Toulky českou minulostí. Následek kongresu vídeňského ... Nemanželské dítě Dorothey Zaháňské ...

6. prosince 2009 v 16:13 | Josef Veselý |  12/2009
a
Krev není voda. To si uvědomovala i autorka příběhu o nejslavnější české babičce. A možná si to uvědomovali i jiní. Třeba o tom spolu mluvili. Možná něco tušil spisovatel a básník Václav Čeněk Bendl, když Boženě Němcové adresoval svůj dopis takto: "Její Blahorodí paní, paní Dorothea Němcová, manželka c. k. vrchního finančního komisaře, Praha, Řeznická ulice 1360, 3. patro." Co tím chtěl Bendl napovědět, že ji takto tituloval? A proč ji přejmenoval na Dorotheu? Byla to narážka na nejmladší sestru vévodkyně Kateřiny Zaháňské Dorotheu? A proč právě na ni? Jak uvádí dr. Helena Sobková, autorka kniha o Tajemství Barunky Panklové, podobnost těch dvou žen, vévodkyně Dorothey a Boženy Němcové je až neskutečná. Jen ten, kdo nechce vidět, ji nevidí. "Malá Dorothea byla spíše zvláštní než přímo hezká se svýma (k obličejíčku nepoměrně) velkýma očima, které poz­ději způsobily tolik neštěstí," napsala o Dorothee jako dítěti její přítelkyně, Emilie von Binzerová, zatímco o něco málo později (podle výpovědi současníků) "byla už v patnácti Dorothea obdivuhodně krásná." Pro studium podob obou žen jsou k dispozici jednak malby, jednak (u Boženy Němcové) i několik fotografií. "Nejvýraznějším znakem, společným u Dorothey i u Boženy, jsou černé až modročerné vlasy, a velké, hluboké oči," píše se v knize dr. Heleny Sobkové Tajemství Barunky Panklové. "Také nos je u obou žen dlouhý se hřbetem ohnutým a mírně rozšířeným na rozhraní první a druhé třetiny jeho délky. Nosní křídla jsou malá. U obou žen je vytvořen krásný ušní lalůček, v obou případech nepřirostlý. V tváři Boženy Něm­cové jsou i jiné prvky, jako širší brada, jinak formované nadočnicové oblouky a nápadně vysoké a široké čelo, které připomínají Dorotheu. Obě ženy také mají poněkud vysedlé lícní kosti." Němec Willy Norbert ve svém článku o zaháňském zámku se zmínil i o Dorothee. "Ne že by byla vysloveně krásná, avšak právě tato nedokona­lost způsobila šarm poněkud širších lícních kostí, mezi nimiž se vyjímal mandlový tvar tmavých očí. Zde je právě to, co tvoří slovanský rys její tváře." Barva očí Boženy Němcové byla podle dochovaných por­trétů i podle několika svědectví tmavě zelená, Dorothea je měla (podle jedné výpovědi) v dětství modré, později do hněda, lemované modrým proužkem. Podle dru­hého svědectví byly i její oči zelené. "Řasy měla tak dlouhé, že jí sahaly až do obočí, když se podí­vala vzhůru," to o ní napsala opět její přítelkyně už z dětských dob Emilie von Binzerová. "Její oči neobyčejně zářily, hned jemně, hned moudře, jak chtěla. Neměla hezké ruce, sama je považovala za ještě ošklivější, než byly. Proto nosila ráda rukavice." Dorothea hodně a ráda psala, což nelze říct o žádné z jejích sester. Její vnučka, hraběnka Radziwillová, vydala čtyři silné svazky s tisícem dopisů, které napsala Dorothea svému příteli Bacourtovi. Také korespondence Boženy Němcové je rozsáhlá. Na ženu 19. století odvážná; hloubkou a původností myšlenek neobvyklá. "Její sloh byl jasný a lehký" - toto je další svědectví o Dorotheiných schopnostech. "V jejích textech se často objevovaly přiléhavé obraty. Měla potřebu psát a k tomu zvolila formu vzpomínek z dětství." Řeč je o Dorothee, nikoli o Boženě Němcové, i když totéž by se mohlo napsat i o české spisovatelce. "Duch její směle se hroužil do hlubin lidské společnosti, zpytuje přitom nejtajnější záhyby srdce lidského, a nač třeba mnohý muž se nebyl odvážil, tu hravě vniká její duch a v čele mužů jme se bojovat za ty nejsvětější zájmy lidstva." Napsal o Boženě Němcové v roce její smrti Jan Erazim Sojka. "Je naší povinností