A bloody story

22. září 2009 v 20:36 | Milan Bouchal |  09/2009
Krvavý příběh nebo aztécké archetypy.

Na psychiatra B., osoby středního věku, se kolegové od určité doby dívali jakoby se zvýšeným zájmem. Psychiatr si toho všiml a snažil se to vysvětlit: "Buďto jsem vztahovačný nebo přede mnou něco tají, nebo všechno dohromady.
Nakonec mu jeden upřímnější kolega z léčebny ve městě T. prozradil, oč jde. Do léčebny byl přijat Karel B., psychiatrův vzdálený příbuzný.. "
Neštastník, prostý venkovský člověk, měl několik měsíců sluchové halucinace, tedy "hlasy", které ho přesvědčovaly, že se své nespavosti, únavy, bolesti hlavy a úzkosti zbaví jen tehdy, když se napije teplé lidské krve. Zda a jak dlouho se Karel B. bránil hlasy poslechnout, nebylo jasné.
Nepochybná však byla děsivá skutečnost: Karel probodl kuchyňským nožem své mladší sestře srdce, napil se její teplé krve, krví pomazal nejen sebe, ale také pomaloval zdi domku krvavými kříži.
Soudní znalci oprávněně usoudili, že vraždu provedl pod vlivem duševní poruchy. Je nepříčetný a nemůže být za svůj čin potrestán. Protože by však jeho pobyt na svobodě mohl být lidem nebezpečný, uložil mu soud ochranné léčení v psychiatrické léčebně. Takové léčení nebývá časově ohraničeno a skončí "až splní svůj účel", prakticky tehdy, až se psychiatři nebudou obávat, že by mohl něco podobného opakovat.
V léčebně se Karel B. choval nenápadně, zúčastnil se pracovní terapie na oddělení, byl nemluvný, spal dobře a jedl přiměřeně. Neproniknutelnost jeho psychiky a nechuť mluvit o krvavé události vedla psychiatry k obezřetnosti.
Z jedné vycházky se však nevrátil do léčebny, ale zajel si na Pražský hrad, kde na nádvoří před návštěvníky a turisty provolával hlučně poněkud popletená protistátní hesla. Státní moc - stalo se to za poslední totality - byla jako obvykle v podobných případech velmi pohotová, Karel B. byl odchycen a po nedlouhém pátrání, kterak se na hrad dostal, vrácen do své domovské léčebny. Odtud se pak do smrti už ven nedostal.
Psychiatrem B. krvavá událost otřásla. Navenek zachoval klid, uvnitř se začal probírat. Karel B. byl konečně jeho, i když jen vzdálený příbuzný. Psychiatr B. si vzpomněl, že po maturitě měl podivný zážitek.
Čekal na kamaráda, s nímž chodíval na večerní hodiny angličtiny k soukromé učitelce. Chodník před domem byl slabě osvětlen pouliční lucernou. Mladý B. najednou zaslechl jakoby na chodníku cvrkot cvrčka. To bylo v sychravém podzimu neobvyklé "cvrček" ho sledoval. B. se skláněl k místu, odkud zněl cvrkot, ale cvrčka ani nic jiného neviděl. Když konečně přišel na společnou angličtinu přítel L., mladý B. si ověřil, že přítel "cvrčka" nevidí ani neslyší.
Protože mladý B. v té době po maturitě pracoval v místní psychiatrické léčebně (bylo to za poslední velké války v roce 1944), šel se poradit s panem primářem Dlouhým, o němž byla zmínka ve vyprávění o chlebových figurkách v drátěných klíckách. B. referoval o dotěrném "cvrčkovi".
Primář se ptal, zda B. nebyl nevyspalý, unavený, hladový, po alkoholové opici nebo pod vlivem léků. Na všechny tyto otázky odpovídal B. záporně, nebyl si vědom ničeho mimořádného.
Nakonec ho pan primář nepotěšil úvahou o tom, že v předchorobí schizofrenie, někdy i delší dobu před jejím zjevným začátkem se někdy objeví tzv. paragnomen - projevy, zážitky a chování, vybočující z rámce povahy dotyčné osoby. V tomto případě by paragnomen mohl být nezvyklý cvrkot. Pan primář však potěšil výpomocného ošetřovatele B., že schizofrenie nemusí po paragnomen vždy vypuknout a že může být izolovanou událostí.
Výpomocný ošetřovatel B., později medik a psychiatr, na své paragnomen nikdy nezapomněl. Když pak v létě slyšel na hlavní třídě noční Budapešti při procházkách se svou milou maďarsko-židovskou láskou Editkou zpěv cikát, radoval se, že cikáty jsou skutečné.
Své schizofrenie se psychiatr B. nedočkal. Paragnomen ho však stejně nepřímo zasáhlo. Schizofrenií onemocněl jeho nadaný a bystrý syn, který se tak ponořil do mlhy, tísně a prázdnoty vleklé psychózy.
Vyprávění o chlebových figurkách v drátěných klíckách a o krvavé události spojuje dvojí mytologie: u chlebových figurek šlo o počínání keltských druidů, u krvavé události se připomenou aztécké obětní rituály.
Zajatcům nebo vybraným Aztékům vyřezávali kněží na vrcholu pyramidy kamenným obsidiánovým nožem srdce, pojídání masa, vnitřností a pití krve zabitých těl mělo dodávat zdraví, sílu a mládí.
Zda nešťastný vrah Karel B o aztéckých zvycích něco věděl, těžko říci. Měl jen základní vzdělání a dá se pochybovat o tom, že by četl něco o aztécké historii a kultuře, úplně vyloučit to však nelze.
Kruh událostí a zážitků se uzavírá tím, že Karlova příbuzného psychiatra B. zajímal život Aztéků už před řadou let, ještě než vše začalo. Střet hrstky španělských dobyvatelů v čele s Hernando Cortesem s velkou a svéráznou aztéckou říší, krutý zápas dvou kultur, který skončil pádem a vyvrácením této říše ho nepochopitelně (nebo pochopitelně?) přitahoval a vzrušoval.
Známý psychoanalytik C. G. Jung by měl patrně z psychiatra B. a jeho rodu radost.

(Z knihy "Cesta do hlubin psychiatrovy duše" - Epava Olomouc 1999)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010