"Dobrý den, majore Gagarine - Brno, květen 1945 - Brno, únor 1948 aneb po trase Brno - Praha - Bratislava - Švýcarsko

15. února 2010 v 15:37 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
Liberátor
Liberator B-24
Krajina asi
Trosky amerického zásobovacího letounu Liberator B-24 sestřeleného v noci ze 16. na 17. dubna 1945 u Tišnova. Letoun vezl zbraně, zásoby, výzbroj a výstroj pro partyzánskou skupinu B3 a jeho celá posádka byla partyzánskou skupinou zachráněna. Je to poslední americké letadlo sestřelené nad Moravou.
Letecké nálety
Upozornění brněnskému obyvatelstvu. Jak v rozhlase sledovat náletovou situaci v době leteckého poplachu. Jak daleko jsou nepřátelští letci.
Brno nám svobody 1945
Konec druhé světové války - náměstí Svobody v Brně
A - Gagarin dnes Jurášek
Skončila válka, s ní všechna provizória, zákazy, omezení a řada lidí, především mladých lidí, stála před rozhodnutím, jak po létech okolnostmi vynucené improvizace naložit se svým životem. Bromovo rozhodování bylo jednoduché.


Je pravda, že jsem se k profesionální muzice dostal tak trochu z nedostatku možností uplatnit se za války jinde a jinak, ale na druhé straně když se teď po těch třiapadesáti letech ohlídnu zpátky, vidím, že jazz byl můj osud a že bych v téhle branži skončil tak jako tak, válka neválka.
Když jsem se tedy v květnu 1945 vrátil do Brna, nemusel jsem podstupovat žádné složité rozhodování co a jak dál. Moji první starostí bylo - mimo stěhování z vybombardovaného domu na Pražské ulici do nového bytu v Kotlářské - najít pro svou kapelu angažmá. A sice pokud možno v Brně, protože cestovat, ať už vlakem nebo po silnici, bylo v prvních měsících po osvobození malým dobrodružstvím.
Kotlářská ulice 2
Dům vlevo je roh Kotlářské ulice z dolního konce s ulicí Štefánikovou. Štefanikova ulice je, v letech o kterých hovoříme, Pražská ulice.
Kotlářská ulice 1
Otočíme hlavu mírně doleva a díváme se do Kotlářské ulice. Rohový dům na horní fotografii vlevo je teď na dolní fotografii vpravo - click here
Kotlářská ulice v Brně 5
Kotlářská ulice z horního konce, od Konečného náměstí. Vpravo botanická zahrada přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity
Kotlářská ulice 4
Na Kotlářské ulici, v domě s orientačními čísly 22 a 24, bydleli i ...
A - Gagarin dnes malat
... a Malátova ulice číslo 1c v Králově Poli, pod Besedním domem, bylo jejich poslední bydliště v Brně. Pak je to už další kapitola ...
Jan Skácel
a
Jan Skácel
(7.2.1922 Vnorovy - 7.11.1989 Brno)
Básník, spisovatel i autor knížek pro děti, překladatel a publicista se už pádu starého režimu nedožil.
a
To strýček Jaroslaw ale už dávno přiznal: "V jeho knížce, Jak šel brousek na vandr, jsem jako kluk žádné zvláštní zalíbení nenašel."
Kotlářská ulice 3
Na travnaté ploše, před vchodem do domu na Kotlářské ulici 35a, byla dne 7.2.1992 (básníkovi nedožité sedmdesátiny) slavnostně odhalena paměťní deska. Kamenná stéla na nízkém bílém kamenném podstavci a na ní dvojdílná deska ...
Skácel reliév
... a reliév s podobou velkého básníka a rytý text.
V minulosti se pamětní deska stala terčem útoku. Dodnes neznám motivaci útoku a nevím komu paměťní deska "vadila." Verše Jana Skácela jsou umístěny i na soklu (roštu) velké kašny z roku 2006, na nově opraveném náměstí Svobody v Brně, které bylo slavnostně otevřeno dne 18.10.2006. Ostuda, která poetickou výzdobu kašny provázela, měla skutečně blíž k hodně drsné próze.
