S úsměvem a lehkou nadsázkou

23. února 2010 v 12:16 | Petr, Pavel, Šárka |  02/2010
a
S úsměvem a lehkou nadsázkou se ohlíží za svými studentskými léty Petr + Pavel, absolventi Obchodní akademie v P.
I v současnosti se každý rok ve druhé polovině srpna vydávají stovky převážně vysokoškolských studentů do chmelařských oblastí, aby zde pomáhali se sklizní zeleného zlata.
a
Starci na chmelu ...
041a9ca5ea_66898044_o2
... filmový muzikál z roku 1964
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
Tenhle příspěvek jsem našla v almanachu, který vyšel v říjnu 2006, a který má teta Jitka doma v knihovně. Text z almanachu je jen mírně oprášen, aktualizován, doplněn a jména pozměněna.

Ze školního almanachu:

a
Vzpomínky jsou milosrdné. Už ze mne skoro vyvanul ten úzkostný pocit, že budu povolán k tabuli, neboď jsem nikdy nic neuměl. Chtěl jsem alespoň jednou zažít tu nebeskou slast, že přicházím do školy připraven, ale nikdy se mi to nepodařilo. Ostatně taky jsem nikdy nepřicházel, ale přibíhal, neboť jsem chodil vždycky pozdě. Pozdě a nepřipravený a někdy raději vůbec ne. Však jsem taky kvůli neomluveným hodinám sem tam obdržel sníženou známku z chování. Co je to ale proti mému kamarádovi Jardovi, se kterým jsem celé čtyři roky seděl v první lavici prostředního oddělení. Ten se ve třetím ročníku při slavnostním převzetí vysvědčení značně zakabonil, když si povšiml, že tentokrát má chování uspokojivé. "Tohle nedopadne dobře," řekl a odešel domů. Měl jasnovidnou pravdu, ale já se divil. Bylo to totiž zlepšení. Doposud měl vždy za neomluvené hodiny z mravů trojku. Jenomže známky se jak známo, vyjadřují slovně, a tak jeho rodiče žili do té chvíle v poněkud naivním přesvědčení, že syn má stále z chování za jedna. Tu trojku tedy považovali za jedničku a nyní byli z dvojky velice zdrceni. Jarda mi tehdy řekl: "Vidíš, ty vole, jednou se člověk nečekaně zlepší a hned je z toho průser." Kamarád Pavel nikdy špatnou známku z chování neměl, a to proto, že si neučast ve škole podepisoval sám zcela pravidelně, takže třídní učitelka nikdy opravdový podpis jeho otce neviděla. Úderem osmnáctého roku si pak cokoli podepisoval sám zcela veřejně s tvrzením, že za sebe již zcela odpovídá. Další kamarád Pavel H. zase luštil křížovky, a to kontinuálně o přestávkách i o hodinách. Někdy vůbec netušil, jaký je předmět, a sem tam ho ze třídy i vyvedli, neboť my ostatní jsme odešli o přestávce třeba do jazykové učebny na francouzštinu a on si toho vůbec nevšiml. Byl-li vyvolán, zeptal se vedle sedícího kolegy Karla V. co je za předmět, a pak, aniž by se zvedl, řekl pevným hlasem: "Napiště mi pět, nejsem připraven." Je fakt, že jediný z nás dělal maturitu o něco později, ani nevím, zda ji udělal. Skutečnost je, že se posléze uchytil jako ekonom na Rudé hvězdě.
a
Ale s prospěchem jsme měli průběžně problémy všichni. Jarda a Pavel dělali reparát z francouzštiny, já z ruštiny. Byl jsem z toho úplně na omdlení. Psal jsem tehdy reparátní diktát a neuměl jsem pořádně ani azbuku. Tím se nechlubím, byl jsem prostě blbej. A jenom nesmírně hodná paní učitelka Fenclová, které jsem předtím přednášel v jakémsi recitačním představení, za něž ji potom málem vyhodili (ne kvůli mně, ale kvůli datu 1968), mi silným hlasem diktovala a tichým hlasem dodávala: "mjágkoje, tvjordoje, měkký znak" atd. Pak to ještě přečetla, opravila a já prolez. Ve stejném roce podobně prolezli i Jarda s Pavlem přes francouzštinu, a tak jsme měli otevřenou cestu k maturitě. Tam zazářil Pavel. Byl to fiškus. Tipnul si, že jedno z maturitních témat písemky z ruštiny se bude týkat Gorkého. Když se pak objevilo na tabuli, vítězoslavně se rozhlédl, zalovil v tašce, celou třídou projel jako nůž zvuk vytržených několika listů z jakéhosi časopisu a pak už jenom opisoval. K údivu dohlížejícího personálu odevzdal tento opis jako první a s pohrdlivým úšklebkem, co že to s ním celé čtyři roky chodilo za jazykové blby, opustil třídu a šel si zakouřit. Za čtrnáct dní mu spadla čelist. Z práce totiž dostal z milosrdenství čtyřku. Ovšem opravující profesorka takovou písemnou maturitní práci ještě nikdy neviděla. Na pěti stránkách nikde ani chybička. V poslední větě, holé, mírně rozvité, ale bylo osm hrubek. "Pánové, já jsem zpychnul, a tak jsem chtěl, aby poslední slova byla opravdu moje, ten závěr jsem přidal z pilnosti ze své hlavy a ukázalo se to jako kravina. Příště to neudělám. Podívejte se, takoví mniši taky furt opisovali a nikdo jim to nevyčítal," pronesl filosoficky Pavel.
