Šťastné a veselé ... První vánoce v Paříži - Příběh jednoho života

27. prosince 2009 v 12:34 | Jaroslaw |  12/2009
a
a
a
Jiří Menzel, v TV serálu Hospoda MUDr. Prášek, psychiatr a radní
"Já do hospod nechodím. Nesnáším je. Jsou zakouřené a smrdí tam pivo. Nepopírám, že chodím do restaurace, ale jen tehdy, když se tam chci najíst. Prožvanit v kavárně půl dne, to ne. Raději sedím doma. Většinou si v hospodách lidé vyměňují jen bláboly a utrácejí čas. Jenom pan Hrabal dokázal z té hlušiny vytáhnout perly, diamanty moudrosti. To neumím."
a
Petr Nárožný, v TV seriálu Hospoda hostinský Jaroslav Dušek
Film "Neobyčejný život Petra Nárožného" spatřil světlo televizní obrazovky v den jeho jedenasemdesátin (15.4.2009). Byl to první díl dvanácti dvapadesátiminutových dokumentů, zachycujících výrazné herecké osobnosti českého divadla, filmu a televize. Pan Petr Nárožný má osobní zkušenost. Bylo mu sedm let, když byl jeho otec, v květnu 1945, odvlečen do Sovětského svazu. Nikdy ho již neviděl ...
a
Montmartre
a
Cosmopolitan Belleville
a
Lubomír Martínek
(9.5.1954 České Budějovice)
český prozaik, esejista a překladatel
Ve svém díle zpracovává téma exilu, vlasti, hledání identity, tuláctví, cestování, návratu a literatury, humoru a umělecké metafory. V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval jako sociální asistent, konstruktér, řidič, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník ... Navštěvoval také přednášky z dějin umění na École du Louvre a psychologie na pařížské univerzitě (Université Paris VIII St. Denic). Od listopadu 1989 navštěvuje Prahu, ale nadále žije v Paříži. V Čechách jeho texty otiskují mimo jiné revue Prostor, Revolver Revue, Literární noviny, Labyrint.

Lubomír Martínek vyrůstal v Praze, kam se jeho matka přestěhovala po smrti jeho otce v roce 1955 a prožil tu jako čtrnáctiletý sovětskou okupaci a pak začal studovat střední průmyslovou školu strojnickou. Jak si na dobu svého dospívání a na počátky normalizace pamatuje?

"Na osmašedesátý mám asi stejné vzpomínky jako všichni ostatní. O rok později, v patnácti, při výročí okupace, už jsem dělal 'intifádu' za Národním muzeem, házel jsem kameny, demonstroval. Pamatuji si, jak nepříjemné byly tehdejší proměny lidí, profesorů ve škole, sousedů. Různí ti blbečkové, kteří se zapřísahali, že se v životě neohnou, říkali třeba: Chlapci, braňte se a vzdorujte, já se budu chovat stejně a neoholím se, dokud Rusové neodejdou - no a za rok už mě lámali, abych vstoupil do SSM. Začátel normalizace byl v tomhle směru dost hnusný, nicméně dodatečně jsem za tu lekci docela vděčný, protože mám pocit, že jsem získal 'náskok', že jsem rychle pochopil, jak to tady bude vypadat ... Když si to zpětně promítám, nejvíc mě zaráží a snad i uráží banalita tehdejších záminek a důvodů, poznání, jak málo stačí na lidi zatlačit, že třeba jen mírný pokles jejich sociálního statutu způsobí neuvěřitelné věci. V té době mi to připadalo odporné, teď se mi to zdá grotesktní."

