Hospoda U Heliasů, Jugoslávie, záhada, která se vysvětlila a konec diety

5. března 2010 v 19:07 | Jiří Pecha, Bolek Polívka, Rostislav Sarvaš, Miloslav Zapletal, Jiří Benada |  V manéži i mino
Naši tatíci byli divadelní ochotníci, a když jsme si o nich povídali, zjistili jsme, že měli cosi společného, i když Bolkův tatík hrál ve Vizovicích a můj v Třebíči u Bati. Bolek navíc mohl mého tatíka poznat a myslím, že ho měl rád.
S Bolkem jsem se potkával v Komárově v hospodě U Heliasů a myslím, že tam ho napadlo, jestli bych s ním nechtěl hrát v Huse na provázku v Brně. On tam začal hrát svou hru Strašidýlka, protože ji už hrál na škole, a když dostal angažmá, začal tam hrát své věci jako AM A EA nebo PEZZA VERSUV ČORBA. Tahle hra nás asi nejvíc sblížila, od té doby se mi říká Peca. Ne že by se mi tak předtím občas neříkalo, ale od té doby mi to zůstalo.
Divadlo Husa na provázku v Brně. Foto: Ivo Rozehnal (11/2008)
Bolek je nejen můj kolega a kamarád: když k němu příjdu, cítím se u něho jako v rodině, jako by to byl můj brácha. Známe se dvacet let (dnes plus patnáct let k tomu, řečeno zřejmě v roce 1995) a za tu dobu jsme se jenom asi dvakrát pohádali. Bolek dokáže být velkorysý jako málokdo: není sobecký v chápání druhých lidí, a když udělám nějakou hovadinu, tak mě na ni upozorní - většinou s vtipem - a nedělá z toho vědu.
Třeba jsme zkoušeli DONA QUIJOTA a já, jak jsem byl v tom ajfru, kopl jsem kolegu Atise, který hrál v hlavě Mickeyho Mause, do zadku. A Bolek mi řekl:
"Co blbneš, proč ho kopeš?"
Pak jsem si uvědomil, že to mohlo vypadat zle, surově, a na to je Bolek citlivý. A takhle se chová i k ostatním. Když lidé na sebe třeba ve vzteku řvou, má potřebu zasáhnout a dokáže tu situaci obrátit ve srandu. Dává člověku impuls, aby se na tu věc podíval z druhé strany. Zbytečně se nenasírat, protože tím otravuju především sám sebe a ještě toho druhého. Nepřipouštet si zbytečné věci.

Bolek je narozen na šťastné planetě, je vzdělaný a navíc má talent předvídavosti.

Já nejsem moc velký herec, ale pokud hraju s Bokem, tak mě napadá, že bych mohl být i herec. Jsem totiž strašný trémista: před každým představením jsem zvracel. Dokonce to postoupilo tak daleko, že když jsme nehráli a já se třeba doma díval na televizi, úderem osmé jsem začal "nablívat." Přešlo mě to nejen věkem, ale provázela to strašná tréma, dnes se také těším, ale už nemusím zvracet. I když mě Bolek často provokuje, když během představení jakoby "nablívá".

Navíc mě dokáže nabít energií. Já jsem líný jako "sviňa", nechce se mi zkoušet, ale on si půl hodiny před zkouškou se mnou povykládá a já se do toho dostanu, ani nevím jak. A pak ani pauzu nepotřebuju. Zkoušet s ním je mnohem zábavnější: naplní atmosféru něčím pozitivním, člověk má potřebu hned se k němu přidat.

