Nacismus! Fašismus! A komunismus - zrůdná ideologie "opačného" zaměření!

31. ledna 2010 v 16:18 | Jiří Zdeněk, Markéta Čekanová, Arnošt Lustig, Dana Emingerová, Jaroslav Roháček |  01/2010
Únor bílý pole sílí!
 Zamyšlení u krbu ...
a
... Nacismus! Fašismus! A komunismus - zrůdná ideologie "opačného" zaměření!
Pátek 17. listopadu 1989: "Obušku z pytle ven!" - click here

Příběh první

Nacističtí bachaři byli inteligentnější než Češi

a
V totalitních režimech je potírání ideologických odpůrců zcela běžné. V českých dějinách dvacátého století je ovšem stejně běžné i to, že odpůrci a nepohodlní lidé režimu fašistického byli nepohodlní i režimu komunistickému. "Vzpomínky na koncentrák německý i komunistický jsou nepříjemné," říká vězeň obou režimů, dnes předseda plzeňské pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu Jiří Zdeněk. "Ale Němci byli grófi, byli inteligentní. Čeští bachaři toho v hlavě moc neměli." V říjnu roku 1944 přivedly tehdy dvacetiletého mladíka do tábora v Postoloprtech rasové důvody. Pobyl tu až do konce války. K jídlu měl jen nevalné koncentráčnické jídlo, pohyb byl vymezen ostnatými dráty tábora a den patřil práci na stavbě letiště u Žatce. Tehdy ještě netušil, že o čtrnáct let později bude na tyto měsíce vzpomínat jako na lepší. "Němci nám dali jídlo do ešusu a ten nám podali do ruky. Čeští bachaři jen pootevřeli dveře cely, položili ešus na zem a kopli do něj. Kdo ho nezachytil, tomu se jídlo vylilo," vzpomíná Jiří Zdeněk. "Volný pohyb také v komunistickém vězení neexistoval. Byli jsme jen na celách, když nás někam vedli, pak tedy spoutané se zavázanýma očima." Po skončení války byl mladý muž přijat ke studiu medicíny. Promoval v roce 1950 a čekala ho vojna. Protože se tu osvědčil, armáda si ho ve svých řadách nechala. Měl hodnost majora, ale toužil po civilu. Dočkal se. Ovšem nikoli tak, jak si to představoval. "V lednu 1958 mě zatkli pro pobuřování proti Sovětskému svazu," vybavuje si stále vitální pán, jenž měl alespoň to štěstí, že i v kriminále mohl vykonávat svou profesi. "Byl tam samozřejmě zaměstnaný vězeňský lékař, ale mne si přizval k sobě. Nejdřív jsem prováděl vyšetření pod jeho dohledem, potom už sám. Jen za zády mi stále stál jeden bachař." Jiří Zdeněk přečkal i druhé vězení režimu a podruhé se vracel na svobodu. Rčení o tom, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, tu bylo více než namístě. "Když jsme se vraceli z německého koncentráku, vítali nás lidé jako hrdiny," říká Jiří Zdeněk. "Po návratu z Ruzyně jsem nemohl sehnat práci, děti nesměly ani na střední školu, zkrátka jsem byl vyvrhel. S pomocí přítele se chirurg a urolog Jiří Zdeněk dostal do Městského ústavu národního zdraví, kde setrval až do důchodu. Když však vzpomíná na nejtěžší roky svého života, řekne nejhorší ze všech pravd českých dějin: "Zacházení a věznění od Němců bylo snesitelnější i proto, že byli cizí okupanti. U komunistů to bylo o to smutnější, že se jednalo o lidi z vlastního národa.
Nápis nad branou koncentračního tábora v Osvětimi.
a
Nápis nad branou koncentračního tábora Vojny u Příbrami hlásá totéž. Oba režimy vydávaly pro své vězně také speciální "peníze". Ty nacistické, z Terezína, jako by svou alespoň minimální grafickou úpravou a zdobností potvrzovaly slova Jiřího Zdeňka o vyšší úrovni německých věznitelů. Vězni v československých komunistických lágrech nebyli zpočátku placeni vůbec. Teprve v roce 1952 byla bezplatná práce vězňů zrušena, ale skoro devadesát procent peněz z jejich "výplat" stejně zůstalo na ministerstvu vnitra.

Příběh druhý

"Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času!"

