Otto Planetta

22. září 2009 v 20:08 | Radek Mikulka, Jaroslaw Rohacek |  09/2009
Dr. Engelbert Dollfuss, rakouský spolkový kancléř od 20.5.1932 do 25.7.1934. Představitel pravicově koaliční vlády
(4.10.1892 Tening - 25.7.1934 Vídeň)
Pro jeho malou výšku a způsob jeho vlády, respektive pro jeho politické názory se mu posměšně přezdívalo "Millimetternich".
Dal Rakousku klerofašistickou ústavu, v únoru 1934 krvavě potlačil odboj vídeňských dělníků a byl zavražděn nacisty, kterí se pokoušeli o převrat a připojení Rakouska k třetí říši.
Dr. Engelbert Dollfuss
Spiklenci vtrhli do budovy, 35letý obchodní příručí Otto Planetta, fanatický člen SS, střelil kancléře z blízkosti asi 20 cm. Zranění nebylo smrtelné.
Dr. Engelbert Dollfuss silně krvácel, položili ho v rohovém salónku na pohovku potaženou hedvábným saténem. Žádal kněze a lékaře. Atentátníci mu to slíbili, ale nesplnili. Mluvil tichým hlasem, spiklenci chtěli, aby jmenoval svého nástupce. Jeho poslední slova byla však nesrozumitelná a patřila spíše rodině. Po čtyřech hodinách vykrvácel.

