Dekameron 8/1 - Lakotná žena

24. února 2010 v 8:47 | Riccardo |  Dekameron
... Kdysi žil v Turíně ve vojenských službách. Němec, jménem Gulfardo čili Wolfhard, statečný muž, jenž byl věren těm, jímž sloužil. Jelikož všechny půjčky dochvilně platil, vždy se našlo dosti lidí, kteří mu v tísni rádi vypomohli. Wolfhard se zamiloval do krásné manželky jednoho kupce, donny Ambruogie, avšak lásku dovedl tak dobře skrývati, že ani její manžel, ani jiný se o ní nedověděl. Konečně si dodal odvahy a prosil dámu, aby ho obšťastnila svojí návštěvou, že jí zase milerád udělá k vůli, co ona bude od něho žádat. Konečně po dlouhém domlouvání přislíbila, vymínila si však, že to musí zachovati v naprosté tajnosti a odměniti ji dvěma sty zlaťáků. Wolfhard seznav její lakotu, jí pohrdal a proto jí dal věděti, že souhlasí se vším, co si přeje a prosil proto, aby mu sdělila, kdy by se s ní mohl setkati. Dáma odpověděla, že v nejbližších dnech její manžel odjede do Janova a potom, že ho k sobě pozve. Mezitím se odebral Wolfhard k jejímu muži, panu Gasparuolovi, žádaje, aby mu půjčil dvě stě zlaťáků na obvyklé úroky, jichž nutně potřebuje k uzavření jakéhosi obchodu. Gasparuolo mu ochodně obnos vyplatil. Po několika dnech pak odcestoval a jeho žena, podle úmluvy, vyrozuměla Wolfharda, vzkazujíc, aby zlaťáky ihned přinesl sebou. Wolfhard se odebral v průvodu svého přítele Paola do jejího bytu v prvním poschodí domu na Piazza della Consolata číslo pět a první, co učinil, bylo, že jí v přítomnosti svědka, svého přítele Paola, vyplatil oněch dvě stě zlaťáků. Při tom jí řekl: "Tyto peníze, Madonno, odevzdejte laskavě svému muži, jakmile se vrátí." Paní je vzala a domnívajíc se, že to říká pouze proto, aby jeho průvodce nemyslil, že jí je dává za její přízeň, byla dokonce spokojena ...
a
... Poté co Wolfhardův přítel Paolo odešel do své oblíbené kavárny, která se nachází v přízemí domu, paní ho zavedla do svojí ložnice, kde ho uspokojila nejenom pro tuto noc, nýbrž i pro všechny ostatní, jež její manžel meškal v Janově. Když se Gasparuolo vrátil, vyčíhal Wolfhard chvíli, kdy meškal tento u svojí ženy a vešed k němu, pravil: "Milý příteli, nemohl jsem onehdy tvých dvě stě zlaťáků upotřebiti, jelikož s obchodu sešlo. Vrátil jsem je proto tvojí paní a prosím, abys tuto položku škrtl!" Gasparuolo se otázal svojí ženy, zda peníze obdržela. Jelikož jí je Wolfhard odevzdal před svědkem, nemohla zapírati, vymluvila se tudíž pouze na to, že zapomněla mu to ihned hlásiti. Wolfhard se vzdálil a oklamaná žena pykala za svoji lakotu ...
a

... Z knížky mého oblíbeného autora - začátek ...

 ... Z knihy Edmonda de Amicise ...
... Cuore ...
... Srdce ...
... Nákladní vlak vjíždí do železniční stanice v Condove ...
... Torino ...
 ... Učitel mého táty (Il maestro di mio padre)  - začátek ...
