Chtíčem k diagnóze

6. února 2010 v 15:57 | Milan Bouchal, Jarda Roháček |  02/2010
Na psychiatrické oddělení přivezla sanitka úplně netečnou mladou ženu: doma pár
dní nejedla, nemluvila, strnule hleděla před sebe, spontánně se nehýbala a ani
na výzvy nereagovala. Nikdo si s ní nevěděl rady.
Praktický lékař zjistil mírně zvýšenou teplotu a trochu zrychlený tep, jinak po tělesné stránce nic nepozoroval.
Sestry ji ve vyšetřovně svlékly a uložily na lehátko.
Osaměl s ní mladý psychiatr. Zaujala ho ladností svého těla a zasněnou krásou svého obličeje.
Šípková Růženka. S jakýmsi ostychem ji začal tělesně vyšetřovat a přitom ho doteky stále více vzrušovaly. Bránil se tomu, vysmíval se v duchu sám sobě, ironizoval se jako princ z pohádky, který má probudit Šípkovou Růženku. Jak tak ležela na zádech, nic na ní nenašel, na doteky, tlaky ani mírné píchnutí jehlou se nepohnula.
Zdůvodnil si, že řádné vyšetření nesmí omezit jen na část těla a zavolal sestry, aby obrátily nemocnou zády vzhůru. Vzpomněl si přitom, jak mu jeho učitel, profesor psychiatrie MUDr. Zdeněk Lauterer, opakovaně kladl na srdce, že právě psychiatr, zaměřený na psychiku pacienta, může přehlédnout tělesný nález.
Nová poloha mladé ženy poskytla psychiatrovi příjemný pohled na oble formované hyždě a nádherná záda. Uvědomil si s mírným pocitem hanby, že kdyby šlo o starou a nevábnou pacientku, nejspíše by tolik pozornosti jejímu tělu nevěnoval. Na druhé straně si uvědomil, že je jeho povinností vyšetření dokončit. Přitom ho potěšilo, že rutinní práce může být tak příjemná. Stehna a lýtka měla přitištěna k sobě.
Roztáhl je od sebe a prohlížel si nově objevenou krajinu. Něco se mu nezdálo. Navlékl si gumové rukavice a začal prohmatávat okolí řitního otvoru. Ukázalo se, že při tlaku na pravé straně řiti sebou mladá žena mírně pohnula, při tlaku vlevo byla nehybná. Opakoval tento manévr po chvíli a podezření, že "vpravo něco je", se potvrdilo.
Tímto objevem se jeho volně se vznášející chtíč rozplynul a lékař začal jednat. Poslal krasavici na chirurgickou ambulanci. Po hodině ji dovezli zpět s tím, že z okolí análního otvoru vpravo vypustili půl litru hnisu, nasadili antibiotika a objednali na kontrolu zítra ráno.
"Ještě, že je na světě trochu toho chtíče," pomyslil si psychiatr.
Uložili ženu na pokoj. Za půl hodiny přišla sestra a hlásila, že pacientka sebou vrtí a rozhlíží se. Potěšený lékař za ní přispěchal. Řekla, že se probírá z hluboké tuposti a únavy, v níž sice všechno vnímala, ale nebyla ničeho schopná.
"Ještě, že jsem ji nepolíbil," liboval si psychiatr, vědom si toho, že v jeho chování nebylo navenek nic špatného a o svém vnitřním zalíbení věděl jen on sám. Za několik dní odešla pacientka domů v pořádku s doporučením kontroly na chirurgické ambulanci.
Později referoval psychiatr na klinickém semináři o zajímavém a neobvyklém stuporu infekčně-toxického původu s dokonalým uzdravením. O chtíči jako diagnostické pomůcce se nezmínil. Kolegové a zvláště kolegyně by mohli být zlomyslní a jeho pečlivost a úspěch znevážit.
Podivné jsou cesty poznání ...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010