Kniha mého srdce (TOP 12) - II. část

17. října 2009 v 15:46 | Jarda, Šárka |  10/2009
"Každé zapírání ztěžuje přiznání a naopak." Josef Švejk

Svatováclavská koruna
Poslední česká královna, na jejíž skráně byla položena svatováclavská koruna
Marie Anna Karolína Sardinská
(19.9.1803 Turín - 4.5.1884 Vídeň)
Turín - hlavní město Piemontského kraje v severozápadní Ilálii. Rozprostírá se v údolí na soutoku řek Dora Riparia a Pádu, na úpatí Alp. Vyznačuje se půvabným okolím a je bohaté na staré paláce a umělecké sbírky. Byl centrem kulturního a revolučního hnutí za samostatnost a sjednocení Itálie a v letech 1861 - 1865 byl vyhlášen prvním hlavním městěm Italského království. Pravděpodobně nejznámější památkou je tzv. turínské plátno s údajným otiskem Kristova těla.
Sardinie - pobřeží
Praha - Pražský hrad
Na Pražském hradě prožila se svým manželem, posledním korunovaným českým králem Ferdinandem V. (jako rakouský císař Ferdinand I.) spokojených 25 let.
Narodila se v Turíně jako princesna sardinská a mládí prožila na Sardinii. Jejím otcem byl sardinský král Viktor Emmanuel I. a matkou pak arcivévodkyně Marie, Terezie z modenské větve habsburského-lotrinské rodu.

A její manžel: poslední korunovaný český král.
Rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý a český král Ferdinand V.
Celým jménem Ferdinand Karl Leopold Josef Franc Marcelin Habsburský
(19.4.1793 Vídeň - 29.6.1875 Praha)
(Doba vlády: 2.3.1835 - 2.12. 1848)
Na trůn nastoupil podle zásad legitimity, ačkoliv k vládě nebyl duševně zralý. Veškerou moc převzal císařův poradní orgán, tzv. státní konference, v čele s hrabětem Kolovratem-Libštejnským. V neděli 2.12.1948 se v Olomouci vzdal trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého synovce a odstěhoval se na Hradčany do Prahy, kde žil až do své smrti.

"Tak 'sem teď císař nebo né?"

Únorové události roku 1848 ve Francii se nakonec projevily jako epicentrum, z něhož se v soustředěných kruzích šířilo revoluční hnutí po celém kontinentu a otřásalo starým, ustrnulým pořádkem. Nezadržitelně se pozvedal hlas licí volajících po větší svobodě a omezení státního paternalismu. V Rakousku se přidala i národnostní mnohotvárnost, která situaci ještě zkomplikovala. Nejrůznější skupiny teď nosily ke dvoru petice. 12. března požadovali vídeňští studenti úplnou akademickou svobodu a zrušení cenzury. Poté arcivévoda Ludvík v přítomnosti těžkopádného císaře přijal delegaci profesorů. Ludvík nabédl dokonce propuštění nenáviděného policejního prezidenta Sedlnitzkého, trval však na tom, že Metternich musí zůstat a zůstane. Tak se kancléři opět dostalo podpory a vehementně začal prosazovat, aby se "udělal pořádek". V hlavě už měl změnu na trůně, neboť 18. srpna měl dosáhnout arcivévoda František 18 let.
Dne 13. března byla přečtena slavná "křestní řeč rakouské revoluce", kterou Lájos Kossuth přednesl 3. března v Pešti. Kossuth popsal jako "dusivý závan smrticího větru, jenž vane z olověných komor vídeňského vládního systému a všechno ohne, ochromí a otrání". Poté studenti pronikli do budovy dolnorakouského zemského směnu a hlasitě požadovali Metternichovo propuštění. O něco později už byli první mrtví, za něž byla odpovědnost přičítána veliteli vojska, neúprosnému arcivévodovi Albrechtovi. Tak v očích revolucionářů dynastie prolila krev lidu a ohrožení dvora vzrostlo, když se ke studentům a měšťanům přidaly celé houfy dělníků z předměstí. Císař Ferdinand "blbeček", překvapil v této kritické době rozvážností, kterou od toho mužíčka nikdo nečekal. Vyhlásil, že se má rozhodně zanechat veškerého násilí, požadavky lidu musí být splněny tak, jak je to možné. Když zastánci tvrdé ruky u dvora později prosazovali důsledné použití ozbrojených sil, narazili u Ferdinanda na tvrdý odpor: "Tak 'sem teď císař nebo né?" zeptal se překvapených lidí kolem sebe. Tento postoj nijak neodpovídá obrázku prosťoučkého slabocha, který se bezmocně ptá: "No a copak to směj?"
Sídlo Hofburg bylo dobře zajištěno a střeženo, jeho obyvatelé žili ve stylu panského biedermeieru jako každý den. Císař toho moc nepochopil, František Karel se jako vždycky oddával nicnedělání a dámy se sklonem k modlení se uchylovaly k nejrůznějším zpovědníkům. Velmi brzy však situace začala být nebezpečnější, v obyvatelstvu to vřelo, Metternich byl pro rozvášněné masy ztělesněním nepřítele. Starý kníže stále ještě nepochopil, jakou pravdu měl jeho císařský přítel a pán František I. před mnoha lety, když na opovržlivou kancléřovu poznámku o tom, že monarchistický princip je ohrožován řečmi o údajných právech národů a lidí, prohlásil: "Drahý Metternichu, dneska také jsou národy někdo!" Kníže Alfred Windischgraetz, zarputilý reakcionář, který narychlo přijel do Vídně, navrhl, aby proti revolucionářům zakročilo dělostřelectvo, a tak bylo povstání "rozmetáno". U dvora se názory na další postup rozcházely, jedni chtěli dát slovo dělům, druzí byli proti. Večer 13. března se "kníže Mitternacht", kníže Půlnoc, jak jej noviny začaly nazývat, odvážil velkého hazardu. Patetickými slovy nabídl císaři své odstoupení a byl dosti překvapený, když je Ferdinand okamžitě a bez dojetí přijal. Navíc "hlupák Nandl" příteli svého otce dokonce odepřel finanční prostředky pro jeho překotný útěk do Anglie. Vídeňané jásali!

