Rodák ze Žižkova

9. prosince 2009 v 12:37 | František Kočka |  12/2009
Pohled na Žižkov
Žižkov
Marvan 170
Jaroslav Marvan
(11.12.1901 Praha - 21.5.1974 Praha)
"Někdo si snad myslí, že jsem přehnaný pedant. Pedanství je určitě nepříjemné pro okolí takového člověka. Ale můžu říci s čistým svědomím, že jsem úplně stejný na sebe jako na okolí, jde-li o povinnosti. Vím vždycky, že musím přijít všude včas, podle dispozic, jež mi ukládají smlouvy a produkční pracovníci, a že musím být vždy perfektně připravený ...
Kdybych neudělal maximum pro roli, kterou zrovna vytvářím, musel bych sám sobě položit nepříjemnou otázku: "Proč jsi ten úkol bral, když ho teď chceš odflinknout?"
(Jaroslav Marvan na počátku sedmdesátých let minulého století)
a
Zamalovávání symbolů monarchie na poštovní schránce.
Co dnes symbolizuje a zosobňuje první republiku? Prezident Tomáš Garigue Masaryk, politická elita Kramář, Rašín, Beneš, Švehla, Baťa, Preiss a další, a především řada umělců, jejichž díla jsou živá a viditelná dodnes. Československo z let 1918-1938 ale vytvářela ještě jedna významná, podstatně početnější skupina: státní úředníci. To, že za první republiky, dosahovala ekonomika dobrých výsledků a kultura vznikajících, bylo dáno do značné míry celospolečenskou atmosférou podmíněnou zdravým chodem celého státního organismu, a ten stál na spolehlivosti, loajálnosti a pracovitosti tisíců státních zaměstnanců. Úředník byl a stále je tvor sice vysmívaný, pro svou rádobydůležitost a byrokratickou omezenost mnohdy právem, jeho každodenní posouvání světa krůček po krůčku vpřed má ovšem také svůj význam a hodnotu. Jaroslav Marvan pocházel právě z rodiny úředníka a měl staršího bratra Josefa a starší sestru Toničku a mladší sestru Marii. Jeho otec pracoval na žižkovské poště a syn ho následoval, vystudoval reálku, absolvoval krátkou praxi v Zeměpisném ústavu a posléze zakotvil na Ředitelství pošt. Odtud byl vyslán na práci na Podkarpatskou Rus, kde byl v letech 1920-1923. Tam také začal intenzivně hrát ochotnicky divadlo. Hrál ho i v Praze po svém návratu, což se nadřízeným nelíbilo, a tak nepříliš horlivého úředníka chtěli znovu poslat na východ. V Užhorodu měl už tentokrát setrvat. I proto raději Jaroslav Marvan od pošty odešel, krátce pracoval jako výběrčí v Úvěrním ústavu a v roce 1925 se stává externím hercem Divadla Vlasty Buriana. O rok později bere u Vlasty Buriana trvalé angažmá a definitivně věší klotové rukávy na hřebík. Jenže vzápětí je vytahuje: hraje totiž nejrůznější pokladníky, přednosty, ředitele, advokáty, starosty, radní, šéflékaře, ministry, tedy osoby úředně-kancelářské. Svým seriózně a relativně staře působícím exteriérem se na ně ideálně hodí, dokáže je zpodobnit ve všech variantách. Jako osoby důstojné a reprezentativní, laskavé i velkorysé, ale také jako podlézavé, omezené, upjaté, ješitné, horlivé a líné. Člověka kancelářského a úřednického poznal Jaroslav Marvan nejen v rodiném prostředí, v otcově příkladu, setkával se s ním nejen v tehdejším zaměstnání, ale měl ho do značné míry sám v sobě. Jaroslav Marvan byl totiž vždy přesný, pečlivý, maximálně zodpovědný a připravený, lpěl na minutové přesnosti a k jeho povahovým rysům patřil i konzervatismus. Nerad měnil návyky, věci v jeho bytě musely být vždy na obvyklém místě. Rozhodně si nepotrpěl na výstřelky, i v oblékání preferoval decentnost, nežil bohémským životem a v manželce měl silnou oporu. Ovšem úředník bývá mnohdy člověkem dvou tváří, jekyllovské a hydeovské - a tak není divu, že solidní a cnostný Jaroslav Marvan měl po válce nemanželské dítě. Což ovšem dokazuje zpětně to, že Jaroslav Marvan nebyl, a jakožto člověk umělecky nadaný ani nemohl být nějakým kancelářským sucharem. Vyrostl na Žižkově, byl tedy ovlivněn tamním milieu bohatým na každodenní lidský kontakt, poznal nejen striktní úřednický svět, ale také barvité prostředí lidí z ulice. To se mu hodilo především po válce, kdy na rozdíl od předválečných sekčních šéfů hral najednou lidové postavy dělnickorolnického původu.
