Fair play aneb skutečně pro "znalce"

30. dubna 2010 v 14:59 | JUDr. Zahálka |  04/2010
a
Tam se točila jen Plzeň, dvanáctka. Někdy se scházeli i jinde a pili pivo Radegast, desítku. Profesor tehdy již dokončil své studium a pracoval ještě půl roku na šachtě. Času a peněz měl tehdy dost a tak i hodně cestoval po tehdejší Československé socialistické republice. Jinam tehdy ani nemohl. Byl i v Lipnici nad Sázavou, ve svém rodišti a často jezdil i do Beskyd. Každých čtrnáct dní pak jezdil rovněž pravidelně i do Brna. A jezdil i jinam.
Trojúhelník
Stalo se to o mnoho roků později. Za papiňák z roku 1974 v ceně, tehdy stopadesát korun, dostal profesor od pojišťovny asi devětset korun. Papíňák byl, v době své exploze, skutečně jako nový. Profesor, když vařil, nepoužíval snad v životě ani jiný hrnec. Byla to skutečně veliká exploze. Málem ta exploze profesora zabila. Byla to náhoda, osud či štěstí, že se tak nestalo? Zkrátka profesor setrval asi setinu vteřiny v předsíni a pak vstoupil, snad vstoupil do kuchyně náhle. Možná měl ještě v předsíni chvíli počkat. Možná měl  vstoupit do kuchyně i později! A možná, že neměl v papíňáku vůbec vařit! A možná, že neměl do kuchyně vůbec vstupovat. Těžko říct! To se již nikdy zřejmě nezjistí. Mohl být ale na místě mrtev, jakou ta exploze papiňáku udělala v kuchyni paseku.
Žárovka
A byla to zase "žárovka", která v  jeho hlavě, respektive v jeho mozku opětovně blikla! Ano, vzpomněl si profesor rázem! Případem se zabývalo od roku 1942 mnoho osob. "A neskutečné množství osob bylo do případu ještě vtaženo," vybavilo se profesorovi, v tuhle chvíli, v jeho makovici. "Už byli z vlaku venku. Průvodčí a vlakvedoucí toho neznámého muže drželi jak nějakého zločince. JUDr. Jaroslava Mádra, jeho milovaného strýce, který nikomu nic neprovedl a ráno byl sám, v obci, místě výchozí stanice mezinárodního expresu, sám napaden. "Situaci zvládl ale brilantně!" vzpomíná dnes profesor na svého strýce JUDr. Jaroslava Mádra. "Můj strýc požíval respekt a přirozenou autoritu," sdělil mi ještě tento. Gestapák byl tehdy ještě daleko, až u parní lokomotivy, jíž byl mezinárodní expres tehdy vedený, a JUDr. Jaroslav Mádr tehdy cestoval až v posledním vagónu,  těžko říci dnes zda to bylo z konspirativních důvodů či zda tomu bylo tehdy jinak. A teď se gestapák rozběhl směrem k JUDr. Jaroslavovi Mádrovi. Těžko skutečně říci jak to tehdy, onoho roku, bylo. Do JUDr. Jaroslava Mádra vjela zřejmě obrovská síla. Průvodčí zavrávoral, vlakvedoucí snad na zem i padl. Ano, tak! Tak či nebo snad i naopak? Ano, je to tak! Nic nebylo tehdy zjištěno. JUDr. Jaroslav Mádr běžel jak o život přes kolejiště. JUDr. Jaroslav Mádr běžel jak o život a vůbec nic neprovedl, "stačilo" normálně vystoupit a věc normálně "vysvětlit"! Ale "vystupte" normálně a normálně "vysvětlujte", v době Protektorátu Čechy a Morava! Kdoví jaké materiály tehdy JUDr. Jaroslav Mádr ve své aktovce i převážel? A kdoví jak to tehdy skutečně bylo. Co se vlastně tehdy stalo? Jedno je zcela jisté i dnes a bylo jisté i tehdy. Pan výpravčí Kudrna, který dojížděl zřejmě z Kojetína. Vypadá to tak na první pohled. Nebo? Tu možnost nemůžeme zcela vyloučit.! Nebyl pan Kudrna z Kroměříže. Třeba to zjistit!  