Je vážně nemocný. Přesto se rád směje, vypráví vtipy ...
a
... a miluje společnost hezkých žen.
a
Z rozhovoru Dany Emingerové s Arnoštem Lustigem - magazín Dnes, číslo 4 ze dne 28.1.2010, týdenní barevná příloha MF DNES:

a
Jak ti je, Arnošte?



Hele pocem, ty tak dobře vypadáš ...




a
Kde pořád bereš tak dobrou náladu?



Víš, se mnou se vždycky všechno promění ve frašku. Kdybych byl králem, byl bych svůj vlastní šašek. Kdysi mi kvůli tomu bránili účastnit se schůzí komunistické strany, abych jim neubíral na důstojnosti. Chtěli být výhradně vážní, humor se nenosil a já jsem jim to pořád kazil. Jeden soudruh z ÚV tvrdil, že Hitler nikdy proti Británii doopravdy nebojoval. Tak jsem se ho zeptal, jestli Hitler házel bomby a nechal hořet Londýn jen naoko či snad Angličané bombardovali sami sebe ..
a
Arnošt Lustig je neuvěřitelný vypravěč. Stačí zadat téma a on povídá tak zajímavě, že je hřích jej přerušovat.


Jak jsem se stal spisovatelem

Když jsem se vrátil z lágru a vyprávěl lidem, co se tam dělo, nikdo mi nevěřil. Shovívaně mě hladili po hlavě a říkali: "Chudák se pominul". Pochopil jsem, že vyprávět se o těch zvěrstvech nedá. Zkusil jsem to napsat. Tak jsem se dostal k literatuře. Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžásný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme radost, že se jdeme opít. V psaní je tolik radosti. Je to vznešené a dává to životu smysl. Jako malý jsem ale chtěl být soudcem. Jsem posedlý spravedlností. Vyrostl jsem v pražské Libni. Bylo to v době světové krize. V Libni žili šikovní lidé. Jenže byli chudí. Zůstali nezaměstnaní. Chtěli pracovat, ale nemohli. Viděl jsem na ostrově Maniny přístavní dělníky silné jak Herkules, kteří pletli provazy v nouzových dílnách pod Libeňským mostem. Přišlo mi to nefér. Chtěl jsem být tím, kdo posuzuje, co je spravedlivé a nespravedlivé.

Proč mě neláká politika

To nejdůležitější v psaní je pravda. A politika zahrnuje do svých nutných vlastností lež. Chruščov na otázku, co je politika, odpověděl: "Politik je člověk, který jde do vesnice, kde není řeka, a přesvědčí lidi, aby si postavili most." Komunistická strana sice dělala psí kusy, aby spisovatele zkorumpovala, ale přesto jsme jí nemohli sloužit. Literatura, která lže, není literatura, ale propaganda. V padesátých letech minulého století mezi partajníky strašně frčela budovatelská hra Vaška Káni s názvem Parta brusiče Karhana o frézaři, co láme rekordy během pětiletky. Když jsem dostal státní vyznamenání za Motlitbu pro Kateřinu Horovitzovou, dali mi i auto. Předávání státní ceny se zúčastnilo celé politbyro. Ministr kultury Ladislav Štoll mi říkal: "Tak soudruhu, dáváme ti cenu, jsme s tebou spokojení ... Ale proč ty pořád píšeš o Židech, a ne o našich lidech, o průměrném člověku? A já, jak už jsem byl ovíněný, tak jsem mu pošeptal: "Víte co? Mám báječný nápad." Nato Štoll svolal partajníky včetně prezidenta Antonína Novotného. Řekl, že soudruh Lustig teď všem vyjeví, co napříště chystá. A ze mě vypadlo, že tedy napíšu povídku Parta brusiče Kohna. Takže zjistili, že jsem šašek a nemohou se se mnou bavit seriózně.