   V úterý 11. dubna 1882
... Včera jsme s mým otcem podnikli nádherný výlet! Bylo to takhle. Předevčírem můj otec při obědě četl noviny a znenadání úžasem vykřikl. Po chvíli řekl: "A já jsem si již dvacet let myslel, že zemřel. Víte, že ještě žije můj první učitel z obecné školy, Vincenzo Crosseti a je mu už čtyřiaosmdesát roků? Tady se píše, že mu ministerstvo dalo záslužnou medaili za šedesátiletou učitelskou práci. Še-de-sát let, slyšíte? A teprve před dvěma lety přestal učit. Ach, hodný pan učitel Crosetti! Bydlí jen hodinu vlakem odtud, v Condove, v kraji, odkud pochází naše stará zahradnice z letohrádku v Chieri." A nakonec dodal: "Enrico, navštívíme ho." A celý večer pak již mluvil jenom o něm. Jméno jeho pana učitele z obecné školy mu připomnělo tisíce věcí z doby, kdy byl ještě malým chlapcem, jeho první spolužáky, jeho nebožku maminku. "Crosetti!" zvolal. "Bylo mu čtyřicet let, když mě začal učit. Jako bych ho ještě dnes viděl! Již mírně shrbený mužík s jasnýma očima a s vždy vyholenou tváří. Přísný, ale citlivý, miloval nás jako otec a nic nám nepromíjel. Pocházel z venkovské rodiny a na učitele vystudoval jen pílí a odříkáním. Poctivý člověk. Má matka ho měla ráda a otec s ním jednal jako s přítelem. Jak se mohlo stát, že z Turína nakonec skončil v Condove? Jistě mě již nepozná. Ale to nevadí, poznám ho já. Uplynulo plných čtyřiačtyřicet roků! Enrico. Zítra ho navštívíme!" Včera ráno v devět hodin jsme tedy čekali na vlak na nádraží v Suse. Chtěl jsem, aby s námi jel také Garrone, ale on zrovna nemohl, protože mu onemocněla maminka. Byl krásný jarní den. Vlak uháněl mezi zelenými loukami a kvetoucími stromy a ve vzduchu bylo cítit omamnou vůni. Můj táta byl spokojený a každou chvilku mě bral kolem krku, rozmlouval se mnou jako s přítelem a díval se přitom z okna. "Ubohý Crosetti!" říkal. "Po mém otci to byl první člověk, který mě měl rád a projevoval mi ochotu. Nikdy jsem nazapomněl některé jeho dobré rady a také ostré výčitky, po kterých jsem se domů vracel s malou dušičkou. Měl silné a krátké ruce. Ještě dnes ho vidím, jak vstupoval do třídy a jak si vždy stejným pohybem postavil hůl do kouta a pověsil kabát na věšák. A vždy měl také stejnou náladu, jako by snad vyučoval poprvé, vždycky svědomitý, pozorný a plný dobré vůle. Vzpomínám si, jako bych ho teď slyšel, když upozorňoval: Bottini, eh, Bottini. Ukazováček a prostředník přitlač víc na pero! Asi se za těch čtyčiačtyřicet let hodně změnil. Hned jak jsme přijeli do Condove, vyhledali jsme naši starou zahradnici z Chieri, která tam má v jedné uličce malý krámek. Našli jsme ji s jejími dětmi. Hlasitě nás přivítala, vypravovala nám o svém muži, že se má vrátit z Řecka, kde již tři léta pracuje, a také o své první dcerce, která je v Ústavu pro hluchoněmé v Turíně. Pak nám ukázala cestu k učiteli, kterého tu všichni dobře znají. Vyšli jsme z vesnice a dali jsme se pěšinkou, lemovanou rozkvetlými živými ploty, na pahorek. Můj táta už nemluvil, vypadal, že je zcela ztracen ve svých vzpomínkách. Občas se jen tak pousmál nebo pokýval hlavou. Najednou se však zastavil a pronesl: "To je on. Vsadím se, že je to on." Pěšinou k nám scházel malý stařík opírající se o hůl. Měl bílý plnovous a na hlavě široký klobouk. Nohy vlekl za sebou a obě ruce se mu třásly. "Je to on," opakoval můj otec a zrychlil krok. Zastavili jsme se těsně před