"Dobrý den, majore Gagarine" - PER ASPERA AD ASTRA

12. dubna 2010 v 12:36 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
a
a
 V celé dlouhé historii orchestru Gustava Broma existují dva letopočty (1954 a 1961), které můžeme označit jako přelomové. Datum 12. dubna 1961 mělo však ve svých důsledcích vpravdě osudový význam. Doslova přes noc se orchestr Gustava Broma posunul do popředí zájmu všech sdělovacích prostředků, politických oficialit i všech vrstev českých a slovenských rozhlasových posluchačů a televizních diváků. Písnička "Dobrý den, majore Gagarine" nebyla pravda žádným uměleckým veledílem, ale byla rytmicky přístupná všem generacím a především postihla atmosféru obecného vzrušení, a nestyďme se říci, spontánního obdivu lidského rodu k onomu odvážnému, sympatickému muži, který se jako první ocitl na oběžné dráze mezi nebem a zemí. To, že byl Jurij Gagarin občanem Sovětského svazu, se v té době nebralo jaksi v potaz. A bylo to tak správné.
a
www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-namesti-namesti-svobody.html
Brno 1954
náměstí Svobody. Pohled k Rašínově ulici
a
forums.autosport.com/lofiversion/index.php/t74785.html
Velká cena v Brně 1954.
Závodníci zleva: Edgar Barth, Jaroslav Pavelka, Arthur Rosenhammer
a
www.hckometa.wz.cz/gallery/gallery.php
Rudá hvězda Brno 1954
První řada zleva: Jiří Kolouch, Zdeněk Chocholatý st.,Jiří Zamastil, Bohumil Prošek, Zdeněk Návrat, Zdeněk Trávníček.
Druhá řada zleva: Ladislav Chabr, Slavomír Bartoň, Vlastimil Bubník, Bronislav Danda, Ladislav Olejník, Bohumil Sláma.
a
 www.lidovky.cz/tiskni.asp?r=ln_brno&c=A070517_102653_ln_brno_hlm
Varieté Rozmarým v Brně
a
Ve varieté Rozmaryn účinkoval orchestr jen velmi krátce. Po dvou měsících přijímá Gustav Brom výhodnou nabídku, vedení Společenského domu v tehdejším Gottwaldově, odkud pak vyjíždí k občasným vystoupením do Brna i dalších měst republiky včetně Prahy. Produkčně vše zastřešuje Krajský dům osvěty v Brně, poněvadž vyhláška o svobodném podnikání umělců tenkrát ještě neexistovala. Postupně se této koncertní činnosti věnuje orchestr víc a víc a současně se vyvazuje ze stálé povinnosti hrát k tanci.
Na jaře 1954 navštívili jeden z pražských koncertů zástupci hudební skupiny agentury z Německé demokratické republiky a okamžitě pozvali Bromův orchestr na podzimní lipský veletrh. Tak došlo po sedmi letech k druhému zahraničnímu zájezdu (pomineme-li válečný únik do Katovic), který pak orchestru Gustava Broma otevřel dveře do dalších takzvaných socialistických a zakrátko i nesocialistických zemí.
a
Měli jsme tam tehdy ohromný úspěch. Už když nás v Praze kupovali, nešetřili Němci chválou, především náš perfektně zvládnutý dixieland je fascinoval, no a v Lipsku potom se do nás úplně zbláznili. Hned jsme dostali další pozvání a v roce 1958 jsme tam jeli znovu.
To, že jsme to tenkrát v Lipsku vyhráli, mělo své příčiny. Především jsme si už dávno předtím, ještě během našeho působení ve Slovanu a potom v Rozmarýnu, uvědomovali, že to, co hrajeme, je už ve světě dávno překonaný, a že jestli chceme jít dál, nesmíme ten světový trend zaspat. Problém byl, jak to všechno zachytit, podle čeho se orientovat. Magnetofony tenkrát ještě neexistovaly a dostat k nám gramodesky ze západu bylo téměř nemožné. Tak jsem kdesi sehnal amaterskou nahrávačku gramozáznamu. Byl to takový malý kufřík a v něm zázračný strojek, který měl pro naši další éru tolik znamenat! Objevil se ale nový problém: nemohli jsme nikde sehnat nahrávací fólie! Takže jsme sice měli nahrávač, ale "nahraný" jsme byli akorát my. Mladý inženýr, od kterého jsem ten strojek dostal, mi poradil, abych to zkusil s vyřazenými rentgenovými snímky. Zagitovali jsme tedy svoje fandy z řad mediků - jeden z nich, Vlastík Kudrnáč, byl dokonce textařem našich převzatých amerických šlágrů - a ti nám ty vyřazené rentgenové snímky obstarávali. Tak se třeba stalo, že na snímku TBC plic byl nahrán Shorty Rogers z období west coast jazzu, na zlomenině kýčelního kloubu zase cool jazz. Při přehrávání to sice šuštělo, ale měli jsme z čeho opisovat a učit se.
