Neřešitelná situace - "... přál jsem si jediné: aby partyzáni naše nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj!"

19. dubna 2010 v 11:58 | František Kožík, František Cinger, Vincenzo Crosetti |  Neřešitelná situace
Právnická fakulta Brno nyní
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
a
a
Nový kabinet říšského kancléře Alolfa Hitlera v roce 1933.
Kožík 170
František Kožík
(16.5.1909 Uherský Brod - 5.4.1997 Telč)
spisovatel, autor historických a biografických románů, esperantista
Jeho otec byl okresním soudcem. Rodina žila od roku 1913 v Kroměříži. Tam Také František Kožík navštěvoval v letech 1915-1919 Cvičnou školu při Učitelském ústavu; studia reálného gymnázia v letech 1919-1925 ho zavedla do Uherského Hradiště a poté do Brna, kde v roce 1927 maturoval. V Brně také nastoupil na Právnickou fakultu a v roce 1931 získal titul JUDr. Do roku 1933 byl soudcovským čekatelem. Přesto ho duše vedla k umění, k rozhlasu. Od roku 1928 do roku 1931 byl mimořádným posluchačem dramatické konzervatoře v oboru režie a dramaturgie. Tam se také mimo jiné seznámil s rukopisem hry Melchiora Vischera nazvané Deburau. Na první straně četl rukopisnou poznámku: "Deburau wurde in Kolin in Böhmen geboren." Tak se setkal s postavou velkého pařížského divadelníka, která tak v dobrém poznamenala jeho život. A psal a psal. Především rozhlasové hry a operety. Od roku 1935 byl tajemníkem Radiojournalu, působil potom v Čs. rozhlase v Brně. V roce 1937 navštívil společně s Bohumilem Poláchem Paříž, která mu učarovala. Na hřbitově Pére Lachaise postál kousek od Zdi komunardů u hrobu Kašpara Deburaua, nad kterým roste lípa. Mnichov strávil jako voják v kasárnách. Během několika měsíců napsal román Největší z pierotů, který odevzdal na začátku roku 1939 do soutěže ELKu, Evropského literárního klubu, renomovaného nakladatelského domu. Porota ve složení Jan Mukařovský, Albert Pražák a Josef Hora určila tehdy jako vítěznou práci právě jeho román. Výsledky byly vyhlášeny 3. září 1939. To už vítězný prozaik působil v brněnské redakci Čs. rozhlasu.
a
Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s předchozími dohodami připojil dne 17. září 1939 i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh NKVD k názoru, že není žádoucí, aby se "prominentní váleční zajatci" obecně nepřátelsky smýšlející vůči Sovětskému svazu a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit. Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně uvádí právě jejich nepřátelský postoj k Sovětskému svazu a jeho režimu.
Polští zajatí vojáci
Polští vojáci zajatí Sověty během invaze do Polska v roce 1939.
a
Představa, že by se jako rozhlasový novinář vzepřel rozkazu jet na určené místo, byla těžko myslitelná. Hrozila by mu zcela jistě smrt. Cožpak nezemřely během nacistické okupace tisíce lidí? Není snad rodiny, která by nenesla oběť. Ale co potom? Jak se zachovat? František Kožík se nepřidal k nacistické verzi zločinu. Přesto zaplatil po válce dvěma lety "silencia," jak se eufemisticky, latinským "mlčením", označoval zákaz publikování. O tom, jak to tehdy bylo, jsme se bavili až v situaci, kdy moskevský rozhlas oznámil, "že polské důstojníky, jejichž masové hroby byly objeveny u Katynu, zavraždila před padesáti lety sovětská tajná policie NKVD". Mnohá tabu naší světové minulosti padla, zmizela i možnost zneužití takového tématu. Zůstal však hořký pocit v duši. Bylo ale možné se Františka Kožíka zeptat. Budeme-li se držet sdělení rozhlasu, tak z toho berlínského se 13. dubna 1943 ozvalo: "Ze Smolenska se hlásí, že místní obyvatelstvo ukázalo německým úřadům místo tajných hromadných poprav prováděných bolševiky, na němž GPU povraždilo deset tisíc polských důstojníků. Německé orgány se vydaly k místu zvaného Kosogory, jež sloužilo jako sovětské rekreační středisko a nachází se šestnáct kilometrů západně od Smolenska, a učinily tu strašlivý objev. Nalezly jámu o dvacetiosmi metrech a šestnácti metrech šířky, v níž se nacházely mrtvoly celkem třítisíc polských důstojníků uložených ve dvanácti (!) vrstvách. Byli v kompletních vojenských uniformách, zčásti spoutaní, a všichni měli v týlu hlavy ránu po výstřelu z pistole. Identifikace mrtvých nebude činit potíže, neboť jsou vzhledem k vlastnostem půdy v mumifikovaném stavu a bolševici ponechali u těl osobní dokumenty."
