"Dobrý den, majore Gagarine" - Rožnov pod Radhoštěm 1940 - Praha 1943

1. února 2010 v 11:07 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Milan Bouchal, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
Kounicovy studentské koleje v Brně - od ledna 1940 policejní věznice gestapa v Brně
Foto: archiv Jiřího Skoupého
a
Hrůzu a nenávist občanů Brna udržovaly v následujících letech i pravidelné popravy lidí na dvoře Kounicových kolejí.
a
Foto: archiv Jiřího Skoupého
a
Foto: archiv Jiřího Skoupého
Rok 1940. Maturant Gustav Brom. Ale taky první portrét šéfa orchestru.
Pozůstatky dálnice rozestavěné v průběhu druhé světové války. Tenhle pilíř "Hitlerovy dálnice" stojí pod hrází brněnské přehrady. Zde, směrem na Kníničky, "Hitlerova dálnice" končí.
V červnu 1940 tedy Gustav Brom odmaturoval, pak nastoupil krátce na stavbu dálnice poblíž Brna, mezizím dal dohromady bývalou studentskou kapelu a 15. června s ní zahájil své první profesionální angažmá v hotelu "Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Podmínky byly přímo bojové.
Krajina se zřejmě nezměnila. Rožnov pod Radhoštěm 15. června 1940. "Ale ten start, ten začátek všeho, co pak následovalo, těch mých padesáttři let života s kapelou, má jediné datum: 15. červen 1940. Toho dne jsem se stal muzikantem - profesionálem," říká Gustav Brom v knize "Můj život s kapelou".
Z roku 1940 je i sedačková lanová dráha Trojanovice - Pustevny.
Rožnov pod Radhoštěm - v pozadí masiv Radhoště. V tomto městě to tedy všechno dne 15. června 1940, v hotelu "Radhošť", pro Gustava Broma a jeho kapelu začíná.
Když jsme tam přijeli, zavedli nás do nevelké místnosti bez pódia, bez klavíru a bez kamen. O ta jsme se starat nemuseli, naštěstí bylo léto. Pódium jsme si vyrobili sami z narychlo sbitých prken, stejně jako před odjezdem z Brna nezbytné hrací pulty - ovšem mimo pianino jsme objevili až po dlouhém hledání v hotelové kůlně v žalostném stavu, plné pavučin a prachu. Pavouky jsme vyhnali, nástroj důkladně vyčistili a přenesli do sálu. Když jsme jej chtěli vyzvednout na pódium, vysmekl se nám z rukou a spadl dolů. Ještě že nikoho nezmrzačil. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jakou má takový klavír v muzice váhu.
a
youtube 39x16
Letní dny onoho roku ubíhaly jeden jako druhý v pravidelném rytmu a se stejným programem: večer se hrálo, během dne tvrdě zkoušelo.
Tomáš Baťa, spoluzakladatel světoznámé obuvnické firmy Baťa, v roce 1940 již nežil. Pád letadla z výšky sedm set metrů přežil, ale těžkému zranění cestou do nemocnice podlehl.
(3.4.1876 Zlín - 12.7.1932 Otrokovice)
Spolu s bratrem Antonínem mladším a sestrou Annou založil obuvnickou firmu Baťa. Jeden z největších podnikatelů své doby. Zavedl mnohé nové myšlenky ve výrobě a prodeji svých výrobků, kterými dokázal ovlivnit množství budoucích ekonomů. Jeho postupy a technologie byly na tehdejší podnikání revoluční a jsou stále užívány jako příklady top managementu. Pro svoji firmu dokázal vybudovat město Zlín.
Panoráma Zlína
a
Všichni měli dobrý pocit, že se jim daří, a zřejmě tomu skutečně tak bylo, poněvadž asi v polovině srpna je v Rožnově navštívil mladý muž, představil se jako syn majitele kavárny Minařík ve Zlíně a nabídl jim spolupráci. Slovo dalo slovo a v září 1940 se Bromova kapela stěhovala na svou druhou štaci. Ve Zlíně hrála až do konce roku.