Po Stalinově smrti, když se začalo všechno uvolňovat, jsme byli už připraveni hrát veřejně to, co jsme si zatím mohli dovolit jen na zkouškách a pro svoje potěšení. Swing jsme ovládali, v něm jsme vlastně vyrostli, takže v prvé řadě jsme propracovávali dixieland - jeho renesance právě probíhala v celém světě. Pak došlo na be pop, cool jazz a west coast; ten nám učaroval nejvíc. Samozřejmě že nám to dalo moře a moře práce, museli jsme všechny ty styky vstřebat, dostat je do krve. Sem tam jsme něco propašovali i do běžného kavárenského programu. A jak už to bývá, někteří byli nadšeni, jiní na nás psali do knihy přání a stížností odsuzující kritiky ve stylu: Co si to ten Brom myslí!?. Že hraje pro Indiány?
Bylo jasný, že dlouho se to vydržet nedá. Naštěstí na jaře 1954 po našem vystoupení v Praze přišla nabídka na lipský veletrh. Ze všech kapel si vybrali právě nás, protože prý děláme nejmodernější muziku. Nahrávky na kotouče, vystříhané ze snímků žlučníku, plic a zlomených bérců přinesly své ovoce!
Samotný zájezd se obšem neobešel bez zádrhelů, jinak to ani v té době nešlo. Vnitráci dělali z každého vycestování detektivku. Řekli nám, že pasy dostaneme až při průjezdu Prahou. A skutečně: na Wilsonovo nádraží přinesli pasy celé kapele - jenom mně ne! Teprve deset minut před odjezdem vlaku se objevil speciální kurýr z ministerstva a s ním ještě jeden pán, takže jsem dostal pas, ale i osobního strážce. Asi se báli, že bych mohl vyzradit nějaké státní tajemství, třeba kolik je na klarinetu klapek! No, naštěstí to byl docela příjemný a nakonec i rozumný člověk - a já jsem s ním mluvil úplně otevřeně. Tak třeba když jsem šel ráno ve tři hodiny na toaletu, která v tom hotelu nebyla součástí apartmá, vyjdu na chodbu a vidím, že ten chlap stojí u mých dveří. Přišlo mi ho líto, a tak mu povídám: "Hele, jdi klidně spát, já ti neuteču. Já vím, že kdybych někde řekl, že Stalin byl svině, že by zavřeli nejdřív tebe. A to by mě přišlo líto."
a
a
Když jsme pak po velkým úspěchu přijeli zpátky do Prahy, zavolal si mě tehdejší ředitel HAÚ (Hudební artistická ústředna, která zájezd organizovala) Standa Maleček k sobě a děkoval mi, jak jsme ohromně reprezentovali naši kulturu a že teď už budeme moct jet i jinam ... a podobný řeči. Ale současně mi svěřil, že prý se za mě musel osobně zaručit, protože z Brna mě oštemplovali hrozným kádrovým posudkem. A dal mi ho přečíst. Stálo tam mimo jiné - to si dodnes pamatuju - že jsem člověk, který mnoho žádá, ale málo dává našemu lidově-demokratickému zřízení, a že "nedoporučujeme, aby někdy opustil hranice republiky". Podepsaní známí brněnští odboroví funkcionáři. Musel jsem samozřejmě slíbit, že si to nechám pro sebe. Poděkoval jsem a odejel domů. Co čert nechtěl! Vycházím v Brně z nádraží a proti mně zrovna kráčejí ti borci ze schůze. "Tak co," hned na mě, "už jste se vrátili?" a začali mě ujišťovat, co to dalo práce, aby mě do Lipska vůbec pustili, že se ten zájezd mohl uskutečnit jenom na jejich doporučení a tuhleto a támhleto ... Tak jsem řekl: "Ahoj, chlapci!" odplivl jsem si - nejdřív v duchu, potom doopravdy - a šel domů. A měl jsem co dělat, abych jim všem neplivl přímo do obličeje.