Gebels barev 170
Paul Joseph Goebbels
(29.10.1897 Rheydt - 1.5.1945 Berlín)
Ministr Goebbels si předcházejícího dne zapsal do svého deníku: "Katyň je mým vítězstvím." Mohl do světa začít bubnovat, že "židobolševický" Sovětský svaz se dopouští zločinů, z nichž svět dosud vinil jen nacistické Německo. Samozřejmě že světové veřejné mínění bylo maximálně nedůvěřivé. Prohlášení agresora, který tolikrát porušil sliby svých vrcholných představitelů přísahajících na mír a přitom zapalujících jeden válečný požár po druhém, nemohlo brát vážně.
Vyšetřovatelé něměčtí
Německá komise a stejně tak i pozvaná mezinárodní komise složená ze specialistů oboru soudního lékařství a kriminologie (Kde mezi zástupci z dvanácti zemí byl i dr, František Hájek z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, s nímž Kožík tehdy také mluvil) i technická komise Polského červeného kříže vydaly zprávy shodující se v tom nejdůležitějším. Bylo odkryto osm hromadných hrobů a celkem exhumováno 4413 těl, většinou důstojníků polské armády. Všechny oběti byly zastřeleny jednou či několika ranami zezadu do týla. Mnohé z nich měly ruce svázané provazy. V jejich oděvech bylo nalezeno množství dopisů, fotografií a osobních dokumentů, sovětské noviny atd. Zcela scházely prstýnky, hodinky a podobné cennosti, s vyjímkou těch dobře ukrytých v botách nebo šatech. Nalezené dopisy a poznámky svědčily o tom, že se popravy udály v dubnu 1940. Poslední osobní zápisy vážící se k převozu zajatců byly totiž datovány 9. a 17. dubna 1940. "Bylo to v únoru 1943, když se objevily v tisku zprávy o hrozném nálezu v katyňském lese, kde byly objeveny hromadné hroby tisíců polských důstojníků," vzpomínal po desetiletích František Kožík. "Německá propaganda přičítala zločin Sovětskému svazu, ale čeští lidé to po požáru Říšského sněmu a po Lidicích považovali za obvyklou lež goebbelsovské propagandy. Říkalo se, že Poláky postříleli hitlerovci na podzim 1941 po ústupu Rudé armády ze Smolenska. Samozřejmě jsem tehdy netušil, že se tato tragédie bude bezprostředně týkat i mě. V dubnu 1943 mě zavolal samotný šéf nacistické propagandy v protektorátě Adolf Leitgeb s tím, že jsem byl určen, abych jel s výpravou evropských spisovatelů a novinářů so Smolenska. Za okamžik mi prý zavolá ing. Zankl z rozhlasu, kde jsem tehdy pracoval, který mi sdělí další podrobnosti. Když se tak stalo, všelijak jsem se vymlouval, ale Zankl mi kategoricky oznámil, že je to rozkaz zastupujícího říšského Daluegeho (nastoupil po Reinhardu Heydrichovi) a že seznam vybraných osob byl už nahlášen do Berlína. Bylo mi úzko. Věděl jsem, že jet do Katynu znamená především potvrdit nacistickou lež, a sice, že pět tisíc polských důstojníků a dalších občanů zavraždila Rudá armáda. To jsem ale za žádných okolností nemohl." Těžko se vžít do Kožíkových pocitů; vždy, když jsem o tom přemýšlel, dotýkal jsem se vědomí novinářů, kteří se dostali do situace, v níž se museli jednoznačně rozhodnout a nést potom následky takového rozhodnutí, i vědomí hrdinů protinacistického odboje a vůbec všech lidí, kteří v té době žili. Jinou dobu si nakonec vybrat nemohli.
