Moje švagrová Blažena, náhoda, příběh studenta, který odmítal "zlatou střední cestu" aneb bylo to ještě horší, než by nás kdy napadlo

6. ledna 2010 v 18:51 | Jaroslaw |  01/2010
Průřez světoznámou propastí Macocha v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Hloubka propasti je přibližně 138 metrů.

Včera dne 5. ledna 2010, ve 20.50 hodin, uvedla Česká televize, první program, první díl z nového dvaačtyřiceti dílného cyklu "Přísně tajné vraždy" s názvem "Odsouzen k sebevraždě". S podtitulem "Proč skončil mladý student na dně Macochy? Pomozte odhalit viníky případů, které měly být zapomenuty."
Krátce na to mi volala moje švagrová Blažena ze Slovenska, žena mého nejstaršího bratra Samuela: "Jaroslave, chtěla bych ti poděkovat za Zdeňka. Narazila jsem na to v knize 'Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti.' Byla to náhoda, že jsem na to přišla."

Případ ing. Zdeňka Šmahela nená s naším dnešním případem žádnou příčinnou souvislost!
Rovněž tak nemohu vnést do dnešního případu nic nového. V případu Pavla Švandy mám jen zprostředkované informace!
To považuji za nutné předem zdůraznit!

Z knihy Viléma Hejla - Zpráva o organizovaném násilí:

"Koncem února 1981 zemřel v Bratislavě údajně sebevraždou tajně vysvědcený kněz ing. Přemysl Coufal. V posledních měsících před smrtí byl často vyslýchán, odmítl podepsat závazek ke spolupráci se Státní bezpečností. Několik dní před smrtí se svěřil, že když složí dvacet tisíc korun, celá záležitost utichne. Přesné datum Coufalovy smrti není známo. V úřední zprávě je uveden 24. únor, příčina smrti: sebevražda. Při pohřbu v Coufalově rodné obci, Hrubčicích u Prostějova, byla rakev přes úřední zákaz otevřena. Mrtvý měl zhmožděné čelo a kořen nosu, natržený boltec, ránu na hlavě a probodané ruce - tyto stopy nezakryla ani posmrtná kosmetika.
Posluchač pátého ročníku architektury Pavel Švanda, synovec profesora Tomáše Špidlíka z Gregoriánské univerzity v Římě, byl v lednu 1981 (toto datum je uvedeno v knize) nalezen mrtvý na dně propasti Macocha v místech, kam jako sebevrah nemohl dopadnout. Pitevní zpráva vydána nebyla; vyšetřující kriminalista prohlásil, že pro něho není směrodatný výsledek pitvy, který konstatuje sebevraždu.
Nelze se vyhnout otázce, proč komunistický režim sahá k teroru ještě tři desetiletí po uchvácení veškeré moci ve státě. Zdálo by se koneckonců pochopitelné, že se KSČ neobešla bez vražd a násilností v revolučních dobách, zejména před únorem 1948 a v prvních měsících po něm, kdy upevňovala svůj mocenský monopol. Jestliže ale tenkrát teroristických metod užívaly bojůvky, namnoze nijak nezačleněné do státního aparátu (Pichler, Tůma aj.), v sedmdesátých a osmdesátých letech patří teror přímo do "pracovní náplně" oficiálních zaměstnanců ministerstva vnitra. Lze připustit domněnku, že se tyto bojůvky vymkly svým vyšším a nejvyšším velitelům z rukou? Odporovalo by to logické úvaze, vycházející z charakteru vojensky organizovaného sboru, jako je Státní bezpečnost. Vystačíme však s touto logikou?
Nebylo by to poprvé, kdy na československém území volně operují síly, nepodléhající žádným československým orgánům. Víme, že v budově ministerstva vnitra je archiv, do kterého nemá přístup ani ministr; proč tedy předpokládat, že jeho velitelská pravomoc skutečně ovládá všechny jeho - formálně - podřízené?
Je možné, že si nejvyšší představitelé komunistického režimu mohli spíš politickými než kázeňskými prostředky vynutit disciplínu a činnost bojůvek potlačit. Mohli by se dovolávat skutečnosti, že totálně ovládají zákonodárství, bezpečnost i justici, a že tedy lze na prostředky teroru rezignovat. Co však naznačuje, že se o to kdy v minulých letech snažili?
Pravděpodobnější se jeví vysvětlení, že přístup režimu k teroru odpovídá klasické definici činu, označovaného jako dolus eventualis, takového, při němž pachatel vzniklý následek sice nezamýšlí, ale je s ním srozuměn.
Prakticky vzato: slepit dohromady nějakou obžalobu, postačující na odsuzující rozsudek i tak nenáročným soudcům, jako byl třeba pozdější ministr spravedlnosti Antonín Kašpar, není vždy právě snadné. Každý písemný materiál navíc představuje potenciální riziko skandálu i mezinárodních rozměrů. A kdyby se dokonce obhajobě podařilo pracně slátaná obvinění vyvrátit, nastaly by politicky povážlivé následky: podpořilo by to domněnku, že v Československu rozhoduje zákon omezující i moc strany a bezpečnosti. Teroristické činy, nikým nevyšetřované a nestíhané, plní "společensky výchovnou funkci"; pomáhají vytvořit atmosféru, v níž si občan zajišťuje osobní jistotu dobrým, tedy poddanským vztahem k režimu, ne respektováním zákonů a odvoláváním se na ně - právě naopak má vědět, že by se odvolával a dovolával marně."
Tolik ze shora uvedené knihy.
Pavel Švanda, student fakulty architektury VÚT v Brně a křesťanský aktivista
(6.6.1959 Palhanec u Opavy, dnes Opava-Palhanec - podle výsledku šetření a pitevního protokolu ze dne 29.10.1981 ke smrti došlo dne 6.10.1981 nebo dříve. Naposledy byl Pavel Švanda viděn dne 2.10.1981)