Jen pro úplnost a pro skutečné znalce: "Když můj strýc," říká profesor "JUDr. Jaroslav Mádr přišel počátkem měsíce dubna onoho roku za výpravčím panem Kudrnou do jeho kanceláře ... Zkrátka pan Kudrna šel a otevřel skříň ve své kanceláři. A teď se podržte!" říká profesor. "Pan Kudrna měl ve skříni aktovku mého strýce JUDr. Jaroslava Mádra," sděluje mi ještě profesor překvapivou informaci! "To o té aktovce nikdo nevěděl!" zvolal jsem údivem. "Ale věděl," sděluje mi profesor, "věděl to můj strýc i výpravčí pan Kudrna," proto mu ji tam uskladnil! Skutečně žasnu! "To snad není možné!" zvolám "takoví idioti!" jsem skutečně udiven. Ale zpět k věci! Strojvůdce přijíždějící motorové lokomotivy už, vypadalo to tak alespoň málem na první pohled, nemohl střetu zabránit ... Zkrátka byla to už poslední vzpomínka JUDr. Jaroslava Mádra ... A pak se rozběhl! No, řeknu vám ... Hrůza! Zkrátka, když lokomotiva a šest vagónů, málem na šest vagónů jelo přes to jeho mladý tělo, ale držme se faktů. Naštěstí se tak nestalo, ale stát se klidně mohlo!  Zkrátka, když lokomotiva a vagóny přejeli ... strýc JUDr. Jaroslav Mádr stále běžel! Všichni si oddechli! "Sláva! muž ještě běží!" chtělo se jim snad volat. Vlastně to nevím, zda by tak skutečně tihle lidé volali. Nezapomeňme, že vše se odehrálo za Protektorátu Čechy a Morava. Lidé měli strach, báli se! Nebyli to vyložení hrdinové! A pak podepsat něco, co je již napsané? Číst to již nemusím, stačí věřit! Ano tak je to správné! Dělat, že důvěřuji a vyjádřit plnou podporu. Ano, je to tak. To stačí! Však to sami možná také znáte. A očití další svědci? Musel bych je nejdříve vyslechnout. Byli to přece očití svědci, že? Nebo snad ne? Nějak se na ně ale zapomnělo! Zajímavé bylo, že zřejmě hned jeden z nich, zřejmě z telefonní budky, volal do Vídně, či jinam! Co já vím! To já nevím! Vím jen, co je to nutná obhajova! Chci advokáta! Smůla! Jsem v Protektorátu Čechy a Morava! Jde o existenci! Jde o život! Ne? Nic nevíte, to si jen něco myslíte! Je to přesně ten případ: Nestačí selský rozum, chybí-li vzdělání a charakter! To co se skutečně onoho dne stalo věděl i muž, který za JUDr, Jaroslavem Mádrem dne 23. září onoho roku 1942 přijel do Frýdku-Místku, potažmo do Paskova. JUDr. Jaroslav Mádr mu tehdy, tomuhle "neznámému" muži, který požíval dokonce výsad diplomatické imunity, slíbil že neodcizí na šachtě žádnou trhavinu a nespáchá žádný pumový atentát. S laskavým úsměvem jemu vrozeným a vlastním "neznámému" muži tehdy sdělil: "Ani se na to nechystám, pane doktore!" Nedělejte si vy a vaši přátelé v tomhle směru žádnou zbytečnou starost!" Neznámému muži nezbylo tedy nic jiného, než JUDr. Jaroslavovi Mádrovi uvěřit a v tomhle smyslu informoval zřejmě i své přálele."Bylo to prý jako ve filmu," říká dnes profesor. "JUDr. Jaroslav Mádr měl tehdy silného spojence,"  vysvětluje profesor ještě. JUDr. Jaroslav Mádr tehdy, málem střed s lokomotivou, přežil a pokud již nezemřel, žije snad dodnes. No, počítejme. Kolik by mu muselo být dnes již roků. "Stalo se to vše 28. ledna onoho roku ve Vyškově, poté, co v železniční stanici Holubice najel zřejmě mezinárodní expres na vyhýbku. "JUDr. Jaroslav Mádr se tehdy probudil," říká profesor již od začátku a znovu to opakuje. Zkrátka "mele" pořád to stejné! "A kdo za tím vším tehdy tedy skutečně byl?" ptám se zvědavě profesora, pln obdivu k odvaze jeho strýce JUDr. Jaroslava Mádra. Jeho paní Zdenka musí být na svého muže právem pyšná," napadá mi, když přemýšlím o jeho nevšední odvaze a o jeho vzácném charakteru. "Bylo to na první pohled složité, ale zcela průzračné a jasné na druhé straně to bylo již tehdy!" mlží trošku, ze své falešné skromnosti, profesor. Ale jeho falešná skromnost není zde skutečně namístě! Strýc profesora je skutečný hrdina! Vypadá to tak na první pohled ale je to ještě složitější. Při jeho vrozené sromnosti by se nepřišlo vlastně nikdy na nic! Fakticky je to úplná hrůza.
Robot emil
Kdo to byl ...
Žárovka
