"Dobrý den, majore Gagarine" - Brno 1943 - Brno 1945

2. února 2010 v 16:02 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Milan Bouchal, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
Sudetoněmecká strana ve volbách v letech 1920, 1925, 1929, 1935.
Mnichovská dohoda, označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, byla podepsána 30. září 1938 ve 2:30 hodiny SEČ v Mnichově (často nesprávně uváděné datum 29. září) Zástupci čtyř zemí - Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier(Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) - se dohodli, že Československo musí do 10. října 1938 odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je dodnes odstrašujícím příkladem politiky ústupků ("smiřování", ang. appeasement).
Mnichovská dohoda byla podepsána dne 30. září 1938.
Československo po Mnichovské dohodě.
Středa 15. března 1939. Brněnští Němci vítají příjezd německého vojska.
Ve středu dne 15. března v 19.15 hodin přijíždí na Pražský hrad Adolf Hitler. V Praze zůstane necelých dvacet čtyři hodin, stačí však podepsat výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, kterým ukončí existenci samostatného českého státu.
Rozkaz pro obyvatele ze dne 15. března 1939.
Protektorát Čechy a Morava v letech 1939-1945.
Brno, náměstí Svobody v roce 1939.
Na rozdíl od sebevědomé a někdy až naivní Prahy ("Německý plechový cirkus skončí za pár měsíců") bylo Brno dusnější, žilo tady kolem šedesáti tisíc Němců, kteří většinou mluvili nebo alespoň rozuměli česky, takže bylo užitečné dávat si všude pozor na ústa. Na rozdíl od Prahy se v Brně popravovalo uprostřed obydleného předměstí v Kounicových kolejích v Žabovřeskách.
Foto: soukromý archiv Miloše Janouška
Protektorátní občanská legitimace herce Oldřicha Nového
(7.8.1899 Praha - 15.3.1983 Praha)
"Ach, Kristián, ten přiroste k srdci prostě proto,
že v každém z nás je kus té všelidské touhy po změně,
po úniku z všedního života.
Každý z nás je někdy na chvíli Kristiánem,
aby se ve svých představách zatoulal do jiných světů
a prožil vysněná dobrodružství ..."
(Oldřich Nový v roce 1939)
Jeho životním krédem bylo:
"Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze." Podle něho žil, tvořil i jednal.
a
V roce 1944 byl společně se svojí ženou Alicí odvezen do koncentráku. Důvodem byl její židovský původ a to že se s ní Oldřich Nový odmítl rozvést a chránil ji celou válku.
a
Pravděpodobně jí tím zachránil život.
Brno, Divadelní a Benešova ulice
Kounicovy studentské koleje dnes. Věznice německého gestapa a popraviště tehdy.
Od roku 1940 začaly být Kounicovy koleje využívány jako věznice, kterými během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportování do německých koncentračních táboru, v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Popravovalo se zastřelením, oběšením nebo se vraždilo ranou z pistole do týla. Mnozí vězni byli před popravou či deportací do koncentračního tábora krutě mučeni, někteří spáchali raději sebevraždu. Popravy v Kounicových kolejích byly veřejné a v hojném počtu byly navštěvovány brněnskými Němci. Na jejich sledování byly prodávány vstupenky za tři marky.Těla popravených byla spalována a jejich popel nacističtí prominenti používali k hnojení svých zahrádek. Zarážející byl podíl přítomných německých žen v publiku, kde převažovaly. I během exekucí se ozýval smích a mnozí se netajili radostí, že jsou "české potvory a bestie" zabíjeny, či povzdechem, že "dnes jich bylo nějak málo".
Takováhle atmosféra byla počátkem roku 1943 v Brně
a v Protektorátu Čechy a Morava vůbec.