ním. Stařík se také zastavil a podíval se na mého otce. Obličej měl ještě svěží a oči jasné a zářivé. "Jste, prosím," zeptal se můj táta a smekl, "pan učitel Vincenzo Crosetti?" Také stařec smekl a odpověděl hlasem sice již trochu třaslavým, ale zvučným: "Ano, to jsem já!" - "Tak tedy," pokračoval můj otec a vzal ho za ruku, "dovolte svému bývalému žáku, aby vám stiskl pravici a zeptal se vás, jak se vám daří. Přijel jsem vás navštívit až z Turína." Stařík se na něho podiveně zahleděl. Potom váhavě řekl: "Je to pro mě velkou ctí, ale nevím... Kdy, můj žák? Promiňte mi. Mohl byste mi říct vaše jméno?" Můj táta řekl své jméno, Alberto Bottini, a kdy a kde byl u něho ve škole. A nakonec dodal: "Vy si na mě nemůžete pamatovat, to je přirozené, ale já vás tak dobře poznávám!" Učitel sklonil hlavu a na chvilku se zadíval do země. Pak si několikrát zašeptal jméno mého otce. Mezitím si ho můj táta upřeně a s úsměvem prohlížel. Najednou stařec vzhlédl s rozevřenýma očima a zvolna řekl: Alberto Bottini, syn inženýra Bottiniho, který bydlel na náměstí della Consolata?" - "Ano, ano," odpověděl táta a opět mu stiskl pravici. "Nuže," pokračoval stařec, dovolte mi, drahý pane, dovolte mi..." a přistoupil blíže a objal mého otce, Jeho bílá hlava sahala sotva k otcovým ramenům. Můj táta si opřel tvář o jeho čelo. "Buďte, prosím, tak laskavý a pojďte se mnou," pronesl učitel. A beze slova se obrátil a vydal se zpět ke svému domu. Za pár minut jsme přišli na dvorek malého stavení s dvěma vchody. Kolem jednoho byl kousek obílené zdi. Učitel otevřel druhý vchod a uvedl nás do světnice. Ocitli jsme se uprostřed čtyř bílých zdí. V koutě byla železná skládací postel s přikrývkou s bílými a modrými čtverečky, v jiném rohu stolek s knihovničkou, čtyři židle a stará zeměpisná mapa, přibitá na zeď. Cítili jsme příjemnou vůni jablek. Všichni tři jsme společně usedli. Můj otec a učitel se malý okamžik vzájemně mlčky pozorovali. "Bottini!" zvolal po chvíli učitel zahleděný na cihlovou podlahu, kde slunce kreslilo šachovnici. "Ó už vím, dobře si pamatuji. Vaše paní matka byla převelice hodná žena! A první rok jste po nějaký čas seděl v první lavici vlevo, hned vedle okna. No vidíte, jestli si pamatuji. Ještě dnes vidím vaši kudrnatou hlavu." Potom se na chvilku zase zamyslel. "Byl jste živý chlapec, což o to, někdy až příliš. Druhý rok jste onemocněl na záškrt. Pamatuji si, jak vás zas přivedli do školy, hubeného a zabaleného do šálu. Uplynulo již čtyřicet let, viďte? A vy jste byl tak hodný, že jste si vzpomněl na svého prvního učitele. Před pár lety mě navštívili i jiní, víte, z mých dávných žáků... jeden plukovník, kněz, několik pánů." Zeptal se mého otce na jeho zaměstnání. A pak řekl: "To mě těší, velmi mě to těší. Děkuji vám. Potom sem nějakou dobu nezavítal nikdo. A velmi se obávám, že vy budete posledním, drahý pane." - "Ale, co to říkáte?" ozval se můj táta. "Vypadáte dobře, jste ještě svěží. Nesmíte tak mluvit." - "Ach, ne," pousmál se učitel, "vidíte přece, jak se mi třesou ruce. To je špatné znamení. Začalo to před třemi lety, když jsem ještě učil. Nejdřív jsem si toho vůbec nevšímal, domníval jsem se, že to přejde. A ono to zatím zůstalo a ještě se to zhoršilo. Až jsem jednoho dne zjistil, že nemohu psát. Ach, ano, to byl den, kdy jsem poprvé udělal kaňku v sešitě svého žáka. Od té chvíle mám bolest v