Proč jsem byl komunistou

Do KSČ jsem vstoupil hned v roce 1945. Komunisti sice nebyli jediní nezištní, co pomáhali v lágrech, ale vždy stáli mezi prvními. Čestní, stateční, obětaví. A kdo by v šestnácti letech nechtěl být jako oni? Zažil jsem Prahu poslední den války. Od Drážďan přijeli osmnáctiletí nevyspalí, zablácení, zakrvácení hrdinové na tancích. Za osvobození Československa padlo sto osmdesát tisích sovětských vojáků. A to se počítá. My jsme tehdy nevěděli, že Stalin byl masový vrah. V nacistických koncentrácích jsme přežili peklo a najednou přišli komunisti s příslibem spravedlnější společnosti, kde nebude rasismus ani zákony postrádající spravedlnost. Jenže když se zmocnili vlády, neuvěřitelně se zkurvili - řečeno jazykem předměstí. Nakonec začali požírat a popravovat sami sebe. Ty statečné a nezištné z lágrů zavřeli do věznic a vše svaté a čisté, co sliboval komunismus znesvětili a pošpinili na několik set let. Ulpělo na nich tolik krve a špíny, že si jejich pohrobci musí změnit jméno, aby je společnost mohla brát vážně. Komunismus představoval pokus o moderní totalitu založenou na utopii, že přírodě lze poručit, lid inženýrsky zušlechtit a stvořit nového člověka. A to se nepovedlo, lidi začali reptat a komunistická strana se začala chovat jako zhrzený milenec: zavírala rebely do vězení a koncentračních táborů. Dnes jsou všichni vděčni osudu, že to skončilo. V Evropě s menšími následky než třeba v Kambodži nebo v Rusku, kde režim pozabíjel miliony lidí.

Co si zaslouží Mašínové

Bratři Mašínové byli odhodlaní mladí muži, synové vlasteneckého českého generála popraveného nacisty. Byli vychovaní, že demokracie není jen diskuse, ale i boj. Pro mě jsou to hrdinové, kteří vyhlásili totalitě válku v době, kdy socialismus popravoval i ženy. Přijali filozofii války: zabij, nebo tě zabijí. Nebyli profesionály, utíkali poprvé. Věděli, co by je čekalo, kdyby selhali. Než uprchli, našlo se v sejfech Národní banky přes sto tisíc stvrzenek, které podepsali Němci placeným zrádcům. S nacisty kolaborovaly statisíce Čechů. To Mašínové věděli. Řídili se heslem nevěřit nikomu, aby se zdárně dostali za hranice. Museli bychom být v jejich kůži, abychom jim dobře rozuměli. Být králem, dám jim vyznamenání, pozvu je zpět do země a vyhlásím pro ně milost.

Proč jsem v roce 1968 emigroval

Rozhodla moje žena Věra. Byli jsme zrovna v italském katolickém klášteře, kde se o nás krásně starali, když začala okupace Československa. Manželka jasně řekla: "Jestli chceš zůstat se mnou a s rodinou, nevrátíš se." Vyhrála. Nerozhodnost rozleptává. Rozhodnutí ulevuje. Jeli jsme do Izraele, pak do Jugoslávie točit film o Titovi a nakonec se odstěhovali do Ameriky. Tak začala naše odysea, kterou pokládám za cestu domů oklikou. Trvala jednadvacet let. Nedá se říct, kde se mi líbí nejvíc. Jsem rád všude, kde je demokracie, kde mě nechají žít a pracovat, dělat, co dělám nejradši. Čechy mají kouzlo, pro které ještě nemám jméno a vysvětlení. ale vím, že je to dobrá země. Ameriku mám taky rád. A stejně tak Izrael - Svatou zemi, která vrátila Židům po největším ponížení, které v historii zažili, zase důstojnost.

Já a víra v Boha

Věřím i nevěřím v něj. Jsem někde mezi. Podle mě existuje síla, člověkem ještě neobjevená, která přináší řád a řídí děje, nad nimiž zůstává rozum stát. Zatím jsem si vždycky vystačil se svědomím. To je úžásný a zároveň strašidelný vynález, jímž je člověk schopen kontrolovat sám sebe, rozeznávat dobro od zla, správné od nesprávného a spravedlivé od nespravedlivého. Něco mi brání, abych se dotýkal pobožných, které víra povznáší a zušlechťuje. Ale líbí se mi duchaplnost Voltaira, který řekl: "Sám v Boha nevěřím, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí. Alespoň mě neokrade." Moje matka byla velice pobožná. Přestala se modlit, když v Osvětimi-Březince viděla osmimetrové jámy, kam Němci házeli židovská batolata, polévali je benzínem a pálili ... Říkala, že přece nemůže existovat Bůh, který by tohle dopustil. A nestačilo jí vysvětlení, že Bůh tyhle problémy neřeší, že to dělají lidé. Němci Židům.

