Nobelova cena

24. září 2009 v 14:33 | Václav Filip, Libuše Štědrá |  09/2009
a
... V roce 1984 obdržel vynikající český básník a odpůrce komunistického režimu Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu. Tato pocta byla i povzbudením pro všechny, kteří se s normalizačním režimem neztotožňovali ...
a
a
(23.9.1901 Praha-Žižkov - 10.1.1986 Praha)

PROLOG

V Minicích, které jsou dnes předměstím Kralup nad Vltavou, to všechno začalo. V malebném vesnickém kostelíčku si své "ano" řekli Marie Borutová s Antonínem Seifertem. Jim se pak 23.9.1901 narodil syn Jaroslav - budoucí básník. Jaroslavova maminka pocházela z Kralup nad Vltavou. Básníkův dědeček z matčiny strany Antonín Boruta patřil v roce 1880 ke spoluzakladatelům zdejší Řemeslnicko-čtenářské besedy. Ač povoláním strojvůdce lokomotiv, zúčastnil se kulturního života, neboť spravoval i spolkovou knihovnu, a režíroval různá ochotnická představení, v nichž účinkovaly i jeho čtyři dcery. Měl nesmírný vztah ke knihám. Když v roce 1890 byla knihovna zcela zatopena, stovky svazků zachránil před úplným zničením. Očistil je, vysušil a znovu svázal. Pro těžký úraz ruky musel předčasně do penze. Ale klidu si nedopřál. Vysazoval dobrovolně ve městě stromy, a to už za pomoci malého vnuka Jaroslava. Sám básník říkával, že tento dědeček pro něho znamenal tolik co pro Boženu Němcovou její babička. Seifert, přestože se narodil v Praze, tíhl ke kralupskému kraji, rodnému kraji svých prarodičů, rodičů a tří tetiček. V březnu 1947 napsal: "V jiném městě mají věže chrámů a kostelů. V Kralupech komíny. Komín za komínem. Fabrika za fabrikou. Kouř, zápach a saze." A také říkával: Kralupy jsou přece jen tak ošklivé, ale poručte svému srdci! Když slyším slovo Kralupy, poskočí mi srdce ...

CHLAPEC ZE ŽIŽKOVA

... K básníkovu dětství patřil i pražský Žižkov. I tady zůstalo kus jeho srdce: "Můj krásný a milovaný Žižkov! Jednou jsem kdesi napsal, že je to nejkrásnější město na světě. A opravdu bylo... Bydleli jsme v jednom z těch ošuntělých smutných činžáků žižkovských na Husově třídě. V jednom z těch, které jsou odsouzeny k demolici, právě jako všechny ostatní kolem v této části města. Bydlení bylo tam dost svízelné a obtížné. Jediný vodovod v otevřené chodbě sloužil sedmi nájemníkům, a když uhodila větší zima a někdo ponechal večer kapat kohoutek, měli jsme ráno v chodbě učiněné kluziště a museli jsme je sypat popelem. Když podél trati, která byla pod strání, rozkvetla řada pokroucených akatů, hustá a lahodná vůně naplnila k večeru nejen pavlače, ale i neosvětlené chodby a přemáhala tam pachy připálených jídel. To bylo milé ...

SEIFERT CHTĚL BÝT MALÍŘEM

... Jaroslav Seifert zažil rozpad Rakousko-Uherska, vznik prvního demokratického státu, první světovou válku, druhou světovou válku i poúnorový zvrat. Když k tomu přičteme názorově rozdílné rodiče, matka katolička, otec sociální demokrat, to vše utvářelo jeho osobnost. Ve své knize Všechny krásy světa se básník přiznal, že chtěl být malířem. Bylo to na žižkovském gymnáziu v Libušině třídě. V kvartě nebo kvintě si měl přinést na hodinu kreslení z domova model a sestavit vlastní zátiší: "Přinesl jsem si věci pro žižkovsky proletářské zátiší láhev od piva, skleničku, krajíc chleba a buřta... na mastném papíře. Na kreslicím stolku sestavil jsem si toto zátiší a čekal jako ostatní, až mi je profesor schválí. Když přišel ke mně, podíval se a prudce vyrazil: "Proboha, Seiferte, toho buřta dejte rychle pryč. Za nic na světě nedovolím, abyste ho maloval!" Trvalo mi to jen vteřiny, než jsem jeho obavy pochopil. A byl to šok! A od této památné chvíle jsem se rozhodl raději psát verše ...

