"Dobrý den, majore Gagarine" - Velké Leváry 1921 - Kroměříž 1933

27. ledna 2010 v 13:03 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
Velké Leváry
a
Budova právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně sloužila v letech 1939-1945 jako sídlo gestapa.
Vchod do budovy, tehdy s říšskou orlicí a vojákem na stráži.
O P I S
Státní oblastní archiv v Brně
602 12 Brno, Žerotínovo nám. 3/5
Soudruh
Gustav B r o m
Preslova 28
602 00 B r n o
Naše značka 145/4/85, vyřizuje Ševčík, Brno 7.5.1985
Věc: Potvrzení o uvěznění za okupace.
Na Vaši žádost jsme prohlédli vězeňskou knihu policejního ředitelství v Brně z r. 1939, ve které je následující zápis:

"1.VI.1939, 11.30 hod.
Běžné číslo: 1911
Jméno a rodopis: F r k a l Gustav, 20.V.1921, Gross Levary, Slowakei, Student, wh. Brünn, Pragerstr. 2
Příčina uvěznění: Verbreitung kom. Flugblätter
Gestapo, Abt. II, Stein
Co bylo o něm nařízeno: Entlassen 15.VI.1939 Spielberg /Überliefert/, 8,35 Mussang".

Z uvedeného zápisu lze prokázat, že Gustav Frkal, nar. 20. května 1921 ve Velkých Levárech na Slovensku, v r. 1939 student, bytem Brno, Pražská č. 2, byl 1. června 1939 uvězněn na příkaz gestapa ve věznici policejního ředitelství v Brně na Orlí ul. č. 30 pro rozšiřování komunistických letáků. Dne 15. června 1939 byl převezen na Špilberk, jehož část užívalo tehdy brněnské gestapo jako policejní věznici. Vězeňská kniha ze Špilberka není dochována v žádném čs. archivu.
Domnívám se, že ji gestapo zničilo před koncem války spolu s ostatními svými písemnostmi.
Za správnost výpisu:
Ředitel Státního oblastního archivu v Brně
PhDr. Ladislav Doubek
Telefon 565 94, 531 47
Veselí nad Moravou
A - Gagarin dnes Jurášek
Mladé Československé republice byl sotva rok, když se ve Veselí na Moravě, pod duchovní záštitou nedávno vzniklé Československé církve, konala svatba. Třiadvacetiletý bankovní úředník Gustav Frkal z Kroměříže si bral za manželku o tři roky starší poštovní administrátorku Marii Antonii Chmelovou. Šťastná nevěsta tehdy netušila, s jak lehkovážným člověkem to vlastně spojuje svůj život a jaké trápení ji zakrátko očekává. Budoucnost nám bohudík zůstává utajena a láska, jak víme, dokáže být často slepá. A tak se stalo, co se stát mělo. Svatební smlouva byla uzavřena a životní příběh Gustava a Marie se začal odvíjet jako v dobře napsaném románu. Nejprve přišly na pořad události radostné: v březnu 1920 se mladým novomanželům narodil první syn Milan a brzy nato, 22. května 1921, druhý. Tentokrát byla zachována tradice a chlapec dostal jméno po otci: Gustav. Budoucí velký jazzman, muzikant, zpěvák, komponista a dirigent byl na světě. A sice na Slovensku ve Velkých Levárech, kam se rodiče přestěhovali záhy po svatbě, zlákáni svými americkými přáteli a vidinou rychlého zbohatnutí v zaostalé, průmyslově nevyvinuté a do té doby i nepříliš známé končině našeho nového státu. Dotován z Ameriky kapitálem ve výši 200.000 Kč pronajal si Gustav Frkal v Levárech pilu a začal obchodovat se dřevem. Bohužel neuspěl. Větší a zavedenější dřevařské firmy nestrpěly novou konkurenci, obratnými tahy vytlačily začínající podnik na okraj obchodního zájmu a ten, jakmile vyčerpal své nevelké finanční zdroje, zcela zákonitě zkrachoval. Zruinovaný podnikatel Gustav Frkal neunesl tuto prohru a zachoval se jako zbabělec. Když o Vánocích v roce 1922 odjela Marie Antonie se svými dvěma dětmi na návštěvu k rodičům do Veselí na Moravě, vyzvedl si potajnu její skrovné úspory a beze slova rozloučení navždy zmizel v Jugoslávii.
Zakrátko zemřel na tetanovou infekci někde v Černé Hoře. A tak oba chlapci svého otce vlastně nikdy nepoznali.
Mladá maminka se vrátila do Levár s odhodláním uživit a vychovat své syny sama.
