Pan profesor Kos, divizní generál Heliodor Píka a student Jan Opletal

24. listopadu 2009 v 12:13 | Pavel Pechoušek, Lilian Melecká, Josef Kleinstück |  11/2009
s
a
Heliodor Píka jako francouzský legionář v období první světové války
Heliodor píka 170
Heliodor Píka, divizní generál
(3.7.1897 Šťítina u Opavy - 21.6.1949 Plzeň-Věznice Bory)
a
V neděli dne 21. června 2009 byla u vchodu do věznice Plzeň-Bory odhalena paměťní deska, připomínající šedesáté výročí popravy divizního generála Heliodora Píky...
a
Tato paměťní deska divizního generála Heliodora Píky je ve věznici Plzeň-Bory již druhá...
a
První paměťní deska je umístěna již několik let, v areálu této věznice, v místech kde byl divizní generál Heliodor Píka oběšen.
a
Klement Gottwald
 (23.11.1896 Dědice u Vyškova (?) - 14.3.1953 Praha)
Československý politik a premiér a po komunistickém převratu v roce 1948 čtvrtý prezident Československé republiky.
a
Podpis Klementa Gottwalda svým posledním tahem nápadně připomíná podpis zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A značí prý jen jediné: tento člověk nelítostně a ve velkém zabíjí.
a
První dělnický prezident Klement Gottwald za čtyři roky ve funkci poslal na smrt 191 politicky nespolehlivých lidí. Jeho následník-pátý prezident Československé republiky Antonín Zápotocký podepsal rozsudek smrti 47 krát a jeho další následník-šestý prezident Československé republiky a od roku 1960 pak i Československé socialistické republiky Antonín Novotný pak 6 krát.
a
ZZZZ fotky
Dům, původně statek rodiny Štarků, který komunisté přestavěli na chudý rodný domek Klemeta Gottwalda. V tomhle domku se Klement Gottwald nejen nenarodil, ale ani zde snad nikdy nežil. Tento domek byl zapůjčen pořadatelům výstavy o životě Klementa Gottwalda jen na krátkou dobu určitou, v padesátých letech minulého století, v době až po jeho smrti, aby majitelům již nebyl vrácen. Po ukončení výstavy o životě Klementa Gottwalda byl domek komunistickou státní mocí prohlášen za rodný domek Klementa Gottwalda a byl zde zřízen památník. Kdysi jsem o příběhu s tímhle domkem ve Vyškově-Dědicích četl zajímavý článek. Je to již mnoho let. Zkusím článek vyhledat. Myslím, že byl v Lidové demokracii nebo ve vyškovských okresních novinách. Už nevím jak se ty noviny jmenovaly. Byla v nich otištěna i tehdejší smlouva o pronájmu tohoto domku.

Otec Heliodor a syn Milan Píkovi

a
Foto: Petr Protivánek
Milan Píka
syn popraveného divizního generála Heliodora Píky
(28.7.1922 Hranice na Moravě)

Řekli mi: "Milane, nemsti se!"

A to mi bylo vodítkem celý život. Jistěže ale zapomenout nemohu, vzpomíná syn divizního generála Milan Píka na chvíli, kdy se naposledy setkal se svým otcem, krátce před popravou.

Jeho životní příběh:

Syn divizního generála Milan Píka vyrůstal u babičky. V dětství poznal otce jen málo. Heliodor Píka studoval vojenské školy v Paříži, později se stal vojenským atašé v Bukurešti. V Hranicích a poté i v Praze studuje Milan Píka na gymnáziu. V červnu 1939 odjíždí za otcem do Bukurešti, kde mají poprvé na sebe o něco více času. Rodina nevydrží společně dlouho. V únoru 1940 odjíždí Milan Píka do Francie, kde se hlásí do armády. Jenže Němci postupují tak rychle, že Milan Píka je spolu s dalšími mladými muži naloděn na uhelnou loď, která pluje do Velké Británie. Hned po vstupu na anglickou půdu se stává příslušníkem RAF - královského britského letectva. Kvůli oční vadě se však nemůže stát válečným pilotem, jak si přeje, a slouží v administrativě. Po válce v roce 1945 odjíždí do Prahy, kde se opět po letech setkává se svým otcem.

