Velikonoční bonus - Giorgio ze Slovácka

27. března 2010 v 5:39 | JUDr. Zahálka |  Veselé velikonoce
Dobrý den děti, přátelé a příznivci blogu jaroslaw.blog.cz
Teď vám něco prozradím, ale nechte si to zatím jen pro sebe. Bude to zatím naše tajemství. Vraťme se do minulosti:
Na podzim roku 1989 měl Giorgio bolesti levé horní končetiny a byl tehdy ošetřen na chirurgické ambulanci. Bylo to krátce před jeho týdenním pobytem v Maďarsku, kam jel tehdy s Vědecko-technickou společností, které byl tehdy členem. Součástí vědecko-technického pobytu v Maďarsku bylo mimo návštev různých závodů a továren i koupání v termálních bazénech. Odborný lékař na chirurgické ambulanci Giorgiovi tohle koupání v teplé termální vodě nedoporučoval, vzhledem k nálezu, který na jeho levé horní končetině tehdy zjistil. Giorgio však doporučení svého odborného ošetřujícího lékaře nedbal a v termálních bazénech v Maďarsku se koupal. Dokonce se na koupání v maďarských termálních bazénech těšil nejvíce. Lékař měl pravdu. Giorgio to sám poznal, když se z Maďarska vrátil. Stav jeho horní levé končetiny se zhoršil. Po návratu domů musel Giorgio na lékařské vyšetření do nemocnice a lékař v nemocnici shledal, že bude nutné provést malý chirurgický zákrok. Lékař v nemocnici a Giorgio se rychle a snadno dohodli: Zákrok bude provedenen v nemocnici v pátek 17. listopadu 1989 v osm hodin ráno a ať Giorgio počítá s tím, že bude po tomto zákroku zřejmě nutná týdenní hospitalizace. Když se tato doba přibližovala, Giorgio si doma zabalil věci nutné k týdenní hospitalizaci a uložil si je do sportovní tašky a přidal i tranzistorové rádio, aby v nemocnici neměl dlouhou chvíli. Ve stanovenou hodinu byl na stanoveném místě a chirurgický zákrok v nemocnici mohl být realizován. Giorgio ležel na operačním stole a byl při plném vědomí. Operaci provedli dva mladí lékaři. Giorgio slyšel co si tihle dva mladí kolegové povídají. Nadávali na poměry nejen v nemocnici, ale i v Československu. Zákrok proběhl výtečně. Giogio seděl v čekárně a čekal až ho někam v nemocnici uloží. A v zápětí se to dověděl. Hospitalizace nebude nutná a v pondělí ať příjde na kontrolu do nemocnice. Giorgia hned napadlo, mám tu věci, co kdybych jel do Prahy na návštěvu k rodičům! Toho dne byla už venku zima a foukal studený vítr a ruka ho bolela. Šel tedy raději domů do tepla. Tak se stalo, že Giorgio vydržel doma až do ledna roku 1990 a nedostal rovněž v Praze třeba pendrekem. Vyloučit se to zcela nedá. Mohl se tam přichomejtnou. Byla by to náhoda? Osud? Kdo ví? Byl tedy doma a chodil jen do nemocnice na kontroly. Giorgio měl veliké štěstí, že si tu tehdy krásnou dobu doma v teple užil. Krátce nato se otevřeli hranice a naši rakouští bratranci a sestřenice nám poskytli různé výhody. Například Giorgio mohl jet do Vídně a zpět rychlíkem a to úplně zdarma. Pas doma měl, nechal si ho vystavit už v létě. Myslel si tehdy,  že by požádal o devizový příslib a rozjel by se do Vídně. Zkrátka, že by to jen zkusil, co to udělá. Ale co kdyby mu ho zamitli? Už s vydáním pasu byly jisté potíže. Zkrátka Giorgio se nechtěl ve státě kde žil a kde se i narodil už dále ponižovat. Měl toho všeho už plné zuby. Ale to jsem trošku odbočil. Zkrátka Giorgio možnosti, která se tu nabízela využil. Co na tom, že Giorgio porušil léčebný režim. Na tom Giorgiovi skutečně už dávno nezáleželo. Ráno Giorgio vyšel z domova a poměrně krátce nato se už procházel po Vídni. Víc vám zatím neřeknu.