"Jen buď hodný, rádo se stalo"

V neděli 2. prosince 1848 se pětapadesátiletý Ferdinand vzdal trůnu ve prospěch svého osmnáctiletého synovce, arcivévody Františka. Arcivévodovi rodiče si vlastně přáli vladařské jméno František II., které by se vztahovalo na rodinného patriarchu, jenž zemřel před třinácti lety. Oproti tomu Schwarzengerg, jehož skandální aféra s krásnou lady Ellenboroughovou zastínila jeho politické působení, ale přesto se těšil značnému vlivu, namítl, že takovou volbou by mohly vzniknout nežádoucí asociace, proto by jméno František Josef (připomínající jméno reformátorského císaře Josefa II.) bylo vhodnější. Slavnostní ceremoniál se konal v arcibiskupské rezidenci v Olomouci a zúčastnil se ho jen poměrně malý počet hostů. "Ani oko nezůstalo suché," napsal šéf protokolu Huebner o historické události, která se ostatně konala v den, jehož datum bylo mnohými považováno za neblahé. Neboť 2. prosince si vložil korunu na hlavu korsický usurpátor a 2. prosince porazila napoleonská armáda císařské jednotky u Slavkova. Císaři se jen stěží podařilo podepsat listinu se svým odstoupením. "Vládnout je lehké," řekl jednou naivní monarcha, "jenom podepisování je těžké." Frantiišek Josef poklekl před strýcem a políbil mu ruku. Potom požádal Ferdinanda o požehnání. Ten svého následníka pozvedl a vyslovil od té doby často citovaná slova: "Bůh ti žehnej, jen buď hodný, Bůh tě bude ochraňovat, rádo se stalo." Potom "Nandl" řekl: "Pozdrav vás Bůh" a odstěhoval se na Hradčany do Prahy.

"Tak to bych uměl taky!"

Ferdinand žil ještě 27 let. Zemřel 29. června 1875 v Praze. Tam velmi šikovně spravoval obrovské statky, které mu odkázal Zákupský. Bývalý císař v letech po odstoupení nahromadil ohromný majetek. Když ve třiaosmdesáti letech zemřel, zdědil tento majetek František Josed a rázem se tak stal nejbohatším monarchou v Evropě. Tak "hloupý" tedy "ťulpas jako představitel koruny" přece jen nebyl. O politice samozřejmě nechtěl nic vědět a zásadně se do ničeho nevměšoval. Zachoval se však jeho výrok z roku 1866, kdy Ferdinand po bitvě u Hradce Králové, která pro dynastii dopadla katastrofálně, ze sebe vypravil: "Tak to bych uměl taky!"

