Článek, který vyšel před rokem a je stále aktuální

19. ledna 2010 v 20:49 | Prokop Remeš, František Kočka |  01/2010

Jaké je vlastně pozadí takzvané kuřimské kauzy?

Na tuto otázku nebyla dána jednoznačná odpověď.
(12.4.1952 Praha-Troja)
Spoluzakladatel Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů
Předseda společnosti pro hagioterapii a pastorační medicínu.
Ženatý. Otec dcery a syna

"Krutostí, které odhalila takzvaná kuřimská kauza, jsme schopni všichni," říká psychoterapeut Prokop Remeš

V pozadí celé záležitosti mohla být nejspíše i sektářská manipulace. Z pohledu religionisty a psychiatra Prokopa Remeše jsou u nás poslední roky ve znamení silné sektářské aktivity.

Podobných skupin je kolem nás nesporně víc, aniž o tom máme nejmenší tušení, říká religionista Prokop Remeš.

Rozhovor s MUDr. Prokopem Remešem:

Položil jste si někdy otázku, v jakém stavu by dnes byli týraní bratři Ondřej a Jakub, nebýt jednoho souseda, co měl doma miminko a "chůvičku"?

Ano, a raději to nechci domýšlet. Co mě děsí, je ona naprostá nepravděpodobnost odhalení. Podobných skupin je kolem nás nesporně víc, aniž o tom máme nejmenší tušení.

Myslíte, že i tak bizarních a zamotaných?

Těžko říct. Kuřimský případ je mimořádný v rozsahu manipulace, její intenzitě i extenzitě. Všimněte si, kolik lidí v tom jelo a kolik bylo ochotno se intenzivně angažovat pro nějakou holku, aniž bychom pořádně věděli proč. Soud rezignoval na to, aby se pokusil objasnit pozadí kauzy, byť to veřejnost čekala.

Nad chováním Kláry Mauerové si většina lidí řekne, tohle se mi nemůže stát. Existují nějak disponovaní jedinci, kteří manipulaci podlehnou snáz?

Obávám se, že manipulovatelný je v podstatě každý. Už před čtyřiceti lety ukázal americký psycholog Stanley Milgram, jak dalece jsou lidé ochotni poslouchat autoritu, i když je v konfliktu s jejich svědomím. V experimentu zjišťoval, kolik lidí by bylo ochotno dát člověku na pokyn nějaké autority smrtící šok. Účastníci pokusu dostali za úkol hrát učitele, kteří svým žákům při chybných nebo žádných odpovědích mají dávat stále silnější elektrické šoky až k nebezpečí smrti. Profesor jim ovšem namluvil, že zkoumá vliv bolesti na učení a zároveň dobrovolníky ubezpečil, že on sám na sebe bere veškerou zodpovědnost.

Tuším, že závěry onoho pokusu nevyzněly pro lidstvo nijak lichotivě...

Nevyzněly. Třiašedesát procent "učitelů", mužů i žen, dovedlo experiment až na konec stupnice, a to i vzdor obavám, že by mohl "žák" zemřít. Stačilo jim říct, že tím pomáhají vědeckému poznání. Přitom se odhadovalo, že takové reakce bude schopen tak jeden člověk za sta. Podobné výsledky se potvrdily v různých variantách pokusu, následně opakovaných v dalších zemích. Popravdě, v určité situaci je skoro každý člověk schopen udělat cokoliv hrozného.

Ale v té míře ochoty se snad zaplaťpánbůh lišíme, ne?

Jistěže. Náchylnější k manipulaci bývají paradoxně lidé, co se umí nadchnout pro ideály. Do sekt nevstupují žádní cynici. Ani jedinci mdlého ducha či gauneři, ale právě ti citlivější z nás, co trpí větší nejistotou, zda něco nedělají špatně. Lidé, kteří jsou citliví k pocitům viny.
Když jsem mluvila s matkou tyranského dua, Eliškou Mauerovou, líčila mi tato distingovaná dáma, v jak harmonickém prostředí dcery vyrůstaly. Je možné, že rodiče někde výchovně selhali, aniž by to tušili?
S takovým závěrem bych byl opatrný, máme málo informací. Chování všech žen z rodiny Mauerových na mě působí hodně zvláštně. Řekl bych, že v té rodině nějaký problém byl.

Kdo je kdo jeho očima

Klára Mauerová

"Oběť kuřimské kauzy. Byla na ni uplatněna ta nejhnusnější forma manipulace vsugerovali jí pocit viny, že není dobrou matkou."

Kateřina Mauerová

"Manipulátorka a záhadná bytost. Asi dobře ví, proč odmítla sexuologické vyšetření."

Jednou jsem od vás slyšela větu, že sektářská atmosféra vládla i v Kulínského sboru Bambini di Praga. Co jste tím myslel?