a
Je nám přece dáno narodit se v určitý čas a prožít svůj osud. To se nakonec týká všech generací.
a
"Vypravil jsem se hledat dcerku, abych se s ní rozloučil. Našel jsem ji na pískovišti v Riegrových sadech. Měla tam gumového psíčka, kterého jsem si vzal do kaspy jako talisman. Nevěděla, proč jsem tak bezútěšně smutný. Bylo mi, jako bych byl odsouzen k sebevraždě." Cesta celé delegace vedla přes Berlín, kde byl večer připraven koncert s Devátou symfonií Ludwiga van Beethovena. František Kožík vzpomínal, že v předních řadách seděli těžce ranění a osleplí nacističtí vojáci. Nikdy k němu Beethovenova hudba tak nepromlouvala, nikdy nepociťoval její existenciální rozměr. S hrůzou v srdci jsem stále myslel na článek, který budu muset napsat. Jednotlivé věty jsem formuloval v duchu předem a umiňoval jsem si, že rozhodně nesplním, co ode mne Němci žádají. Slovo po slovu jsem vážil a lepil k sobě. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Bylo mi zle a přál jsem si jediné: aby partyzáni naše nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj."
Ruský kostel
Ze Smolenska bylo do katyňského lesa patnáct, šestnáct kilometrů. Na stromech vlály prapory Červeného kříže. Vstříct všem vyrazil mdlý dusivý sladký pach. Viděli hluboké a prostorné jámy. V nich byla v několika řadách natěsnána mužská těla v polských stejnokrojích. František Kožík vzpomínal, jak si všichni přítomní rychle zapalovali cigarety a říkali: "Ano, viděl jsem, jsem přesvědčen, že se tu stal zločin." V dřevěné boudě zřízené v blízkosti hrobů byly shomážděny nalezené věci. František Kožík se tam přesunul. Pohled na množství mrtvol musel být hrozný, navíc nalezené předměty, dokumenty, zápisky přímo vyzývaly k prohlídce. "Říkal jsem si, co kdybych objevil, jaká je pravda, měl bych trumf! Byl jsem tenkrát přesvědčený, že pachateli zločinu byli Němci. Pokusil jsem se v deníkových záznamech najít nějakou zmínku, že snad polští vojáci padli do německého zajetí, zmínku o nějakém feldvéblovi, ale nenašel jsem nic."
a
Jan Masaryk
Jan Masaryk
(14.9.1886 Praha - 10.3.1948 Praha)
Z jeho myšlenek: "Nikdo si nesmí nikdy myslet, že je něco víc, něco lepšího, než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, aby toho udělal tím více pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle všemu může rozumět jenom ten, kdo má rád lidi. Mít rád lidi, milovat lidi, tohle je celé tajemství a jediný recept na štěstí. To platí pro všechny."