Z knihy Adama Drdy a Mikuláše Kroupy - V komunismu jsme žít nechtěli. Další kapitoly z rozhlasového pořadu Příběhy 20. století:

"Před třemi lety, krátce před volbami do Poslanecké sněmovny, jsem dostal z Brna e-mail a v něm vysvětlení: "Posílám Vám faksimile listu, který v červnu 1981 napsal student brněnské architektury a můj přítel Pavel Švanda své snoubence pár měsíců před tím, než byl nalezen mrtev na dně propasti Macocha. Vztahuje se k volbám, tak mne napadlo, že by to pro vás v současné atmosféře mohlo být zajímavé."
Podepsán ing. arch. Ivo Ondračka. Dopis, zaslaný jako fotokopie, zajímavý skutečně byl: už podle důrazu na grafickou úpravu ho psal člověk, jemuž velmi záleželo na tom, co a jakými slovy sděluje. Student Pavel Švanda, tehdy dvaadvacetiletý, v listu své milé naléhavě a na svůj věk dost vyzrále a vážně vysvětloval, proč se rozhodl nejít v totalitním režimu k pseudovolbám (jak to činilo devadesát devět procent obyvatelstva), proč nemůže účast na té komedii chápat jako formalitu a volí raději rezistenci.
Jméno mi bylo povědomé a brzy jsem si vzpomněl odkud. V druhé půli osmdesátých let se mi jako dospívajícímu dostalo poprvé do ruky - a pořádně mne vyděsilo - exilové vydání knihy Zpráva o organizovaném násilí z pera Karla Kaplana a Viléma Hejla, popisující komunistickou zvůli v Československu. A právě tam je úmrtí studenta Pavla Švandy zaznamenáno s tím, že podle oficiální zprávy spáchal sebevraždu, ale že podíl příslušníků Státní bezpečnosti na jeho smrti je pravděpodobný. V několika málo polistopadových textech, kde se jeho jméno vyskytuje, se s touto hypotézou nadále pracuje jako s faktem.
Začal jsem se tedy osudu Pavla Švandy věnovat. Zdálo se mi to důležité proto, že v osmdesátých letech nebylo výjimečné, aby estébáci někoho týrali, současně však rozhodně nebylo běžné, aby vraždili (což neznamená, že nepřátele režimu nedokázali zbavit života - viz předchozí text o smrti Pavla Wonky). Jenže proč v tomto případě? Proč by StB zabíjela studenta?
Ivo Ondračka, za kterým jsem přijel do Brna, mi dal později přečíst literární pozůstalost Pavla Švandy a můj zájem se změnil a prohloubil. Švandovy texty totiž svědčí o výjimečném talentu - a zároveň vydávají spolu s jeho osudem svědectví o schizofrenní době, o tom, s čím se vyrovnávál poctivý, intelektuálně založený, věřící a nadaný mladý člověk, jak žil, před jaká dilemata byl v husákovském socialismu postaven. Jinými slovy: Pavel Švanda si zaslouží pozornost pro svůj život, nikoli jen pro svou tragickou smrt.