Sektářské klima může nastat v různých skupinách, kde má někdo obrovskou autoritu, což se v prostředí pěveckého sboru přímo nabízí. Ambiciózní dívky tam mezi sebou soupeří, aby se staly favoritkami sbormistra. Jen představa, že byly oběti, se mi moc nezamlouvá. Leda tak vzhledem ke svému věku.

Vážně? Tenhle kontroverzní názor bych od vás nečekala...

Přitom jde o docela běžnou situaci, kterou lze pozorovat v různých kolektivech. Charizmatický šéf a jeho fanynky ochotné pro něj udělat téměř cokoliv. Sektářské prvky vidíme i v některých firmách.

Jiří Adam, léčitel a sektář inspirovaný Hnutím Grálu, který loni zemřel, a který podle obžaloby zotročoval seniorky. Nemá u nás alternativní medicína ještě větší šance než sekty?

Já bych dokonce řekl, že víra v léčitele je nový fenomén současnosti, specifický právě pro Čechy. Vyvěrá z nedůvěry v tradiční církve u nás. V případě léčitelských autorit jsme s to pustit svou náboženskost ze řetězu. V moc rozličné magie u nás věří až 60 procent lidí, takže ideální terén pro rozličné podivíny.

Jako byl grálista Adam?

Takových Adamů je. Vzpomínám si na jednoho muže, který o sobě tvrdí, že je reinkarnovaný svatý Josef. Protože se mu to prý před dvěma tisíci lety s Ježíšovou výchovou moc nepovedlo, je teď tady, aby zničil všechny církve. Zatímco v sousedním Polsku by se lidé zašli poradit za panem farářem a takového reinkarnovaného Josefa by hnali, u nás se podobným blouznivcům daří. Chybou je, že vnímáme církve jako něco parazitujícího, přitom to jsou po staletí plně socializované náboženské skupiny. Tam, kde je tato socializační role uprázdněna, vzniká prostor pro různé patologie.

Existuje podle vás gen víry, jak o tom hovoří někteří vědci?

Pokud tomu tak je, znamená to, že víra je evolučně vyselektovaný prospěšný znak. V evoluci se totiž udrží pouze to, co je pro přežití výhodné. Když tedy připustíme existenci genu víry, máme ho všichni. Jen je u někoho potlačený. Češi rádi obviňují církve z moralizování a přitom sami mají od nepaměti sklon moralizovat. Vemte si třeba husity, vždyť to byl takový dnešní Taliban. Také přišli s tím, že je třeba stoprocentně dodržovat morálku, a popravovali ty, co se jí protivili. My se dnes v dějepise smějeme tomu, jak křižáci prchali od Domažlic. Ale oni měli zatracený důvod se bát husitů, vyhlášených brutalitou. Afghánské děti se možná stejně vysmívají dnešním vojákům Západu.

Založil jste nový léčebný směr, takzvanou hagioterapii. Můžete vysvětlit, jak tato metoda funguje?

Zjednodušeně řečeno jde o léčbu pomocí biblických příběhů. Přestože jsme málo religiózní a lidé u nás Bibli moc neznají, pociťují k ní úctu, berou ji jako mimořádnou moudrou knihu. Zatímco v USA platí Bible za svého druhu učebnici o člověku, evropský psychoterapeutický směr ji chápe spíš jako zrcadlo, skrze které může člověk nahlédnout sám sebe.

To je šedivá teorie. Jak vypadá taková léčba v praxi?

Ve skupině se předčítá nějaký biblický příběh a každý se snaží říct, jaké emoce v něm tento příběh vyvolává. A není to jen pro věřící. Rozebíráme příběhy a na leccos přitom přijdeme. Třeba král Herodes, když měl strach, že ztratí moc, dal povraždit spousty betlémským nemluvňat. Každý si přitom řekne - ne, tohle nejsem já. Jenže čím se lišíme od Herodesa, když se u nás dělá pořád třicet tisíc interrupcí ročně? Vím, to je kontroverzní pohled, ale při této formě existenciální psychoterapie není podstatné dojít k jednotnému náhledu na věc.

Jaké diagnózy se dají hagioterapií léčit?

U nás tuto metodu používáme k léčbě závislostí, takže alkoholiků, toxikomanů. To ale neznamená, že by se jí nedalo používat i jinde.

Zkuste to popsat na nějakém konkrétním případu...

Kdysi mě oslovila sedmnáctiletá dívka, která byla dva roky na heroinu. V ordinaci se mi svěřila, že ji ve třinácti letech znásilnil neznámý muž. Je prokázané, že řada narkomanek sáhla po drogách právě následkem nějakého sexuálního traumatu. Ve skupině jsme s ní probírali příběh o vzkříšení Lazara, který je volán z hrobu. Přítomní hledali odpověď, co oni sami v sobě uzavírají kamenem, co v nich "zahnívá" a oni se bojí to otevřít. Sbírali sílu, jak opustit pomyslný hrob a vystavit se čerstvému vzduchu.

Té dívce se to podařilo?

Ano, dokázala s heroinem skoncovat. Ale jak moc je tato metoda účinná, se dá statisticky těžko vyhodnotit.