a
Jaroslav Marvan byl - jako ostatně každý správný úředník - i oddaný svému zaměstnavateli. U Vlasty Buriana zůstal až do roku 1943, tedy plných osmnáct let. Nahradil Vlasty Buriana někdejšího partnera Karla Nola, který zemřel v roce 1928, a stal se tak jednou z opor ansáblu. Zatímco Vlasta Burian sázel na improvizaci a text her často neuměl, Jaroslav Marvan znal hru perfektně a jen díky němu (a ostatním přihrávačům i nahrávačům) mělo představení řád a drželo pohromadě. V třicátých letech minulého století ale už Jaroslavovi Marvanovi viditelně chybí možnost umělecky se vyvíjet, jeho popularita díky mnoha filmovým rolím také roste a ve čtyřicátých letech minulého století je na úrovni tehdejších špiček. V roce 1943 od Vlasty Buriana odchází do Městských divadel pražských, od roku 1954 je už v Národním divadle. Jaroslav Marvan byl úžasně vytrvalým a pracovitým člověkem. U Vlasty Buriana byl vytíženým hercem, nesl na sobě značnou část váhy představení, přesto hrál ve třicátých letech minulého století ve filmu pořád. Počet jeho předválečných rolí dosahuje čísla stopadesát, v roce 1937 hrál v šestnácti filmech, o rok později v patnácti, v roce 1939 v devatenácti. Role Jaroslava Marvana byly - podobně jako ty Theodora Pištěka - často epizodní a vedlejší, na rozdíl od tatíkovského Theodora Pištěka šlo o zmíněné úřednické typy. K nim se přiřazují ovšem i četní strážníci, inspektoři, komisaři (snad tu sehrál roli i fakt, že rodný Žižkov Jaroslava Marvana byl rovněž prostředím značně "kriminálním") a samozřejmě: středoškolští profesoři. Ti vlastně stáli na samém počátku herecké dráhy Jaroslava Marvana, neboť už jako kluk udivoval i bavil spolužáky tím, jak perfktně uměl napodobit své profesory. Schopnost výtečně imitovat, což je nezbytný předpoklad každého dobrého komika, a zároveň soustředit ve své postavě charakteristické rysy určitého povolání, lidského typu, což je nezbytný předpoklad pro vytvoření karikatury, ukazuje v případě profesora Jaroslav Marvan především ve dvou filmech: Škola základ života, kde hraje češtináře Kolíska a Cesta do hlubin študákovy duše, kde je matematikem Vobořilem, který je naprosto vyveden z míry situací, kdy příjde do třídy, a studenti nikde. Vyzývá je proto k ukončení té nepřípustné schovávané, křičí a vyhrožuje, hledá studenty pod lavicemi. Když je nenajde, běží žalovat k panu řediteli. V obou postavách je ve zkratce zobrazen omezený a prázdný svět učitele-úředníka, který není schopen přiblížit se ke svým studentům i lidem obecně.
Zkamenělý byrokrat se objevuje často i ve filmech Vlasty Buriana, kde ja Jaroslav Marvan protipólem živých a divákovi bližších postav Vlasty Buriana. Úředník par excellence je například přednosta Pozemnového úřadu Sýkora v Katakombách, jemuž ztrpčuje život officiál Borman ztělesněný Vlastou Burianem, stejně tak generální inspektor drah z Přednosty stanice. Tady patří k nejlepším komická scéna s telegrafem, kterou si Jaroslav Marvan "vymyslel" podle toho, jak se skutečně udála za jeho působení na Podkarpatské Rusi. Všem předválečným komickým postavám Jaroslava Marvana je přitom společná strnulost ducha i těla, neschopnost reagovat přirozeně a adekvátně situaci, ale činem pouze se shodujícím s nařízením, plánem, výnosem či obecně platnou normou. Jaroslav Marvan ukazuje byrokrata v satirické nadsázce, ale i ve smířlivějším tónu, postupem doby také objevuje ve svých tradičních typech a postavách více lidskosti.

