Můj táta, můj strýček Jaroslaw, pan Riccardo, ing. Zdeněk Šmahel, Čestmír Koláček a sbírka starých pohlednic - II. část

31. října 2009 v 12:55 | Šárka |  10/2009
Lipnice nad Sázavou - Moravský Krumlov - 128 km
Dominantou města i širokého okolí je poutní barokní kostel sv. Floriána na kopci nad Moravským Krumlovem z rodu 1697, postavený na paměť velkého požáru v roce 1690 a renovovaný roku 1834. Je od něj nádherný pohled na město.
Moravský Krumlov - pohled na střed města od poutního barokního kostela sv. Floriána...
Pohled na střed města a poutní barokní kostel sv. Floriána na kopci nad městem.
Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim
(1493 Einsiedeln - 24.9.1541 Salcburk)
Lékař, alchymista a atrolog
Učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své přesvědčení, že má větší (PARA) schopnosti než uznávaný dávný římský lékař Celsus. Pro své reformy medicíny bývá nazývaný Lutherem lékařství.

"Příroda je první doktor, člověk je druhý,"

prohlásil před 500 lety německý lékař, chemik, a basilejský univerzitní profesor lékařství Paracelsus - přírodovědec, který je dodnes mnohými pokládán za zakladatele moderního evropského lékařství, který žil v Moravském Krumlově.
Paracelsus se narodil ve Švýcarsku jako syn alchymisty. Byl nesmírně nadaným studentem a titul magistra získal ve Vídni již jako 17letý mladík.
Od svých 20 let celých 12 roků cestoval. Jeho cesty ho údajně zavedly do vzdálených končin světa. U arabských zasvěcenců v Konstantinopoli prý poznal mnohá alchymistická a magická tajemství a indičtí brahmáni mu údajně vyjevili učení o neviditelných astrálních bytostech.
Načerpané myšlenky se neortodoxní filozof Paracelsus snažil šířit celou Evropou a brzy se stal velice populárním. Není bez zajímavosti, že praktikoval ranou formu homeopatie.
Jeho přístup k léčení byl založený na předpokladu, že mysl a tělo se navzájem ovlivňují, mu vynesl mnoho nepřátel v oficiálních lékařských kruzích zvlášť poté, co své kolegy-lékaře často a nestydatě urážel. Přestože Paracelsus na univerzitách sám studoval a učil, neměl o nich valné mínění.
V roce 1536 si tuto bezesporu rozporuplnou osobnost do Moravského Krumlova pozval těžce nemocný Jan z Lipé, nejvyšší český maršálek. Zde kromě nesnadného léčení pána z Lipé pokračoval Paracelsus také ve své spisovatelské a badatelské činnosti a snad se zde věnoval i alchymii. Traduje se, že v hlavní zámecké věži pobyl téměř dva roky. Přestože se Jan z Lipé uzdravil, jeho syn Berthold, který měl jakousi vadu na oku, přes Paracelsovu léčbu na toto oko oslepl. Z obav možného trestu Paracelsus narychlo a potají proto z města zmizel.
I dlouho po smrti však byla jeho popularita mezi lidem nevídaná. Dokonce i o tři století později, v roce 1830, když v okolí Salcburku propukla cholera, lidé cestovali k jeho hrobu a modlili se, aby strašná epidemie pominula a říkalo se, že jejich prosby byly vyslyšeny.
A nakonec ještě jedna zajímavost. Paracelsovi, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu, zajistilo nesmazatelné místo v kultuře a historii nejen jeho sebejisté vystupování a výbušná povaha, ale také výraz "bombastický", převzatý z lékařova dlouhého jména a užívaný dodnes.
Jeho pobyt ve městě připomíná tzv. Paracelsova síň v moravskokrumlovském zámku.
Hotel Epopej (dříve hotel Jednota) na náměstí TGM v Moravském Krumlově, oblíbené místo mého strýčka Jaroslawa





























