Jindřich Plachta.

18. září 2009 v 15:30 | Jarda |  09/2009

(1.7.1899 Plzeň - 6.11.1951 Praha)

Absolvent obchodní akademie v Plzni a muž, který si nevěřil.
Studoval na Obchodní akademii v letech 1914 až 1918 a podle katalogů, uložených v Archivu města Plzně, získal absolutorium dne 27. června 1918. Tenkrát ještě pod jménem Jindřich Šolle.
Při oslavách 120. výročí existence školy v roce 2006 mu byla odhalena pamětní deska
v budově školy.
Praha-Smíchov, ulice Jindřicha Plachty





"Jindřich Plachta byl výborný kamarád a herec k pohledání. Se svou vizáží mohl dělat úplné divy. Jenomže on byl plachý, skromný a velký trémista. Vždyť on trémou a rozčilením pokaždé zezelenal! Nikdy jsem snad neviděl nešťastnějšího člověka, než býval Plachta před premiérou… Že však byl opravdu velký herec, dokázal ve filmu. Vidím-li dnes snímek s Jindřichem Plachtou, je to pro mne pokaždé velký zážitek." (Jaroslav Marvan)

Po první světové válce nemá Praha o kabarety nouzi. Stejně jako se rychle zjeví, rychle i zaniknou, ale z jejich scén vychází nová generace českých herců i komiků. V nuselském kabaretu Satyr, jenž sídlí v hostinci U Znamenáčků, vystupuje zvláštní bytost. Podivně vyčouhlá, klátící se ženská, s rukama jak lopatkami větrného mlýna, dlouhým nosem a vypoulenýma očima. Jmenuje se křehce poeticky Vůněslava Acetylénová, ale jazyk jí jako pravé pavlačové drbně jede ostošest… Vůněslava karikovala českého měšťáka a byla prvním velkým číslem dvacetiletého Jindřicha Plachty. Vůněslavu nejen zvárnil, sám si ji vymyslel a ve 20. letech ji při životě udržoval nejen na jevišti, ale také v psaných sloucích na stránkách nedělní přílohy Českého slova Kvítko.
Z Jindřicha Šolleho, jak zní jeho vlastní jméno, se stal Jindřich Plachta během první světové války, když studoval na obchodní akademii. Nosil tmavou pláštěnku, pelerinu, ta byla jeho zimním i letním průvodcem a při rychlejší chůzi vlála jako plachta. Jednou se snažil uniknout očím profesora a ten na něho zvolal: "Vidím tě, plachto!" Přezdívku pak uvedli v život spolužáci. Hodila se především v začátcích Plachtovy herecké dráhy, mohl se pod ní skrývat, protože i přes účinkování v divadle a ve filmu zůstával stále zaměstnancem Šekového úřadu. Dlouho váhal s odchodem od úředničiny, dlouho - vlastně celý život - totiž pochyboval o sobě a svých tvůrčích schopnostech. Prakticky každý, kdo Plachtu blíže poznal, si toho všiml. Jiří Červený, zakladatel kabaretu Červená sedma, popisuje, jak obtížně dostával Plachtu na jeviště ("vymlouval se, nechtěl, bál se…"), i když nebylo pochyb, že mladík má velké komické nadání a že by se rád na jevišti projevil. Jan Werich, v jehož Osvobozeném divadle Plachta delší dobu ve 30. letech hrál, Plachtovu osobu charakterizuje otevřeně: "Zajímavý člověk a herec. Měl v sobě komplex méněcennosti - nějak se styděl a bál."
Plachtova malá sebedůvěra měla téměř freudovské příčiny, plynula z rodinného prostředí a ze vztahu k jeho otci. Vyrůstal v nijak zvlášť dobrých hmotných poměrech a otec, strojní zámečník, pyšný na to, že patřil k jedněm z prvních zaměstnanců plzeňských Škodových závodů, vládl doma rukou pevnou. Samozřejmě nechtěl, aby syn skončil u divadla, které představovalo velmi nejisté vyhlídky do budoucna. Peníze na to, aby poslal Jindřicha do kadetky, neměl, proto musel syn jít alespoň na obchodní akademii…

Měl se z něj stát účetní…

Jindřich Plachta později vzpomínal na svá studia: "Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010