Atmosféru oné doby v Brně stručně a zcela výstižně zachycuje autor knihy
"Cesta do hlubin psychiatrovy duše" Milan Bouchal v kapitole "Můj největší horor".
a
V letech 1944 až 1945 jsem pracoval jako pomocný ošetřovatel v Zemském ústavu pro duševně choré v Brně-Černovicích. K tomuto místu mě přivedla snaha vyhnout se "totálnímu nasazení" v bombardované říši, zájem o psychiatrii podnícený četbou Dostojevského, nemožnost studovat na vysoké škole, uzavřené německými okupačními úřady a známost s panem primářem Aloisem Krátkým ze zmíněného ústavu. Dny v léčebně plynuly jednotvárně, pomocní ošetřovatelé doprovázeli pacienty do dílen, do zahrady a polního hospodářství a s jinými nemocnými fasovali stravu v kuchyni. Pacienti nosili na oddělení "kanóny" s málo výživnými a ještě méně chutnými pokrmy, ošetřovatelé na ně dohlíželi rachotíce svazky klíčů. Zatím zasloužilí diplomovaní ošetřovatelé, zvaní zdravozemědělci (měli doma políčka a do ústavu si chodili tělesně odpočinout) sídlili na odděleních a dohlíželi na zbylé blázny, s nimiž se skoro vůbec nebavili, protože se cítili mít nad nimi nebetyčnou duševní převahu. Jako blesk z jasného nebe pronikla na území ústavu německá stíhačka Messerschmidt, do ústavní zahrady se zřítila zřejmě pro poruchu na stroji nebo selhání letců, po dopadu vybuchla a letadlo i těla obou letců se rozlétla po zahradě. V ústavu i jeho okolí vypukl poplach. Uniformovaná i tajná policie neprodyšně uzavřela kritický prostor. V zahradě bylo nutno uklidit. Ředitel blázince Němec dr. Jellinek vydal řízné příkazy. Vrchní ošetřovatel povolal k nejodpornější práci mého bývalého spolužáka K., taktéž pomocného ošetřovatele, a mě, přidělil nám po kbelíku a po dvou párech gumových rukavic a nařídil nám posbírat v terénu tělesné ostatky letců. Jako ve snu jsme procházeli mezi stromy, pátrali po kusech krvavého lidského masa a ukládali je do kbelíků. Mé pocity byly přitom nezvyklé a velice smíšené. Hluboká zlost na nacisty měla řadu kořenů: nesměl jsem studovat, můj milovaný a zábavný strýc, bývalý ruský legionář z Mnichova Hradiště, seděl už pátý rok v koncentračním táboře Dachau, otce před časem vyšetřovali na gestapu, tedy německé tajné policii, pro poslech londýnského rozhlasu, což se trestalo i smrtí. (Naštěstí otec vyšetřovateli namluvil, že ho nepodloženě udal ze žárlivosti manžel jedné paní, která mu byla citově nakloněna a gestapák otce pustil. Udavač se pak přihlásil k Němcům, za odměnu nastoupil na frontu a padl někde na širých ruských pláních.) Navíc v nás udržovaly hrůzu a nenávist pravidelné popravy českých lidí na dvoře Kounicových kolejí.
Ale zpět k nešťastným kbelíkům: Samo poznání, že z válečného arzenálu Německé říše odpadla stíhačka s dvěma letci, bylo velmi potěšitelné, a sbírání jejich ostatků se mohlo považovat za dovršení historické spravedlnosti, takže do obličeje se mi živelně vtíral výraz uspokojení. Sám sběr však budil pocit hnusu - nikdy předtím ani potom jsem nevykonával podobnou práci: na rozdíl od mých pozdějších pitev na anatomii bylo toto maso příliš čerstvé. Směs potěšení, napětí a nevolnosti slibovala ztvárnit obličej v podivný škleb. Ale ani takový škleb nebylo radno si dovolit. Úklid na zahradě sledovalo totiž několik gestapáků v typických tmavých pláštích, černých holínkách a se zadní střechou klobouku sklopenou dozadu. Vešklerou mimiku bylo třeba potlačit - kdyby se jim něco znelíbilo, dalo se počítat s vyhazovem, odchodem do "Reichu", výpraskem a v horším případě i koncentrákem. Když jsme se s kolegou K. míjeli, neodpustili jsme si krátké vzájemné výměny pohledů, jež naznačovaly, že naše pocity se neliší. Sběr jsme skončili, kbelíky odevzdali, práce skončila. Napůl ztuhlí napětím jsme pochodovali zpět na svá oddělení. V jednom koridoru, kde už na nás nebylo vidět, jsme si mlčky vyměnili několik kamarádských boxerských úderů, do kterých jsme upřímně vložili tenzi právě prožitých minut. A dnes? Ti letci i my jsme byli lidé. "Ale co je člověk?" říkám si srkaje kávu, připravenou v džezvě stojící na podnosu, kde je v mědi vytepána Husrefbergova mešita a kterou jsem si v hlubokém míru po poslední (?) velké válce koupil v sarajevském bazaru.
