Atentát na sochu Klementa Gottwalda - Příbram, 1978

3. února 2010 v 16:21 | Adam Drda, Martin Jindra, Jaroslav Roháček |  02/2010
Výbuch nebo také exploze je, fyzikální jev, při kterém dochází k náhlému, velmi prudkému uvolnění, energie, a prudkému lokálnímu zvýšení teploty a tlaku. Tato prudká změna tlaku se šíří do okolí jako rázová vlna.
Příběh politického vězně Ondřeje Stavinohy a jeho kamaráda Františka Poláka a prvního "dělnického prezidenta", vyvedeného v nadživotní velikosti.
"V tom záblesku jsem se otočil a viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi,"
říká Ondřej Stavinoha.
Dříve než si začneme vyprávět příběh politického vězně Ondřeje Stavinohy a jeho kamaráda Františka Poláka a prvního "dělnického prezidenta", vyvedeného v nadživotní velikosti chtěl bych se zmínit o třech událostech, ke kterým došlo onoho roku počátkem osmdesátých let minulého stolení, a které s atentátem na sochu Klementa Gottwalda v Příbrami v roce 1978 nijak, opakuji nijak, nesouvisejí. Dvě události se staly v tehdejší Československé socialistické republice a k jedné události došlo u našich jižních sousedů, ve spolkové republice Rakousko.
a
Událost prvá:
Je velice dobře možné, že onoho roku počátkem osmdesátých let minulého století přednášel středoškolský profesor ing. P. O., autor učebnic o chemii, svým studentům, tak jako ostatně každým školním rokem, o výbušninách. Lze říci, že je to téměř jisté. Ve své učebnici, vydané v roce 1977, prvním vydání, na straně třiadevadesáté v článku 3.7 "Výbušniny" rozděluje pan profesor výbušniny z hlediska použití: Na třaskaviny, trhaviny a střeliviny. K výbušninám řadí i tuhé pohonné hmoty pro rakety a pyrotechnické slože a tyto látky pak blíže specifikuje a rovněž se zmiňuje i o látkách, které se nepoužívají jako výbušniny, ale jejichž exotermický rozklad nebo charakter hoření je výbušninám podobný. Například hovoří o organických peroxidech a takzvaných nadouvadlech, jichž se používá při výrově lehčených plastických hmot ... a hovoří o mnoha dalších zajímavých a praktických věcech.
a
Událost druhá:
Ředitel hotelového domu vyšel z budovy a v tom okamžiku se to stalo. Byla to šlupka. Nebyl to atentát na ředitele. Byla to náhoda, že v okamžiku exploze vyšel ředitel z budovy. Ke zranění a usmrcení osob ani k výrazné škodě na majetku nedošlo. Ředitel se strašně ulekl, není se co divit, a strachem se ... Smějete se? Nesmějte se! To by se mohlo stát každému. Fakt! Byla to šlupka. Tahle událost nijak, opakuji nijak, nesouvisí s mojí osobou.
a
Událost třetí:
a
"Meine Herren! 'Der professor' ..."
V noci z 11. na 12. března 1938 do země napochodovaly jednotky Hitlerovy armády a Rakousko se stalo integrální součástí nacistické třetí říše.
Záhada téměř detektivní?