a
Hotel Passage v Brně, dnes hotel Slovan
Hotelový dvoulůžkový pokoj v Brně za pětašedesát korun a patnáctikorunový příplatek za koupelnu. Takové ceny dnes vzbuzují úsměv. Ve dvacátých letech minulého století to však byly částky, které odpovídaly vysoké kvalitě nově postaveného hotelu Passage. Hotel v Lidické ulici stojí dodnes a Brňané ho znají pod jménem Slovan. Jméno Passage získal hotel příznačně díky velké obchodní pasáži, která existuje dodnes. Je ale proti té původní menší. Kromě obchodů sem lidé chodili do restaurace Oáza, ve které často hrával právě Gustav Brom. Za zmínku také stojí večerní bar, jehož interiér je poměrně zachován z dob, kdy tu býval taneční podnik, nazývaný Passage Dancing Hall. Přestože hotel otevřeli v roce 1928, měl na svou dobu mnoho moderních vymožeností. Vedení hotelu převzal syn stavitele Müllera, který měl bohatou hotelovou praxi ze Švýcarska, Francie a Německa. Není proto divu, že se hotel Passage stal senzací Brna. Krátce po svém otevření znali hotel lidé nejen v Evropě, ale i v Americe. Pro cizince byla příjemná kombinace cen a služeb, které hotel poskytoval. Kromě vlastní elektrárny byla v jeho prostorách prádelna a žehlírna. Pokoje byly vybaveny koupelnami a mnohé z nich i telefonem. Rodinné apartmány měly dokonce elektrické dálkové zamykání. Hotelový autobus také pravidelně přivážel a odvážel hosty, aby byli se službami co nejvíc spokojeni. V roce 1930, době kdy hotel začal nabírat správný dech, zahynul při leteckém neštěstí jeho stavitel Antonín Müller se synem a podniku se ujala dcera majitele s manželem. Hotel neustále drží krok s dobou, a každý rok se proto snaží něco vylepšit. Přesto lze říci, že je zde zachováno mnoho místností tak, jak je navrhl původní stavitel Antonín Müller spolu s architektem Bohuslavem Fuchsem. Mezi poslední větší rekonstrukce hotelu patří výstavba čtyřpatrových garáží, které v hotelu Slovan otevřeli před jedenácti lety. Přesto vedení hotelu udržuje i tradiční vzhled. Starý hotel měl velký zrcadlový sál, jehož styl zůstal dodnes nezměněný. Na místo bylo vráceno i velké akvárium, které bývalo dříve v taneční kavárně. Už dvanáct let v těchto místech vaří restaurace Bugatti.
a
To už ale Bromovci padli dávno do oka šéfovi brněnského hotelu Passage panu Pleskačovi, který si je přijel do Zlína několikrát omrknout. Nejprve Bromovi poradil, aby si zažádal o kapelnickou živnost: do té doby totiž hráli kluci na černo. Stalo se. Přípisem zemského hlavního města Brna ze dne 17. ledna 1941 bylo panu Gustavu Frkalovi sděleno, že "... beru Vaši odpověď živnosti na vědomí a vydávám živnostenský list pod podmínkou, že v místnosti určené pro styk se zákazníky bude vyvěšen veřejně a na místě snadno přístupném originál nebo ověřený opis tohoto živnostenského listu.
Podepsán vládní komisař Dr. Günzburg v. r."
Dne 1. ledna v jednačtyřicátým jsme nastoupili k Pleskačovi. Byl to moc dobrý chlap a strašně si mně oblíbil. Řekl jsem třeba, že bych potřeboval kapelu rozšířit, a on hned: Fajn, tak ji rozšiř! Zkrátka všechno bylo. Fandil mi tak, že během dvou let - v létě se vždycky hrávalo v Oáze - jsem už měl dvanáctičlenný big band. Brno o nás vědělo a chodilo na nás. Byli jsme pozváni i do rozhlasu, dokonce jsme dostali pravidelný vysílací čas, vždycky ve středu od čtvrt do tři čtvrtě na tři ... bylo to fantastický! Samozřejmě že jsme hráli i zakázaný věci - americký swingovky. To byly naše veliký vzory! Jako autoři jsme se pod ně podepsali obvykle buď já nebo Karel Krautgatner. Lidi to samozřejmě poznali, psali nám nadšený dopisy, ale jednou z toho byl hrozný průšvih.
a
Někdo na nás poštval okupační úřady! Pleskač to musel jít žehlit a složitě vysvětlovat, že se nejedná o americké šlágry, ale o vlastní skladby s náhodně podobnou melodií. Díky tomu, že se tehdy nic nenahrávalo, všechno se vysílalo přímo, nedalo se nic dokázat. A tak se to Pleskačovi podařilo všechno srovnat.
a
Všemocný šéf hotelu Passage měl dlouhé prsty, ale přece jen ne tak dlouhé, aby členy kapely včetně jejího dirigenta - vesměs ročníky dvacet a dvacet jedna - uchánil před totálním nasazením. Přesto udělal ještě poslední pokus.