Brno fontána
Tento vodní prvek stál třicet miliónů korun a pod povrchem náměstí je ukryta složitá strojovna velikosti rodinného domku, která kašnu obsluhuje. Nápad umístit na náměstí tenhle vodní prvek byl zpočátku veskrze bohulibý, celkové vyznění je však dodnes přijímáno s rozpaky. Kašna působí lehce průmyslovým dojmem, zvlášť, když zrovna poklesne tlak vody.
Čtenář 170
Básníkova poezie - click here
A - Gagarin dnes Jurášek
Podařilo se to. A celkem bez velkých problémů. Od začátku června 1945 hrál už Bromův orchestr v sále dnešního Rozmarýnu v Zemském domě. Společenský život se rozjel na plné obrátky, otevíraly se nové kavárny, tančírny, americká swingová muzika zaplavila Evropu. Nastalo období obrovské konjuktury nejen pro orchestr Gustava Broma, ale pro taneční a jazzové kapely vůbec. Zákonitě tedy muselo dojít k soutěžení, tříbení stylů a k tvrdému konkurenčnímu zápolení. Gustav Brom byl na tuhle situaci připraven.
Rozmarýn
Zemský dům v Brně - Varieté Rozmarýn
(Foto: JIVA)
Po válce začínala Bromova kapela v kavárně Rozmarýn v Zemském domě v Brně. Gustav Brom sestavil nový orchestr, prohluboval u profesora Tomaštíka své hudební vzdělání, angažmá v Rozmarýnu prověřilo jeho všestranné schopnosti muzikantské i manažerské. Po úspěšném koncertování v Bratislavě a brněnské kavárně Savoy, hráli "bromovci" v pražské jazzově proslulé kavárně Vltava. Zde natočili své první tři gramofonové desky, navázali přátelství s předními pražskými hudebníky: ...
A. A. Dvorský
... R. A. Dvorským ...
Čtvrereček modrý
R. A. Dvorský, Rudolf Antonín Dvorský
vlastním jménem Rudolf Antonín
(24.3.1899 Dvůr Králové nad Labem - 2.8.1966 Praha)
český hudební skladatel, kapelník, klavírista, zpěvák, herec a nakladatel
Čtvrereček modrý
Vlach

... Karlem Vlachem ...
Čtvrereček modrý
Karel Vlach
(8.10.1911 Praha-Žižkov - 26.2.1986 Praha)
dirigent a kapelník swingového Orchestru Karla Vlacha
Čtvrereček modrý
a
... i první zahraniční kontakty.
Znovu musím poděkovat profesoru Tomaštíkovi. Ještě za války, když jsme začali dělat muziku jako profíci, ale především hned po válce, si mě vzal, jak se říká, do prádla. Dělal se mnou kompozici, harmonii, kontrapunkt, zasvětil mě do základů dirigování. Nikdy jsem nechtěl stát před kapelou jako nějaký taktovací panák. To znamenalo především umět perfektně číst partituru. A za to vděčím taky panu profesoru Tomaštíkovi.
A - Gagarin dnes Jurášek
V kavárně Zemského domu se však orchestr dlouho neohřál. Jeho dirigent si totiž umínil dobýt tehdejší pevnost československé taneční a jazzové hudby - kavárnu Vltava v Praze. Vedle mimořádně populárního orchestru Karla Vlacha, který svou saxofonovou sekcí dokázal u nás jako první napodobit Glenna Millera, střídaly se na jejím koncertním pódiu ještě kapely Ladislava Habarta a Kamila Běhounka. Po dvou velice úspěšných koncertech v Bratislavě a krátkém působení v Brněnské kavárně Savoy dostal svou příležitost i gustav Brom. Chopil se jí s vědomím, že taková šance se nenabízí dvakrát, a vyhrál. U publika i u kritiků.
A - Gagarin dnes
Jeho oslnivě swingující kapela vystoupila ze stínu moravského provincionalismu a ocitla se ve světle reflektorů ne pouze pražského, ale i československého jazzového pódia. V Praze taky natočila první tři gramofonové desky pro firmu Esta, v kavárně Vltava byly navázány kontakty s pracovníky švýcarského velvyslanectví týkající se později realizovaného prvního zahraničního zájezdu. Ne nepodstatné pro další život orchestru byly i známosti a přátelství s pražskými jazzmany, muzikanty a umělci, především s populárním R. A. Dvorským, který od té doby Bromův orchestr soustavně sledoval, a s dirigentem Karlem Vlachem.