Jeho synovec:
Císař rakouský a apoštolský král uherský František Josef I.
(18. červenec 1830 Vídeň - 21. listopad 1916 Vídeň)
(doba vlády: 2. prosince 1848 - 21. listopad 1916)

Císař a král František Josef I. zemřel!

Zvláštní vydání Wiener Zeitung ze dne 21.11.1916 oznamuje, že Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo František Josef zesnul klidně v Pánu dnes dne 21. tohoto měsíce večer v 9 hodin v zámku schönbrunnském.
Těžce zarmucující zvěst, která hluboce dojme srdce všech národů rakouských a také v celém světě zahraničním vyvolá největší účast, přichází náhle z Vídně: císař a král František Josef I. zemřel. Ještě nedávno vyhlášen byl zdravotní stav panovníkův přes jeho vysoký věk za příznivý. Statečně také vzdorovalo tělesné ústrojí mocnářovo nemocem, které v posledních letech několikráte ohrožovaly jeho život. Nyní však pojednou neúprosná smrt zvítězila...
Dlouhou řadu desetiletí zasedal císař a král František Josef I. na trůně habsburském. Velký kus historie tohoto mocnářství a dějin světových vůbec zůstává pro vždy nerozlučně spjat s jeho jménem. V době pohnuté se ujal vlády, když v starobylé residenci olomouckých arcibiskupů dne 2. prosince 1848 z rukou císaře a krále Ferdinanda Dobrotivého přijal panovnickou korunu. A za válečného třesku zbraní, jenž hrůzně otřásá dnes bezmála celým světem, zavřel na vždy svůj zrak. Císař a král František Josef I. zajisté si nepřál této světové války. Největší část jeho panování byla dobou pokoje a klidu, takže právem nazýván byl knížetem míru...
Jestliže přes to vše se odhodlal v požehnaném věku sáhnouti k bojovnému meči, učinil tak zajisté jen z donucení, učinil tak na obranu těžce ohrožené monarchie a v zájmu národů jejích...
Z Berlína, 21. listopadu. (Tel.) "Vossische Ztg" uveřejňuje tuto zprávu z Vídně: Původ nynější choroby Jeho Vel. císaře spočívá v nachlazení, jež si přivodil panovník dne 11. listopadu na své procházce, kterou podnikl s bavorským králem v botanické zahradě v Schönbrunnu. Počasí bylo slunné a teplé, a s málo návštěvníky může nebo chce císař tak důvěrně hovořiti, jako s králem Ludvíkem. Po dlouhé době opět uviděli císaře na jeho procházce a několik náhodou se tam procházejících chodců a paní přistoupilo k němu a zulíbalo jeho staré dobrotivé ruce. Tehdy prý mnoho hovořil.
Krátkou cestu z botanické zahrady zpět až k zámku jel se svým hostem v otevřeném kočáře a při tom se nachladil. Následkem toho nastala porucha v přijímání potravy, a to, jakož i každá desetina stupně zvýšené teploty sděluje se lidu od té doby, kdy císař v Jedlové náhle těžce onemocněl a nikdo o tom nezvěděl.
Císař a král Karel František Josef
Mrtev je císař a král - ať žije císař a král, ať žije císař a král Karel František Josef! Vůlí nejvyššího vládce říší a trůnů vstoupil právě na trůn říše Rakousko-uherské nový její panovník, ustanoven byv k tomu zvěčnělým císařem a králem Františkem Josefem I. Všichni národové říše, v prvé řadě jich náš národ český, vítají nového vládce nejoddanějším holdem, pozdravujíce jej věrně a nadšeně jako nového zástupce svého a veškeré říše v novém přesvědčení, že počínající vláda Jeho Veličenstva císaře a krále Karla Františka Josefa bude novým oddílem jejich a říše štěstí.
Národní politika, 22. listopadu 1916

