"Dobrý den, majore Gagarine" - tanec nad propastí (1948-1953)

25. února 2010 v 12:55 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
všech lednů, únorů, březnů, dubnů, květnů, červnů, červenců, srpnů, září,
říjnů, listopadů, prosinců! Těch h .... bezčasí!"
(o mnoho let později i strýček Jaroslaw)
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal ...".
(Klement Gottwald dne 25. února 1948)
V posledních dnech listopadu 1989 podniklo vedení KSČ pokus o záchranu LM. Nejprve uvažovalo o předání LM ministerstvu vnitra či jejich podřízení Radám obrany. Následně se pokusilo jednat s MNO o zařazení LM jako součástí Civilní obrany a nakonec, po zrušení ústavního článku 4 na jednání Federálního shromáždění dne 29.11.1989, o podřízení vládě. Všechny snahy o zachování LM vyzněly na prázdno a na mimořádném sjezdu KSČ bylo dnem 21.12.1989 rozhodnuto Lidové milice rozpustit. Podle zprávy ministra obrany arm. gen. Vacka, přednesené 4.5.1990 na schůzi Federálního shromáždění, po svém zrušení Lidové milice do armádních skladů odevzdaly:
20.067 pistolí a 4.414.652 nábojů, 71.054 samopalů a 62.896.128 nábojů, 6.890 kulometů a 16.445.726 nábojů, 130 protiletadlových kulometů a 1.082.767 nábojů, 4.005 signálních pistolí, 358 minometů, 149 bezzákluzových kanonů, 2.177 kusů automobilní techniky, z toho 959 motocyklů, 687 osobních automobilů, 449 nákladních automobilů, 82 spojovacích automobilů, 1 obrněný transportér, 2.031 ručních granátů, 59.962 výbušek, 13.328 kg plastické trhaviny, 7.589 kg náloží TNT a 1.360 kg táhlých náloží.
Přišel únor 1948 a s ním vláda jedné ideologie, jedné strany, systematická a rafinovaná deformace lidského myšlení a základních morálních principů, degradování nepřizpůsobivých jedinců na škůdce národa a povýšení přizpůsobivých na pravé vlastence a národní elitu.
Tohle je jen "legrace" a zatím pouze začátek toho co potom následovalo ...
Mně to bylo všechno jasný hned na začátku, už od tý chvíle, kdy Kléma tenkrát na Václaváku do těch ubohých dělňasů nahustil, že teď udeřila jejich hodina, že bude nastolena diktatura proletariátu. Poznal jsem už jednu totalitu, zažil pár měsíců kriminálu a jakýkoliv fanatismus mi odjakživa lezl krkem. Proto se nemůže nikdo divit, že jsem se hned po "únorovém vítězství" dostal do maléru.
V bratislavském rozhlase, který nás po návratu ze Švýcarska znovu angažoval, svolali tehdy všechny do studia a nějaký doktor Reiman - to jméno nezapomenu! - nás tam začal zpracovávat, abychom hlasovali pro diktaturu dělnické třídy. Už při tom slově "diktatura" mi přejel mráz po zádech. Rozhlédl jsem se a vidím, že všichni dávají ruky hore. Jen já nic. Ten doktůrek se po mně podíval a přímo do obličeje mi plivl: "Kdo je proti?" Všecko se ve mně vzpříčilo. "Já!" štěkl jsem. A měl jsem to spočítaný!
Druhý den jsem dostal papír od Akčního výboru zaměstnanců Československého rozhlasu v Bratislavě, že jsem zbaven funkce, poslán okamžitě na dovolenou a od 1. března 1948 propuštěn. Navíc mi byl zakázán vstup do budovy rozhlasu na věčné časy.
Bylo mi tehdy všelijak. "Hochu, to je konec, teď už tě nenechají hrát ani na pohřbech," říkal jsem si. Opravdu jsem nevěděl, co budu dělat - študovat mě určitě taky nenechají ...! A tak jsem bloumal po Brně a přemýšlel, kam se vrtnout. Jak tak chodím po těch ulicích - bylo to někdy v polovině března -, jdu taky kolem hotelu Passage, kde jsme hrávali ještě za Pleskače. A zase šťastná náhoda! Teď tam byl vedoucím nějaký pan Tryska, zrovna stál před vchodem. A hned na mě: "Ježíšmarja, Gustave, co je s tebou, my bysme tě potřebovali!" Tak mu vyprávím, jak jsem dopadl, že jsem asi skončil. On na mě vyjel: "Ty blázne, probuď se!. To bylo před třema nedělema! Teď se lidi rvou o koryta, v týhle chvíli už může bejt v tom akčním výboru někdo úplně jinej! Hned tam jeď, ať ti to dají písemně, že nesmíš nikde vystupovat!!"