Stopy vídeňské tragedie vedly do Vyškova

Je 25. červenec roku 1934, krátce před polednem. Před chvílí skončila v paláci na Bauhausplatzu ve Vídni, sídle rakouského spolkového kancléře, porada ministrů. Ministr vnitra Emil Fey ostatní členy vlády informoval, že se od ranních hodin šikují v tělocvičně na Siebensterngasse rakouští nacisté, kteří mají v úmyslu zmocnit se násilím vlády nad Rakouskem. Kancléř Dollfuss, který se právě dostavil na zasedání, doporučuje ministrům, ať každý z pánů laskavě zachová klid a vrátí se do svého úřadu.
"To nejhorší, co můžeme udělat, meine Herren," dodává kancléř, "je zdržovat se teď příliš dlouho pohromadě. Znovu se sejdeme dnes v 16 hodin."
Krátce předtím převzal od svého kolegy službu muž, který bude později vystupovat coby korunní svědek tragédie, k níž dojde. Jmenuje se Eduard Hedvicek, původně Hedvíček. Je mu šestapadesát let, je to rodák z Kojetína na Moravě, a jeho úřad nese poněkud archaické označení - dveřník. Moderně řečeno něco jako jeden z kancléřových osobních tajemníků, mající zároveň povinnosti tělesné ostrahy. Pět minut po dvanácté vchází Hedvicek do kancléřovy pracovny a spatří Dolfusse v hovoru s ministrem Feyem a státním sekretářem Karwinskim. Náhle se ozývá rachot nákladních aut. Státní tajemník Karwinski se vyklání z okna a vidí náklaďáky s ozbrojenci. Mají sice na sobě cosi jako uniformy, ale nikoli takové, jaké patří regulérní rakouské armádě. Je to jasné! Ze Siebensterngasse proklouzla tato bojůvka pučistů!
Hedvicek rychle odvádí váhajícího kancléře rohovým salónem do Sloupového sálu, odkud se dá točitými schody sestoupit dolů do archivu. Odtamtud pak vede východ na Minoritské náměstí. Než však stačí otevřít dveře ke schodišti, dohání je skupina asi deseti mužů s pistolemi: "Ruce vzhůru!" Kancléř zvedá ruce, ale místo toho, aby je dal nad hlavu, instinktivně si zakrývá obličej. Tu třesknou dva výstřely z pistole muže, který stojí od kancléře ve vzdálenosti zhruba půl metru. Kancléř Dollfuss se zapotácí, vydá ze sebe jakýsi nesrozumitelný zvuk a bezvládně se sesune na zem. Muž, jenž vystřelil, přistupuje k otevřenému oknu a zavírá je.
Dosud vypadalo vše pro nacistické pučisty nadějně, ale od této chvíle se mění jejich akce v čiré břídilství. Z rozhlasu, který obsadili, aby přečetli výzvu o odstoupení kancléře, byli vytlačeni, a k obsazení telegrafního úřadu vůbec nedošlo, protože se tam ve smluvenou hodinu dostavili pouze dva muži místo plánovaných patnácti! A zatím v budově kancléřství na Ballhausplatzu držela bojůvka vedená Franzem Holzweberem a Otto Planettou několik zajatců, mezi nimiž byl i umírající kancléř, který krátce po čtvrté hodině odpolední skonal. Umíral tváří v tvář svému vrahovi, jehož jméno znělo - Otto Planetta.
Zpackaný puč skončil. Posily armády a policie povolané na Bauhausplatz pozatýkaly všechny - včetně Dolfussova vraha.
Představme si nyní nejprve oběť a potom pachatele.
Dr. Engelbert Dolffuss se stal rakouským kancléřem v roce 1932 jakožto představitel pravicové koaliční vlády (sám se hlásil k rakouským křesťanským sociálům). Jeho politika, mající čelit velmi špatné ekonomické situaci a obrovské inflaci, nebyla mezi lidmi populární. Také proto, že Dollfuss rozpustil parlament a vládl pomocí dekretů. Vysvětloval to mimořádnou situací, kdy je nutné čelit jak krajní pravici (rozumějme rakouským nacistům), tak i levici. Krátce před svou smrtí dokonce NSDAP v Rakousku zakázal. Dollfuss se postupně stával příznivcem takzvaného korporativního státu. Vycházel přitom z myšlenek rakouského filozofa Othmara Spanna a netajil se sympatiemi k Benitovi Mussolinimu, vládnoucímu v sousední Itálii. Mezi lidmi si vysloužil přezdívku Millimetternich, upomínající na známého rakouského konzervativního kancléře 19. století.
Curriculum vitae vraha začneme o zhruba dvě stovky kilometrů severně od Vídně: v moravském okresním městě Vyškově. Dne 31. července 1934 vychází zvláštní vydání zdejšího týdeníku Vyškovské noviny, jehož titulní strana hlásá: "Vrah rakouského kancléře dr. Dollfusse Vyškovákem". Autor podepsaný šifrou KM (zřejmě redaktor Karel Moučka), rozkrývá nečekanou spojitost mezi vídeňským atentátem a Vyškovem. Vrah Otto Planetta se narodil ve Vyškově. Známý vyškovský muzejník, archeolog, historik a v neposlední řadě i městský kronikář profesor Vojtěch Procházka neváhá a pospíchá nahlédnout do vyškovské matriky. Potvrzeno! Planetta se narodil ve Vyškově 2. srpna 1899!
