Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte - takzvaná kauza Kuřim

20. ledna 2010 v 14:46 | Paul Rohacek |  01/2010
Justiční palác v Brně dne 22. prosince 2008

Takzvaný případ "Kuřim" - příčina a důsledek


Ondra s Jakubem jsou v Klokánku spokojeni a mají se tam dobře. Jejich psychický stav se stabilizuje. Přesto si stále zaslouží individuální péči, protože zažili mnoho měsíců týrání. Oba trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která je bude provázet po celý život," uvedla soudkyně Městského soudu v Brně JUDr. Zdenka Mádrová (tištěná média 23.12.2008)

Příčina:


Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte jako příčina v takzvaném případu "Kuřim"

I.

Definice

Syndrom zneužívaného a týraného dítěte je definován na základě doporučení zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 a je uváděn pod zkratkou CAN (child abuse and neglect). Definice je velice široká a zahrnuje do sebe jakékoliv vědomé či nevědomé aktivity, kterých se dopouští dospělý člověk (rodič, vychovatel nebo jiná osoba) na dítěti a následkem kterých dochází k poškození zdraví a zdravého vývoje dítěte.

II.

Tělesné týrání

Podle této definice je tělesné týrání fyzické ublížení nebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu nebylo vědomě zabráněno, Toto vymezení rozšiřuje charakteristiku "bitého ditěte" (battered child) amerického pediatra Kempeho, který k tomuto jevi obrátil počátkem sedmdesátých let minulého století pozornost odborných pracovníků na celém světě. V tehdejším Československu upozornil na závažnost problematiky fyzického týrání profesor Ringel v roce 1971. Podle některých zahraničních statistik asi jedna třetina úrazových stavů dětí, především u dětí do tří let, je způsobena násilím páchaném na dítěti. Značný počet kojenců umírá na následky fyzického násilí a v některých zemích je to uváděno jako nejčastější příčina úmrtí dětí během prvého roku života. U dětí tělesně týraných, pokud nedojde k úmrtí, zůstávají ve vysokém procentu trvalé následky tělesného poškození. Tyto následky jsou vždy spojeny s poškozením ve sféře psychického zdraví. Jak je známo z řady států je počet fyzicky týraných tak vysoký, že vyžaduje stálou pozornost lékařů, psychologů, sociálních pracovníků a kriminalistů. Ukázalo se, že cílená pozornost všech těchto odborníků odhalí mnoho případů týrání dítěte, které by jinak zůstaly přehlédnuty. O počtu takto poškozených dětí jsou u nás neúplné informace, chybí důsledný záchyt a přesná evidence. Je třeba mít na paměti, že řada dětí není fyzicky týrána tak tvrdě, aby bylo nutno vyhledat pomoc lékaře. Ditě je "pouze" pravidelně tělesně trestáno což je stále považováno ve společnosti za právo rodičů. Nebezpečí trvalého poškození zdravého vývoje je podceňováno.

III.

Sexuální zneužívání

Pohlavní týrání je nepatřičné vystavení dítete pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba. Pohlavní týrání se dělí na bezdotykové a dotykové. Bezdotykové týrání například zahrnuje setkání s exhibicionisty a účast na sexuálních aktivitách, kde nedochází k žádnému tělesnému kontaktu, například vystavování dítěte pornografickým videozáznamům. Kontaktní týrání je takové, kde dochází k pohlavnímu kontaktu, včetně laskání prsou a pohlavních orgánů, pohlavnímu styku, orálnímu nebo análnímu pohlavnímu styku. Pohlavní týrání je ve skutečnosti častější než se obecně předpokládá, protože je obvykle skrýváno všemi členy rodiny. Rodina i dítě se za své chování stydí. Světová zdravotnická organizace udává, že 10 - 40 procent žen a 5 - 20 procent mužů bylo v dětství nebo v době dospívání zneužito. Většinou jde o jednorázové ohrožení. Počet dětí vystavených opakovanému nebo dlouhodobému pohlavnímu zneužívání je odhadován na 1 procento dětské populace. U sexuálního zneužívání dítěte je třeba upozornit především na incest. Nejčastěji zneužívá otec svoji dceru, někdy se jedná o zneužití sestry starším bratrem. Ditě může samo přispívat k sexuálnímu zneužívání svým projevem a vystupováním nebo zvědavost a zájem o pornografické filmy a videozáznamy. Stále naléhavěji se ukazuje potřeba zavedení sexuální výchovy jako předmětu v základních školách. Dospělý svým nevhodným sexuálním chováním může poškodit dítě fyzicky, vždy ho ale poškozuje ve vývoji jeho osobnosti. Toto poškození se promítá nejčastěji do schopnosti vytváření partnerských vazeb v dospělosti a pozdějšího sexuálního soužití v manželství.