Moravský Krumlov - Dolní Kounice - 20 km
Z Moravského Krumlova do Dolních Kounic už strýček Jaroslaw neřídil. Řídil můj bratr Jára, protože strýček Jaroslaw si dal po obědě v hotelu Epopej pivo - Pilsner Urquell. Svoji oblíbenou značku. Já jsem si dala zmrzlinový pohár a bratr Jára espresso. A jak jsme tak po obědě seděli a měli siestu, zeptal se strýčka Jaroslawa bratr Jára i na jeho kamaráda Čestmíra Koláčka. Strýček Jaroslaw neodpověděl přímo. Hovořil nepřímo a hovořil o Karlovi, vojákovi základní vojenské služby a o Mirkovi, synovi pana docenta Plzáka. Vůbec nehovořil o Čestmírovi Koláčkovi. Jakoby to bylo nějaké jeho trauma z minulosti. V této souvislosti, i z důvodu stručnosti, se odvolávám na článek "Smutek venkovské kutálky" a na článek "Otec a syn" na tomto blogu a na tyto články v plném rozsahu odkazuji.
V Dolních Kounicích se strýček Jaroslaw zastavil pro víno u svého známého vinaře a ten strýčkovi Jaroslavowi nalil hned skleničku. Rosa coeli. Frankovku. Strýčkovu oblíbenou značku. Strýček Jaroslaw se hned usmíval, hned když tu značku viděl. A jak tak spolu hovořili, přišla řeč i na jejich klukovská léta a na kamarády z té doby a také na Čestmíra Koláčka ze Žiliny, který sem jezdíval na letní prázdniny. Měl tu babičku a dědečka i strýčka, mladšího bratra svého otce. V Dolních Kounicích jsem se já a Jára dověděli co se s Čestmírem Koláčkem stalo. Zastřelil se pistolí v lese. Bylo mu přesně dvanáct let a čtrnáct dní. Nikdy se nepřišlo na to proč to udělal. Přišlo se jen na pistoli. Přišlo se jen na to kde pistoli vzal a kde vzal do pistole náboje. Jedna z vyšetřovacích verzí tehdy byla, že přišel na něco na co přijít neměl. Na nějakou písemnost, kterou doma našel. Zřejmě to bylo zkratkové jednání dvanáctiletého kluka, který měl emocionální problémy a neměl v rodině nikoho komu by se se svými problémy mohl svěřit. Kriminaliské a psycholog to tehdy alespoň tak naznačili a podle mého strýčka Jaroslawa to vystihli zřejmě úplně přesně. "Čestmír Koláček zřejmě neměl doma nikoho komu by se mohl se svými problémy svěřit. Neměl doma nikoho komu by se mohl vyplakat na rameni," řekl můj strýček Jaroslaw. Zřejmě to byla příčina celého neštěstí. Byla to ona pověstná poslední kapka, kdy pohár už přeteče. Podle názoru pana profesora Frankla se tomu dalo předejít jen, pokud by byla odborná pomoc psychologa nebo psychiatra poskytnuta včas. Přišlo by se na to. Přišlo by se na to, co emocionální problémy Čestmíra Koláčka-Piňdi způsobilo. Přišlo by se na skutečnou příčinu a řešilo by se jen její odstranění. Jen tak se tomu dalo zabránit. "Už nebylo v silách dvanáctiletého kluka takovouhle situaci zvládnout," uvedl o mnoho a o mnoho let později pan profesor Frankl.
Na Smrekovici se tehdy strýček Jaroslaw s vinařem ještě moc neznali. Vinař byl o dva roky starší než strýček Jaroslaw a ve dvanácti letech takový věkový rozdíl vypadal jako rozdíl celé jedné generace. Aspoň strýčkovi Jaroslawovi to tehdy tak připadalo. Je to už skutečně mnoho a mnoho let. A vinař byl také tehdy v úplně jiné klukovské partě než strýček Jaroslaw a Čestmír Koláček-Piňďa a měl tedy i jiné kamarády, své vrstevníky. Zkrátka a dobře, vinař si myslel, že možná mohli Piňďovi tehdy na Smrekovici nějak, se strýčkem Jaroslawem, pomoci. "Snad jsme tomu všemu mohli zabránit," řekl přímo vinař. Na to můj strýček Jaroslaw jen pokrčil rameny: "Těžko říci," a oslovil vinaře přezdívkou, kterou měl na Smrekovici. "Do nikoho nevidíš. Nevíš co se mu v hlavě děje," uvedl ještě strýček Jaroslaw a pak už hovořili o zcela jiných věcech. Hlavně o víně, o ženách a o zpěvu. A abych nezapomněla, také hovořili o sportu a o politice a tak podobně. Však to sami znáte a víte jak to chodí, když se muži sejdou.
Zřejmě to byla nějaká písemnost, kterou jejich kamarád Čestmír Koláček-Piňďa tehdy doma našel, a která všechno způsobila. To si myslím i já. Aspoň podle toho co jsem v Dolních Kounicích vyslechla a udělala jsem si svůj názor o věci.
Strýček Jaroslaw si dal ještě dvě skleničky vína, své oblíbené značky, a pak jsme se rozloučili s vinařem i s jeho rodinou a jeli jsme domů. Byl to krásný výlet a hodně jsme se toho dne dověděli i z rodinné historie a hlavně poznali jsme i místa bezstarostného dětství našeho strýčka Jaroslawa. Strýček Jaroslaw nám slíbil, že zase brzy přijede. Už se s Járou těšíme. Copak zase vymyslí? Kam nás asi vezme?
A teď už domů.
A příště půjdeme na výlet pěšky nebo pojedeme lokálkou.
Legendární poválečné motorové vozy M 131.1. s tatrováckým motorem jsou dodnes oblíbené při nostalgických jízdách.