Za normalizace Martínek nechtěl studovat na škole humanitního směru, proto si vybral strojní průmyslovku, kterou bral jako praktickou "přípravku". Tušil, že kdyby se jako absolvent gymnázia dostal třeba na filosofickou fakultu, znamenalo by to každodenní duševní deformaci:

"Bylo mi jasné - a byl jsem z toho docela mrzutý -, že nebudu moct studovat. Sice jsem nebyl žádný premiant, spíš takový školní grázlík, ale vždycky mě hrozně bavilo se učit. V patnácti jsem pochopil, že studovat obory, které mne zajímaly, nebude mít cenu. Vůbec jsem nerozuměl tomu, jak může někdo v roce 1971, 1972, 1973 jít třeba na jazyky nebo filozofii, když bylo jasné, že to nebude žádné studium, ale ideologická masáž ... Ono to, myslím platí o období normalizačního komunismu obecně: v roce 1990, když jsem přijel z Francie do Čech, stýkal jsem se se starými kamarády, ale poznával jsem i spoustu nových. A potkal jsem i dva příjemné, sympatické, inteligentní a relativně vzdělané lidi, kteří vystudovali novinařinu v osmdesátých letech. Velmi i mírně jsem se snažil dopátrat, s jakou představou šli tehdy, v době tvrdé cenzury, studovat, jak si představovali svůj budoucí život, jestli si mysleli, že budou režim rozvracet zevnitř nebo budou psát pro třeba pro Zemědělské noviny, protože tam budou mít víc prostoru než v nějakých jiných, pečlivěji hlídaných listech. A oni mi to nevysvětlili, ale obořili se na mě jak sršňové, co si to dovoluju být na ně agresivní ... Čili abych to shrnul: pro mne je pochopitelné, že někdo za normalizace studoval medicínu nebo technické obory, ale nechápu, jak mohl jít studovat školu humanitního zaměření. Od koho se tam asi mohl něco naučit?"

Na střední škole se Lubomír Martínek postupně spřátelil s pražskými vlasatci, postavil se zcela mimo tu část společnosti, která v husákovském Československu nepřestala usilovat o kariéru. Když skončil roku 1975 studium, hrozila mu ovšem vojna - a jelikož byl zdravý a neměl naději na modrou knížku, využil možnost zkrátit si vojnu tím, že si jí část odpracuje v ČKD:

"Šel jsem pracovat do Kompresorů Vysočany, což bylo takové hnízdo undergroundu. Máničky tam jezdily na 'ještěrkách' a vlasy jim vlály ... Že by tedy ve fabrice byla velká zábava, to ne. V šest hodin ráno u píchaček, všude mlha, lezavo, to tedy nebyl zrovna odvaz. Dodnes mám před očima takové fantasmagorické přízračné obrazy, jak se ta mlha zvedá a vlasatci vylézají z různých beden, kde vyspávali opici, a pak se plouží, na obličejích mají vytlačené řetězy nebo obtisknutou kliku, podle toho, na čem zrovna usnuli. Takže samozřejmě: s odstupem času v tom nějakou hrabalovskou poezii všedního dne najdeš, ale já zase to hledání perliček na dně až tak moc nepraktikuju ... Navíc tehdejší tamní dělnictvo, které se většinou skládalo z bývalých živnostníků nasazených do výroby, nebylo schopné tolerovat ani ten náš protest s dlouhými vlasy. Možná to byl protest naivní a pitomý, budiž, ale alespoň to byl nějaký vzdor: To nebylo, jako když si kotlíkáři o víkendu hrajou na Buffalo Billa a v pondělí jdou do fabriky. Ty dlouhé vlasy člověk neodložil, takže vlastně pořád dráždil."

Když si pak Martínek odkroutil vojenskou službu, bylo už po Chartě 77 a mimo jiné zesílila policejní šikana proti všem, kdo se odlišovali, tedy i proti máničkám. Našel si místo kulisáka v Divadle Na zábradlí. Zůstal tam do roku 1979, pak byl ze zaměstnání vyhozen. Záhy si řekl, že už mu v Československu moc možností nezbývá a že je třeba posunout se někam dál. Podařilo se mu tehdy odjet přímo do Paříže. Získal povolení k čtrnáctidennímu výletu bez větších obtíží, což bylo krajně neobvyklé - a vysvětloval si to tím, že zrovna začínala estébacká akce Asanace:

"Předpokládám, že jsem se svezl s tím estébackým čištěním, ale nemůžu to doložit, nebádal jsem po tom, nečetl jsem žádné dokumenty ... Takže jsem normálně emigroval. Bylo to na Vánoce - 24. prosince 1979 jsem dojedl rybu, hned ráno mi jel vlak do Paříže, večer jsem vystoupil na Gare del'Este. Nikomu jsem neřekl, že se nevrátím. Nechával jsem tady matku, nevlastního otce a sestru a ze zbabělosti jsem mlčel, protože jsem věděl, že mám čtrnáct dní na rozmyšlenou, protože tak dlouho mi platil 'devizák'. Měl jsem strach, že kdybych nevydržel, kdybych se zesypal a vrátil se, byl bych směšný."