Jak jste se vůbec k hagioterapii dostal?

V době totality jsem se pohyboval v podzemní církvi, stejně jako třeba Tomáš Halík nebo Ivan Štampach. V té době už jsem měl medicínu a mé podzemní studium teologie mělo být
ukončeno jáhenským svěcením. K tomu už nedošlo, přišla revoluce. Díky tehdejšímu osvícenému šéfovi psychiatrické léčebny Zdeňkovi Bašnému jsem se totiž mohl pastorační terapií a hagioterapií zabývat přímo v Bohnicích. Doplnil jsem si pak atestaci z psychiatrie.

Jak jdou tyhle ponory do duše dohromady s vaší druhou odborností - s gynekologií?

Skvěle. Tak odlišné věci se totiž dobře vyvažují. U pomáhajících profesí je nebezpečí, že lidé rychle vyhoří, že jim práce lidově řečeno začne lézt na mozek. Takže je občas prima si sáhnout na to tělo.

K závěru roku sekty často situují konec světa. Proč v těchto dnech roste pověrčivost a náchylnost uvěřit různým prognózám?

Tajemno pokouší i střízlivé jedince. Třeba taková numerologie či astrologie. A na konci roku si snáz ospravedlním i návštěvu kartářky. Když si někdo rok dopředu objedná svatbu 8. 8. v 8 hodin, taky si říká, co kdyby to náhodou fungovalo? Touha po smyslu je totiž jednou ze základních životních potřeb. Nedokážeme žít s pocitem absurdity, pomíjivosti. Pak trpíme.

Na ztrátu smyslu lze i zemřít, že?

To je mnohokrát ověřená pravda. Existuje celá jedna psychoterapeutická metoda zvaná logoterapie, vycházející z freudovské psychoanalýzy. Jejím zakladatelem je neurolog židovské národnosti Viktor Emanuel Frankl, který přežil tři koncentrační tábory. Popisoval třeba, jak někteří vězni najednou odmítli vstát ráno z kavalců, i když na ně kápové řvali. Nastala u nich naprostá ztráta vůle k životu a vzápětí zemřeli.

Ale patolog by přece musel zjistit nějakou objektivní příčinu smrti - například hlad...

Nemusel. To je totéž, jako když zemře jeden z manželů, kteří spolu ve svornosti prožili celý život. Ten druhý ho bez zjevné příčiny zakrátko následuje. Je normální, že se v těžkých životních situacích ptáme, proč se to stalo zrovna mně. Znal jsem jednoho mafiána a byl to docela gauner. Jednoho dne přišel o dítě a vysvětlil si to tak, že je to kvůli jeho špatnému životu. Pocit viny ho nakonec dovedl k víře v Boha.

A přestal být gaunerem?

Přinejmenším se snaží žít lepším životem. Nu... je z něj takový trošku transformovaný gauner.

Takže stačí najít smysl života a jsem v pohodě?

Podle Viktora Emila Frankla je otázka, jaký má život smysl, položena špatně. Správně zní: Jaký smysl chci dát svému životu? Pravdou je, že prožitek smyslu dokáže být silou, která nám může pomoci unést i ty největší strázně.

Tolik článek, který vyšel v prosinci 2008.

Prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, Dr., h. c. mult.
(26.3.1905 Vídeň- 2.9.1997 Vídeň)
neurolog, psychiatr a psycholog

Jako první Rakušan obdržel 17. března 1994 v Brně zlatou medaili Masarykovy university.

Dne 7. dubna 1994 mu byl udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.

V roce 1995 zveřejňuje svou autobiografii v knize "Was nicht in meinen Büchern steht" (Co v mých knihách není).

V roce 1996 je jmenován čestným občanem města Vídně.

Dne 21. října 1996 přednáší naposledy na lékařské fakultě vídeňské university

Dnes má již čtenář mnoho možností seznámit se s Franklovou biografií, a to především díky jeho knihám, které vyšly v češtině.
Viktor Emil Frankl se narodil 26.3.1905 ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.
Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.
V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.
Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: "Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*." Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning".
O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".
Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.
Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány.
V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.
V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby.
Dcera: Gabriela
Vnoučata: Alexander a Katharina
Pravnučka: Anna Viktoria.

Knihy Viktora Emila Frankla v češtině:

Dynamika a hodnoty. Československá psychologie XXXIV, 1990, č. 6, s. 552-547.




Vůle ke smyslu. Cesta, Brno 1994.




Lékařská péče o duši. Cesta, Brno 1994.




Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1994.



A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské
nakladatelství, Kostelní Vydří 1996.



Co v mých knihách není. Autobiografie. Cesta, Brno 1997.




Psychoterapie pro laiky. Cesta, Brno 1998.




Teorie a terapie neuróz. Grada, Praha 1999.




Frankl a jeho vědecká práce v datech.




Převzato z diplomové práce - FF UK - Praha 2000




Pokračování - click here!


 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010