Jen vám ještě prozradím, že profesor Jaroslaw Rohácek připravuje knížku. Budou to příběhy dvou školních roků napsané žákem páté-šesté třídy Základní devítileté školy v Moravském Krumlově v Československu. Příběhy dvanáctiletého-třináctiletého chlapce Giorgia. Napsal-li jsem: žákem páté-šesté třídy, nemíním tím, že je sepsal pouze on sám tak, jak budou v připravované knížce vytištěny. On si jen zapisoval do sešitu všechno, co slyšel a viděl a o čem ve škole i mimo ni přemýšlel. Na začátku školního roku, chodil tehdy již do sedmé třídy a po té, co ještě zaznamenal do sešitu vše o posledních letních prázninách, předal pak tyto sešity svému otci, který je přečetl a dodal leccos nového a tyto sešity pak jeho otec předal profesorovi Jaroslavowi Rohackovi, který přečetl celý rukopis jak syna, tak jeho otce a dodal ještě leccos nového a předal tyto sešity i se svými pracovními poznámkami Giorgiovi, který již v dospělém věku, znovu celé rukopisy přečetl, včetně profesorových pracovních poznámek, v mnohém ještě doplnil a dodal leccos nového a vrátil vše znovu profesorovi Jaroslawu Rohackovi, který zvovu celé rukopisy nyní pročítá a dodává leccos nového, při čemž, jak mi profesor sdělil se bude snažit zachovat při psaní své knižky myšlenky malého chlapce Giorgia i myšlenky jeho otce. Tak tedy čtěte, děti až knížka pana profesora bude. Doufám, že budete spokojeny a že knížka poslouží dobré věci. Přáním autora je aby jeho knižka vyšla rovněž i ve slovenštině ve Slovenské republice, vzhledem ke skutečnosti, že Giorgio prožívá svá dobrodružství i  na tomhle území.
Děj knížky začíná událostí, která se stala v rychlíku, tehdy jedenáctiletému Giorgiovi, jedoucího z nádraží Praha-střed do Brna-hlavního nádraží, přes Českou Třebovou. Vlak vyjel z Prahy kolem deváté hodiny dopoledne. Ve vlaku bylo příjemně teplo, venku mrzlo a za oknem ubíhala zasněžená krajina. Náš malý hrdina Giorgio cestoval tehdy sám a četl si v knížce Slovenských pohádek od autora Pavola Dobšinského. Pak velice silnou knižku slovenských pohádek odložil, koukal chvíli z okna na ubíhající zasněženou krajinu a o něčem přemýšlel ... A najednou ho něco napadlo! Bylo to velice podivné, ale bylo to tak. Než vlak do Brna dojel Giorgio na tuto podivnou záležitost úplně zapomněl. A pak ... Zkrátka bylo to ve vlaku z Brna-hlavního nádraží do Moravského Krumlova o mnoho měsíců později, bylo to v neděli 17. listopadu téhož roku ... Ale to ještě nic není. To je teprve začátek. A pak, krátce na to, o osm dní později se to stalo! Ale více vám již skutečně sdělit nemůžu. Jen to, že to bylo strašné. Telekomunikační družice za to nemůže!
Hotovo. Tečka. Konec. Už jsem toho řekl mnoho. Profesor mě přetrhne! No snad se to nedoví!
Váš Ríša
Dobrý den přátelé! Poslušně hlásím, že už jsem opět zde!
Vidím, že Richard tu už není a tak vám taky něco prozradím. Ale nechte si to také jen pro sebe a neříkejte to raději ani Richardovi. Bude to jen naše tajemství.