Ve Vyškovkých novinách a posléze i v kronikářském zápisu za rok 1934 je celá okolnost podrobně objasněna. Vídeňský kamnář Tomáš Planetta, původně vlastně správně Planetta Tamás, poněvadž šlo o etnického Maďara, se oženil s Marií Langovou, dcerou Jakuba a Nepomuceny Langových z Vyškova. V sedmém měsíci těhotenství pobývala dcera u rodičů ve Vyškově v domě číslo popisné 46 v tehdejší Hrnčířské ulici. Domnívala se, že na návrat domů do Vídně má času dost, leč člověk míní, příroda mění. Předčasný porod způsobil, že jedno z jejích osmi děti, hoch pokřtěný jako Otto, bude mít navždy v kolonce "narození" uveden Vyškov. Autor článku ve Vyškovských novinách si na závěr zaironizoval: "Je zajímavé, jak osud zatočí s cestami lidí. Rodina Langových pochází totiž ze Štýrska a její zakladatel přišel do Vyškova jako císařský komoří. Jeho vzdálený potomek se vrací znovu do Rakous, aby zde zastřelil rakouského kancléře."
Otto Planetta ovšem opustil rodné město ještě na úplném počátku svého života, takže v něm nestačil zanechat jakoukoli výraznější stopu. V sedmnácti letech se rozhodl pro službu v armádě, po první světové válce pokračoval ve vojenské kariéře v uniformě rakouského heimwehru. Je ironií osudu, že během války sloužil u elitního pluku císařských myslivců (Kaiserjäger), kde působil i mladý důstojník jménem… Engelbert Dollfuss.
Ve dvacátých letech začal Planetta sympatizovat s nacismem, což ho přivedlo do řad NSDAP a roku 1929 i do SS. Osudného 25. července 1934 se zúčastnil coby člen bojůvky složené z mužů 89. standarty SS, navazující na původní nelegální organizaci Militärstandarte, osudného přepadu rakouského kancléřství.
Po nepovedeném puči byl 30. července 1934 zahájen ve Vídni tribunál, před nímž stanuli dva velitelé komanda, jež obsadilo kancléřství: Franz Holzweber a vrah Planetta. Je zajímavé, že Planetta měl k dispozici dva obhájce: JUDr. Emanuel Braunegg mu byl přidělen ex offo a JUDr. Erich Führer se rozhodl hájit vraha dobrovolně ze soukromé iniciativy. Korunní svědek dveřník Hedvicek vyvrátil Planettovo tvrzení, že v místnosti, kde došlo k vraždě, bylo šero a že kancléř učinil pohyb jako by se chtěl na Planettu vrhnout. Planettovi advokáti se dále pokusili postavit obhajobu na teorii náhodné, takzvané dvojité střely, způsobené selháním zbraně, která měla vystřelit dvakrát při jediném stisknutí spouště. To by totiž vysvětlilo, proč bylo na Dolfusse vypáleno hned dvakrát - jednou do podpaždí, podruhé do krku. Expertíza znalců však rázně skoncovala i s tímto pokusem.
Proces trval dva dny. Po poradě soudu vynesl předseda senátu plukovník Franz Kubin rozsudek, jímž se Otto Planetta za zločin vraždy a velezrady a Franz Holzweber za zločin velezrady odsuzují k trestu smrti provazem. Trest byl vykonán tři hodiny po vynesení rozsudku na dvoře Zemského soudu I. ve Vídni. První na řadě byl Holzweber. Když přivedli Planettu, vypadal značně sklesle, takže ani jeho poslední "Heil Hitler!" neznělo příliš přesvědčivě.
V červenci 1934 dostal nacismus v Rakousku na frak. I ve Vyškově se za čas zapomnělo na rodáka, jímž by se tehdy stejně jako dnes málokdo pyšnil. Ale dějiny se často nepohybují po přímkách, nýbrž po cestách klikatých…
Jak se ukázalo, Rakousko pouze o necelé čtyři roky oddálilo katastrofu. V březnu 1938 do země vpochodovaly Hitlerovy armády a Rakousko se stalo integrální součástí nacistické Třetí říše. A "kacířsky" dodejme, že většina Rakušanů proti tomu tehdy zrovna dvakrát neprotestovala.
A co ve Vyškově? V době nacistické okupace Čech a Moravy, jež přišla rok po obsazení Rakouska, si nacisté vzpomněli na svého "mučedníka". Ona část jeho rodné Hrnčířské ulice, která byla počátkem 20. století přejmenována na Na Cihelni a po vzniku Československa potom na Jungmannovu ulici, dostala název Otto-Planetta Gasse. Po válce se opět vrátila k předchozímu pojmenování po českém národním obrozenci, jež jí nepochybně sluší o mnoho více.
a
Třicetipětiletý vrah Otto Planetta, rodák z Vyškova. Ve Vyškově se jen narodil. Nikdy zde nežil.