Poslední císař a poslední český král
Karel I.
poslední rakouský císař
Karel IV.
poslední český král
(17.8.1887 Rakousko - 1.4.1922 Madeira)
(Doba vlády: 21.11.1916 - 11.11.1918)
Madeirské víno a madeirské krajky. A také stopa české historie. Na Madeiře zemřel roku 1922 poslední český král Karel IV. a habsburský císař Karel I. Než se jím stal, byl jedním z příslušníků rozvětveného příbuzenstva císařského rodu čítajícího asi 80 arcivévodů a arcivévodkyň, o kterém nikdo netušil, že se jím stane, nejvíce on sám. Ale po tragediích v Mayerlingu, kde se zastřelil korunní princ Rudolf, syn Františka Josefa I a v Sarajevu, kde se svojí českou manželkou, hraběnkou Žofií Chotkovou, podlehl následkům atentátu další následník František Ferdinand d´Este, byl najednou pretendentem rakouského trůnu Karel, František, Josef, Ludvík, Hubert, Georg, Maria, syn saské princezny Marie Josefy a Otty Rakouského, synovce císaře Františka Josefa I. Vlastně nebyl najednou, jeho cestu na trůn otevřely až úmrtí jemu předcházejících pretendentů. Především mladšího bratra císaře Františka Josefa I. Karla Ludvíka a dalšího bratra, tentokráte Františka Ferdinanda, arcivévody Otty, již shora zmíněného jeho otce.

Jak se Karel I, který nastoupil na habsburský trůn roku 1916, dostal na tak exotický ostrov jako je Madeira? Než si to povíme, řekněme si něco o tomto kousku ráje, který patří chudému Portugalsku. Ale právě chudí mají přece cestu do ráje otevřenou! A takovým chudým byl na Madeiře i císař Karel I. Dlužno říci, že Karel o tento ráj nestál, byl zde ve vyhnanství, ale ostrov se stal jeho osudem. Ten jej dovedl až do kovové rakve vystavené v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu, hlavním městě Madeiry.

Ostrov Madeira o rozloze 741 km2 je 57 km dlouhý a 22 km široký. Přes vody atlantského oceánu je 980 km do Portugalska, 950 km do Maroka a 600 km jej dělí od Kanárských ostrovů. Madeira má svůj satelit, ostrůvek Porto Santo vzdálený 40 km, který měří 42 km2 o délce 11 km a šířce 6 km. Od Madeiry, která nemá písečné pláže se liší právě jimi a díky nim nese i název "Zlatý ostrov." Druhý odlišný znak je voda. Na Portu Santu chybí, na Madeiře ji může každá loď dostat zadarmo. Porto Santo se pyšní i domkem Kryštofa Kolumba, který zde údajně žil ještě před tím, než vyrazil na cestu do Indie, aby ji našel v Americe. Právě Porto Santo bylo objeveno roku 1418 ještě před Madeirou portugalskými mořeplavci. Archipel Madeira má statut autonomního regionu, svého presidenta, parlament a vládu a 260 000 vlastních občanů, z kterých žije cca 120 000 v hlavním městě Funchalu.

Kde se na Madeiře bere tolik vody ? Na jeho náhorní planině o rozloze 16 km2 často prší. Mraky z Atlantiku narážejí na hory ostrova, mění se v déšť, který prosakuje propustnou horninou a vyvěrá tisícero pramínky do kamenných kanálů - levád, které svádějí vodu z hor dolů. Právě kolem nich vedou mnohé turistické stezky pro ty, kteří pohrdají autem a obdivují jen to, kolem čeho sami projdou.Třeba taková kouzelná místa jako Camara de Lobos, Ribeira Brava či Ponta do Sol. Nebo nejvyšší útes v Evropě Cabo Girao vysoký 580 m. Mohou se nalodit i na věrnou kopii Kolumbovy vlajkové lodi Santa Maria a plout s ní kolem ostrova. Kterou z těchto atrakcí mohl užívat nebohý král Karel ? Zdá se, že žádnou. Lanovka tehdy na vrchol Monte nevedla a kdyby vedla, tak by býval Karel nezemřel tak brzo, jak se z dalšího vyprávění dovíme.