Emil? Ne! Robot Emil byl jeden z prvních dětských sci-fi seriálů Československé televize, který spatřil světlo světa na počátku šedesátých let minulého století. Jednalo se o hraný seriál, kde hlavní humorně pojatou postavou byl roztomilý robot Emílek. Seriál byl sice velice naivní a i mírně poplatný době svého vzniku, občas zabředával do mírné komunální satiry, ale ve své době byl dětmi (a nejen jimi ale i mnohými dospělými) velice oblíbený zejména pro svůj neotřelý naivisticko-recesistický až parodicky pojatý humor. Robot Emil rovněž v roce 1961 vycházel jako komiks v časopisu ABC.
Loko
"Takoví idioti," napadá mi zkratkově! "To snad není možné! Přece ten člověk není takový idiot?" táhnou mi myšlenky hlavou! "Přece se takové zrůdnosti v oné době neděly," myslím si ještě! A syn Pavel! "Syn Pavel nemohl ale skutečně vůbec  za nic!" zdůrazňuje profesor zcela rezolutně a stojí si pevně za svým. Nechtěl bych se s ním dostat do křížku pro rozdílnost názorů! Chyběly by mi argumenty. "Syn Pavel byl jen rozhodčí?" říká mi ještě.
Přes hranice
Případ je daleko jednodušší, než na první pohled vypadá. Jsou za ním zcela konkrétní lidé! Když JUDr. Jaroslav Mádr uvažoval o své emigraci, zvažoval všechna pro a proti! Myslím, že se rozhodl nakonec správně! Byla to naprosto neřešitelná situace a JUDr. Jaroslav Mádr  v téhle zemi již žít nechtěl. JUDr. Jaroslav Mádr vycestoval v listopadu 1943 z Protektorátu Čechy a Morava! 
Fantomas 530
"V trestním řízení ani v novém řízení nebylo prokázáno vůbec nic. Je to velká ostuda justice a už to tak zůstane. Probral jsem ten spis ze všech stran. Je to úplný právnický nesmysl. Je to vyložená pitomost. To vám muselo v životě uškodit, pane doktore!" Profesor ví, kdo ta slova v roce 1992 a 1994 vyslovil! Požádal mě, abych ale více v celé věci již dále nesděloval. A už jen pro úplnost dodejme, že profesor se domníval, že "jeho strýc" na tu vysokou funkci nebyl ani morálně zdatný, že nesplňoval morální kritéria. Zkrátka profesor si myslel, že se pro něho ta vysoká funkce vůbec nehodí a proto ten materiál té nezávislé novinářce z Lidových novin předal. Do její práce profesor nijak nezasahoval! Rovněž mu chybí i zpětná vazba. Profesor neví dodnes zda novinářka jeho materiál použila. Profesor se pak již o to nijak nezajímal!
a
0 Brno hlavní nádraží
9 Chrlice
16 Sokolnice-Telnice
17 Újezd u Brna
20 Hostěrádky-Rešov
22 Zbýšov
24 Křenovice horní nádraží
26 Holubice
27 Velešovice
30 Rousínov
34 Komořany u Vyškova
38 Luleč
45 Vyškov na Moravě
Mapa Jeseník
Brno - Jeseník a zpět.
Dva různé vagony
Dva chlapce ve věku  deset a čtrnáct let srazil v Brně-Komárově, v pondělí 27. dubna 2009 v 18.36 hodin rychlík jedoucí z Jeseníku do Brna hlavního nádraží. Strojvedoucí jel podle svých slov devadesátikilometrovou rychlostí. Trať je v místech tragédie vedena na vyvýšeném náspu. Chlapci vyběhli z vysoké trávy asi  čtyřicet metrů před lokomotivou. Přestože strojvedoucí použil rychlobrzdu, střetu nemohl zabránit. Nestačil ani zahoukat. Zastavil asi až třista metrů za místem srážky. Provoz na trati mezi železničními stanicemi Brno hlavní nádraží a Chrlice byl přerušen až do 21.51 hodin a dopravu cestujících zajišťovala náhradní autobusová doprava. Na místo po zavolání v 18.45 hodin okamžitě vyrazily dva záchranné týmy. Lékaři bohužel mohli namístě pouze konstatovat smrt obou chlapců. Co předcházelo nehodě, zjišťovali na místě kriminalisté.
Panák před lokomotivou
Není šance, figurína byla na kusy! Železničáři Výzkumného Ústavu Železničního, akciová společnost testovali, ve Zkušebním centru ve Velimi,  brzdnou dráhu vlaku jedoucího rychlostí 80, 120 a 160 kilometrů v hodině. Na vybrané místo pak vlaku postavili do cesty polystyrenovou figurínu. Test dopadl jasně: strojvedoucí nemá šanci lokomotivu včas zastavit.
Hlava uražená 170
Hlava figuríny ...
Koleje trup
Tělo figuríny ...
Mapa se šiplou
Výzkumný Ústav Železniční, akciová společnost, zkušební centrum Velim.
čtvereček

