Sredni Vaštar

30. prosince 2009 v 9:27 | Hector Hugh Munro-Saki |  12/2009

skotský autor
(18.12.1870 Akyab, Barma - 16.11.1916 Beaumont-Hamel, Francie)

Sredni Vaštar

(povídka)

Conradinovi bylo deset roků a lékař vyslovil profesionální názor, že chlapec nedožije dalších pěti let. Lékař byl slaboučký a vyžilý člověk a nic neznamenal; jeho mínění však potvrdila paní De Ropp, která znamenala takřka všechno. Paní De Ropp byla Conradinovou sestřenkou a pěstounkou a v Conradinových očích představovala ony tři pětiny světa, které jsou nutné a nepříjemné a skutečné; druhé dvě pětiny, ve věčném protikladu k předešlým třem pětinám, to byl on a jeho fantazie.
Paní De Ropp by si nebyla ani v nejupřímnějších chvílích přiznala, že Conradina nemá ráda, třebaže by si byla mohla jasně uvědomit, že mařit mu kdeco "pro jeho dobro" je povinnost, která ji nepřipadala nijak zvlášť nepříjemná. Conradin ji nenáviděl se zoufalou upřímností, kterou uměl dokonale skrývat. Několik málo radostí, které si dovedl opatřit, bylo násobeno požitkem plynoucím z pravděpodobnosti, že nebudou po chuti jeho sestřence, a z říše jeho fantazie byla pěstouka vyloučena - jako nečistá věc, které není povolen přístup. V nudné neveselé zahradě, hlídané několika okny, která se co chvíli mohla otevřít a z nichž mohl zaznít příkaz nedělat to či ono nebo připomínka, že je potřeba vzít léky, nacházel Conradin málo zalíbení. Těch několik málo ovocných stromů, které na zahradě byly, bylo žárlivě vyňato z jeho možností je otrhat, jako by to byly vzácné ukázky svého druhu, kvetoucí na vyprahlé poušti, i když by se byl pravděpodobně jen stěží našel obchodník, který by byl nabídl deset šilinků za jejich celoroční úrodu. V zapomenutém koutě však, napolo skrytém stavení úctyhodných rozměrů, a v jejich zdech Conradin našel přístav, cosi, co bralo na sebe jednak podobu pokoje na hraní, jednak podobu katedrály. Conradin zalidnil kolnu celou legií důvěrně známých fantómů, jak si je vykouzlil zčásti ve vlastním mozku, mohl se však honosit i dvěma jejími obyvateli z masa a krve. V jednom koutě žila oškubaná a rozčepýřená houdanská slepice, kterou chlapec zahrnoval láskou, nemohoucí se vybít jinak. O kousek dál v šerém rohu stála veliká bedna, rozdělená přepážkou na dvě oddělení, z nichž jedno bylo vpředu opatřeno hustou železnou mříží. Bedna byla sídlem veliké fretky, kterou jednou Conradinovi propašoval přátelsky mu nakloněný řeznický učeň s klecí a se vším všudy na její nynější místo výměnou za dlouho skrývaný poklad drobných stříbrňáků. Conradin se strašlivě bál mrštného zvířete, vyzbrojeného ostrými drápy, zvíře však bylo jeho nejdrahocenějším majetkem. Už sama okolnost, že fretka byla v kolně, byla tajemná a strašidelná hra, se kterou se musel úzkostlivě skrývat, aby o ní nevěděla Žena, jak Conradin v duchu nazýval svou sestřenici. A jednoho dne, bůhvíjak a z čeho, opředl zvíře podivuhodným jménem, a od té chvíle se mu fretka stala bohem a náboženstvím. Žena hověla náboženství jednou týdně v blízském kostele a brala Conradina sebou, ale pro něho bohoslužby v kostele byly cizím obřadem v chrámě Rimmonů. Čtvrtek co čtvrtek uctíval v ponurém a zatuchlém tichu kolny za mystického a pečlivě propracovaného ceremoniálu před dřevěnou boudou, ve které dlel Sredni Vaštar, svou velikou fretku. Rudé květiny v době květu a červené bobule v době zimní obětovával před jejím stánkem, neboť fretka byla bohem, který kladl jistý zvláštní důraz na ohnivě dráždivou stránku věcí v protikladu k náboženství Ženy, které, pokud mohl Conradin vypozorovat, se bralo přímo opačným směrem. O velkých svátcích sypal před bednu drcené muškátové ořechy, přičemž důležitým znakem oběti bylo, že ořechy musely být kradené. Tyto slavnosti se pořádaly nepravidelně a byly hlavně určeny k oslavě nějaké náhodné události. Při jedné příležitosti, kdy paní De Ropp měla tři dni prudké bolení zubů, zachovával Conradin svátek po celé tyto tři dny a skoro se mu podařilo přesvědčit sama sebe o tom, že Sredni Vaštar je přímým původcem Ženina bolení zubů.
Houdanskou slepici Conradin nikdy nezatahoval do kultu Sredniho Vaštara. Už dávno přetím rozhodl, že slepice je náboženství baptického. nepředstíral ani zdaleka, že ví, co anabaptismus je, v skrytu však doufal, že je to náboženství okázalé, ne však příliš úctyhodné. Paní De Ropp byla základna, na níž měřil a ošklivil si veškerou úctyhodnost.
Po nějakém čase začalo Conradinovo kutění v kolně vzbuzovat pozornost jeho pěstouky. "Potloukat se tam za každého počasí, to pro něho není," rozhodla rázně a jednou ráno ohlásila, že houdanskou slepici prodala a dala v noci odnést. Krátkozrakýma očima pokukovala přitom na Conradina, očekávajíc výbuch vzteku a smutku, jímž byla ochotna karatelsky čelit přívalem znamenitých napomenutí a úvah. Avšak Conradin neřekl ani slova; nebylo co říci. Cosi v jeho zsinalém obličeji jí snad na chvíli hnulo svědomím, neboť při odpoledním čaji se na stole octly topinky, což byla lahůdka, která bývala na indexu pod záminkou, že Conradinovi škodí; rovněž i proto, že topinky "daly práci", což byl smrtelný hřích v očích Ženy středního stavu.
"Myslela jsem, že máš topinky rád," zvolala ukřivděně, když zpozorovala, že se Conradin topinek ani nedotkl.
"Někdy," řekl Conradin.
Onoho večera se v kolně při uctívání boha v bedně objevila novota. Conradin obvykle zpívával chvály, tentokrát však žádal svého boha o úsluhu.
"Udělej pro mne jedinou věc, Sredni Vaštare."
Věc nebyla blíže určena, neboť Stredni Vaštar byl bůh, i bylo nutno předpokládat, že ví, oč běží. A když se Conradin podíval do druhého prázdného kouta kolny, udusil v hrdle vzlyk a vrátil se do světa, který tak nenáviděl.
A noc co noc ve vítané tmě své ložnice a večer co večer v šeru kolny odříkával Conradin svou hořkou litanii: "Udělej pro mne jedinou věc, Sredni Vaštare."
Paní De Ropp si povšimla, že Conradin nepřestal kolnu navštěvovat, a jednoho dne se vydala na další inspekční cestu.
"Co to máš v té zavřené bedně?" ptala se. "Myslím, že jsou to morčata, Dám je se vším všudy odklidit."
Conradin sevřel rty. Žena však se šťárala v jeho ložnici tak dlouho, dokud nenašla pečlivě schovaný klíč: bez otálení odpochodovala do kolny, aby dovršila svůj objev. Bylo studené odpoledne a Conradin dostal rozkaz nevycházet z domu. Z krajního okna jídelny bylo zrovna tak ještě možno za rohem vidět dveře do kolny, a pak si už jen představoval, jak otevírá dvířka posvátné bedny a jak svýma krátkozrakýma očima hledí na pelech z hustě nastlané slámy, v níž se skrývá jeho bůh. Možná, že Žena ve své nejapné netrpělivosti bude ve slámě šťárat. A Conradin vroucně vydechl svou motlitbu naposled.
Avšak ve chvíli, co se modlil, zároveň věděl, že nevěří. Věděl, že Žena zanedlouho vyjde s oním svrasklým úsměvem na tváři, který si tak ošklivil, že za hodinu či dvě zahradník odnese jeho podivuhodného boha, nikoliv už boha, nýbrž pouhou hnědou fretku v obyčejné bedně. A věděl, že Žena bude nadále triumfovat, jako triumfovala doposud, a že on sám pod tlakem její otrávené a despoticky panovačné a svrchované moudrosti bude stále churavější, až jednoho krásného dne se s ním nedá už nic dělat a prokáže se, že lékař měl pravdu. A v bodavé bolesti a bídě své porážky začal hlasitě a vyzývavě zpívat hymnus na svůj ohrožený idol:
Sredni Vaštar odešel vdál,
jeho myšlenky byly rudé, zuby jeho bílé.
Nepřátelé žádali mír a on jim dal smrt.
Sredni Vaštar Podivuhodný.

