Moje švagrová Blažena, náhoda, příběh studenta, který odmítal "zlatou střední cestu" aneb bylo to ještě horší, než by nás kdy napadlo - dokončení

8. ledna 2010 v 13:54 | Jaroslav |  01/2010
Punkevní jeskyně - jezírko na dně propasti

"Řeším takový problém a chtěl bych vědět, co si o něm myslíš. Má se člověk svěřovat blízským, když má potíže s estébáky? Máme do takových problémů někoho zasvěcovat? Máme je zveřejnit? Obecně platilo, že když člověka kontaktovla StB, měl to říct, ale Pavel to viděl jinak. Myslel si, že kdyby to řekl, zatěžoval by druhé, problém by na ně přenášel. Já jsem k tomu tenkrát přistupoval jako k teorii, nedošlo mi, že to může být otázka aktuálního stavu, tak jsem mu odpověděl, že bych si takovou věc asi taky nechal pro sebe a neříkal ji druhým, abych je nedostal do maléru ...
Snoubenka Anna Ondráková, rozená Horňáčková říká, že Pavel Švanda nikdy oficiálně nebyl na policii pozván: "Aspoň já jsem o ničem takovém nevěděla, ani panu Adámkovi, za nímž jsme tehdy hodně chodili, nic takového neříkal. Ale pravda je, že když jsem si zpětně promítala jeho poslední dny, uvědomila jsem si, že byl rozrušený, že to byl docela jiný člověk. Víte, v daném okamžiku, když žijeme běžný den, si některých věcí nevšímáme, neklademe na ně patřičný důraz ... Pak jsem se tím velmi trápila, že jsem třeba nepoznala, v jaké je tísni, že jsem mu nepomohla. Přemýšlí, nad tím dodnes.