Karel Vlach ty byl nejserióznější kolega, kterého jsem kdy poznal. Během našeho koncertování ve Vltavě jsme se tak skamarádili, že když potom mělo dojít k našemu zájezdu do Švýcarska, přijel jsem za ním do Prahy nabrat nějaký rozumy. Zavolal jsem mu, on mě pozval k sobě - bydlel tehdy na Žižkově - a povídá: "Hele, mladej ..." - byl o deset let starší než já - "ty to tam neznáš, ale tam se nadřete, až se z vás bude kouřit. Vzpomeneš si na mě! Podívej se, já tady mám dvojmo nějaký americký tiskáče, vem si je, bedeš je potřebovat." Taková byla mezi náma kolegialita. Kamarádi jsme byli až do jeho smrti, jeden na druhýho nedal dopustit. Řekli jsme si otevřeně: Každej ať dělá, co umí, a kdo je lepší, ten pojede. On dělal spíš taneční, populární hudbu, my zase spíš jazz. A navzájem jsme si fandili. S něčím podobným jsem se už později v naší branži nesetkal. Karel Vlach byl jenom jeden. Rovný, přímý chlap. Pražské působení skončilo 1. lednem 1946.
Zlín společ. dům
Společenský dům ve Zlíně - dnešní hotel Moskva
Budova má zajímavou historii vzniku. Přestože neexistovaly podrobné plány, byla stavba započata podle studie architekta Miroslava Lorence z roku 1931, schválena městským stavebním úřadem v lednu 1932. Byl postaven jedenáctipodlažní železobetonový skelet. V průběhu výstavby se Tomáš Baťa s architektem Lorencem nepohodl a nařídil, aby se ve čtvrtém podlaží postavily dva vzorové pokoje, jeden Františkem Gahurou, druhý Vladimírem Karfíkem. Vladimír Karfík dal postavit pokoj s koupelnou, zabudovanými skříněmi, kompletně vybavenou nábytkem, včetně koberců a záclon. Bohémštější František Gahura uvažoval kupodivu po "baťovsku": hotel má mít přes třista pokojů, koupelny ve všech pokojích jsou vyhazováním peněz. Umývárny a záchody měly být proto společné pro celé poschodí. Do jednoho pokoje navrhl až čtyři lůžka. O rok později byla provedena dílčí kolaudace a současně vydáno stavební povolení na projekt Vladimíra Karfíka, podle jehož úprav byla budova dokončena v roce 1933. Jedenáctipodlažní objekt je hlavním společenským střediskem města.V prvním a druhém podlaží jsou restaurace, kavárny, klubovny, herny a reprezentační místnosti.Vlastní hotelové etáže s 300 pokoji jsou řešeny jako třítrakt se střední chodbou.V jedenácté etáži je vyhlídková terasa s letní taneční kavárnou.Nosná konstrukce je železobetonová s použitím standartního modulu 6,15x6,15 m. Zdivo je cihelné, spárované. Architektonické pojetí je konstruktivistické s uplatněním vertikálních sloupů a střídáním s meziokenním spárovaným zdivem. Společenský dům uzavírá prostor náměstí Práce a je významnou částí souboru městského centra.
A - Gagarin - Společenský dům v Otrokovicích
V roce 1936 byla realizována stavba společenského domu také v Baťově - Otrokovicích. Architektem byl Vladimír Karfík. Členění objektu do hvězdicového tvaru je v pojetí tradičních konstruktivistických staveb neobvyklé a v měřítku prostoru působí příznivě.
Baťa boty
Od 1. ledna 1946 hostoval orchestr téměř půl roku ve Společenském domě ve Zlíně, kde vznikalo další významné středisko taneční hudby na Moravě.
Luhačovice stará fotka
Letní sezónu si zamluvil hotel Pallace v Luhačovicích ...
Asi zase Luhačovice
Hotel Palace v Luhačovicích dnes.
Asi Luhačovice
... a na krátký čas i lázně Teplice v Čechách.
A Bratislava mapa do Gagarina
To už byla v plném proudu jednání s Československým rozhlasem v Bratislavě, který angažoval kapelu na tři měsíce, a sice od 16. prosince 1946 do 28. února 1947, na sedm hodin čistého vysílacího času týdně!