Onoho rána se kluci hlásili v brněnské Zbrojovce, k práci pro Werhmacht.
Ten dobrý muž se jmenoval Kovář a byl to bývalý československý důstojník, kterého v roce 1939 převedli z mninisterstva národní obrany na pražský pracovní úřad. Pracoval v podzemním hnutí, měl různý kontakty a znal nás z vysílání brněnského rozhlasu. Promptně nám všem zařídil pracovní delegační lístky, takže jsme se skutečně už druhý den ráno hlásili v brněnské Zbrojovce k práci pro Werhmacht. No, k práci ...! Pracovali jsme i nepracovali. Dělali jsme v puškárně, tam byl vedoucím nějaký pan Koloušek, výborný člověk, a s tím jsme se domluvili. Řekl mi: "Podívej se, Gustave, já vím, že chcete hrát, takže si jezděte, kam chcete, ale chlapi za vás budou "píchat". Takže ty prachy, co tu "vyděláte", jim necháte. Vy si je vyhrajete jinde. Musíme ovšem vědět, kde jste! Kdyby to smrdělo nějakým průšvihem, tak vám dáme echo a vy okamžitě přijedete." Asi třikrát jsme se museli vracet zadem do fabriky. Ale nejmíň dvakrát v týdnu jsme pro ni byli "mrtvý duše". Kdykoliv si vzpomenu na tu naši totálajnzacovou zašívárnu v brněnské Zbrojovce, vždycky zalituju, že třem našim kamarádům tehdy při transportu z Katovic ruply nervy, vyskočili z vlaku a do Prahy s námi nejeli. Všichni tři zůstali v rajchu, všechny tři chytili a zavřeli do koncentráku. Zdeněk Langr a Radek Kala se po osvobození vrátili, Jirka Pijáček zahynul na lodi, kterou vlastně už po válce v Lübecku nacisti potopili. Vyprávěl mi o tom E. F. Burian, který tam byl taky, ale šťastným řízením osudu se zachránil. Říkal mi tehdy: "Je zvláštní, že ten kluk se vždycky strašně bál vody, jako by tušil, že v ní jednou skončí. On totiž neuměl plavat, a tak se při té hrůze utopil." Ne, nebývá dobré reagovat na náhlou změnu situace, na nečekané okolnosti ukvapeně, pouze pod vlivem emocí, zkrátka, jak se lidově říká, zpanikařit. Ono často opravdu nebývá tak zle, jak to na první pohled vypadá. A rozum je většinou lepší rádce než horká hlava. Kdyby se byli tehdy kluci drželi téhle moudrosti, mohli si ušetřit útrapy a Jura Pijáček tu s námi mohl být možná dodnes.
Štěstí provázelo Bromův orchestr i v dalších válečných letech. Počátkem roku 1943 začaly okupační úřady praktikovat novou taktiku. Uvolnily do jisté míry kulturní život. Jednak potřebovaly před světem dokazovat, jak český národ v lůně Velkoněmecké říše duchovně rozkvétá, jednak - a především - chtěly vyždímat z totálně nasazených českých otroků lepší pracovní výsledky. Brněnské zemské divadlo, které bylo v listopadu 1941 zavřeno, začalo opět hrát a pod názvem České lidové divadlo uvádělo od 15. března 1943 (to symbolické datum!) střídavě na scénách starého divadla na Veveří a v sále Typosu činoherní, operní i operetní představení. Dělníkům pro válku důležitých závodů byly určeny různé kabaretní a hudebně-zábavné pořady. V této situaci vyzvalo vedení Zbrojovky Gustava Broma, aby tomuto novému trendu v protektorátní kultuře vyšel vstříc a připravil se svým orchestrem nějaké koncertní vystoupení.