Vyškov v roce 1908.
Zde se vrah rakouského spolkového kancléře dr. Engelberta Dollfusse
dne 2. srpna 1899 narodil - click here

V noci z 11. na 12. března 1938 do země napochodovaly jednotky Hitlerovy armády a Rakousko se stalo integrální součástí nacistické třetí říše..., takzvaný anšlus (počeštěný výraz)
Anschluss byl mezi prvními kroky Adolfa Hitlera v jeho snahách vytvořit, nebo jak nacistická propaganda tvrdila, obnovit Německou říši a navrátit Německu všechna kdy ztracená nebo nově nárokovaná území. Jako i území ztracená po první světové válce (Versailleská smlouva) - tak v roce 1936 Německo získalo zpět západní část Porýní a Sársko. Dne 11. března 1938 proběhl v Rakousku ozbrojený převrat, který vedl nacista Arthur Seyss-Inquart. Ten také povolal do země na pomoc Německé vojsko. 12. března 1938 přijel do Rakouska Adolf Hitler, který prohlásil připojení Rakouska k Třetí říši. V lidovém hlasování, které proběhlo 10. dubna 1938, vyslovilo 99 % hlasů souhlas s připojením.
Po anšlusu následovalo roku 1938 odstoupení Sudet, 15. března 1939 okupace Československa a na části jeho území protektorát Čechy a Morava. Ve stejném měsíci obsadila německá vojska litevské území Klaipeda, také ztracené po první světové válce a 1. září 1939 napadla Polsko, čímž vypukla druhá světová válka.
a
Většina Rakušanů proti tomu tehdy zrovna dvakrát neprotestovala.

Adolf Hitler v Říšském sněmu v dubnu 1938. Přímá ovace po převzetí Rakouska.
a
Označení pasů německých Židů razítkem "J".
Dne 5. října 1938 nařídily německé úřady označení cestovních pasů německých Židů zřetelným razítkem "J" tedy "Jude - Žid". Dosavadní pasy německých Židů byli prohlášeny za neplatné a Židé dostali lhůtu dvou týdnů k tomu, aby si nechali svůj původní pas tímto znamením označit. Červené písmeno "J" v cestovním pase se pak pro mnohé stalo zásadní překážkou na útěku před nacistickým pronásledováním. Jakkoli se to může zdát paradoxní, iniciativa k tomuto diskriminačnímu opatření vzešla ze strany Švýcarska, země s demokratickou a neutrální tradicí.

Rakousko mezi proudy

Podzim 1918 bývá tradičně chápán jako pozitivní moment našich dějin. Vyhlášení samostatné první republiky se stalo zhmotněním dlouze klíčících národních idejí i odhodlané práce Čechů a Slováků na bojištích.Mezinárodním uznáním nezávislosti Československa se mladý stát ocitl na straně vítězů a hleděl vpřed s jistým optimismem. Málokdo se v onu chvíli ohlížel zpět na nedávné souputníky, které od vítězného Československa oddělila opona mírových smluv…Pro Rakousko byl závěr válečného dění tragédií. Stala se z něj oklestěná země, bez přístupu k moři, oslabená válečnými útrapami a se zmenšenou hospodářskou základnou. Rakousko, nesoucí dosud patinu vyhasínajícího mocnářství, se náhle stalo zemí ztracenou ve středoevropském prostoru.