To období bylo pro nás dost důležitý, třebaže poměrně krátký. Ale i za toho čtvrt roku jsme tam, myslím, udělali kus práce. Byli jsme vlastně prvním profesionálním big bandem na Slovensku a pomáhali tam na svět moderní taneční hudbě. V rozhlase jsme měli k dispozici studio celkem neomezeně a navíc jsme tam poprvé začali nahrávat své skladby na magnetofonové pásky. A to bylo ohromný: slyšet se a moci se hned opravit! Úroveň orchestru tím šla velice rychle nahoru.
Opravdu, bylo to moc fajn období, rád na ně vzpomínám a dodnes mám na Slovensku spoustu přátel z té doby.
Asi nějaká mapa
A taky chalupu, kam se rád vracím i teď, po rozdělení společného státu, které mimochodem nikdy nepochopím.
Jakási mapa
Zánik Československa se udál dvakrát, poprvé 14.-15. března 1939 (stát obnovený v roce 1945 pak vyhlásil svoji návaznost na předválečný stát a na působení exilové vlády) a podruhé a definitivně 31. prosince 1992, kdy Česká a Slovenská Federativní republika zanikla a dosavadní národní republiky, Česká republika i Slovenská republika se od 1. ledna 1993 osamostatnily a staly subjekty mezinárodního práva.
Hokej stará fotka
MS a ME proběhlo v roce 1947 na pražské Štvanici. Naši hokejisté patřili ke špičce už před válkou, do Prahy navíc nepřiletěli Kanaďané, a proto byli hráči Československa společně se Švédy největšími favority. Ve vzájemném měření sil se severskými borci naši neuspěli a vše vypadalo na švédské vítězství. Naši sice v tabulce stále vedli (tehdy se nehrálo play off), ale Švédi měli k dobru zápas s Rakouskem. To bylo naprostým outsiderem, vždyť naši jim nasázeli 13 gólů. Stal se však zázrak. Švédi soupeře podcenili a Rakušané vyhráli. Hráči Československa tak mohli slavit titul mistrů světa.
Vagóny 3x
Jako výraz díků pak poslalo Československo zuboženému Rakousku vlak plný potravin a základních potřeb.
Vím, že to byla náhoda, ale jakoby z vděčnosti jsme se s Bratislavou tenkrát rozloučili způsobem, který vešel do análů. A nás proslavil vlastně po celé republice.
Hokejista
Koncem února 1947 se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji. Kanaďané tehdy ještě do Evropy nepřijeli, a tak horkým favoritem bylo mužstvo Československa. Všechno probíhalo podle očekávání, kluci hráli jako z partesů - až přišek předposlední zápas. Naši se zřejmě těch zlatých medailí lekli - a prohráli se Švédama 2 : 1. To byl šok pro celou republiku, národ málem začal vyvěšovat černý vlajky. Já jako šílený fanda jsem byl otrávený až na půdu, a abych se odreagoval, šel jsem asi podesátý na Zasněženou romanci. Najednou přerušili film a na plátně se objevilo: RAKOUSKO - ŠVÉDSKO 2 : 1! Lidi málem zbořili kino. Ti Švédové snad museli hrát namazaní, protože Rakušani byli úplní outsajdři. Ten večer jsme měli v osm nebo v devět přímý vysílání. Už při večeři mě napadlo, co by se stalo, kdybych text foxtrotu Kamila Běhounka "Už to máme za sebou", který jsme zařadili do repertoáru, nějak šikovně zaktualizoval. Abychom se i my přihlásili k té radosti z rakouského vítězství! Než jsem přišel do studia, měl jsem to napsaný:
"Už to máme za sebou,
už to máme za sebou,
mistrovství jsme vyhráli,
teď je nám hej!!!
Teď se můžem klidně smát,
Rakušanům cukr dát",
(tehdy byla u sousedů strašná bída a my jsme tam posílali obilí, cukr, uhlí)
"mistrovství jsme vyhráli,
teď už je nám hej!"
Tou písničkou jsme začali náš program. Hrajeme druhou, třetí skladbu, když do studia vletí režisér a pod nos mi strčí na kusu papíru napsané "Eště raz Už to máme za sebou". Mrknul jsem na kluky, dal jim znamení - a sjeli jsme to znovu. A za chvíli repete. Za hodinu jsme to zopakovali asi čtyřikrát. Lidi volali do studia, dopisy a telegramy se na nás sypaly z celé republiky. Z Nového Smokovce nám pohotově gratuloval R. A. Dvorský, ozval se Jan Rychlík, nádherný dopis jsem dostal dokonce od Jana Masaryka. Ale i fabriky se daly slyšet. Z pivovaru přišly basy piv, cukrovary poslaly dárek nejen Rakušanům, ale i nám - bylo to opravdu fantastický ...!