Bylo to v době kdy Giorgio chodil do páté třídy. Vánoční prázdniny se tehdy o několik týdnů prodloužily. Nebylo tehdy uhlí. Ve škole se netopilo a tak abyste ve škole nezmrzli byly ministerstvem školství vyhlášeny takzvané uhelné prázdniny. Giorgio tehdy pobyl několik týdnů u svých příbuzných na horách a pak, když přibyl do Prahy pobyl ještě týden v tomto hlavním městě vaší krásné země, České republiky.
Poprvé byl v Československém rozhlase
a poprvé viděl vaše krásné Národní divadlo.
Tehdy se o něm ve škole zrovna učili. Novou tetu už znal a teď měl i bratrance. Jeho nová teta si vzala jeho strýce, bratra jeho maminky, Heinze. Jméno Heinz je v češtině Jindřich a v italštině je to Enrico. Zřejmě to sami víte. To jen, aby se vám to nepletlo! A krátce po svatbě byli, nová teta a strýc Heinz, u nich v Moravském Krumlově. Tam Giorgio viděl svoji novou tetu, která se jak se říká přivdala do Giorgiovi rodiny, poprvé. Giorgio měl svého strýce Heinze i novou tetu velice rád již od samého počátku. Oba byli moc hodní mladí lidé a byla s nimi i ohromná legrace. Giorgiova nová teta se ráda smála a její smích si Giorgio velice zamiloval a nedal na tetu a na strýce Heinze dopustit. Giorgio si vzpomíná, že když jeho nová teta a strýc Heinz byly tehdy v Moravském Krumlově, že byli všichni tehdy v moravskokrumlovském lese na houbách. Giorgio měl ve svém chlebníku svačinu pro všechny a v tom lese se tehdy ztratil. Vyšel z lesa někde u Vedrovic. To mu řekl nějaký pán, který tam pracoval na poli. Jinak by Giorgio nevěděl dodnes kde to bylo. A to je ono: Když něco nevíte, nestyďte se zeptat. Když na začátku července Giorgova nová teta a strýc Heinz odjížděli domů jel tehdy s nimi, k ním a k babičce, dědečkovi a dalším příbuzným i Giorgio. Giorgio si pamatuje, že z Brna do Prahy měli letět letadlem. Giorio se těšil, protože dosud letadlem neletěl. Bohužel už nebyly letenky pro všechny a tak jeli z Brna do Prahy rychlíkem. Giorgio si ještě vzpomíná, že jeho teta seděla v kupé vedle takového korpuletního pána. Vypadal jako státní návladní J. L. McCabe z amerického televizního serálu Jake a Tlusťoch,
a kouřil v kupé vlaku viržínka. Pro Giorgia to byla velice příjemná vůně, koukal na toho pána s neskrývaným obdivem a těšil se, že až vyroste, že si tady koupí viržínka.
Jeho tetě to evidentně vadilo, skutečně byl to pro ni jistě smrad, ale teta se na toho pána usmívala, smála se a nedala najevo, že by ji to zase až tak moc vadilo. A to se tehdy Giorgiovi na tetě také líbilo. Ale to jsme přeskočili do léta. Zpět tedy do vánočních prázdnin onoho roku: A teď zrovna o vánočních prázdninách Giorgiovi a jeho bratrovi jeho nová teta natřela barvou krásně jejich lyže. Její tatínek byl lakýrník a natěrač a jeden autobus, který před lety nalakoval a natřel byl pak vystaven na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Giorgiova teta byla i v tomhle směru velice šikovná. A teď v prosinci, před vánoci se jim narodil syn, Heinz, junior. Giorgio měl tedy nejen novou tetu, ale měl teď i bratrance. Mimo tohohle jediného bratrance měl Giorgio ještě dva mladší bratry. Giorgio začal počítat a na něco, v tom rychlíku Praha-střed - Brno-hlavní nádraží, jedoucího přes Českou Třebovou, přišel. Zkrátka něco si v tom rychlíku spočítal. Bylo to velice podivné! Něco tady nehrálo! Jak se říká něco nepasovalo! Skutečně bylo to velice zvláštní. Po chvíli na tohle Giorgio zapomněl.