Vymyslel jsem si Boha. Svého vlastního

Jak Pavla Švandu představit? Narodil se 6. června 1959 v Opavě, v rodině, která se na první pohled ničím neodlišovala od většiny ostatních, měl sestru, maminka vedla mateřskou školku, otec pracoval jako vedoucí mlýna a zemřel v roce 1974, když bylo Pavlovi patnáct let. Rodina nepatřila k odpůrcům režimu: rodiče zastávali v nižších strukturách různé funkce, Pavel, soudě alespoň podle životopisu a vzpomínek, vyrůstal v podstatě v kompromisním prostředí, v němž se držela zásada zlaté střední cesty, tedy plnit navenek, co se od nás očekává, zbytečně neriskovat, neprovokovat a myslet si svoje. Nutno přitom zmínit, že jeho prastrýc byl kněz žijící ve Vatikánu, současný kardinál Tomáš Špidlík. Rodině to působilo potíže a je zřejmé, že i proto na sebe Švandovi nechtěli zbytečně přitahovat pozornost.
Pavel Švanda vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Opavě, vstoupil do Socialistického svazu mládeže, poté, roku 1978, byl přijat na brněnskou architekturu. Od dětství hodně četl, zjevně skoro všechno, co mu přišlo pod ruku, měl v oblibě science-fiction, psal vědeckofantastické povídky, ale brzy začal inklinovat k filozofii a k umění, číst odpovídající literaturu, přemýšlet nad vírou v Boha. Šíře jeho zájmů byla značná podobně jako jeho vzdělání, z dochovaných úvah, záznamů, dopisů, recenzí je zjevné, že měl vzácný dar logického myšlení, matematické schopnosti, cit pro absurditu.
Maminka Ludmila Švandová žije v Boskovicích a nikdy nevěřila, že její syn spáchal sebevraždu: "I když pominu jeho inteligenci a nadání, které bezesporu měl, především to byl úžasně dobrý člověk. Myslím, že lepšího syna bych si nemohla ani přát. Pavel byl zaměřený tak, že odsuzoval jakýkoli únik od čehokoli, proto by si nikdy sám nevzal život. A navíc byl tak prostoupený vírou v Boha, že by sebevraždu považoval za těžký hřích. Kromě toho neměl důvod, ve škole se mu dařilo, měl dívku, kterou měl rád, chtěl si ji vzít a plánoval s ní společnou budoucnost. Proč by se zabíjel?"
Postihnout osobnost Pavla Švandy je obtížné jako u každého, kdo sám sebe hledá. Tady šlo navíc o osobnost snad až nezvykle komplikovanou. Člověk intelektuálních zájmů, ale žádný suchar držící se stranou od ostatních. Tápající a rozpolcený citlivý mladý muž propadající chvíli těžké skepsi, ale zároveň recesista a provokatér hledající neustále slabiny v myšlení i jednání druhých i sebe sama. Věřící, ale plný pochybností a nedůvěřující. Jako sedmnáctiletý psal v neodeslaném dopise matce: "Vymyslel jsem si Boha. Svého vlastního. Už dávno nevěřím na křesťanského pánbíčka, laskavého starce, odpouštějící hříchy naše. Můj Bůh není milosrdný, je spravedlivý. Každý, kdo něco špatného za svého života spáchá, bude po zásluze souzen ... Spravedlnost musí být. Stejně tak věřím, že existuje posmrtný život. Není možné, aby lidé prostě žili a zemřeli. Něco musí pokračovat dál. Vždyť by bylo absurdní, aby někdo žil dlouho, někdo krátce, někdo dobře, jiný se celý život trápil ... Bylo by to absudní a nebylo by to spravedlivé."
A po tomto výkřiku po spravedlnosti, jen o pár řádek níž ve stejném dopise následují věty: "Otec byl pesimista, skeptik, mírná povaha. Já jsem nihilista. Neguji naprosto všechno v tomhle světě, ale přesto, že nevěřím, že by se dalo s těmi tupými tvory něco podniknout, jsem odhodlán s ním bojovat (ačkoli vůbec nevím, jak)."
Když na Pavla Švandu vzpomínají spolužáci, objevují charakteristiky jako "člověk neklidu". Architekt Petr Heteša vzpomíná v dopise: "Hodně jsme spolu mluvili o sci-fi literatuře. Futurologický kongres Stanislava Lema ho uchvátil ... A tak zatímco Hollywood se pokusil po čtyřiceti letech od vydání Lemovy knihy převzít jeho myšlenku kybernetického pseudosvěta ve filmu Matrix, Pavel již před těmi pětadvaceti lety ji rozvinul ještě o dva a půl řádu dále než sám Lem (...) jenom jako hříčku. Malá mozková rozcvička, odpovídající mozku filozofického génia ... Pro mě byl Pavel vždycky velmi zvláštní organismus, podivuhodná myslící struktura, která se ocitla ve špatném čase na špatném místě."