Martínkova emigrace měla šťastný začátek v Československu a na to navázala i další neuvěřitelná "klika". Bez obtíží přejel hranice do Německa, vagony prý byly poloprázdné, chvíli pršelo, chvíli sněžilo, mísily se v něm pocity euforie s úzkostí a nervozitou.

"Ve vlaku jsem spořádaně chodil kouřit na chodbičku. Z vedlejšího kupé chodil na cigaretu takový hrozně tlustý Němec a z dalšího kupé zase nějaká holka. A když jsme už tam stáli poněkolikáté, tak jsme se s tou holkou začali pošklebovat tlouštíkovi. Slovo dalo slovo, přesněji řečeno lámané anglické slovo dalo lámané anglické slovo, sesedli jsme se v kupé, z holky se vyklubala Francouzska a ptala se mě kam jedu. Samozřejmě jsem jí neřekl, že chci emigrovat, ale ptal jsem se jí, jestli by v Paříži nevěděla o nějakém levném hotýlku, jak to tam chodí s ubytováním a tak dál. Dala mi pár adres, přijeli jsme na Gare del'Este a ona říká: 'Počkej, počkej, něco mě napadlo. Sedni si tady, dej si kafe a já za chvilku příjdu.' Já jsem si dal kafe, naštvaný. protože stálo tři franky, což byla asi dvacetina mých peněz, a ona opravdu za chvíli přišla a povídá: 'Je to dobrý, je to zařízený, pojď.' Tak jsem ji jako ovce následoval a šlo jsme do jednoho domu, kde mi představila svého bratra. A ten brácha povídá: 'Vím o tobě, my jedeme na prázdniny, takže tady máš klíče od bytu a bydli.' Takže já jsem získal asi za tři hodiny po příjezdu do Paříže krásnou garsoniéru sám pro sebe. Tak jsem si říkal: 'Ti Francouzi jsou celkem slušní lidé!' Ale zároveň jsem měl pocit, že to není možné. Seděl jsem na posteli, zíral před sebe a myslel si, že takové věci prostě nemohou existovat, to by jeden propadl nemístnému optimismu. Za chvilku se ozval zvonek u dveří, otevřel jsem a stál tam ten bratr. Tak rovnou povídám: 'Já to chápu, jasně, už jdu.' A už jsem si bral svoji tašku, že odcházím. Ale on řekl: 'Já o tobě přemýšlel, teď bude Silvestr, budeš tady sám, to by ses nudil. Pojeď s námi do Fontainebleau!' Takže za dvě hodiny jsme džípem odjížděli do vily ve Fantainebleau, kde byla zlatá mládež. Tam jsme jezdili na koni a stříleli z luku ...

Prostřednictvím nově získaných přátel pak Luboš Martínek našel bydlení, problémy neměl ani se zaměstnáním - nevadilo mu fyzicky pracovat, byl na to z Čech zvyklý. Dělal tedy postupně leccos: myl nádobí, řídil auto, maloval byty, stěhoval nábytek. Předtím ale musel ve Francii požádat o azyl, ovšem i to šlo bez větších potíží:

"Ve Francii šel člověk na komisariát, prohlásil, že je cizinec z té a z té země a že žádá o azyl. Dostal bumažku, na které bylo psáno, že je žadatel azylu, a tím to bylo na čas vyřízené ... Běžela čekací lhůta, pak se konala další návštěva na ústředním komisariátu, kde už byl specializovaný úředník, a začalo řízení, které v té době trvalo asi půl roku. Pak přišlo vyrozumění, jestli žádost byla zodpovězena kladně, nebo záporně. Když jsem měl říct důvody žádosti o azyl, uváděl jsem přicmrndávání v undergroundu a zlobení se s policií, což tenkrát stačilo ... Zároveň jsem si to chtěl pojistit, tak jsem požádal o azyl také u Kanaďanů, kde to bylo mnohem tvrdší a poměrně ponižující: úředník na vysoké židli, já na nízké, otázky typu 'Vždyť vám vlastně v tom Československu nic moc nechybělo, tak proč odjíždíte?!' Kanaďané se opravdu snažili lidi odradit, aby profiltrovali jen ty nejaktivnější, kteří do Kanady skutečně chtěli. To nebyl můj případ, mně se líbila hemingwayovská Paříž, pohyblivý svátek."