Ani jsem nešel domů, sedl jsem na vlak, odjel do Bratislavy ...
Klapka. Začínáme.
Gustav Brom jede od hotelu Passage v Brně do Československého rozhlasu v Bratislavě.
O tom jak se Gustav Brom, od hotelu Passage, na brněnské hlavní nádraží dostal
se v knize nepíše.
Strážka vlaku číslo 13 vedeného motorovým vozem typu 4MT, tzv. "plecháčem" s Tatrou 111, vezoucí stavební drť připravenou k podkládce, na Palackého ulici v Brně-Králově Poli.
Výhled ze stanoviště řidiče motorového vozu typu 4MT, tzv. "plecháče". Příští zastávka Mendlovo náměstí.
Archiv: Miloš Drbal
Poslední motorový vůz 4MT, tzv. "plecháč", byl stažen z brněnského kolejiště v dubnu 1974. Slavnostně a s malou girlandou odjel ze smyčky v Komíně (dnes již smyčka neexistuje) do vozovny v Králově Poli.
Zcela jisté ale je, že v Brně v téhle době ještě typy tramvají 4MT, tzv. "plecháče" nejezdilly a rovněž je zcela jisté i to, že z Brna do Bratislavy jel Gustav Brom vlakem. Přijíždějící vlak do Bratislavy není na fotografii však zachycen. Ale osoby, rekrutující se z okruhu osob, které znají vždy vše nejlépe, tvrdily však pravý opak, že vlak do Bratislavy právě přijíždí a je na fotografii zachycen a oni jej vidí a tuto svoji vědomě projevenou nepravdu-lež vydávaly za pravdu a za důkaz. Poněkud naivní lidé tomu všemu uvěřili a vydávali své takto získané přesvědčení za jedinou a objektivní pravdu. Přesvědčení a pravda se ale mohou značně rozcházet a úplně se vylučovat!
To je asi tak poněkud svérázně zachycen mechanismus tzv. Vítězného února 1948. Života postaveného na lži a na násilí. To ale tito lidé neradi i dnes slyší. A mladí? Někdy mi připadne, že o tom někteří vůbec nic nevědí. Ale ne všichni jsou samozřejmě stejní. I zde platí, že vyjímka potvrzuje pravidlo.
To, že jel Gustav Brom na brněnské hlavní nádraží tramvají a přes náměstí Svobody
je jen tvrzení.
Zatím důkazy chybějí.
Klapka. Konec. Super!
Bratislava. Hlavna stanica.
Dnešní budova Slovenského rozhlasu v Bratislavě.
Foto: Vydavatel'stvo Dajama
Z dobového tisku ... Z Rudého práva ...
... a zjistil, že Tryska měl pravdu! Ještě tentýž večer jsem si přivezl papír, kde bylo mimo jiné napsáno - dodnes si to pamatuju: "Niet námietok, aby pokračoval vo svojej činnosti na neexponovaných miestach, kde jeho politický vplyv nemože posobiť na väčšiu skupinu l'udí." Bum, štempl, podpis akčního výboru.
Teprve po letech jsem se dověděl, že mě nezavřeli a tu druhou bumážku mi vydali jenom proto, že v brněnských nacistických archivech objevili zprávu, že jsem byl zavřený za roznášení komunistických letáků. Ono to nemělo s komunismem co dělat, jenže Němci tenkrát považovali všechno, co bylo proti Hitlerovi, za komunistickou provokaci. A to mě vlastně zachránilo před dalším kriminálem - tentokrát bolševickým.
Nebýt oné zvláštní náhody, že v německých tajných materiálech, které se novým mocipánům dostaly do rukou, se našel zápis o domnělé Bromově spolupráco s komunistickým odbojem, kdoví jak by byl skončil. Takže shrnuto: necelého půl roku po návratu ze Švýcarska, kde byl málem označen za agenta komunismu, odchází Gustav Brom z bratislavského rozhlasu s dekretem, který ho z naprosto opačných pozic staví málem do role agenta kapitalistického. Jaké to paradoxy!