Na cestě kompromisů

Základem nové Rakouské republiky se staly principy demokracie, parlamentarismu a právního státu.Spolkový ústavní zákon, vydaný v r. 1920, plynule navazoval na dřívější rakouský právní řád a ustavoval moc rozdělenou mezi Národní radu a vládu, s formálním předsednictvím spolkového prezidenta. Do kolébky tohoto dítěte zrozeného v únavě a bez jásotu se však od počátku vkrádala dlouhá řada problémů. Poválečná infl ace a sanace státního rozpočtu těžce zasáhla veškeré obyvatelstvo.
Hospodářství vykazovalo válečné vyčerpání a po rozpadu velkého trhu Rakouska- Uherska za něj těžko nalézalo náhradu. Pozitivní obchodní výměnu ztěžoval i všeobecný trend protekcionismu, který po válce ovládl středoevropské země. Vláda, usilující o měnovou stabilitu, byla nucena přijmout půjčku Společnosti národů, tyto lausannské peníze však byly vykoupeny zvýšenou zahraniční kontrolou a navíc podmíněny i diplomatickými závazky: Rakousko se na základě saintgermainské mírové smlouvy muselo zavázat, že se vyvaruje jednání, které by ohrožovalo jeho nezávislost. V parlamentu mladé republiky se od počátku střetávaly tři vůdčí směry - vládnoucí křesťanskosociální strana, stojící na katolických konzervativních principech, sociální demokraté a konečně nejednotný liberální proud. Protože mírové smlouvy omezily rakouskou profesionální armádu na sílu 30 000 mužů, v zemi se silně prosazovaly i poloprofesionální miliční organizace, často složené z bývalých vojáků. S danými kartami se politický vývoj v Rakousku zákonitě stal opatrnickou hrou. Prvním černým Petrem rakouské partie se stala světová hospodářská krize. Krach bankovního domu Österreichische Creditanstalt zatížil státní rozpočet o jednu miliardu šilinků. Vláda přebrala ručení, nezabránila však masivnímu stahování kapitálu ze země. Státní rozpočet byl zmražen a na některé výrobky byla uvalena krizová daň až 100 %.
Východiskem se vládě stala drastická opatření v sociální sféře a snižování zaměstnanosti. Levice zastupující dělníky se odmítla tlaku krize podřídit a vzdát se tak nedávno vydobytých sociálních jistot. V nastalé bezmocnosti se vláda rozhodla prosadit rekonstrukci hospodářství autoritativní cestou: přesuny pravomocí oslabila parlament a prezidentovi dala právo vládnout nouzovými dekrety, jmenovat vládu i velet armádě.

Entrée kancléře "Millimetternicha"

Pro kritickou historiografii dodnes zůstává palčivou otázkou, jak by se meziválečné Rakousko vyvíjelo nebýt osobnosti kancléře Engelberta Dollfusse. Nová podoba, kterou své zemi vtiskl, zrod rakouského vlastenectví i postupná demontáž demokracie se na jejím vývoji silně podepsaly. Když mu v roce 1932 bylo nabídnuto křeslo státního kancléře, šlo vpravdě o nezáviděníhodnou pozici, zdánlivou bezvýchodnost vyvažoval svým nadšením a náboženským zápalem. "Nepovažuji své pověření stát se spolkovým kancléřem za přechodný politický mandát, ale za poslání." Strany na politickém kolbišti Dollfussovo jmenování většinou vnímaly jako kompromis. On sám zprvu věřil v možný politický konsenzus a projevoval i snahu vládnout parlamentně. Doba však vytoužené shodě nepřála. Skutečná tíže se však šířila odjinud. Od r. 1925 se v rakouské politice začalo projevovat hnutí NSDAP.Původně nevýrazná strana založená na počátku století v českém pohraničí rekrutovala sympatizanty ze všech společenských vrstev, slibovala řešení hospodářských problémů, konec racionálním úsporným opatřením i podporu velkoněmecké koncepci.Šokujícím debutem se staly volby do spolkových zastupitelstev v roce 1932: NSDAP získala v průměru 20 % hlasů.

S Adolfem Hitlerem v zádech

Strana, s Hitlerovou podporou za zády, volala po nových volbách a křesťanskosociální vládě bylo stále jasnější, že tuto demonstraci moci nesmí dopustit. Nevyužila však možnosti NSDAP oponovat společným postupem s ostatními stranami. Namísto toho se rozhodla ke krajnímu kroku.V březnu 1933 došlo k parlamentní krizi a prezidenti Národní rady složili své funkce. Vláda namísto jejího řešení využila tzv. "Válečného hospodářského zmocňovacího zákona" z dob rakousko-uherské monarchie a ujala se rozhodování, zatímco parlament prohlásila za zneschopněný. Obě konkurenční strany, sociální demokracie i NSDAP, protestovaly a nakonec byly vykázány do ilegality. Kolik však měl kancléř Dollfuss prostoru k alternativám?Nadále přetrvávala ekonomická krize a spolupráce se sociálními demokraty by obnovení hospodářství znemožňovala. Rakouská NSDAP vystupovala po nacistickém puči v Německu stále výhružněji.
Kombinovala přitom vnitřní terorismus a vnější hospodářský nátlak. Hitler byl přesvědčen, že připojení Rakouska je jasnou věcí a po Dollfussově zákazu rakouských nacistů odpověděl jasně formulovanými výhrůžkami. Kancléř se však těmto hrozbám s odvahou postavil a zorganizoval proti expanzi hitlerismu státní odpor. V době, kdy většina evropských mocností nacismus tiše tolerovala, rakouská politická veřejnost jej zahrnovala zdrcující kritikou. "Boj proti nacismu pro mne není ani tak bojem proti politické straně, která chce získat moc; pro mne je to boj proti mylnému světovému názoru." Při svých rozhodnutích nalézal kancléř oporu i na straně fašistické Itálie.