Jestli nepůjdeš do SSM, tak se ani nepokoušej studovat

Mluvíme ale o době vrcholící normalizace. Pavel Švanda žil v totalitním systému, pohyboval se v tehdy normálním studentském prostředí - vzhledem k svému založení a intenzivnímu mravnímu cítění nemohl totalitu ignorovat, respektive nemohl se bez obtíží přizpůsobovat. Vyvíjel se od hříčky k vážnosti - nebo přesněji, vážnost v jeho myšlení zesilovala.
V jaké atmosféře vlastně brněnští studenti tehdy žili? Anna Ondráčková, rozená Horňáková, lékařka, snoubenka a velká láska Pavla Švandy, vypráví: "Jednou náš studentský kruh seděl ve vinném sklípku, bylo to v roce 1980. Slovo dalo slovo a po pár skleničkách jsme se rozpovídali o situaci v zemi, čerpali jsme z toho mála, co každý z nás věděl, ze samizdatů, z BBC. Mluvili jsme o tom, jaká je skutečnost v Československu. A naše jedna spolužačka, která byla z komunistické rodiny - její otec byl dělnický kádr a snad nějaký poslanec či co -, na nás začala hystericky křičet, že jsme lháři a málem západní reakcionáři, že si vymýšlíme neuvěřitelné věci, že u nás není nikdo vězněn, že se nikomu neubližuje, že tady je opravdu lidem konečně dobře, je rovnost, lidé nemají hlad, mohou žít důstojně. To byla vysokoškolačka, ve druhém ročníku na medicíně a já myslím, že tomu opravdu věřila, protože se v životě s ničím jiným nesetkala. A musím říct, že i já jsem velmi dlouho jako dospívající holka věděla strašně málo, i když jsem byla z věřící rodiny. Pamatuju si, jak jsme se doma snažili poslouchat Rádio Vatikán; vždycky jsme chytili dvě tři čtyři srozumitelné věty - a to byl náš zdroj informací. Jinak dokud se člověk nenapojil na někoho, kdo měl řekněme přímý kanál, nějakou vazbu na disidenty, žil většinou z toho, čím jsme tu byli živeni."
Spolužák Ivo Ondračka zase vzpomíná, že například vstup do Socialistického svau mládeže brali zprvu skoro všichni včetně Pavla Švandy jako zcela normální záležitost, něco, co se prostě dělá, jako přijetí podmínek, časem se ale u něj konformní přístup měnil - i pod Švandovým vlivem: "Já jsem byl v SSM, přestože jsem předtím chodil do skautu a řekl jsem, že nikdy nepůjdu do pionýra. Jenže pak se doma jasně řeklo: Jestli nebudeš v SSM, tak se ani nehlas na střední a vysokou školu, to nemáš šanci. Tak jsem do SSM vstoupil, říkal jsem si, že jsem jen pořadové číslo. Pak jsem si ale uvědomil, to už jsem myslím dokončil školu, že už nemohu být v žádné takové organizaci. Nebyl jsem tam už na vojně, takže jsem zůstal svobodníkem, což mělo jednoznačnou výhodu, protože mě jako vysokoškoláka šoupli v kartotéce někam dozadu a už jsem nikdy nebyl na cvičení ... Člověk zkrátka začal cítit, že každá taková věc, kterou nuceně a proti svému přesvědčení udělá, jako vstup do SSM nebo do strany, ho mění. Předtím jsem ten rozpor tolik nevnímal, byl jsem zvyklý, že se člověk chová jinak doma a jinak ve společnosti, ale pak jsem pochopil, že mě to vrhá do schizofrenního postavení." A Ivo Ondračka ještě dodal: "Pavlův intelekt a jeho názory mi tehdy rozvracely můj zaužívaný svět. Nedokázal jsem mu rovnocenně argumentovat - logicky zcela rozbil mou odposlouchanou tezi zlaté střední cesty."
Z textů Pavla Švandy je zřejmé, že se do značné míry vymykal svému okolí usilovnou snahou nějak uchopit svět a najít vztah k Bohu, že se zmíněnou totalitní dvojtvářností, s pravidlem "jinak v soukromí a jinak na veřejnosti" musel mít problémy, stejně jako je cítili někteří jeho přátelé a spolužáci. Anna Ondráčkková, rozená Horňáčková říká, že mladý člověk její generace toho o totalitním režimu mnoho nevěděl, dokud se nesetkal s někým informovaným, především s někým z opozice. Pavel Švanda, který se po příchodu na vysokou školu začal čím dál víc sbližovat s křesťany - evangelíky i katolíky, měl takových významných setkání několik. Anna ho například seznámila s rodinou Josefa Adámka, dominikánského terciáře, otce dvanácti dětí a signatáře Charty 77. Začali k Adámkům pravidelně docházet, spřátelili se, Anna doručovala do Prahy korespondenci, aby ji nedostala do ruky Státní bezpečnost, Pavel Švanda začal přepisovat samizdaty.