Když jsme jeden po druhém dostávali pozvánky na Arbeitsamt, Pleskač si mě zavolal a povídá: "Gustave, já vás zašiju ve Zlíně. Vedoucí v hotelu Viktoria je můj známý, je to sice Němec, ale slíbil mi, že vás vyreklamuje." Tak jsme se na podzim ve dvaačtyřicátém stěhovali do Zlína znovu. Gustav Brom už tam ale necestoval sám; krátce před odjezdem, 27. srpna 1942, se stačil šťastně oženit. Tehdy jsem měl už docela solidní kapelu, ale na mladýho kluka taky docela solidní dluhy: Nakoupil jsem spoustu gramodesek Decca nebo Brunswick (to bylo pro nás nejlepší učivo), zrcadlové pulty (to zase byla právě velká móda) a ani mikrofon Philips nebyl zrovna laciný. No a vedle té solidní kapely a solidních dluhů jsem si našel i solidní holku. Jmenovala se Marie Gergelová, pocházela z Luhačovic, a ačkoliv byla jen o pár měsíců starší než já, měla už v Brně vlastní módní salon. Uměla se zkrátka otáčet. Chodila tančit do Pasáže a začalo to tak, že jednou v pauze jsem ji oslovil. Chvilku jsme se bavili, pak šli spolu na rande ... a velká láska byla na světě.
Husův sbor v Brně
Volně stojící budova sestává z několika hmotově a funkčně odlišných kubických těles. Konstrukci tvoří železobetonová kostra s výplňovým zdivem. Z ulice je přístupný společenský sál v přízemí, do modlitebny nad ním se vstupuje z terasy. Na uliční straně se k sálové části připojuje hranolová věž s ustoupeným zvonicovým patrem a za ní dvoupatrová objekt s kancelářskými místnostmi a bytem. Dílo v duchu racionálního funkcionalismu představovalo jednu z prvních moderních sakrálních staveb v českých zemích.
a
Svatbu jsme měli v Brně v Husově sboru. Myslím, že ten den byl nejšťastnější v mém životě. Marie mi moc pomáhala, prožívala se mnou opravdu věrně dobré i zlé - a prožívá to se mnou dodnes. Když jsme byli nuceni opustit Brno, zavřela svůj salon, abychom mohli být spolu. Na rodinu jsme v těch nejistých válečných letech nemysleli, ta přišla na pořad až po osvobození.
a
Do té doby zbývalo ještě mnoho dnů napětí, strachu, neustálého střehu a nebezpečí. Angažmá ve Zlíně netrvalo dlouho, německý pracovní úřad si své zaběhnuté ovečky našel i tam. Naštěstí vedoucí hotelu Viktoria byl opravdu solidní Němec, navíc kapela měla velký úspěch, dostávala spousty dopisů a každému jenom trochu soudnému člověku muselo být jasné, že rozehnat ji do německých továren by byla věčná škoda. Shodou okolností přijela právě v tom kritickém čase do zlínského hotelu obchodní návštěva z partnerského Café Astoria z Katovic, které Němci zabrali a přičlenili k Říši. Hosty Bromův orchestr nadchl. Vedoucí zlínské Viktorie toho okamžitě využil a nabídl celý ansámbl svému katovickému kolegovi. Obchod byl uzavřen. Všichni členové kapely dostali kenkarty, které jim zajišťovaly volný výjezd z Protektorátu i osobní bezpečnost. Nástup v Café Astoria byl smluvně dohodnut na 1. ledna 1943. S doporučením, aby orchestr necestoval pohromadě a nástroje si každý poslal sám předem. Krátce před vánočními svátky se tedy Bromovci rozloučili se Zlínem a v třeskutém mrazu jedné z nejtužších válečných zim se vydali každý "po vlastní ose", do Katovic. Ještě před odjezdem říkám klukům: "Nezapomeňte na ty nástroje, co si posíláte, napsat místo určení, a sice: Katovice, Schlesien. Žádné Polsko, ale Schlesien. "Když jsme se pak v Katovicích sjeli, všechny nástroje už tam byly - mimo bubny. Těch jsme se nemohli dočkat. Po velkých urgencích se objevily až za tři neděle. Pak se taky vysvětlilo, proč.