Výstřely na Ballhausplatzu

Když se ukázalo, že Dollfuss blokuje "cestu dohody", nasadil nacistický Vůdce všechny prostředky, jak zemi ovládnout násilím. Vykonavatelem se měla stát jeho "pátá kolona" - rakouská NSDAP, zmobilizovaná pod vedením Fridolína Glasse. Plán vzniklý na tajném jednání v Curychu byl prostý. Vniknout do budovy rakouského kancléřství, paralyzovat vládu, současně ovládnout vídeňský rozhlas a vyhlásit celostátní převrat k nacismu. Nacisté ve všech krajích Rakouska byli v pohotovosti a na hranici s Německem byl Hitlerem nachystán pomocný sbor, aby na znamení napochodoval do země. Ráno 25. července 1934 vyjely z tělocvičny v Siebensterngasse jednotky převlečené v podomácku šitých uniformách. Nacisté však nepočítali s nepříjemnou náhodou. Kriminální rada Johann Dobler, který byl do celé záležitosti zasvěcen, na poslední chvíli dostal strach a o celém podniku informoval kancléřství. V 11.00 dopoledne bylo zahájeno jednání ministrů, po alarmujícím telefonátu však Dollfuss poslal pro posily, potom vyšel před poslance a zasedání rozpustil. Tím byl plánovaný dopad převratu zmařen, zároveň však započalo osobní drama kancléře. Ve chvíli, kdy zbýval v budově pouze s dvěma ministry a komorníkem, dorazili ke vchodu ozbrojení pučisté.Stráž byla zneškodněna, protože nepočítala s převleky nepřítele. Když Dollfuss spatřil po dvoře se řítící esesmany, komorník ho pobízel k útěku tajnou chodbou do archivu, on však váhal, a tím ztratil osudných několik vteřin. Nacisté vrazili do místnosti a dvěma ranami do krku kancléře srazili k zemi…

Amatérský převrat

Ostatní akce převratu projevovaly neodpustitelné znaky amatérismu.Po krátkém zásahu pučistů do rozhlasového vysílání byla budova brzy získána zpět. Potenciální únosci prezidenta Miklase byli pro své kriminální renomé po cestě zatčeni.Moment překvapení byl promarněn a nacisté po celé zemi marně čekali na znamení k akci. V paláci na Ballhausplatzu se zatím pučistům situace vymkla z rukou. Náměstí se ježilo přivolanými posilami. V hotelu byl zatčen plánovaný nový kancléř Anton Rintelen, který čekal na svůj úřad i s vlastnoručně sepsaným seznamem nové vlády v aktovce.
Na sametem potažené pohovce zatím umíral Engelbert Dollfuss, kterému se vyděšení nacisté neodvážili přivolat lékařskou pomoc. K solidnímu diplomatickému přehmatu pak došlo, když se na náměstí objevil velvyslanec Německa dr. Rieth a s rozpaky nabídl své služby, o něž prý "povstalci telefonicky požádali". Hitlerův stín v pozadí akce získával zřetelné obrysy a Führer zuřil. Zároveň však pochopil, že loď se protentokrát potápí. Ofi ciálním prohlášením své vlády se pohotově od záležitosti distancoval a kvapně stáhl připravený wehrmacht zpět do nitra Německa, dříve než by se jeho koncentrace stala kompromitující. Svou "pátou kolonu" přitom ukázkově hodil přes palubu.
Navzdory jistotám přislíbeným při vyjednávání povstalci z Ballhausplatzu skončili za mřížemi policejních kasáren. Po pěti dnech byli hlavní viníci puče postaveni před vojenský soud. "Jsem esesman. Dostal jsem rozkaz!" řekl Dollfussův vrah Otto Planeta předtím, než byl na dvoře soudu oběšen. Když zbylí neúspěšní pučisté dorazili do bezpečí německého exilu, byli obratem odesláni do Dachau.

