozornosti: buď obdivován nebo litován. Každou událost překroutí ve svůj prospěch. Obratně manipuluje s veřejným míněním, ponižuje, vydírá a terorizuje osoby na něm závislé a sám trpí "zneklidňujícím neuspokojením".
S takovými jedinci je soužití velmi svízelné a mění se v neustáté utrpení. I v pracovním kolektivu přinášejí spoustu nepříjemných chvil a než je kolektiv odhalí, trvá to často dlouho.
paranoička škaredý obrázek
uncyclopedia.wikia.com
paranoik se sekerou přes rameno
www.al.com
Kombinací některých rysů (protože bývá pravidelně více patologických rysů pohromadě, málokdy se objevují "ryzí" formy) se formuje takzvaná psychopatie polymorfní.

Pozor! Psychopat není psychotik!

Je však třeba upozornit, že existuje velký rozdíl mezi psychopatem a psychotikem. Psychotik je na rozdíl od psychopata nemocný člověk, který onemocněl psychózou, nejčastěji schizofrenií nebo endogenní depresí. Přístup k psychotikovi je pochopitelně jiný než k psychopatovi a různá je i terapie. Odborné léčení těchto poruch a nemocí patři pod kontrolu psychiatra, který může přesně stanovit diagnózu a tedy i nejvhodnější a nejúčinnější druh léčby.
Škatulkování pila motorová
www.examiner.com
paranoici Škrhola skupina blbů
"Každý kdo se stane objektem zájmu paranoika, je tím vždy zničený," říká pan docent Plzák.
Zamilovaný pár
Před domem na Starém Městě, kde bydlíme, oslovila svého času mou manželku neznámá žena a prohlásila, že si jde pro našeho syna, kterého jsem se rozhodl svěřit jí do výchovy. Manželku tohle konsternovalo, protože ta žena se tvářila velice solidně, hovořila mile, chápala, že syna hned nedostane, a klidně řekla své jméno a adresu ... Potvrdilo se, že dotyčná byla duševně nemocná. K tomu stačil jeden telefonát s její obvodní lékařkou. Dotyčná byla úplně z jiného konce Prahy, zjistila si, kde bydlím, a protože trpěla bludy, najednou se jí dostavila myšlenka: pan doktor Plzák mi řekl, že se mám chopit výchovy jeho syna ...
Podobných případů jsou desítky.
Stalo se kolegovi, profesorovi gynekologie, že u dveří jeho bytu zazvonila naše pacientka, když krátce předtím se svlékla do naha. Když otevřel, vrhla se mu kolem krku, začala ho líbat a říkat: Ty můj miláčku ... Teď si mě tady jistě necháš a tu druhou vyhodíš ... Vznikla velice nepříjemná situace, zejména manželce kolegy přece jen chvilku trvalo, než zcela pochopila, že jde o osobu duševně nemocnou. Označení erotomanický blud není zrovna šťastné. Ale patří to do rámce paranoi, nebo se tomu také říká paranoický vývoj. Jde totiž o vývoj myšlení až k určitému bludu, který se pak zafixuje. Blud je nevývratný. Každý, kdo mluvil s paranoikem potvrdí, že slovo nevývratný je zcela na místě.
Znám případ bludného zamilování se do psychiatra, kteréžto mělo jinak zcela nevinný průběh. Duševně nemocná žena stála celé dlouhé hodiny před domem, kde bydlel kolega, a hleděla do oken jeho bytu. Třeba i pět hodin denně. Což ho velice znervózňovalo. Tuhle ženu jsme potom měli u nás na klinice a kromě jiného si léčila i nohy. Po tom mnohahodinovém stání je měla silně oteklé. Stála na protějším chodníku a hleděla do lékařových oken v prvním patře ... Já ji tam jednou viděl a mohu potvrdit, že dotyčný kolega z ní byl doslova zničený. To je totiž typické, každý, kdo se stane objektem zájmu paranoika, je tím vždy zničený.
Paranoický vývoj je obtížně léčitelný, přesněji - obtížně vyléčitelný. Ovšem moderní neuroleptika dokáží hodně, udrží nemoc v oblasti určitého myšlení, přejímání, přemítání a zabraňují v konání činů. Jiné oblasti myšlení nejsou obvykle porušeny, a to způsobuje, že se pacient začne přinejmenším bát někam za někým chodit, aby se zase nedostal do léčení.
I když v uplynulých čtyřiceti letech minulého režimu nebylo snadné dostat duševně nemocného do ústavu, přece jen se to dařilo. Dneska je však situace mnohem složitělší. Věřte mi, že to není moudré.

knížečka
Z knižky:
Pavla Kováře  -  MUDr. Plzák se zpovídá
Slavní a slavné psychiatrické případy 1950-1989
Vydalo nakladatelství, EXIT, P. O. BOX 298, 111 21  Praha 1, I. vydání, 1993
a
Škatulkování žpš´ětná vazby
Zpětná vazba je pojem převzatý z fyziky, kde znamená, že zařízení, provádějící určitou činnost, dostává informace o výsledcích této činnosti a podle těchto informací činnost koriguje.
Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc
(25.8.1932 Brno)
  klinický psycholog

