Mirek - (1974-1992)

22. září 2009 v 15:53 | Pavel Kovář |  09/2009
Mirek (1974 - 1992)
KAPITOLA VII.
OSUD

V kapitole o komicích se doktor Plzák zmiňuje o "statistice lidského života, kdy člověk prožívá, aniž by věděl proč, údobí dobrá a údobí zlá."
Muž zakládající v roce šedesát čtyři linku důvěry, jejímž posláním bylo zabránit sebevraždám, je o mnoho desítek let později zasažen úderem z kategorie nejkrutějších.
Jeho syn si v předvečer maturitní zkoušky bere život.
Ve svém pokoji nechává dva dopisy - rodičům a spolužákům. Dopisy elokventní, ale nic nevysvětlující. Stalo se v roce devadesát dva. Na stole dopisy a do dvora otevřené okno…
Avšak nedosti na tom!
Jistý bulvární list se "zmocní" tragédie způsobem tak otřesně povrchním, nehorázně vulgárním a téměř až podivně mstivým, že se většině čtenářů tají dech.
Tají se posléze - ale jinak - i šéfredaktorovi. A ruce se mu třesou, když čte dopis protestujících rodičů, zdrcených rodičů. Co si však na něm mohou vzít? K čemu by byla žaloba?
O tragédii hovoříme po roce a půl.
Doktor Plzák se sám vrací ke "statistické platnosti" svého osudu. Mluví o hezkém dětství, hezkých studentských letech, o sice trochu špatné vojně u "pétépáků", na kterou však dnes nevzpomíná ve zlém, špatně nehodnotí ani léta práce sekundáře v léčebnách, stejně jako na klinice v Praze, a konečně se zmiňuje o době svých "zvláštních úspěchů". O nichž je hodně řečeno v předešlých kapitolách.
A teprve, když je v důchodu a není zcela zdráv, přichází nečekaný zásah osudu.