Přetože Bromovu návratu k dirigentskému pultu přálo štěstí, náhoda a už v té době poměrně značná popularita jeho orchestru, celá padesátá léta probíhala v jakémsi útlumu. Bylo to období těžkého stalinského temna, tvrdých sankcí a násilných metod, kterými dogmatický režim nastoloval socialismus za cenu obrovských lidských, mravních a kulturních ztrát. A tak jedinou perspektivou bylo oddat se víře v lepší časy a být na ně připraven.
Když jsem pak s tím novým papírem v ruce znovu postavil kapelu a začal zase koncertovat v Pasáži (pozor, už ne v kavárně Passage!). řekl jsem klukům hned na začátku: "Hoši, nechci nic slyšet o politice! Já jsem to zažil za nacistů a teď znovu za komunismů. Naší jedinou politikou bude makat, dřít, abysme byli nejlepší. Nejdříve v Brně, pak na Moravě, v Československu, a když se nám to podaří, třeba i nejlepší v Evropě. Naší jedinou politikou je tvrdá robota. "Bohu díky vyšlo to! Nakonec jsme byli sedmí na světě.
Než se tak stalo, uplynulo ve Svratce ještě spousta vody a orchestr Gustava Broma i jeho samotného čekala ještě mnohá dobrodružství, radosti i zklamání, intriky i šťastné náhody, úspěchy i ztráty. K jedné z těch nepříjemných Jobových zvěstí došlo brzy po znovuvzkříšení orchestru a zahájení koncertních vystoupení v hotelu Pasáž v květnu 1948.
Zničehonic mě předvolali na trestní devizové oddělení Zemského úřadu, kde mi bylo oznámeno, že v roce 1947 jsem sjednal zájezd orchestru Jerryho Thomase do Československa, abychom my mohli recipročně hrát ve Švýcarsku. Thomasovci prý u nás, než odjeli, složili částku 110 000 korun, které neutratili. A byl jsem dotázán, proč jsme tady podobnou částku nesložili i my - ve švýcarských francích. Samozřejmě že v našich smlouvách nikde nic o takové povinnosti napsáno nebylo, stejně jako tam nestálo ani slovo o tom, že se jednalo o nějaký reciproční zájezd. Záměr byl jasný: obrat nás o tvrdou valutu, což se pak dělo každému, kdo v průběhu dalších 40 let vydělal na Západě nějaké peníze. Já jsem se tehdy zuřivě bránil, ale marná byla moje snaha! Nekompromisně mi bylo oznámeno, že jsem porušil zákon, který byl právě přijat, že jsem to měl vědět, že neznalost zákona neomlouvá a že musím zaplatit pokutu 260 000 Kčs. Pokoušely se o mě mdloby. Když jsem se vypotácel z kanceláře, chytil mě na chodbě šéf té berní správy, zatáhl mě k sobě a povídá:
"Podívejte, pane Brome, já vím, co všechno máte za sebou včetně toho dekretu akčního výboru v Bratislavě. Vím i to, že jste byl zavřený i za nacistů. Hrozně vám fandím už od vašich začátků a nerad bych, abyste šel ke dnu. Když předložíte vysvědčení o svých majetkových poměrech a prohlásíte v něm, že nic nemáte, mohou vám snížit pokutu až na čtvrtinu, tzn. na 65 000. Ale musíte je do měsíce splatit. Prosím vás, sežeňte si ty peníze, protože jinak vás zavřou, budou vám odepisovat denně dvě stovky, takže si spočtěte, za kolik let se z toho krimináli dostanete."
Vysvětlil mi, co a jak mám zařídit, a tak jsem si nechal vystavit potvrzení o nemajetnosti a začal shánět 65 tisíc. Prodali jsme, co jsme mohli, co mělo nějakou cenu. I zlatý hodinky, co si koupila Marie ve Švýcarsku. Přesto mi poslední den před vypršením lhůty pořád ještě chybělo deset tisíc!
