Dvacátésedmé velikonoce aneb léky jen pro papaláše

22. března 2010 v 15:37 | JUDr. Zahálka |  Veselé velikonoce
a
www.mimelikethis.com/theart.htm
"Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
"Jste nemocen, pane?"
"Ano, doktore. Myslím, že smrtelně."
"Co je vám?"
"Jsem smutný, melancholický. Trpím a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát."
"To není smrtelné. Vím o léku pro vás."
"Jaký je to lék?"
"Lék, který vás z toho všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!"
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
"Já jsem Deburau, doktore."
a
Juraj Kukura alias JUDr. Zahálka
Zrozen bez porodu
ČT 1 - neděle 21. března 2010
Simona Stašová a Juraj Kukura v hlavních rolích nového filmu ze současnosti. Napínavý kriminální příběh obyčejné zdravotní sestry, které do života dramaticky zasáhne česká mafie. Snímek Zrozen bez porodu je první částí zamýšleného triptychu Vetřelci a lovci, který vzniká podle mnohdy těžko uvěřitelných, ale skutečných lidských příběhů. Inspirovat se jimi při psaní scénáře nechal novinář Josef Klíma. Dále hrají: J. Nosek, J. Hrušínský, J. Dvořák, Z. Dvořák, L. Siposová a další.
   Scénář Josef Klíma
Režie Filip Renč
 Kamera K. Fairaisl
Pavel se přistěhoval do okresního města se svojí rodinou a žili zde již jeden rok. Nový rok tehdy nezačal dobře. Počátkem měsíce ledna Pavel onemocněl nějakou "virozóu". Na tom by nebylo nic zvláštního, řeknete si možná. To je přece běžná banalita, proč nám to ten člověk vlastně povídá. Avšak pravda to tak úplně v tomhle případě není. Pavlův příběh je zvláštní. Možná vyjímečný! Kdo ví?
Pavel ležel již několik týdnů s "virozóu" doma a jeho zdravotní stav se nijak nelepšil. Ba, právě naopak, jeho zdravotní stav byl čím dál tím horší. Teploty hodně přes čtyřicet. Lékaři zdravotní pohotovosti se u nich doma střídali. Jedna zdravotní pohotovost přijížděla za druhou, když to řeknu trošku s nadsázkou. "Je to jen vizóza, ta teď všude hodně řádí ," říkali lékaři a měnili léky. Každý lékař navrhl léky jiné. Zkoušelo se snad všechno. Například i studené zábaly. Nic nepomáhalo. Pokud Pavel nespal a byl při vědomí pořád jenom zvracel. Bylo to někdy koncem měsíce ledna, v pátek odpoledne, přijela znovu lékařka. Opět nic nenašla. "Těžká 'vizóza'. To teď řádí všude," řekla. "Ale," povídá Pavlově ženě: "Je pátek odpoledne, nemá cenu aby doma váš muž ležel dále. A přes víkend ... Pro všechny případy ..." zkrátka bylo to její rozhodnutí. Lékařka zavolala sanitku, která Pavla převezla do okresní nemocnice. Na několik týdnů své hospitalizace si Pavel vůbec nevzpomíná. Ví jen, že se jednoho dne probral v nemocničním pokoji zalitém sluncem a venku byla modrá obloha. Nemocniční pokoj byl v posledním podlaží nemocniční budovy, a když Pavel ležel na lůžku, viděl jen oblohu, slunce a černé havrany. Těch tam tehdy byly mraky. A muž, ležící na lůžku, vlevo od Pavla, u okna, mu povídá: "Vítáme tě do života, kamaráde!" Ten muž se jmenoval Karel. Pak měl Pavel dojem, že se jeho zdravotní stav zlepšuje a mohl se již bavit se svými spolupacienty na pokoji. Jeho soused Karel měl velké bolesti. Měl strach z rakoviny plic. Ráno při vizitě mu jeho obavu pan primář vždy rozmlouval. Však to možná znáte. Víte také jak to chodí. "Jsou různé nádory," říkal Karlovi pan primář. "To nic nemusí znamenat," byla jeho slova a dodával mu optimismus a sílu do života. Karel jezdil také často do krajského města na různá vyšetření a ozařování a kolikrát se, z těchto úmorných cest, vracel zcela unaven a vyčerpán. To víte v jedné sanitce více osob, rozvážení po špitálech, všude čekání. Je to skutečně úmorné, A když bylo Karlovi někdy konečně lépe, tak vyprávěl. Tak se všichni na pokoji od Karla dověděli nejen o jeho událostech v jeho osobním životě, ale Karel hovořil i o svých pracovních záležitostech. Pracoval jako řidič osobního vozu a vozil papaláše snad po celé republice. Celá ta jeho vyprávění si byla podobná jako vejce vejci. Bylo to většinou o tom kdy, koho a kam na jednání vezl, jak dlouho tam čekal, kolik cigaret vykouřil, kolik káv vypil a v kterých restauracích na svých cestách se stravovali. A o tom, to jsme měli skutečně všichni nejraději, jak ten papaláš vypadal a co dělal, když ho Karel z jednání, hlavně těch jednání v úvozovkách, odvážel. Byla to legrace. Hrozně jsme se při tom všichni nasmáli.