Podobně významný byl zřejmě i kontakt s filozofem Zdeňkem Pincem, který v Praze pořádal tajné semináře: "Já jsem Pavla Švandu znal krátce, ale byl to dost intenzivní vztah. Mohl bych říct, že byl v jistém smyslu můj žák, byť jsem tehdy v žádné akademické funkci nepůsobil. Jako přítel mých žáků z takzvaných bytových seminářů se jednoho raného odpoledne, tuším, že to bylo v roce 1980, objevil v našem žižkovském bytě a ohlásil se jako student architektury z Brna, který je v Praze na letní brigádě a při té příležitosti by chtěl něco udělat se svým filozofickým vzděláním. Ukázalo se, že je to neuvěřitelně schopný chytrý mladý člověk, s kterým se dá diskutovat, dokonce velmi vášnivě a zajímavě. Jako všichni hlubocí mladí lidé ve věku kolem dvaceti let stál na křižovatce, kde se musel rozhodnout, kudy cesta povede. Na jedné straně velmi toužil uspokojit rodinné a osobní aspirace, vystudovat, získat nějakou profesní pozici a něčeho v životě dosáhnout, přičemž texty, které psal, byly pozoruhodné a svědčily o tom, že má k tomu všechny předpoklady. Na druhé straně cítil neuvěřitelnou bezvýchodnost a tragičnost situace, která v době největší protichartistické represe a porážky polské opozice neskýtala pro mladého člověka do budoucna žádnou regulérní perspektivu."
Už v roce 1979 sepsal Pavel Švanda text nazvaný Filosofie nepraktického života - Negoismus. Byl to ještě hravý básnický absurdní útvar, nejspíš postižitelný jako soubor aforismů. Sestavil i sbírku básní a brzy nato sepsal Manifest architektury druhé generace - A2G. "Na ten text o 'protilidské architektuře', o tom, že architekt má činit životní prostředí, v kterém se člověk vyskytuje, takřka neobyvatelným, aby byl obyvatel ustavičně veden k nějakému pořádku a disciplíně, na ten si dobře pamatuji," říká Zdeněk Pinc. "Ten člověk měl nepochybně literární nadání, byl schopen hluboké úvahy. Jeho texty nejsou vyvážené, je v nich taková maximalistická až lehce extremistická zanícenost mládí, jsou hodně polemické, ale o tom, že jsou svrchovaně talentované, nebylo pochyb. Za jeho života jsem jich četl naprosté minimum, protože on byl ke svým textům velmiz drženlivý. A důležitým rysem jeho osobnosti byla zvláštní hyperkritičnost a jakoby nedůvěra k sobě samému. On pro sebe hledal náležitě velký úkol a zároveň o své připravenosti a způsobilosti neměl sebemenší iluze. Pořád hledal a jakoby nenalézal pevnou půdu. Kdyby to zrání přežil, byl by z něj, řekl bych, člověk velmi významného příspěvku, ať by se rozhodl pro jakýkoli obor.
O tom, že se Švanda dostával na čím dál nezávislejší, a tím i protirežimní pole, svědčí třeba jeho recenze - pochopitelně tiskem nepublikovaná - Vláčilova filmu Adelheid. O poválečném vyhnání českých Němců už na začátku, osmdesátých let psal: "... vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a nespravedlivá vina naše. Neboť to, co lze ve filmu jen tušit, je právě oním svědectvím o čase, kdy jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme vraceli zlo na nás uvalené a opláceli je zlem, stavíce se tak na stejnou úroveň s poraženým mučitelem ..." Jindy si zaznamenává: "Ustálené vědomí, že, ono se s tím stejně nedá nic dělat, které je nám tvrdošíjně imputováno od samého dětství, přijímáme tak bezprostředně jen proto, že je to velmi pohodlné. Tiše si zanadávat na režim, žoviálně připustit, že si koneckonců žijeme docela dobře, a že tedy odvedeme bestii povinnou daň a pak ať nám políbí ... Ti nejchytřejší z nás dokonce chápou, že tento postoj je pro státní moc vůbec nejvýhodnější, nicméně si hrají ve svých očích na otrlé cyniky."