ZA CO TREST?
O absolutním neštěstí…

Nemluvit o synovi by mi připadalo nesprávné. Nemluvit o něm, jako kdyby vůbec nebyl…To přece není možné.
Jmenoval se po mně a v dětství mi byl hrozně podobný. Do tří až čtyř let skoro nemístně, jak mnozí říkali. Ovšem i dcera mi byla jako dítě velice podobná. Když jsem se šel do porodnice na kluka poprvé podívat, žena ho mezi novorozenci nemohla najít, ale já ho poznal okamžitě.
Byl téměř vzorné dítě. Slova poslušnost a neposlušnost jsou hrozně hloupá a neměla by se vyskytovat v pedagogickém slovníku, spíše bychom měli říkat - vyhovět či nevyhovět. Vím, že často vyhověl jen proto, abychom se nedostali do nějaké konfrontace, v níž by se musel nějak bránit a něco vysvětlovat.
Oběma dětem jsem se snažil vytvářet liberální prostředí. Už jen proto, že v rodině Plzákových jsem vystopoval malé prokletí: můj otec se nesnášel se svým otcem a já se zase nesnášel s ním. Jen proto, abych mu nemusel říkat tatíčku či tatínku, tak jsem ho raději neoslovoval vůbec; pro mě by byl problém zavolat na něho z okna, nevěděl bych jak…Proč jsme se nesnášeli? Otec mě - to zní nejvystižněji - velice často buzeroval. Proto jsem se třeba mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem radikálně vzepřel; matka ani otec ze mě nedostali jedinou informaci o škole, i když jsem dostával známky, kterými jsem se mohl chlubit.
Bál jsem se, aby náš Mirek neměl ke mně stejný vztah. Nikdy proto nebyl mnou peskován. Zároveň ale musím přiznat, že s manželkou si rozuměl líp než se mnou. Opačně tomu bylo třeba jen ve chvílích, kdy se chtěl naučit hrát šachy a hráli jsme.
Nerozuměl jsem jedné jeho vlastnosti: moc těžko se vyrovnával s tím, když se mnou prohrál. Jako malého kluka jsem ho nechával pochopitelně vyhrávat, od puberty mě však porážel zcela suverénně. Z deseti partií jsem občas v jedné zvítězil, ovšem i ta jedna prohra ho dokázala dlouho trápit…
Náš syn patrně neuměl prohrávat a jsem vnitřně přesvědčený o tom, že těžce nesl, když nějakým způsobem selhal. Proto by si rodiče měli všímat toho, jestli děti umějí či neumějí prohrávat. A současně musím připomenout: Všímejte si svých dětí víc po pubertě, do takových osmnácti let, než před pubertou!
Pořád si s tím lámu hlavu, protože od té osudné chvíle uplynulo jen něco málo přes rok, ale jediné na co jsem přišel, je ta zvláštní neschopnost - prohrávat…
Ale prohrávat s matkou a otcem???
O prohře se školou, o prohře s maturitou, nemohla být řeč!
Mluvili jsme o tom několikrát a týden před maturitou probíhal zcela klidně.
Po celou dobu středoškolských studií chodil řádně do školy. V matematice a angličtině, které ho bavili, měl výsledky minimálně chvalitebné. Připouštím, že ostatní předměty, které ho tolik nezajímaly, ponechával trochu stranou. Teoreticky lze připustit, že možnost neúspěchu při maturitě existovala. Zároveň však věděl, že maturitu udělá až na nepatrné výjimky skoro každý, kdo je k ní připuštěn. Samozřejmě, tohle nemusel domyslet…Abych nezapomněl, maturitní písemky napsal velmi slušně.
Mohl tady být genetický kód, který já měl v sobě. Uznávám totiž existenci bilanční sebevraždy u dospělých. Mám-li žít v bolestech a jako troska, takový život bych odmítl. Bilancovat v sedmnácti letech mohl jediné - že neudělá maturitu. Mohl mít tenhle pocit, protože mu chyběly životní zkušenosti.
Myslel jsem i na nějakou lásku, dívku. Ale pak jsme se dozvěděli, že byl velice plachý. Spolužačkám vysvětlil třeba příklady z matematiky, ale v kontaktu nepokračoval a stáhl se do ústranní. Jeho nejlepší kamarád nám později řekl, že v posledním ročníku se choval tak, aby nebyl ve třídě vidět.
Otec, který se stane jen trochu veřejně známým, by měl vědět, že sláva je polní tráva. Já to věděl moc dobře a nikdy jsem od dětí nevyžadoval žádné společenské uplatnění, nebo dokonce následování.
A tak se mi pořád vtírají myšlenky: Že nevím, za co je to trest.
Někdy na to jdu statisticky. Šedesát let mi bylo úplně dobře, tak teď - dobře mi tak! - mi bude zase špatně.
Jindy si myslím, že jsem třeba opustil nějakou ženu, dívku…
Takže při té vší srandě, kterou jsem v životě zažil, nejsem na druhé straně ničeho ušetřen. Ani toho absolutního neštěstí.
Když jsem založil linku důvěry, mluvil jsem v průběhu několika let nejméně s padesáti rodiči těch chlapců a dívek, kteří spáchali takzvanou jinošskou sebevraždu. Musel jsem však tenkrát konstatovat, že hovory s nimi byly zbytečné. K ničemu jsme se nedobrali. Rodiče nepodali vůbec žádnou upřesňující informaci, abychom mohli rozpoznat, jestli šlo o začínající depresi, schizofrenii nebo jinošské bilancování či strach z něčeho.
Někteří kolegové připouštějí, že moje osobnost vytvářející jednak mé fandy a jednak mé protifandy, se mohla projevit na mých dětech. Protože vycházely články, objevoval jsem se v televizi a spolužáci mých dětí se o tom bavili ve třídě. Tohle by však mělo zasáhnout mou dceru z prvního manželství. V době jejího mládí jsem byl totiž kontroverznější a bojoval proti ustáleným špatným zásadám a domněnkám, takže existovali lidé mající na mě zlost. Ovšem nikdy jsem od dcery neslyšel, že by tím byla zasažena.
Nelze diskutovat o tom, jestli jde o rodičovské selhání.
Je to selhání.
O to větší u psychiatra. Navíc toho, který se věnoval sebevražednosti. Ale "selhání" přece jen v úvozovkách. Protože podobné neštěstí potkalo nejednoho psychiatra. Totiž: dodnes pořád platí první pravidlo v nauce o sebevražednosti - psychiatrie nezná jediný příznak, podle kterého by se dalo spolehlivě určit, že dojde k sebevraždě.
V tom je snad jakási moje omluva.

