Miloslav Švandrlík - Černí baroni

10. listopadu 2009 v 15:32 | Jarda |  11/2009
a
Miloslav Švandrlík, spisovatel a humorista
(10.8.1932 Praha - 26.10.2009 Praha)
a
Po skončení základní školy dva roky studoval na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Rok pracoval jako pomocný dělník, potom absolvoval státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy. Dva roky studoval na DAMU, nejprve herectví, po půlroce přešel na režii. Nastoupil jako asistent režie u Vesnického divadla v Praze a po návratu z dvouleté vojenské prezenční služby pracoval půl roku jako vychovatel korejských dětí. Od té doby se věnuje psaní. Používal také pseudonym Roman Kefalín. Lze se setkat také s křestním jménem Miroslav. To je ale chybné. Správně je Miloslav.
To, že napíši Černé barony, jsem věděl už při vojenské prezenční službě v Nepomuku a přilehlých pracovištích. Jenže pustit se do rozsáhlejšího díla jsem si ještě netroufal. Teprve v roce 1963 jsem napsal prvních stodvacet stránek. Četlo je několik mých přátel, kteří mě označili za sebevraha a prohlásili, že "tohle" nevyjde ani za sto let. Vzhledem k této vyhlídce jsem učinil pětiletou přestávku ado jara 1968. V té době obnovil pan Josef Čábela nakladatelství v Havlíčkově Brodě a nazval je Vysočina. Pobízel mě k rychlému dokončení Baronů s tím, že je okamžitě vydá. Po vstupu vojsk Varšavského paktu do Československa jsem měl hotovou polovinu knihy, ale nakladatel nechtěl dále čekat. Sebral mi ze stolu sedmnáct kapitol a vydal na poslední chvíli to, co bylo později označováno jako první díl. Psal jsem dále, ale pak jsem to znovu zarazil. Na štěstí zasáhla moje žena, která si vyžádala dokončení Baronů k Ježíšku. Tomu nebylo možno odolat. Ukázky z druhého dílu jsem četl při Návštěvních dnech v Semaforu až do chvíle, kdy to kompetentní činitelé zakázali. Knížka vyšla bez mého vědomí v zahraničí, u nás byla opisována, fotografována a jinak rozmnožována. Veksláci ji prodávali na černém trhu. Z knihoven byla ukradena dřív, než mohla být stažena z oběhu. Mezi lidmi koloval i třetí díl, který jsem nenapsal. Vydal ho v Curychu nějaký podnikavý hostinský, ale mnoho lidí zřejmě neošálil. Dokonce ani podezíravé orgány v Československu. Nyní v Mladé frontě vycházejí Černí baroni kompletní. Franta Voňavka, kapitán Ořech ani mnozí jiní si je nepřečtou. Snad pobaví alespoň jejich potomky.
Miloslav Švandrlík

a
Z knihy Miloslava Švandrlíka - Černí baroni. Ilustroval Jiří Winter-Neprakta. Vydala Mladá fronta Praha. Vydání první. Praha 1990.