ji zachránit a zabránit každému skandálu." píše stará paní vévodkyně v dopise své starší dceři Kateřině. Narození nemanželského dítěte by byl skutečně skandál, jaký si taková vážená rodina nemohla dovolit. Otcem tohoto dítěte měl být pan hrabě Clam-Martinic. Karel Jan Nepomuk hrabě Clam-Martinic byl o rok starší než Dorothea. Narozen v Praze, po své matce pocházel ze starého českého rodu Martiniců. Byl mezi těmi, kdo eskortovali francouzského císaře Napoleona na ostrov Elbu. Zřejmě všestranně šikovný člověk. Hrabě si vydobyl pozoruhodné jméno i jako spisovatel. Ve svých spisech prokázal vzácný smysl pro přesnost výrazů, uměl málem slov vystihnout podstatu věci. Byl také velkým příznivcem a znalcem výtvarného umění. Dal uspořádat a doplnit rodinnou galerii předků a svým darem umožnil českému malíři Josefu Vojtěchu Hellichovi delší studijní pobyt v Itálii. (Drobná poznámka: Hellich je autorem nejznámějšího obrazu Boženy Němcové.) S tímto přitažlivým šlechticem strávila Dorothea v roce 1814 silvestrovský večer, a možná právě v té době mezi nimi vzplanula vzájemná láska, která se před vídeňskou společností neutajila. Stále častěji byli vídáni spolu. A těm dvěma se narodilo dítě. Tedy: pravděpodobně se narodilo. Kdy a kde to bylo, o tom důkazy neexistují. Podle všech písemných zpráv lze vyslovit úvahu, že se dítě mohlo narodit začátkem února ve Vídni. Možná to byl 5. únor. Křestní záznam Barbory Novotné, později Panklové, ještě později Němcové uvádí také 5. únor, ovšem roku 1820. Jistý pan Friedrich Gentz, známý německý novinář, tajemník kancléře Metternicha a přítel vévodkyně Kateřiny a jejích sester, si psal deník. Den po dni. Jsou v něm i zprávy, s kým se setkal, a taky o Dorothee. Ta se vyskytuje v Gentzově deníčku skoro pořád. "6. listopadu 1814." To bylo první datum, u kterého se ta dvě jména ocitla v těsném sousedství. "Hrabě Clam. Dlouhý rozhovor o jeho nové vášni pro Dorotheu Périgordovou." Oba dva, Dorothea i Karel se Gentzovi svěřovali se svými city a on hrál roli posla lásky. To trvalo až do května 1815. Pak byli milenci na čas odděleni, Clama-Martinice volala služba, byl totiž pobočníkem maršálka Schwarzenberka. Ani Dorotheu ve Vídni nic nedrželo, musela však počkat, až se přiblíží závěr kongresu. "Po dalších měsících se oba milenci setkali v Paříži. Sem se po pádu Napoleona přemístila většina účastníků vídeňského kongresu. Jak se lze dočíst v deníku Karla Clam-Martinice, měla pařížská veřejnost možnost sledovat vztah Dorothey a jejího vídeňského nápadníka. Dorothea byla rozhodnuta vymanit se z pout svého nešťastného manželství, ale rozvod nepřicházel pro jejího muže jakožto francouzského katolíka vůbec v úvahu a pro ženu byl legální rozchod jen velmi těžko dosažitelný. K tomu se neukázal být její muž tak lhostejným, jak se dalo očekávat - několik dnů po Clamově příjezdu vyzval svého soka na souboj. Ráno 31. července 1815 dochází k utkání šavlemi a duel končí pro Dorotheina muže sečnou ranou přes čelo." Nebyl však jediným, komu vadil Dorothein vztah. Dá se předpokládat, že jím nebyla nadšena ani její maminka a sestry, a to je víc než pravděpodobné a nasvědčují tomu i zmínky v dopisech staré paní vévodkyně. Ovšem nejvíc jím trpěl i strýček jejího manžela. Jeho jméno: Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord. Což byl svého času Napoleonův ministr zahraničí. Osud jeho císaře ho nepostihl, neboť pan kníže připravoval už od roku 1809 státní převrat. V roce vytvořil prozatímní vládu a připravil návrat krále Ludvíka XVIII. Jako jeho ministr zahraničí a předseda vlády docílil uznání rovnoprávného postavení Francie na vídeňském kongresu. Talleyrand nebyl nikdy ženat, ale měl několik nemanželských dětí. (Údajně měl mít na svědomí zplození malířů Delacroixe a Goyi, ale to potvrzeno samozřejmě není.) Kromě toho, že Dorothea byla manželka jeho synovce a tím pádem jeho neteř, byla i jeho dlouholetou milenkou. "Talleyrand byl zamilován jako osmnáctiletý mladík" - ono se už tenkrát nic neutajilo. Mezitím se nad vztahem Clama-Martinice a Dorothey začalo stmívat. V lednu roku 1816 se ti dva rozloučili a už nikdy se nesetkali. 