Sláva vlasti, výletu! Nezmokli jsme už jsme tu!

Ivančický viadukt - Moravské Bránice - Dolní Kounice na železniční trati z Brna do Moravského Krumlova
(starý a nový železniční viadukt)
Severní dráha císaře Ferdinanda
Příjezd prvního vlaku do Břeclavi dne 6.6.1839.
Jsou to první vlaky na našem území.
Medaile ze zahájení provozu na trati Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Brna dne 7.7.1839
Most přes údolí řeky Jihlavy jen 2 km od Moravských Bránic byl postaven v letech 1868-1870 na trati do Vídně podle projektu ing, Karla von Rupperta (a patrně podle vzoru francouzského inženýra Gustava Eiffela) na 5 pilířích tvaru komolého jehlanu, které byly (podobně jako mostní patky na obou stranách údolí) ukotveny ve zděných soklech obložených masivními kvádry. Jedná se o 373,5 metru dlouhý ocelový příhradový železniční most s horní mostovkou ve výšce téměř 45 metrů nad údolím. Část projektových prací provedl ing. Alois Rogenhofer, železná nosná konstrukce byla francouzské výroby (Cail et comp. Paris-Gives-Lille; odtud zřejmě pověsti, že most stavěl samotný Eiffel). V roce 1892 však byly všechny původní pilíře z litinových trub nahrazeny novou železnou konstrukcí a změněno i jejich položení podle projektu Franze Pfeuffera. Most, jehož výška nad údolím dosahovala až 44,8 metru, pak sloužil až do roku 1976, resp. 1978, kdy byla doprava převedena na souběžný moderní most s plnostěnnými nosníky.
Po několika studiích vzniklých na brněnském středisku Státního ústavu dopravního projektování vznikl ve spolupráci s projekčně-konstrukční pobočkou VŽKG v Brně konečný projekt nového mostu. Konstrukčně je tvořen svislým spojením dvou plnostěnných nosníků ve tvaru písmene I. Jedno pole starého mostu bylo sneseno, poté však došlo k nežádoucímu posunu svahu, který začal ohrožovat i most nový. Od další demontáže tak bylo upuštěno.
V září 1999 začala demontáž starého Ivančického viaduktu (částečně zachycena i krátkým filmem České televize), a to navzdory tomu, že se jedná o chráněnou technickou památku. Z původního mostu byl zachován jeden pilíř a část mostního pole.
Velký model využití zbytku ivančického viaduktu je zatím vystaven v Muzeu silnic a dálnic ve Velkém Meziříčí.
Dálnice, které se staví a které se plánují.
Prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, Dr., h. c. mult.
(26.3.1905 Vídeň- 2.9.1997 Vídeň)
neurolog, psychiatr a psycholog

Jako první Rakušan obdržel 17. března 1994 v Brně zlatou medaili Masarykovy university.

Dne 7. dubna 1994 mu byl udělen čestný doktorát Karlovy univerzity.

V roce 1995 zveřejňuje svou autobiografii v knize "Was nicht in meinen Büchern steht" (Co v mých knihách není).

V roce 1996 je jmenován čestným občanem města Vídně.