IV.

Citové týrání

Citové vydírání zahrnuje takové chování dospělé osoby, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, kdy je vystaveno dlouhodobé životní nejistotě způsobuje citové ublížení. Nepřiměřené ambice dospělých členů rodiny, dysfunkce rodiny vede často ke stálým útokům na dítě. Rodiče, či vychovatelé mají tendenci udržovat rovnováhu své osobnosti na úkor dítěte. Citové vydírání se velice často vyskytuje společně s týráním fyzickým a pohlavním. U dítěte takto týraného zůstávají trvalé následky v oblasti intelektové a emoční. Děti mají v dospělosti takto obtíže s utvářením mezilidských vztahů, obtíže se sebehodnocením, podceňují se nebo naopak se přeceňují. Velice závažný je fakt, že model chování rodičů velice často přenášejí na svoje děti.

V.

Zanedbávání

VI.

Systémové týrání

Systémové týrání (druhotné ponižování) je působeno tím systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin. Příklady takovéhoto týrání jsou:
- dítěti je upřeno právo na informace
- je mu upřeno právo být slyšen
- dítě je neprávem odděleno od svých rodičů
- zanedbávání a nebo špatná péče v denních zařízeních, ve školách, pěstounském zařízení či domově nebo v jiném prostředí
- trauma způsobené dítěti necitlivými či zbytečnými lékařskými prohlídkami
- úzkost způsobená dítěti v rámci jeho kontaktu se soudním systémem (například protahovaná slyšení či poškozování dítěte zkušenostmi, které podstupuje jako svědek)
- odepření rodičovských práv na informovanost a na účast na rozhodování, kdykoliv je to pro dobro ditěte
- nedostatečné služby či zdroje pomoci týranému dítěti, aby mohlo zůstat se svou rodinou kdykoliv je to možné
Vyšetření týraného dítěte je velice náročné z hlediska odborného, humáního i etického. Při řešení jakéhokoliv případu poškozování dítěte by měla být všechna šetření ať medicínská, či trestněprávní zaměřena tak, aby nedocházelo k dalšímu poškozování dítěte. Jakákoliv opakovaná šetření prováděná zbytečně nebo nešetrně mohou vyvolávat u dítěte irreverzibilní poškození jeho duševního zdraví. Přístup k řešení problému týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí musí být vždy komplexní. Vyšetřování příčin a řešení jednotlivých případů musí být založeno především na pomoci, podpoře a spolupráci s rizikovou rodinou. Samotné direktivní a represivní prostředky nic nevyřeší. Pouze podrobná analýza příčin a mechanismů podílejících se na vzniku poškození dítěte a snah o pomoc a podporu rizikové rodiny zabrání zhoršování poškození dítěte a umožní jeho léčbu. Terapie dětí postižených a jejich rodin je pro všechny lékaře závazná. Především ale by měl být kladen důraz na prevenci, na hledání nových způsobů interdisciplinárního řešení celé problematiky. Tyto patologické sociální jevy lze připodobnit plovoucímu ledovci. Společnost vnímá a zachycuje pouze to co je nad povrchem, co je zjevné, to je zachycuje zjevnou patologii. Pod povrchem zůstává mohutnější vrstva potenciální patologie, která se aktivuje pouze za určitých podmínek. Patologické případy je třeba léčit, ale daleko důležitější je zabránit působení nežádoucích faktorů, vlivů, které mohou nové případy vyvovávat.