a
Náš kamarád Béďa, malý synek z vesničky Ž., dostal za maturitu traktor. Ještě předtím však vstoupil do SSM. Pavel mu to měl za zlé, a když si nedal říct, spálil mu legitimaci. Nic to nepomohlo, Béďa na traktoru nejezdil, stal se policajtem. Karel J., po kterém holky šílely, se zase dlouho neženil, ale nakonec se oženil a dnes provozuje prosperující cukrárnu. Další kamarád, Karel Š., který chodil o berlích a byl docela fajn, dělal později předsedu imobilním občanům. Karel V. se stal vedoucím provozovny a pak přešel na ředitelství podniku. Pavel dělal hasiče a pak technika a potom si to rozmyslel a začal podnikat. Jarda vystudoval Vysokou školu ekonomickou a já pajdu. Na Obchodní akademii nás bylo ve třídě kluků nějak moc. Všechny z jednoho ročníku si nás totiž soustředila do jedné třídy paní profesorka Barešová. Skvělá dáma. Myslím, že tohoto nápadu litovala, a to velmi často a velmi hořce. Ale byla báječná, velký formát. Podobně silnou osobností byl náš pan profesor češtiny a tělocviku Hůrka. Výborný člověk. Profesor Koukolík na dějepis měl zase obrovský smysl pro humor. Když někdo třeba při hodině zaklepal na dveře, řekl mi: "Běžte se podívat, kdo to je!" Věděl jsem, co mám dělat. Pouze jsem pootevřel dveře, škvírou juknul za dveře a řekl na celou třídu: "Nějakej pán," A profesor se hned hrnul k oknu, začal je otvírat, jakože vyskočí, se slovy: "Není v uniformě?" "Není," ujistil jsem ho. On zavřel okno a řekl: "To se mi ulevilo, vpusťte ho dál."
a
Jindy chodil po třídě mezi lavicemi s obrázkem středověkého rytíře. Na zadní straně byla ovšem fotografie krásné, nahé ženy. A on jenom říkal, že ho těší, že zvláště chlapci studují historii ze všech stran. Věřím, že na téhle škole i dnes učí osobnosti a i dnes tady sedí v lavicích krásné holky a mladí pánové, kterým můžeme jenom závidět.
 Neboť oni ještě věří, že létat je tak snadné.
a
foto.mapy.cz
Lubenec z Jezerského vrchu
a
Mukoděly - pohlednice z roku 1967
a
Prdel světa a ráj srdce!
výhled z auta
Shora uvedený nápis bylo možno vidět na směrové informativní dopravní značce s názvem označení obce "Mukoděly".
a
Lubenec a Mukoděly - obce chmelových brigád.
a
V Lubenci, na terase motorestu, bylo možno spatřit různé tehdy populární osobnosti ...
a
... jedoucí na trase Praha - Karlovy Vary -Praha.
a
a
(15.10.1945 - 27.2.1992)
Manželka Drahomíra, syn Tomáš a vnuk Robert
Vedle Vladimíra Pucholta a Jana Vostrčila je nejznámější postavou filmů režiséra Miloše Formana. Ve filmu Černý Petr si zahrál hlavní roli šestnáctiletého prodavače Petra, který v samoobsluze s potravinami hlídá zákazníky, ve volném čase chodí na zábavy a doma musí poslouchat kázání otce. Režisér Miloš Forman Ladislava Jakima obsadil již v roce 1963 do svého prvního filmu Konkurs kde doprovází kamarádku na konkurs do divadla Semafor. Ladislav Jakim hrál rovněž ve filmech: Zpívali jsme Arizonu, Bubny, Každý mladý muž, Přísně tajné premiéry, Nejkrásnější věk, Dlouhá nit, Svědectví mrtvých očí, Pět mužů a jedno srdce. Kromě herectví se věnoval i další profesi. Vystudoval práva a v sedmdesátých letech minulého století se stal advokátem. Postavu advokáta si také zahrál i ve filmu Proč?