29. ledna 1816 neměla matka (tedy stará paní vévodkyně) ve Vídni o Dorothee ještě žádnou konkrétní zprávu, jak to dopadlo s těhotenstvím její dcery. "V Miláně 106. ledna 1816. Spoléhám na Váš důvtip, který shledá zcela určitě, že je třeba udělat vše pro záchranu Dorothey a jejího zachování pro její děti. Dopisy Dorothey jsou trapné ve všech smyslech slova. To je všechno, co Vám říkám, abych neříkala více. Čekám Vás ve Vídni a Dorothea nepojede do Itálie. Doufám, že uděláte vše, abyste přivedla svou sestru k rozumu a k jejím dětem." To bylo napsáno francouzsky. Další dopis, ve kterém stará paní vévodkyně své dceři Kateřině opět (jak tehdy bylo zvykem) vyká a který napsala tentokrát v němčině, dokazuje, že se Kateřina připravuje na návrat do Vídně a že její sestra Dorothea je těhotná. "V Paříži 29. ledna 1816. Milé dítě, mé myšlenky Vás hledají a děkují Vám za dobré přání a za Vaše podrobné dopisy, týkající se předmětu, který nás společně zajímá. Leč Vaše psaní mě nenaplňují nadějí a starosti zůstávají stejné. Jde o starosti s Dorotheiným devítiměsíčním tělesným stavem." Podle dopisu z 15. února se však zdá, že už věděla, na čem je. Těhotenství a porod nemanželského dítěte je sice krajně intimní záležitost, ale jistě se ji nepodařilo utajit beze zbytku. O novorozence musela být vyvinuta potřebná péče. Ještě větší starost však byla o to zahladit stopy. A to se podařilo. Beze zbytku. Tedy: skoro. "Dopisy, psané matkou v lednu a únoru 1816 nejstarší dceři Kateřině Zaháňské, jsou dokladem, že Dorothea čekala po vídeňském kongresu nemanželské dítě. Mělo se narodit už v roce 1816, a to s velkou pravděpodobností začátkem února ve Vídni. Ze situace logicky vyplývá, že otcem novorozence mohl být Karel Clam-Martinic. Péčí o celou záležitost byla matkou pověřena nejstarší dcera a hlavní dědička kuronského jmění a nositelka titul vévodkyně von Sagan. Kdyby byla tímto dítětem Barunka, bylo by zároveň i vysvětleno, proč se dítě usazuje později právě v Ratibořicích. Zde bylo možno vykonat dohled nad jeho vývojem, aniž by padl stín podezření na Dorotheu. Zároveň bychom dostali i odpověď na otázku, proč starostlivost Kateřiny Zaháňské není tak výrazná, jak ji známe o Marii, dceru nejbližší její sestry, nebo o Emilii, která měla doslova nahradit stejně starou, ale ztracenou její nemanželskou dceru Gustavu. Dorothea je sestra vzdálená bydlištěm i věkem, navíc vlastní jen po matce. Vztah obou sester není vřelý, sliby dané matce se však zřejmě plní." Vévodkyně Kuronská, která přebírala dříve hlavní starost o nemanželské děti svých dcer, stárla a začala churavět. Také Kateřině se v roce 1820 pomalu blížil čtyřicátý rok života. Měla u sebe devatenáctiletou schovanku Emilii a patnáctiletou Marii a byla nově provdána za hraběte Schulenburga. To všechno byly důvody, proč k sobě nevzala čtyřleté děvčátko jako svou další schovanku. A záznam o Barunčině narození? Mohl se pořídit dodatečně. Jím bylo potvrzeno, že jeho matkou je Terezie Novotná. Správné datum ale nemělo být nikdy zveřejněno. Falešný údaj měl definitivně zahladit stopy a odvést pozornost. Dokument, který by tyto úvahy jednoznačně potvrdil, nalezen nebyl. Zatím.
a
Božena Němcová
a
s
paní kněžna zaháňská
c
rakouský kancléř Metternich
a
Je Božena Němcová odloženou dcerou ...
a
a
Zatím nevíme ...
a
zcela jistě!
a