Jak jsem dokázal přežít koncentráky

Jsem dítě štěsteny. Když jsme přijeli v transportu pěti tisíc lidí do Osvětimi, stál proti mně Mengele a ptal se, jaké mám povolání. Zasmál jsem se, že mám devět řemesel a desáté bídu. Neměl jsem tušení, že tenhle slušně oblečený, hezký pán rozhoduje, že tím komínem za ním prolétne devět desetin našeho transportu. Mengele mi odpověděl také s úsměvem a ukázal, abych šel mezi dělníky. Mého tatínka ale poslal do plynu, protože si nesundal brýle. Schovával jsem pro něj cigaretu. A kluci mi pak řekli: "To už neschovávej, protože si nesundal brýle." Tím mi sdělili, že je po něm. Kdo měl brýle, šel do plynu. Až po válce se ukázalo, že přežila moje maminka. Vrátily se se sestrou z Mauthausenu. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji naposledy viděl v táboře. Stáli jsme na podzim nazí v dešti v Osvětimi. A najednou jsem spatřil za drátama, že jde husím pochodem asi padesát žen. Každá si nesla uzlíček prádla a brodily se blátem. Myslel jsem, že jdou do plynu. Bál jsem se, jestli tam není i naše máma. Tak jsem je sledoval od té první ... a pořád tam máma nebyla. Až jsem došel očima k té předposlední. A to byla naše máma. Nahá a zmrzlá. Byl to můj nejsmutnější okamžik v životě, protože jsem chtěl, aby ji zabili. Rychle! Nechtěl jsem, aby takhle šla ještě dlouho. I s takovými vzpomínkami musíte žít a snažit se odpustit. Je to nutné, sejme to z duše břímě. Je to most od viny, pomsty, paměti. Ale mám právo odpustit za mého tatínka, který šel rovnou z rampy do plynu, protože měl brýle? Šest milionů zavražděných ... Možná že stejně jako to nejde potrestat, nejde to ani odpustit. Ale hlavně se to nesmí zapomenout. Co jsem viděl, bylo ztělesněním pekla. Proto píšu. Literatura má dar nechat mrtvé přežít.

Proč necítím nenávist k Němcům

Mou první láskou byla německá holčička. Zamiloval jsem se do ní v mateřské školce, když mi byly čtyři. Toužil jsem vedle ní po obědě ležet a držet ji za ruku. Učitelka mi to nedovolila, za to jsem ji nenáviděl. Připadala mi ošklivá, ačkoliv nebyla ... Moje sestra Hana nedávno někde vyštrachala fotografii ze školky. Učitelka - bylo jí tehdy asi pětadvacet - vypadá na tom snímku dobře! A je tam asi osm holčiček. Už si vůbec nepamatuji, která byla ta moje. Kdo ví, co se s ní stalo. Během pražského povstání Češi věšeli členy gestapa. V Rytířské ulici je přivázali za nohu na plynovou lampu, polili benzinem a zapálili od vlasů. A Němci hořeli. Ženy si vyhrnuly sukně a čuraly na ně. Zrovna jsem se vrátil po útěku z Buchenwaldu. Nelíbilo se mi, že se lidé kolem mne chovají jako nacisti! Když jsem se ozval, jeden člověk mi povídá: "Chceš tam viset taky?" Ale odsun Němců jsem schvaloval. O co loudili, "Zurück nach Heim - Nazpět domů," to se jim splnilo. Podle přísloví: Kdo seje vítr, sklízí bouři. Neměli jsme vyhánět antifašisty, vraždit. Ale určitě to nebyla chyba, vyčistit republiku od páté kolony v pohraničí, byť do provázel i odsun nevinných obyvatel. Stalo se to, udělali to i Poláci. Dnes se jen můžeme tázat jak. Ne proč. Benešovy dekrety jsou tím nejlepším, co Beneš po sobě zanechal. Platily, platí a musí platit, jako platí zákon. Není to cár papíru. Je to stvrzení spravedlivého aktu. Nářky těch, co se narodili až potom a vědí málo, mě nedojímají.