a
Ale zpět k našemu příběhu:
Příbram-náměstí TGM - click here
a
Pár dní po desátém výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, přesně 24. srpna 1978, asi pětadvacet minut po půlnoci, se ve městě Příbrami ozvala ohlušující detonace. Týž den ráno zahájila okresní správa Sboru národní bezpečnosti trestní stíhání pro trestný čin obecného ohrožení, neboť: "... dosud nezjištěný pachatel na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce (...) použil neznámé výbušniny, kterou demoloval sochu bývalého prezidenta republiky Klementa Gottwalda ... Poškozenou socialistickou organizací," píše se dál v policejním záznamu, "je Městský národní výbor v Příbrami. Další dosud nezjištěnou škodu způsobil neznámý pachatel různým obchodním organizacím, neboť tlaková vlna poškodila výkladní skříně u prodejen (...) a okna činžovních domů ... Oním velmi záhy zjištěným pachatelem trestného činu byl horník, nynější místopředseda příbramské pobočky Konfederace politických věznů Ondřej Stavinoha. Vyneslo mu to devět let kriminálu v třetí nápravně výchovné skupině, který by za normálních, tedy netotalitních okolností odpovídal - řekněme - úmyslnému zabití nebo napomáhání k vraždě. Případ Ondřeje Stavinohy je unikátní: zatímco po roce 1948 bylo v Československu poměrnně velké množství ozbrojených skupin, za normalizace se proti režimu bojovalo "slovem a perem". A zajímavý je případ i v dalším ohledu: v některých detailech se podobá výše popsané historii Aloise Peyra, koneckonců samotná Státní bezpečnost při vyšetřování v roce 1978 na sokolovské výbuchy odkazovala.

Letos se nic dít nebude, máme všechno obšancovaný!

Ondřej Stavinoha se narodil 14. června 1955 v dělnické rodině ve Znojmě. S matkou Marií Stavinohovou a se sestrou, o čtyři roky starší Marií, žil zde jen krátce. Rodina se několikrát stěhovala ...
do Velkých Karlovic v Beskydech ...
do Svobodných Heřmanic v okrese Bruntál a nakonec do Horního Benešova. V Rýmařově pak nastoupil do učení - učební obor zemědělec-mechanizátor.
a
Po vyučení dělal chvíli traktoristu ...
a pak ...
narukoval na vojnu a nakonec ...
šel do Příbrami do uranových dolů.
a
Nejdřív ho zaměstnali jako zámečníka, pak se přemístil na šachtu. Parta, do které se dostal, byla, jak říká "rudá": plnila socialistické závazky, zdolávala rekordy. Ondřej do ní zapadl, protože byl zvyklý tvrdě pracovat (stejně usilovně dřel později v kriminále), nicméně režim mu byl protivný a z rodiny si odnesl nechuť ke Komunistické straně Československa i k Sovětskému svazu. Pamatuje si, jak šel jako třináctiletý kluk s nevlastním otcem v srpnu 1968 do lesa a otčím střílel z kulovnice po helikoptérách okupační armády. Ondřej nebyl žádný disident, neznal nikoho z prostředí protikomunistické opozice, nicméně když se blížilo desáté výročí okupace Československa, zrál v něm silný pocit, že je třeba protestovat a dát najevo nesouhlas s politickou situací. Štali ho všudypřítomní policajti a "péesáci" (pro ty mladší: Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), navíc zrovna chodil s dívkou, jejíž nevlastní otec byl u Sboru národní bezpečnosti: "S tou holkou jsem měl docela vážnou známost, už mě dokonce představila rodičům a vzala mě k nim na oběd. A ten její táta, pořád sebevědomě prohlašoval: 'Letos, při výročí, se nic dít nebude, všechno máme zmáknutý, všechno máme obšancovaný!' Lezlo mi to hrozně na nervy. Ve stejné době pořádali esenbáci v Příbrami skutečné manévry, obcházeli hospody, buzerovali nás, když měl třeba někdo na bundě našitou americkou vlajku, tak mu ji strhli z rukávu. Prostě taková každodenní šikana. Tak jsem si říkal: Já jim dám!" O tom, jak "jim dá", přemýšlel Ondřej Stavinoha s kamarádem ze šachty Františkem Polákem. Nejdřív chtěli protestovat mlčky, chodit třeba v den výročí okupace po městě v černém pohřebním