a
Po dokončení Akademického gymnázia v Praze v roce 1906 odjel na zkušenou do Ameriky, kde pracoval v různých profesích. Pomáhal ostatním přistěhovalcům s výukou angličtiny. Od roku 1919 působil v diplomatických službách, nejprve ve Washingtonu, v letech 1922-1925 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí jako osobní tajemník Dr. Edvarda Beneše. Poté byl vyslancem v Londýně. V roce 1938 vyvíjel velké úsilí o přesvědčení anglické reprezentace i veřejnosti o nutnosti pomoci obraně Československa. Když se tak nestalo, dokázal být k anglickým přátelům velmi tvrdý. Za druhé světové války byl ministrem zahraničních věcí v londýnské exilové vládě, kterým zůstal i po válce až do své smrti. Patřil k nejoblíbenějším světovým diplomatům, byl velice oblíbeným politikem u nás doma. Byl člověk velice společenský, říkal o sobě, že je Čechoslovák, ale také Evropan. V paměti nejstarší generace jistě zůstávají jeho rozhlasové relace z Londýna během nacistické okupace. Po válce se snažil co nejvíce udržet nezávislost naší země. Odsuzoval tlaky Stalina i Sovětského svazu, kterým však už nemohl zabránit. Byl rozhodným stoupencem svobody a demokracie. Jeho smrt po pádu z okna Černínského paláce 10. března 1948 nebyla objasněna. Těžko se již dnes zjistí, zda to byla vražda či sebevražda. Obě varianty jsou možné. Po nástupu Komunistické strany Československa k moci byl pro ni demokrat Jan Masaryk nepřijatelný. Představíme-li si hrůzy padesátých let, víme, že by vraždy nastupující totalitní moc byla schopna. Jednalo-li se o sebevraždu, byla výrazem nesouhlasu Jana Masaryka se ztrátou svobody a demokracie. Podstatné však je, že se vládnoucím kruhům po celých čtyřicet let nepodařilo Jana Masaryka, ani jeho otce T. G. Masaryka, vymazat z myslí lidí. Nezapomínejme na Jana Masaryka ani dnes. K pochopení situace, jak se tehdy v Čechách a na Moravě pohlíželo na nacistické aktivity, samozřejmě když nevezmu v úvahu kolaboranty typu ministra školství a vedoucího Úřadu lidové osvěty Emanuela Moravce, bych rád ocitoval Jana Masaryka, který po válce vydal své promluvy v britském zahraničním vysílání v knize Volá Londýn. Od září 1939 do dubna 1945 v nich podporoval ducha českého a slovenského národa i všech dalších upřímných antifašistů na území bývalé Republiky československé. Zrovna měsíc před halasnou Goebbelsovskou kampaní kolem Katynu uvedl 31. března 1943 shodou okolností řeč na téma Německá propaganda o bolševickém nebezpečí.
Radio blikající
"Poslouchám německou propagandu v posledních týdnech, nerad sice, ale je to třeba. Hrají výhradně na jedinou rozladěnou strunu, nebezpečí bolševismu. Copak si pan Goebbels myslí, že se rozumní lidé na to dají nachytat? Sověty byly nacisty napadeny, brání se, dávají nám všem příklad, jak se to má dělat. Rusové chtí vymlátit vetřelce ze svého území a to se jim také podaří a k tomu jsou jim všichni spojenci povinni, a rádi povinni, pomáhat ze všech sil. Stalin nechce ovládnout Evropu. Tento znamenitý vojevůdce a vlastenec chce vyhrát válku, chce, aby se Rusko v klidu, míru a práci mohlo zdárně rozvíjet. A totéž chceme my ostatní pro sovětské Rusko i pro sebe. Pokud se Československa týče, nikdo nás už nebude nikam házet. My si svoje věci vyřídíme sami, ovšem v nejintimnější spolupráci s velkými Spojenci a se všemi, kdo chtějí opravdový mír. My, stejně jako ostatní obsazené země, jsme dostali důkladně za vyučenou. Nikdy nebudeme loutkou v rukou žádné velmoci. S Rusy, Angličany a Američany jsme se už dohodli. V hrdlo lže ten kapesní antikrist stejně jako jeho vulgární pán a vůdce. Dobrou noc."