Moje životní filozofie

Žij a nech žít. Pokoušej se být fér. Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně. A o tom píšu i ve svých knihách. Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti. Slušnost totiž pokládám za zákon člověka. Je to bohatý pojem. Můžeš do něj zahrnout všechno - nejlepší lidi, pokolení, hrdiny, dobrodince, poctivce ... Starozákonní Židé říkali, že slušnost je jako motýl, který letí přes moře. Musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. Slušnost nejde našetřit jako peníze! To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Mravnost je jako motýl nad oceánem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne.
a
V nemocnici čekalo na vyšetření několik pacientů s rakovinou. Všichni mlčeli, ponořeni hluboko do sebe. Náhle se z chodby ozval smích, rozletěly se dveře a do místnosti vkročila dobrá nálada. "Nazdar, kurva, ministr," zazubil se Arnošt na jednoho z přítomných. Pak obhlédl přítomné dámy a všem řekl, jak moc jim to sluší. "Hlavy nahoru!" povzbudil je. "Vždyť třetina z nás to přežije, i když nevíme která." Spisovatel Arnošt Lustig si tyká snad s každým. Chlapy oslovuje s neuvěřitelným šarmem a grácií: "Ty bejku", "Kurva, ministře" nebo "Jardo, ty děvko". Než se dotyčný rozmyslí, zda by se neměl náhodou urazit, už se směje smršti jeho historek a vtipů. Přítomné dámy se obvykle pýří, protože anekdoty bývají lechtivé. Ale on si všechny ženy okamžitě získá upřímně vyslovenými komplimenty: "Hele, pocem, tobě to sluší. Tvůj starej se s tebou musí cítit jako v ráji." Ačkoliv je už téměř čtyři roky vážně nemocný, je s ním i v nemocnici legrace:
Telefonní přístroj
a
"Už jsem vám vyprávěl ten vtip, jak chlap telefonuje doktorovi a rozčiluje se," říká Arnošt Lustig paní doktorce, která právě vstoupila do nemocničního pokoje. "Žena byla u vás před čtrnácti dny na prohlídce, všechno jsme zaplatili a vy jste nám dosud neposlali diagnózu." Doktor se omlouvá: "Víte, stala se taková nepříjemnost. Spletly se nám výsledky dvou pacientek, takže nevíme, jestli vaše paní má Alzheimera, nebo AIDS. Ale můžeme vám doporučit prozatímní řešení. Naložte ji do auta, odvezte za město a tam ji vysaďte. Když se vám vrátí, už s ní nespěte."
a
Na zdraví!
a
Držíme palce v boji s nemocí.
Terezín
Psáno v Osvětimi
Osvětim v roce 1945
Osvětim dnes
Josif Vissarionovič Džugašvili-Stalin
(21.12.1879 Gori - 5.3.1953 dača nedaleko Moskvy, ve 21 hodin 50 minut)
a

Výběr z titulů tohoto muže:

Velký vůdce
Velký vůdce sovětského lidu
Velký mistr smělých revolučních rozhodnutí a pronikavých změn
Velký kormidelník
Velký stratég revoluce
Velký přítel dětí
Velký přítel žen
Velký přítel potapěčů a běžců na dlouhé trati
Velký přítel kolchozníků
Velký přítel umělců
Velký génius všech dob a národů
Otec, vůdce, přítel a učitel
a
a
Když se zpráva o jeho smrti bleskurychle rozšířila po celé zemi, bylo nápadné, že se nikde neprojevila pravá radost. Kult osobnosti tohoto muže se vyšplhal do tak závratné výše, že k této pozemské a zároveň božské bytosti vzhlíželi straníci z nejhlubšího přesvědčení a ostatní lid přinejmenším alespoň z uctivého strachu. Pro lid byl očividně alespoň "symbolem pořádku". Podle toho byly také pocity obyvatelstva rozdílné a protikladné. Mnozí byli ohromeni a jiní - ačkoliv se to zdá nemožné s ohledem na nelidské zločiny, které tento muž spáchal, - v ulicích plakali.
a
Po smutečních obřadech bylo tělo tohoto muže přeneseno do mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě, kde měl po staletí ležet nabalzamován vedle Vladimíra Iljiče Lenina.
a
Nikdo nepočítal s tím, že již brzy, po nemilosdrném odhalení nepředstavitelných zločinů, které tento člověk spáchal, bude tento muž-modla - "svržen z piedestalu" a jeho mumie již večer 31. října 1961 odstraněna z mauzolea.
a
Za neomezeného vládnutí tohoto muže zemřelo na následky válek, hladomorů a dalších nepřestavitelných zvěrstev v Sovětském svazu na čyřicet miliónů osob.
"Se Sovětským svazem na věčné časy," má Klement Gottwald napsáno na papíru na obrázku ...
a
čvereček modrý
a
Karl Marx
(5.5.1818 Trier, Prusko - 14.3,1883 Londýn, Velká Británie)
a
Hrob Karla Marxe v Londýně. Pomník s nápisem WORKERS OF ALL LANDS UNITE! (Proletáři všech zemí, spojte se!) a citátem Jedenácté teze o Feuerbachovi nechala zřídit v roce 1954 Komunistická strana Velké Británie.
a
Jedenáctá teze o Feuerbachovi. Originální rukopis Karla Marxe.
a
Poslední, jedenáctá teze je jedním z nejslavnějších filozofických citátů vůbec: "Filozofové svět jen různě vykládají, jde však o to jej změnit." Podle mého názoru je to utopie a příčina všeho zla v následujících letech ...
a
... a zločinec Josef Stalin tuhle utopii jen "zdokonalil" či "zneužil" (laskavý čtenář si vybere)! Ono to ale vyjde nastejno, takže není stejně co řešit (laskavý čtenář mi promine, pokud se ho můj názor nějak dotýká)!
a
Ano! To je ono!
a
Že to tady můžu svobodně napsat!
a
"Tisíciletá říše," Němci byli skromnější. A zločinec Adolf Hitler byl ignorant.
a
Myslím, že ho na tu vídeňskou akademii měli přece jen pustit ...
a
... mohl studovat a malovat ty své obrazy.Ti dva se hledali až se našli. Přesně podle úsloví:
a
"Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá" ...
a
... v tomhle případě řečeno však přece jen s velkou s nadsázkou.
A Ital Benito Amilcare Andrea Mussolini?
(29.7.1883 Predappio - 28.4.1945 Giulino di Mezzegra)
V dubnu 1945 byla již porážka fašistů na dosah ruky. Mussolini se pokusil uprchnout se svou milenkou do Švýcarska, byl však v severní Itálii poznán a zastřelen partyzány. Tohoto italského politika a diktátora a spolutvůrce a průkopníka fašismu v určitém období jeho vlády obdivoval dokonce i Winston Churchill. Italský fašismus je starší než německý nacismus.
Tvůrcem a propagátorem nacismu byl Adolf Hitler
(20.4.1889 Braunau am Inn, Rakousko - 30.4.1945 Berlín)
Již v roce 1925 vydal knihu Mein Kampf, kde přesně líčí, co se musí - podle jeho představ - udělat a co on udělá. Nikdo z rozhodujících činitelů v Německu ani za hranicemi to tehdy nebral vážně.
a
Ale naštěstí stromy do nebe nerostou!