Martínek se v Paříži bez větších obtíží etabloval. Časem si pořídil byt v kosmopolitní čtvrti Belleville, do níž se, jak říká, zamiloval. Procestoval navíc kus světa, začal psát. Ptal jsem se, jestli svého rozhodnutí odejít z Československa někdy litoval.

"Ne nikdy. Mně to hlavně na začátku připadalo senzační, to byl neuvěřitelný fofr. Ne že by všechno kolem mne bylo bezchybné, ale všechno bylo nové. Nové tváře, noví lidé, nová slova, nové jídlo. Dneska už vlastně nechápu, jak jsme to mohli vůbec fyzicky vydržet. Byla to taková unikátní situace, protože lidé, kteří tehdy na Západ z Československa odešli či byli vymeteni, se všichni znali nebo měli společné známé ... Opustili jsme ČSSR ze stejného důvodu, ve stejnou dobu, měli jsme načtené stejné knihy a nakoukané stejné filmy ... Takže já jsem měl kamarády v Kolíně nad Rýnem, ve Frankfurtu, v Londýně, v Amsterodamu ... Pořád jsme se navštěvovali a měl jsem pocit, že jsme si tak podobní, že oni vlastně žijí můj život, jen o kousek dál. A že já, kdyby mě náhoda zavedla do Londýna, bych byl Ondra, a kdyby mě náhoda zavedla do Kolína nad Rýnem, tak bych byl Josef. Takže já jsem měl štěstí, že lidé, kteří mě zajímali v Praze, se najednou objevovali a skrz ně jsem zase získával nové přátele, prostě nebyl jsem v nějakém nesrozumitelném cizím světě ... A zároveň jsem se velmi rychle naučil franzouzsky, takže jsem na tom společenství emigrantů nebyl závislý, žil jsem v krásném kosmopolitním Belleville, kde bylo všechno možné, kde podle statistiky žilo sto národností, lidé z Asie, Latinské Ameriky, z celé Evropy."
a
Adam Drda, Mikuláš Kroupa - V komunismu jsme žít nechtěli
Vydal Radioservis a.s., Jeseniova 36, Praha ve spolupráci s Českým rozhlasem v Praze roku 2009, první vydání
a
Texty v této knize většinou vycházejí z rozhlasových dokumentů - s výjimkou první kapitoly, která původně vznikla jako text katalogu výstavy "Příběhy bezpráví - Cesta ke svobodě (projekt společnosti Člověk v tísni). Některé z příběhů a úvah byly publikovány v různých tištěných médiích (Hospodářské noviny, Parlamentní zpravodaj, Reflex, Aktuálně.cz, Babylon atd.). Pro potřebu knihy byla většina textů přepracována a rozšířena.
Historické fotografie a dokumenty pocházejí z Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, z Národního archivu, ze sbírky Post Bellum a ze soukromých sbírek. Současné snímky pořídili reportéři Post Bellum a fotograf Reflexu Tomáš Tesař.
a
Adam Drda
(Narozen v roce 1971)
novinář a publicista
Od roku 1988 působil v kulturně-politické revui Střední Evropa. V roce 1994 nastoupil jako redaktor do Českého deníku, od roku 1997 pracoval jako politický komentátor a vedoucí názorové rubriky v Lidových novinách. V letech 1999-2006 byl zaměstnán v české redakci BBC World Service jako analytik domácí politiky a reportér, dlouhodobě přispíval do Revolver Revue, Respektu a dalších periodik. Spolu s Petrem Dudkem napsal knihu Kdo ve Stínu Čeká na Moc. Čeští komunisté po listopadu 1989 (nakladatelství Paseka, 2006). Nyní je redaktorem Českého rozhlasu Rádia Česko, kde s Mikulášem Kroupou připravuje cyklus Příběhy 20. století. Roku 2008 mu byla udělena novinářská cena Ferdinanda Peroutky. Za rok 2007.
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
hudba: Jaroslav Uhlíř
text: Zdeněk Svěrák
a
Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky,
to je ten důvod, má milá, že já tam raz, dva, tři jsem.
Z té naší hospody stoupají tři schody,
to je ten důvod má milá, že se jde tak těžko ven.