Období po roce 1945

Po roce 1945 se Jaroslav Marvan dostává na pozice někdejších hvězd a v padesátých letech minulého století je nejpopulárnějším českým filmovým komikem vůbec. Hraje především hlavní role: na konci čtyřicátých let minulého století v situační komedii z období okupace Nikdo nic neví, ve filmu Poslední mohykán, který vznikl už jako druhá adaptace hry F. X. Svobody (v první nazvané Poslední muž hrál hlavní roli Hugo Haas), v Železném dědkovi ztělesní strojvůdce-důchodce, který opraví vyřazenou parní lokomotivu. Všechny filmy dosáhly několikamilionové návštěvnosti, a to se opakovalo i v padesátých letech minulého století v případě dvou filmů s postavou revizora Gustava Anděla Dovolená s Andělem a Anděl na horách. V případě "andělovských" filmů rozhodně stojí za pozornost, že Jaroslav Marvan tu hraje tentýž byrokratický typ jako před válkou, ovšem zásadně se změnilo okolí. Teď už není "strnulou" postavou Jaroslav Marvan, ale naopak všichni ti nadšení funkcionáři, svazáci a tajemníci. Anděl je snad jedinou živou figurou, věcně remcajícím, skeptickým dědulou, který jen neochotně přijímá jakékoli novoty a na podnikovou rekreaci se mu vůbec nechce (ale nakonec ji v rámci správného ideologického vyznění rád absolvuje). Snad právě proto ty v zásadě neživé agitky přežily dodnes. Jaroslav Marvan jejich zidealizovaný svět zlidštil, vytvořil postavu dobově nepříznačnou, maločeského postaršího muže s bříškem, individualistu, který je protipólem masy dokonalých soudruhů a soudružek s vypnutými prsy a napřímenými těly. Jaroslav Marvan hrál po roce 1945 ještě ve více než padesátce dalších filmů, vedle komedií patřily k významným některé adaptace Čapkových povídek, kde opět vystoupil v roli policistů. A zahrál je s pochopením pro čapkovského obyčejného člověka. V šedesátých letech minulého století nehraje už tak často, přesto ztvární například vyzrálou roli krále v komediální pohádce Šíleně smutná princezna, společně s Bohušem Záhorským tu vytvoří partnerskou dvojici. A jeho vůbec poslední role je komediální; purkrabího z Noci svatojánské hrál už těžce nemocný, se sebezapřením, ale opět se tu projevil jako výjimečný profesionál, jenž odevzdává řemeslu maximum. Velkou filmově-televizní tečkou Jaroslava Marvana byl pochopitelně pan rada Vacátko v Hříšných lideh Města pražského. Nešlo o komedie, jen v některých případech o detektivky s humornými prvky. Jak přiznal autor předlohy Jiří Marek, při psaní povídek mu Jaroslav Marvan jako pan rada Vacátko přímo vyvstával před očima. Režisér Jiří Sequens také ani chvíli neváhal s obsazením role. Jaroslav Marvan se na pana radu Vacátka hodil nejen pro početnou řadu policistů ve své kariéře, ale i proto, že byl na konci šedesátých let živoucí připomínkou první republiky. Symbolicky se tu herec vrací postavou prvotřídního, profesionálního a zkušeného "státního úředníka" do doby, kterou důvěrně znal, která ho formovala a která mu umožnila se realizovat. Přes mordy, zlodějny a podvody, které Jaroslav Marvan jako pan rada Vacátko musí řešit, svou postavou vědomě říká: nebyla to vůbec špatná doba, protože lidé k sobě byli tehdy slušnější a ohleduplnější než v časech jež následovaly. Velký herec pan Jaroslav Marvan přežil všechny režimy a hrál bez sebemenšího výpadku za všech časů. V jednom z nejtěžších údobí v padesátých letech, se mu podařilo být dokonce nejpopulárnější. Schopnost přežít s sebou nutně nese kompromisy, ústupky a kličkování, ale Jaroslav Marvan si nakonec zachoval vlastní tvář, jednal slušně a lidsky. To je výkon stejně oceněníhodný jako ten, který podával před kamerou téměř půlstoletí.