Osobnost Karla I. je dodnes předmětem sporů historiků a politiků. Právě v době psaní tohoto článku se konalo v srdci jeho říše, kam jeho potomci nesměli celá desetiletí vstoupit, jeho kontroverzní blahořečení. To navrhl již v roku 1923 rakouský politik a pozdější president Wilhelm Miklas, který Karla označil za mírotvorce a mučedníka. Blahořečení bylo i cílem "Modlitební ligy císaře Karla pro mír mezi národy," založené počátkem padesátých let minulého století. Ale i za pouhé dva roky svého panování ukázal poslední císař, že byl modernějším a mnohem osvícenějším panovníkem, než jeho předchůdce. Byl ze své podstaty nebo k tomu byl přinucen posledními lety války a nezadržitelným rozkladem Rakouska? Sledoval proněmecký kurs dobrovolně nebo k tomu byl přinucen? Nesl spoluodpovědnost za bezohlednou ponorkovou válku a inicioval použití bojového plynu? Záležitost s plynem je nejspornější. Je pravda, že c. a k. armáda při své úspěšné průlomové operaci na italské frontě u Caporetta 24.10.1917 nasadila bojový plyn, který usmrtil tisíce italských vojáků. Odpovědnost nese tedy vrchní velitel. Karel ale tuto operaci neplánoval a plyn byl v té době, po svém prvním použití Němci u Yper 22.4.1915 bohužel již běžným válečným prostředkem.

Samotná skutečnost, že má své zastánce i odpůrce svědčí o tom, že byl přece jen jiným panovníkem, než jeho již sklerotický předchůdce a jiní Habsburkové. Jeho spory s německým císařem Vilémem, jeho protiválečné aktivity jsou dokumentovány v korespondenci, kterou s ním a německými generály vedl. To ale nezabránilo tomu, že se v jeho osobě personifikoval zánik rakouské, či rakousko-uherské říše. Ten nastal 11.11.1918, kdy Karel I. podepsal manifest, kterým abdikoval a položil tak základ ke vzniku nového státu, Republiky Německé Rakousko. Následoval exil ve Švýcarsku, odkud se dvakráte neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska a opětné uchopení moci aspoň tam. Tyto pokusy s poněkud operetní příchutí slouží jeho protivníkům jako důkaz jeho naivity, jeho statečné chování a odvážný let v primitivním letadle s těhotnou manželkou ze Švýcarska do Maďarska, zase dává argument jeho stoupencům. Tento článek nám nedovoluje se této problematice věnovat, můžeme sledovat jen jeho poslední měsíce života na ostrově, kam by se zřejmě nebýt svého pádu, nikdy nedostal.

Karla s rodinou přivezl na Madeiru anglický křižník Cardiff 16.11.1921. I tentokráte, tak jako v případě Napoleona se Anglie rozhodla, že sesazenému císaři bude nejlépe na nějakém ostrově, odkud budou jeho pokusy o návrat obtížnější, ne-li nemožné. Po srdečném uvítání starostou a obyvatelstvem, se excísař ubytoval ve vile Victorie, dependanci hotelu Palace. Odtud se musel však zanedlouho odstěhovat.
Portugalská vláda, která mu poskytla asyl na Madeiře, mu odmítla hradit výlohy spojené s jeho pobytem. Naštěstí mu obchodník Alfredo Guilherme Rodriguez nabídl jiné bydlení. Svoji reprezentativní vilu na vrcholu Monte, který v hlavním městě Madeiry plnil úlohu pařížského Montmartru. Skutečně, Monte Palace, původně zvaný "Quinta do Prazer", byla výstavná vila, vystavěná v první polovině 19. století jednou z nejbohatších madeirských rodin. Z jejích oken a balkonu se naskýtá dodnes velkolepý pohled na Funchal, hory a oceán a proto vila byla i důstojným sídlem císaře. Dnes je celá skryta v zeleni a dokonce jsme ji nespatřili ani z kabiny lanovky, která nás vezla na vrchol Monte. Až po sestupu tropickou zahradou k jezírku s vodopádem a labutěmi, jsme ji spatřili ve vší velebnosti. Proti ztrátě celé říše byla pro Karla jistě jen nepatrným kouskem majestátu, ale nám by pro náš eventuelní exil bohatě stačila.
Ale i odsud musel Karel odejít. Jeho manželka - excísařovna Zita, které byla povolena cesta do Švýcarska, tam zjistila, že i ten poslední majetek je pryč. Rodinný právník uprchl s klenoty nesmírné ceny, nástupnické státy zablokovaly i soukromá konta a Karlova rodina se sedmi dětmi se ocitla ve skutečné nouzi. Zachovalo se o ní písemné svědectví, dopisy císařovniny komorné psané domů do Rakouska. Quinta del Monte, v zimních měsících stále zahalená v mlze a prolezlá vlhkem, se musela nákladně vytápět. Když nebylo na otop, nezbylo než propustit služebnictvo a přestěhovat se do domku, (dnes již neexistujícího), který se rovněž nacházel na kopci Monte. Ten se stal i příčinou Karlova fyzického konce.
Dne 9.března vyrazil Karel dolů do města, aby koupil dárek ke čtvrtým narozeninám synka Karla Ludvíka. Ve městě bylo horko, cestou zpět nahoru padla mlha a Karel bez kabátu se nachladil. Ke kašli a rýmě se připojila horečka. Na doktora nebyly peníze a když byl konečně jeden přivolán, nebylo již možné účinně léčit jeho stav, který přerostl v zápal plic. Oslabený Karel, již předtím sužovaný srdeční chorobou, začal zápasit se smrtí, které podlehl 1. dubna ve 12.33 hod. Pohřben byl nedaleko svých posledních obydlí, v poutním kostele Nossa Senhora do Monte, na samém vrcholku Monte.