Vzal si knížku, pohádek kterou měl sebou ve vlaku a začetl se do ní a byl svými myšlenkami někde v říši pohádek, když teď tu pohádku četl.
A najednou si vzpomněl. Ležel tehdy večer v posteli, v ohromně veliké posteli, kterou nechal na zakázku vyrobit jeho dědeček Paolo, krátce před svým odjezdem do Ameriky. Byly to vlastně dvě manželské postele vedle sebe. Ležel tedy v tom obrovském, rozlehlém pokoji ohromné veliké rodinné vily s ohromně velikými okny na dvě světové strany. Dvě nebo tři ohromně veliká okna směřovala do parku a jedno  nebo dvě ohromně veliká boční okna do zahrady. Počet oken se už Giorgiovi nevybavuje přesně. Z okna nebo oken vedoucích do zahrady byla vidět terasa na kterou se vcházelo dvojitými dveřmi vedoucími z kuchyně. Giorgio si vzpomněl, že jeho maminka mu z této knížky pohádek, kterou měl nyní ve vlaku sebou, četla pohádku před spaním. V době kdy Giorgio tu knížku pohádek v tom rychlíku z Prahy do Brna četl byla knižka stará už pět roků a něco. Jeho knížka pohádek byla vydaná v roce ve kterém Giorgio dosáhl šesti let.  Giorgio si v této souvislosti vzpomněl na určitou situaci. Najednou se mu vybavil v jeho mozku hluboko uložený prožitek. Je to věc, které si člověk není normálně vědom. Tenhle prožitek leží hluboko zasunutý někde v mozku a může se a taky se nemusí nikdy v životě člověka vybavit. Zkrátka kdybyste se takového člověka na takový prožitek, který se Giorgiovi zableskl v jeho mozku, zeptali, tak vámi tázaný člověk si tohle není schopen vůbec vybavit, on to skutečně neví a ještě vám může říct, že jste si to vymysleli. Taková volovina? Jak vás to vůbec napadlo? Ale takovýhle člověk za to nemůže. Není si totiž ničeho vědom. Je to věc nevědomá. Můžeme to nazývat hlubinou psychologií. Třeba vám tato znalost někdy ve vašem životě bude někdy dobrá. V každém případě je dobré vědět o tom, že tohle existuje. Třeba tuhle znalost uplatníte podobně jako Giorgio o mnoho let později. Ale zpět k Giorgiovi. Zkrátka najednou se Girgiovi tahle chvíle, tenhle jeho starý prožitek z minulosti, v jeho hlavě, respektive v jeho mozku vybavil. Bylo to najednou jakoby se to stalo včera. Dříve než rychlík do Brna dojel, Giorgio i na tuhle podivnou záležitost zapomněl. Giorgio byl bystrý a přemýšlivý chlapec a byl taky velký čtenář a tak se nebylo ani čemu divit, že ho to napadlo, že se mu to vybavilo. Ale to bylo ještě pořád málo. Pořád ještě nic nevíme a Giorgio nám už nepomůže. Je znovu začten do své knížky, možná kouká oknem do zasněžené krajiny možná se chvíli i prospí. Co my víme? My v tom rychlíku s Giorgiem nejedeme. Vlak přijíždí do Brna kolem třinácté hodiny a až v Brně na hlavním nádraží Giorgio vystoupí bude mít jistě mnoho nových vjemů. Ručím vám za to, že dnešního odpoledne i večera si už na nic ze své minulosti nevzpomene. Bude žít přítomností, bude prožívat současnost. Je jen otázkou času kdy se zase nový "záblesk" v jeho hlavě objeví, kdy "žárovka" v jeho hlavě znovu "blikne".