Na dně propasti

Nikdy se už asi nezjistí, zda byl Pavel Švanda pod tlakem tajné policie, zda měl osobní problémy, o kterých s nikým nemluvil, zda na něj nezvladatelně depresivně a zničujícím dojmem působil návrat do totality z Itálie. V pátek 2. října napsal, podle rukopisu zjevně ve spěchu či v rozrušení, dopis snoubence, vyřídil několik věcí ve škole a od té doby ho už nikdo z blízkých neviděl živého. Dne 10. října 1981 si náhodní návštěvníci propasti Macocha všimli něčeho divného na dně, přivolali jeskyňáře a ti našli Švandovo rozbité mrtvé tělo.
Rodina policejní verzi o sebevraždě nikdy neuvěřila stejně jako mnozí blízcí přátelé Pavla Švandy a jeho snoubenka Anna. Především se jim zdálo, že je tu výrazná absence motivu - nikdo z nich nechápal, proč by si mladý muž bral život ve chvíli, kdy podle všeho nalézal, jeho smysl a cítil se šťastný. Vzpomínají, že v posledních dnech se náhle ocitl pod tlakem, což si dovedou vysvětlit jedině tak, že pocházel od tajné policie. To by vzhledem k Pavlovým aktivitám mělo logiku, navíc se o StB sám zmiňoval. Pochybnosti vzbuzoval i fakt, že Pavel Švanda, ač literárně orientovaný, po sobě nezanechal žádný dopis na rozloučenou, dokonce ani z jeho rozsáhlé písemné pozůstalosti nelze vyčíst, co se s ním v posledních dnech života dělo a co by mohlo vést k tragickému rozhodnutí.
Pavlovu smrt vyšetřovala Okresní správa SNB od 12. října 1981 do 2. prosince 1981, kdy bylo šetření, vyšetřovatelem Milošem Markem, zastaveno s tím, že student zemřel na následky pádu a nebylo zjištěno zavinění druhé osoby. Maminka Ludmila Švandová je ale přesvědčena, že sebevražda vysloveně odporovala povaze jejího syna a že vyšetřování neprobíhalo korektně: "Nebyla vůle tu věc řádně vyšetřit. Policejní vyšetřovatel v Blansku se nám navíc snažil naznačit, že je to záležitost StB. Neřekl to naplno, to asi ani nemohl, bylo to i pro něj asi těžké. Naznačil to ale zcela jasně mně jako matce a Aničce jako snoubence ..."
Anna Ondráčková se tehdy od jeskyňářů z Macochy dozvěděla, že Pavlovo tělo leželo na místě, kam by podle všech zkušeností nemohlo při sebevražedném skoku dopadnout: "Punkevní dělníci, kteří Pavla našli a jeho tělo dávali do rakve, tvrdili, že na tom místě by tělo nemělo ležet. Pamatuji se, že jeden z nich už odjížděl, seděl na motorce, já za ním běžela a ptala jsem se: "A byl byste ochotný potvrdit mi to, co jste říkali, u soudu?" A on na to: "Jsi blbá nebo co? To chceš skončit jako on? Já mám zájem žít dál!" Tohle je ale jen jeden z důvodů, proč nevěřím, že by Pavel do Macochy skočil. Byl to člověk, který od ničeho neutíkal, a už vůbec by neutíkal od života. A navíc byl natolik literárně činný, že by nepochybně zanechal nějaké sdělení, odkaz. Definitivně mne ale přesvědčil policejní vyšetřovatel, který mne otcovsky přesvědčoval, abych se už do toho nešťourala, že případ je už uzavřený a že, 'teď to pojede po jiné linii.'
Tehdejšího policejního vyšetřovatele se mi nepodařilo najít. Co je ale důležité, SNB své rozhodnutí uzavřít vyšetřování opírala o konstatování v pitevním protoku, podle něhož měl mrtvý na vnitřní straně zápěstí řezné rány, které jsou typické pro sebevrahy a které si mohl Pavel Švanda zřejmě způsobit sám - pravda je, že ty rány neumí nikdo vysvětlit. Ale pravda také je, že kromě zúčastněných policistů je nikdo neviděl, že tělo mrtvého neukázali ani matce, ani snoubence. Po roce 1989 bylo vyšetřování Švandovy smrti obnoveno - a posléze uzavřeno s tím, že jednoznačně nelze prokázat ani vraždu, ani sebevraždu.
Věc tedy zůstává záhadná. Vychází několik možných závěrů. Jedno vysvětlení nabízí Ivo Ondračka: že totiž mezi Státní bezpečností a Pavlem Švandou došlo k nějaké náhlé, nečekané konfrontaci, při které zemřel v podstatě nešťastnou náhodou. Druhá možnost je, že StB Pavla Švandu k něčemu nutila, on se ocitl v situaci, kterou považoval za neřešitelnou, a volil dobrovolný odchod ze života. A třetí možnost: stalo se mu něco, co s tajnou policií vůbec nesouviselo, něco v soukromém a nebo duchovním životě, o čem se nikdo nikdy nedozvěděl. Jednu takovou možnost předestírá filosof Zdeněk Pinc: "Je velký rozpor v tom, co jsem si o té události myslel tehdy, a co si myslím dnes. Tehdy jsem měl za to, že Pavel byl zavražděn ... Zúčastnil jsem se spolu s přítelem Jurou Galuškou jeho pohřbu, atmosféra byla strašlivá a my jsme si pak dlouhou dobu říkali, kdy se asi ta temná ruka Státní bezpečnosti přihlásí a kdy sáhne i na nás ... V devadesátých letech se nepodařilo celou záležitost rozumně vyjasnit a já jsem si posléze osvojil přesvědčení, že Pavel zemřel proto, že si na sebe přichystal přehnanou, extrémní osobnostní zkoušku. Vytvořil jsem si takovou představu, která myslím koresponduje s Pavlových myšlením, že se totiž rozhodl pro zkoušku existence Boží a zkoušku záměrů, které s námi jako jednotlivci Bůh na tomto světě má. Dovedu si představit Pavla Švandu jako člověka, který se uvede do krajně nevýhodné pozice, to jest ocitne se na dně propasti bez horolezeckého vybavení s úkolem vyšplhat po téměř neslezitelné stěně ... Pokud by moje hypotéza byla reálná, znamenalo by to, že musel podat neuvěřitelný výkon na úrovni špičkového horolezce - a tom úkolu nakonec neobstál ..."