Jako kouzelný dědeček objevil se najednou u nás můj brácha. Po válce hrál divadlo v Opavě, dodnes tam na něj vzpomínají, jak tam pomáhal dávat dohromady český soubor. Prý se dověděl od matky, že mám nějaké finanční problémy, tak mi přišel nabídnout 10 tisíc, které utržil za pár odprodaných věcí. Vzal jsem si je - co mi taky zbývalo! - a odnesl všechno na berňák. Za to mi věnovali takový zelený papírek, který mám na památku dodnes.
Dodnes taky dějuju bráchovi, že mi tenkrát tak nezištně pomohl. Bohužel teď už mu mohu děkovat pouze v duchu. Zemřel před sedmi lety. Často na něj vzpomínám. Koncem padesátých let emigroval do Rakouska ...
V srdci Salcburska se nádherný svět přírody stává oázou relaxace. Hory a sněhobílý ledovec, sytě zelené pastviny a temně modré jezero. To je Zell am See-Kaprun.
V horkých letních dnech hladinu zcela čistého jezera Zeller See brázdí surfy, šlapadla a výletní lodě a na svazích hory Schmittenhöhe se milovníci přírody vydávají na pěší túry po více než 80 výborně vybudovaných stezkách.
se golfisté snaží o nejlepší odpal svého života. Pokud se někdo chce zchladit, požitek z lyžování na 3.029 metrů vysokém Kitztsteinhornu si může dopřát i v létě ...
... Z pláže na sjezdovku a naopak.
... a pracoval tam v nějakém penzionu v Zell am See. Když se za ním později dostala i jeho paní, uvařila prý jednou hostům toho hotýlku pravé české vepřo-knedlo-zelo, které jim tak chutnalo, že jí majitelé penzionu okamžitě nabídli místo. Po pár letech pak penzion bráchovi nejdříve pronajali a potom mu ho dokonce prodali.
Jan Kolenak, Zellermoosstrasse 75, 5700 Zell am See
Jídelna
Nocleh
Československý film z roku 1985
Režie: Vít Olmer
Film inspirovaný činností pracovníků kontrarozvědky: Jan Prokop hraje při každé příležitosti šachy. Mimo to pracuje se svým týmem na odhalení rezidentské sítě, která se pokouší získávat domácí odborníky pro práci v zahraničí. (oficiální text distributora)
(dopadení imperialistického agenta)
Brácha ho renovoval a postupen času z něj vlastně udělal centrum všech rakouských i švýcarských emigrantů. "Haus Milan" se to jmenovalo. Vláďa Škutina mi vyprávěl, jak rádi se tam vždycky scházívali, vzpomínali, bavili se a mudrovali, kdy se to u nás konečně posere. Dočkali se! Jen brácha ne. Odpočívá na salzburském hřbitově.
Padesátá léta byla pro Gustava Broma a jeho kapelu zpočátku bojem o holou existenci. Jazz označovaly tehdejší ideologické oficiality za "hudbu duševní bídy" a zdaleka tedy neměl na růžích ustláno ten, kdo se mu věnoval dokonce profesionálně. Po celých pět poúnorových let byl Gustav Brom odsouzen živit sebe a své muzikanty standartním hraním "k tanci a poslechu" v kavárně hotelu Slovan (ani jeho počeštěný název Pasáž už nebyl žádoucí a musel být zcela vygumován!), tedy právě tam, kde počátkem čtyřicátých let zahajoval své brněnské působení. Jen občas vycestoval ke krátkým vystoupením do Ostravy, Luhačovic, Zlína (tehdy už Gottwaldova) a Bratislavy. Přesto orchestr získával i v těchto hubených letech na popularitě: v kavárně Slovanu se soustřeďovali všichni milovníci jazzu, posluchači i hudebníci, aby se potěšili a ocenili brilantní hru Lubomíra Novosada a Antonína Juliny, melodická sóla Milana Ulrycha i tehdy v jazzové hudbě ještě ne zcela běžné kontrabasové kadence Luďka Hulana; prostě aby si poslechli jedinou českou profesionální kapelu, která se v těch letech jazzu věnovala.
Intriky ovšem pokračovaly dál. Baroví hudebníci se totiž snažili vystrnadit taneční kapely z kaváren, zbavit se nežádoucí konkurence. A brněnské provinční poměry spíš stranily průměru než těm, kteří se snažili z něj vybočit, prodrat se směrem vzhůru. Ostatně to nebyla a není jenom brněnská vlastnost, to je rys české povahy: Sousedovi dojí kráva a mně ne? Tak ať mu chcípne!