Rada Vac8tko
Marvan malý obrázek
V době kdy se dcera Jaroslava Marvana, paní Alena narodila, bylo Jaroslavovi Marvanovi padesátdevět let. Jaroslav Marvan měl svoji dceru rád a paní Alena má na svého tatínka pěkné vzpomínky. Dne 21. května 1974 tento velký herec pan Jaroslav Marvan v Praze umírá na rakovinu. Jeho dceři, paní Aleně, je v té době necelých čtrnáct let.
knížečka
Marvanovi žili ve vile v Praze-Strašnicích, která ale jejich nebyla. Byli jen obyčejní nájemníci. A tam jednou Jaroslav Marvan ukazoval své státní ceny Tomášovi, polorodnému bratrovi své dcery Aleny. Jednu cenu dostal za první republiky, druhou cenu od fašistů, třetí cenu od komunistů. "Vidíš, dávali mi to všichni," poznamenal Jaroslav Marvan. "Ptal jsem se ho, jestli byl někdy ve straně," říká Tomáš v knize své tety Evy Viktorové a spoluautorky knihy Marie Formáčkové. "Na to mi řekl, že tam by nevstoupil nikdy, ale občas se do něčeho musí zapojit. Když jsou třeba volby, tak se nechá zvolit do nějaké komise, odbude si tam povinné penzum angažovanosti a pak má zase na několik let klid."
01bc13a1af_61638588_o2
A pokud bych měl já odpovědět na otázku jaký byl Jaroslav Marvan?
a
Ve filmu z roku 1947, režiséra Vladimíra Slavinského Poslední mohykán, ztělesnil v dvojroli bratry Bořivoje, starožitníka a Jaroslava, lesníka. Bratři jsou dvojčata, na první pohled k nerozeznání. Fyzicky shodné, psychologicky rozdílné osobnostní typy a na této skutečnosti je celý scénář založen. Bořivoj Kohout, starožitník není zlý člověk. Má však ideál: Být doma neomezeným pánem. Nevidí proto přání své ženy, ani to, že dcera Helena si našla ženicha, že druhá dcera Zdenka se zamilovala, a že syn Jaroslav je vášnivý plavec. Chtěl by řídit jejich životy podle svých představ. Zdenčin nápadník inženýr architekt Karel Bečvář však léčkou pronikne do přízně Bořivoje Kohouta, starožitníka. Chce prý o jeho výchovných metodách napsat knihu. Starožitník mu dokonce sám nabídne Zdenčinu ruku. Do děje navíc vstupuje Jaroslav Kohout, lesník, bratr Bořivoje Kohouta, starožitníka, který přijíždí do Prahy, vlakem z hájovny v západních Čechách, na návštěvu. Shodou okolností si oba bratři vymění role a tak rodina považuje otce za milého strýčka a stěžuje si mu na jeho chování.
a
Závěrečná scéna tohohle filmu a scéna, kdy herec Jaroslav Marvan jede jako spolujezdec v otevřeném kabrioletu značky Aero s poznávací značkou P-23053, řízeným hercem Františkem Hanušem patří mezi mé oblíbené. Myslím, že povahově byl Jaroslav Marvan spíše "Jaroslav Kohout, lesník". Čistokrevný "Bořivoj Kohout, starožitník" nebyl zcela určitě ... Jaroslav Marvan říkával: "Své pověsti morousovství, o které jsem se kdysi doslechl, jsem se naučil využívat jako ochranné zbraně před dotěravci. Dokonce se někdy zdá, jako by mě lidi měli za tygra ... Mračím-li se patří to zřejmě k mé povaze. Úsměvy mi asi moc nejdou, ale i kdyby šly, copak se člověk může pořád jen usmívat?"
Marvan 170
A jaký je pan rada Vacátko a koho mi připomíná? Pan rada Vacátko je skvělý a připomíná mi ...
a
... lesníka Jaroslava Kohouta ...
a
a
... z filmu z roku 1941, režiséra Vladimíra Slavínského Nebe a dudy.
a
Tygr

Rodina Kohoutova:

Jaroslav Marvan - starožitník Bořivoj Kohout a lesník, Jaroslav Kohout, jeho bratr