čtvereček
Modrá lokomotiva
vykřičník 48
Dovětek:
Profesor udělal to co udělat musel! Dnes již do ničeho nepůjde. Je to od měsíce února roku 1992  zcela uzavřená záležitost de iure a od smrti v červnu 1992 ... plus dva či tři roky k tomu pak i zcela uzavřená záležitost de facto! Ano, ještě nějaký čas, snad skutečně dva či tři roky to ještě trvalo ... A pak ... A pak byl již bolesti a trápení "konec"!
Vyškov v zimě nádr.
Foto: CypGate - www.panoramio.com
Mladý muž, otec dvou dětí, zemřel ve spěšném vlaku Brno-Jeseník, krátce po odjezdu spěšného vlaku z Brna-hlavního nádraží. Tedy dříve než vlak přijel do Vyškova! Nevím co bylo příčinou jeho náhlé smrti. Vím jen to o čem mladý muž, otec dvou dětí, krátce před svojí smrtí přemýšlel, co mi v kupé vlaku ještě říkal a vím, že jeho poslední vzpomínka patřila panu doktorovi, ten by mu snad dokázal pomoci, a jeho dvěma malým dětem. Dceři a čtyřletému synovi! Pan profesor věděl, že i pan doktor byl pro mladého muže uznávanou a respektovanou autoritou. Mladý muž znal snad všechny jeho knihy a publikace, které pan doktor napsal a znal i dílo pana profesora, jeho předchůdce. A pan profesor to věděl. Přišel na to všechno úplně sám. A možná? To opravdu samozřejmě nevím. Neptal jsem se  pana profesora a neptal jsem se ani pana doktora. Připadlo by mi  to zcela nepatřičné! Pan profesor a pan doktor se přece znali. Je to možné, že o případu mladého muže spolu hovořili. Vyloučit se to zcela nedá. Je tedy možné, že pan profesor to panu doktorovi, svému kolegovi řekl. Je možné, že pan doktor to ví od pana profesora, svého kolegy. Že ví co bylo příčinou smrti mladého muže ve spěšném vlaku, jedoucího z Brna-hlavního nádraží do Jeseníku. Smrti, která mladého muže zastihla dříve, než vlak dojel do Vyškova, do své první stanice. Zkrátka, že pan doktor od pana profesora ví, že smrti mladého muže se dalo předejít, jen pokud by byla, mladému muži,  odborná lékařská pomoc poskytnuta včas!
a
www.railpage.net
Tenhle horský úsek železniční trati v Jeseníkách je typický nevyzpytatelným počasím. Onoho dne 28. ledna byl však krásný zimní den s modrou slunnou oblohou. Vlaková četa byla z Hanušovic.
a
Co se ve vlaku vlastně onoho dne stalo? Z Holubic do Vyškova to bylo devetenáct minut hrůzy! Nikdo nepovažoval za nutné se tímhle v trestním řízení zabývat. "Idioti!" Ano tak je to řečeno stručně a výstižně. I trestní soudce Okresního soudu ve Vyškově, promovaný právník Rudolf Plzák, to již tehdy, koncem měsíce března 1981, pochopil. Byla jiná doba a trestní soudce Okresní soudu ve Vyškově, promovaný právník Rudolf Plzák nebyl nezávislý (fakticky). Chodil si například pro rozumy, instrukce a pokyny na Okresní výbor Komunistické strany Československa ve Vyškově. A je to právě tenhle můj případ, respektive tahle moje osobní zkušenost, která mě vede k závěru: Pokud se střelba v plzeňských borských serpentinách dne 30. května 1993 šetřila podobně jako můj případ ve Vyškově v roce 1981 ... Pak jsem o tom zcela přesvědčen ... Ale zdůrazňuji, že svoje přesvědčení zde nevydávám, znovu opakuji, zde nevydávám za objektivní pravdu. Pokud tedy srovnám můj "případ" z roku 1981 a případ pana Kajinka ... Pak pan Kajinek v borských serpentinách, podle mého názoru, skutečně střílet nemusel! Já jsem na rozdíl od pana Kajinka tehdy ale žádnou kriminální minulost, až do pravomocného odsouzení dne 12. května 1981, neměl, své soudní rehabilitace jsem se nakonec i dožil a ostudné obžaloby okresní prokurátorky ve Vyškově doktorky Pilátové  jsem byl v roce 1994 Okresním soudem ve Vyškově zcela zproštěn. A moje prohřešky proti zákonu do onoho inkriminovaného dne? Snad jen to, že jsem ve svém mládí jezdil na vypůjčenou režijní železniční průkazku svého kamaráda a asi dvakrát jsem na tuhle průkazku jel ještě i ve své ranné dospělosti. To už kamarád měl ve své průkazce ale jinou fotografii a proto mi pro jistotu půjčil  ke své průkazce i svoji občanku. Už jen pro úplnost dodávám, že jsem jeho občanku ale nikdy nepoužil. Nikdo ji po mě nikdy při mých cestách po železnici  nevyžadoval.
JUDr. Zahálka
Profesor nemusí již přinejmenším třicátýsedmý rok (listopad 1973) nikomu nic vysvětlovat. Vše je zcela jasné již od samého počátku!
Dovětek:
Jména osob tohoto příběhu jsou samozřejmě pozměněna, podobnost příběhu s jiným podobným příběhem je čistě náhodná a jak už to tak většinou v životě a v mnoha případech někdy i bývá, příběh může i nemusí být autentický. Kdo ví? Mohu vám to vyzradit. Něco podobného se stalo možná i v Mnichově. A možná i jinde.
Psychyatr
MUDr. Jan Cimický, CSc