a
Fotografie je zpočátku šedesátých let minulého století.
a
a
Po úspěchu v Lipsku a stížnostech na herní styl při kavárenských produkcích bylo jasné, že nastal čas rozhodnutí: buď se přizpůsobit vkusu a požadavkům běžného publika, nebo z kavárenského provozu odejít a věnovat se výhradně jazzu, koncertům, a pokud to bude možné, natáčení na desky nebo v rozhlase. Televize tehdy teprve začínala.
a
V té chvíli jsem se musel zároveň rozhodnout, co udělám sám se sebou. Mám být komponistou, aranžérem, instrumentalistou anebo si sám stoupnout před kapelu jako její šéf a odpovídat za všechno jak po stránce umělecké, tak organizační a ekonomické? Zatím jsem vlastně dělal tak trochu obojí, ale jestli se chceme dostat na mezinárodní úroveň, dál už na dvou židlích sedět nešlo. Orchestr bez zajištěného kavárenského angažmá v době, kdy agentury u nás za moc nestály - co si člověk nesjednal sám, nebylo - mohl prosperovat jedině s dobrou organizací a, jak se dnes říká, managementem, perfektními muzikanty a s šéfem, který když se postaví před kapelu, musí vědět, co chce. Zvolil jsem tu druhou cestu.
V prvé řadě jsem se znovu, snad už potřetí, pustil s profesorem Tomaštíkem do vylepšování všeho, co patří k dirigentské profesi. A začal jsem studovat jazyky. V Lipsku jsem zjistil, že bez dokonalé znalosti cizích řečí se ve světě neobejdu. Že nemůžu přejet hranice a dva metry za závorama se ptát, co ten německý celník před chvílí říkal. Němčinu i franzouzštinu jsem znal trochu ze školy, z franštiny jsem dokonce maturoval, takže tady šlo o to jen se zdokonalit. Zbyla vlastně jen angličtina, s tou jsem musel začít "od píky". Ale zvládl jsem to a dopracoval se k docela slušným výsledkům, dokonce jsem byl schopen, jak to bylo na Západě zvykem, naše programy sám anglicky konferovat. No a kdyý jsme začali jezdit do tehdejšího "Sajuzu", přišla na řadu i ruština.
Od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že budu dělat jenom jazz, a to po svým, tak jak ho cítíme my, bylo mi jasné, že k tomu budu potřebovat schopný aranžéry a komponisty. Sám bych na všechno nestačil.
a
www.hollansound.cz/fotoalbum/index.htm
Jaromír Hnilička
a
Z Bratislavy mi poslal nějaké aranžmá Jarda Hnilička, moc se mi líbilo. Tak jsem jel za ním a přetáhl ho do Brna. Na hornu jsem vzal Honzu Kulíčka, který taky komponoval, výborný aranžér byl i Standa Veselý. Postupně jsem tak dal do kupy kapelu podle svých představ. Všechno to byli výborní hráči, ale současně i komponisté a aranžéři.
No a jaká role zbyla pro mě? Vtisknout kapele vlastní tvář, zvládnout ji organizačně, umět ji úspěšně šéfovat. I kdyby moje představy o moderním jazzu byly bůhvíjak objevný a světový, já sámbych o nich mohl psát akorát poučný článečky do odborných časopisů. Realizovat je, získat pro ně publikum, přizpět nějak k vývoji tohoto druhu muziky ve světě bylo možný jedině v kolektivu. A já jsem tu byl od toho, abych ten kolektiv dal nejen dohromady, ale abych ho taky uměl zapálit pro svý představy a abych ho dokázal ukočírovat. Žádná kolektivní činnost, neřku-li tvorba, se neobejde bez náčelníka, bez režiséra, dirigenta, zkrátka bez toho, kdo má v té tlupě poslední slovo. Důležitý ale je, aby je nechtěl mít za každou cenu.