Když jsme pátrali po těchto posledních stopách Karlova pobytu, zjistili jsme, že jeho životopisci na Madeiře zřejmě nebyli. Jinak by těžko napsal např. Jan Galandauer ve své monografii " Karel I. - poslední český král", že za Karlovou rakví kráčel dlouhý průvod. Ten průvod by nemohl kráčet, protože od jeho úmrtního lože do kostela je to "co by dup". Před vchodem do kostela nám jeden starý bezzubý Madeiřan nutil své krajky, které prý vyšila jeho vnučka. Museli jsme jeden kapesníček koupit, byla to ostatně hezká vstupenka do kostela, kde jsme v postranním výklenku se poklonili před železnou rakví ležící na dlouhém stole s černožlutou rakouskou vlajkou. Překáželi jsme přitom fotoaparátům rakouských turistů, takže jsme rychle ustoupili, měli přece jen "větší nárok", byl to jejich císař, kdežto náš jen, byť v Čechách nekorunovaný, "poslední král".
Madeira - pobřeží
Poslední rakouská císařovna a poslední česká královna
Zita Bourbon-Parmská
(9. května 1892 Itálie - 14.3.1989 Švýcarsko)
Kapucínský kostel ve Vídni - Kapuzinerkerche Wien
Kapucínská hrobka (Císařská hrobka) ve Vídni - Kaisergruft Wien