Bubeníci jsou většinou cvoci a ani Jirka Pijáček nebyl výjimkou. Místo Katowitz - Schlesien" napsal na své bubny "Katovice - Šumava"! Než ovšem Pijáčkův šlágverk dorazil do Astorie, museli jsme si vypůjčit nějaký náhradní. Jako "Geschäftsführera" nám přidělili jednoho starého německého kapelníka, který nám "jako" dělal vedoucího, protože já jsem tam coby šéf oficiálně vystupovat nemohl, i když jsme hráli pod hlavičkou "Gustav Brom Orchester". No a ten starý pán odněkud dotáhl buben jak kolo od mlýna, měl asi půldruhého metru v průměru a Jura za ním musel stát, aby na mě jako na dirigenta vůbec viděl. Ale hráli jsme.
a
Šilingrovo náměstí v Brně v roce 1942 ...
a
... tehdy jezdily tramvaje i Dominikánskou ulicí.
Bohužel ne dlouho. Protektorátní úřady brzy zjistily, že kapela vystupuje v Německu bez souhlasu tehdejšího Moravcova ministerstva školství a osvěty a o jejím osudu bylo rozhodnuto. Koncem února ve třiačtyřicátým nás zatkli přímo na pódiu a odvezli vlakem do Prahy. Kluky na Arbeitsamt, mě nejdřív do Černínského paláce k výslechu. Polibky tam samozřejmě nerozdávali - když mě dotáhli za kapelou, měl jsem ještě celou tvář od krve. Seděli jsme na tom pracáku v čekárně na lavicích, zadek jsme měli stažený a dohadovali se co s náma bude. Najednou jde kolem nějaký mužský, podívá se na mně a vyjekne: "Ježíšmarja, to je Gustav!" Já mu říkám: "No jo, Gustav jsem, ale co má být?" "Jak jste se sem proboha dostali?" Tak jsem mu to všechno povykládal, on někam odběhl a za deset minut byl zpátky celý rozjásaný. "Kluci, vy máte hroznou kliku! Němci to prosrali u Stalingradu, mají teď plnou palici jiných problémů, tak toho využijeme a hned teď v noci vás odlifrujeme do Brna. Zítra ráno nastupujete do Zbrojovky, už jsem tam telefonoval.
Polské město Katovice je hlavním městem Slezského vojvodství - click here
Noční panoráma Katovic
a
Než na to nácci přijdou, kam jste jim zmizeli, uběhnou tři čtyři měsíce a do té doby budete v suchu a celá kapela pohromadě. No a mezitím se uvidí, co se dá dělat dál." Ten dobrý muž se jmenoval Kovář a byl to bývalý československý důstojník, kterého v roce 1939 převedli z ministerstva národní obrany na pražský pracovní úřad. Pracoval v podzemním hnutí, měl různé kontakty a znal nás z vysílání brněnského rozhlasu. Promptně nám všem zařídil pracovní delegační lístky, takže jsme se skutečně už druhý den ráno hlásili v brněnské Zbrojovce k práci pro Wehrmacht.
Opět měli "štěstí". Zatím to dopadlo "dobře". Kapela se ještě v noci přemístila z Prahy ...
... do Brna.
Kluci se hned druhý den hlásili, v brněnské Zbrojovce v Brně-Zábrdovicích, k práci pro Wehrmacht. Pracovali i nepracovali. Dělali v puškárně, tam byl vedoucím nějaký pan Koloušek, výborný člověk, a s ním se domluvili ...
a
Fotbalový klub 1. FC Brno - click here
Letní koupaliště v Brně-Zábrdovicích
Padesátimetrový plavecký bazén, dětský bazén, tobogán, velký bazén s umělým pneumatickým vlnobitím. Tento bazén s umělým vlnobitím je skutečnou raritou a nejen jeho velikost, ale i provedení nemá v naší republice obdoby. Ke koupališti patří rozsáhlé travnaté plochy na slunění, hřiště na plážový volejbal a stánky s občerstvením.