Začátek citace z knihy "Babička" vydané v roce 1957:

a

SNDK

Nesmrtelné památce Boženy Němcové

Babička.

Obrazy venkovského života

od

Boženy Němcové

a

Kreslí

Adolf Kašpar

Praha 1957

Státní nakladatelství dětské knihy

Vysokorodé Paní

Paní

Eleonoře hraběnce z Kounic,

rozené

hraběnce Voračické z Paběnic

paní řádu hvězdokřížového,

členu mnohých dobročinných ústavů

a.t.d.

ve vší úctě

věnuje

Božena Němcová

Daraus siebst du, dass die Armen nicht so ganz elend sind, wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns eimbilden und selbst besitzen!

(Gutzkow, Ritter vom Geiste)

a
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknuv v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štědcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí!Ty jsi ale vždy říkala: "Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

I.

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila. Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé esničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučatkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzala staré Bětce s doložením: "Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi." Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byly čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, ktzerá pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním přátel, provázena odejela k novémudomovu. Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly každou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly: "Dnes přijede naše babička!" Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly: "Jakápak asi ta babička bude?" Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě, nevěděly však, ke které tu svou babičku připodobnit. Tu konečně přijíždí k stavení vozík! "Babička už jede!" rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všechno vyběhlo přede dvéře vítat babičku.

Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všechny tři vedle sebe, ani s babičky oka nespustily. Tatínek jí tiskl ruku, maminka jí plačíc objímala, ona pak plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: "Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!" Ale děti sklopily oči a zůstaly stát jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růová líčka babičce k políbení. Nemohly se vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly; takovou babičku ony ještě jaktěživy neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely si ji kolem dokola a prohlížely od hlavy k patě.

Obvivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mošince, kterou babička drží v ruce, a Jan ...