Státní bezpečnost začala smrt Pavla Švandy velmi záhy a velmi typicky zneužívat. Je znám případ, kdy jednoho ze synů brněnského chartisty Adámka dovlekli estébáci na kraj Macochy, cosi po něm vyžadovali a přitom mu vyhrožovali, že přece "nechce dopadnout, jako ten před ním." Ať už v roce 1981 zemřel Pavel Švanda jakkoli, jisté je, že to byla velká ztráta. A že to byl člověk, který svým životem a jednáním mnohé přátele a blízké ovlivnil, že je snad i přivedl na cestu, na níž předtím neměli odvahu se vydat.
Pavel Švanda s rodiči a se sestrou Helenou, doma v Opavě-Vávrovicích.
Matka Ludmila Švandová pracovala jako vedoucí mateřské školky.
Otec Karel Švanda pracoval jako vedoucí mlýna v Opavě-Palhanci (dnes mlýn Herber) a dne 3.6.1974, při opravě rodinného domku, tragicky zahynul.
Pavel Švanda (druhý zleva) se spolužáky z opavské stavební průmyslovky na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně
Pavel Švanda (uprostřed) na vysokoškolské koleji v Brně se svými kamarády
Pavel Švanda je pochován na místním hřbitově v Boskovicích. Dne 6. června tohohle roku by se dožil padesátijedna let.
Další vyšetřování vedl od 3. dubna 1990 do 30. června 1994 Krajský úřad vyšetřování Policie ČR v Brně. Na základě výslechu svědků bylo konstatováno, že Pavel Švanda mohl být v kontaktu s pracovníky StB, ale to se nepodařilo prokázat.
Vyšetřování bylo odloženo s tím, že není možné jednoznačně konstatovat, že spáchal sebevraždu, a současně nebyly zjištěny důkazy umožňující zahájit trestní stíhání.
Poslední pokus o zjištění pravdy učinil někdy na jaře 2006 bývalý spolužák Pavla Švandy, ing. arch. Jan Sapák, který požádal o nové vyšetřování. Domníval se, že by se snad daly sehnat nové důkazy.
"Vyslechli jen mě, a když zjistili, že nepřicházím s ničím novým, případ odložili," uvedl ing. arch. Jan Sapák
Já jsem Pavla Švandu osobně neznal, ale s jeho jménem jsem se setkal v první polovině osmdesátých let minulého století. Pozor, nezaměnit s Pavlem Švandou, signatářem Charty 77. Je také z Brna, ale je o generaci starší.
V první polovině devadesátých let minulého století jsem měl možnost hovořit s prokurátorem, který prováděl soudní rehabilitace u Okresního soudu ve Vyškově. Tento člověk mi tehdy řekl: "Pokud bych neznal soudní spisy jednotlivých případů a nebyl jednání v rehabilitačním řízení u soudu od samého počátku osobně přítomen, nevěřil bych, že se takové věci v minulosti děly." A dodal: "A co toho je!"
A pak jsem znal i jednoho kriminalistu. Kriminalista byl z Brna-Bystrce. Bylo to někdy počátkem devadesátých let minulého století.
Našli ho u brněnské přehrady, v lese na Rakovci, na stromě. Tak jak ho našli, to prý bylo jasné. Ten člověk-kriminalista se nemohl takhle sám oběsit. Hodně se tehdy o tom mluvilo. Výsledek šetření neznám. Nevím jak to dopadlo.
Co k tomu dodat? Doufejme, že je to všechno již minulost, že dnes se takové věci nedějí!
Uvidíme jak bude odložený případ Pavla Švandy dále pokračovat.
Rodina Pavla Švandy měla ráda i divadlo. Na fotografii Slezské divadlo v Opavě.
Vatikán
Prof. ThDr. Tomáš Josef kardinál Špidlík, český katolický teolog, kněz, kardinál
(17.12.1919 Boskovice)
Strýc, respektive prastrýc Pavla Švandy, strýc jeho matky Ludmily Švandové a bratr její matky
Plzeň - Smetanovy sady
Absolutní neštěstí!
Vysokoškolské koleje v Plzni-Bolevci. Úplně nahoře, první balkón zleva.
Šestadvacetiletý student Tomáš B. pád z devátého poschodí budovy nepřežil. Byl okamžitě mrtvý.
Nikdo nechápe, proč se mladík rozhodl skoncovat se životem.
Stalo se v Plzni na Silvestra 2009, před šestnáctou hodinou.
"Když jsme přijeli na místo, byl již mrtvý," uvedla Lenka Ptáčková z plzeňské záchranky. Tomáš byl zapsaný ke studiu na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity. "Vystudoval inženýra". Teď si dělal doktorát. Za půl roku by ho už měl. Bydlel v Plzni na Lochotíně. Jsem přesvědčena, že sem na koleje přišel spáchat sebevraždu. Snad z nešťastné lásky," svěřila se Blesku žena, která mrtvého studenta znala.
Mladý muž přišel ve čtvrtek odpoledne do bloku kolejí, kde bydlí převážně cizinci. V devátém patře otevřel na chodbě dveře na balkon. "Údajně telefonoval domů. Snad mluvil s otcem. Možná mu řekl, co chce udělat, protože za chvíli přijeli na koleje policajti. Ti mu patrně chtěli zabránit v tom, co chtěl udělat. Ale on už skočil," dodala Lenka Ptáčková z plzeňské záchranky.
"Zatím vše nasvědčuje tomu, že vyskočil z balkonu sám. S největší pravděpodobností spáchal sebevraždu. Přesnou příčinu smrti určí pitva," uvedla Jana Václavová ze západočeské policie v Plzni.
Plzeň - Sady Pětatřicátníků. Směr Lochotín, Bolevec.