SVÉ DĚTI NETRESTAL

... Jaroslav Seifert měl ve svém jediném manželství dvě děti. Nejprve se narodila dcera Jana a za rok nato syn Jaroslav. "Už jako kluka mě velice zajímalo všechno, co se týkalo přírody," vzpomíná jeho syn Jaroslav. "Když jsme se přestěhovali do Břevnova, byl to pro mě úplný ráj, protože jsem vlastně ze středu města přešel na poloviční venkov. Tak jsem se tady toulal, pozoroval všechno živé, ještěrky, veverky, tenkrát se tu ještě volně pohybovaly." A jeho sestra Jana dodává: "Tatínek rozhodně nebyl vychovatelem. Nebyl především autoritativním vychovatelem. Míním-li tímto pojmem někoho, kdo má určitou koncepci. Nezajímal se o náš prospěch ve škole. Na rodičovské sdružení taky chodila jen maminka. Nekontroloval naše vysvědčení. Nekáral nás, ani netrestal ...

VNUČKY SI DĚDEČKA DOBŘE PAMATUJÍ

... Mařenka, dnes už paní Marie Kovaříková, bydlí se svou rodinou v domku v Praze-Ďáblicích. Jaké má ona vzpomínky na svého dědečka? "Jako malá jsem k němu často chodívala do kuchyně. Pamatuji se, že tam měl na skříňkách velké hmoždíře, ve kterých mi vždycky roztloukal ořechy s cukrem, což bylo moc dobré. Už kvůli tomu jsem tam strašně ráda chodila." Mladší sestra Klárka ji doplňuje: "Byla to krásná léta, v krásném prostředí a s krásnými lidmi. Nejen s dědečkem, ale i s lidmi okolo. Připravili mi krásné dětství, bezstarostné. Všichni mě milovali. Na rodinných fotografiích je často dědeček s vnučkami. "Někdy se stalo, že paní, která hlídala naše děti, se z nějakých důvodů nemohla dostavit. V tom okamžiku jsme do hlídání zapojili i mého tatínka." vysvětluje RNDr. Jaroslav Seifert. "Snažil se je různým způsobem zaměstnat, vykládal jim všelijaké příběhy, hrál s nimi karty a velice často jim svěřil tužku a papír a nechal je kreslit, což dělaly nejraději." Básník sám ve své knize Všechny krásy světa vzpomíná, jak ho vnučka požádala, aby ji nakreslil slona, když už nezvládl princesnu: "Neobratně kreslím obludnou hroudu masa na čtyřech sloupech, kterou vpředu zdobí jakási hasičská hadice, vzadu pad vesele zakroucený prasečí ocásek. Ani tentokrát není spokojena a za chvilku je na papíře slon, plný roztomilé a nenapodobitelné naivity. Chválím její kresbu a v duchu se hanbím. Tolik dlouhých let chodil jsem pilně do hodin kreslení, a nenaučil jsem se věru nic." ...

ZACHOVAL SI TVÁŘ

... Jaroslav Seifert patřil k lidem, kteří si po celý život zachovali svoji tvář. Za všech okolností. Na protest proti nastupujícímu gottwaldovskému vedení se už v roce 1929 rozešel s komunistickou stranou a nikdy se do ní navrátil. V padesátých letech se odmítal přihlásit k "šťastnému zpěvu jednotného lidu," za což na něj dopadla stalinská kritika, především Ivana Skály. Akt ze srpna 1968 rozhodně odsoudil jako intervenci. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Je tedy jasné, že řada jeho věcí buď u nás nemohla vycházet, nebo doznaly cenzury. Těžko si však "vrchnost" mohla poradit s tímto žijícím klasikem, jehož práce vycházely v zahraničí. Byl členem Bavorské akademie krásných umění a navíc v květnu 1985 se stal čestným doktorem univerzity Hampden Sydney Collge v americkém státě Virginia ...

NOBELOVA CENA

... Pocta nejvyšší přišla v roce 1984. Byla mu udělena Nobelova cena za literaturu. Byl druhým Čechem, po akademikovi Jaroslavu Heyrovském (za chemii v roce 1959), který byl touto cenou poctěn. Jak básník na tuto cenu zareagoval? Svou skromností: "Zpráva mne překvapila, nečekal jsem ji. Vzpomněl jsem si přitom ale především na básníky, kteří tuto poctu nedostali, ač si ji zasloužili - na Vítězslava Nezvala, Josefa Horu, Františka Halase, Vladimíra Holana a další."
a
... "Do poslední chvíle jsme vlastně nevěděli, kdo pro cenu do Švédska pojede, jestli já, sestra nebo oba," začal vyprávět básníkův syn. "Bylo jasné, že cenu rozhodně nemohl převzít náš otec osobně ze zdravotních důvodů. Přes různé potíže, hlavně s udělením víza a na zásah švédského velvyslanectví se podařilo, že ministerstvo kultury nám vystavilo pasy ...

... Přijel jsem do Švédska v šatech které jsem si v Praze nechal narychlo ušít, ale ty jsem vůbec nepoužil, protože všechny akce, které jsou spojeny s předáváním Nobelových cen, probíhají ve fraku. Naše atendantka, švedská průvodkyně, nás zavedla do jednoho obchodu, jakých je ve Stockholmu mnoho. Vybrala mi frak, který mi velice dobře padl. Zjistila ovšem, že nemám ani správnou košili, tak jsem si ji také musel vypůjčit. A v tom jsem v podstatě absolvoval celý svůj švédský pobyt. Schváleny byly jenom moje boty." ...