balón já
Příčina a důsledek! Jen "dva" zločinci - Stalin a Hitler - a podvedli celý svět! A tohle jsem kdysi slyšel na vlastní uši: Klement Gottwald prý byl dobrý a spravedlivý člověk, ale byl prý obklopen lidmi, kteří ho mylně informovali. Je mi z toho už skutečně špatně! Myslím, že nebýt Stalina a Hitlera nebylo by ani Klementa Gottwalda! Jak málo někdy stačí a zločinci píší dějiny lidstva! Nebylo divu. Sovětský svaz právem požíval všeobecné důvěry jako bránící se napadený stát nesoucí hlavní tíhu boje s nacistickým Německem. Tatam byla vzpomínka na prohlášení o "imperialistickém" charakterů blížícího se světového konfliktu, zapomenuta byla sovětsko-finská válka. Sovětský svaz zasluhoval úctu, hoře lidí na okupovaných územích bylo nezměrné, vůle porazit nacisty rovněž, i za cenu velkých obětí. Celý svět hleděl do Moskvy s nadějí. Na tom nikdy nikdo nic nezmění. Přesvědčení antifašistů, k nimž František Kožík nepochybně patřil, tak nemohlo být jiné. Goebbels lhal už tolikrát, že to dnes nemůže být jinak. Rudá armáda takovou hanebnost nemohla spáchat. Nikdo tehdy nic nevěděl o tajném sovětsko-německém paktu o neútočení, v němž si Hilter se Stalinem už dopředu rozdělili Polsko. Říci, že zločin v Katynu spáchali Sověti, znamenalo zapřít atentát na Heydricha, postavit se po bok katům Lidic. To čestný Čech nemohl.
Heydrich
Reinhard Heydrich, celým jménem Reinhard Tristan Eugen Heydrich,
zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě a náčelník bezpečnostní policie
a bezpečnostní služby. SS-Obergruppenführer a generál policie.
(7.3.1904 Halle an der Saale - 4.6.1942 Praha)
Reinhard Tristan Eugen Heydrich byl čtyři dny po svém narození pokřtěn v jediném katolickém kostele ve svém rodném městě, v kostele na Mauergasse. Jeho matka mu dala jméno Reinhard, "silný v úradku", podle hrdinné postavy jedné z oper jejího muže, která se jí obzvlášť líbila. Otec (Richard Bruno Heydrich, zakladatel a ředitel konzervatoře, kterou založil v Halle roku 1899 jako soukromou hudební a divadelní školu) mu dal jméno Tristan podle jedné z oper Richarda Wagnera. Byl to projev úcty před wagnerovským duchem doby a zároveň před hudebním dílem bayreuthského Mistra, jehož se Wagnerův otec s nesporným talentem snažil napodobit. A nakonec dostal ještě třetí jméno, Eugen, slovutný, a to podle svého děda z matčiny strany, jenž jako profesor, královský dvorní rada a zakladatel světoznámé dražďanské konzervatoře dosáhl největšího společenského úspěchu a uznání, jakými se Heydrichova rodina dosud mohla pochlubit.
a
Za ranního šera ohlásili lékaři Heydrichovu smrt. Zemřel ve 4 hod. 30 min. na otravu krve, přestože bylo den předtím oznámeno, že se mu daří lépe, že horečka klesá a že snad už je za vodou! Penicilin bylo to jediné, co by ho snad bylo mohlo zachránit, ale dostatečné množství tehdy vlastnili jen Britové a ani veškerá Heydrichova a Himmlerova moc nestačila k jeho obstarání. Reinhard Heydrych je u nás obecně znám zejména v souvislosti s represivní politikou, kterou po svém příchodu do Prahy a nástupu do úřadu dne 28. září 1941 zahájil. Rovněž heydricháda, to je mašinerie poprav, vyvraždění Lidic a Ležáků, které po likvidaci zastupujícího říšského protektora československým odbojem následovaly, zůstanou již trvale v obecném povědomí české veřejnosti. Ovšem kdo byl Reinhard Heydrich - "mladý, zlý bůh smrti" a jak velký byl jeho význam v mocenském aparátu nacistické říše? "Řezník z Prahy", "miláček českých dělníků", "muž se železným srdcem"? Vystačíme si s těmito obecně známými nálepkami? Štíhlý plavovlasý Sas, architekt i hybná síla totální bezpečnosti říše, zakladatel nemilosrdného policejního aparátu, který úskočně sledoval odpůrce režimu a "nepřátele lidu" a bezohledně je likvidoval. Rovněž ale vzor úspěšného kariéristy, zdatného německého muže, milujícího manžela a otce rodiny (manželka Lina a děti: synové Heider, Klaus a dcera Silke), ctižádostivého sportovce (je známo, že byl zdatným sportovcem - vynikal mimo jiné v šermu) a v neposlední řadě milovníka hudby, který hrál na housle tak, že to posluchačům vhánělo slzy do očí, a současně jediným podpisem zavlekl tisíce lidí do koncentračních táborů.