Byl to jen takový "záblesk" v jeho hlavě. Jako když se rozsvítí žárovka a hned zase zhasne.
Je to podle pohlednice, které i Giorgio sbírá.
V sobotu 16.11., téhož roku kdy cestoval rychlíkem z Prahy do Brna, jede Giorgio ke své prababičce ze strany svého otce z Moravského Krumlova do Brna.
Muselo to být tedy v neděli 17. listopadu kdy se z Brna do Moravského Krumlova domů vracel a autobus z moravskokrumlovského vlakového nádraží přijel na náměstí.
Ve vlaku si Giorgio prohlížel nový přírůstek pohlednic do své sbírky.
Pohlednice ze dne 17. září, které pisatelka na pohlednici uvedla, má čitelné razítko poštovního úřadu: Krupka a datum 18. září a je adresována: Ing. Albert Bottini, Torino, Italiana a je zde uvedena přesná adresa tohohle muže. Vzhledem ke skutečnosti, že tahle pohlednice adresáta na téhle adrese nezastihla byla poštou v Turíně přeposlana do Brna kde se v toho času ing. Alberto Bottini zdržoval. Na pohlednici je čitelné denní poštovní razítko: Torino 21. září. Rychlost doručení je na dobu kdy byla psána skutečně překvapující. Na pohlednici je uvedeno jméno a příjmení Giorgiovi prababičky ze strany jeho otce a její brněnská adresa a uveden text pisatelky: "Milá babičko! Chci Vám jen sdělit, že 24. září přijedeme do Brna. V kolik hodin to ještě bude jsem nezjistila. Chtěla bych s tím vlakem ráno, jak jede z Ústí přímo do Brna. Zatím ještě pozdrav a nasledanou. Silvia a děti."
Téhož dne byla z téhož poštovního úřadu v Krupce odeslána stejnou pisatelkou i druhá pohlednice. Pohlednice ze dne 17. září, které pisatelka na pohlednici uvedla, má rovněž čitelné razítko poštovního úřadu: Krupka a datum 18. září a je adresovaná dceři shora uvedené prababičky, tedy Giorgeově babičce ze strany jeho otce. Na pohlednici je uvedena adresa Malátova 1 c, Brno-Královo Pole a uveden tenhle text pisatelky: "Milá maminko! Přijedeme 24. září ranním vlakem. Pavel jede též 24. září. Doufám, že nám bude přát alespoň trochu počasí. Ještě srdečný pozdrav a nashledanou se těší Silvia a děti.
www.zsnosovice.cz/jidelna3.php
Pohlednice jsou psané v době, kdy Giorgiovi nebylo ještě ani pět roků. Giorgio nevěděl kdo je onen muž v Turině, uvedený na pohlednici. To Giorgio z pohlednice nevyčetl.
Giorgio měl nyní tyhle dvě pohlednici stejné pisatelky: jednu adresovanou do Turína a poštovním úřadem v Turíně přeposlanou do Brna a jednu adresovanou do Brna-Králova Pole, společně s několika dalšími pohlednicemi, které u své prababičky do své sbírky dostal,  u sebe v osobním vlaku z Brna do Moravského Krumlova a právě si je pročítal. Víc vám také neřeknu. Jen snad ještě to, že Giorgio si z pohlednice adresované do Turína něco chybně vydedukoval a bylo mu z toho smutno. Domníval se, že... Já vám to skutečně nemohu říct, profesor by se moc zlobil. Jedině snad ještě to, že ho to moc bolelo. Skutečně víc už nemůžu prozradit. Snad tedy ještě, když nedáte jinak: celé té podivné záležitosti přišel na kloub o osm dní později. Tehdy byl sám doma a když tu podivnou věc odhalil ... Giorgio porušil všechny meze slušnosti. Omlouvá ho jen, že byl malý chlapec a doma a ani v jeho širší rodině mu nikdo nic neřekl. Giorgio na to všechno přišel sám!
www.aukce-neumann.cz/gallery-cz.html?typ=2
Doma byla skříň, která byla uzamčena a Giorgio a ani jeho mladší sourozenci do ní neměli přístup. Giorgio byl ze sourozenců nejstarší. Giorgio už nemohl dále čekat. Nemůžeme se mu ani divit! Posbíral doma všechny klíče, které našel  a měl štěstí.
