Letní nepohoda

9. října 2009 v 20:23 | Antonín Jirotka, Jiří Benada |  10/2009
"Vlastně to všechno pořádně vysvětluju až vám, pane doktore. Ne, že by se předtím nikdo neptal, spíš naopak. Proč jsem utek z domu, o to se zajímali vébé stejně jako naši doma a kamarádi z ulice. Jenže oni tomu asi nemůžou nikdy pořádně rozumět, a tak jsem radši říkal, že jsem se bál, předložit tátovi mizerný vysvědčení a podobně. Všichni se tvářili, jako že chápou, a tak jsem se to víc objasňovat ani nesnažil.
Vykládejte člověku, co celou neděli dokáže prosedět u televize a pít jedno pivo za druhým, jak je krásný například nádraží. Nanejvýš řekne, že je tam špína, kouř a zaplivaná podlaha v čekárně. Ale spíš zabručí, ať mu dám pokoj, vynadá mi, že nemám hotový úkoly, a pak poznamená na adresu obrazovky, že to ta Slávia dneska kope bledě. Rozumějte, já se na tátu nezlobím, vím, že je po práci unavenej a chce si odpočinout, jenomže už pár let si s ním nemám vůbec o čem povídat. Tak tedy to nádraží, okolo kterýho jsem každej den chodíval do školy, se mi líbilo snad odjakživa. Už jako úplně mrňavej kluk jsem tam lez přes plot a křídou si na tajnejch místech poznamenával vagóny. Myslel jsem, že se třeba někdy stane, že takovej vůz projezdí celej svět, a až se vrátí, bude na něm to moje znamínko pořád ještě namalovaný. Jenže to jsem byl ještě malej a hloupej, dneska už vím, že se od nás vypravujou vlaky nejdál do Košic.
Ale abych se vrátil ke svýmu problému. Je sice pravda, že jsem v červnu obdržel na vysvědčení pár čtyřek, a bylo mi jasný, že to naši doma s velkým nadšením nepřivítaj. Jenže o moc víc mě štvalo, jak se všichni ostatní kluci těšej na prázdniny, jak jsou z konce školního roku nesmírně šťastný, a já vůbec ne.
Zas jsem měl odjet na celý dva měsíce ke strejčkovi, kterej je starej a myslí si, že vrchol prázdninový zábavy je krmit prase, sypat slepicím nebo maximálně trhat na zahradě rybíz. Jako každej rok. Zase by mě určitě uvítal takovým obligátním vtipem: Tak co, Karlíčku, poslouchá paní učitelka.? A pak by se spokojeně chechtal, že jsem trochu v rozpacích, protože nevím, co mám na takovouhle moudrost odpovědět.
Zkrátka, domů se mi vůbec nechtělo, a tak jsem se potuloval ulicema, až jsem najednou stál zase u toho našeho nádraží. To už byl večer, bylo nádherný teplo a zamaštěný pražce voněly olejem a možná taky trochu dálkama.
Prostě jsem se najednou sebral, přelezl plot a zavřel se do brzdařský budky nákladního vlaku, co pravidelně odjíždí ve dvacet jedna patnáct.
Když zapískala lokomotiva a pod vagónem zaduněly koleje, tak jsem byl vážně úplně šťastnej
Ráno mě probudila zima, to už bylo venku světlo a vlak stál na nějakým docela neznámým nádraží. Zvenčí se ozývaly hlasy ajznboňáků a čas od času zařinčelo takový kladivo, co se s ním vždycky mlátí do kol, aby se poznalo, jestli nemá vagón prasklý osy. Slyšel jsem kroky, který se blížily k moji brzdařský budce. Vrzly dvířka a objevil se v nich fousatej strejda v modrý uniformě. Hrozně jsem se lek a v tu chvíli mě nenapadlo nic jinýho, nežli na něj svým nejhlubším hlasem zahulákat: Co tady ksakru děláte?
Překvapilo ho to, minimálně pět minut nebyl schopnej vůbec nic říct. Využil jsem toho k důstojnýmu odchodu a připadal jsem si jako Suvorov, neboť ten taky povídal, že nejlepší obrana je útok.