(Z knihy Pavla Kováře "MUDr. Plzák se zpovídá" - Exit Praha 1993)

elokvence = výmluvnost, výřečnost

Reflex číslo 34 ze dne 26.8.2005 - článek Pavla Kováře

Docent MUDr. Miroslav Plzák, CSc
lékař, psychiatr, primář psychiatrické kliniky UK, publicista, populizátor nauky o párovém manželství ...
(25.8.1925 Libušín u Kladna)

"Za prvé - rozvedl jsem se jednou a za druhé - zmíněný výrok jsem nikdy nevyslovil," tvrdí MUDr. Miroslav Plzák, CSc., který se tento týden dožil osmdesáti let. "Když člověk píše o nevěře, působí to někdy, jako by ji podporoval. Vzniká tak nežádoucí zpětný efekt. Přitom jsem ve svých textech vždy jen konstatoval fakta. Nikde v nich nestojí, že propaguji nevěru." Proč je mu tedy "zatloukací výrok" připisován? "Když jsem kdysi vystupoval s Fešáky, a to nikoliv jako hudebník, přišla jednou řeč na přiznávání - tu manželce, tu policii. A tehdy slovo ,zatloukat' od někoho z kapely zaznělo. Ne však ode mne. Proto říkám: vsadím se s kýmkoliv o sto tisíc korun, že v mých knihách se tenhle výraz nevyskytuje." Plzák stanovil čtyři axiómy (tvrzení, jež není potřeba dokazovat) pro správné fungování manželství. Jsou to: finanční hospodaření, péče o děti, organizace volného času a domácnost. Kromě toho nabádá k životu ve třech sektorech - v práci, rodině a v hobby. "V manželství je nutné hledat podněty radosti, a to nejspolehlivěji obstará - hobby.
Milenecké manželství neexistuje, i když si něco takového ženy často vynucují. ,Ty už mě nemáš rád, nekoupils mi květiny, zapomněl jsi na výročí svatby.' Taková romantická deklamace vztah obrovsky ničí. Manželství musí být párová instituce, což lidi stále neradi slyší. Myslí si, že se berou, aby uskutečnili lásku a byli šťastní. To je velký omyl!" Proto se doktor Plzák domnívá, že jak dříve, tak i dnes není v oblibě u většiny žen a pak u žárlivých mužů. Mnohým jeho odpůrcům také vadilo, že si počínal jako "estrádní umělec", jenž vážné problémy zlehčuje svým vtipným stylem psaní.

"Pétépák" a primář

Narodil se v rodině bankovního úředníka 25. srpna 1925 v Libušíně u Kladna, ale vyrůstal v pražských Holešovicích. Po mamince, ctitelce operety, zdědil vztah k divadlu a smysl pro humor. Maturoval na reálném gymnáziu rok před koncem války a pak byl totálně nasazen do jedné libeňské fabriky, kde mu dělníci brzy říkali, ať jim místo práce "dělá nějakou srandu". Tehdy také zažil éru mejdanů, domácích tancovaček při gramofonu, když Němci po bitvě u Stalingradu zakázali veřejné zábavy. Po válce studoval medicínu, pro psychiatrii se rozhodl po druhém ročníku, kdy začal docházet do bohnického Ústavu pro duševně choré. Zajímala ho i politika, v roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické. Jednak v ní byl jeho otec, jednak usoudil, že při vzrůstající aktivitě komunistů nelze jinak. Členství však nezůstalo bez následků: po promoci v roce 1950 působil krátce v kroměřížské psychiatrické léčebně, pak musel na vojnu a coby politicky nespolehlivý léčil "pétépáky" v Mostě a Bílině. Sloužil čtyři a půl roku. Byla to léta někdy vesele bezstarostná, jindy k zoufání ztracená. Do civilu se vrátil v jedenatřiceti, tři roky byla jeho působištěm léčebna v Horních Beřkovicích a poté se ocitl na pražské psychiatrické klinice profesora Vondráčka, kam nastoupil v roce 1959. Při konkursu uslyšel latentní, leč jasný požadavek: jako nestraník se nevydáte na pedagogickou dráhu, od toho tu jsou prověření soudruzi. To částečně rozhodlo o přijetí. Ale uplynuly čtyři roky a byl jmenován zástupcem přednosty kliniky pro léčebnou péči, jinými slovy primářem.