Nachází se pod kostelem Kapucínů a byla určena pro příslušníky rakouského panovnického rodu. V kryptě se pohřbívá od roku 1633.
Místo svého posledního odpočinku zde nalezlo 146 šlechticů, z toho 12 císařů, jakož i 19 císařoven a královen. Nádherná dvojitá rakev pro Marii Terezii a jejího chotě, císaře Františka Štěpána I. Lotrinského je dílem Balthasara Ferdinanda Mollse.
Ostře s ní kontrastuje prostá rakev jejich syna Josefa II.
Posledním zde pochovaným císařem byl František Josef I. (1916).
V hrobce, o kterou pečují kapucíni se nacházejí také sarkofágy císařovny Alžběty a korunního prince Rudolfa. Srdce Habsburků byla v letech 1637 až 1878 pohřbívána v "hrobce srdcí" ( Herzgruft) v Augustiniánském kostele.
Teprve po své smrti 14. března 1989 se mohla poslední rakouská císařovna a poslední česká královna Zita Bourbon-Parmská, manželka posledního rakouského
císaře Karla I. a posledního českého krále Karla IV., vrátit do milované Vídně, kde byla pohřbena v kapucínské hrobce. Její poslední cesta se stala obrovskou manifestací, neboť Rakušané se loučili se svou poslední císařovnou.
Čechům tuto možnost režim odepřel a díky komunistické indoktrinaci zmizela také poslední česká královna z myslí obyvatel zemí Koruny české.
Jako symbolickou je však možno chápat skutečnost, že poslední česká královna zemřela ve stejném roce, kdy se Češi snad již definitivně zbavili jařma kolektivistického panství a vrátili se zpět do skupiny zemí vyznávajících zásady evropské civilizace.
Český rozhlas Brno, sobota 14. března 2009
Před pouhými 20 lety zemřela ve švýcarském exilu poslední rakouská císařovna - poslední česká královna Zita Bourbon-Parmská, provdaná za posledního rakouského císaře Karla I. - posledního českého krále Karla IV. Svého manžela přežila téměř o 67 let.
Zita pocházela z 24 dětí posledního panujícího parmského vévody Roberta. Její matkou byla portugalská infantka Marie Antonie, která dala vévodovi druhý tucet jeho potomků. Zita byla mezi nimi pátá, celkově tedy sedmnáctá. Když se v roce 1892 narodila, měla šest sester a tři bratry z prvního otcova manželství a jednu vlastní sestru a tři bratry. Později přišli na svět ještě tři sestry a čtyři bratři a ačkoliv byli značně dlouhověcí, Zita všech svých 23 sourozenců přežila. Vévoda Robert vládl jen pět let, když byl v červnu 1859 nucen uprchnout před piemontskými oddíly do exilu, bylo mu pouhých 11 let. Jeho matka však zachránila slušné jmění - statky v rakouském Schwarzau, Villu Pianore v Itálii a zámek Chambord ve Francii, a tak rodina nežila v nedostatku, přestože se do počátku 20. stol. značně rozrostla.
V rodině se mluvilo několika jazyky, oficiálně francouzsky, s otcem převážně italsky, s matkou portugalsky a německy, děti z prvního manželství hovořily také španělsky. Budoucí rakouská císařovna se však naučila výborně německy v salesiánském konviktu, kde se vzdělávala. Rodiče dbali na solidní, ale nikterak přehnanou základní výuku s velkým důrazem na náboženství. Rodinná výchova jí kromě odpovědnosti vštěpovala i křesťanskou péči o potřebné, neboť část jejích starších sourozenců byla těžce tělesně nebo duševně postižena vlivem úzkého příbuzenského vztahu matky a otce. Salesiáni byli jako učitelé příjemní, ale pobyt na ostrově Wight v benediktinském klášteře Sv. Cecílie, kde si měla Zita doplnit teologické a filozofické vzdělání, byl v důsledku klimatu i tvrdého studia nad síly křehké dívky. Když ji nakonec teta, arcivévodkyně Marie Terezie, odvezla trochu proti vůli matky do Františkových Lázní, netušila, že tím právě nalinkovala celý další život mladé princezny.
Budoucí císař Karel jako dvaadvacetiletý mladík sloužil u dragounského pluku v Brandýse nad Labem a jezdil za svou babičkou do Františkových Lázní. Tady se setkal se sedmnáctiletou dívenkou, kterou poznal již jako malý chlapec před deseti lety. Od té doby se však neviděli. Mladý pár se nezamiloval hned, ale zčásti je k tomu tlačilo příbuzenstvo, které se obávalo, aby Karel nebyl podobně jako řada mužských členů rodu sveden k podezřelým stykům, které by jej vyřadily z následnictví. 13. června 1911 byly po dvou letech známosti ohlášeny zásnuby a 21. října se na zámku Schwarzau konala svatba, kterou svou přítomností ozdobil i 81letý císař František Josef. Manželství bylo šťastné a v deseti letech se z něj narodilo osm dětí, z nich nejstarší Otto Habsburský je dnes hlavou rodiny.
Karel nepočítal s tím, že se stane přímým následníkem Františka Josefa a už vůbec ne, že se tak stane uprostřed kruté války. Válka byla pro Zitu osobně velmi krutá, neboť její bratři bojovali na opačných frontách - princ Felix a princ René na rakouské straně a princové Sixtus a Xaver v belgické armádě. Ctižádostivá a energická Zita však nebyla manželovi jen manželkou, ale i oporou a politickým rádcem. Po rozpadu monarchie se pár musel uchýlit do švýcarského exilu a po neúspěšném pokusu o návrat do Uher skončili ve vyhnanství na Madeiře. Zita se nevzdala, ani když se ukázalo, že Bruno Steiner, který se měl starat o jejich majetek, zmizel i s císařovninými šperky, ani když jí předčasně zemřel manžel. Dokázala se nejen postarat o své děti, ale našla si čas i na charitativní činnost. Až v roce 1983 se mohla opět podívat do Rakouska, které opustila v r. 1919. Zato když před 20 lety zemřela, byl její pohřeb 1. dubna do Kapucínské krypty ve Vídni celonárodní slavností. Republikánské Rakousko jí vypravilo vpravdě císařský pohřeb.

Odkazy:



 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010