Léta 1945 až 1952:

Milan Píka studuje v osvobozené Praze práva, ale relativní oddech netrvá příliš dlouho. Už v květnu je generál Heliodor Píka zatčen 1948. Marně jej jeho známí i rodina včetně Milana přesvědčovali, ať raději odejde na Západ. V únoru 1949 je zatčen i Milan Píka. Obviněn je z toho, že chtěl otci pomoci utéct z vězení a na Západ ho dostat. Nastává velmi zvláštní období, kdy otec se synem jsou zavření v jednom vězení na Pankráci. "On měl celu v přízemí. Viděl jsme na sebe a naznačovali si - hlavu vzhůru," líčí Milan Píka zážitky s Ruzyně. Generál svému synovi posílá motáky, ve kterém ho ubezpečuje, že je paprskem naděje jeho života. V listopadu je Milan Píka překvapivě propuštěn. Pro nedostatek důkazů. Dodnes se vedou spory o důvodech tohoto rozhodnutí. Možná to tak Gottwald zařídil, aby se na Západě neřeklo, že se komunisté mstí i na generálově rodině," přemýšlí Píka. Je samozřejmě vyloučen ze školy i z armády. Se svým otcem ještě může strávit před popravou poslední noc. Na jeho přání mu tam donese šampaňské.

Léta do roku 1968:

Po generálově smrti se na radu přátel stěžuje na Slovensko. Manuálně pracuje v dolech v Handlové, později dělá řidiče u dřevozpracujících závodů. Na Slovensko si z Hranic přiváží i matku a plní tak jeden ze slibů, které dal otci. Postarat se o maminku Marii. V šedesátých letech vystuduje dálkově vysokou školu a spolu s právníkem Heliodora Píky, Rostislavem Váhalou zařídí, že je v prosinci 1968 popravený generál plně rehabilitován. Tím plní Milan Píka další z otcových slibů - aby očistil jeho jméno.

Léta po roce 1968:

Až do penze v osmdesátých letech pracuje Milan Píka už jako referent v dřevozpracujícím průmyslu. Vděčně mluví o Slovácích. "Byli mnohem více srdeční, otevření," pochvaluje si, že zde naše nový život. Na Slovensku si udělal řadu přátel.

Léta po roce 1989:

Po roce 1989 se Milan Píka marně pokouší nalézt místo, kde by jeho otec mohl být pohřben. V únoru 2009 ministryně obrany České republiky Vlasta Parkanová udělila Milanu Píkovi u příležitosti devadesátého výročí vzniku samostatného Československa vysoké vyznamenání české armády Zlatou lípu. A také Kříž obrany státu jeho otci, armádnímu generálovi in memoriam Heliodoru Píkovi.
a
Dvojí metr prvního dělnického prezidenta ...
ZZZZ KG170
a
Univerzita Karlova v Praze, lékařská fakulta v Plzni
Profesor MUDr. Jaroslav Kos
 (5.11.1917 Dobrá Voda u Pelhřimova)
poslední žijící zakladatel plzeňské lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze
Po maturitě na pelhřimovském gymnáziu studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvoval v roce 1946. V lednu 1947 byl jmenován vedoucím anatomického ústavu na nově založené lékařské fakultě v Plzni a o pět let pouději jmenován docentem a v roce 1959 profesorem. Ve funkci přednosty ústavu a vedoucího katedry působil do roku 1983, jejímž proděkanem byl dvakrát. Svou pedagogickou činnost na plzeňské lékařské fakultě ukončil v roce 1992 a poté až do roku 2001 pracoval jako externí profesor na Západočeské univerzitě.
Setkání primátora města Plzně ing. Pavla Rödla s profesorem MUDr. Jaroslavem Kosem
a
www.panoramio.com
Primátor města ing. Pavel Rödl se v pátek dne 20. listopadu 2009 ve 12,00 hodin, setkal s profesorem MUDr. Jaroslavem Kosem. Při této příležitosti plzeňský primátor poděkoval tomuto významnému plzeňskému pedagogovi a vědci za jeho osobní statečnost projevenou v boji s totalitním režimem a za velký přínos lékařské vědě a obdaroval ho pamětní mincí města Plzně a věcným darem. Přijetí ve velmi přátelské atmosféře se kromě profesora Kosa zúčastnily také jeho děti, dcera MUDr. Jana Karlachová a syn MUDr. Stanislav Kos, CSc a zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu. Profesor MUDr. Jaroslav Kos se narodil 5. listopadu 1917. Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Od roku 1946 působil jako pomocný asistent, o rok později již jako odborný asistent Anatomického ústavu v Praze. Od roku 1947 vedl nově vzniklý Anatomický ústav při Lékařské fakultě v Plzni. V roce 1952 byl jmenován docentem, v roce 1959 profesorem. Až do roku 1992 učil na Lékařské fakultě UK v Plzni. V letech 1993 - 2001 pracoval jako externí vyučující na Fakultě humanitních studií v Plzni v oboru anatomie a antropologie. Po celou svou kariéru se aktivně podílel na vydávání učebnic anatomie a byl velmi oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Proslul přehlednými přednáškami, kreslířským uměním, dokonalou preparační technikou, ale také svou náročností při zkoušení budoucích lékařů. Podle učebnic, kterých je autorem nebo spoluautorem, se na lékařských fakultách učí dodnes. I dnes, ve svých 92 letech, je profesor Kos nesmírně vitální, společenský a příjemný muž. Za největší štěstí ve svém životě považuje rodinné zázemí a výborné vztahy během své profesní praxe: "Vždy jsem byl nesmírně šťastný, když kolem mě byli lidé, kterým jsem mohl důvěřovat. Až na jeden případ se mi to podařilo." Tím byl jeden z jeho asistentů, který v padesátých letech nechal spálit tělo popraveného generála Píky, které profesor Kos ukrýval v suterénu Anatomického ústavu v Plzni v místnosti, kterou nazýval "mrtvolna". S osudem českého generála Heliodora Píky popraveného ve vykonstruovaném procesu se život Jaroslava Kosa propojil 21. června 1949. Komunisté nechtěli popravenému generálovi dopřát klidu ani po smrti, když jeho tělo odmítli vydat pozůstalým a poskytli ho "k vědeckým účelům". Profesorovi Kosovi se podařilo díky nedbalému označení tělo popraveného generála nabalzamovat a ukrýt do uzavřeného kontejneru s konzervačními látkami. Sháňka po těla nastala až na jaře roku 1968, kdy profesor Kos zjistil, že tělo Heliodora Píky zmizelo. Podařilo se mu vypátrat, že ho zlikvidoval již v roce 1956 jeden z asistentů, student medicíny a zapálený komunista Václav Novák. Již se, k velké lítosti rodiny generála Píky, nepodařilo zjistit, kde skončily jeho ostatky. Také profesor Kos byl velmi rozhořčený a ještě dnes, po více než 50 letech, nedokáže pohnutky svého bývalého asistenta pochopit. Jaroslav kos je držitelem Ceny J. E. Purkyně, Zlaté medaile Univerzity Karlovy a řady dalších vyznamenání.