Byl konec března a tehdy byly velikonoce na přelomu měsíce března a dubna. Kdo mohl, šel na velikonoční víkend z nemocnice domů. U Pavla pan primář váhal. Pavel do poslední chvíle nevěděl, zda ho pan primář domů pustí. Nakonec to dobře dopadlo, pan primář měl s Pavlem ale ještě před jeho odchodem pohovor: "Klid, ležet, žádné chození po bytě a kdyby něco hned do nemocnice," řekl mu zcela jasně a Pavel radostně panu primáři přikývl, protože se domů těšil. Na velikonoce mu bylo doma mizerně, ale Pavel vydržel. Hned v úterý ráno se objevil v nemocnici na chodbě oddělení. Pavel si toho nebyl vědom, ale pan primář to hned poznal. Něco se muselo stát. Pavel vypadal prý hrozně. Možná, že pan primář i zalitoval, že Pavla vůbec domů na velikonoční víkend pouštěl. Když konečně Pavel přišel do pokoje, bylo lůžko u okna prázdné a možná i tohle Pavla i trochu sebralo. Kdo ví? Karel umřel.
Pavel, ještě než odešel na velikonoce domů, Karlovi říkal: "Karle! Jaká rakovina plic? Věř mu, když ti to pan primář říká pořád dokola. A když Pavel odcházel, měl dojem, že Karel jeho slovům snad uvěřil. Domluvili se totiž spolu, že až se oba uzdraví, půjdou na pivo a na ten guláš spolu. Pavel tehdy restaurace v tomhle okresním městě ještě neznal. Dojížděl do práce mimo své bydliště a když byl doma věnoval se svým dětem a pořád něco v bytě budoval. Byly to snad celé hodiny, které Karel o té restauraci probásnil. Mají tam prý ten nejlepší guláš, když ne na světě, tak aspoň v okrese a Karel vyjmenovával jednotlivé suroviny a ingredience z kterých se ten guláš skládá. "A nahoře jsou ještě fazole a speciální obloha," říkával. Všichni na pokoji volali: "Karle! Nech toho už proboha!" takové chutě už na ten guláš všichni měli.
Za Karlem často chodila do nemocnice i jeho paní. Sedávala u jeho lůžka na židli a držela Karla za ruku. Pavel si dnes už nevzpomíná, jestli jejich syna Radima ta paní přivedla i k jeho tátovi. Pavlovi se skutečně nic takového nevybavuje. Z celého pokoje si pamatuje jen tři spolupacienty. Všechno už zapomněl. Ani už neví kolik lůžek v nemocničním pokoji bylo. Možná tři, čtyři a možná i pět lůžek po každé straně pokoje. Pavel ležel na druhém lůžku od okna po levé straně pokoje, když se po pokoje z chodby vešlo a proti dveřím byla stěna s okny.
Nakonec se i Pavel dočkal a z nemocnice ho koncem dubna pustily. Pak byl ještě doma a do práce nastoupil někdy v květnu. Pak chodíval mnoho let na kontroly.
Bylo to jeden den odpoledne, spíše již k večeru. Pavel šel na poštu zaplatit jakousi poštovní poukázku a když se z pošty vracel najednou tu restauraci na náměstí uviděl. Šel zrovna okolo. "To je ta restaurace, o které Karel mluvil," vzpomněl si na Karla a hned tam zašel na guláš. Sotva si sedl u stolu, ten kluk přišel: "Je tu volno?" povídá a Pavel přikývl. Přišla obsluha s jídelním lístkem: "Co si pánové vyberou?" Bylo to jasné, oba přišli na guláš. "Dva guláše," řekli. A než jim to jídlo přinesli dali se do řeči. Ten kluk se po jídle už dlouho nezdržel, ale Pavel už od toho kluka věděl co ten kluk, no kluk, spíše mladý muž, dělá. A když ten kluk odcházel povídá Pavlovi. "Dnes večer tady máme představení. Jestli chceš, příjď se podívat," a odešel.