a
Jeho kariéra měla raketový start. Ve dvacetisedmi letech se stal šéfem bezpečnostní služby (SD) říšského vedoucího SS, ve dvaatřiceti letech velel tajné státní policii a počátkem války byl speciálně pro něj v Berlíně vytvořen Hlavní říšský úřad bezpečnosti. Roku 1941 ho navíc Hitler poslal jako svého místodržitele do Prahy. Kromě toho bylo Heydrichovi svěřeno konečné řešení židovské otázky, které organizoval od vystěhování až po vyhubení. Ve svých rukou soustředil nevídaný potenciál moci. Není divu, že Heydrichova postava vybízela k nejfantastičtějším spekulacím - jeho bezbřehá moc, šíře jeho aktivit, dynamická energie, protikladné charakterové rysy jako brutalita a sentimentalita stále přitahují historiky. Heydrich byl nepochybně mužem utvářejícím dějiny. Rozvinul jednu z rolí, které má pro nás naše doba připraveny, k mimořádné dokonalosti. Byl ztělesněním princitu výkonnosti bez vztahu k jakýmkoli hodnotám: všude chtěl být první, největší, nejlepší, ale především nejmocnější. Ve všem, co podnikal, byla na prvním místě maximální výkonnost: při eliminaci celých skupin obyvatelstva, při intrikách zpravodajských služeb, v šermu, v desetiboji, při hudebních večerech doma, kdy si pěstoval svou pověst nadaného houslisty, když jako stíhač odvážně létal nad nepřátelským zázemím, i při úkolu, který sám také nejvíce vyzdvihoval, vypořádat se s nepřáteli státu, s katolicismem, s konzervativní aristokracií, s komunisty a konečně s obyčejnými kriminálníky. S určitou jistotou lze tvrdit, že Třetí říše by se zhroutila mnohem dříve, kdyby ji nebyla držela pohromadě hrstka technokratů, a v oblasti bezpečnosti byl takovým technokratem Heydrich, jenž měl pro ideologická dogmata a blouznění jen zesměšňující poznámky a shlížel na ně svrchu. Výsledky kraniometrických měření rasových teoretiků ho nezajímaly, ani péče o "zasuté kulturní dědictví" či germánské vykopávky organizované "Ahnenerbe" na Krymu. Jeho zajímalo jen jediné: Moc a perfeknost. Úkol, který v rámci Třetí říše dostal a který sám chápal jako technické zadání, jež můžeme popsat heslem bezpečnost, mu zaručoval uzurpaci moci nejlépe. Svému úkolu se věnoval s týmž pozoruhodným organizátorským talentem, s týmž zanícením, s touž zálibou v detailu, s týmž nezájmem o  morální hodnoty podobně jako Albert Speer svému. V tomhle světle je Heydrich jedním z těch technokratických géniů, kteří dostávají kladné či záporné znaménko teprve podle úkolu, jehož řešením byli pověřeni. Jim samotným na znaménku nezáleží, avšak v tom právě, velikost stranou, je zárodek viny.