A pak náhle ve zpěvu ustal a přitiskl tvář na okenní sklo. Dveře do kolny byly pootevřeny jako předtím a minuty zvona míjely. Byly to dlouhé minuty, ale přesto míjely. Conradin viděl, jak špačci poletují a cupitají v malých skupinkách po trávníku; přepočítával je znovu a znovu, jedno oko přitom upíral na ony kymácející se dveře. Zamračená služebná přišla do jídelny prostřít k čaji a Conradin pořád ještě stál a čekal a pozoroval. Do srdce se mu začala poznenáhlu vkrádat naděje; a najednou mu vzplanul triumfující pohled v očích, které znaly jen zasněnou trpělivost porážky. Šeptem, s tajným jásotem, začal znovu zpívat chvalozpěv nad vítězstvím a zkázou. A zanedlouho se dostalo jeho očím odměny; ze dveří kolny vylézalo dlouhé, nízké žlutohnědé zvíře, mžourající do pohasínajícího denního světla, s temnými vlhkými skvrnami na chlupech kolem hrdla a tlamy. Conradin klesl na kolena. Velká fretka šla k malému potůčku na dolním konci zahrady, chvíli tam pila, pak přelezla prkenný můstek a ztratila se z dohledu mezi keři. Tak odešel Sredni Vaštar.
"Je prostřeno k čaji," řekla zamračená služebná. "Kde je paní?"
"Před nějakou chvílí šla do kolny," odpověděl Conradin.
Zatímco služebná šla shánět paní, Conradin vylovil ze zásuvky kredence vidličku a začal si opékat krajíček chleba. A v době, kdy si jej opékal a pak tlustě namazal máslem a s rozvážnou radostí pojídal, naslouchal krátkým křečovitým hřmotům a odmlkám za dveřmi. Hlasitý poblázněný křik služebné, sbor užaslých hlasů přicházejících v odpověď z kuchyně, shon a dupání spěšných poslů vysílaných pro pomoc mimo dům - a pak po chvilkovém ztišení ustrašený vzlykot a šoupavé kroky lidí, kteří vnášeli do domu těžké břímě.
"Kdo na to připraví to ubohé dítě? Já to nedovedu za nic na světě!" ječel jakýsi pronikavý hlas. A zatímco za dveřmi docházelo k dalšímu dohadování, co a jak, Conradin si opékal další topinku.
Sredni Vashtar
3da7ea2e26_64028095_o2
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010