Popraveného generála Heliodora Píku ukrýval ve sklepě

Má už vážné potíže s dýcháním - vysoký věk a dráždivé konzervační tekutiny, se kterými léta pracoval, vykonaly své. Kvůli výparům z nich se nemůže dvaadevadesátiletý Jaroslav Kos, emeritní profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, zúčastnit vzpomínkové akce na generála Heliodora Píku v Praze-Dejvicích. I když sem na nespravedlivě popraveného hrdinu druhé světové války chodil po sametové revoluci vzpomínat každý rok. Šedesáté výročí jeho popravy příští týden vynechá. Je to tak již podruhé, co chemické konzervační látky sehrály v jejich "vztahu" významnou úlohu. Právě díky nim se tito dva před šedesáti lety střetli. Bohužel o tom věděl jen jeden z nich. Anatom Jaroslav Kos tělo popraveného generála Píky schoval před komunisty do kádě s konzervačními tekutinami a čekal, až ho bude moci vydat rodině. Osud všechno zařídil jinak. "Komunistická demagogie mého tehdejšího podřízeného způsobila, že jsem tělo synu Milanovi nikdy vydat nemohl," vypráví Jaroslav Kos, který anatomii v Plzni přednášel šestatřicet roků, od založení fakulty v roce 1947. Zkoušku z anatomie u něj složilo na šest tisíc mediků. Na fakultě toho tedy zažil hodně. Na 21. červen roku 1949 ale prý nikdy nezapomene.

Neměl klid ani po smrti

Tělo válečného hrdiny Heliodora Píky, který byl po vykonstruovaném procesu popraven v Borské věznici, nemělo být jeho příbuzným nikdy vydáno. Skončilo v plzeňském anatomickém ústavu. "Na úmrtním listě bylo napsáno k vědeckým účelům a k výuce studentů," vzpomíná Jaroslav Kos. Zemřelého přivezli bez šatů. Na pravou nohu někdo napsal H. Píka. Tato nedbalost přivedla tehdy jednatřicetiletého otce dvou malých dětí ke skvělému nápadu: Kdo mohl poznat pravé tělo? Rozhodl se ho tedy skrýt před vědou i režimem. Nabalzamované tělo ukryl do uzavřeného kontejneru plného konzervačních tekutin v suterénu ústavu. "Věřil jsem, že komunistický režim padne. Jeho tělo jsem chtěl uchovat netknuté, aby ho mohli jeho příbuzní někdy pohřbít," vzpomíná. V září začal první semestr akademického roku 1949/1950 a s ním i anatomická cvičení. O měsíc později už se obtížně určitelné lidské ostatky po pitvách mohly odvézt do krematoria. "K jedné rakvi jsem pak přidal úmrtní list Heliodora Píky," líčí Kos.

Rok 1968 - Kde je tělo generála Heliodora Píky?

V době Pražského jara roku 1968 vyhledal profesora Kose Karel Melichar ze Svazu protifašistických bojovníků. A zeptal se ho, jestli neví, kam se podělo tělo Heliodora Píky. "Sdělil jsem mu, že leží prakticky neporušené v ústavu ve sklepě," říká profesor. Když ale ke kádi přišli a odklopili víko, tělo generála Píky bylo pryč. A nebylo ani nikde jinde v ústavu. Nikdo netušil, kam zmizelo. "Nakonec můj asistent doktor Heřt zjistil šokující věc," líčí profesor Kos. V roce 1956 byl Jaroslav Kos na stáži v Kodani. Tehdejší aspirant na asistentské místo, student medicíny a zapálený komunista Václav Novák, dostal za úkol uklidit macerační místnosti. Zde na tělo Heliodora Píky narazil, a když podle cedulky zjistil, o koho jde, nechal ho pod cizím jménem odvézt do krematoria a spálit. Když se Kos po dvou letech vrátil z Kodaně, Novák mu neřekl ani slovo. V roce 1968 - když se vše provalilo - už Václav Novák pracoval na Chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice v Plzni.
Také on byl zrovna na stáži - na Coloradské univerzitě v Denveru. Profesor Kos nad celou kauzou ještě dnes kroutí hlavou. Stále ho dokáže rozčílit. "Až stáž ve Spojených státech mu otevřela oči a začal komunismus kritizovat," myslí si. Ono "prozření" ale stálo Václava Nováka slibně rozjetou kariéru na nejprestižnějším pracovišti v kraji. Musel odejít do regionální nemocnice ve Stodě, následně skončil v Domažlicích. Do důchodu odcházel v roce 1997 jako primář. Když v roce 1969 zjistil syn Heliodora Píky Milan, co se dělo s tělem jeho otce, navštívil doktora Nováka. Od něj dostal jména sedmi osob, které nechal v roce 1956 odvézt ke kremaci. "Popel mého otce skončil podle všeho v jedné z uren nebo byl vysypán na rozptylové loučce plzeňského hřbitova. Bohužel nikdy nezjistím, kde vlastně leží," smutně říká Milan Píka, který byl po létech strávených v komunistickém vězení donucen odejít na Slovensko a dnes žije v Bratislavě.