a
a
Už od začátku jsem to podvědomě tušil a s přibývajícími zkušenostmi jsem si pak jasně uvědomoval, že úspěch je záležitostí všech, ale za neuspěch že může jedině vedení. Kdo to nepochopí, ten je jako vedoucí nula a měl by jít okamžitě "od válu". Bohužel kolik takových "u válu" zůstalo a kolik škody nadělalo! Vždycky jsem se radil s kolektivem co a jak. Patent na rozum nemám přece jenom já! Ale pak jsem si z toho musel umět vybrat to nejlepší. Franta Navrátil, který je u mně od roku 1948, to kdysi vysvětlil novinářům po svým: "Jo, Gusta se s náma poradí, ale pak se na nás vysere a udělá si to po svým." Jenomže já jsem ty rady musel nejdřív vzít do hry, aby to právě nebylo jenom "po mým", a tu pravdu hledat i v tom "po jejich". A pak teprve říct:
a
Bude to tak a tak!
a
Jak jednoduché a účinné! A přitom pro řadu narcistních, egocentrických nebo zakomplexovaných lidí, spíš lidiček, tak těžké! Bromova šéfovská filozofie byla ovšem i jeho šéfovskou praxí - a v tom bylo tajemství úspěchů a obrovské popularity jeho kapely i samotného Gustava Broma. Ředitel HAÚ měl pravdu, když orchestru Gustava Broma prorokoval, že od návratu z Lipska už nebudou mít s výjezdy do ciziny žádné problémy. Pravidelnými se staly jejich zájezdy na jarní i podzimní lipský veletrh, orchestr byl pozván do Berlína, s velkým úspěchem se setkalo turné po Polsku a následná série koncertů v Československu. V té době začíná rovněž dlouholetá spolupráce Bromovy kapely s gramofonovými firmami u nás i v zahraničí.
a
a
Abych to shrnul: první tři desky vůbec (šest titulů) jsme nahráli v roce 1945 pro ESTU, v době, kdy nás koupili do kavárny Vltava. Pak byla dlouhá pauza. Až v Bratislavě během našeho působení v rozhlase jsme točili další věci, byla jich spousta. Většinou slovenské hity s jejich zpěváky pro tehdejší ULTRAPHON. To abychom pomohli slovenské taneční muzice na svět. Potom vznikla ještě delší pauza. Vlastně až do našeho druhého zájezdu do Lipska. Tenkrát tam najednou za mnou přišli ze západoněmecké firmy BRUNSWICK, abychom pro ně točili. A hned se mnou uzavřeli kontrakt. Já jsem byl z toho úplně odvázaný, celý šťastný, že o nás mají západní Němci zájem - kdo by tenkrát nebyl! Jenomže jsem byl i pěkný hlupák!
a
a
Netušil jsem, že když jsem mezitím natočil tři singly s Jerry Scottovou ve východním Německu, budou to u Brunšviků považovat za podraz, protože oni nás chtěli jenom pro sebe. Takže smlouvu vypověděli a my jsme utřeli nos. Chybama se holt učíme! Vrátili jsme se domů a asi za měsíc si mně volali z ministerstva zahraničního obchodu do Prahy. A jak to prý, že točíme v zahraničí. Řekl jsem jim, že točíme tam, kde o nás mají zájem. Tady u nás že se nabízím pořád, ale ze SUPRAPHONU nepřišla zatím ani řádka. A ukázal jsem jim kopie doporučených dopisů, který jsem tam posílal. Tehdy totiž měl u nás SUPRAPHON monopolní postavení. ESTA už byla zrušená a PANTON ještě neexistoval. Páni na ministerstvu se velice divili a že prý to zařídí. A taky jo. Za čtrnáct dní mě volají ze SUPRAPHONU, abychom přijeli do Prahy k ověřovacím nahrávkám asi deseti titulů. Točilo se to tenkrát ve studiu na Strahově, ve velice primitivních podmínkách, se dvěma mikrofony: jeden byl nad kapelou, druhý jsem měl před sebou coby zpěvák. Během odpoledne jsme nahráli osm ověřovacích titulů a jeli jsme domů. Že prý mi dají zprávu, jak to dopadlo. Místo toho jsem dostal dodatečnou smlouvu, a s ní dopis, že všechno prý vydávají tak, jak jsme to v jednom zátahu natočili. Snímky měly ohromný úspěch, takže potom se mnou udělali generální smlouvu a jezdili jsme do Prahy natáčet každý dva tři měsíce. Nejdřív to bylo asi 600 singlů, pak přišly na řadu PL desky ... už jsem to později přestal počítat. Někde to ale evidovaný je, mám dojem, že ve světě a u nás jsme natočili celkem 140 elpíček a 700 až 800 singlů. Prodaly se jich milióny, za ně jsem potom dostal od SUPRAPHONU platinovou desku. V roce 199O.
a
a
a
Vydavatelství Supraphon oslavilo 80. výročí Divadla Spejbla a Hurvínka vydáním 4CD kompletu To nejlepší se Spejblem a Hurvínkem! Za 80 let spolupráce Divadla Spejbla a Hurvínka se Supraphonem bylo prodáno 5 397 500 zvukových nosičů (šelakové a vinylové desky, audio kazety a videokazety, CD a DVD) vydaných na značkách Ultraphon, Esta a Supraphon. Divadlo Spejbla a Hurvínka převzalo v rámci slavnostního otevření zrekonstruovaného divadla v Dejvicích ve čtvrtek 1. dubna 2010 Diamantovou desku Supraphonu.