Pluk, později označený číslem 35, byl založen dekretem Leopolda I. dne 8.1.1683. Během téměř tří set let své existence se zúčastnil 72 tažení a více než 60 bitev.Část pluku se zůčastnila již při obraně Vídně proti Turkům v r. 1683. Plzeňský regiment se také zůčastnil protitureckých tažení prince Evžena Savojského, mimo jiné dobýval Bělehrad (1688) a Petrovaraždín (1716, dnes Petrovaradin v Srbsku). Znovu bojoval ve válkách o Španělské dědictví, v Sedmileté válce a ve Slezských válkách s Prusy, pod velením maršála Dauna a známého generála Laudona se pluk podílel na rozdrcení pruského krále Bedřicha Velikého v bitvě u Hochkirku r.1758. V r. 1769 obdržel pluk své řadové číslo 35 a v r.1771 mu byl oficiálně přidělen odvodní okrsek Plzeňský kraj a štábní stanice Plzeň. Pochopitelně se zůčastnil i Napoleonských válek (1792-1815). V roce 1809 v bitvě u Aspren (dnes součást Vídně) se po řadě neúspěchů dokonce Rakušanům podařilo za účasti plzeňského pluku téměř zničit samotného Napoleona. Pronásledování zbytků nepřítele zabránily však těžké ztráty a únava. 35.regiment se aktivně podílel na krvavé bitvě u Solferina v Itálii (1859) a Prusko-rakouské války v létě 1866, kdy v samotné bitvě u Sadové statečně kryl ústup rakouské armády. I.světová válka přinesla 35.pluku těžké ztráty v bojích na ruské i italské frontě. Tuto válku zahájil pluk bojem 28.srpna na řece San v Haliči, společně s jindřichohradeckým 75.pěším plukem patřil do sestavy 37.pěší brigády 19.plzeňské pěší divize. V bitvě u Zborova (2.7.1917) se dokonce střetl v bratrovražedném boji s Čs.střeleckou brigádou ruských legií (pluk byl zařazen stejně jak je uvedeno výše). Nejde o nijak nadnesený výraz autora příspěvku, podle dobových svědectví se na bojišti skutečně setkali bratři i jiní příbuzní z Plzeňska. Většina ze zajatých příslušníků pluku pak vstoupila do čs.legií. Duálně očíslovaný 35.pěší pluk čs.legií Foligno pak vznikl 8.12.1918 v italské Padově. Pro původní 35.pěší pluk válka skončila 30.10.1918 na italské frontě u obce Campomolonu. Obě součásti jak domácí, tak legionářská zajišťovaly po 28.10.1918 území nově vzniklého státu jak v pohraničních oblastech, tak na Slovensku a Těšínsku. K 1.1.1920 byly obě části výnosem MNO spojeny a vznikl 35.pěší pluk Foligno. Poslední bojové nasazení pluk zažil v září 1938 v rámci 2.plzeňské divize po všeobecné mobilizaci. Po osvobození v r.1945 byl 35.pěší pluk Foligno obnoven, ale v Klatovech. Pak byl přemístěn do Domažlic, kde ovšem bez čestného názvu a s jinými čísly přežívali jeho nástupci. Ještě v r.1993 navázal na starou tradici 21.mechanizovaný prapor z Janovic nad Úhlavou, kdy obdržel rozkazem prezidenta čestný název Pětatřicátníci a na plzeňském náměstí převzal bojovou zástavu s vyobrazením velblouda. To však byla jen labutí píseň za dlouhou historií pluku, neboť uvedený útvar byl v r.2004 definitivně zrušen. A tak po slavném pluku zbyla jen známá Hašlerova píseň.....
Kasárna pro 35.pěší pluk se začala stavět v r.1820. Do té doby vojsko kvartýrovalo v domech a jiných prostorách v majetku civilních osob, což plzeňské měšťany pochopitelně obtěžovalo a popouzelo. Proto dne 6.5.1820 plzeňská městská rada rozhodla o výstavbě moderních kasáren vlastním nákladem, aby se problému zbavila. Pozemek před tzv.Slepou, či Skvrňanskou bránou si osobně tentýž rok přijel prohlédnout sám císař František I. Stavba byla neprodleně zahájena a budova v empírovém stylu byla dokončena a předána eráru 5.10.1826. Práce provedla firma plzeňského stavitele Aloise Mattase a náklady na stavbu byly nemalé-173 tisíc zlatých. Opětovnou inspekcí poctil císař František I. kasárna 1.- 5.8.1833 a nešetřil chválou. Na další vizitaci mocnáře čekala kasárna až do 27.8.1885, kdy Plzeň navštívil císař František Josef I. u příležitosti velkého polního cvičení armády v okolí Plzně. Ke koloritu tehdejší doby patřilo troubení večerky. Večerka se oznamovala v létě ve 22 hodin, v zimě o hodinu dříve. Trubači, nebo bubeníci, oznamovali večerku na rozích ulic v okolí kasáren, to proto, aby je slyšeli vojáci v hostincích, které měli v oblibě. Málokdo z řadových vojáků tehdy vlastnil hodinky. Později se troubilo jen uvnitř kasáren, naposledy ještě po r.1945. Po I.světové válce užívala objekt dále armáda, ale prapory pluku byly postupně i s velitelstvím přesunuty do Klatov a v Plzni zůstal nakonec pouze náhradní prapor. Hned 15.3.1939 obsadil kasárna Wehrmacht, aby je intenzívně využíval celou válku. Když vypuklo 5.5.1945 květnové povstání stačili ještě Němci palbou z oken kasáren zabít dva povstalecké bojovníky. Následující den američtí vojáci 16.obrněné divize po prudkých přestřelkách v ulicích města rychle zlikvidovali zbývající odpor a německé vojáky z kasáren odvedli do menšího komfortu zajateckého tábora, umístěného v místech dnešní Borské přehrady. Během transportu zajatců docházelo ze strany českého obyvatelstva k jejich napadání i pokusy o lynčování. Kasárna jen krátce využívala obnovená čs.armáda, ale pak zůstala opuštěná a od padesátých let postupně chátrala.