Meda Valentová, vlastním jménem Marie Černá - žena starožitníka Bořivoje Kohouta
(24.5.1898 Praha - 12.12.1973 Praha)

Soňa Červená - dcera PhDr. Helena Kohoutová
(nazozena 9.9.1925 v Praze)

Dagmar Frýbortová - dcera Zdenka Kohoutová, absolventka uměleckoprůmyslové školy
(narozena 10.8.1925 v Praze)

Jaroslav Mareš - syn ing. Jaroslav Kohout
(24.4.1921 Husinec u Prahatic - 22.10.2003 Praha)

František Hanuš - ing. arch. Karel Bečvář, nápadník slečny Zdenky a možná budoucí zeť starožitníka Bořivoje Kohouta a majitel kabrioletu
(12.5.1916 Valašské Meziříčí - 2.9.1991 Praha)

Alena Kreuzmannová - přítelkyně syna ing. Jaroslava Kohouta a oktavánka Tonča Vacková
(15.10.1929 Praha - 12.4.1993 Praha)
Václavské nám stará pohlednice
Tramvajová trať na Václavském náměstí v Praze spojovala v letech 1884-1980 po celé délce Václavské náměstí. Národní muzeum s Můstkem a byla několikrát přestavěna.
Václavské náměstí nová ppohlednice
Od devadesátých let minulého století se uvažuje o jejím částečném nebo úplném obnovení. Tramvaje na Václavském náměstí přestaly jezdit dne 13.12.1980.
Karlův most na mostě stará pohl.
V letech 1883-1905 jezdila na Karlově mostě v Praze koňka. Doprava elektrickými tramvajemi byla zahájena 28.9.1905 a v roce 1908 byla zrušena.
Sousoší Stalina
Josif Vissarionovič Stalin - pomník v Praze. Ve své době největší skupinové sousoší v Evropě. Stavba byla zahájena dne 22.12.1949 a pomník byl odhalen dne 1.5.1955 pod heslem "Svému osvoboditeli - československý lid". V měsíci listopadu 1962 byl pomník odstraněn.
Marvan ve filmu s bábou černou pasažerkou
Růžena Šlemrová
(10.11.1886 Plzeň - 24.8.1962 Praha)
Patří ke stejně osobitým předválečným českým herečkám jako například Antonie Nedošínská. Zatímco Antonie Nedošínská hrála především ženy prosté a dělné, Růžena Šlemrová vytvořila prototyp ženy z lepší společnosti. Její nejčastější rolí byla důstojná matka nesčetných zlobivých synáčků a rozjívených dcerušek, kterým buďto bránila ve sňatku, anebo je k ženitbě popoháněla.
Zotavovna Hrádek 5 km
Nabídku své nejslavnější role, revizora pražských dopravních podniků Gustava Anděla ve filmu režiséra Bořivoje Zemana Dovolená s Andělem zpočátku Jaroslav Marvan, který toužil po charakterní roli, odmítal přijmout. Postavu revizora pražských dopravních podniků považoval za bezvýznamnou. Uhlazený film z roku 1952, který svým obsahem nahrával tehdejšímu totalitnímu režimu, přinesl Jaroslavovi Marvanovi nejen "slávu" ale samozřejmě i vlnu nenávisti: "V Andělovi udělat z tohohle režimu takový ráj, to je vrchol ...," psaly a spílaly anonymní dopisy a ozývaly se anonymní telefonáty. "Měl jsem vás rád, rád bych vám řekl, abyste šel do ......"
a
Shora v úvozovkách uvedený "slušný" anonym si Jaroslav Marvan uschoval. Pisatel ve svém dopise silné slovo přímo nepoužil, ale vytečkoval.
a
Druhý film režiséra Bořivoje Zemana Anděl na horách je z roku 1955 a už je jako by o něčem jiném ... Zřejmě po smrti Josifa Vissarionoviče Džugašvilliho-Stanina a Klementa Gottwalda, v březnu 1953, došlo ve společnosti k určitému "posunu a uvolnění". Posunu a uvonění, ale přece jen v úvozovkách.
Jak se jezdí v České republice - click here
a
a
a
Kufřík
 Na fotografii tří osob, uložené v uzamčeném kufříku, je inženýr Zdeněk Šmahel první zleva.
Starý pežot Colombův
Mapa Evropy se šipkami
Palubní deska auta