Letos si připomínáme nejen 80. let od založení Divadla S+H, ale také 80 let spolupráce tvůrců Divadla S+H s gramofonovým průmyslem. Nahrávky Divadla Spejbla a Hurvínka získaly průběžně 32 Zlatých desek a 24 Platinových desek Supraphonu. V celé historii Divadla Spejbla a Hurvínka je nejprodávanější nahrávka v němčině Spejbls Urlaub mit Hurvínek, které se prodalo 101.403 kusů zvukových nosičů. Z bohatého katalogu českých titulů Spejbla a Hurvínka byl nejprodávanějším titulem Vánoční kapr u Spejblů, kterého se prodalo celkem 92.939 kusů zvukových nosičů.
Nový bilanční komplet v rozsahu čtyř disků vyšel pod názvem To nejlepší se Spejblem a Hurvínkem a Supraphon jej vydal 30. března 2010. Ve vybraných nahrávkách můžeme poslouchat hlasy všech tří principálů, kterými byli Josef Skupa, Miloš Kirschner a Martin Klásek. Komplet 4CD je doplněn bohatou textovou přílohou, v níž je řada fotografií z celé historie tohoto unikátního divadla pro děti bez rozdílu věku.
a
Zatím jsme však ještě pořád na konci padesátých let. V roce 1956 absolvoval Bromův orgestr velké turné po republice se starými známými sólisty Jerry Scottovou z Velké Británie a Fredem Frohbergem z Německé demokratické republiky. Turné po všech stránkách úspěšné. Televize byla ještě v plenkách, rocková hudba k nám nepronikla, a tak na zimních stadionech nebo v amfiteatrech se často scházelo deset až patnáct tisíc posluchačů. Orchestr Gustava Broma se stával pomalu pojmen - kapelou s visaškou kvality - a mohl si proto v roce 1957 podobnou okružní jízdu po Československu zopakovat.
a
 www.olam.cz/literatura/mp3.html
V té době zrušili v důsledku nového režimního tažení proto Židům Pražskou estrádu a orchestr byl nucen změnit provozovatele. Stala se jím nově vzniklá agentura HUDAG.
a
Tam jsem se setkal se svým starým kamarádem, někdejším členem slavného ELIT KLUBU, výborným muzikantem Karlem Balážem, který se později stal dokonce mojí prodlouženou pravou rukou v Praze, abych nemusel vždycky se vším jezdit sám. A byl to právě Karel, kdo přišel s nápadem pozvat do Československa k dvacetiletému jubileu naší kapely nějaké světové eso. Tak k nám v roce 1960 přijela jazzová hvězda největšího kalibru, klarinetista Edmond Hall. Byl to vlastně první z těch špičkových muzikantů, kteří s náma hráli. Sedmkrát s Armstrongem objel zeměkouli, jako jeden z pionýrů neworleanského jazzu patřil vlastně k legendám. Fantastický hráč, ale taky fantastický chlap!
a
Poprvé jsme se měli možnost přesvědčit, že čím víc toho člověk umí, tím dokáže být skromnější, a že velcí kumštýři bývají proto i velkými lidmi. Což potvrzují i následující příhody:
a
www.praha.eu/jnp/cz/home/budoucnost_historie/index.html
Když jsme koncertovali v Praze, ubytovali nás - kapelu a mě - v nějakém hotýlku na Žižkově. Bylo to tam hrozný, nikdy před tím ani potom jsem v Praze tak špatně nebydlel. Edmond a jeho paní dostali apartmá v Ambassadoru. Právě jsem nadával na recepci, do jakého brlohu nás to strčili, když na ulici zabrzdil taxík a z něho vystoupil Eddie s kuframa i se ženou Winnie a už od vchodu hlaholil: "Co to je za nesmysl bydlet každý jinde! Já nechci žádný privilegia, já chci bydlet tam, kde bydlíš ty a celá kapela."