Důsledek:


Posttraumatická stresová porucha (v angličtině Posttraumatic Stress Disorder) označovaná jako PTSP či PTSD a někdy i PTSS jako důsledek v takzvaném případu "Kuřim"

je reakce na závažný stres, respektive vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo.
Podle DSM-IV je posttraumatická stresová porucha definována jako duševní porucha, která vzniká po náhlých, život či osobní integritu ohrožujících událostech. Otřesnou událost může zažít přímo pacient sám nebo jeho blízký člověk (příbuzní či přátelé), eventuálně může být přítomen pouze jako svědek. V současné době nahlížíme na posttraumatickou stresovou poruchu zjednodušeně řečeno jako na stav, kdy selže začlenění traumatického zážitku mezi ostatní každodenní zkušenosti.
Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s posttraumatickou stresovou poruchou se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, obsedantně kompulzivní porucha, agarofobie, depersonalizace nebo různé závislosti.
Rozlišuje se akutní reakce na stres (příznaky trvají méně než tři měsíce) a chronická posttraumatická stresová porucha (příznaky trvání déle než tři měsíce).
Ke vzniku posttraumatické stresové poruchy může dojít následkem situací ohrožujících postiženého nebo jeho blízké. Například válka, povodně, požár, těžký úraz, autonehoda, znásilnění, únos, život ohrožující choroba nebo v důsledku změn v mezilidských vztazích a sociálních rolích. Například ztráta zaměstnání, nevěra partnera, rozvod.
Posttraumatickou stresovou poruchou se v jistém smyslu zabýval již v minulém století Sigmund Freud, když pátral po okolnostech, které způsobily postižení zhruba 20 % rakousko-uherských vojáků během první světové války. Tato skupina vojáků měla psychické i fyzické problémy, přičemž nikdo z nich nebyl vážně zraněn. Freud odmítl tehdejší tvrzení, že by mohlo jít o důsledek drobných krvácení do centrální nervové soustavy a že se může jednat také o reaktivaci dětské neuzózy. Za příčinu postižení vojáků považoval reakci na bezprostřední ohrožení života ve válce.
Jako samostatná diagnóza byla posttraumatická stresová porucha klasifikována americkými psychiatry po výzkumech změn psychiky vojáků ve válce v Koreji a ve Vietnamu. Během této doby se pozornost zaměřovala na objasnění biologických, to je fyziologických, genetických a neuropsychologických okolností vzniku posttraumatické stresové poruchy a na vyvíjení a testování nových způsobů léčby, jako je využití somatiky, psychodynamiky a kognitivně-behaviorální terapie.

Příznaky

Posttraumatická stresová porucha vzniká nejčastěji u jedinců pod stálým psychickým nebo fyzickým tlakem po nečekané události katastrofického rázu (válka, dopravní nehoda, znásilnění či jiný kriminální čin, povodně), kterou zde nazýváme stresorem. Po takovéto události se může rozvinout nejprve akutní reakce na stres, charakterizovaná ustrnutím, dezorientací, omezením pozornosti, v pozdějším stádiu pak apatií nebo naopak hyperaktivitou. Tuto reakci lze často snadno během několika dnů překonat.
Posttraumatická stresová porucha se rozvíjí jen u části lidí vystavených stresoru (hovoří se o 20-40 % obětí). Projeví se znovuprožíváním události v myšlenkách nebo snech. Pacient se často vyhýbá místu nebo situaci připomínající nehodu. Nevzpomíná si na některé podrobnosti či dokonce na celé období, má obtíže s usínáním a spánkem, bývá podrážděný, mívá návaly hněvu, potíže s koncentrací a trpí nadměrnou úlekovou reaktivitou. K rozvoji těchto příznaků dochází nejpozději do šesti měsíců po události a symptomy trvají nejméně jeden měsíc.
Bylo zjištěno, že pravděpodobnost rozvoje posttraumatické stresové poruchy příliš nezávisí na pohlaví či věku postižené osoby. Jsou traumata, po kterých se porucha vytvoří téměř vždy. Například mučení a únos a u některých vzniká jen za určitých okolností. Například dopravní nehody.

Diagnostika

Pro diagnostiku posttraumatické stresové poruchy se používá systém kritérií, které alespoň v pěti bodech pacient trpící touto poruchou splňuje:

1) Jedinec byl vystaven traumatické události.

2) Traumatická událost je znovu prožívána ve formě úzkostných vzpomínek, flashbacků, myšlenek, snů, pocitů, halucinací nebo iluzí. Po vystavení pacienta podnětům připomínajícím trauma se objevují značné psychické potíže.