Ženeva asi
Ale nedalo se nic dělat, smlouva se Švýcary byla uzavřená, a tak jsem kamarádům z bratislavského rozhlasu řekl: "Kluci, hezky si to tu všechno snězte a vypijte na naše zdraví ..." sbalili jsme svý saky paky a odjeli do Ženevy.
A - Gagarin dnes Jurášek
Proč vlastně Bromovci tak spěchali do ciziny, když se jim na Slovensku dařilo a v republice se o nich najednou vědělo i v té nejposlednější vísce? Mnohaletý válečný půst, znásobený touhou po zahraničních zkušenostech i ostruhách, byl silnější než poměrně dobré bydlo doma. A tak došlo k trochu romantickému a dobrodružnému, především však špatně organizovanému a namáhavému pobytu Bromovy kapely ve Švýcarech. Mluvím o pobytu, ale bylo to vlastně neustálé cestování z místa na místo s povinností vystupovat i několikrát denně ...
Opravdu to byla dřina, horší než na jakou mě upozorňoval Karel Vlach. Hrálo se denně od osmi večer do dvou, v sobotu od osmi do tří, v neděli dopoledne hodinové matiné, odpoledne "čaj" od tří do šesti a večer znovu od osmi do dvou. Takový provoz jsme nikdy nezažili. Zkoušky žádné - nebyl čas! Hráli jsme bez pojištění a bez dovolené. Navíc jsme se až ve Švýcarsku dověděli, že cesta tam ani zpátky není placena, a musíme si ji tedy hradit z vlastních prostředků. Smlouva byla vystavena na dvanáct hudebníků, ale já jsem vzal ze solidárnosti, ale taky proto, abychom se ve Švajcu představili v plném lesku, kompletní šestnáctičlenné obsazení - s tím, že si honorář mezi sebe rovnoměrně rozdělíme. Nastaly ale potíže s ubytováním, nakonec i s honorářem, takže čtyři přebývající členové museli odjet domů. To všechno se podepsalo na atmosféře v souboru a já měl co dělat, aby se kapela po návratu nerozpadla. Úplně opačně na tom byli švýcarští kolegové, kteří v téže době recipročně koncertovali v Československu. Švýcarské odbory totiž tehdy trvaly na tom, že naše hostování u nich musí být kompenzováno hostováním některého ze švýcarských orchestrů u nás. Tak jsem se domluvil se Zlínem a Prahou, aby na těch sedm měsíců uzavřeli smlouvy s orchestrem Jerryho Thomase. Bylo jich taky dvanáct, a když vystoupili na letišti v Otrokovicích, vítalo je dvakrát tolik děvčat ve slováckých krojích, s flaškou slivovice pro každého hráče! Takové byly v Československu po válce sympatie k zahraničním hostům! Ve svém zlínském působišti, ve Společenském domě, měl orchestr povinnost hrát pouze tři hodiny denně a volný dny byly placený. Není divu, že Thomasovi hoši psali domů nadšený dopisy, že se tady mají jako v ráji. Za pár týdnů - právě jsme hráli v Ženevě - za mnou přijeli odboráři z Cyrychu a vyzvídali na mně, jak to u nás chodí, a abych prý o tom přijel poreferovat na jejich schůzi. Jak jsem byl nezkušený, tak jsem byl blbý. Řekl jsem jim tam, že kdyby jejich muzikanti u nás museli hrát tolik jako my u nich, měli by nárok ne na jeden, ale na dva volné dny, a že to záleží jenom na nich, jaký odbory budou mít. Po dvou měsících příjdu do penzionu, tam čeká bytná celá vylekaná a hned na mě, jestli prý nejsem komunistický agent. A za další měsíc mi oznámili, že pracovní povolení nám nebude prodlouženo, protože prý u nich dělám prokomunistickou propagandu. Největší legrace na tom je, že za tři měsíce jsem hlasoval proti komunistům. Jinak mám ovšem na Švýcarsko i hezký vzpomínky. Tak například: Když za mnou přijela Marie s Gustíkem byly mu tehdy sotva dva roky, přišel jsem jim naproti s krásným novým Rolleiflexem, že jako udělám nějaký fotky na přivítanou. Jenomže nejdřív jsem musel vyzvednout kufry ..., do toho kluk ...,
Do článku
... zkrátka pověsil jsem si ten aparát u basilejskýho nádraží na klandr, abych měl volný ruce, všechno jsem naložil a jeli jsme do hotelu. Večer hrajeme - a najednou mi blesklo v palici: Ježišmarja, já nemám foťák! Jen co jsme skončili, letím za šéfem podniku a prosím ho, aby hned zavolal policii, že jsem tam a tam nechal viset svůj nový Rolleiflex. Pan šéf zůstal absolutně klidný. Co prý bychom volali policii, teď bude pauza, zajedeme tam. V jedenáct v noci jsme tam tedy přijeli - a opravdu: aparát visel na tom klandru naprosto netknutý.