a
zdendovi-autogramy.blog.cz
a
www.panoramio.com/photo/20050485
Anebo jiná historka: Hráli jsme v Plzni, což se samozřejmě neobešlo bez pozvání na exkurzi do pivovaru. Podle toho potom ten koncert taky vypadal ... zestárl jsem při něm o deset let! Bylo mi hrozně! Večer sedím naštvaný v hotelové hale, když najednou mě černá pracka plácne do krku: "Gustave, nebuď smutnej! Až budou tak starý jako já, už s nima podobný starosti mít nebudeš. Mládí má právo na svý hříchy!" Takový profík a přitom v něm bylo tolik shovívavosti k lidským slabostem!
a
www.panorama-pictures.cz/panoramaticke-fotografie-zlin.html
Pohled z Baťova mrakodrapu směrem na východ
A do třetice: bylo to ve Zlíně, v létě, koncertovali jsme ve Společenském domě nahoře na terase. Zkouška byla určena na tři hodiny a já, jak jsem byl zvyklý, jsem tam přišel už o dvacet minut dřív, abych si všechno připravil. Ale první jsem tam tentokrát nebyl. Edmond už seděl před pódiem a rozcvičoval se. "Co tady děláš?" povídám, "máš ještě spoustu času!" "Řekls ve tři, ne? Pro mě to znamená o půl hodiny dřív."
a

a
Všem nám dával lekce, aniž by o tom věděl. Při jedné tiskovce ji dal i pánům kritikům. Když se ho jeden z těch velechytrých zeptal, proč už nehrajeme dixieland, Edmond se pousmál a povídá: "Vy byste ho asi rádi slyšeli tak, jak se hrával kdysi v New Orleansu. Jenže my jsme ho tenkrát hráli tak, jak jsme ho hráli, protože jsme to líp neuměli. Byli bychom špatní muzikanti, kdybychom se od té doby nic nenaučili. Možná si, pánové, myslíte, že my s Armstrongem už asi ten pravý dixieland ani hrát neumíme. Ale on i ten dixieland udělal nějaký pokrok, stejně jako my, a tak mi věřte, že to, co hrajem teď, pořád dixieland je."
a
 www.allposters.com/-sp/Dixieland-Sound-Posters_i845592_.htm
a
Doma bývá málokdo prorokem, říká se. Pravdivost tohoto úsloví na sobě pocítil i Bromův orchestr. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy se jeho kolektivní vůle rozhodla ubírat se po cestách moderního jazzu a pod jeho vlivem hledat svou tvář i styl, nedostalo se tomuto směřování v provinčních brněnských podmínkách plného pochopení. Intenzivní spolupráce s brněnským rozhlasem postupně vázla, až prakticky téměř skončila. V kavárnách orchestr koncertovat nechtěl, nicméně nějaké existenční zázemá potřeboval; a s ním i podmínky pro pravidelné zkoušky, nezbytné pro přípravu nového repertoáru i tříbení herního stylu.
a
 V té době nás někde, tuším na Vsetíně, slyšeli kluci z ostravského rozhlasu. Lákali nás, ať jdeme k nim, že prý nemají vlastní kapelu a že by o nás moc stáli. Tak jsme nakonec kývli a uzavřeli smlouvu. Nepříjemný bylo akorát to, že jsme do Ostravy museli z Brna dojíždět. Ale byty nám sháněli a nakonec, v roce 1961, chybělo jenom málo - tři byty! - a stali se z nás Ostraváci.
a
Ostrava - pohled z Nové radnice
a
Zkoušeli jsme v kině Jalta. Šéf tohoto podniku byl náhodou náš velký fanda, tak nám dal biograf přes den k dispozici. Akorát tam neměl klavír, ten jsem musel koupit. Jezdili jsme do Ostravy vždycky tak na tři čtyři dny, natočili, co bylo třeba, a zase jsme se vrátili do Brna. Aby nám nemuseli platit cestovné a hotel, sjednali nám rozhlasáci vždycky někde nějaký koncert, ze kterého se to uhradilo. Častým hostem v něm tehdy býval populární "smutný muž" Jarda Válek, originální komik i člověk. Taky už, chudák, před lety odešel dělat legraci na onen svět.