Rozvod a snobství

První manželku, Elišku, poznal jako medik v Bohnicích, ona tam působila coby sociální pracovnice. Po svatbě v roce 1949 oba pracovali v Kroměříži i v Horních Beřkovicích a po třech letech se jim narodila dcera Renáta.
"Od počátku bylo zřejmé, že naše manželství bude dvoukariérové. Žena byla dcera továrníka, po únoru 1948 nesměla studovat, ale pak se dostala na práva a stala se advokátkou. Já však po příchodu na pražskou kliniku potřeboval manželku, která by byla doma.
Já dělal kariéru, ona rovněž, což byl problém. Takže jsme po nějaké době spolu pouze bydleli, ale nežili, dcera to dlouho netušila. Rozvedli jsme se, když byla již téměř dospělá." Dodává, že dvoukariérové manželství nezavrhuje, pokud v něm dojde ke shodě. Zároveň přiznává, že příchodem do Prahy se z něho stal snob. "Snobismus je třeba to, čím se chlubíte. Ženou, dětmi, majetkem či společností, do níž chodíte." Jeho snobství prý začalo roku 1959, kdy ho přátelé, gynekolog Jiří Presl s manželkou Věrou, herečkou divadla Rokoko, vzali do společnosti kolem této scény. "Lékař byl u divadla užitečný, zvláště psychiatr v šedesátých, a zejména pozdějších, normalizačních letech." Záhy také pronikl na jiné scény a byl "doma" i v Semaforu, Viole a Redutě. "Tehdy jsem byl nezávislý, volně promiskuitní muž. Byla to krásná šedesátá léta, na ulicích, v kavárnách a divadlech se hojně vyskytovaly krasavice." Důkazem jsou dva jeho milenecké vztahy: s Marií Drahokoupilovou a Olgou Schoberovou. "Oba však byly programovány pýchou! Muž by se měl vyvarovat prestižního přístupu při výběru partnerky," tvrdí dnes ten, jemuž kdysi bezpočet mužů tyhle divy záviděl, leč tehdy to takto vědecky nevnímal. Důvody rozchodů s oběma byly stejné a jasné: oboustranné pracovní vytížení.

Linka důvěry

Na pražské klinice se zabýval depresemi, a proto dostal za úkol vyřešit velký a režimem utajovaný problém: začátkem šedesátých let bylo Československo (ještě s Maďarskem) první na světě v počtu sebevražd, docházelo zhruba ke třem denně, a tak na ÚV KSČ rozhodli, že se s tím musí něco radikálního udělat. "K založení Linky důvěry mě inspirovala britská organizace samaritánů, ale oni radili nešťastným lidem po telefonu poněkud amatérsky. To se mi nelíbilo. Proto jsem vytvořil tým, v němž byl psychiatr, psycholog, právník, gynekolog i sociální pracovník. O telefonátech se vedly záznamy, byť anonymní. Snahou bylo dostat volajícího na ambulanci. Ze dvaceti až třiceti volajících za večer jich přišla čtvrtina, což byl úspěch." Linka zahájila provoz v roce 1964 a po krátké době bylo jasné, že osmdesát procent volajících má problémy s párovým soužitím a ve dvaceti procentech jde o duševní poruchy.
Závěr byl jasný: kromě linky musí v Praze vzniknout manželská poradna. Tohoto úkolu se úspěšně ujali dr. Martonová a dr. Fanta.
Tehdy našel psychiatr Plzák svou životní parketu a vstoupil na půdu zatím neprobádaných věd manželských. Sluší se dodat, že jedna manželská poradna již existovala v Karlových Varech, založili ji manželé Pondělíčkovi, později známí sexuologové.