Automobil mercedes
Heydrichův vůz Mercedes Benz 320 se značkou SS-3
a
Ve středu dne 27. května 1942 krátce po půl jedenácté dopoledne podnikli parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík atentát na Heydricha. Heydrich bydlel v zámečku v Panenských Břežanech a jezdil denně dopoledne do své kanceláře na Pražském hradě. V zatáčce Kirchmayerovy třídy (dnes V Holešovičkách) musilo auto zpomalit. Tam se postavili Kubiš a Gabčík, kola, na nichž přijeli, opřeli o zeď. Heydrich jel bez policejního doprovodu. Gabčík běžel k vozu s dokonalým samopalem, bezvadně připraveným a vyzkoušeným. To se ví, samopal selhal. Zasahuje proto Kubiš a hází odjištěnou pumu. Ta neselhala. Výbuch nadzvedl celou mercedesku. I šofér Klein je raněn. Vyskakuje z vozu a střílí po Kubišovi. Oběma atentátníkům se podařilo uniknout a ještě postřelit Kleina do dolní končetiny. Heydrich je těžce raněn, má v těle střepiny bomby a čalounění mercedesky. Stěhovací vůz firmy Holan, jedoucí okolo, Heydricha naložil a v doprovodu českého četníka ho odvezl na blízkou Bulovku. Ředitelem nemocnice byl tehdy primář chirurgického oddělení, Němec, bývalý sociální demokrat, docent Dick, poměrně slušný člověk. Udělal všechna možná opatření, aby se Němcům vyšlo co nejvíce vstříct a aby nikdo nebyl ohrožen. Pro zraněného byla vyhrazena celá jedna polovina budovy, ošetřovat ho směli pouze němečtí lékaři původem z Říše. Hitler mu poslal svého osobního lékaře profesora Karla Gebharta. Všechno úsilí však bylo marné. Večer 5. června držel na nemocničním nádvoří s polními odznaky a hořícími pochodněmi stráž u mrtvého prapor zbraní SS a všichni důstojníci bezpečnostní policie a SD, kterou Heydrich předešlého roku v Praze založil. "Mučedník z Prahy," jak Heydricha záhy s hořkou ironií nazvali němečtí emigranti zaměstnaní v londýnském BBC, byl pak na lafetě převezen na Pražský hrad. Ulice, jimiž kráčel strašidelný průvod, byly zcela vyklizeny od civilních osob, od Čechů stejně jako od Němců. Špalír tvořily tisíce příslušníků SS. Heydrichův pohřeb byl dlouhý a "nádherný". Z Hradčan na Hlavní nádraží. Do špalírů na chodnících bylo patrně nahnáno dost lidí. Heydrich je pochován v Berlíně na hřbitově Invalidů.
a
Na dopadení pachatelů atentátu byla vypsána odměna milión říšských marek, tedy okolo deseti miliónů protektorátních korun. Nalezené dámské kolo, na němž ujel jeden atentátník, bylo vystaveno ve výkladě firmy Baťa na Václavském náměstí, v místě největší frekvence. V novinách se počaly objevovat seznamy popravených, kteří "souhlasili s atentátem". Nastaly dny nevýslovné hrůzy, kterou noc přijde gestapo pro koho, aby mělo svůj počet popravených. Zatýkalo se ovšem i ve dne. Autor knížky Konec vzpomínání (1938-1945) Vladimír Vondráček uvádí: "Můj známý doktor Vaněk, vyšší úředník ministerstva železnic, byl od oběda někdy okolo třinácté hodiny odvolán do kanceláře, což se stávalo častěji. V osmnáct hodin slyšela jeho manželka v rozhlase, že byl popraven. Druhý den se přišla deputace německých důstojníků s květinami omluvit, že šlo o omyl, záměnu osob. Takových omylů bylo několik".