Dne 21. října 1996 přednáší naposledy na lékařské fakultě vídeňské university

Dnes má již čtenář mnoho možností seznámit se s Franklovou biografií, a to především díky jeho knihám, které vyšly v češtině.
Viktor Emil Frankl se narodil 26.3.1905 ve druhém vídeňském obvodě. Měl dva sourozence - staršího bratra Waltra a mladší sestru Stellu. Franklovi rodiče pocházeli z Čech, matka Elsa ze starého pražského židovského rodu, otec Gabriel z Pohořelic na jižní Moravě. Otec, který byl ředitelem na rakouském ministerstvu sociálních věcí, byl podle Frankla přísný, ale v nejvyšší míře spravedlivý, zatímco matka byla dobrotivá a niterně zbožná bytost.
Během první světové války se rodině nedařilo dobře a děti musely chodit v Pohořelicích žebrat a krást kukuřici na pole. Již během studia na gymnáziu se Frankl intenzivně zajímal o psychologii, což vyústilo v jeho rozhodnutí stát se psychiatrem. Po studiu medicíny pracoval v několika vídeňských nemocnicích.
V březnu 1938 obsadila hitlerovská vojska Rakousko, Frankl přijal místo v Rothschildské nemocnici, což napomohlo oddálit jeho deportaci, ale i deportaci jeho rodiny až do roku 1942.
Koncem listopadu 1941 mu americký konzulát nabídl výjezdní vízum, na které několik let čekal, které se ale nevztahovalo na členy jeho rodiny, kterým již hrozila deportace. Během přemítání o této nabídce se šel projít a očekával "pokyn shůry". Když se vrátil z procházky domů, uviděl na stole kousek mramoru. Úlomek, jež otec přinesl, byl kouskem z desek desatera z největší vídeňské synagogy, kterou nacisté zničili. Bylo na něm hebrejské písmeno vztahující se pouze k čtvrtému přikázání: "Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě*." Frankl si uvědomil, že by nemohl opustit svou rodinu, a nechal výjezdní vízum propadnout. Na počátku roku 1942 se oženil se svou první ženou, staniční sestrou Tilly Grosserovou. Byli jednou z posledních dvojic Židů, které dostaly povolení od národních socialistů ke sňatku. Tilly musela obětovat jejich nenarozené dítě, protože Židům bylo zakázáno, aby měli děti, i když byli manželé. Tomuto nenarozenému dítěti věnoval Frankl svou knihu "The Unheard Cry For Meaning".
O devět měsíců později, v září, je zatčen a s manželkou a celou svou rodinou deportován do Terezína (jen jeho sestra Stella emigrovala již dříve do Austrálie). Když byl Frankl, vězeň číslo 119 104, v Terezíně povolán k transportu do Osvětimi, jeho žena se tajně přihlásila do stejného transportu jako on, ačkoliv jako pracovnice v továrně na munici mohla být transportu uchráněna. Po příjezdu do Osvětimi, poslal Dr. Mengele při selekci Frankla doleva, ale protože Frankl před sebou neviděl nikoho známého přešel za Mengelovými zády doprava ke svým kolegům. V té době nevěděl, že si tím vlastně zachránil život, protože jít doleva znamenalo jít do plynové komory. Frankl byl přesunut do dalších táborů Kaufering III. a Türkheim (nedaleko Dachau), kde onemocněl na skvrnitý tyfus. V dubnu byl tábor osvobozen americkými oddíly a Frankl se vrací do Vídně, kde se dovídá o smrti své ženy. Tilly byla z Osvětimi dále transportována do Bergen-Belsenu, kde zahynula až po osvobození anglickými oddíly. Franklův otec zemřel vyhladověním v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi. V těžký chvílích po návratu mu pomáhali přátelé a práce, diktoval třetí a definitivní znění své knihy "Ärztliche Seelsorge" a v pouhých devíti dnech knihu "Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager", kterou vydal nejprve anonymně, a která vzápětí vyšla pod názvem "... trotzdem Ja zum Leben sagen".
Po válce začalo pro Frankla nové tvůrčí období. Napsal většinu svých knih, ve kterých položil základy svého životního díla, které už později víceméně jen rozšiřoval. Od konce padesátých let začíná intenzivní přednáškovou činnost (od té doby byl pozván na 209 zahraničních univerzit) a stává se známým ve Spojených státech.
Frankl byl vášnivým horolezcem až do věku osmdesáti let, měl odznak horského průvodce "Alpského spolku Dunajských zemí" (Alpenverein Donauland). Tři obtížné výstupy v rakouských Alpách (na Rax a Peilstein) jsou po něm pojmenovány.
V roce 1975 se začal učit létat a obdržel pilotní licenci.
V červenci 1947 uzavřel druhé manželství s ošetřovatelkou Eleonorou Katharinou Schwindtovou, se kterou se dožil zlaté svatby.
Dcera: Gabriela
Vnoučata: Alexander a Katharina
Pravnučka: Anna Viktoria.

Knihy Viktora Emila Frankla v češtině:

Dynamika a hodnoty. Československá psychologie XXXIV, 1990, č. 6, s. 552-547.




Vůle ke smyslu. Cesta, Brno 1994.




Lékařská péče o duši. Cesta, Brno 1994.




Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1994.



A přesto říci životu ano. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské
nakladatelství, Kostelní Vydří 1996.



Co v mých knihách není. Autobiografie. Cesta, Brno 1997.




Psychoterapie pro laiky. Cesta, Brno 1998.




Teorie a terapie neuróz. Grada, Praha 1999.




Frankl a jeho vědecká práce v datech.




Převzato z diplomové práce - FF UK - Praha 2000



Jízdní řád Českých drah na rok 2009/2010 - PDF

Pepa z depa

Moravský Krumlov - nádraží Českých drah - trať 244 Brno hl. nádr. - Hrušovany nad Jevišovkou

Elektrické vláčky - modelová železnice, modely vláčků, železniční modelářství, vláčky, lokomotivy, vagony, železniční modely

Bylo nás pět">Můj táta, můj strýček Jaroslaw, pan Riccardo, ing. Zdeněk Šmahel, Čestmír Koláček a sbírka starých pohlednic

Šťastnou cestu!

Související pokračování ...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010