Odkazy:

Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti - vydala agentura Kdo je kdo (Sdružení Rapid, a.s. a Studio 1809, s.r.o.) - Praha 2002


Vilém Hejl, prozaik, bývalý politický vězeň.
(24.9.1934 Praha - 23.1.1989 Mnichov, Spolková republika Německo)
Vilém Hejl - Zpráva o organizovaném násilí. Podle vydání nakladatelství Sixty-Eight Publishres, Corp. vydalo Univerzum Praha v roce 1990 - vydání první
Poznámka ke knize:
Karel Kaplan je historik, který v šedesátých letech pracoval ve stranických komisích, jež vyšetřovaly kriminální pozadí procesů z let padesátých, a měly tak přístup k přísně tajným materiálům.
Kaplanovi se podařilo kopie většiny těchto dokumentů vyvést na Západ. Na jejich základě napsal už několik knih, mezi nimi vylíčení machinací kolem Února 1948 a pozadí procesů padesátých let, Nekrvavá revoluce (68 Publishers, 1986)
K druhému vydání této knihy v roce 1990 Karel Kaplan uvádí: "Na exilovém vydání této knihy v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Corp. jsem uveden jako spoluautor. Rukopis je především dílem Viléma Hejla, ode mně vyšel podnět ke zpracování tématu, poskytl jsem část dokumentace a přímo se podílel na zpracování dvou kapitol. Proto považuji za správné uvádět jedině Hejlovo autorství, což jsem marně doporučoval už při prvním vydání."
Adam Drda, Mikuláš Kroupa - V komunismu jsme žít nechtěli
Vydal Radioservis a.s., Jeseniova 36, Praha ve spolupráci s Českým rozhlasem v Praze roku 2009, první vydání


Texty v této knize většinou vycházejí z rozhlasových dokumentů - s výjimkou první kapitoly, která původně vznikla jako text katalogu výstavy "Příběhy bezpráví - Cesta ke svobodě (projekt společnosti Člověk v tísni). Některé z příběhů a úvah byly publikovány v různých tištěných médiích (Hospodářské noviny, Parlamentní zpravodaj, Reflex, Aktuálně.cz, Babylon atd.). Pro potřebu knihy byla většina textů přepracována a rozšířena.
Historické fotografie a dokumenty pocházejí z Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, z Národního archivu, ze sbírky Post Bellum a ze soukromých sbírek. Současné snímky pořídili reportéři Post Bellum a fotograf Reflexu Tomáš Tesař.

Zpět na začátek příběhu!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010