Skutečně bylo to moc pěkné představení a Pavlovi se líbilo. Po představení ještě chvíli poseděli a Pavel jim pomohl i naložit jejich věci do auta. Když to auto odjíždělo, tak ten kluk-mladý muž a klaun Pavlovi z auta ještě zamával. Pavel šel domů pěšky, měl to kousek, a bylo mu skvěle. Cítil se báječně. Pak uběhlo mnoho let. Pavel v tom okresním městě už mnoho let rovněž nebydlel.
Bylo to v roce 1992. Pavel jel do tohoto okresního města k jakémusi soudnímu jednání. Jednání dopadlo výtečně. Pavel se cítil skvěle a měl radostnou náladu. A tak si řekl: "Když už jsem tu tolik roků nebyl tak se tu chvíli zdržím, podívám se na stará místa a kouknu se co se tu za ty roky změnilo. Už to bylo devět let, co v tomhle městě nebydlel. A zašel i na guláš do té restaurace. Pořád ho tam měli. Bylo to jakoby se za tu dobu nezměnilo vůbec nic.
Sotva si sedl u stolu, ten kluk přišel: "Je tu volno," povídá a Pavel přikývl. Přišla obsluha s jídelním lístkem: "Co si pánové vyberou?" Bylo to jasné, oba přišli na guláš. "Dva guláše," řekli. A než jim to jídlo přinesli dali se do řeči. A když tak spolu hovořili zeptal se Pavel toho kluka: "A kolik ti Radime bylo, když tvůj táta umřel?" V té otázce byla zvědavost i zájem. A ten kluk mu to řekl. Na náměstí se pak rozloučili, podali si ruce a každý šel svou cestou. Bylo to setkání, které jistě sami také znáte: Dva zcela cizí lidé se náhodně sejdou a mají dojem, jakoby se znali odjakživa. Ano. To bylo přesně ono! Tak to lze vyjádřit nejvýstižněji.
Bylo to v roce 1994. Pavel jel do tohoto okresního města znovu k jakémusi soudnímu jednání. Jednání dopadlo i tehdy výtečně. Pavel se cítil skvěle a měl radostnou náladu. Bylo to z důvodu časové tísně. Pavel spěchal a proto se tentokrát v okresním městě nezdržel. Sotva ale vyšel z té soudní budovy, hned se s tou paní potkali. "Jé to jsem ráda, že vás vidím, jak se máte, jak se vám daří?" však to znáte. "Děkuji, skvěle," odpověděl Pavel popravdě. "A jak vy se máte a jak vám se vede?" hned se té paní Pavel také ptal.
Byla to moc hodná zdravotní sestřička z oddělení nemocnice, kde byl Pavel před lety hospitalizován. Bydlela pořád v sousedním domě Pavlova tehdejšího bydliště. Pavla dobře znala z minula a byla mu již tehdy příznivě nakloněna. Žádný sexuální podtext ale nehledejte. Nic takového v tomhle mezilidském vztahu nebylo. Bylo to zcela počestné. Pavel to až dosud nevěděl. Až nyní mu to ta moc hodná sestřička řekla: "Pan primář se obával nejhoršího! Všechny dostupné léky, které měl, již nasadil a žádný výsledek. Bylo to špatné a znepokojující. A pak ten lék přišel," povídá Pavlovi ta moc hodná paní. Zkrátka byl to nějaký lék jen pro papaláše a pan primář lék u Pavla nasadil a ono to zabralo! Rozumíte mi jistě dobře. Pan primář "udělal" něco, co udělat "nemusel"! A vlastně ani "nesměl"! Vzal za svoje jednání odpovědnost jen na sebe. Určitě to stejné udělal i pro Karla a udělá to znovu, kdykoliv to bude nutné a udělá to pro každého. Bez ohledu na nějaké papaláše, nemravné zákony a nějaká stupidní nařízení úředníků státní správy a různých zloduchů a demagogů, kteří vám dnes a denně otravují život a tak podobně a tak dále. (Laskavý čtenář si vybere a upraví podle svého gusta. Děkuji za pochopení.)