Nešlo to tehdy odmítnout, Zbrojovka nás vlastně kryla. A tak jsme v jejím závodním klubu v Dělnické ulici každý týden vystupovali s takovým zábavným programem. Ve Zbrojovce byla mimo nás nasazena řada brněnských herců, Konůpka, Kosina, Šeplavý a další, takže bylo z čeho vybírat. Každý něčím přispěl, Jura Štuchal to uváděl a jeho žena, Věrka Racková, s námi zpívala.
První budova vlevo v Arbeitergasse (Dělnické), dnes Spolkové ulici v Brně. Závodní klub Zbrojovky. Bývalo zde i kino Lípa - click here
a
Celovečerní filmy vzniklé, respektive dokončené v období protektorátu.
a
Je jich mnoho. Nevím zda kino Lípa zde již bylo za protektorátu.
a
Ozval se i šéf hotelu Passage Pleskač a angažoval kapelu k pravidelným večerním produkcím, ale tenhle melouch musel Gustav Brom po třech měsících ukončit. Přece jenom bylo potřeba každý den "píchnout" na určeném pracovišti ve Zbrojovce. Kontrol přibývalo, čím víc teklo Němcům do bot, a denně zaretušovávat nepřítomnost tolika lidí nebylo možné. "Alespoň projděte kolečkem celou fabrikou, když už tady jste, aby vás každý viděl," říkával jim mistr Koloušek. přesto nakonec došlo k tomu nejlepšímu, k čemu tehdy dojít mohlo. Na podzim roku 1944, když se kolem Brna začalo budovat pásmo zákopů, byla celá kapela vyreklamována z fiktivního působení ve zbrojním průmyslu dodýchávající Velkoněmecké říše a pověřena nastudováním a permanentním účinkováním v revuálním programu pro zákopníky.
Netýkalo se to jenom nás. Například v DOPSu, teď je tam Divadlo U Jakuba, hrál Bobek Bryen, no a my jsme hráli v TYPOSu, kde je teď televize. Ten prozákopnický pořad jsme dělali společně s herci brněnských divadel, a nejen v Brně. Vyjížděli jsme s tím zábavním programem i na venkov, do řady měst, akorát že vždycky hned po koncertě jsme se museli vracet. Sledovali nás, kde jsme a jak se chováme. Úspěch jsme měli všude, každý byl vděčný za trochu legrace a pěkný muziky, zvlášť když jsme mezi český swingovky propašovali vždycky nějakou americkou. Dali jsme jí český text, český název a lidi šíleli. Němci už to tolik nesledovali jako ze začátku, měli v té době jiný starosti. Všechno to skončilo v dubnu 1945, když začaly padat bomby. My jsme dostali jednu do bytu a museli se stěhovat ke Štuchalům do Žabovřesk.
Když to potom na Brno začínali sypat každý den několikrát, ujeli jsme do Nedvědice, kde byla mama právě na poště. Nejprve jenom já s Marií, ale za pár dní za náma přijeli i Štuchalovi.
Pernštej-mikroregion - click here
Společně jsme se přesunuli ještě dál, do takové zapadlé vesničky, Kovářová se jmenovala. Tam jsme z kopce pozorovali, jak to všechno z Brna utíká.
Nedvědice a Kovářová
Jednou jsme šli s Jurou lesem domů, byli jsme spolu někde pro chleba a proviant, a najednou koukáme - před náma leží německá pokladna!
Plná říšských marek a protektorátních korun! Mohli jsme se v tu ránu napakovat a běžet domů. Jenomže my, blbci, jsme to šli nejdřív omeldovat našim ženským.