Ladislav Jakim začínal v roce 1972 (z této doby je zřejmě fotografie) jako advokátní koncipient v Hybernské ulici v Praze, později přešel do Advokátní poradny číslo 4, Na Příkopě 23 (u Dětského domu) a později pak na Čkalovu ulici v Praze 6. Ladislav Jakim zemřel předčasně.
a
Na parkovišti za volantem svého vozu. 
a
Příčinou smrti byl srdeční infarkt.
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
   "Ahóóój!!! hoj ... Cos mu udělal??? ... Hele, Zdeňku, pojď sem!!!"
Vladimír Pucholt
(30.12.1942 Praha)
žije v Kanadě a působící jako dětský lékař vTorontu.
Vladimír Pucholt alias Čenda ve shora uvedeném filmu je pomaleji myslícím zedníkem, který je háklivý na vtipy ohledně své profese, vytahuje se před děvčaty, a když se na tancovačce opije, skoro by se chtěl prát. Když vystřízliví, je to slušný kluk, který jde vrátit vypůjčenou dvacetikorunu, načež se stane nechtěným svědkem otcovského kázání. Pucholtovy prosťáčkovské scény, z nichž nejznámější je ta s několikrát vynuceným opakováním pozdravu ahoj, jsou tak přesvědčivé, že je lze považovat za pouhý záznam reality. Zdá se, že Pucholt jen "je", existuje před kdesi skrytou kamerou a ukazuje svou upřímnost a jednoduchost. Vystudoval Divadelní akademii muzických umění v Praze a v emigraci vystudoval pak medicínu a stal se lékařem, což ostatně bylo vždy jeho přáním. Po ukončení studia Divadelní akademie muzických umění v Praze se stal hercem v pražském Činoherním klubu. Zde hrál až do své emigrace ve Velké Británii. K roli herce se vrátil pouze v závěru devadesátých let minulého století ve filmu Vojtěcha Jasného, z roku 1999, Návrat ztraceného ráje. Při příležitosti natáčení tohoto filmu byl mimo jiné i hostem Marka Ebena v televizním pořadu Na plovárně. O Vladimírovi Pucholtovi hovoří ti, kteří ho měli možnost poznat, jen v superlativech. Miloš Forman na něho ve svém životopise vzpomíná jako na jednoho z nejtalentovanějších herců, s jakým kdy pracoval, pro generačně vzdálenějšího Miroslava Horníčka to nebyl jen talent, ale "zjevení, přírodní fenomén" a Jan Kačer, který se s Vladimírem Pucholdem sešel v šedesátých letech v Činoherním klubu, v roce 1993 soudil: "On je dnes v Kanadě bezvadný dětský doktor, všichni ho tam mají rádi, ale mezi tím, že je jako doktor báječný a jako herec byl génius, je strašný rozdíl". Mínění, že Vladimír Pucholt Čendu i další role ani příliš nehrál, jen dal volný průchod své bezelstnosti, je však zásadním omylem. Čistota Pucholtovy duše, neschopnost dělat cokoli falešně, spolutvářely jeho herecký projev, stejně tak ale nad svými postavami permanentně uvažoval a snažil se dospět k jejich podstatě. Miloš Forman hovoří dokonce o přílišné Pucholtově racionalitě, která mu zabraňovala vidět a posuzovat, jak vlastně hraje. "Byl herec s obrovskou intuicí, který nevěřil svému daru," říká Forman a dokládá to Pucholtovými neustálými otázkami na téma, jestli byl v záběru dostatečně dobrý.
a
Z jeho komediálních rolí:
1955 - Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (žák Chocholka) - režie Oldřich Lipský
1963 - Černý Petr (Čenda) - režie Miloš Forman
1964 - Starci na chmelu (Filip) - režie Ladislav Rychman
1965 - Lásky jedné plavovlásky (Milda) - režie Miloš Forman
1967 - Svatba jako řemen (příslušník VB) - režie Jiří Krejčík
a
Z jeho diplomové práce z roku 1965:
Herec promlouvá k lidem, a proto jim nesmí lhát. Je jeho svatou povinností vzepřít se v okamžiku, kdy pozná, že slouží lži, a to za jakýchkoli obětí. Nebude pro mne větší odměna na konci života, než když budu moci říci, že jsem jej prožil čestně.
a
Poznámka k autorům.
První text do almanachu napsal, druhý text v almanachu našel, mírně oprášil, aktualizoval, doplnil, já jsem jména pozměnila a text napsala.
a
21.8.1968 - 17.11.1989
67bf5eda79_66800505_o2
Beze slov.
3da7ea2e26_64028095_o2
 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010