oblečení, ale pak to zavrhli s tím, že by si takového protestu stejně nikdo nevšiml. A tak Stavinoha vymyslel, že zaprotestuje nepřéhlednutelně a nepřeslechnutelně: že vyhodí do vzduchu symbol bolševického režimu - bronzového Gottwalda. O třicet let později vzpomíná: "S Polákem jsme už dlouho mluvili o tom, že bychom měli na výročí něco podniknout, jenže Polák byl dost bázlivej. Ale já ho nakonec přesvědčil, že uděláme něco, co bude stát za to. Ze šachty jsem vytáhl asi kilo trhaviny na lámání skály, což tenkrát bez obtíží šlo. Trhavina se fasovala, ale nikdy jsme ji nespotřebovali úplně, po odpalech vždycky něco zbylo a pak se ty zbytky na šachtě házely na takzvané štusy, prostě se vyhodily. Tak jsem si je vzal a odnesl domů." Výbušniny ukryl ve své posteli na ubytovně a s Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na příbramské náměstí a odpálí sochu. Zdálo se jim ale, že výbušniny nebudou stačit, a tak do plánu zasvětili ještě třetího známého z hornické ubytovny, Jaroslava Týsla: "Ten Týsl kamarádil a spal na pokoji s Frantou Polákem a já jsem měl tehdy pocit, že mám trhaviny málo, že to na sochu nebude stačit. A Franta povídá: 'Tak dojdi za Týslem, on určitě něco má.' Šli jsme za ním, dal nám ještě půl kila ... Zdálo se mi, že toho je pro změnu moc, tak jsem asi půl kila schoval pod novinový stánek. Tím jsme Týsla do věci zasvětili a bohužel jsme mu taky řekli, na co tu trhavinu chceme.

Viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi

Akce se nakonec opozdila. Polák se Stavinohou se 21. srpna na náměstí nedostali, ale Ondřej se plánu nechtěl vzdát. K soše tedy přišli kolem půlnoci 23. srpna. "Gottwaldova bronzová socha stála v Příbrami na tehdejším náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, měla dva metry šedesát, a když jsem k ní v noci přišel, kouknul jsem se od soklu nahoru a říkám si: "Takovej kolos! Budou ty výbušniny na tebe stačit? No asi jo! Dal jsem mu to mezi nohy, k tomu dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač, odpálil jsem to plochou baterkou. A běžím. Doběhl jsem ke kašně, ozvala se detonace, že mě to poneslo kousek dopředu. V té ráně jsem se otočil a vidím, jak Gottwald padá k zemi. Současně se vysypala skla, okna i výlohy, tak jsem si pomyslel: "Tohle jsem přehnal! Já s takovou razancí a tlakovou vlnou vůbec nepočítal, protože když odpálíte skálu v podzemí, je to docela jiná rána než na povrchu, schováte se v chodbě za roh a jenom to tak dunivě práskne ... Franta mezitím zdrhnul, asi ještě dřív, než jsem to odpálil. Když jsem dorazil na ubytovnu, Polák už tam seděl a povídá: 'To byla bomba, to bylo slyšet na celou Příbram! No, pokouřili jsme, pokecali a šli jsme spát ... Jak jsem později zistil, ten výbuch sochu roztrhl v rozkroku a pokud se pamatuju, utrhl Gottwaldovi pravou nohu. Detonace taky vytloukla skoro všechny výlohy a okna ... Ale nakonec jsem to všechno zaplatil, včetně opravy Gottwalda." Záhy po výbuchu dorazili na příbramské náměstí řadoví policisté i důstojníci Státní bezpečnosti a začala se chystat mimořádná opatření. Zřejmě ještě v noci 24. srpna 1978 byl vypracován takzvaný součinnostní plán operativně taktických opatření, který se dochoval v archivu. Celé jedno patro příbramské policie obsadili estébáci. Plán měl padesát bodů - citujeme je namátkou, v policejní hantýrce: nasazení policejního psa na místo činu, zajištění svědků, provedení razie v restauracích a ubytovacích zařízeních. Policisté měli úkolovat a vytěžovat agenturní siť a také vyhodnotit případ destrukce sochy na okrese Sokolov v padesátých letech s totožným charakterem trestného činu (což je případ Aloise Peyra). Dále měli vytipovat osoby se vztahem k trhavinám, provést uzávěrky okresu, tipovat osoby mezi skupinami závadové mládeže, zpracovat relaci do místního rozhlasu ...