Vůbec, první tejden, co jsem strávil v okolí Jindřichova (tak se totiž jmenovalo to město, kam jsem dorazil), byl stoprocentně báječnej.
U lesa jsem si našel velikánskej opuštěnej seník, a když jsem měl přes den hlad, stačilo vtrhnout do stanovýho kempu a od některý zásobený slunící se rodinky vyloudit něco k jídlu. Vždycky jsem si k tomu vymyslel nějakou dojímavou historii, třeba že mi ujel vlak nebo že tatínka omylem zastřelili na honu, zkrátka, nikdo mě neodmít. Jenže po sedmi dnech mě tahle rekreační idylka taky přestala bavit. Já přece utek kvůli dobrodružství, a ne kvůli tomu, abych na hrázi rybníka ved řeči s rybářema o tom, že se jim někdy skutečně už podařilo nějakýho kapra ulovit. A taky se mi nelíbilo potloukat se tak docela bez koruny v kapse.
V Jindřichově jsem si tenkrát večer vypůjčil auťák. Tak teda - ukrad jsem ho, fakt. Bylo to docela nový embéčko, s magnetofonem místo rádia, zkrátka vozejček k pohledání. S tím jsem dorazil až do Brna, na nádraží jsem střelil magneťák za patnáct stovek a dál pokračoval zase vlakem. Ale s lístkem už to nebylo vůbec tak pěkný jako v brzdařský budce, a navíc se zkazilo počasí a lilo jako z konve.
Pár dní jsem se ještě coural po Moravě, hladovej a promočenej jako myš. Dva auťáky jsem postupně sebral, přesunul jsem se ještě pár kilometrů, jenže to nebylo k ničemu, protože ta letní potopa zaplavila snad celou Evropu.
V Přerově už jsem byl z toho všcho tak zničenej a nemonej, že jsem vlezl do nejbližšího hotelu a poprosil o pokoj. Zeptali se mě na jméno, dali mi klíč a zavolali Bezpečnost. Já trouba nevěděl, že už čtrnát dní vystupuju v seznamu celostátního pátrání.
Do Prahy mě vezli shodou okolností zrovna přes tu vesničku, co jsem tam měl jet na prázdniny. Viděl jsem dokonce i strejčka, jak se lopotí na zahrádce, a připadal mi hrozně starej a opuštěnej. Možná, že se na mě docela těšil a že ho mrzelo, když nemohl pronýst tu tradiční větu o neposlušný učitelce. A tak mě vám to najednou všechno přišlo nesmírně líto..."

Shodou okolností mi hlavní viník připomíná chlapce, kterého jsem měl později v péči. V té době měl už za sebou několik trestných činů, respektive činů, které by tak byly hodnoceny, kdyby viníkovi bylo již patnáct let. Ukradl auto a bez nehody ujel 400 km. Pak ale došel benzín, dostavil se hlad. Kde oboje vzít? Zvolil přepadení. I to vyšlo. Vyšly i další a další loupežné krádeže (jak by to bylo hodnoceno u zletilých), až na poslední.
Při psychiatickém vyšetření a pozorování se ukázalo, že u chlapce šlo o včas nepoznanou poruchu vývoje osobnosti na podkladě minimální mozkové dysfunkce, jak se tehdy říkalo - na podkladě lehké dětské encefalopatie. Rodina nerespektovala chlapcovy zvláštnosti, jednala s ním jako se zdravým dítětem. Tím prohlubovala jeho negativní vlastnosti. Po středně dlouhé psychiatrické péči byl chlapec předán do péče dětského ústavu. Důsledným speciálně pedagogickým přístupem, za pomoci psychologa byl vývoj chlapce usměrněn a přístup rodičů zlepšen. Chlapec se vrátil domů. Dnes je to zcela normální mladý muž.
Podaří-li se včas podchytit poruchu ve vývoji, rozpoznat závady ve výchovném prostředí, včas a přiměřeně zajistit odbornou péči, spolupracuje-li rodina, je výsledek zpravidla kladný.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010