Pravda je, že na něj i trochu žárlím. Jednou jsme byli s divadlem Husa na provázku v Itálii, je to už hodně dávno, a za Bolkem přišel Mirek Donutil, že by si s ním taky rád zahrál. A Bolek: "Proč ne, můžeme to vyzkoušet."
Nevydržel jsem to a skočil jsem mezi ně:
"Bolku, vyser se na něj, vždyť je to vůl!"
Teprve pak jsem si uvědomil, že se jako vůl chovám já, a rychle jsem to zahrál nějakým vtipem do autu.
S Bolkem si člověk užije i průsery. V Jugoslávii jsme hráli COMMEDII DELL'ARTE a Bolek měl druhý den odletět do Itálie. Chlastali jsme celou noc. Ráno jsme ho ještě s jedním kolegou doprovodili na letiště, a když jsme viděli, jak nastupuje do letadla, zamávali jsme mu a já odešel v klidu spát do hotelu. Najednou se probudím a vidím, jak se Bolek zpomaleně ke mně blíží, pak jde k oknu, chvíli se z něj dívá a zas zpátky kolem mě. V první chvíli jsem myslel, že mám halucinace. Volám na něj:
"Bolku! ... Kurva, Bolku!"
A on nic a pomalu vychází na chodbu. Valil jsem za ním, kouknu do výtahu a on nikde. Oběhl jsem výtah a zase nic. Říkal jsem si:
"A do prdele, já už mám normálně myšky!"
Tak jsem šel zpátky a on stál u okna. Koukal se ven, pak se na mě tak divně podíval nepřítomně otočil a káravě na mě prstem hrozil.
"To je na léčení," vyděsil jsem se.
Pak se konečně rozesmál.
"Co tady děláš?" vyhrkl jsem.
"To máš těžký, v Itálii zjistili, že mám prošlé vízum a tak mě posadili do letadla a musel jsem zpátky do Jugoslávie."
Bolek tvrdí, že únava neexistuje. Já s ním tempo nikdy neudržím. Někdy se mi stane, že po těch dlouhých flámech se tak roztřesu, že už nemohu ani chodit. A Bolek nic. Stále má energii a skoro nespí. Já vedle něho také zapomínám, že jsem o pár let starší. Dřív mně říkával, že pítí se mnou jsou "závody za motorovým vodičem", a já to teď říkám o něm.
Nedávno se mě zeptal jeden novinář, co bych dělal, kdyby Bolek najednou zmizel. Nedokázal jsem mu odpovědět. Ztratil bych kamaráda, vlastně svého živého partnera. Zvláště teď, když hraju i v jiném divadle, si uvědomuju, že mi v mých rolích pomáhá, protože vychází ze mě, dá se říct, že ve mně osvobozuje mě. Nemusím se s ním nikdy přetvařovat, s ním to jde snáz, samo. Když ho delší dobu nevidím, schází mi jeho energie. Kdyby se to nějak zkazilo, možná víc než půlka radosti z hraní i ze setkání s kamarády by zmizela. Tahle patetický jsem pokaždé, když ho dlouho nevidím.
Bolku drž se pěkně, pěkně v klidu kal. A neboj se, já už tu dietu dlouho držet nebudu. Už na to zase budeme dva.
Jiří Pecha (Peca)
(narozen 12.11.1944 Třebíč)
divadelní a televizní herec. Je vyučeným automechanikem a vystudoval i JAMU v Brně. Spolu s Bolkem Polívkou zakládal Divadlo Husa na provázku, kde od roku 1977 ztvárnil roli Babičky v inscenaci Babička-fetišištická revue, za kterou obdržel ocenění Nadace Alfréda Radoka. Hrál například i ve filmech Balada pro banditu, Lotrando a Zubejda a Pupendo.




Jiří Benada


Text: Michal Horáček
Hudba: Petr Hapka

Koukněte na toho fintila
pod krkem žlutého motýla
zelený klobouček do týla
šoupne si na bílou pleš

I když ten tralalák padá mi
hlavně že vyhrávám barvami
hlavně že vyhrávám barvami
zase jsem šťastnej jak veš

Vo po mně chceš
pravdu či lež
zkus ty dvě rozeznat
a pak se směj

Barevný svět
láme nám hřbet
přesto chci být šašek
počmáranej

Ucho mi hryžovu jak oplatku
s rozběhem kopou mě do zatku
myslej, že všechno je v pořádku
když mně daj mizernej plat

Když ale koukám se na lidi
všechno tak černě zas nevidím
všechno tak černě zas nevidím
ještě se dovedem smát

Ne že se snad
není co bát
úzkost má tlapy
jak Cassius Clay

Ten věčný strach
ma miskách vah
převážit chce šašek počmáranej

Kampak chcem ve věku rozumu
strkat své nosy na gumu
určitě od rumu z konzumu
určitě od rumu z konzumu
tak strašně červené jsou

Ptám se však tebe náš osude
co bude až tady nebude
co bude až tady nebude
dojemně pitová show

Bláhoví show
Bláhová show
Šaškové jdou
šaškové jdou
barevnou naději vytřískat s ní
Hledáme brod
Hledáme brod
uprostřed vod
uprostřed vod
my věční šaškové počmáraní

Ptám se však tebe náš osude
co bude až tady nebude
co bude až tady nebude
dojemně pitomá show

Odkazy:
Bolek Polívka & Rostislav Sarvaš & Miloslav Zapletal - Bolek Polívka v Manéži i mimo - pasáž z knihy: Akumulátor (Jiří Pecha o Bolkovi Polívkovi)
Vydalo nakladatelství HAK (Humor a kvalita), Pod Zvonařkou 5, Praha
Slávka Kopecká a Andrej Šťastný v Praze 1995
Fotogragie:
Jef Kratochvíl, Andrej Šťastný, Pavel Štoll, Vlasta Gronská, Vladimír Knapp, Jiří Jírů, Igor Zehl, archiv
"Jsou mi sympatičtí lidé, kteří jsou hraví, mají v sobě sebeironii a nepatetizují svou křehkou existenci," svěřuje se v knize klaun, herec, režisér, samozvaný Král i šašek Valašské republiky Boleslav Polívka. Provokoval, mystifikoval, ale i učil v Itálii, v Kanadě, v Americe, ve Francii, v Belgii, "hotový učitel národů", jak sám říká. Rád ruší tabu (odtabuizovává) též mimo televizní Manéž.
Jde o ojedinělý portrét, v němž autor kolážovitým způsobem vypráví o sobě, o svém manželství, o kamarádech, o klaunech, o lidských vztazích i o víře.
Vše provází laskavý i černý humor, mezi nímž se nenápadně prochází hluboká lidskost a moudrost. Tuto knihu můžete otevřít na kterékoliv stránce a můžete se ocitnout kdekoliv.

 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010