srdci, drahý pane! Ještě nějaký čas jsem to táhl dál, ale už jsem opravdu nemohl. Po šedesáti letech jsem se musel rozloučit se školou, žáky a prací. A bylo to kruté, opravdu kruté. Poslední den, co jsem učil, mě pak všichni doprovodili domů a oslavovali mě, ale já byl smutný, pochopil jsem totiž, že můj život se blíží ke konci. Již před rokem jsem ztratil svou ženu a jediného syna. Zůstal jsem na světě jen s dvěma vnuky, kteří jsou rolníky. Tak teď žiji z těch několika set lir penze. Nedělám již nic. Připadá mi, že dny nemají konce. Mou jedinou zábavou, jak vidíte, je listovat si ve starých školních knihách, ve sbírkách školních časopisů anebo v nějaké knize, mně darované... Tady jsou mé vzpomínky, celá má minulost... Nic jiného mi už nezůstalo." Potom však znenavání veselým hlasem pronesl: "Rád bych vás něčím překvapil, drahý pane Bottini." Vstal, poodešel ke stolku a otevřel dlouhou zásuvku, která obsahovala, mnoho malých balíčků převázaných provázkem. Na Každém z nich bylo napsáno čtyřčíselné datum. Chvíli hledal a pak otevřel jeden svazeček, prolistoval ho a ven vytáhl zažloutlý list. Prohlédl si ho a nakonec ho podal mému otci. Byl to jeho školní úkol před čtyřiceti lety! V záhlaví bylo napsáno" 3. dubna 1838." Můj táta hned poznal své velké chlapecké písmo a s úsměvem si ho přečetl. Najednou se mu ale zarosily oči. Naklonil jsem se k němu a zeptal jsem se ho, co mu je. Objal mě a potichu pravil: "Jen se koukni na tento list. Vidíš? To jsou opravy mé maminky. Vždy mi zesilovala moje l a t. A poslední řádky napsala celé sama. Naučila se totiž napodobit mé písmo, a když jsem byl unavený nebo ospalý, dokončila úkol místo mě. Má svatá maminka." A políbil stránku. "A tady jsou," pokračoval učitel, "moje vzpomínky. Každý rok jsem dal stranou práci jednoho svého žáka a tady jsou včechny seřazeny a očíslovány. Ano, občas si v nich listuji a přečtu si tu řádku a tam zas řádku. A tak se mi vrací na tisíce vzpomínek, jako bych znovu žil ve starých časech. Tolik let již uplynulo, milý pane! Zavírám oči a vidím žáka za žákem, třídu za třídou, stovky a stovky tváří, z nichž kdo ví, kolik jich zemřelo. Téměř na všechny si dobře pamatuji. Vzpomínám si na ty nejlepší i na ty nejhorší. Na ty, kteří mi způsobili mnoho radostí, a na ty, kteří mi přivodili smutné chvíle. To se ví, měl jsem také mnoho darebáků! Ale nyní jsem odpustil a všechny mám stejně rád." Posadil se a vzal mou ruku do svých dlaní. "A co já," zasmál se můj otec, "nevzpomínáte si také na nějaké mé darebáctví?" "Ne, zrovna teď ne. Ale to vůbec neznamená, že jste byl bez chybičky. Ale pamatuji si, že jste byl na svůj věk velmi rozumný a vážný. A také jak vás vaše paní matka milovala... Jste velmi hodný a laskavý, že jste mě navštívil! Jak jen jste mohl opustit své zaměstnání a přijet k svému starému učiteli?" - "Víte, pane Crosetti," odpověděl můj táta, "vzpomínám si, jak mě má matka poprvé doprovázela do školy. Bylo to prvně, co mě musela zanechat v jiných rukou než v rukou mého otce, zkrátka v péči celkem neznámé osoby. Bylo to pro ni jako vstup do světa, první z dlouhé řady bolestných a nutných rozloučení. Společnost ji brala syna, aby jí ho už nikdy nevrátila celého. Byla dojatá a já také. Chvějícím se hlasem mě svěřila vám, a když odcházela, ještě na mně mávala mezi dveřmi, s očima plnýma slz. A právě v tu chvíli jsem si všiml, že jste