a
Film z roku 1992
a
a
Jeho premiéra se konala ve čtvrtek 4. června 1992 v pražském kině Sevastopol. Slavnostně naladění diváci, mezi nimi i ministr Jiří Dienstbier, buráceli smíchem. Režisér Zdeněk Sirový, rovněž sloužící u Pomocných technických praporů, v rozhovoru během natáčení tohoto filmu, řekl: "Já jsem měl vlastně tenkrát štěstí, že jsem se dostal ke stavebním útvarům, protože tam byla alespoň nějaká naděje na přežití. Starší bratr byl na Ostravsku, u důlních útvarů, a tam šlo vyloženě o život. Do slojí, kde pracovali vleže a kapala na ně voda, s nimi civilní zaměstnanci ani nefárali." V Kefalínovi zobrazil Miloslav Švandrlík sám sebe a některé další postavy napsal podle skutečných postav, ale pozměnil jim jména. Velící důstojník Haluška, přezdívaný Terazky byl v reálu upjatý, vysoký chlap Gazda, kterého si zahrál Pavel Landovský, neokouzloval takovou bodrostí, zato prý byl ještě blbější. Poručík Ořech se na Miloslava Švandrlíka nezlobil, dokonce když si už jako civilista otevřel Hospodu u Ořecha, srdečně ho zval na návštěvu. Je to ten kapitán v podobě Bronislava Poloczka, který je zkoušen generálem při prověrkách. A třeba na otázku kdy a kým byl napsán Komunistický manifest, rozhodně odpověděl: "Tak to vím naprosto přesně, bylo to přibližně v roce 1905 soudruhem generalissimem Stalinem." Protože Miroslav Švandrlík rezolutně odmítl režisérovu nabídku, aby představoval generála, obsazen byl Václav Postránecký. Někteří kritici si povšimli, že protagonistu Kefalína téměř zastiňuje vojín Jasánek ztělesněný Vladimírem Javorským. Ani tomu nesvěřil lid do ruky zbraň, proto vyráží na zteč proti nepříteli alespoň bojovými rýmovačkami, z nichž mnohé zlidověly: "Soudruzi vojáci, kapitál se potácí. Jak zří naši armádu, hned ztrácí náladu." Miloslav Švandrlík byl zaskočen proměnou poručíka Troníka: "Miroslav Donutil ho nedělá jako fanatika, jak si ho většinou lidé představují, ale jako takového šišlavého přiblblého strejce. Ale ač mě to překvapilo, srdečně jsem se smál." Zásluhou režiséra Zdeňka Sirového přibyl mezi postavy hrabě Štemberk ztělesněný Václavem Vydrou.
Kniha vydaná v roce 1990.
Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka. Kdysi moje oblíbené.
"Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!" říká ...
a
... major Haluška (Terazky)
Herec Pavel Landovský jako major Haluška (Terazky)
"Keď bude vojna, nastúpíte v prilbách do reky a bojové jednotky poidú cez vás ako cez most!", říká ...
a
... poručík Čaliga
a
Nepomuk. Zámek Zelená Hora.
a
Ale pojďme ještě do Kroměříže!
a
a
... znají vojáci. kteří ve městě sloužili.
a
(18. 10. 1910 Kroměříž - 30. 9. 1990 Dobříš)
Komunistický politik, generál, ministr ...
a
... zeť Klementa Gottwalda ...
a
... a oblíbenec Josefa Stalina.
a
Před 2. světovou válkou byl A. Čepička advokátním koncipientem v Ostravě. Roku 1929 vstoupil do KSČ, v letech 1942-45 byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře. Po válce se z komunistického politika okresního formátu rychle stal ministrem a jedním z předních funkcionářů KSČ. Snad i proto, že se oženil s dcerou Klementa Gottwalda. Nejprve byl ministrem vnitřního obchodu. Už koncem roku 1947 rozvinul širokou populistickou kampaň kolem "odhalení" utajených zásob velkoobchodníků. V letech 1948-50 byl ministrem spravedlnosti. Jeho nemalou zásluhou se československá justice stala důležitým článkem komunistického monopolu moci. Byla likvidována nezávislost soudců. Soudci nebyli vázáni pouze zákony, ale i nařízeními vlády, ministerstev a dalších úřadů. Klíčovou postavou justice se místo soudce stal prokurátor a byla provedena čistka mezi "neposlušnými" advokáty. Vše rozhodovaly orgány bezpečnosti a různá uskupení funkcionářů KSČ ("trojky", "pětky" atd.), které v politických procesech předem určovaly také výši trestu. "Socialistická zákonnost", charakterizovaná zákonem č. 231/1948, na jehož základě bylo během pěti let odsouzeno k mnohaletým trestům asi 100 000 osob, zřizovány tábory nucené práce, prováděny justiční vraždy - to vše byla Čepičkova justice. V letech 1950-56 byl armádním generálem a ministrem národní obrany. S nástupem do funkce zavedl do armády řadu kultů obvyklých u sovětských maršálů. Prostředky vydávané na armádu a zbrojení plně odpovídaly přípravám na 3. světovou válku. Nad československou armádou bděli sovětští vojenští poradci, byly do ní zavedeny sovětské řády a předpisy, podstatně se změnily i velitelské kádry. Od září 1950 byly v armádě zřizovány pomocné technické prapory - PTP, tzv. "černí baroni", v nichž v podmínkách táborů nucených prací a bez rozdílu věku sloužili sedláci i jejich synové, kněží, intelektuálové a jiné "lidově demokratickému zřízení nepřátelské živly". Jejich osudy ovšem nebyly zdaleka tak humorné, jak by se mohlo zdát podle Švandrlíkových Černých baronů. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se Čepička, jako jeden z hlavních viníků politických procesů a dalších hrůz první poloviny 50. let, stal neúnosným i pro tehdejší vedení komunistické strany a státu. Nejprve byl "potrestán" jinou funkcí a stal se předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. Teprve roku 1963 byl vyloučen z KSČ a dalších 27 let žil životem dobře zabezpečeného důchodce. Lidé, kteří se stali obětí jeho řádění v nejvyšších stranických a státních funkcích - pokud vůbec přežili - dlouho marně čekali na rehabilitaci a odškodnění. A mnozí z nich čekají dodnes."
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
"Poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné." říkával Alexej Čepička.
a
Na fotografii s prezidentem Československé republiky Antonínem Zápotockým.
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
3c5ddd7b4a_64027918_o2
a
Skutečná tvář tohohle zločince a jeho zrůdné ideologie!
a
Konec.
3da7ea2e26_64028095_o2


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010