Zamítnutí habilitace

Dosud se zabýval maniodepresívními psychózami a spolu s prof. Karlem Součkem napsal populárně-vědeckou publikaci Smutek všedního dne a smutek jako nemoc. Ale jeho další knihou byla První pomoc při nehodách manželských z roku 1967. Pořádal o partnerství přednášky a besedy, často i na televizní obrazovce. Tehdy prý přestal být snobem, protože se věnoval psaní o vztazích a kromě toho byl úspěšným autorem divadelních i televizních komedií. Jenomže přišla srpnová ruská okupace a pak Husákova normalizace. Byl nestraník, navíc s nálepkou "muž roku 1968", takže přednosta kliniky prof. Dobiáš ho jen s nejvyšším úsilím udržel ve funkci primáře. Zato Československá televize s ním udělala krátký proces: od roku 1970 nesměl deset let na obrazovku, jak rozhodla obávaná náměstkyně Balašová. A aby se to nepletlo, její manžel prof. Balaš, děkan lékařské fakulty, mu nepovolil habilitaci. Téma již hotové docentské Plzákovy práce znělo: Systematika poruch manželského soužití. Knihy však psal dál, a tak v sedmdesátých letech vycházely tituly Taktika a strategie v lásce, Manželské judo, Othelon, Klíč k výběru partnera pro manželství. Při jejich vydávání vznikaly sice obtíže, ale pokud mu třeba rukopis vrátila Mladá fronta, zkusil štěstí v Avicenu, kde uspěl. Normalizační bázeň nebyla všude stejná. V dalším desetiletí se situace zmírnila a vydal ještě Dospělým vstup zakázán, Gordické uzly a první učebnici matrimoniologie - Poznání a léčba poruch manželského soužití.

Druhé manželství

Na klinice působil nadále a mnoha lidem pomohl. Pro léky si za ním chodil třeba Václav Havel či Jan Werich. Hospitalizoval jedince, kteří měli politické problémy, například herečky Vlastu Chramostovou a Helenu Růžičkovou. Několika známým kumštýřům určil diagnózu, aby získali modrou knížku a nemuseli na vojnu. "To nebylo úplně jednoduché, aspoň nějakou dobu tu museli ležet," říká, ale jména nechce raději uvádět.
Na klinice ukryl i spisovatele Ladislava Fukse. Ten se navzdory své menšinové sexuální orientaci oženil s poslankyní Italské komunistické strany, protože chtěl žít a tvořit v Římě, ale pak před ní prchl do Prahy. Podrobně je tato epizoda vylíčena v Reflexu 26/2003 v souvislosti s nařčením Lidových novin, že dr. Plzák spolupracoval se Státní bezpečností. "Ano, pánové z vnitra byli na klinice každou chvíli, chtěli například, abych donášel na přítele, psychiatra a spisovatele Josefa Nesvadbu, kterého považovali za špióna. Znovu však musím říci, že jsem nikdy nikomu z této organizace nic nesdělil a rovněž nepodepsal žádný vázací akt." Pro "strážce režimu" byl jistě zajímavým objektem, protože se stýkal s tehdejší pražskou bohémou - namátkou s Jiřím Muchou, Jiřím Šlitrem, Milanem Kunderou, Milošem Kopeckým, Kamilem Lhotákem, Jiřím Melíškem či Miloslavem Šimkem. V roce 1972 se oženil s půvabnou, tehdy třiadvacetiletou Emilií, prodavačkou televizorů v Bílé labuti, o níž prohlašoval, že je "veselá a pracovitá, takový pygmaliónský jev". Po předchozím dvoukariérovém manželství si také cenil toho, že netouží po profesní kariéře.