Do náruče Německa

Pokus o nacistický puč skončil fiaskem. Přes zdánlivé vítězství však země neodvratně směřovala vstříc své závěrečné agonii. Smrtí Engelberta Dollfusse Rakousko ztratilo odvážného vůdce, vedeného vírou a nekompromisní koncepcí. Po uzavření paktu Berlín-Řím se pak ocitlo na druhé koleji. Nový kancléř Kurt von Schussnigg projevoval úctu k památce svého předchůdce. Vládnoucí režim však neměl podporu občanského tábora, rolníků ani dělnictva a musel se spoléhat na armádu, policii a úředníky. Schussnigg v diplomatických jednáních postrádal Dollfussovu razanci a rozhodnost.
Gentlemanskou dohodou z července 1936 se za Hitlerovy neurčité přísliby samostatnosti Schussnigg zavázal k široké amnestii nacismu, kterou v podstatě negoval vše, za co předtím Dollfuss bojoval. O 17 měsíců později, v noci z 11. na 12. března 1938, napochodovaly německé jednotky do Rakouska a učinily jej integrální součástí Hitlerovy říše. K připojení došlo "dobrovolně, za jásotu obyvatelstva". Tento pohled byl přehodnocen až po nacistickém debaklu na konci druhé světové války.

Malá legální diktatura

Dollfussův stavovský stát, zřízený po březnovém vyřazení parlamentu, čerpal inspiraci v myšlenkách vídeňského filozofa Othmara Spanna. Na rozdíl od demokracie, která "neuznává hodnoty jako dané a o pravdě hlasuje" a jako vůdce může vyzdvihnout ty, "kteří apelují na nejnižší instinkty mas", požadoval Spann optimální výběr podle skutečných duševních schopností a odbornosti a hierarchické členění, prostupující všemi obory lidské společnosti. Dollfuss tyto teze převzal a novému státu vtiskl navíc pečeť křesťanské víry, kdy byl celý systém vnímán jako "pořádek ustanovený Bohem". Církev, kterou předchozí parlamentní dění jen oslabovalo, jej podpořila. Také zahraniční mocnosti nastoupily pragmaticky cestu tolerance, neboť pochopily, že požadavek rakouské autonomie je pro ně prioritou.Zemi na Dunaji nyní říkali Little Legal Dictatorship.Rakousko bylo roku 1918 oklestěnou zemí, oslabenou válečnými útrapami. Ještě horší chvíle však měly teprve přijít.

Německá otázka

Spor o řešení tzv. "německé otázky" prorůstal rakouskou veřejností již od r. 1848, kdy byla myšlenka sloučení německy mluvících národů do jednoho státu vyslovena poprvé, po rozpadu monarchie roku 1918 však získala nový rozměr. Rakousko, oklestěné již od negermánských zemí, nyní hovořilo samo za sebe a velkoněmecké řešení, při zachování svébytného rakouského postavení, většina občanů podporovala. Německo bylo navíc největším obchodním partnerem a hospodářství obou zemí pevně provázána. To se mělo fatálně projevit po nástupu německého nacismu, který v hospodářském bojkotu získal účinnou formu nátlaku.Ráno 25. června 1934 vyjely z tělocvičny v Siebensterngasse oddíly rakouské NSDAP převlečené v podomácku šitých uniformách. V hotelu byl zatčen plánovaný nový kancléř Anton Rintelen, který čekal na svůj úřad i s vlastnoručně sepsaným seznamem nové vlády v aktovce.

Rakouský spolkový kancléř - současnost

a
Werner Faymann - od 2.12.2008 spolkový kancléř republiky Rakousko
(4.5.1960 Vídeň)
a
Bundeskanzleramt Österreich - click here
3da7ea2e26_64028095_o2
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010