Netrvalo ani hodinu a obě zmizely. Došlo nám, že šly hledat tu pokladnu. Letěli jsme za nima, našli jsme je ..., ale bez peněz. Pokladna už byla vykradená. Někdo rychlejší a chytřejší nám vypálil rybník.
a
Věrka s Marií posbírali pár tisícovek, které se válely kolem, a my jsme samozřejmě schytali pár ne lichotivých přezdívek. Ale i těch několik bankovek z válečné kořisti nám pomohlo. Po návratu do Brna jsme totiž našli náš byt na Pražské ulici celý zničený a vykradený. V Brně bylo to osvobozování krutý: veliký bombardování, veliký střílení. A Malinovského armáda byla ta nejhorší verbež, kterou Stalin na frontu poslal. Takže jsme měli aspoň něco na novou výbavu. Kdykoliv jsme se později s Jurou sešli, vždycky jsme si vyčítali jací jsme tehdy byli poctiví volové, že jsme odešli od plné pokladny, která z nás mohla udělat první poválečné milionáře. Ještě dnes bych rád věděl, kdo se tím milionářem stal místo nás.
Jiří Štuchal
(20.11.1912 Brno - 2.3.1979 Praha)
Kabaretní a cirkusový herec a estrádní konferenciér, spisovatel, lidový bavič a dlouholetý rozhlasový moderátor a redaktor. Muž, jenž byl autorem mnoha set anektod, humorných scének a skečů, skvělý vypravěč historek ze života, oblíbený moderátor silvestrovských pořadů. Byl to člověk, jenž byl, zejména na konci padesátých a na počátku šedesátých let minulého století, považován za jednoho z posluchačsky nejoblíbenějších rozhlasových autorů a moderátorů. Velice populární byl jeho pravidelný rozhlasový pořad Šťastnou cestu. Velmi rád také vystupoval jakožto cirkusový klaun. Jednalo se o muže, jenž výrazně vynikal ve všem co dělal, člověka obdařeného nejen mimořádnou pílí a velkou dávkou pracovitosti ale i notnou dávkou osobního šarmu a charisma.
Brno, náměstí Svobody v roce 1945 - click here
a
Ukončení druhé světové války.
a
Nucené vysídlení či vyhnání či odsun.
a
Jsou různá označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa především z území Sudet, ke kterým došlo v letech 1945-1946. Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska - v letech 1945-1946 muselo Polsko opustit asi pět milionů Němců - největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945-1946 musely Československo opustit víc než tři miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí. Zůstat mohlo dvěstěpadesát tisíc Němců s omezenými občanskými právy. Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni, ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči. Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 obětí se nedala příčina smrti zjistit. Přibližně 200 000 lidí se dodnes pohřešuje. Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje. I ti však byli ve čtyřicátých a padesátých letech státem diskriminováni. Jsou doloženy četné příklady Židů a politických vězňů, kteří byli do odsunu zařazeni. Naopak nebyli odsunuti někteří bývalí nacisté, kteří pak byli užiteční státní bezpečnosti a jiným složkám komunistického režimu.
a
Chybějící domy po levé a pravé straně téhle ulice byly zničeny bombardováním za druhé světové války a i z okolních ulic, zejména Hvězdové, Bratislavské a Cejlu, bylo nuceně vysídleno, vyhnáno či odsunuto (laskavý čtenář si vybere) mnoho brněnských německých rodin.
a
Rovněž i stopy kulek na fasádách některých domů jsou snad viditelné dodnes.
a
Památník obětem takzvaného divokého odsunu. se nachází na jižním okraji města Pohořelice u výpadovky na Mikulov. Jde o místo, kde bylo v hromadném hrobu pochováno celkem osmsetdevadesát osob německé národnosti, kteří byli na přelomu měsíce května a června 1945 nuceně vysídleni, vyhnáni či odsunuti (laskavý čtenář si vybere) ze svých domovů při takzvaném divokém odsunu.
a
Jednalo se o brněnské Němce, kteří v Pohořelicích byli umístěni do barákového tábora, ve kterém v době okupace žili zahraniční dělníci. Vysílením a epidemii úplavice zde ve špatných hygienických podmínkách umírali lidé většinou staršího věku.
a
Je zde zbudován mohutný železný kříž s trnovou korunou a místo hrobu je dnes pietně upraveno.