Harmonika hraje tence písničku divnou,
nejrůznější existence přitom jihnou,
člověku zas oči svítí po čase tklivém,
nevím čím to může býti, asi pivem, asi tím pivem.

Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky,
to je ten důvod, má milá, že já tam raz, dva, tři jsem.
Z té naší hospody stoupají tři schody,
to je ten důvod má milá, že se jde tak těžko ven.
a
Okupace
a
Josef Žemlička
Omice 134
(25.3.1952 Brno - 21.8.1968 Brno)
učeň n. p. ZKL Brno
Na Jihlavské ulici v Brně-Bohunicích utrpěl dne 21.8.1968 asi v 9.30 hodin střelné smrtelné zranění, kterému při převozu do nemocnice podlehl.
a
Železniční trať 240 Brno - Jihlava
800dc2493e_64267540_o2
 0 Brno-hlavní nádraží
3 Brno-Horní Heršpice
9 Troubsko
12 Střelice dolní
13 Střelice
16 Omice

Okupace naší republiky armádami pěti "spřátelených" zemí v roce 1968 způsobila hned první den oběti nalidských životech. Zahynuli nevinní lidé, kteří se shodou nepříznivých okolností nacházeli v určitou dobu na určitém místě. 21. srpna 1968 přišel o život šestnáctiletý Josef Žemlička z Omic na Brněnsku. Ironií osudu byl vnukem člověka, který byl jako komunista popraven za 2. světové války v koncentračním táboře. Na tragickou událost si dobře vzpomíná její přímý účastník Antonín Ďásek. Tři kamarádi Josef Žemlička, Stanislav Veverka a Antonín Ďásek se chystali odjet ve středu 21. srpna na chatu u Boskovic. Když se blížili k Troubsku, narazili na kolonu stojících aut, průjezd nebyl možný. Nechali proto své motorky u startu Velké ceny a dál se vydali pěšky. Všude bylo plno lidí. U benzínového čerpadla na Jihlavské ulici hlídkovali okupační vojáci, tři hlídali směr k Bosonohám, tři další silnici směrem k Brnu a do prostoru mezi hlídkami nikoho nepustili. Poměrný klid narušil motocyklista přijíždějící od Bosonoh, na pokyn vojáků sice zastavil, ale pak se pokusil projet dál. Vojáci okamžitě zahájili akci a namířili samopaly proti davu lidí. Ozvala se střelba. "Nastoupil pud sebezáchovy", říká Antonín Ďásek, "my se Standou jsme se sehnuli a zakryli si hlavu. Padly další výstřely. Když jsme se narovnali, viděli jsme Pepka ležet na zemi a z pravého koutku úst mu vytékala krev. Na to nezapomenu do smrti. Všichni se dali na útěk, nechtěli jsme kamaráda opustit, ale v zádech jsme měli hlavně samopalů a nemohli jsme mu nijak pomoci. Vrátili jsme se pro motorky a pomalu odjeli domů. Nejhorší bylo říci panu Žemličkovi, co se stalo." Otec Josefa Žemličky se okamžitě vypravil k místu neštěstí, ale syna tam už nenašel. Od přítomných lidí se dozvěděl, že přijel nějaký člověk s GAZem a podařilo se mu hocha naložit do auta. Vojáci však vozidlo nepustili k bohunické nemocnici, muselo odjet směrem na Ostopovice a až velkou oklikou se přes Bohunice dostalo k zadní bráně nemocnice. V bohunické nemocnici se pan Žemlička dozvěděl, že jeho syn byl mezitím převezen do úrazovky. Přítomný lékař tam sám okamžitě zatelefonoval a když položil sluchátko, podal panu Žemličkovi ruku a vyslovil mu svou soustrast. Josefův mladší bratr Ivo Žemlička si dobře pamatuje na to, jaké problémy nastaly s pohřbem."Pohřební obřad vykonal náš strýc, páter Antonín Špička, který měl farnost v Rovensku pod Troskami. Všechny rodinné svatby, křtiny, pohřby vždy odsloužil on. Tentokrát ale až do poslední chvíle nebylo jisté, zda se mu nějak podaří do Omic přijet. Pohřbu se účastnilo přes tři tisíce lidí, tak dlouhý průvod naše vesnice nepamatuje. Během obřadu přelétávaly nad hřbitovem vrtulníky, všechno hlídala policie. Pohřeb vysílala rakouská televize, během následného vyšetřování se ale nepodařilo zjistit, jak se do Omic rakouští kameramané dostali."