Paradox osudu

Za největší rodinnou tragédii lze jistě považovat sebevraždu dítěte. Taková osudová rána potkala manžele Plzákovy v roce 1992. Jejich jediný syn si vzal život večer před maturitou. V té době byl primář již čtyři roky v důchodu. "Po založení Linky důvěry jsem během pár let mluvil asi s padesáti rodiči dětí, které spáchaly takzvanou jinošskou sebevraždu. Z těch hovorů však nebylo možné poznat, zda šlo o začínající depresi, či schizofrenii, juniorské bilancování, nebo strach z něčeho." Tady se částečně nabízela poslední z uvedených možností. Syn například v dětství nerad prohrával v šachu s otcem, takže ten ho nechával vítězit. Později se karta obrátila, žák předčil učitele a devět z deseti partií regulérně vyhrál. Nicméně i ta jedna prohra ho hnětla. Jenomže prohra při maturitě ani v nejmenším nehrozila, v mnoha předmětech měl totiž chvalitebné známky. Prostě záhada. Na stole zůstaly dva dopisy na rozloučenou, jež nic nevysvětlily, a otevřené okno ... "První pravidlo v nauce o sebevražednosti zní: psychiatrie nezná jediný příznak, podle něhož by se spolehlivě určilo, že dojde k sebevraždě," dodává psychiatr. V těchto slovech zaznívá jakási smutná útěcha.

Neúnavný tvůrce

Pětadvacet let byl primářem na pražské psychiatrické klinice, položil základy manželského poradenství a pozitivně ovlivňoval své kolegy. "Činil tak osobním příkladem, svým talentem, vzdělaností i laskavostí," shrnuje jeden z nich, dr. Pavel Zemek. Veřejnost pak četla Plzákovy knihy, z nichž mnohé byly ve své době bestsellery. O těch stěžejních již řeč byla, on však psal a dosud píše dál. A tak od konce osmdesátých let vznikli: Falešní hráči (se Zdenou Frýbovou), Zákony ženské přitažlivosti (se sexuologem Radimem Uzlem), Obrana proti zlu, Jak dál?, Soužití k zabití (s Ivankou Devátou), O žárlivosti, Manželský svár, Pozor, padání skal, Láska a posedlost a letos jako poslední Tušení o lidské duši. Nutno dodat, že je autorem osmi divadelních her a šesti televizních inscenací. Nejznámější hra, Záviš kontra Březinová (spoluautor Miloslav Šimek), se hrála v Semaforu. Z ostatních jmenujme Pojďte se mít rádi nebo Pudy a pes.
Otázky, proč dnes píše sexuální poradnu v bulváru SuperSpy a proč dělá reklamu preparátu k vylepšení pohlavní mužské zdatnosti, ho nepohoršují a odpovídá na ně věcně. Tvorba oněch sloupků mu prý bystří mozek a taky ho jako důchodce zajímá honorář. Pokud jde o reklamu, je finanční motiv ještě jasnější. Poznámce, že ingrediencemi onoho přípravku jsou dle letáku kokotice čínská či semena kozince, což připomíná jednu hanbatou písničku bratří Tesaříků, se usměje a dodá: "Ovšem pozor! Podařilo se mi prosadit u výrobce, aby to muži neaplikovali co nejčastěji, což je proti obchodním záměrům." Je-li řeč o psaní, pořídil si počítač a umí s ním pracovat, ale nakonec se vrátil ke klasickému psacímu stroji. Důvod? Při jeho zvuku se mu lépe přemýšlí. Jinak mívá stále po ruce papírky, a jakmile dostane nápad, hned jej poznamená. Ty nejlepší si desítky let zapisuje do sešitu (má jich několik). Z poslední doby se mu nejvíc zamlouvá epitaf. "Zde leží moje žena, zatímco já odpočívám v pokoji," řekne se smíchem.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010