Žít ve větší volnosti, aby se člověk nezbláznil

Na přelomu let 1980 a 1981 došlo u Pavla Švandy k viditelné proměně: výrazně se vzdaloval studentskému prostředí, víc a víc se sbližoval s křesťanským disentem, víc a víc poznával samizdatovou literaturu, byl ve svých názorech na veřejnosti stále otevřenější. Anna Ondráčková si vybavuje: "Třeba jsme spolu jeli vlakem do Veselí a on tam hlasitě referoval o článcích, které četl v samizdatových - tedy v podstatě ilegálních - časopisech. Mě to znervózňovalo a připadalo mi to jako zbytečné fanfarónství - bylo to v sobotu dopoledne, takže ten vlak nebyl přeplněný, nicméně jsme vůbec nemohli tušit, kdo v něm jede ... Já neumím posoudit, jak dalece mne tím třeba hecoval, jestli mi chtěl ukázat, že žiju ve zbytečném strachu a že se od toho musíme trochu oprostit. Možná chtěl dát najevo, že musíme žít ve větší volnosti, abychom se nezbláznili. Což chvílemi opravdu hrozilo."
V dopise příteli Jiřímu Galuškovi v červnu 1981 Pavel Švanda psal: "V porovnání s tím, co nyní prožívám, se mi můj předcházející život jeví jako umatlaná šedá šmouha. Před pouhým rokem jsem se považoval za hotového člověka a svým cynismem jsem mohl dláždit ulice. Od osmnáctých narozenin stoprocentní ateista, a dneska mám na kolejích dvě bible, korán a statě o zen-buddhismu ... Ze všech těch dobrých lidí, kterými jsem v poslední době obklopen, jsou mi katolíci nejbližší svou upřímnou bezelstností a srandovním puritánstvím (neboť i já jsem ve své přirozenosti bezelstný a srandovní puritán)."
V té době už Pavlovi Švandovi zbývalo jen pár měsíců života.
Začátkem června 1981 byly v Československu všeobecné volby - v zemi, která měla v ústavě zakotvenou vedoucí úlohu KSČ, byly jen fraškou, která legimitizovala totalitní režim - a Pavel Švanda se rozhodl, že se jich nezúčastní. Z dnešního pohledu je to naprostá banalita, nejít k vobám neznamená nic. Tehdejší studenti a přátelé to ovšem řešili jako zásadní problém. Ivo Ondračka říká: "Pavel osobnostně rostl. Předtím jsme se bavili, jestli máme podepsat Chartu 77, kterou jsme nečetli, a Pavel, který ten text znal, nám ji nechtěl donést. Podpis nikomu nedoporučoval, protože by to, jak jsme si tehdy mysleli, automaticky znamenalo vyloučení ze školy. Tehdy jsme žili v představě, že v něm bude vyrůstat ještě celá generace. Že se jednou zhroutí ekonomicky, to bylo tak nějak jasné, ale kdy? Člověk věděl, že když udělá nějaké rozhodnutí, bude za to platit, a nejen on, ale i rodina, příbuzní, že může poškodit další. To, že Pavel nešel k volbám, znamenalo, že se prostě dostal osobnostně výš, že dorostl k určitému poznání a k rozhodnutí, že už nebyl schopný lehce dělat kompromisy. To poznání už ho zavazovalo."
Švandova snoubenka Anna Ondráčková vzpomíná, že rozhodnutí nepokořovat se zrálo v Pavlovi delší dobu: "My jsme o tom hodně diskutovali a já jsem mu říkala věci, které jsem si tehdy opravdu myslela, totiž že by člověk na sebe neměl zbytečně upozorňovat, že tím ničeho nedosáhne, jenom si ublíží. Sama jsem k volbám šla, ten lístek jsem do urny hodila stejně jako drtivá většina lidí v zemi, abych měla pokoj. Ale Pavel už takovou věc udělat nemohl, cítil by to jako zradu."
Devátého července 1981 napsal Pavel Švanda Anně dopis, v němž svou neúčast vysvětlil: "Včera večer jsem měl značně provonilý pocit, vida zklamání, zračící se ve tvé tváři. Ale nejde to, moje drahá, nejde, a já bych tam nešel ani dnes. Nedokážu myslet na vlastní budoucnost tehdy, je-li zajišťována mou loajalitou vůči zlu a mravní ubohostí ... K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? (...) Dnešní systém státní moci se konkrétně ke mně chová víc než shovívavě a stačilo by opravdu jen myslet si svoje a přikyvovat ... a mám život nalinkovaný jedna radost. Jenomže čím víc poznávám křesťanství a hlavně Písmo, tím víc zjišťuji, že to nedokážu.
Neučast u voleb ani styky s chartisty a katolíky neměly zatím pro Pavlu Švandu žádné důsledky, i když z nich měl pravděpodobně určitý strach. Státní bezpečnost ho dosud nekontaktovala, nebo to aspoň není známo. Filosof Zdeněk Pinc o něm a o svých žácích říka: "Jeho přálelé, kteří chodili do mého semináře,byli většinou Moraváci a většinou pocházeli z okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu. Jednou jsem je 'posbíral' na evangelické faře v Hrubé Vrbce u farářů Brodských, kam jsem přijel na takový neoficiální seminář, blo to asi v roce 1979. Skoro všichni se potom přesunuli do Prahy, našli si nějaké dělnické povolání, nejčastěji u pražského metra, protože tím získali možnost bydlet na ubytovně, a věnovali se neoficiální kultuře. Pavel Švanda šel úplně jinou cestou než tihle lidé, kteří byli středoškoláci, ale viděli, že studovat na vysoké škole není cesta, a přešli di 'druhé kultury'. Pavel tam sice směřoval také, snažil se být nějakým způsobem užitečný, podílel se na vydávání samizdatů, toužil po vzdělání, ale zároveň se té konfrontace se státní mocí na jedné straně velmi obával, snad až přehnaně - a na druhé straně po ní v jakémsi smyslu toužil, aby si otestoval vlastní síly - mravní, intelektuální i fyzické. To byl další jeho osobnostní rys, který mi utkvěl v paměti: potřeba ustavičně zkoušet a testovat sebe sama, stavět se před velmi obtížně řešitelné úkoly, zastávat extrémní pozice."