Když se tohle všechno připravovalo a rozbíhalo, Ondřej Stavinoha s Františkem Polákem spali na ubytovně. Druhý den odešli jako každé ráno na šachtu. "Jeli jsme do práce, na šachtu se vždycky jezdilo přes náměstí," vypráví Ondřej Stavinoha, "jenže teď byla cesta zavřená, takže jsem nevěděl, jak to všechno vlastně dopadlo. Teprve odpoledne, když jsem se vracel ze šichty, jsem se na náměstí zašel podívat - a koukám, že Gottwald nikde, v podstavci vyrvaná díra. A to už naplno běžela policejní operace, každou chvíli hlásil rozhlas, aby se na SNB dostavil každý, kdo něco podezřelého viděl ...
Bylo mi z toho ouzko, dokonce jsme s Polákem přemýšleli, jestli nemáme utéct za hranice, ale nevěděli jsme jak." Kamarádi Ondřej Stavinoha a František Polák o výbuchu nikomu nic neřekli, ačkoliv je prý svrběl jazyk, když poslouchali, jak se horníci v práci o atentátu baví, jak si vykládají, že podle nejnovějších zpráv přijeli útočníci na místo v bílém žigulíku. Na svobodě zůstali sedm dní a policie by zřejmě neměla šanci, že na ně příjde, kdyby se na policejní služebně dobrovolně nepřihlásil Jaroslav Týsl. Měl totiž bez povolení malorážku, dostal strach - a s vědomím, že s výbuchem nemá bezprostředně nic společného, se sám přihlásil esenbákům a vypovídal. Policisté si pak pro "atentátníky" přišli přímo do dolů: "Po sedmi dnech jsem měl noční a ve dvě v noci se na dobývce objevilo asi pět chlapů v civilu. 'Kterej je Stavinoha? Půjdete s námi.' My jsme nosili do podzemí na rameni tašky a v nich jsme měli sekeru, se kterou se dělala výdřeva, svačinu a další věci. Tak jsem si chtěl vzít tu tašku s sebou, jenže policajt mne odstčil, sekeru vyhodil a pak mi nasadil klepeta, Na dobývku se leze po žebřících (...) a já se ptám: 'To mám šplhat v těch klepetech? To mi snad sundáte, ne?' Tak mi je sundali, ale dva lezli přede mnou, dva za mnou a tak jsme vyfárali nahoru ... Nechali mě ještě vykoupat a odvezli mě do Příbrami." Jistě že Ondřej Stavinoha věděl, proč si pro něj přišli. Ale netušil, jak na něj přišli. V Příbrami seděl na cele do dvou, možná do tří do rána v suerénní kopce, pak si ho vyzvedl vyšetřovatel a vedl ho k výslechu. "Přišel chlapík v civilu a: 'Tak pojď, Ondřeji.' Takovej hodnej. 'Víš, proč jsi tady?" Já odpověděl, že nemám tušení. On povídá, že nemá cenu, abych zapíral. Já jsem zase řekl, že vůbec nevím, co po mně chtějí, on se ptal, jestli nemám aspoň tušení, a na to už jsem odpověděl, že někdo vyhodil do vzduchu toho Gottwalda, tak že to bude asi souviset. Řekl: 'Víš co, tak já tě nechám rozmyslet.' A odešel. Přišel druhý, zlý: 'Tak Stavinoha, budeš mluvit, nebo nebudeš? S kým jsi to vyhodil? Jak to bylo?!' A už to jelo: ruce za opěradlo židle, klepeta, a začal mě fackovat: 'Já to z tebe dostanu!' Pořád se ptal, o co mu jde, zatloukal jsem, jak to jen šlo, a říkal si, že to přece nemůžou vědět. Nikdo nás neviděl, s nikým jsme nemluvili. Ale po půlhodině řvaní a fackování přišel zase ten hodnej. Povídá: 'Ondřeji, já ti dám něco přečíst a pak zvaž jestli má cenu zapírat.' A dal mi přečíst Týslovu výpověď."