3) Osoba se vyhýbá podnětům, myšlenkám, místům nebo činnostem připomínajícím událost. Obtížně si vybavuje některé momenty z období traumatu a někdy pociťuje odcizení od okolní společnosti.

4) U pacienta pozorujeme zvýšenou dráždivost, která před traumatem nebyla přítomna. Jde například o neklidný spánek či potíže s usínáním, zvýšená úleková reaktivita. Například při náhlém hluku, záblesku světla nebo dotyku. Dostavují se potíže s koncentrací, skrytá agrese s občasnými návaly hněvu.

5) Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc.

Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. Posttraumatický stresový syndrom může být spojen i s jinými psychickými poruchami, jako jsou deprese, panická porucha, fobie a degeralizová úzkostná porucha. Někdy lze posttraumatickou stresovou poruchu zaměnit s těmito chorobami, diferenciální diagnostikou je však dokážeme navzájem odlišit. Posttraumatickou stresovou poruchu můžeme diagnostikovat také biochemicky stanovením krevní hladiny hormonu kortizolu z kůry nadledvin. U nemocných posttraumatickou stresovou poruchou se kortisolémie paradoxně snižuje, přestože odpovědí na stres by mělo být naopak zvýšení hladiny kortizolu v krvi.

Péče o pacienta a léčba

V současnosti se k léčbě posttraumatické stresové poruchy používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s quanfacinem či clonidinem. Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života.

Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru.

U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:

1.

Otevírání

dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.

2.

Trauma

postupně se přechází v rozhovor o události.

3.

Uzavírání

představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.


Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:

1.
Hodnocení současného stavu se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.

2.
Období před traumatem s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.

3.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný. Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory - naopak, pacient dojde k závěrům sám. Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života. Psychoterapeut má většinou dlouhodobou praxi a bohaté zkušenosti s vedením podobných rozhovorů. Složitější situace nastává, má-li například praktický nebo jiný lékař v rámci ambulantní léčby v místě, kde psychoterapeutická péče není dostupná, léčit pacienta s touto poruchou. Není výjimkou, že veškerá terapie končí pouhým podáváním antidepresiv. Takováto péče je ovšem nedostatečná a nezřídka dochází k doživotnímu poznamenání osobnosti po traumatické události, změně povahy pacienta a jeho osobního života a mnohdy se rozvíjí dlouhodobé psychosomatické potíže.

Míra rozříření posttraumatické stresové poruchy
Celoživotní prevalence se pohybuje mezi 1-9 %.
Ženy : Muži = 2 : 1
Odhadem postihuje porucha až u 30 % obětí živelných katastrof. Záleží ale také na intenzitě stresové situace. Například u veteránů z vietnamské války postihla posttraumatická stresová porucha jen 4 % těch, kteří se účastnili bojů, ale až 20 % těch, kteří utrpěli zranění.

Odkazy:
MUDr. Eva Vaníčková, CSc.
PhDr. Zuzana Hajd-Moussová
Doc. PhDr. Hana Provazníková, CSc.
Univerzita Karlova Praha
Násilí v rodině - syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Vydala Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum
Praha 1995, jako skripta pro posluchače 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
I. vydání - Náklad 1.000 výtisků




0bsah:

01.0 Násilí ve společnosti a v rodině

02.0 Dětská práva, zdraví a násilí

03.0 Interpersonální násilí a projevy agresivity

04.0 Rodina a týrané dítě

04.1 Význam rodiny pro vývoj a socializaci dítěte

04.2 Příčiny zneužívání a týrání dítěte v rodině

04.3 Formy zneužívání a týrání dítěte v rodině

04.4 Psychické důsledky zneužívání a týrání dítěte

05.0 Škola a týrané dítě

05.1 Škola jako socializační prostředí

05.2 Příčiny a formy násilí ve škole

05.3 Psychické důsledky týrání dítěte ve škole

06.0 Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte

06.1 Tělesné týrání

06.2 Sexuální zneužívání

06.3 Citové vydírání

06.4 Zanedbávání

06.5 Systémové týrání

07.0 Prevence a ochrana dětí před násilím

07.1 Primární prevence

07.2 Sekundární prevence

07.3 Terciální prevence

08.0 Tělesné násilí

08.1 Tělesné násilí v rodině

08.2 Výchova v rodině

08.3 Tělesné tresty

08.4 Deskriptivní studie školních dětí

08.5 Trestání a týrání dětí očima pedagogů

09.0 Sexuální zneužití

09.1 Sexuální zneužívání dětí

09.2 Sexuální zneužití žen v ČR před třiceti a deseti lety (Retrospektivní výpověď dospělých žen)

09.3 Životní příběh

09.4 Problematika incestu

09.5 Sexuální výchova

10.0 Doporučení pro učitele

10.1 Možnosti a omezení vnějších zásahů

10.2 Reakce učitelů na týrané dítě

11.O Doporučení pro lékaře

11.1 Traumata, fyzické poškození

11.2 Poškození růstu a vývoje

Obrazová příloha - grafy:

01. Odměny a tresty v rodinné výchově

02. Důvody odměn a trestů

03. Odměny dětí v rodině

04. Tresty dětí v rodině

05. Tělesné tresty dětí v rodině

06. Tělesné zneužití, nebo-li týrání dětí v rodině

07. Pocit spravedlnosti potrestání

08. Sexuální zneužití v dětství (retrospektivní výpověď žen)

09. Vymezení sociálního ekosystému, z kterého je osoba, jež se dopustila sexuálního zneužití

10. Nepříjemná vzpomínka

Stres! Obrázek je legrace.
A teď vážně:

Stres (v psychologii)

nadměrná zátěž neúnikového druhu vedoucí k trvalé stresové reakci, ústící ve tkáňové poškození, k poruše adrenokortikálních funkcí a k psychosomatickým poruchám.

Biologickou reakcí na stres je adaptační syndrom, který zahrnuje tři stupně:

1.

poplachovou reakci ve fázi šoku - obranné mechanismy začínají pracovat

2.

stupeň odolnosti - dochází k adaptaci na zátěž

3.

vyčerpání - projevující se selháním adaptivní reakce. Celkový důsledek tohoto syndromu se projevuje jako změna tělesných procesů, při nichž energetické zdroje normálně uchovávané jako rezervní se spotřebovávají pro takové funkce, jako je zažívání nebo anabolismus; jde o "boj těla za obnovu sebe samého," ukončení výdaje adaptační energie, která je spotřebována až k limitu

Bílý kruh bezpečí ...

Den otevřených dveří, čtvrtek 1. dubna 2010, v regionální pobočce Bílý kruh bezpečí v Brně.
Pobočka Bílý kruh bezpečí Brno oslavila čtrnáct let od svého založení
Při příležitosti čtrnáctého výročí založení regionální pobočky Bílého kruhu bezpečí v Brně byly dne  1. dubna 2010 otevřeny dveře této pobočky široké laické i odborné veřejnosti. Zájem o prohlídku prostor poradny a informace týkající se činnosti téhle pobočky předčil očekávání dobrovolníků. Vzhledem k omezeným prostorám bylo dokonce nutné s některými hosty, kteří avizovali plánovanou návštěvu, domluvit náhradní termín, aby se mohli návštěvníci do poradny vůbec vejít. Hosté měli zájem nejen o informace k činnosti samotné poradny, ale též o nabídku v poskytování nadstandardních a nestandardních služeb, o informace k nejčastějším typům klientů, systém fungování organizace atd. Vedle informací bylo nabídnuto hostům též drobné pohoštění, jak se sluší na narozeninovou párty, ale hlavní zájem byl směřován zejména k informacím o Bílém kruhu bezpečí. Za uplynulých čtvrnáct let let se uskutečnilo v poradně na tisíctřistavda  osobních konzultací s klienty, přičemž počet klientů obracejících se na poradnu každoročně mírně vzrůstá (v roce 2009 se jednalo o stočtvrnáct konzultací). Na poradnu se obrací zejména oběti násilných trestných činů (vedle domácího násilí se jedná např. o trestné činy loupeže, ublížení na zdraví, znásilnění či pokusů vraždy), přičemž v posledních letech lze zaznamenat nárůst počtu klientů, kteří se na poradnu obrací s problémem označovaným jako takzvaný stalking.
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010