Přijala místo na poště, ale znovu ji čekala pohroma.
Po převzetí peněz pro výplatu učitelů byla i s malým Gustavem přepadena, oloupena a dokonce postřelena.
Není divu, že když se zotavila ze svého zranění i z nervového šoku, nechtěla v Levárech zůstat už ani minutu.
Odstěhovala se zpět na rodnou Moravu a znovu začala pracovat ve své původní profesi.
Jako poštovní administrátorka jezdila až do roku 1931 s vlakovými soupravami po celé Moravě ... bez stálého bydliště, bez možnosti vést vlastní domácnost. Z příplatků, diet a odstupného, které měly tento tulácký život finančně kompenzovat, chtěla ušetřit na stálý byt pro sebe a své chlapce. Jiné řešení neznala. Leda snad se znovu vdát, ale k tomu se po prožité zkušenosti a se dvěma dětmi nikdy neodhodlala. Jenže jak zajistit bezpečí a potřebnou výchovu pro oba kluky? Nezbylo než svěřit je dětským domovům.
a
S nimi jsou taky spojeny první zapamatovatelné události, první zkušenosti Gustava Frkala mladšího.
a
Aby bylo jasno! Nemám rád sentiment, dokonce ho přímo nesnáším, i když si nemyslím, že jsem necitlivý nebo necitový člověk. Mužský má ale být vždycky chlap a k němu se takový ty ženský citečky jaksi nehodí. Možná že mě v tomhle směru ovlivnila právě ta tvrdá škola života v dětských domovech. Ale kdybych se podruhé narodil, chtěl bych, aby tomu bylo znovu tak! Výchova v dětském kolektivu má svoje zákony, neúprosné, ale spravedlivé, které mladému člověku otevírají oči, nutí ho o nich přemýšlet a vyrovnávat se s povinnostmi a s nezbytným řádem, bez něhož se žádný kolektiv neobejde. Mnoha rodičům bych doporučil - a mnoha jejich zhýčkaným ratolestem by to prospělo - kdyby se ocitli na pár měsíců v takovém zařízení. Naučily by se už v mládí určité samostatnosti a především žít v kolektivu pro kolektiv. Nemyslet jenom na sebe. Ale vezmu to od začátku. Když matka začala jezdit po Moravě z místa na místo, nezbývalo než nás dva kluky dát někam na vychování. Milana, který byl o něco starší, si vzala matčina sestra, ale dva jsme tam být nemohli. Čekal mě tedy dětský domov. Na Doubravník si moc nepamatuji, byl jsem ještě příliš malý, zato na klášter v Holešově už mám konkrétní vzpomínku. Dali mě tam v době, kdy jsem měl začít chodit do školy, ale mně se tam vůbec nelíbilo. Klášterní prostředí a tamní výchova mi nějak neseděly, a tak jsem prostě jednou utekl. Pochopitelně že ještě do večera mě chytili. Dva místní policajti mě našli dřepět v příkopě za keřem a šupem mě odvezli nazpět. Když mě objevili, čekal jsem výprask, ale jeden z nich mě místo toho pohladil po vlasech a povídá: "Pojď synku, všechno bude dobré, uvidíš!" Nikdy jsem na to nezapomněl! Klášter tím pro mě naštěstí skončil. Matka mě zkusila mít chvilku u sebe, bohužel nešlo to. A tak jsem putoval z rodiny do rodiny, od jedněch známých ke druhým. A taky od jedné školy ke druhé. Holešov, Všetuly, Rymice u Holešova, Zášová na Valašsku - to byly moje štace. Brzy bylo jasné, že takhle by to nikam nevedlo. Krátkou dobu jsem ještě pobyl v sirotčinci v Brně, na Falkensteinerové, a potom už přišla definitiva: dětský domov ve Veverské Bitýšce. Vychodil jsem tam celou obecnou, od druhé do páté třídy, ale to bylo celkem normální. Co bylo jiné, to byl život v kolektivu, s partou kluků na jednom pokoji. Třicet nás spávalo v takové dlouhé místnosti ... jako v kasárnách. Všecko jsme si museli dělat sami, prát, zašívat, drhnout podlahy - a k tomu se učit do školy. Můj vstup tam nebyl zrovna slavný. Kluci něco provedli, napamatuju si už přesně, co to bylo, no a vychovatelky si vzaly do prádla mě coby nováčka. Samozřejmě jsem všechno vyžvanil. Na ten výprask, který jsem od kluků dostal, nikdy nezapomenu! V sobotu se pak jako obvykle myla podlaha. Dali mi kýbl, hadr, kartáč a mýdlo a k tomu tři prkna, která jsem měl vydrhnout po celé délce místnosti. Když jsem byl asi ve třetině, byli ostatní už u konce. Najednou mě někdo kopl do zadku a povídá: "Padej, smrade, dyť už nemožeš!" A dodělal to za mě. Byl to právě ten kluk, co mě před pár dny, když jsem žaloval, mlátil nejvíc. I to byla škola života! Moc mi později pomohla. To bylo veliký moje štěstí, že matka rozpoznala moje muzikantské vlohy a jednou na Ježíška mi do Bitýšky - chodil jsem, myslím, do třetí třídy - přivezla housle. Navíc mi předplatila hodiny u místního učitele, nějakého pana Baumanna. A to bylo další štěstí, poněvadž ten člověk mě tak zapálil, že jsem na ty housle vrzal od rána do večera. No a za dva roky, když jsem pak opouštěl Veverskou Bitýšku, byl jsem na tom už tak dobře, že jsem na dětské besídce zahrál na rozlúčku Schumannovo Snění.