Italská cesta

Začátkem léta se už Pavel Švanda připravoval na cestu do Itálie, kde chtěl navštívit prastrýce Tomáše Špidlíka. Officiálně uváděným důvodem byla "individuální turistika" - jako student se chtěl seznámit s italskou historickou architeturou. Překvapivě mu bylo povoleno vycestovat. Právě to se později dávalo do souvislosti s otázkou, zda Pavla Švandu před cestou nekontaktovala Státní bezpečnost a zda se ve slabé chvíli nezavázal k něčemu, co později odmítl splnit. Maminka Ludmila Švandová mu pomáhala zařídit potřebné doklady: "Jeden můj známý pracoval v bance a za podmínky, že Pavel na Západě nezůstane, slíbil, že mu zajistí devizový příslib. Já jsem Pavla tehdy velmi prosila, ať se vrátí, a dodnes si to vyčítám. Asi to ode mne nebylo moudré, ale já jsem se nedokázala představit, co se stane, nikdo z nás si nedokázal představit, že až se vrátí, bude zabit.
Spolužák a kamarád Ivo Ondračka říká: "Já myslím, že skutečně neměl žádné potíže kvůli volbám nebo samozdatům. Ale zdá se mi divné, že ho pustili ven, a řekl bych, že je otázka, jestli ho třeba předtím estébáci nekontaktovali, jestli třeba neslíbil, že se s nimi ještě sejde, až se vrátí. Že ho pustili ven, to bylo netypické - a netypické bylo i to, že podle svědectví jednoho známého měl na žádosti o výjezd nebo co to bylo za papír škrtnuto 'individuální turistika' a napsáno 'návštěva příbuzného'."
Italská cesta byla pro Pavla Švandu nesmírně důležitá. Psal si deník, který se dá číst jako vcelku poutavý cestopis i jako připomínka, co cítil člověk, jemuž se podařilo nahlédnout do "prohnilé kapitalistické ciziny." V jednom záznamu napsal: "Stejně je to nádherný pocit. Po všem tom strachu a blábolení našeho tisku se člověk setkává s přátelstvím, důvěrou, lidé bezstarostně dávají hlídat svá zavazadla neznámými, ani stopa po strachu a nevíře." Jak už bylo mnohokrát zmíněno, Švanda měl výrazně kritické myšlení - ani jeho pohled na život na Západě tedy nebyl bezvýhradně nadšený. Zato byl doslova okouzlen svým prastrýcem Tomášem Špidlíkem a jeho přáteli, které navštívil na venkově. "Bylo to pro něj úžasně významné a úžasně obohacující," říká Ludmila Švandová. "Cestoval sám, jen s tornou na zádech, často byl bez peněz, když si je včas nevybral, ale bylo mu dobře. Poslal mi pozdrav: 'Nemám co jíst, ale jsem šťastný.' Poznával památky a architekturu, což ho obzvlášť zajímalo, ale kromě toho procházel nemocnicemi, snažil se poznat život obyčejných lidí a snažil se také setkat se známými osobnostmi, ale nevím, s kým přesně. Navštívil mého strýce, který byl tehdy na dovolené, Pavel za ním jel a setkal se s lidmi řekla bych světového významu."