Železniční trať Brno - Tišnov (Stará Tišnovka) byla tehdy ještě v provozu. Pohled od konce ulice Cejl k zábrdovickému kostelu a vojenské nemocnici. U nádraží jsou právě spuštěny závory. V barokním římskokatolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie se dne 10. května 1908 konal svatební obřad (tenhle svůj svatební den, podle sdělení tehdejší  nevěsty zvolili novomanželé záměrně - je to svatební den korunního prince Rudolfa a korunní princezny Stefanie před devatenácti lety v Bruselu) a povoz, stojící před závorami, před chvílí projel kolem činžovního domu, Cejl číslo 90 (číslo je podle staré pohlednice z doby Rakousko-Uherska), brněnského podnikatele-řezníka a velkouzenáře Josefa K.
a
Foto: z archivu Františka Hyky ze Staré Boleslavi
Ludvík Salvátor Toskánský
(4.8.1847 Florencie - 12.10.1915 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav)
Toskánský princ a rakouský císařsko-královský arcivévoda, významný cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel. V německy mluvících zemích, v Rakousku a Německu a na Baleárských ostrovech se jedná o mimořádněpopulárního příslušníka habsburského rodu, jehož příznivci se sdružují do četných spolků. Ludvík Salvátor Toskánský byl uznávaným vědcem a za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění. Byl členem významných evropských vědeckých společností, čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni a rytířem rakouského řádu zlatého rouna.
a
Florencie
a
Michelangelo Buonarroti - Socha Davida ve Florencii
a
Florencie - západ slunce
a
Brandýs nad Labem-Stará Boleslav
a
Železniční trať Brno - Tišnov (Stará Tišnovka)
Byla to jednokolejná železniční trať spojující města Brno a Tišnov. Postupně byla prodlužována a nakonec vedla až do Žďáru nad Sázavou. V roce 1953 byla nahrazena novou tratí Brno - Havlíčkův Brod. Trať Brno - Tišnov byla slavnostně otevřena v červenci 1885 za účasti právě shora uvedeného muže. Koncesi na stavbu trati získala soukromá společnost StEG (Společnost státní dráhy, dodnes se prý v okolí náspu můžeme setkat s jejími hraničními kameny). Náklady na stavbu činily 1 570 000 zlatých. Trať byla postupně prodlužována, v roce 1905 vedla až do Žďáru nad Sázavou (dnešní trať Tišnov - Nedvědice - Bystřice nad Pernštejnem - Nové Město na Moravě - Žďár nad Sázavou, s výjimkou přeložky do nového nádraží ve Žďáře). Ze Žďáru trať poté navázala na již existující trať do Havlíčkova Brodu. Po okuopaci Československa v roce 1938 nabyla tišnovská trať strategického významu, protože neprocházela zabraným územím; druhá trať do Prahy (přes Českou Třebovou) už ležela v Sudetech. Proto začala rychlá stavba nové dvoukolejné trati Brno - Havlíčkův Brod, která měla původní jednokolejku nahradit. Stavba pokračovala i za protektorátu Čechy a Morava a během války, kdy byly tunely (celkem tři) u Dolních Louček a u Níhova upraveny na továrny vyrábějící letouny Messershmitt. K jejich zásobování byla z Tišnova vybudována úzkorozchodná dráha o rozchodu 760 mm. Hlavní období stavby však spadá do poválečného období. První části trati byly otevřeny v roce 1953. Nová trať už byla trasována jinak než původní a byla dvojkolejná. Po stavbě nové trati původní úsek Přibyslav - Sázava u Žďáru používalo železniční vojsko jako cvičnou trať. Po jeho zrušení jej privatizovala soukromá společnost SaZ, která na tomto úseku v létě 2007 nechala definitivně vytrhat koleje a snést všechny železné mosty. Uvažuje se o zřízení cyklostezky na takto opuštěném drážním tělese.
a
ABCD fotoaparát
Zbytky trati je možné najít v různých částech Brna (např. starý most v Brně-Husovicích nebo vlečka do armádního skladu v Brně-Králově Poli), pěkně jsou vidět i na leteckých snímcích. Některé části původní trati se v Brně používají jako vlečky (například vlečka do plynáren na Radlasu). Podle části trati mezi Lelekovicemi a Mokrou Horou vede naučná stezka mikroregionu Ponávka.
Trasa Staré Tišnovky
Jízdní řád z roku 1944 - Brno - Tišnov - Německý Brod.
Nostalgická jízda parního vlaku.
Železniční trať 251 Tišnov - Žďár nad Sázavou, 62 km - click here
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
a
Věnováno synovi.
a

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010