Jeden pasoval. Otevřel skříň ... Už skutečně říci více nemůžu!
 www.zerty.cz/maska-kostlivec--rukavice-1413-prodej
Byl to kostlivec ve skříni! O tom co doma v uzamčené skříni Giorgio našel věděl jen Paolo, Riccardo, který se to dozvěděl pak od Paola na Smrekovici ve Velké Fatře na Slovensku a dále muž, který tragicky zahynul na železničním přejezdu na Slovácku, který se to dozvěděl od Riccarda, což je zcela jisté a není v tomhle směru žádná pochybnost. V druhé polovině osmdesátých let minulého století, tedy v době kdy Paolo, s mužem usmrceným na železničním přejezdu na Slovácku, poprvé hovořil u Okresního soudu v Hodoníně si již tenhle muž přesně nevzpomínal od kdy tuto informaci má. Ale tehdy uvedl, že to muselo být poměrně krátce po té letecké havárii. A to je ono: To nám stačí. Je to klíčová informace. Je nyní zcela jisté, že tenhle třetí muž, znal tajemství pohlednice, psané v hotelu Malino Brdo, až po návratu Riccarda ze Smrekovice ve Velké Fatře na Slovensku. Do této doby o pohlednici nic neslyšel. Znovu zdůrazňuji, že tohle je v našem příběhu velice důležité. Později, to už bylo Giorgiovi dvacetdva roků se to dozvěděli i kriminalisté. Kriminalistům v místě Giorgova bydliště  přišel totiž tehdy dálnopisem požadavek vsetínských kriminalistů, aby byl Giorgio vyslechnut v případu,  který šetřili tihle kriminalisté ve svém okrese. Z tohoto důvodu v téhle věci Giorgia tehdy doma vyhledal kriminalista z místa jeho bydliště.
www.airport-transfers-prague.cz/svatba/
O Giorgiově přítelkyni Marii, která jako nejbližší člověk věděla pak úplně vše, neboť Giorgio a jeho přítelkyně Marie, tito dva mladí lidé, kteří nakonec uzavřeli manželství, a které se Giorgio před vstupem do manželského svazku se vším svěřil, zde zcela samozřejmě hovořit nebudeme. Zkrátka Giorgiova paní Marie je v našem příběhu osoba, která do našeho příběhu již nemůže vnést nic nového. Nevylučuji však, že se s Giorgiovou paní Marií v našem příběhu můžeme ještě setkat, bude-li to nezbytně nutné.
Jen pro úplnost a pro zvídavé čtenáře, zejména pro zvídané čtenářky dodejme, že jejich svatebním dnem byl pátek 26. července následujícího roku kdy byl Giorgio vyslechnut ve věci případu, který se stal na vsetínsku.
Sňatek uzavřeli na Nové radnici v Brně. Onoho svatebního dne se pranostika: "Svatá Anna, chladno z rána," nevyplnila.
Již od samého rána byl krásný letní den a modrá obloha bez mráčků. Tak jak to má Giorgio nejraději.
Svatební hostina proběhla pak v M Klubu na Petrově. Giorgio mi podává vizitku, z doby kdy to tam ještě objednával: M Klub, Petrská 1, Brno, provozovatel Jednota Brno. Restaurace a vinárna otevřena denně od jedné hodiny po poledni do jedné hodiny po půlnoci. Na vizitce je uveden i telefon, ale ten již samozřejmě neplatí. A už jen pro úplnost, pro skutečné znalce tohoto překrásného prostředí, dodejme že svatební hostina se konala dole ve vinárně.