A to se počítá!
Domů Pavel z okresního města dorazil v pořádku. A kdyby se ho tehdy někdo zeptal jaká byla cesta, Pavel by zřejmě odpověděl: "Děkuji za zeptání. V průběhu cesty z okresního soudu domů nedošlo k žádné mimořádné události. Vše proběhlo v naprostém pořádku!" Já Pavla znám, věřte mi. Pavel by to skutečně takhle řekl! Znám jeho povahu. A víte co platí a co je dobré v životě vědět? Je to tato dobrá informace: "Bez pochopení prožitků minulosti nelze plně pochopit povahu člověka!" Je dobré umět tuhle větu zpaměti. Mohu doporučit! Ušetříte mnoho času a v klidu a pohodě se můžete věnovat svým zálibám a koníčkům. Nebo si vybrat podle svého gusta, to co vám skutečně pasuje. Je to jenom na vás. Povaha dospělého člověka je už spíše věc neměnná. Je to pro vás záležitost již spíše cizí. Platí to staré známé: "Stromek se musí ohýbat, když je mladý!" Omlouvám se za přednášku. Ještě jednu větu a končím: "Lepší než moralizování je vlídná přísnost!"
Ale vidíte to sami. Cítíte to? Pavel říká. že se nic mimořádného nestalo! Není to pravda. Stalo se mnoho! Stalo se hodně!
Ale řeknu vám, že ten Pavel měl veliké štěstí, že Radima potkal. Pokud by se Pavlovi stalo, že by snad zapomněl rok svého narození a ztratil i všechny svoje osobní doklady, mohl by Radimovi zavolat, nebo mu napsat, co já vím. Je mnoho možností jak by se to dalo zařídit a udělat. A Radim by to Pavlovi řekl. Musím vám to ale říci tak jak to je, abyste to správně pochopili. Pavel a Karel, táta Radima, se narodili ve stejném roce.
Když dovolíte, řeknu vám i svůj názor na oba. Na Pavla i na Radima. Domnívám se totiž, že v případě, že by ke shora uvedené velice nepříjemné a nešťastné události skutečně došlo, že by Pavel skutečně zapomněl rok svého narození a ztratil by skutečně i všechny svoje osobní doklady, že by se Radim, ten jeden z šašků počmáraných, smál. Ne ze škodolibosti, tu Radim bytostně nesnáší a odsuzuje. Vysvětlím vám to takhle:
Zeptáte-li se totiž Radima, zda-li by měl mít správný šašek počmáraný nějaké neřesti, Radim vám odpoví asi tohle:
"Co jsem viděl dobré šašky počmárané, tak jsem u nich vysledoval velkou dávku animálnosti. Je v nich něco zvířecího a živelného. Ale roztomile zvířecího. Spíše než pes je šašek počmáraný štěně, spíše než kráva je tele. Potom si myslím, že šašek počmáraný musí umět ironii a soucit. A ti by měli spolu být jako sourozenci. Bratr soucit a sestra ironie. 'Ano, to je ono!' nezdržím se a skočím Radimovi do řeči. 'To je Radime zcela výstižné! Pokračuj! Pálí ti to! Prima!' 'Ironie bez soucitu,' pokračuje Radim, ten jeden z šašků počmáraných: je plivancem. Soucit bez ironie je plačtivé, zubožené, rozmoklé bláto. V gestu šaška počmáraného, v jeho způsobu myšlení je přítomno souznění ironie a soucitu," říká Radim.
Mě se to také líbí. Vím, že to nejsou úplně tak slova Radimova, že je někde převzal, někde vyčetl, zkrátka někomu vyfouk, ale to mi je jedno! Pro mě je důležité jen, že Radim takový je!
Radim by totiž hned věděl, v kterém roce se Pavel narodil. Věděl by, že Pavel ví, kdy se narodil jeho táta Karel. A řeknu vám, že si myslím, že Radim by to Pavlovi ani neřekl. A proč taky, vždyť je to úplná volovina. A Pavel by po Radimovi žádné voloviny nikdy ani nepožadoval. Proč by to dělal? Jaký by k tomu měl důvod? Pavel na Radima nikdy nezapomněl a jeho tátu si pamatuje dodnes! A dokonce i ví, v kterém roce se narodil i jeho syn Radim. Karlův syn Radim, ten jeden z šašků počmáraných, je o pět let starší než Tomáš. Kluk-mladý muž a fotbalista na obrázku! A dobré také je si u člověka pamatovat ročník narození. Věk se mění, ročník narození zůstává. To není rada. To je osobní zkušenost. A jak se říká zkušenost je nepřenosná! Kdo ví?
a
Pro nevěřící Tomáše!