Konec citace z knihy "Babička" vydané v roce 1957

Nevšední a mimořádný byl vztah Kateřiny Zaháňské k Barunce, která vyrůstala v její těsné blízkosti a vzhledem ke své podobě, kráse a temperamentu, zájmům a projevům, kněžnině náklonnosti a matčině nelásce zavdala mezi lidem příčinu ke vzniku různých dohadů. Péče vévodkyně o Barunku byla evidentní. V žádném jiném případě nebyla vyjádřena domněnka, že dítě vyrůstající v rodině zámeckých zaměstnanců je dcerou Kateřiny Zaháňské. V případě Boženy Němcové byla však tato hypotéza vyslovena a dosud se v různých obměnách traduje." Do řad diskutujících o původu Boženy Němcové vstoupila autorka díla přímo průlomového, doktorka Helena Sobková, která se pokusila odhalit Tajemství Barunky Panklové (tak svoji knihu také nazvala). V rodě paní kněžny panovala taková hezká tradice, že kromě řádných manželských potomků v něm přicházelo na svět mnoho jedinců takzvaně nelegitimních (pestré byly osudy rodu Bironů, vévodů kuronských). Její otec Petr byl donucen své panství opustit, Kuronsko se stalo součástí Ruska (dnes je historická země Kuronsko součástí Litevské republiky). Nejenom osudy této země, ale i rodina paní kněžny byly pestré, a leccos v nich bylo obestřenou rouškou přísně střeženého tajemství. Její otec nebyl (tedy údajně) synem ženy, u které vyrůstal a kterou uznával za matku. I on měl tři nemanželské děti a ze svého třetího manželství se ženou o sedmatřicet let mladší, vévodkyní Dorotheou (starší), měl tři dcery: Kateřinu (Frederiku Vilemínu Benignu) neboli vévodkyni Zaháňskou, potom Marii (Louisu Paulinu), ta nesla po sňatku titul kněžna z Hohenzollern-Hechingen, Johanu (Kateřinu), vévodkyni z Acerenzy. Jeho dcera Dorothea nebyla vlastní. Otcem Dorothey byl polský hrabě Alexandr Batowski, který udržoval s její matkou osm let milostný vztah. Během své několikaleté služby ve Francii navykl velkému světu a byl plný ctižádosti. Měl jemnou štíhlou postavu, hluboko položené oči a husté černé vlasy. Ty vlasy po něm zdědí jeho dcera, a jak to vypadá, tak i vnučka. Tedy: pokud jí samozřejmě Božena Němcová byla. Abychom se vrátili k otázce, kterou jsme nakousli na začátku. Když byli levobočkové takřka poznávacím znamením rodu, nemohla se Barunka narodit "paní kněžně," tedy vévodkyni Zaháňské? "Kněžna byla neplodná. Neměla děti, o synovi ani nemluvě." To o ní napsal životopisec zaháňských vévodkyň, Clemens Brühl. Pan Brühl ale neměl pravdu. Podle korespondence mezi vévodkyní Zaháňskou a kancléřem Metternichem, nalezené až v roce 1949 na zámku v Plasích, bylo jasně potvrzeno, že Kateřina měla vlastní dceru Gustavu. Dítě se narodilo tajně sedm měsíců po ukvapené svatbě Kateřiny s princem Rohanem, potomkem zchudlé francouzské šlechty. Pravým otcem Gustavy však nebyl Rohan, nýbrž švédský generál Gustav Moric Armfelt, o 24 léta starší než Kateřina. Ženatý, ženu a čtyři syny měl ve Švédsku. Existence dítěte tohoto Švéda a Kateřiny Zaháňské musela zůstat v tajnosti, jako dcera kněžny Zaháňské nebyla nikdy zveřejněna. Utajit se musel i samotný porod. Kateřina odjíždí koncem roku 1800 do Hamburku, aby údajně navštívila nevlastní sestru. Tam se jí za Armfeltovy přítomnosti narodila dcera, které dali jméno Adelaida Gustava Aspasia. Zkráceně se jí říkalo Vava. Armfelt pak ze života paní kněžny zmizel. V jednom dopise se o matce své dcery svěřil: "Má některé velké a ušlechtilé ctnosti, ale vedle toho i nectnosti, které jsem sám dobře poznal. Avšak je to ještě dítě a jako takové pro mne znamenala vždy více než milenku. Nejsem tak slepý, abych neviděl velký věkový rozdíl mezi námi, nebo to, že mladší muž může spíš uspokojit potřeby její duše než já, starý a plný zármutku." (Možná by bylo lépe nemluvit o potřebách duše, že.) O dítě se stala otcova sestřenice, která s ním za dva roky odjela do Finska, kde byla zanešena v matrice města Turku. Oba rodiče, tedy Gustav i Kateřina, pak společně napsali dopis, který se měl otevřít, až bude Vavě 15 let. Ten přechovávají její potomci dodneška, ale teprve roku 1979 byl jeho obsah zveřejněn. "Adelaido Gustavo Aspasie, když už Tě stihlo neštěstí ztratit otce a matku dříve, než Ti bude zveřejněno tajemství Tvého zrození, tak věz, něžně milované dítě, že jsi plod nejvroucnější lásky, která spojuje srdce podepsaných. Ti se starali o Tvé blaho, a i když jim nebylo dopřáno, aby Tvou výchovu řídili sami podle svého přání, bude Tě jejich požehnání v Tvém životě chránit. Gustavo Aspasie, narodila ses 13. ledna 1801 ve čtyři hodiny odpoledne v Hamburku. Ti lidé, za jejichž dceru jsi považována, Tě adoptovali z vděčnosti