jí pokynul hlavou a ruku jste si položil na hruď, jako byste jí říkal: "Paní, můžete se na mě spolehnout. Tak tedy, ten váš pohled a pohyb rukou mne ujistil v tom, že jste pochopil všechny pocity, všechny myšlenky mé matky. Onen pohled, který znamenal: Odvahu. A ono gesto, které znamenalo slib lásky a shovívavosti, jsem nikdy nezapomněl. Mám je navždy ukryté v srdci. A právě tato vzpomínka mě přiměla vás navštívit. A tak tady jsem, abych vám mohl říct: "Neskonalé díky, drahý pane učiteli!" Učitel mlčel a hladil mi vlasy třesoucí se rukou. Ach, tolik se třásla, až poskakovala z vlasů na čelo a z čela na záda. Mezitím si můj táta prohlížel holé zdi, ubohé lůžko, kousek chleba na stole a malou baňku s olejem, která byla na okně, a jako by snad chtěl povědět: "Nešťastný pane učiteli, po čtyřiceti letech práce je toto vaše veškerá odměna?" Avšak dobrý stařík byl spokojený a po chvíli počal opět živě hovořit o naší rodině, o ostatních učitelích a o spolužácích mého otce. Táta se na některé pamatoval a na jiné zase ne. Oba si navzájem vypravovali o všem možném. Najednou však můj otec přerušil rozhovor a požádal pana učitele, aby se s námi šel naobědvat dolů do vesnice. Stařec upřímně odpověděl: "Moc vám děkuji. Děkuji vám, ale...," a na chvíli se odmlčel. Můj táta ho vzal za obě ruce a znovu ho poprosil. "Ale, víte, špatně se mi jí," vysvětloval učitel, "s těmato rozklepanýma rukama, které neustále tancují. Je to utrpení také pro druhé..." "My vám pomůžeme, pane učiteli," skočil mu do řeči táta. A tak nakonec souhlasil, potřásal hlavou a usmíval se. "Dnes je krásný den," podotkl, když zvenčí zamykal dveře. "Ano, opravdu krásný den, drahý pane Bottini! Ujišťuji vás, že na něj budu do smrti vzpomínat." Můj táta nabídl učiteli rámě, ten mne na oplátku vzal za ruku a tak jsme sestupovali po pěšině dolů. Cestou jsme potkali dvě bosé holčičky, které vedli krávy, a chlapce nesoucího na zádech velký náklad slámy. Pan učitel nám řekl, že to byly dvě školačky a jeden školák z druhé třídy. Vždycky je ráno totiž vídá, jak vyvádějí dobytek na pastvu a pracují v polích bosi, odpoledne si pak obují boty a běží do školy. Nikoho jiného jsme nepotkali. Za několik minut jsme přišli do hostince, zasedli k velkému stolu s učitelem mezi námi a začali hned obědvat. V hostinci bylo ticho jako v klášteře. Učitel byl velmi veselý a dojetím se mu ještě víc třásly ruce, že málem nemohl ani jíst. Můj otec mu tedy rozkrájel maso, nalámal chléb a přisolil jídlo. Když se chtěl napít, musel sklenici držet oběma rukam a stejně se ještě tloukl do zubů. Ale přesto hodně a srdečně vyprávěl o čítankách z doby svého mládí, o tehdejším rozvrhu hodin, o oceněních, které získal od představených a o směrnicích posledních let. Hovořil s neustále jasnější tváří, jen trochu červenější než předtím, a s veselým a hřejivým smíchem téměř mladickým. A můj táta se na něho díval se stejným výrazem, se kterým ho někdy pozoruji, jak se na mě dívá doma, když na něco myslí a pro sebe se usmívá. Učitel si trochu pokapal svou hruď vínem, otec hned vstal a otřel mu to ubrouskem. "Ale, ne, milý pane, to nedovolím!" řekl a smál se. Často také mluvil latinsky. A nakonec pozdvihl sklenici, která se mu v rukou třásla, a velmi vážně pronesl: "Tak na vaše zdraví, drahý pane inženýre, a také na vaše syny a na památku vaší dobré paní matky!" "Na vaše zdraví, milý