a
Neštěstí mladého spoluobčana zasáhlo celou vesnici. Nejhorší byla bezmoc, pocit bezpráví, mlčení oficiálních míst. "Bylo to hrozné", říká Jiřina Balášová, Josefova teta. "Denně jsem chodila na hřbitov, nemohli jsme se z toho šoku vzpamatovat. Pepík přišel o život zcela bezdůvodně a s tím se člověk jen těžko dokáže smířit. Teď chodívám 21. srpna k pamětní desce v Bohunicích, mám to blízko." Ani první výročí tragédie Josefa Žemličky se neobešlo bez incidentu. Uctít památku mrtvého kamaráda chtěli jeho spolužáci z nedalekého Troubska a vypravili se pěšky po silnici do Omic. Veřejná bezpečnost zastavila průvod na křižovatce mezi vesnicemi a donutila jej vrátit se zpět. I v této nebezpečné době se však projevila lidská solidarita. Pan Sviták, řidič pravidelné autobusové linky, nechal mladé lidi nastoupit do autobusu a převezl je přes hlídané místo až do Omic. Tam potom spolu s místními kamarády po celý den drželi čestnou stráž u hrobu.
a
Koupaliště v Radosticích
a
Na Josefa vzpomínají příbuzní, známí a kamarádi jako na slušného, přívětivého a obětavého chlapce. Měl veselou povahu a nezkazil žádnou legraci. "Jezdil na kole, na malém motocyklu, hrál s kamarády fotbal, a zrovna tak jako náš táta hrál na harmoniku. Často navštěvoval našeho strýce v sousedních Radosticích. Byl úplně normální kluk, ale příliš daleko se nedostal, vždyť mu bylo teprve 16 let", tak si ve své paměti uchoval obraz bratra Ivo Žemlička. Antonín Ďásek se vyjádřil lakonicky: "Pepek byl výborný kamarád."
a
Šestnáctiletý život Josefa Žemličky ukončila jedna osudná okupační kulka.
a
Nad jeho zbytečnou smrtí se po více než dvacet let rozhostilo neprodyšné mlčení.
a
Teprve v roce 1991 byla Josefovi Žemličkovi u zastávky MHD "Dálniční přivaděč", v Brně-Bohunicích, odhalena paměťní deska.
a
Na betonovém podstavci tvaru ležícího hranolu je v horní polovině bronzová obdélníková deska se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce.
Detail pamětní desky.
a
 Jedete-li ve směru ven z města je paměťní deska po pravé straně.
a
"Ale řeknu Vám, doktore," pokračoval dr. Prášek, "ten mladý muž dost riskoval. Snad dodnes nikdo neví kde je mu konec. Naposledy byl prý spatřen ve Vídni. Bylo to ... Vídeň byla tehdy již vánočně nazdobena ... Počkejte hned to spočítám ... Muselo to být ...? Ano, bylo mu tehdy třicetdva let."
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvíli těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jsem jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli ..."
a
Takto to napsal spisovatel Bohumil Hrabal
Ve filmu je konec příběhu jinak.
a
Ostře sledované vlaky. Literální předloha a filmový scénář. Dva rozdílné konce.
a
A nacismus a komunismus? Dvě zrůdné ideologie opačného zaměření!
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010