Devět let ve Valdicích, to jsem přece jenom nečekal

Zapírat dál nemělo smysl. Protokol, který Ondřej četl, obsahoval totiž detaily, kteé mohli znát jen jeho kamarádi: stálo v něm třeba, že schoval trhavinu pod trafiku, že další ukrýval v rozříznuté matraci postele na ubytovně. A tak se vyšetřovatelům přiznal, podepsal výpověď a odvezli ho do Prahy- Ruzyně do vazby - vzpomíná si, že s ním jelo několik esenbáckých aut, která celou cestu houkala, "jako by převážela masového vraha ..." Asi po pěti měsících přišel převoz z Ruzyně na Pankrác. Bachaři k němu prý byli tvrdí, ale fyzicky ho už nikdo netýral. Teprve po osmi měsících vazby, už v roce 1979, se policie rozhodla, že na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Příbrami provede rekonstrukci "zločinu": "Asi se to nějak proláklo dopředu nebo to esenbáci v Příbrami rozhlásili. Náměstí Velké říjnové socialistické revoluce bylo plné lidí - a když jsem šel k soše, abych ukázal, jak jsem tam nesl výbušninu, dav nejdříve úplně ztichl a pak nějaká paní začala křičet: 'Ty syčáku!' Tak jsem jen stáhl hlavu mezi ramena a snažil se to mít co nejdřív za sebou ... "Velký smysl rekonstrukce neměla, snad ji esenbáci dělali jen proto, aby měl soud kompletní dokumentaci. Pravda ale je, že se díky ní uchovaly ve spisech unikátní fotografie,reprodukované i na tomhle blogu. Pak už Ondřeje Stavinohu a jeho komplice Františka Poláka a Jaroslava Týsla čekal soud. Zasedal ve dnech 22. až 26. ledna 1979. "Nejdřív jsme šli ke Krajskému soudu v Praze, senátu předsedal soudce Haramula. Dostal jsem devět let s tím, že já sám musím zaplatit veškerou škodu, která jen na soše dělala asi sto čtyřicet tisíc ... Devět let bylo moc. Sice mi ve vazbě říkali, že můžu dostat i něco horšího, ale já jsem s tím nějak nepočítal, neuvědomoval jsem si to ... Tehdy byla soudní síň narvaná lidmi, četli tam, že národní výbor v Příbrami žádá exemplární potrestání, ale pak se zase přihlásil můj předák ze šachty, který žádal zmírnění trestu, že se za mě parta zaručuje. Ale většinou tam všichni požadovali přísný trest, ať už to byl Krajský národní výbor, nebo jiné režimní organizace. Hned na místě jsem se proti rozsudku odvolal a věc šla asi po měsíci před Nejvyšší soud. Tomu předsedala Nějaká Dojčarová, blondýnka, ta byla přísná ... S trestem mi nic neudělala, akorát rozhodla, že malou část škody zaplatí Franta Polák ... Takže když to shrnu, já jsem měl devět let, Polák dostal sedm a Jaroslav Týsl dostal rok - měsíc už měl odsezený ve vazbě, takže šel za pár měsíců domů. Krátce po soudu byl Ondřej Stavinoha deportován do Valdic. Neměl nejmenší tušení, co ho tam čeká. Vzpomíná, že po příjezdu propadal zoufalství. Naštěstí o jeho příjezdu už vědělo několik politických vězňů, kteří zařídili jeho umístění na svou celu a seznámili ho s životem za mřížemi. Asi po měsíci se na vycházkovém dvoře setkal i s Františkem Polákem. Podle instrukcí s ním neměl přijít do styku, ale když se bachař nedíval, podařilo se mu nenápadně se k Polákovi přitočit. Sedm let to pak opakoval při každé příležitosti. Když Poláka