Pokud by ten medikament někdo v Pavlově zdravotní dokumentaci hledal, tak jej tam samozřejmě nenajde. To je snad již nyní zcela jisté!
Mám tu ještě místo a proto to sem velmi rád napíšu. Jsou to slova lékaře, kterého si velice vážím.
Fantastické a magické z hlediska psychiatrie
Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc.
(23.2.1895 Praha)
Přední český psychiatr. Je autorem asi dvěstědvacetipěti studií a knih, z nichž zřejmě nejznámější je jeho práce Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, za pozornost stojí také jeho třídílné Paměti.
Byla to srdeční ischémie, že v posledních letech jeho života se nemoc zvolna zhoršovala. Krátká, téměř bezhorečná chřipka počátkem května 1978 ho velmi zeslabila.
Večer 5. května, kdy s chutí povečeřel, dostal po dvacáté hodině slabý mozkový záchvat (embolii?) a byl převezen do nemocnice.
Již druhý den upadl do hlubokého spánku až bezvědomí a 10. května 1978 v 11,40
v Praze zemřel, stár osmdesáttři let a dva a půl měsíce.
Z jeho myšlenek:
1) Jak sportuji? Já příliš nesportuji. Mým jediným sportem jsou takové smutné procházky. Proč smutné? Protože se jdu vždy projít na pohřeb některého ze svých přátel, kteří pravidelně sportovali, nebo je jedu navštívit do nemocnice, kde leží s nohou v sádře.
2) Veselý večer je prospěšnější než tuba léků na uklidnění.
3) Padesátka je věk, kdy se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.
4) Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.
5) Duše neexistuje. Ptá-li se někdo, kam odchází duše po smrti, ptá se jako ten, kdo se táže, kam odchází plamen, když svíce zhasne.
6) Co si přeji k narozeninám? K narozeninám je ustáleným zvykem přáti si především zdraví. Já si však myslím, že je lepší být mírně churav a šťasten, než být zdráv a nešťasten.
7) Proč jsem se dožil takového věku? Protože jsem byl stále nemocný. Všichni mí přátelé, kteří byli stále zdraví, jsou už mrtví.
8) Práce je krásná věc, nesmí se však státi výhradním účelem života.
9) Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.
a
"Myslím, že poslání lékaře se stále platnou přísahou Hippokratovou, uznáváním lidské důstojnosti, lidských práv, humanity, s lékařským tajemstvím, svým schématem hodnot, vysokým ceněním lidského života bez utrpení se ze všech povolání nejsnáze ocitne v konfliktu s vyhlášenými právními normami. Mnoho našich i cizích lékařů a lékařek bylo vězněno proto, že neudali, koho ošetřili a co mu bylo. Někteří zaplatili svůj ušlechtilý postoj životem.
Bernard Shaw napsal zajímavou knihu Lékař na rozcestí. Skoro každý lékař se během svého života asi na takovém rozcestí několikrát ocitne," říká shora uvedený autor knihy Konec vzpomínání (1938-1945).
a
Tak a dáte mi třicet korun za přednášku! Zapomněli jste si peněženku doma? Nevadí dáte mi je příště! Kdo to volá sestro? Zdravotní pojišťovna! Že jsem porušil zákon? Jednám protiprávně! Že mi hrozí pokuta! A kolik ta sankce dělá? Cože! Až tři miliony korun! No to je strašné! Je to vůbec možné? A za co?
Nemějte strach, je to jenom legrace. My jsme s tou paní z pojišťovny takhle domluveni. Nejsem odborník. Tohle všechno je jen pro čtenáře a zadarmo! Nic za to nechci. Ale co kdyby mě někdo přesto popotahoval? Ta paní mi dá včas zprávu. Kolik ji dáváme? Je to obchodní tajemství, ale já vám to řeknu. Třicet korun za každé včasné hlášení.
a
www.anikino.pl/?s/_download.id/_18
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010