a
Takové tričko tehdy na trhu nebylo
A pak přišlo jaro 1961. Pamatuju si to, jako by to bylo dnes. 12. dubna dopoledne točíme v ostravském rozhlase a najednou přiletí Vlastík Pacl s novinou, že první kosmonaut prý právě lítá kolem zeměkoule! Natáčení se samozřejmě přerušilo a začala vzrušená debata, protože událost to přece jenom byla veliká, i když tím prvním byl Rus. No a do těch řečí se ozve režisér Przebinda: "A co tak místo kecání napsat o tom, páni muzikanti, písničku?" Hodil rukavici a já ji hned zvedl: "Dones text a uvidíš!" "Fajn, tak já jdu psát," kontroval Vlasta Pacl. Než jsme se rozešli na oběd povídám: "Kluci, je dvanáct. Do dvou máme frekvenci. V jednu se sem vrátíme, a kdyby Vlasta ten text opravdu přinesl, něco s tím provedem." Jen co jsme odešli, Pacl se objevil ve studiu i s textem. Zastihl tam ještě Jardu Hniličku, který tím pádem už na oběd vůbec nešel, a než jsme se vrátili, měl melodii na papíře. Rozdal jsem klukům pár základních notiček a řekl jsem jim: "Pánové, jsme jazzmani, takže žádný velký štráchy. Dáme si to jako dixík, ten mají lidi nejradši." Kluci zaimprovizovali prvních šestnáct taktů a Jarka Veselá začala zpívat. Ale nebylo to ono, text ani melodie jí neseděly. Zkusil to Jirka Vašíček, ale ten byl zase moc patetický. "Hergot, zpívejte to, jako že chceme lidem něco povědět ... radostnou událost, nedramatizujte to!" sprdnul jsem je. Przebinda s Paclem mě znovu z režie podšprajcli: "Ty jsi přece, Gustave, taky kdysi zpíval, tak jim ukaž, jak to má vypadat!" "No prosím ..., když myslíš!" flekoval jsem. Šéf kapely se nesmí nikdy nechat zahnat do kouta! "Zahrajte chorus, já potom zazpívám celý refrén, vy přidáte šestnáct taktů jam, a já to od prostředka dozpívám do konce." Jednou jsme to přejeli a z režie se ozvalo: "Gusto, ohromný, to je ono! Ale prosím tě, musíme znovu! Ty tam totiž pořád zpíváš "Gagaríne", to je skoro jako "margaríne", to by byl průšvih! On se jmenuje GAGARIN!" Tak jsme to sjeli repete - a za pět minut byli ze studia venku. Vůbec jsme netušili, co bude následovat. Jaký šlágr jsme právě pustili do éteru!
a
www.cerna-louka.cz
Tentýž večer jsme hráli k tanci na Černé louce.
a
Najednou se tam objevily televizní auta a s nima režisér Havlíček s příkazem z Prahy: Okamžitě natočit s celým orchestrem! "Ty ses zbláznil!" říkám mu. "Vždyť já ten text neumím zpaměti, nechte to na ráno!" "To je vyloučeno, mám befél, že to musí být hotové ještě dnes. Tady za rohem je škola, přineseme sem tabuli, text na ní napíšem a postavíme ti ji za kameru."
a
Tak se i stalo. Dnes je to běžná věc, ale tehdy to snad byl první případ použití primitivního čtecího zařízení v Čs. televizi. Aspoň v té ostravské určitě.
Ostrava 12. dubna 1961
zpívá Gustav Brom
a
Mladá fronta, 13. dubna 1961
Po úspěšném splnění určené výzkumu a programu letu sovětská kosmická "Východ" 12. dubna 1961 úspěšně přistála v 10,55 hodin moskevského času v určené oblasti Sovětského svazu.
a
Byla to všechno náhoda, štěstí, shoda okolností? Jistě. Jenomže náhoda i štěstí přejí těm, kdo jim jdou vstříc, kdo jsou připraveni. A muzikanti Bromova orchestru připraveni byli: měli talent, potřebnou dávku temperamentu, bezprostřednosti, technickou dokonalost - zkrátka uměli. A když přišla chvíle tohle všechno uplatnit, tak to uplatnili. Výsledkem byl nejen největší hit těch dnů, ale zároveň událost, která zahýbala životem celé kapely a určila její příští osud. "Kdyby Gagarin vyletěl o tři měsíce později ...," říká velký kapelník.
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Kluk u počítače pohyb. obr.
Věnováno synovi.
šipka do prava
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010