pane učiteli!" přidal se můj táta a pak mu stiskl pravici. A vzadu ve světnici seděl hostinský s ostatními a všichni se usmívali, jako by byli spokojeni, že oslavuje pan učitel z jejich vesnice. Po druhé hodině jsme vyšli a pan učitel nás doprovodil na nádraží. Můj otec mu opět nabídl rámě a on mě zase vzal za ruku, já jsem mu pak nesl hůl. Lidé se zastavovali a prohlíželi si nás, protože ho všichni znali. Někteří ho i zdravili. Když jsme šli ulicí, znenadání jsme z jednoho okna uslyšeli mnoho chlapeckých hlasů, které sborově slabikovaly. Stařík se zastavil a jakoby zesmutněl. "Slyšíte, drahý pane Bottini," řekl, "tohle mě trápí. Naslouchat chlapcům ve škole a již tam nebýt. A pomyslet si, že je tam někdo jiný. Celých šedesát let jsem slýchával tuto hudbu a nechal jsem při ní srdce. Teď jsem bez rodiny. A už nemám děti." - "Ale ne, pane učiteli, " uklidňoval ho můj otec, "ještě máte mnoho dětí, roztroušených po celém světě, které si na vás pamatují stejně jako já." - "Ach ne, ne," posmutněl učitel, "nemám již školu, nemám již dětí. A bez nich již dlouho žít nebudu. Již brzo uhodí má poslední hodinka." - "Tak nemluvte, pane učiteli, a na nic takového nemyslete," povzbuzoval můj táta. "V každém případě jste vykonal tolik dobrého! Svůj život jste prožil tak ušlechtile!" Stařičký učitel na chvíli naklonil svou bílou hlavu na rameno mého táty a stiskl mu ruku. Vešli jsme na nádraží. Náš vlak byl už připraven k odjezdu. "Sbohem, pane učiteli!" řekl můj otec a políbil ho na obě tváře. "Sbohem a děkuji vám," odpověděl učitel a vzal ruku mého táty a přitiskl si ji k srdci. Pak jsem ho políbil i já a pocítil jsem, že má celý obličej smáčený slzami. Můj otec mě vysadil do vagonu, a když nastupoval, rychle vzal učiteli jeho starou hůl z ruky a namísto ní mu dal svou krásnou hůl se stříbrným knoflíkem a začátečními písmeny svého jména a zvolal: "Nechejte si ji ode mě na památku!" Stařec se ji smažil vrátit a vzít si tu svou. Ale můj táta byl již uvnitř a zavřel dvířka. "Sbohem, můj drahý pane učiteli!" - "Sbohem, synu," volal učitel, zatímco se vlak pomalu rozjížděl, "a ať vám Bůh požehná za radost, kterou jste udělal ubohému starci!" - "Na shledanou," zvolal ještě můj táta dojatým hlasem. Ale učitel jen zavrtěl hlavou, jako by říkal: "Již se neuvidíme." - "Ano, ano," volal se slzami v očích můj otec, "na shledanou!" A pan učitel zdvihl hůl k nebi a pronesl: "Tam nahoře!" A tak s pozdviženou rukou zmizel v chuchalcích kouře právě se rozjíždějící lokomotivy ...
 ... Učitel mého táty (Il maestro di mio padre) - konec ...
a

  ... Z knížky mého oblíbeného autora - konec ...

... Kde lze v klidu posedět ...
a
... Prostudovat průvodce ...
... Inženýr Alberto Bottini s rodinou. Zleva: Silvia, Nino, Enrico ...
... Scuola elementare ...
... Giusepe Marcantonio Baretti  ...
 ... Nebo zde jen tak  posedět a přemýšlet či vzpomínat ...
... Torino ...
... Torino - Condove ...
688a56864c_65306008_o2
... Cuore ...
a
  ... Učitel mého táty (Il maestro di mio padre)  ...
a
a
... Učitel mého táty (Il maestro di mio padre)  ...
... Laurent Marie Guespin-Malet ...
... Francouzský herec ...
a
... Condove - Torino  ...
... Riccardo ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
 ... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
1/ ...





TOPlist
 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010