Nechci se k tomu vracet

Doktor Novák se dnes již do minulosti vracet nechce. Podle něj si v roce 1956 všichni v ústavu oddychli, když nechal Píku pohřbít. Jeho tělo znamenalo pro zaměstnance nebezpečí. "Více se k tomu vyjadřovat nechci. Profesora Kosa si nesmírně vážím," uvedl šestasedmdesátiletý lékař, který loni jako první obdržel pamětní medaili města Domažlice za přínos k rozvoji zdejší nemocnice.

Komunisté se generála Heliodora Píky báli i po smrti

Noc 20. června roku 1949 je pro Heliodora Píku jeho poslední. Už ví, že ráno zemře, i to, jakým způsobem. Loučí se s manželkou, synem, svým nejbližším píše dopisy na rozloučenou. Vyzpovídá se knězi a ten mu dává poslední pomazání. Syna prosí, ať neopouští maminku a až přijde vhodná doba očistí jeho jméno.

Připil na lepší osud

Těsně před popravou si se synem Milanem připíjí šampaňským na lepší osud Československa. Na dvoře, kde už ho čeká šibenice, statečný voják pronáší: "Má- li moje smrt vykoupit sjednocení národa, umírám rád. Mým posledním přáním je, aby národ zůstal sjednocen." Osm minut po šesté hodině ranní, je generál Heliodor Píka, nositel čtyřiceti vojenských vyznamenání, politik a vlastenec, který celý život bojoval za svobodu své vlasti, mrtev. Zbavili ho nejen života, ale také cti. Rodina ho nemohla ani pohřbít. Tehdejší úřady jim odmítly vydat tělo. "Komunisté měli strach, že by lidé na pohřbu demonstrovali. Strýčka se báli, protože na ně hodně věděl. Byla to hrozná doba. Otec tenkrát přišel domů a jen hleděl na palcové titulky v novinách: Zrádný generál odsouzený k trestu smrti provazem," popisovala neteř Heliodora Píky, Alexandra Šmiřáková. Rodina musela nejen zaplatit soudní výlohy, ještě je komunisté označili za kolaboranty a zrádce národa. Píkova bratra a otce Šmířákové propustili z finančního úřadu a až do penze dělal vrátného. Bratra vyhodili z gymnázia a mladší bratři se dostali jen do učení.

Mstili se i na mrtvém

Po popravě tělo generála z plzeňské věznice na Borech převezli do Anatomického ústavu lékařské fakulty v Plzni k pitvě. Když pracovníci poznali, o koho jde, fingovali záznamy. Místo mrtvého generála putovaly do krematoria části jiných pitvaných těl. Nabalzámované tělo Heliodora Píky zatím odpočívalo na dně kádě, z níž studenti odebírali těla k pitvám. V roce 1957 ho tam objevil mladý snaživý asistent Václav Novák. Podle tehdejšího hodnocení chytrý, pracovitý a agilní. "Ten tělo generála dal do rakve a pravděpodobně pod cizím jménem ho v krematoriu nechal zpopelnit. Schránku s popelem tam ještě rok přechovávali. Pak ji otevřeli a vsypali do společného hrobu na plzeňském hřbitově svatého Václava," popisoval tehdejší přednosta ústavu Kos.