Otevřeně nás zlikvidovat nemohli, a tak k tomu chtěli použít situaci, kterou jim režim přihrál. Rozhodli se mě tedy zničit po odborné stránce a posloužit jim k tomu měly předepsané odborné prověrky všech hudebníků z povolání. Jenže já jsem zrovna tehdy dostal chuť dokázat, že i když nemám odborné školy, mám právo na existenci, protože vím a umím. Posedla mě zkrátka, jak se říká pejcha. Začal jsem se tvrdě připravovat: ve hře na klarinet mě cepoval profesor Horák, v kompozici a harmonii si mě vzal znovu do práce profesor Tomaštík. Dokonce jsem se vylepšil i ve zpěvu. Pak přišly zkoušky - a já prý jsem jim nedal šanci. Byl to tehdy pro mě a mojí kapelu vlastně jakýsi začátek lepších časů, i když v té chvíli samozřejmě ještě netušených.
Já ale věřím, že tím pravým talismanem se stala naše Hanička, která se nám narodila v roce 1952. Snad jako by nám chtěl Pánbůh vynahradit, že přišla na svět po prodělaném virovém onemocnění mé ženy v prvních týdnech těhotenství ne zcela zdravá.
Krátce nato zemřel Stalin a mně se začala karta obracet. Poměry se přece jen trochu uvolnily, toho využili šikovní kluci v Praze a přibližně v polovině padesátých let založili novou agenturu - Pražská estráda se jmenovala. A tak najednou u mě zazvonil telefon, jestli prý nechci s nima dělat. Vedl to nějaký Jirka Štern, velice schopný chlapec. Byl to Žid, jako řada dalších, které jsem poznal a kteří mi mockrát pomohli; Gronerové nás brali do Ostravy, do Bratislavy Rosenbreierové, a to ještě za Stalina.
Někteří lidi jsou proti Židům zaujatí, já ale nevím proč, asi ze závisti, protože to byli a jsou většinou velice schopní a chytří lidé. Samozřejmě, taky jsou mezi nima podvodníci a různí šíbři, ale myslím, že to procento schopných je u nich vyšší než u ostatních. Já si opravdu nemůžu stěžovat.
S Jirkou Šternem a ředitelem Skalou jsme pak dělali veliký věci, díky nim jsme sem dostali opravdový hvězdy, z Anglie Jerry Scottovou, z východního Německa Freda Frohberga - aby se to kompenzovalo. Ale byl to výborný zpěvák a fajn kluk. S nima jsme absolvovali spousty zájezdů - samý koncerty, žádný hraní k tanci! Natočili jsme taky fůru desek ..., zkrátka začalo se nám dařit!
Rokem 1953 období největší krize v životě Bromovy kapely opravdu skončilo. Po Stalinově smrti a po úmrtí Gottwaldově, které následovalo, začalo politické napětí jakoby opadávat a pro kulturu vůbec poněkud příznivější situace. Ale to už patří k jiné kapitole.
Pro tuto chvíli bylo důležité, že se kapela nerozpadla ani nebyla rozehnána, že její vedoucí neskončil v dalším kriminále a že se i v těch tísnivých, ba tragických časech našli lidé, kteří Bromovu orchestru fandili a svou přízní i konkríétní pomocí jej podrželi. Proč? Třeba proto, že pro ně v období masových písní, politických agitek a častušek byl poselstvím hudební kultury z jiného, svobodného světa. A možná i proto, že více či méně intuitivně cítili, že tenhle orchestr má budoucnost teprve před sebou.
Počátek padesátých let minulého století. V tomhle případě je to zcela jisté. Je to
počátek padesátých let minulého století v Itálii.
Benešova ulice v Brně. Tramvaj přijíždí k hlavnímu nádraží.
Zkušební jízda historické soupravy vozů CMg 1607+1533 pocházejicích z dráhy Vídeň - Bratislava, které u Dopravního podniku města Brna prošly rekonstrukcí pro Muzeum kolejové dopravy v Mariazelu. Souprava přijíždí k zastávce na náměstí Svobody v Brně.
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Věnováno synovi.
 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010