... Nobelovu cenu od krále šla převzít paní Jana Seifertová, poněvadž jako žena dostala samozřejmě přednost. V sále panovala nervozita už od samého rána, protože pro všechny nastala povinná generální zkouška. I paní Jana musela prožít to velké vzrušení: "Ten den dopoledne jsme všichni účastníci byli pozváni do koncertního sálu a tam-bylo vše přesně vyměřeno na kroky. Učili jsme se, jakým způsobem a jak rychle dojít do středu pódia, kde bylo vyznačené kolo, kam přichází laureát a z druhé strany pak král, který cenu odevzdává." ...

... Před zahájením slavnostní večeře na radnici pronesla paní Jana Seifertová přípitek ve francouštině. Byla také požádána švédskou televizí o rozhovor, na jehož závěru zarecitovala na jejich přání otcovu báseň Vosková svíce v českém jazyce, aby si mohli televizní diváci poslechnout zpěvnost Seifertových veršů. Rodina Seifertova dostala od švédské televize na památku videokazetu se záznamem z průběhu celého slavnostního dne ...

... Nobelova cena obnáší i zlatou medaili, která je speciálně zhotovena zvlášť pro každého oceněného. Na jedné straně je portrét Alfréda Nobela s jeho datem narození a úmrtí a na straně druhé, sedící nahá mužská postava, nad níž stojí oděná postava ženská s nápisem: :J. SEIFERT a MCMLXXXIV. Když si medaili Mistr Seifert popré prohlížel, prohlásil: "My jsme zvyklí, že básník je oděný a Múza nahá. Tady je to naopak. A to je škoda." ...

KLUSÁK VŠE ODBYL JEDNOU KYTKOU

... Tato tak významná mezinárodní prestižní událost se nedala u nás zamlčet. Takže se v Televizních novinách 12. října 1984 objevila zpráva. Tedy spíše kratičký šot. Vedle nemocničního lůžka sedí v křesle Mistr Jaroslav Seifert a k němu přistupuje tehdejší ministr kultury Milan Klusák s květinou v ruce a "promyšleně" připravenou gratulací: "Já jsem dneska přišel k vám, chtěl jsem vám upřímně pogratulovat k té radostné události, která vás potkala, předání udělení Nobelovy ceny. Uznání za vaši literární tvorbu, za vaši básnickou tvorbu, celoživotní, kterou jste..." a tady televizní komentátor přerušil ministrovu řeč, aby dodal: "Pak soudruh Klusák předal národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi pozdravný dopis Ministerstva kulury ČSR." A ještě padla otázka: "Mistře, jak se cítíte, jak je vám?" Co mohl Mistr odpovědět? "No, není mi dobře, ale mám radost." Tím se pro naši veřejnost odbyla tato celosvětově uznávaná událost. Zaznamenali jsme ji do posledního slova. Paní Jana Seifertová hodnotí tuto dobu takto: Pro člověka v jeho věku už takováto pocta, byť to byla pocta zcela výjimečná, není v podstatě tak důležitá. To jistě chápete. Pro něho bylo důležité, aby neměl bolesti, aby se zlepšilo jeho zdraví, aby ještě dokázal něco napsat." ...
a

Jaroslav Seifert, bývalý žák naší školy

a
... Hrob Jaroslava Seiferta na městském hřbitově v Kralupech nad Vltavou je patrný ze shora uvedeného obrázku, v průhledu mezi prvním a druhým stromem po levé straně cesty. ...
a
... Tmavá stéla s kruhovým reliéfem těsně vlevo od druhého stromu ...
a
... Novelizace 2010 ...
a
... Na domě ulici U Ladronky 23 v Praze 6-Břevnově, ve kterém Jaroslav Seifert do konce svých dnů žil ...
a
... byla v pátek 24. září 2010 slavnostně odhalena pamětní deska. Slavnostnímu aktu přihlíželo několik desítek lidí. Pamětníků  i rodinných příslušníků ...


Odkazy:
(Z knihy Potomci slavných žijí mezi námi, co bylo i nebylo v televizním seriálu - Ottovo nakladatelství, s.r.o., Praha - 1999)

První svazek knižní série "Potomci slavných žijí mezi námi" je literárním přepisem dokumentárního cyklu České televize, který měl mezi diváky velký ohlas. Je věnován rodinám Aloise Jiráska, Antonína Slavíčka, Mikoláše Alše, Jaroslava Seiferta, Adolfa Kašpara, Vendelína Budila, Antonína Dvořáka, bratří Čapků, Rudolfa Deyla st. Doplňují jej aktualizované rodokmeny jednotlivých rodin, další iformace, vyprávění a obrazová dokumentace, které nebylo možno do pořadu z časových důvodů zařadit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010