Zoufalost:

Jak překonat smutek, zoufalství, beznaděj? Vím, že lidé postižení hlubokou depresí trpí víc než při metastázách rakoviny ...
a
 www.zshal7lc.edu.sk

Lstivost:

Nesnáším lstivou záludnost. Projev zbabělosti, anonymnosti. Existuje lest, kterou však mám rád: lest odvážného bojovníka-gentlemana, který bojuje zpravidla proti mnohem početnějšímu a silnějšímu nepříteli. Nastražená lest rozumu, důvtipu a důmyslu se stává něčím jiným. Mistrovským dílem, pastí, připravenou pro skutečného pachatele. Lest je tu něčím jiným než hrubá a sprostá síla. Přináší radost a uvolnění. Mám proto rád moderní pohádky pro dospělé. Třeba detektivní, kde spravedlnost a DOBRO nakonec, díky jedné ze LSTÍ vítězí.
Obr
entropy.homelinux.org

David přichází ke králi:

Celé dny byl David s otcovým stádem ovcí na horských pastvinách. Občas některá ovce zabloudila a on ji šel hledat, aby ji přivedl zpátky. Někdy chtěl hladový šakal, nebo i medvěd či lev uchvátit kus z jeho stáda. Pak potřeboval David všechnu svou sílu a chytrost, aby šelmu odehnal a ovci zachránil. Většinu času neměl nic nebo skoro nic na práci, kromě toho, kdy stádo vedl na novou pastvinu, kde byla tráva hustá a zelená. David se ale nenudil. Cvičil se ve střelbě s prakem, až z něj byl skvělý střelec. A hrál na svoji citeru, často hrál písně, které sám složil. Začal být se svojí hrou známý v celém okolí. Lidé se zastavovali a poslouchali ho. Chlapcova hra je opravdu zaujala. V královském paláci tehdy nebylo dobře. Král Saul byl nešťastník. Samuel už k němu vůbec nechodil. Bůh byl daleko. Nic se nedařilo. Saul viděl všechno černě a jeho nálada se nelepšila. Bylo třeba něco udělat. "Král potřebuje hudbu," řekl jeden z jeho služebníků, "aby se zklidnil a zapomněl na svá trápení." "Právě takového člověka znám," řekl druhý. A tak přišel David poprvé do králova paláce. Jeho hudba působila lépe než všechny léky. Saulova utrápená mysl se zklidnila. Brzy mu bylo zase dobře a David se vrátil domů.

Boj s Pelištejci:

Pak přišla zpráva, že Pelištejci, staří nepřátelé Izraele, se vydali na pochod na sever. Utábořili se v údolí Elah. Vojsko Pelištejců bylo na jedného straně údolí, vojsko Izraelců na druhé straně - a mezi nimi byl jen malý potůček. Ale Pelištejci měli tajnou zbraň. Jmenoval se Goliáš a byl to hotový obr, přes dva metry dlouhý. Násada jeho kopí byla silná jako mužská ruka. Každý den se Goliáš pyšně procházel před pelištejským vojskem a pokřikoval na Izraelce: "Kde je nějaký izraelský hrdina, aby se mnou bojoval? Ať přijde se mnou bojovat, má-li odvahu!" Všichni Izraelci mlčeli, všichni se totiž Goliáše báli. Tři Davidovi bratři byli v Saulově vojsku. David jim nesl jídlo a měl zjistit, jak se jim daří. Když David přišel k Saulovu vojsku, Goliáš se právě procházel a vysmíval se Izraelcům. "Kdo to je," ptal se David, "že tupí vojsko živého Boha? Půjdu a budu s ním bojovat." Saulovi vojáci se mu jenom smáli. Ale když o něm slyšel Saul, dal si Davida zavolat. "Jsi ještě mladíček," řekl Saul, "co zmůžeš proti Goliášovi, zkušenému válečníkovi?" "Bojoval jsem se lvy a s medvědy, když napadli mé stádo," řekl David, "a Hospodin byl vždycky se mnou. Pomůže mi i tentokrát." "Tak dobrá," řekl král. "Jdi. A Hospodin buď s tebou."

David a Goliáš:

Dal Davidovi svůj meč a oblékl ho do svého vlastního brnění. Ale na Davida bylo brnění příliš těžké, nebyl na ně zvyklý. A tak si brnění svlékl a vzal si jenom svoji pastýřskou hůl a prak. Vybral si z potoka pět oblázků a dal je do své mošny. S prakem v ruce šel proti Pelištejci. Když Goliáš viděl Davida přicházet, smál se, až se za boky popadal. "Tak tohle je tedy ten váš hrdina?" posmíval se Izraelcům. Ale David řekl: "Dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Pak každý pozná, že při Izraeli stojí Bůh." Vzal oblázek ze své mošny, vymrštil jej z praku a zasáhl Goliáše tak prudce, že mu prorazil čelo. Goliáš padl mrtev k zemi. David k němu přiběhl, vytáhl z pochvy Goliášův meč a uťal mu jím hlavu. Pelištejci, když to viděli, vykřikli hrůzou a dali se všichni na útěk. Izraelské vojsko je pronásledovalo. Bylo po bitvě.
Colombo
I já mám rád moderní pohádky pro dospělé. Třeba detektivní, kde spravedlnost a DOBRO nakonec, díky jedné ze LSTÍ vítězí.  Alespoň v pohádce tomu tak bývá ...
Spisovatel
André Frossard
(14.1.1915 - 2.2.1995)
přední francozský katolický spisovatel, publicista a filosof, od roku 1987 člen Francouzské akademie. Byl blízkým přítelem papeže Jana Pavla II. Jeho knihy byly přeloženy do řady jazyků, včetně češtiny. Patrně nejslavnějším a nejpřekládanějším Frossardovým dílem je autobiografická kniha Bůh je, já jsem ho potkal (orig. Dieu existe, je l'ai rencontré), v níž popisuje svou konverzi ke katolicismu, k níž došlo v roce 1935 (v mládí byl radikálním ateistou a socialistou). Jeho otcem byl Ludovic-Oscar Frossard, jeden ze zakladatelů Francouské komunistické strany. Tento i u nás známý autor se narodil v ateistickém prostředí, kde se o existenci Boha a otázkách víry už ani nepřemýšlelo. Tyto otázky byly považovány za vyřešené. "Bůh tenkrát neexistoval ... až jednou jsem ho potkal ...," říká autor. Úspěšná kniha Ptali jste se na Boha, která vyšla ve Francii v březnu 1990 a hned obsadila přední místo v žebříčku nejprodávanějších knih, vyšla v překladu Evy Špinkové v nakladatelství Portál v roce 1992 i v češtině. Autor v této knize čerpá z vlastní zkušenosti víry a odpovídá na otázky, s nimiž se na něj obraceli chlapci a dívky z nejvyšších ročníků francouzských středních škol; celkem bylo dotazů přes dva tisíce, ale mnohé z nich se opakovaly.
Jaký je smysl lidského života?
Co je po smrti?
Je možno věřit v zázraky?
Jak číst bibli?
Co říká křesťanská etika ke genetickému inženýrství a AIDS?
Na tyto a mnohé další otázky kladené mladými lidmi odpovídá autor ve své knize.

Pasáž z knihy, která mi před patnácti, šestnácti lety pomohla:

"Za časů nacistických vrahů a hromadných hrobů jsem poznal v baráku pro židy ve Fort Montluc, alespoň si to myslím, všechny druhy bolesti, které dokáží perzekuce a barbarství vydobýt z bezbranného lidského těla a z duše vydané jim na pospas, z duše projevující se už jenom neslyšitelným chvěním a vyděšeným dechem, ve kterém zní tóny rekviem. Viděl jsem ztýrané lidi, proměněné v jedinou ránu, rozmlácené od hlavy k patě, pohybovat se s nekonečnou opatrností, jako by byli v neviditelném obchodě s porcelánem. Viděl jsem vězně, kteří se po dlouhém dušení pod hladinou ledové vody donekonečna třásli pod přikrývkami, a v jejich očích brázdu, kterou tam vyryl šílený a bezvýchodný pokus o útěk. Viděl jsem lidi jenom váhavě znovu procitat k životu, jako by se báli, že nenávist čeká jen na to, až se vzpamatují, aby je znovu podrobila dalšímu mučení. Viděl jsem jiné třást se dnem i nocí strachy o ty nejbližší, ač zatím zůstali na svobodě - ale na jak dlouho - nebo se ocitli namačkáni v neznámo které kleci na vězně. Viděl jsem kráčet lidi na popravu jako stroje vstříc ústí pušek s očima upřenýma za viditelný svět. Viděl jsem vězně, které jejich mučitelé, zpití pocitem všemocnosti, trýznili duševně, snažili se je ponížit, zničit v nich poslední špetku naděje, aby jim tak dali pocítit pomalé, přesně vypočítané stupňování procesu neúprosně vedoucího k záhubě. Ještě dlouho potom jsem se ve spárech vzpomínek ve snách skoro každou noc přenášel zpátky do toho místa všech trýzní, kde, jak jsem si myslil, jsem zažil všechno, co člověk může snést, aniž by se úplně duševně zhroutil. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že existuje bolest, která v sobě zahrnuje všechny bolesti, a nedovedete si ani představit, s jakou bázní a jak horoucně si přeji, abyste vy takovou bolest nikdy nepoznali. Dokonce ještě ani dnes nemám dost sil, abych vám sdělil smrtelný smutek chvíle, kdy se řád věcí zvrátil, kdy se nebe jevilo jako sama lhostejnost a země jako příslib zkázy, chvíle, kdy jste naposledy zahlédli výřezem v dřevěné bedně obličej svého dítěte. Není větší neštěstí. S časem se palčivá bolest ztlumí, ale nikdy od vás daleko neodstoupí, a stačí málo, aby vás znovu celou silou zaplavila - nějaký předmět, vůně rostliny, jméno, které už sami nevyslovujete, křik ptáka, odmlka ticha, pouhé nic." Tolik úvodem z knihy.
vykřičník 48
"A potom jednoho dne, který se pro vás stane dnem dalšího zjevení, vás někde na ulici kopí vzpomínky znovu, po tisící probodne. Ale vy si uvědomíte, že nic by nebylo horší než zapomnění, že utrpení, které vás kdysi tak zdrtilo, je důkazem, že jste milovali, že tento důkaz ospravedlňuje vaše bytí, že je vaším nejcenějším pokladem, jediným, který si s sebou vezmete, až se všechno ostatní obrátí v prach. A vy živě pocítíte hlubokou semknutost utrpení a lásky uvnitř vaší pomíjivé přirozenosti ..." Tolik závěrem z knihy.