Parta brusiče Karhana

Parta brusiče Karhana je divadelní hra autora Vaška Káni z roku 1950. Je to typické budovatelské drama. Zabývá se vztahem mezi mladou a starou generací a tím, jak jsou obě ovlivněny novým pojetím práce. Tato hra byla ve své době velmi úspěšná, dnes je zapomenuta a slouží k pobavení či odstrašování mládeže.
Měšťanská beseda nebyl původně název budovy, ale název spolku měšťanů, který vznikl v Plzni v roce 1862. Spolek se ke konci devatenáctého století rozhodl postavit prostornější a reprezentativnější budovu pro svou činnost. Byla vybrána poněkud stísněná parcela na atraktivním místě v sadovém okruhu obepínajícím historické jádro města. Vítězný návrh budovy od Aloise Čenského byl vybrán ve veřejné soutěži v roce 1898, kam bylo zasláno celkem dvacetčtyři návrhů. Práce na nové stavbě začaly zbouráním západní části původní empírové stavby Hässlerovského domu tzv. Kamerálu. V devatenáctém století v tomto domě sídlil c. k. kamerální úřad (kamerale=státní finanční hospodářství) a česká měšťanská škola. ...
Velká synagoga v Plzni je druhou největší synagogou v Evropě a třetí největí na světě. Základní kámem byl položen 2. prosince 1888. Původní plány byly navrženy vídeňským architektem Fleischerem. Synagoga měla být vestavěna v gotickém slohu severského typu s vysokým průčelím a dvěma 65 metrů vysokými štíhlými věžemi. Stropní žebrová klenba se měla skládat ze železných žeber a žulových sloupů. Tehdejší městská rada však tento projekt zamítla. Oficiálním důvodem bylo, že věže jsou příliš vysoké a nevhodně soupeří s věží kostela sv. Bartoloměje. Radní odmítli i styl stavby, protože se jim zdál příliš podobný stylu křesťanských kostelů. Nové plány byly předloženy Emanuelem Klotzem v roce 1890. Klotz zachoval půdorys a celkovou koncepci stavby, ale změnil architektonický styl. Věže byly sníženy o dvacet metrů. V tomto projektu se také objevily prvky románského stylu a upravené verze monumenta .....
a
Odkazy:
Židovské zlato - click here
3da7ea2e26_64028095_o2



 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010