A - Gagarin dnes Jurášek
Matka se v tom čase už finančně zmohla natolik, že si v Kroměříži na Brandlově ulici pronajala půl domku a oba chlapce si vzala k sobě. Gusta složil úspěšně přijímací zkoušku a od září 1931 se stal studentem kroměřížského gymnázia.
Jenže hned vedle toho gymnázia byla hudební škola Moravan. To bylo moje neštěstí. Nebo štěstí? Zkrátka byl jsem tam víc než v gymplu a podle toho jsem taky dopadl. Totálně jsem propadl. Když jsem viděl, jak to mamu zničilo, zopakoval jsem si první třídu ještě jednou - tentokrát s vyznamenáním. Důležitější ale bylo, že za ty dva roky, co jsme žili v Kroměříži, jsem v Moravanu absolvoval celého Ševčíka, což byl ohromný základ pro moji další muzikantskou kariéru.
A - Gagarin dnes Jurášek
Kroměříž měla ovšem pro mladého Gustava ještě jiné půvaby. Po šesti letech života v ústavech se najednou ocitl v úplně novém světě. A navíc měl naprostou volnost. Bohatě toho využíval.

Kluci ze školy mě začali tahat na fotbal na Hanáckou Slávii. A to byl tehdy tým. Samí skvělí borci - v čele s Jožkou Silným. Od té doby jsem se stal strašným fotbalovým fandou - a zůstal jsem jím dodnes. Samozřejmě že i my kluci jsme se honili za merunou a napodobovali své slavné vzory.
Rád jsem se ale taky loudal jen tak po městě a obdivoval honosnou kroměřížskou architekturu,
kostely,
zámek,
Květnou zahradu.
No a doma ...? Nejčastěji jsem se přehraboval v knihovně. Mama měla obrovskou knihovnu, se spoustou knih, sama taky psala, dvě z nich jí dokonce vyšly tiskem. Jedna se jmenovala "Vzhůru srdce" a druhá "Meditace života". Kam se obě ty knížky poděly nevím, ale pokud si vzpomínám, nebylo to nezajímavé čtení. Obsahovaly spoustu moudrých myšlenek, úvah a ponaučení, které matce diktoval do pera sám život, a ona je chtěla poslat dál. Ovšem nejvíc jsem tehdy hltal Flammariona a Lodgeho, knihy o nesmrtelnosti lidské duše a o životě posmrtném. Jejich prostřednictvím jsem vlastně poprvé nahlédal do velkých tajemství lidského bytí a života vůbec, do oblastí, o nichž lidstvo nebude mít zřejmě nikdy zcela jasno. Přiznám se, že ačkoliv to pro mě byla témata navýsost přitažlivá a dráždivá, do hloubky jsem se jimi tehdy, v těch svých třinácti čtrnácti letech, nezabýval. Teprve daleko později, po mnoha a mnoha zkušenostech a osudových náhodách, jsem se k nim začal vracet a hledal v nich odpovědi na vědomě kladené otázky po smyslu všech věcí.
A - Gagarin dnes Jurášek
Teď jsme ovšem pořád ještě v Kroměříži, třebaže ne nadlouho. V třiatřicátém roce dostala paní Frkalová konečně stálé místo v Brně, sehnala tam i byt - zprvu v ulici na Pískách 40, později v Nové ulici 79 - a z Gustava se stal definitivně Brnák. Pravověrný a celoživotní.