k Tvému skutečnému otci, jako jejich dcera jsi pod datem 13. července 1800 zapsána do matriky. Podepsáni: Gustav baron d'Armfelt a Kateřina, princezna Kuronská, vévodkyně Zaháňská." Nejenom že se to dítě narodilo tajně, ale už tehdy se manipulovalo s datem narození. Takže ani matriční zápis nemusí být jednoznačně pravdivý, i mezi nimi mohou být (a také jsou) falzifikáty. "Domněnku, že Barunka je dcerou kněžny Zaháňské, i tvrzení, že schovanky, žijící u kněžny, jsou její nemanželské dcery, je třeba zavrhnout, i když řeči vedené mezi lidmi mají své zdůvodněné pozadí a nevznikly z pouhé fantazie anebo senzacechtivosti. První a jediný porod Kateřiny Zaháňské byl velmi těžký, navíc neusnadněný nešikovnou porodní bábou, z něhož se mladá matka zotavovala jenom pomalu. Zásah do organismu byl tak nešetrný, že poškodil Kateřinu na místě nejcitlivějším. Už nikdy se jí nemělo narodit dítě, z žádného z jejích řádně uzavřených manželství, ačkoli po něm velmi toužila. Kdyby byla Barunka její vlastní dítě, nebyla by ji po trpkých zkušenostech s Gustavou zřejmě odsunula na vedlejší kolej." Nejznámější schovanka v české historii (snad kromě filmové Pytlákovy schovanky). se jmenuje Hortensie. Na ratibořickém zámku se však nevyskytovala jenom Hortensie, která se navíc ve skutečnosti Hortensie nejmenovala. Ono jich tam žilo víc. Jak je tomu dnes, nevím, ale v 19. století, v době Barunky Panklové, se ve šlechtických kruzích rodilo a zatajovalo jedno dítě za druhým... I mladší sestře paní kněžny, sedmnáctileté Johaně, se narodil nemanželský syn. Měla ho s jistým italským hudebníkem. Malého Fritze vychovávala bývalá služebná až do jeho deseti let, kdy ho adoptovala přítelkyně vévodkyně, díky níž získala i s manželem (a rovněž s osvojeným dítětem) získala šlechtický titul. Když Fritz dospěl, oženil se s dívkou, která vyrůstala nějakou dobu na zámku v Ratibořicích. Schovankou, jak jinak. Kromě ní (jmenovala se Louisa a vdávala se v kostele v České Skalici) vychovala Kateřina Zaháňská ještě tři schovanky. Nejstarší byla Emilie von Gerschau - slečna Hortensie z Babičky. "Byla jsem její schovankou od pátého roku," vzpomíná po letech Emilie-Hortensie na svoje dětství prožité u Kateřiny Zaháňské. "Můj otec byl schovancem u vévody Petra Kuronského." (Nic jiného jsme ani nečekali.) "Přechodně jsem byla vychovávána v penzionátech. Nikdy jsem nepostrádala mateřskou lásku, přestože jsem pociťovala silné pouto svým rodičům. Od mého dvanáctého roku se vévodkyně ode mne málokdy odloučila, stejně jako od mé schovanecké sestry. Milovala nás jako vlastní dcery. Byly jsme původně tři, ale Klára Bresslerová, téměř stejně stará jako já, zemřela ve Florencii." Její smutný osud zajímal spisovatelku Boženu Němcovou natolik, že ho přiřadila k postavě slečny Hortensie. Ještě o jedné schovance paní kněžny utrousíme zmínku. Jmenovala se Marie. Ta se narodila sestře Kateřiny Zaháňské, Paulině, a někdejšímu prvnímu manželovi vévodkyně, Lousi Rohanovi, takže Marie byla pro Kateřinu jak neteř, tak nevlastní dcera. Vychovávala ji nejprve služebná, pak dvorní dáma (ta, která se už starala o nemanželské dítě sestry Johany). Novorozená dívka dostala jméno Marie Wilsonová a po sedmi letech ji teta Kateřina přiváží do Vídně. Vdávala se společně s Louisou v České Skalici. Trochu zašmodrchaná historie. (Nápadně připomíná skvělé dílo české dramatické literatury Vichr z hor.) A to jsme ještě nezkoumali její oddací list. Ten je důkazem, jak se podle potřeby upravovaly údaje o osobách včetně jejich stáří. Ačkoli se Marie narodila v prosinci 1805, je v roce 1829 uvedena jako jedenadvacetiletá. Drobet jí ubrali let, zřejmě aby se věkově přizpůsobila třiadvacetiletému ženichovi. Tři roky byly umazány i Louise. Navíc byly obě dvě uvedeny v matrice jako "manželské děti." Což znamená, že v matrikách jsou nejenom nepřesnosti, ale i vyložené podvrhy. "Postup byl pokaždé stejný," píše dr. Helena Sobková. Narodily se tajně, většinou neexistuje oficiální záznam o jejich narození či křtu, pak byly ukryty u některé z věrných a mlčenlivých služebných, kolem sedmi let začíná jejich vzdělávání, pak většinou přichází adopce. Zásadou však je, že se pohybují v blízkosti svých matek nebo jejich sester.
a
sechtl-vosecek.ucw.cz
a
Pokud si to ještě dobře pamatuji ze školy, tak Božena Němcová napsala Babičku v domě U tří lip v Ječné ulici v Praze, který byl později zbořen. Pokud je tenhle výrok pravdivý, tak pak shora uvedená deska není tedy umístěna na původním domě.
a
3da7ea2e26_64028095_o2
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010