Společný hrob se nenašel

V roce 1999, přesně 21. června, v den, kdy ho popravili, se na tomto hřbitově sešla celá generálova rodina. Protože společný hrob se dodnes nenašel, postavili tam Plzenští Heliodoru Píkovi pouze pomník. "Po padesáti letech jsme se s ním konečně mohli důstojně rozloučit. Myslím, že strýček došel konečně klidu a byl tam tenkrát s námi. Stejně jako stovky vězňů, které zachránil z ruských gulagů," mínila sedmasedmdesátiletá Alexandra Šmiřáková.

Soud generála očistil

V roce 1969 se vdově a jeho synovi podařilo splnit generálovo přání a Nejvyššího vojenský soud ho zprostil obvinění. Potvrdilo se tak, co Píka psal už ve vězení: "Jsem zcela nevinen. Můj proces není justičním omylem, ale politickou vraždou. Nepřipustili jediného svědka, jediného dokumentu. Z archivu vybrali jen zprávy dnes nepříznivé." tvrdil generál.
Jan Opletal, student
V sobotu dne 28. října 1939 utrpěl šestinásobný průstřel břicha, z toho čtyřikrát průstřel tenkého střeva a dvakrát průstřel tlustého střeva. Zřejmě by přežil, pokud by tehdy již byla dostupná antibiotika. Zraněním podlehl dne 11. listopadu 1939.
profesor jde po schodech 170
Pan profesor Kos je také jediným dosud žijícím pamětníkem a uživatelem Hlávkovy koleje v Praze, v památných dnech 17. listopadu 1939 uzavřené a už nikdy neobnovené. Poslechněme si jeho autentické vyprávění:
pohřeb opletala
Pohřeb studenta Jana Opletala dne 15. listopadu 1939 v Praze na Albertově...
a
Pan profesor Kos vzpomíná na události roku 1939 v Praze a na studenta Jana Opletala.
a
a
Doc. JUDr. Emil Dominik Josef Hácha
(12.7.1872 Trhové Sviny - 27.6.1945 Praha)
  (Portrét je z roku 1930)
právník, prezident Nejvyššího soudu, překladatel a odpůrce fašismu, v letech 1938-1939 prezident Česko-Slovenské republiky a v letech 1939-1945 státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. V době, 30. listopadu 1938, kdy byl zvolen prezidentem republiky byl již starý pán, vdovec, otec dospělé dcery, která s ním jezdila a starala se o něho. Tehdy se již začínala u něho projevovat těžká arterioskleróza, která ho za sedm let usmrtila. Byl velmi malé postavy, otylý a příroda mu odepřela jakýkoli projev mužné krásy, což mu však v životě asi nijak nevadilo. Byl prý zbožný. Byl velmi bystrý a znamenitý právník. Podle svědectví advokátů při líčeních jakoby klímal, pak se ale ukázalo, že sledoval vše velmi bedlivě, vše krásně shrnul a přednesl brilantní právnické závěry. V posledních letech německé okupace se jeho choroba povážlivě zhoršila, takže hradní lékař dr. Maixner k němu volal konziliáře.
a
Když ho v květnu 1945 odváželi s šaškovskou čepicí do vězeňské nemocnice na Pankráci, bylo jeho vědomí již těžce poškozeno, takže dění v okolí nevnímal.
a
Jeho hrob na Vinohradském hřbitově v Praze.
radio staré
Rozhlasový přijímač Telegrafia, vyráběný v letech 1936-1937
Pendolíno
Jak se neztratit na kolejích Jana Opletala v Ostravě-Hladnově.
a
a
Nesplněný sen inženýra Zdeňka Šmahela.
a
a
Konec.
3da7ea2e26_64028095_o2
 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010