Pavel Švanda v cestopise o tomtéž píše: "Jaké štěstí, říkám si, že nejsem zajatcem apriority ... Ten prostinký člověk, který se tak těžce vyjadřuje, je největší odborník na hebrejštinu, ten tlustý sedlák, co zadrhává v řeči, je rektor univerzity, ten vysoký pán v teplákové bundě, který se skoro pořád směje, hovoří čtyřmi jazyky najednou a je zbožňován malými dětmi, je můj strýc či prastrýc, je úžasné, jak mnoho ví ... Nic si nezapamatuju, jsem barbar."
Kardinál Tomáš Špidlík si zase pamatuje na vzájemné sympatie a poměrně bouřlivé teologické debaty: "Zeptal se mě /nakonec/ přímo, co si o něm myslím. Také jsem mu to bez okolků řekl: 'Budeš ještě tvrdit všelijaké hereze v zápalu diskusí. Ale žádná ti nepůjde od srdce, protože toužíš po tom, abys viděl, co vidí víra. To pak je semeno života, které den ze dne poroste. Kromě toho máš skromnost, aby ses opravil - a máš postoj k pravdě, který ti to ulehčuje.' Kdepak bych to byl tušil, že ho právě tento postoj k pravdě bude stát život."
Z Itálie se Pavel Švanda vrátil 24. srpna 1981. Byl šťastný, nadšeně o cestě vyprávěl přátelům, příbuzným i snoubence, které se svěřil, že slíbil do Vatikánu dodávat zprávy o situaci v Československu.
"Myslím, že u něj nedošlo k nějaké radikální změně názorů," říká Ivo Ondračka. "Víte, já jsem byl taky za totality venku a to byl opravdu šok, vyjet na Západ, na to zakázané území. A když se pak člověk vracel, přijížděl do mraků a do vězení. Zdá se mi, že Pavlovi ta cesta prostě pomohla, že najednou jasně uviděl, jaké jsou bariéry v jeho životě."
Zároveň však všichni jeho přátelé vzpomínají, že z Pavla Švandy začala brzy vyzařovat úzkost. Filosof Zdeněk Pinc říká, že Pavla hluboce zasáhlo setkání s Tomášem Špidlíkem: "Řekl bych, že Pavel, ač byl katolík rodem, se ocitl někde na hraně konverze. V době, kdy jsme se potkali, byl takový protestující katolík a procházel krizí zralosti. Teď se zdálo, že našel cestu, že něco objevil - a zároveň si s sebou přinesl ještě intenzivnější obavu, že se ta cesta neobejde bez potíží, že nevyhnutelně dojde ke konfrontaci se státní mocí."
Jestli StB Pavla Švandu kontaktovala, nebo ne, jestli na něj vyvíjela nátlak a k něčemu ho nutila, například k podpisu spolupráce, se nikdy nepodařilo zjistit - podle informací, které mám k dispozici, neexistuje žádný Švandův svazek, zatím se nenašly ani jiné dokumenty, které by styky s tajnou policií dokládaly. Na druhou stranu neexistence písemných dikumentů není důkaz, že Pavel Švanda se s estébáky nesetkal. Architekt Ivo Ondračka vypráví o jejich poslední schůzce v Brně. "Šli jsme po Veveří, chvilku jsme mlčeli a pak jsem se ho ptal na Itálii. Začal nadšeně vykládat, potom najednou zvážněl a řekl mi:

Pokračování. Dokončení příběhu!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010