propouštěli, říkal mu Ondřej, aby se stavil u Týsla a za udání mu "srovnal fasádu". "Franta mi řekl jenom: 'No to si piš!' Na Týsla měl samozřejmě stejnou pifku jako já, i jemu dávali přečíst jeho výpověď. Tehdy jsme ještě nevěděli, že Týsl se otrávil plynem. Nevím, proč ani jak se to stalo, ale když Franta přijel, byl už po smrti." Jako valdický vězeň si čas krátil prací. Vyučil se dokonce v kriminále sklářem, když vyráběl korálky pro podnik ze Železného Brodu. Časem se vypracoval - a když odcházel z kriminálu, nesl si domů i dost peněz. "Můj výdělek šel na náklady věznice, což bylo pětasedmdesát procent, a na škodu, na výlohy, na Gottwalda ... Zaplatil jsem to asi po pěti nebo šesti letech. Pak se mi peníze ukládaly na konto, takže když jsem vyšel z kriminálu, měl jsem docela dost peněz, asi osmdesát tisíc. Já jsem asi sedm let dělal dvanáctky, protože na cele jsem sedět nechtěl, tak jsem radši pracoval." V kriminále si Stavinoha odseděl celý trest. Vzpomíná, že ho tehdy podržela sestra Marie a maminka, která synovo odsouzení těžce nesla a rok před koncem trestu poslala prezidentovi Gustávu Husákovi žádost o milost. Prezident ji zamítl. Když Ondřej Stavinoha opouštěl bránu Valdic, byla už druhá polovina osmdesátých let. Vyšel jen o chvíli dřív, než socha Klementa Gottwalda, kterou srazil výbušninou, navždy zmizela. "Musel jsem si najít práci, protože tehdy byla pracovní povinnost a honili by mě za příživu. Tak jsem se sebral a šel jsem na šachtu. Potkal jsem tam v kantýně svého bývalého předáka Míru Šolara, který v té době už dělal předsedu závodního výboru Komunistické strany Československa, což jsem ale nevěděl. Ptal se, kam jdu, a já: 'K tobě na šachtu, chci nastoupit' -, Tak jo. Jdi k řediteli a nahlas se mu. 'Ředitel Sladký mi ale řekl, že nastoupit nemůžu, protože jsem měl průšvih. Tak jsem se vydal zpátky do kantýny za Mírou, vyprávěl jsem mu to a on povídá: 'Počkej tady chvíli.' Za moment se vrátil a: 'Jdi znova k řediteli.' Tak jsem návštěvu zopakoval a ředitel mne vzal ...
a
... Nastoupil jsem zase na uran, na stejnou šachtu, do stejné party." Rok 1989 prožíval naplno a s radostí, jen litoval, že převrat nepřišel o pár let dřív. Po listopadu začal usilovat o zrušení rozsudku. Rehabilitace se vlekla několik let, ale dočkal se jí. V souvislosti s atentátem na sochu Klementa Gottwalda, který spáchal v roce 1978, zažil už v době svobody nepříjemně kuriózní věc: přišla ho vyšetřovat policie poté, co v roce 1990 v Praze na Staroměstském náměstí vybuchla bomba, která těžce zranila německou turistku a lehce další desítky lidí. Nakonec jsme se Ondřeje Stavinohy ptali, jestli mu zkušenost z komunistického vězení něco dala a jak se dnes ohlíží zpátky. Odmlčel se a pak řekl: "Co by mohlo být na kriminále pozitivního? Ztráta času, ztráta všeho. Bylo to nekonečné. Ve vězení, když se dny vlekly, jeden jako druhý, jsem si často říkal: Stalo mi to za to? Ale co člověk nadělá: stalo se, změnit se to nedá. Už je to pryč."
Od vojenských lesů dostal Ondřej Stavinova v Nepomuku byt a žije zde se svojí přítelkyní.