a
V pátek 17. března 1939 v 11.00 hodin přijíždí zvláštním vlakem z Olomouce do Brna Adolf Hitler.
a
Vychází z nádraží a nasedá do automobilu, který jede pak s čestným průvodem ...
a
... kolem Zemského divadla, Kolištěm, kolem Německého domu, Lažanským náměstím, Rašínovou ulicí ...
a
... náměstím Svobody (náměstí  již nese název náměstí Adolfa Hitlera) a nahoru Zámečnickou ulicí ...
a
... na Dominikánské náměstí, kde pak vchází do Nové radnice ...
a
... německé vedení města Brna se Adolfu Hitlerovi chtělo při jeho návštěvě zavděčit a Adolf Hitler dostává z rukou brněnského primátora Oskara Judexe dokonce jednu z nejcennějších brněnských památek: Právní knihu písaře Jana z počátku čtrnáctého století, tedy hlavní kulturní památku a mimořádnou knihu brněnského městského práva světového významu. Adolf Hitler však své brněnské ctitele zklamal. Více než šest století starý dar vzápětí vrátil ...
a
... být v jeho doprovodu tehdy i Hermann Willhelm Göring ... Město Brno by o knihu snad již definitivně přišlo. "Naštěstí" byl Adolf Hitler nevzdělanec ...
a
... pak hovoří z balkonu Nové radnice. Po celou dobu jeho pobytu ve městě vítají jásající brněnští Němci Adolfa Hitlera jako svého osvoboditele ...
a
... nadšení brněnští Němci se loučí se svým "osvoboditelem". Vůdce se v Brně dlouho nezdržel. Jeho návštěva města Brna končí. Již ve 13.30 hodin odjíždí z Nové Radnice ...
a
 ... na brněnské nádraží a zvláštním vlakem pokračuje na své cestě do Vídně ...
a
... jednu stopu však tenhle zločinec v městě Brně ale zanechal. Jeho nesrozumitelný podpis dodnes "zdobí" Pamětní knihu města Brna z let 1928-1944, v níž je podepsán například i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
a
"Svatá zem je všude tam, kde německý národ bojuje," napsal tenhle zločinec do Pamětní knihy města Brna v pátek 17. března 1939.
a
S posledními zbytky sil dekoruje Adolf Hitler chlapce z Hitlerjügend v den svých narozenin dne 20. dubna 1945. Dne 30. dubna bude již vše jinak. Kolem 15.30 hodin spáchá tenhle zločinec a německý diktátor spolu se svou novomanželkou Evou Hitlerovou, rozenou Braunovou v bunkru pod Říšským kancléřstvím v Berlíně sebevraždu. Jejich těla budou následně večer na zahradě Říšského kancléřství spálena a zbytky pohřbeny do kráteru po vybuchlém granátu. V době kdy se tak stane, bude již město Brno osvobozeno.
a
 "Tisíciletá říše?" Dvanáct let a tři měsíce!
a
Berlín 30. leden 1933 - Berlín 30. duben 1945
a
Žádný strom neroste do nebe! Konec druhé světové války byl porážkou nacistického režimu v Německu. Většinou Němců, kteří se konce války dožili, byl ovšem chápán jako absolutní zkáza. Kromě chrupu Adolfa Hitlera a můstku jeho ženy Evy se z pozůstatků jejich těl více nenašlo. V noci ze 4. na 5. dubna 1970 byly tyhle pozůstatky spáleny, spolu s kusy uhlí rozdupány na popel a vhozeny do řeky.
a
Německý dům (uprostrřed) - středisko německé kultury v Brně. V Brně žilo na šedesát tisíc brněnských Němců - pochod smrti dne 30. května 1945
a
Mons. ThDr. Antonín Huvar
(23.7.1922 Albrechtičky u Nového Jičína - 22.9.2009 Nový Jičín)
a
a
Albrechtičky u Nového Jičína - kostel svatého Mikuláše
a
Neděle 4. října 2009
a
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
a
Věnováno synovi.
a
3da7ea2e26_64028095_o2

 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010