Hrad Špilberk v Brně
Souhra šťastných náhod vine se životem Gustava Broma - a tedy zcela zákonitě i životem jeho orchestru - jako červená nit. Ta z 12. dubna 1961 měla však ve svých důsledcích vpravdě osudový význam. Doslova přes noc jej posunula do popředí zájmu všech sdělovacích prostředků, politických oficialit i všech vrstev českých a slovenských rozhlasových posluchačů a televizních diváků. Písnička "Dobrý den, majore Gagarine" nebyla pravda žádným uměleckým veledílem, ale byla melodicky přístupná všem generacím a především postihla atmosféru obecného vzrušení, a nestyďme se říci, spontánního obdivu lidského rodu k onomu odvážnému, sympatickému muži, který se jako první ocitl na oběžné dráze mezi nebem a zemí.
Moskva 12. dubna 1961 (TASS)
V Sovětském svazu byla 12. dubna 1961 vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země první kosmická loď "Východ" s člověkem na palubě. Kosmonautem pilotem kosmické lodi "Východ" byl občan Svazu sovětských socialistických republik letec major Jurij Alexejevič Gagarin. Start kosmické vícestupňové rakety byl úspěšný, a když kosmická loď získala první kosmickou rychlost a oddělila se od posledního stupně nosné rakety, zahájila let kolem Země. Podle předběžných údajů činila doba oběhu kosmické lodi kolem Země 89,1 minuty; minimální vzdálenost od povrchu Země (v perigeu) činila 175 km a maximální vzdálenost (v apogeu) 302 km; rovina oběžné dráhy svírala s rovníkem úhel 65 stupňů 4 minuty. Kosmická loď s kosmonautem vážila 4725 kg bez posledního stupně nosné rakety. S kosmonautem Gagarinem bylo navázáno a udržováno dvoustranné radiové spojení. Palubní krátkovlnné vysílače vysílají na frekvenci 9,019 megahertze a 20,006 megahertze a na ultrakrátkých vlnách 143,625 megahertze. Radiotelemetrickým a televizním systémem byl pozorován stav kosmonauta za letu. Vypuštění kosmické lodi "Východ" na oběžnou dráhu kolem Země přestál astronaut Gagarin uspokojivě. Systémy, která zajišťovaly potřebné životní podmínky v kabině kosmicé lodi, fungovaly normálně. Podle údajů, získaných z paluby kosmické lodi "Východ" byl pilot kosmonaut major Gagarin v 9,22 hod. moskevského času nad Jižní Amerikou a vysílal: "Let pokračuje normálně, cítím se dobře." Na dotaz ze Země, jak se mu daří, major Gagarin odpověděl:
a
"Daří se mi dobře. Cítím se výborně. Pokračuji v letu, všechno jde dobře. Stroj pracuje normálně."
a
Jurij Alexejevič Gagarin - oficiální portrét
Ostrava 12. dubna 1961
zpívá Gustav Brom
Mladá fronta, 13. dubna 1961
V 10 hodin 25 minut moskevského času, kdy kosmická loď "Východ" s kosmonautem majorem Gagarinem obletěla zeměkouli podle programu, bylo zapojeno brzdící zařízení a kosmická loď začala sestupovat ze své dráhy, aby přistála v určené oblasti Sovětského svazu. Po úspěšném splnění určené výzkumu a programu letu sovětská kosmická "Východ" 12. dubna 1961 úspěšně přistála v 10,55 hodin moskevského času v určené oblasti Sovětského svazu.
Zleva: Nikita Sergejevič Chruščov a John Fitzgerald Kennedy v roce 1961
V zahraniční politice prosazoval Nikita Sergejevič Chruščov politiku "koexistence" kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou.
Mao Ce Tung
Přes nesporné zásluhy o zmírnění totalitního režimu v Sovětském svazu zůstal Nikita Sergejevič Chruščov po celý život věrný schématům marxisticko-leninské ideologie. Pevně věřil v konečné vítězství komunismu a v "socialistické vymoženosti", což ho dovádělo k výrokům typu "My vás," to je Západ "pohřbíme" a podpoře levicových povstalců po celém světě.
Zleva: Ernesto Che Guevara a Fidel Alejandro Castro. Dva za všechny ...
Proslul bušením botou do stolu v OSN při své návštěvě USA v říjnu 1960 - click here
Za jeho éry nastala tzv. Karibská krize ...
... a byla zbudována berlínská zeď (stavba zdi v listopadu 1961).
Pokus o zvýšení zemědělské produkce rozoráním celin skončil neúspěšně.
To, že byl Jurij Alexejevič Gagarin občanem Sovětského svazu, se v té době nebralo jaksi v potaz. A bylo to tak správné.
"Dobrý den, majore Gagarine" - click here
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Kluk u počítače pohyb. obr.
Věnováno synovi.
šipka do prava
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010