Koncentrační tábory byly v roce 1989 připraveny.
a
 Akce Norbert-video - click here
a
Naštěstí na ně a na další komunistické perzekuce československých občanů ...
a
... již nedošlo.
a
Tohoto symbolu zneužili italští fašisté a používali ho jako svůj znak. [Svazek prutů svázaný červenými řemínky se sekerou vetknutou uprostřed a písmeny P. N. F. - Partito Nacionale Fascista (takzvaný "fasces")], byl odznakem nejvyšších římských úředníků, kteří měli moc nad životem a smrtí občana. Fasces je atributen spravedlnosti a svornosti. Od "Fasces" také vznikl název fašismus. Fašismus (italsky fascismo) je ve svém nejužším pojetí (definovaném Benitem Mussolinim) totalitní ideologie, respektive politické hnutí, antidemokratického a antiliberálního zaměření. Fašistická ideologie vychází z nacionalismu, často bývá charakterizována jako záměrně iracionální. Fašistická politická teorie a praxe se poprvé výrazně prosadila v meziválečné Itálii vedené Benitem Mussolinim. Pojem "fašismus" či "fašistický" je dnes často vnímán v mnohem širším smyslu, v průběhu dějin dvacátého století se stal ofenzivním nástrojem boje různých ideologií, za fašistické či k fašismu směřující se taktéž označují formy vlády, které naplňovaly cíle původního fašistického programu jen zčásti, například diktatury nespějící k totalitě.
Nacionální socialismus, (německy Nationalsozialismus, zkráceným výrazem nacismus (Nacionální socialismus) je totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933-1945 (takzvaná Třetí říše) prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) vedené Adolfem Hitlerem. Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu (preference rasy před národem a idea sjednocené germánské Evropy), fašismu, rasismu(zvláště antisemitismu) a eugeniky.
a
Komunismus (z latinského communis = "společný") je především politická ideologie, hlásající a požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Jeho zastánci jsou komunisté, zpravidla sdružení do politické organizace - strany, často pojmenované jako komunistická. Dále sami komunisté (stoupenci komunismu jako ideologie) tak označují cílový stav - uspořádání společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují. Naopak jejich odpůrci (antikomunisté) tak také označují komunistický režim, tedy politický systém států ovládaných komunistickými stranami. Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině devatenáctého století a v rámci politické levice vznikla řada směrů socialistických hnutí lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky socialistického (dělnického) hnutí se stali Karl Marx a Friedrich Engels kteří také stáli u zrodu prvních levicových organizací a vtiskli levicovému hnutí revoluční charakter: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. V souladu s tím proběhla revoluce takzvané Pařížské komuny 1871. Revoluční levice získala trvaleji moc poprvé v listopadu 1917 v Rusku pod vedením Vladimíra Iljiče Lenina. Ve dvacátých letech minulého století se z většiny evropských sociálně demokratických stran oddělily radikální frakce, které se přejmenovaly na komunistické strany. Tyto strany byly pod přímým vlivem Moskvy. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa kde komunisté vládli od února 1948 do konce roku 1989. Většina komunistických režimů se zhroutila roku 1989 nebo brzy po něm, dodnes však existují vČínské lidové republice a několika dalších zemích. Komunistické režimy sice často přinesly sociální jistoty a vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva, nebyly však schopny ekonomicky a technologicky konkurovat vyspělým západním demokraciím a připravily o život desítky milionů lidí. Česká republika považuje komunistický režim a jeho propagaci za protiprávní.
a
Obec Valdice se proslavila především díky svému známému vězení.
Valdice se nacházejí  dva kilometry severně ...
a
 od města Jičína (jsou součástí města) a jsou s ním spojeny lipovou alejí.
Věznice - průčelí kláštera
Věznice - kaple
Věznice se rozprostírá na ploše jedenáct hektarů.
a
"Manko," povídá Rumcajs Mance ...
a
"Víš, že obranou proti marnivosti, zlobě a násilí je láska?"
a
"Rumcajsi," povídá Manka Rumcajsovi ...
a
"Nic nového pod sluncem! Zase si mě ničím obohatil ...
a
To už přece říkal Vladislav Vančura!" slyšíme její odpověď.
a
Říční lázně na břehu Vltavy ve Zbraslavi ...
a
Předobraz humoristického románku ...
a
autora Vladislava Vančury.
a
Vladislav Vančura
Rozmarné léto
a
Humoristický románek s původními ilustracemi Josefa Čapka
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1981
Vydání sedmé, v Československém spisovateli páté
Cena 13,-- Kčs
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010