Pan profesor Unger: "Člověče, vy nečtete nejnovější zahraniční literaturu!"

4. prosince 2009 v 15:56 | Jarda |  12/2009
Vyučoval na lékařské fakultě takzvaný preklinický obor, který se zabývá obecnými zákonitostmi vzniku a průběhu nemocí, například nádorů a poruchami látkové výměny. Vyznal se dokonale teoreticky i prakticky v laoratorních vyšetřovacích metodách. Ovládal starší i nejnovější literaturu.
Zjevem nepřípomínal vynikajícího vědce. Měl menší zavalitou postavu a podle obličeje by v něm někdo hádal spíše sedláka. Přednáškové povinnosti sice plnil přesně, ale s posluchači valný kontakt neměl: mluvil rychle, tiše, někyz nezřetelně, díval se při tom na podlahu nebo do prázdna. Otázky od posluchačů; neočekával a nepřipouštěl. Jako by mu bylo jedno, jestli je nás v posluchárně pět nebo padesát.
Účast na přednáškách si spolehlivě udržoval tím, že i to nejnovější, co přednášel, vyžadoval při zkouškách. Forma jeho přednášek, upřímně řečeno, za moc nestála. Jejich obsah byl velmi náročný, ale i velmi zajímavý a podnětný.
Zkoušky u profesora Ungra byly náročné na nervy a jejich výsledek byl vždy nevyzpytatelný.
Příklad: Profesor: "Kde jste tu blbost, co mi tady povídáte, četl?" Medik: "Promiňte, pane profesore, ale je to ve vaší kníze." "Člověče, vy nečtete nejnovější zahraniční literaturu! Jak se opovažujete chodit nepřipraven na zkoušku? Příjďte znovu za měsíc. Nebo zítra."
Jeden medik popudil pana profesora Ungra chabými znalostmi a nízkou úrovní teoretického myšlení. Profesor se zvedl a kráčel k otevřenému oknu vyzývaje medika, aby šel s ním. Tam přistčil zkoprnělého študáka tak, aby ho bylo z náměstí vidět a volal silným hlasem: "Dívejte se sem, lidi! Tenhle blbec chce být doktorem!"
U "mé" zkoušky nás bylo dvanáct. Dva ji zatím udělali, tři už pan profesor vyhodil. Přišla řada na mne. Otázky mi nepřipadaly těžké, ale člověk nikdy neví. Začal jsem opatrně s první otázkou.
Pan profesor ten den připomínal šelmu, která se nudí, ale dovede nečekaně vyrazit k prudkému výpadu. Hlavně nebýt nápadný a ndráždit ho.
Dal si přinést poštu a krabičku kovových kancelářských spínátek. Potom otevíral obálky a jejich obsah třídil a spínátky navzájem spojoval. Mě si na první pohled nevšímal.
okončil jsem svůj výklad otázky. Profesor Unger mírně ožil: "Pokračujte."
Nevěděl jsem, co dál, měl jsem dojem, že jsem už řekl všechno. Riskl jsem to a začal znova ne od úplného začátku, ale asi od poloviny.
Profesor, zaujatý dopisy, mě zřejmě nesledoval. Navíc se mu podařilo shodit krabičku se spínátky pod stůl, takže se mu na podlaze rozsypaly. S funěním (břicho stlačoval s obtížemi) se sklonil pod stůl a tam zřejmě spínátka sbíral.
Zdvořile jsem se k němu sklonil pod stůl, abych mu v tomto úsilí pomohl.
Zlobně se na mě podíval: "CO chcete?"
"Chtěl jsem vám trochu pomoci, pane profesore."
"To není vaše starost. Narovnejte se a pokračujte ve výkladu."
Samozřejmě jsem poslechl. Naštěstí přiběhla sekretářka a spínátka posbírala.
Profesor se vynořil nad stůl: "Už jste se mě naotravoval dost dlouho. Tady máte výbornou ať už jste pryč."
Byl horký letní den a lehká židle, potem přilepená k hyždím, při vstávání s klepnutím odpadla na podlahu.
Profesor Unger mě napomenul: "Člověče, když vám něco padá ze zadku, tak si to aspoň přidržte, zbytečný rámus nesnáším."
Výbornou známku jsem si vysvětloval tím. že v korespondenci nalezl pan profesor Unger příznivé zprávy.

Odkazy:

Milan Bouchal - Cesta do hlubin psychiatrovy duše
Epava Olomouc, 1999, vydání první


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010