Zpětná vazba může být u chování člověka

pozitivní,

například "mně se líbí jak se směješ". U člověka, který dostal takovou informaci, dochází k "posílení" takového chování. Pravděpodobně se bude takový člověk častěji smát. Zpětná vazba může být též

negativní,

například "tvůj smích se mi zdá ironický, hrozně mne dráždí". Takový člověk dostává podnět k zamyšlení, zda by neměl svůj smích korigovat.
Informace různých osob se mohou navzájem lišit. Někdo řekne "mně se na tobě líbí, že jsi taková rázná a dovedeš se prosadit". Druhý řekne "já kdybych byl tvým mužem a ty mne tak komandovala, jako komanduješ tady, tak s tebou nevydržím, stejně jako s tebou nemůže vydržet tvůj manžel". Tak dostáváme rozdílné informace od různých typů lidí a můžeme s nimi začít pracovat.
Aby zpětná vazba byla účinná, musí člověk chtít zpětnou vazbu přijímat. Nesmí v ní, je-li negativní, vidět útok, něco, co kazí harmonické soužití například dvou osob a nesmí na kritické připomínky reagovat sebeobranou nebo protiútokem. Musí je chtít, musí si o ně říkat, musí nad nimi přemýšlet a s nimi pracovat.
A právě v tomhle je veliký problém. Zpětná vazba nebývá častá v běžném životě, jak vidíme dnes a denně. V běžném životě si lidé nechtějí pálit prsty tím, že by nás upozorňovali na věci, které jsou na nás nesympatické. Připomenou nám je spíše v hádkách, ale v těch zase nejsme ochotni kritické informace přijmout. Ano, je to tak! V běžném životě se osvědčuje druhým nic nepříjemného neříkat, abychom je proti sobě nepopudili. Mohli bychom velice snadno narazit, zejména například u lidí, kteří jsou "nejchytřejší" a vše vědí "nejlépe" a nepřipustí jiný názor, než svůj vlastní! 

Jak zpětná vazba funguje si ukážeme na čtyřech bodech

z oblasti lidské psychiky:

1) Oblast veřejná - vědí o mně a vím o sobě:

je oblast našeho veřejného běžného dění, se kterou se netajíme a která je známá lidem kolem.

2) Oblast skrytá, tajná - nevědí o mně a vím o sobě:

obsahuje choulostivější a intimní věci, případně záležitosti za které se stydíme. Ty se musíme rozhodnout druhým odhalit, aby nám dobře porozuměli. Často se při tom ukáže, že řadu věcí jsme tajili zbytečně, že můžeme být pro své okolí daleko průhlednější než dosud, aniž by nám to nijak uškodilo - naopak se můžeme cítit lépe: můžeme si přestat na něco hrát a chovat se přirozeněji, být sami sebou.

3) Oblast slepá - vědí o mně a nevím o sobě:

v téhle oblasti jsme úplně slepí. Je to podobně jako se slepou skvrnou, kterou máme na sítnici oka. Co na ni při pohledu padne, to nevidíme. Například: někdo si myslí, že je přátelský, a ostatní to vidí tak, že je podlézavý; někdo si myslí, že je "upřímný" a ostatní to vidí tak, že stále druhým říká jen nepříjemnosti; někdo si myslí, že stále nemá dost uklizeno, a ostatní to vidí tak, že je nenapravitelný puntičkář. Někdo se raduje, jak se mu daří budit pozornost a ostatní to vidí tak, že se hystericky předvádí. Je to, jako když člověk sám necítí pot svého těla, ale ostatní kolem jej nepříjemně vnímají. Potřebuje, aby ho někdo přátelsky upozornil, ne aby si lidé stranou dělali posměšky.

4) Oblast nevědomá - nevědí o mně a nevím o sobě:

do téhle oblasti nedovedeme běžně nahlédnout ani my sami, ani naši přátelé. Mohou tam být některé zážitky, které jsme tak hluboko potlačili, že jsme je úplně zapomněli, nebo některá přání, která si nechceme připustit, aby tím neutrpěla naše sebeúcta. Existují psychoterapeutické metody, které se snaží i tyto zážitky vytáhnout na světlo, i tyto motivy "vyhrabat", což se někdy skutečně může ukázat užitečné. Běžně se však spokojíme s prozkoumáním oblastí, které jsou našemu vědomí snáze dostupné a v "hloubce spící psy" raději nebudíme.
čtvereček modrý

čtvereček modrý
Autor článku je sangvinik. Dříve si myslel, že je spíše flegmatic než sangvinik, ale není to prý pravda!
a
Pěkný den!
a
TOPlist
3da7ea2e26_64028095_o2
 


Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010