Malý emigrant

16. října 2009 v 16:03 | Rostislav Kuba |  10/2009
Ještě jednoho kamaráda jsem měl mezi kulisáky Vinohradského divadla. Říkejme mu Kája. Nepřeje si totiž, aby figuroval v literatuře. Jeho přání musím respektovat, protože jsem mu na to dal ruku.
Tento zvláštní chlap dělal kulisáka jenom krátce a příběh svého mládí mi vyprávěl o mnoho let později, kdy jsme se náhodou potkali v pasáži Alfa na Václavském náměstí.
Kája byl velmi zručným řemeslníkem. Uměl sestrojit aparaturu rokenrolové kapele, brousil sklo, vyráběl ruční papír a choval orla. Jednou jsem mu pomáhal stěhovat k zákazníkovi koženou soupravu, kterou sám polstroval. Při té manipulaci jsem si všiml, že pěstuje za okny marihuanu v květináči. Inu všestranný člověk.
"Jak se máš? Co jsi dělal celou tu dobu, co jsme se neviděli?" zeptal jsem se při náhodném setkání víceméně formálně, aby řeč nestála. Podíval se na mne vyčítavě. Byl totiž také vynikajícím psychologem a uměl odhadnout lidi a jejich rozpoložení.
"Ty se ptáš jen tak. Ale já ti povím, co jsem celou tu dobu dělal."
Šlapal si trochu na jazyk. Nemohu se zbavit dojmu, že to dělal jen tak - z bujnosti a resece.
"Tam odsuď jsem odešel..." myslel tím Vinohradské divadlo, "a šel jsem dělat do Jalty pingla. Potřeboval jsem totiž marky, doláče a tak podobně. Udělal bys to taky, ne?"
Otázku nepoložil formálně. Chtěl to doopravdy vědět. Zamyslel jsem se. Musím mu odpovědět pravdivě. Po chvilce říkám: "Asi jo."
Kája spokojeně pokračoval" "Všechno, co jsem naveksloval, jsem proměnil na kanadské dolary, protože jsem se rozhodl, že emigruju do Kanady. Nechápu lidi, co emigrujou a pak zůstanou třeba v rajchu. To nemusejí emigrovat, když nejedou z Evropy ven, ne? Máš na to stejnej názor?"
Měl jsem stejný názor.
Kája se zasnil: "Já chtěl emigrovat proto, že jsem chtěl jet zaoceánskou lodí. To je - uznej - nejvíc."
Uznal jsem to.
"Abych měl na tu plavbu zaoceánskou lodí nějakou hotovost, naveksloval jsem za dva roky osum tisíc kanadskejch dolarů... Ty vole! Já dřel. Já makal jak barevnej. Svátky, neděle. Člověče, já prodával i buřty na prvního máje!... A když jsem měl osum tisíc kanadskejch dolarů, rozhodl jsem se, že uteču, že prchnu. Devizák mi ale nedali, tak jsem s nima přestal kamarádit a udělal jsem to takhle: Do kartonu Spart jsem nacpal ty dolary a zase to slepil zpátky. Dal jsem si záležet, byla to dobrá práce. To by nepoznal ani vyznamenanej celník. Udělal bys to taky, kdybys chtěl jet parníkem?"
Horlivě jsem přitakal.
"Pak jsem od jednoho Araba koupil za čtyřicet tisíc jeho pas, protože jsme si byli podobní. Jako bráchové. Akorát jsem si musel oholit knírek."
Aniž by se otázal, ujistil jsem ho, že bych to udělal také. Kája spokojeně pokračoval.
"A pak jsem nased na Wilzoňáku na vlak, na Mnichovák, a už jsem to bral za kopečky... Cesta probíhala normálně. Plzeň-Domažlice-čára... Sedím sám v kupé. Nahoře v síti dva kartony Spart, v jednom jsou dolary a z druhýho kouřím. Na stole otevřená cola, a protože ten Arab byl student medicíny z Prahy, koupil jsem si knížku Budeme mít děťátko. Abych vypadal jako že jsem medik. Normálně přirozeně nafingovaný... Trochu napjatej jsem byl, ale probíhalo to distinguovaně. Přišli pasáci - buch! Razítko a jdou dál. Pak celníci: Máte něco?... Nemáte... Nashledanou... Ještě než zavřel dveře, popřál mi šťastnou cestu. Těkuji fám dělám Araba... Udělal bys to stejně?"
Ujistil jsem Kájínka, že mne nenapadá jiný způsob komunikace v takové situaci. Kája spokojeně zakýval hlavou a pokračoval:"Ty vole! Ono to vyšlo!... Opřel jsem se do sedačky a natáhl nohy na protější křeslo. V kupé jsem byl sám. Byl březen, vlak prázdnej a turistika se dělala jenom do Bulharska... Já byl tak šťastnej! Vyšlo to! Pojedu zaoceánskou lodí!"
Něco mi tu nehrálo.
Zahleděl jsem se na Káju a zapřemýšlel, co mám říct, abych ho ujistil, že bych něco udělal stejně jako on.
Kája mne však předešel: "Když jsem seděl asi čtvrt hodiny, tak jsem trochu znervvózněl. Co se děje? Jak to, že nejedem?
Po další čtvrthodince, kdy listuju v knížce Budeme mít děťátko, už jsem to nevydržel - stáhl okýnko Eperikolózi a čumím ven... A tam na peroně děsnej výjev... Nějakej Arab v tom jejich ručníku na hlavě, okolo něj tři manželky, osum dětí jako schody a to nejmenší držej v náručí...
Pasáci na ně: Spík ingliš a perlevú franse? Ten Arab nějaký džamila salam a nerozuměj si ani ťuk... To batole se totiž narodilo v ČSSR a oni, krávy, si ho nedali voštemplovat...
Pasáci jim říkaj: Musíte zpátky do Domažlic a tam to dát do pořádku. Jenže Arab nerozezná Domažlice od Grenoblu, a navíc neumí žádnou světovou řeč. Pak napadne celníka: Vždyť v tom vlaku sedí arabskej student medicíny z Prahy! Ten nám to přeloží. A už jdou pro mne... Co ti mám povídat!
Ještě jsem vyšel na perón, a když Arab s manželkama na mě začali drmolit tu jejich hatlamatilku, otočím se na ty naše celníky a povídám smutně: "Soudruzi, já nejsem Arab."
Kája se vesele uchechtl a věcně dodal: "Dostal jsem dva roky. Ale pustili mne dřív, pro slušný chování."
Neuměl jsem mu říct, že bych to udělal úplně stejně jako on. Rozloučili jsme se. Po pár krocích se ke mně vrátil doplnit to nejdůležitější: "A ty Sparty zůstaly v tom vlaku. Takže se v Mnichově na konečný nějaká uklizečka pěkně napakovala."
"Hranice niesú korzo, aby sa tu volakto prechadzal," Gustáv Husák, prezident ČSSR a generální tajemník KSČ (za svoji "slovenštinu" se omlouvám)

Odkazy:
Slavné herecké historky - uspořádal Rostislav Kuba, vydala FORMÁT, s.r.o., Praha v roce 1997, I. vydání






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010