Kabaret

9. října 2009 v 18:04 | Rostislav Kuba, Michal Žák, Jaroslav Roháček |  10/2009
Jednou jsem vystupoval v televizi. Bylo to v kabaretu, který někdo spíchl horkou jehlou. O tom, že ani sami tvůrci neměli o svém scénáři valného mínění svědčil už jeho název: Kabaret na všední den. Ani se nenamáhali napsat něco na neděli.
V tomto díle, které s krajním přemáháním režíroval Evžen Sokolovský, jsem vystupoval s Jirkou Knotem. Hned v úvodu jsme měli písničku. Choreografii svěřil režisér zasloužilému umělci Luboši Ogounovi, svému příteli z Brna.
Ogoun přijel do Prahy na dvě hodiny. Seřadil Knota, mě, osm tanečnic, a v nějaké tělocvičně jsme skákali z nohu na nohu, napřahovali ruce k imaginární kameře a zpívali za zvuku porouchaného magnetofonu: Kabaret... kabaret... kabaret..."
Mělo to vypadat, že jsme hrozně odvázaní. Následující den probíhala kamerová zkouška ve studiu. Režisér Sokolovský přišel po akademické čtvrthodince v doprovodu svého štábu a s výrazem mučené zvěře se zhroutil do křesla.
"No... tak mi to předveďte!"
Někdo pustil magnetofon. Knot se čtyřmi tanečnicemi po levé ruce a já se čtyřmi tanečnicemi po pravé ruce jsme začali hopsat a zpívat: "Kabaret... kabaret... kabaret..."
Ruce jsme strkali Sokolovskému pod nos, jako, že on je ta kamera. Když to skončilo, nastalo hrobové ticho. To nevěstilo nic dobrého - režisér Sokolovský byl známý tím, že uměl pořádně zařvat.
Po minutě ticha se z režisérského křesla ozvalo zlověstné: "Kdo dělal choreografii?"
Sokolovský to samozřejmě věděl. Ogoun byl jeho kamarád a on sám mu ten kšeft přihrál. Asistentka špitla: "Zasloužilý umělec Luboš Ogoun z Brna."
"Kde je?"
"Odjel do Brna."

Po další minutě napjatého ticha se ozval režisérův mocný hlas: "Piš telegram! Adresa: Zasloužilý mělec Luboš Ogoun. Brno... Text: "Jdi do prdele!"

Luboš Ogoun, významný český choreograf
(1924 - 2009)
Pouhé čtyři dny před svými 85. narozeninami zemřel 14. února 2009 po krátké těžké nemoci významný český tanečník, choreograf a režisér Luboš Ogoun.
Luboš Ogoun patří k nejvýznamnějším osobnostem českého tanečního divadla. Absolvent pražské AMU v oboru choreografie zprvu působil v baletu Národního divadla (1945-1952), poté v armádních souborech a v letech 1957-1961 vedl balet v Plzni, kde se začal výrazně projevovat jako choreograf. Jako k učiteli se hlásil k Sašovi Machovovi, jenž ho naučil vytvářet taneční divadlo se všemi atributy dramatu. Ogounovy choreografie měly svůj vyhraněný rukopis, upřednostňoval spojení hereckého projevu, zpěvu a tance.
Svou tvorbou je Luboš Ogoun spojen především s Brnem, kde působil v letech 1961-64 a 1968-1992 jako choreograf (v 60. letech minulého století a v roce 1990 jako šéf baletu). Pod jeho vedením brněnský balet výrazně narušil prioritu pražského ND. K nejlepším inscenacím 60. let minulého století patří Šostakovičova Leningradská symfonie (1962), Janáčkův Taras Bulba (1963) a Hirošima na konkrétní hudbu Bukového (1963) či Stravinského Svěcení jara (1964).
Roku 1963 ztělesnil roli trenéra gymnastky Evy Bosákové ve filmovém debutu režisérky Věry Chytilové, natočeném ve stylu cinéma vérité.
V letech 1964-1968 byl ředitelem experimentálního Studia Balet Praha, kde poté uvolnil prostor Pavlu Šmokovi a vrátil se opět do Brna, kde usiloval o soulad mezi klasickým a moderním baletem. Vytvářel i nové choreografie díla B. Martinů (Šach králi, 1980, Škrtič, 1990) či Carla Orffa (Carmina Burana, 1981).
S Brnem se rozloučil v roce 1992 nastudováním Vostřákova baletu Viktorka, díla, které na jeviště poprvé uvedl o 40 let dříve jeho učitel Saša Machov. Po celou dobu Ogoun spolupracoval jako choreograf s většinou českých a slovenských divadel i televizí, v níž působil zejména v oblasti hudebních a zábavných pořadů. V letech 1986-1990 vyučoval obor choreografie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Slavné herecké historky - uspořádal Rostislav Kuba, vydala FORMÁT, s.r.o., Praha v roce 1997, I. vydání
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010