Letadlo ČSA
Videozáznamy přivezl do Paříže Max Koch, vídeňský komisař ve výslužbě. Zcela jednoznačně usvědčovaly ... Byla to senzace pařížského kongresu. Před svým odletem z Paříže, na Aéroport de Paris-Charles de Gaulle, byl pan rada Wahl v obležení kamer a mikrofonů.
Air France letadlo
"Je to 'největší korupční aféra' v dějinách kriminalistiky," uvedl pan rada Wahl, na letišti Schwechat po přistání, před novináři ..."Dámy a pánové, prosím. Věc je v šetření! Později!" snažil se pan rada Wahl uniknout před dotěrnými dotazy reportérů. Snad skutečně nemohl více prozradit. Vidím ho v rakouské televizi, jako by to bylo dnes. Vidím ho jak říká: "Ano my jsme pro mezinárodní kooperaci, ale ne s každým." A pak ještě dodává. V současné fázi šetření, dámy a pánové, jsem pouze zplnomocněn prohlásit, že zřejmě hlavní organizátor mezinárodního korupčního skandálu je, jsou zde jisté indicie, rodák z malého města v tehdejším Rakousko-Uhersku a uvedl, jak rakouská policie k videozáznamům přišla: "Kufřík značky Attaché - ing. Zdeňka Šmahela, státního příslušníka České republiky, který v létě letošního roku při zásahu České policie zahynul na nádraží v Praze-Holešovicích - našla uklizečka rakouských železnic ÖBB na vídeňském Jižním nádraží, v kupé vagónu první třídy EC 75 Zdeněk Fibich, jedoucího na trase Praha-Vídeň. Podle informací, které má rakouská strana a vláda v současné době k dispozici se z kufříku ing. Zdeňka Šmahela nic neztratilo. Obsah kufříku je kompletní," uvedl doslova rada Wahl ...
Kufřík
Prostřený stůl
Funes s rodinou
Olivier barevná 170
a
Filipovský 170
František Filipovský
(23.9.1907 Přelouč - 26.10.1993 Praha)
Pečky autobus. nádr
Nakonec se to vysvětlilo, pan František Filipovský nebyl ve věci angažován.
Fantomas 170
Píše na počítači pohyb. obr.
Fantomasovo auto
"Au plaisir de vous revoir, mes amis!"
Pánové ze čtyřky
"Stopy Karibu, pane rado?" zeptal se pan inspektor Mrázek zvědavě. " Ba ne, Mrázek, je to v té knize a je to ještě složitější." odpověděl pan rada. "Já a vídeňský rada Wahl se známe, studovali jsme spolu ve Vídni. To je zcela jasné, ale ... Znáte doktora Mrázka?" zeptal se pan rada nečekaně. "A vy myslíte, pane rado, jako, že ...?" zeptal se pan Mrázek opatrně. "To víte, že ...! Všichni se znali!" vykřikl pan rada podrážděně. "I František hrabě Harrach znal Karla Hašlera! A ..." A pak se nadechl a již klidně pokračoval: "Mrázek, je vidět, že jim to myslí. Z nich možná ještě jednou něco bude. Je vidět, že maj svou hlavu na přemejšlení a ne, místo hlavy, kokosovej vořech!" dostalo se panu Mrázkovi nečekaného uznání. "Mrázek, pokud by inženýr Zdeněk Šmahel alias Jurášek Benada na holešovickém nádraží nezpanikařil, tak se na nic nepřišlo. Stopa vede ... ". "A do Lipnice nad Sázavou!" doplnil pana radu pan inspektor Mrázek. "Víte, Mrázek, ono šlo v ten okamžik skutečně o všechno!"
Slunce žnoucí
kometka
Zeměkoule točící se
Karlův most v noci
knížečka druhá
Andrej Halada - 77 českých filmových komiků, nakladatelství Brána s.r.o., Praha, vydání první, Praha 1999


knížečka
Eva Viktorová, Marie Formáčková - Osudová láska Jaroslav Marvan, utajený otec aneb příběh téměř detektivní, nakladatelství Formát - Svatopluk Štefl ve spolupráci s nakladatelstvím Tevis Praha, vydání první, Praha 2004

nahoru
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010