Bžežany
A už jen pro úplnost dodejme: Onoho krásného jarního dne, ve středu 27. května 1942, odejel Heydrich ze svého venkovského sídla, zámku v Panenských Břežanech až v deset hodin dopoledne. Rozloučení trvalo déle než obvykle. Počítal s delším pobytem v Berlíně a možná potom s cestou do Bruselu a do Paříže. Letadlo už stálo na letišti připravené. Chtěl jej do Berlína pilotovat sám. Když se jeden z informátorů odboje dozvěděl o Heydrichových plánech pro Francii a když Gabčík a Kubiš byli poté informováni, že jejich oběť je povolána 27. května na jednání do Berlína, a že se do Prahy snad už vůbec nevrátí nebo, pokud snad ano, pak už jen nakrátko, bylo definitivně rozhodnuto i o datu atentátu. Muselo k němu dojít právě onu středu 27. května. Z Panenských Břežan zamířil vůz s Heydrichem přes Klíčany, Zdiby, Dolní Chabry a sjížděl z Kobylis. To již zřejmě dal rtm. Josef Valčík znamení kovovým zrcátkem. Blíží se ostrá zatáčka ... Heydrichův řidič Klein musí snížit rychlost na čtyřicítku ... a teď se náhle objeví chodec, odhazuje plášť, pod kterým doposud skrýval samopal, a namíří na osádku otevřeného mercedesu. Zbraň však selže, nevýjde jediný výstřel. Rtm. Jozef Gabčík ji odhazuje ... Je 10 hodin 35 minut. V Praze-Libni, v místech, kde se tehdejší Kirchmayerova ulice stáčí do ulice V Holešovičkách, zazní mohutný výbuch. To rtm. Jan Kubiš po selhání Gabčíkova sten-gunu hodil přes pravé zadní kolo Heydrichova automobilu bombu s plastickou trhavinou.
a
Vůz je zasažen, společně s polovinou vozu tramvaje číslo 3, jedoucí právě ve chvíli atentátu do Kobylis. Atentát spatřují svědci ze zadní plošiny projíždějící tramvaje. Z této plošiny vyskakuje rovněž jeden z cestujících a spolu s dalšími lidmi, začínají, možná z horlivosti, možná z nevědomosti pronásledovat Jana Kubiše. Ten je nucen své pronásledovatele zastrašit střelbou z pistole do vzduchu. Teprve potom se mu daří odjet na připraveném jízdním kole směrem do Libně. Rovněž Jozef Gabčík se pro dotěrnost pronásledovatelů nemůže dostat ke svému jízdnímu kolu, které tedy zanechává na místě atentátu. Když mu totiž při pokusu o střelbu na Heydricha selhal samopal, vytáhl pistoli značky Colt, přeběhl ulici s cílem dostat se rovněž ke svému jízdnímu kolu. Přestože zraněn, pokusil se Heydrich za ním popoběhnout. Na kraji chodníku se zastavil a dvakrát na Jozefa Gabčíka vystřelil. Ten se však kryl za elektrickým slopem a střelbu opětoval. Poté se Heydrich pro silnou bolest chytil zábradlí. To již Gabčík prchal směrem ke Kolínské ulici, pronásledován Heydrichovým řidičem Johannesem Kleinem. Jan Kubiš skončil svou dramatickou jízdu na kole u Libeňské firmy Baťa. Zde jízdní kolo odložil a snažil se, lehce zraněný, projít postranními ulicemi až do bytu rodiny Václava Nováka. Jozef Gabčík a Johannes Klein po sobě stříleli v Kolínské ulici na vzdálenost přibližně asi čtyřiceti kroků. Při útěku se chtěl Jozef Gabčík ukrýt v řeznickém krámu Františka Braunera v sousedství vchodu domu Na Zápalčí 22. Řezník na něho však upozornil Heydrichova řidiče SS. Oberscharführera Johannesse Kleina, který se začal krýt za betonovým sloupkem plotu. Gabčík na něho zahájil palbu a podařilo se mu esesáka zneškodnit. Potom konečně unikl a bez problémů se dostal do bytu rodiny Fafkových. Čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která statečně odvedla zakrvácené Kubišovo jízdní kolo od prodejny Baťa ke svému kamarádovi Mirkovi Piskáčkovi, který jej rozbral a rozřezal, byla po několika dnech s mnoha jinými libeňskými děvčaty, odvezena do Pečkova paláce, kde se svědkyně-udavačky snažily gestapákům vytipovat dívku s jízdním kolem. I tuhle těžkou zkoušku Jindřiška vydržela. Rodina Novákových byla zatčena až 9. července a její příslušníci popraveni v Mauthausenu dne 24. října 1942. Jindřiška Nováková byla popravena ranou z pistole do týla. Rovněž popraven byl i její kamarád Mirek Piskáček.
a
a
a
1/4
šipka do prava
TOPlist
 


Komentáře

1 of of | E-mail | Web | 1. července 2014 v 20:23 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010