Švýcarsko
Anebo v Ženevě o nějaký týden později: Šli jsme se projít k jezeru a já jsem měl v tu chvíli u sebe desettisíc švýcarských franků, které jsem právě vyzvedl jako zálohu pro kapelu. Kluk furt zlobil, bylo mu horko, tak jsem si svlékl sako, dal ho mámě a vzal jsem si Gustíka na záda. Marie si hodila můj kabát přes rameno a špacírovali jsme dál. Teprve v hotelu jsem zjistil, že peněženka s těma deseti tisícema je pryč. Vypadla Marii z toho kabátu. Krve by se ve mně nedořezal! V tom totálním zoufalství letím do hotelu, kde jsme hráli, a cestou mutýruju, co řeknu klukům, jak si to zodpovím. Už ve dveřích mě zastavil vrátný a povídá: "Ztratil jste peněženku, pane Brom, že jo? Volala policie, že ji našla nějaká paní, máte si pro ni hned přijít." Nechyběl ani frank! A když jsem se těch policistů ptal, kde ta paní bydlí, že bych jí rád poděkoval a zaplatil nálezné, řekli mi, ať si nedělám žádný starosti, že jí už poděkovali a odměnu by prý stejně nepřijala, protože jsem cizinec. Připadalo mi to tehdy neuvěřitelný, měl jsem dojem, že jsem někde na jiný planetě, protože u nás jsem nic podobnýho nezažil. Dneska, když je Švýcarsko plný nových přistěhovalců, se tam už možná taky krade - jako tady. Ale tenkrát to byl ještě svět sám pro sebe. Rád jsem se tam vždycky vracel, ať už to bylo s Ray Conniffem, který nás angažoval a vydával za svůj orchestr, aby nemusel platit drahý transport své kapely přes oceán, anebo později, když jsem jezdíval do Švýcar za Haze Osterwaldem, s kterým jsem se skamarádil už tehdy v Ženevě. Byl to trumpeťák - a vynikající! V Hollywoodu si potom postavil kapelu, Teddys se jmenovali. Dneska žije zase ve Švýcarsku, je mu už taky přes sedmdesát, a máme teď spolu dělat nějaký vzpomínkový pořed - Vláďa Škutina to zprostředkovavá - nějaký setkání po letech.
A - Gagarin dnes Jurášek
Tak takové to bylo ve Švýcarsku, na prvním velkém zahraničním turné Bromova orchestru - a na dlouhou dobu také posledním, i když krátce před odjezdem do Československa svitla ještě jiskřička naděje. Během vystoupení v Luzernu se před pódiem objevil muž, představil se jako Harry Osten a byl to šéf velkého tanečního orchestru v předválečné Praze, který emigroval a teď jezdil po Evropě jako hudební expert hotelové společnosti Hilton. Nabídl Bromovi okamžité dlouhodobé angažmá v hotelech Hilton ...
Asi Káhira
od Káhiry ...
Asi Cařihrad
po Cařihrad!
Auto ve sněhu vlevo
Únor bílý, pole sílí!
Gottwald
Bohužel k realizaci této skvělé nabídky už nedošlo. Přišel únor 1948 a s ním ...
Brno
Virtuální procházka Brnem - click here
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Kluk u počítače pohyb. obr.
Věnováno synovi.
šipka do prava
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010