Ale to jsem odbočil. Tedy zpět k našemu příběhu.  Vzhledem k tomu, že kriminalista Giorgia doma nezastihl, nechal mu vzkaz u domovnice v domě, aby se Giorgio dostavil na jeho pracoviště. Od paní domovnice se Giorgio nedověděl v jaké záležitosti ho kriminalista vyhledal. Tahle mu pouze sdělila, že tento muž, asi středního věku, byl elegantně oděn a z jeho celého vystupování bylo patrno, že se jedná o velice inteligentního, kultivovaného a vzdělaného člověka, což se nakonec potvrdilo, neboť i Giorgio se s tímhle kriminalistou snadno a rychle dohodl a poté co kriminalista vše sepsal do protokolu, a protože Giorgio s obsahem jeho protokolu souhlasil, neměl  k obsahu jeho protokolu žádných výhrad a nežádal ani žádných oprav, změn či jiných doplnění, tak tenhle jeho protokol podepsal.  Zkrátka lze konstatovat, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl na Giorgia činěn žádný nátlak či hrozba a Giorgio se nemusel rovněž obávat žádné další sankce, tato mu ostatně orgány činnými v trestním řízení nebyla ani přislíbena,  a nemusel se obávat rovněž ani ohrožení svého zdraví a života, tak zcela svobodně protokol tohohle kriminalisty podepsal. Muž, který tehdy do kanceláře vstoupil bydlel v tehdy malé obci, kde se lidé znali a Giorgia znal od vidění. Věděl, že Giorgio dříve v téhle obci pracoval a právě odtud se "znali". No, znali? Spíše věděli o sobě. V řadách kriminalistů měl tenhle muž vysokou hodnost a zastával vysoké postavení. Zkrátka řešil ty nejtěžší kriminální případy. Giorgia znal jako slušného, bystrého a nadaného mladého muže a věděl, že Giorgio ty čtyři ženy, jeho spolužačky, zná. Tyhle čtyři ženy byly Giorgovými podřízenými, takže Giorgio věděl leccos ze školních let, z dětství i současnosti tohohle muže, jejich spolužáka, a některým věcem se dokonce smál. Ty jeho spolužačky byly tak ukecané, že vykecaly všechno co jim slina na jazyk přinesla. Kolikrát je musel Giorgio "vykázat" z místnosti. Ony to samozřejmě nebraly vůbec vážně a ani Giorgio to nemyslel ve zlém. Zkrátka Giorgio například telefonoval a ony v místnosti dělaly takový rambajz, že se sám Giorgio neslyšel, natož, aby pak slyšel v telefonu druhou stranu co mu povídá. Zkrátka Giorgiovi bylo dvacet a něco a šéfoval tyto zkušené a protřelé harcovnice a podle toho to také vypadalo! Tento shora uvedený zkušený kriminalista věděl i to co Giorgio: například, že paní Maruna kolikrát lže i když nemusí. Tak byla ta paní Marie rafinovaná, že se z nějaké úplné banality, na které nebylo humorného vůbec nic, najednou její zbytečnou lží stala neskutečná historka a ještě po letech se lidi svíjeli smíchy po zemi. Tak to ona a její sestra Ivana uměla zase ve správný čas a na správném místě podat. Zkrátka byla to legrace, všichni se smáli a paní Marie a její sestra Ivana, která ve většině jejich historek figurovala, to museli vyprávět pořád dokola, kdykoliv se naskytla příležitost. Takový byl o ty jejich neskutečné historky zájem. A kriminalista to věděl, protože ty Giorgovi podřízené dobře znal. Ale k věci:
Úkolem vsetínských kriminalistů bylo odpovědět na otázku: Nešťastná náhoda, sebevražda nebo vražda!
 Musíme počkat až na knížku! Nedá se nic dělat. Je mi to skutečně líto.
Váš Max
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010