Stalo se to již před patnácti, šestnácti lety:

Koleje 170
Vracel jsem se tehdy ze služební cesty. Když jsem  v Ostravě do rychlíku nasedal byl krásný letní večer.
tramvaj noční domů
Z nádraží jsem pak jel domů noční tramvají a tam se to stalo ... Byla to jen vzpomínka, která mě náhle přepadla ... Musel jsem rychle vystoupit a zbytek cesty jsem šel  pěšky.
Byla krásná letní noc a tehdy se to stalo. Bolest náhle ustoupila! Říkám tomu dodnes, nejsem ale odborník, že to bylo snad něco jako obrana organismu, obrana vlastního "ega", snad již před jeho úplnou destrukcí. Že to bylo snad něco co mě "zachránilo" snad již před skutečnou "schizofrenií". Skutečně nevím. Vím jen, že to bylo to, co je zachyceno, shora, v odstavci pod vykřičníkem, že to bylo to co mi tehdy pomohlo! Je to samozřejmě jen můj osobní prožitek a je to samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Žádný odborník se tímhle u mne nezabýval! Asi by tomu rozuměl a nedivil by se vůbec  ničemu! Já tomu taky "rozumím" a nedivím se taky vůbec "ničemu". Možná ale, že to může někomu pomoci! Pokud bych tomuhle všemu chtěl předejít a tomuhle všemu zamezit, musel bych to všechno "hodit" již před mnoha a mnoha lety za "hlavu"! Zkrátka musel bych se již před mnoha a mnoha lety na všechno "vykašlat"! A to jsem nemohl. Proč? Nešlo to! Kolik osob ten případ znalo? Mnoho! Ani se snad neptejte! Ani bych to snad neuměl spočítat. Byl by to skutečně velice dlouhý seznam a objeli bychom spolu snad půlku Evropy. Skutečně byla to hrůza a nikomu nic takového či podobného nepřeji! J. jsem viděl častěji než ... a J. znám lépe než ... Samozřejmě, že si vykáme! J. to ví. Já jsem ji to řekl. "Proč jste nic neřekl?" byla její slova. J. to ví. Já jsem ji to řekl: "Říkám to přece od počátku!" J. a já za nic nemůžeme! Ano takhle je to vyjádřeno nejpřesněji. Řeknu vám: "Taková přesnost je náramně dobrá věc!"
Hlinomaz
"Taková přesnost stojí za hovno," říká pan hostinský Palivec.
čtvereček

čtvereček

čtvereček
Film Festival Zlín
50. mezinárodní festival filmů pro děti a mládež
30. května - 6. června 2010
čtvereček

čtvereček
TOPlist
nahoru
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010