Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Kus za kus čili síla strachu

22. září 2009 v 14:10 | Milan Bouchal |  09/2009
Měl jsem na psychiatrickém oddělení žurnální, to jest celodenní i noční službu. Odpoledne mi z přijímací kanceláře hlásil úředník Honza Knoflíček, dříve dlouholetý ošetřovatel, že tam čeká "přírůstek," tedy pacient na přijetí. Sešel jsem do přízemí. V přijímačce na tvrdé lavici seděl muž (35), pěkně opálený, na hlavě plochý slaměný klobouček, v ruce otáčel elegantní hůlčičku s lesklým kovovým držadlem. Výraz jeho obličeje byl pátravý a mírně nedůvěřivý.
"Proč jste k nám, prosím, přišel?" zeptal jsem se ho.
Muž mi podal beze slova papírek od závodního lékaře Staroměřických cementáren se jménem a adresou muže, diagnózou "schizophrenia susp." - podezření na schizofrenii, razítkem a podpisem závodního lékaře, který tímto doporučoval přijetí jmenovaného na psychiatrické oddělení. Bylo zřejmé, že záležitost je nejasná, ale přijetí a vyšetření by mohlo přispět k jejímu rozluštění.
"Asi víte, že váš závodní lékař by byl rád, kdybyste u nás nějakou dobu pobyl. Máte nějaké problémy nebo potíže?"
Občas mě bolí hlava a špatně spím. Nedivte se, u nás v podniku jsou samí flákači a podrazáci."
"Nechcete si od nich trochu odpočinout?"
"Jo, vy ze mě uděláte blázna a to bude můj konec."
"Možná uznáte, že když člověk žije v nejistotě a napětí, může mu to trochu rozházet nervy."
"Já si to ještě rozmyslím," prohlásil opálený muž, "když, tak si zajdu pro pyžamo, pantofle a kartáček na zuby a vrátím se."
Pro přijetí muže proti jeho vůli nebyly důvody, nejevil se nebezpečný sobě ani svému okolí.
Host však z kanceláře nijak nespěchal. Odcházel jsem z místnosti přízemní chodbou.
Tam mi popošli vstříc dva pánové. Představili jsme se. Šlo o náměstka ředitele Staroměřikých cementáren a kádrového referenta podniku.
"Přijmete ho?" ptal se náměstek netrpělivě.
Nevím, pan Smutnička si to rozmýšlí a v doporučení závodního lékaře nebyly uvedeny důvody pro nedobrovolné přijetí."
Soudruzi se vzrušili a vyprávěli, že Smutnička pracuje v zásobovacím oddělení, dělá tam nepředstavitelný zmatek, chová se nekompetentně, zasahuje nevhodně do práce jiných lidí, ale své vlastní úkoly neplní, když se někdo brání a nesouhlasí s jeho počínáním, píše si každý takový výrok na papírek, vyhrožuje kriminálkou a Státní bezpečností, které prý už s tou bandou v podniku zatočí.
Ohlásili to závodnímu lékaři, který vystavil doporučení k přijetí na naše oddělení. Pan Smutnička však pracovní neschopnost a dovolenou rázně odmítá, to by se prý těm lumpům v cementárně líbilo. Oba soudruzi prý jsou ochotni všechny tyto údaje podepsat. Na naše oddělení ho dovezli služebním autem, je prý ješitný, lichotilo mu, že se veze s členy vedení podniku na poradu o svých problémech, takže se cestě sem nijak nebránil. Asi si představuje, že se stejným vozem na své pracoviště vrátí.
Doporučil jsem soudruhům, aby zašli do přijímací kanceláře a chvíli počkali, až tam přijde ošetřovatel, který se soudruha Smutničky ujme a odvede ho na oddělení. Tam si s ním pohovořím.
Zastavil jsem se na mužském oddělení číslo 3, kde jsem oznámil ošetřovateli Maťátkovi, že se má ujmout pana Smutničky v přijímací kanceláři a odvést ho na oddělení, kde s ním promluvím. Nato jsem odešel na ženské oddělení, kde zneklidněla jedna pacientka.
Asi za půl hodiny jsem se vrátil na oddělení číslo 3. Usedl jsem na vyšetřovně a požádal ošetřovatele Maťátka, aby přivedl nového pacienta Smutničku.
"Jakýho Smutničku," podivil se Maťátko, "ten pacoš se menuje Kříkal, už je osprchované a převlečené."
Než jsem se nadál, předvedl Maťátko řečeného Kříkala, což byl k mému překvapení kádrový referent Staroměřických cementárem.
Kříkal vypadal zdrceně a ustrašeně a podal následující vysvětlení:
Čekali jsme s náměstkem a Smutničkou dole v kanceláři. Přišel váš soudruh ošetřovatel a ptal se": "Tak keré je ten pacient?"
Smutnička zvedl svoji kovanou hůlku a namířil s ní na mě: :To je on."
"Tak pudem nahoru," povídá mi ošestřovatel.
Já jsem si myslel, že je to nějaká domluvená psychiatrická hra a taky jsem se bál Smutničkovi odporovat, já ho znám, s ním není žádná sranda.
Když jsme se dostali z doslechu, povídám: Soudruhu ošetřovateli, ten pacient nejsem já, ale ten s tou hůlčičkou a kloboučkem."
"Dobrý, dobrý," povídá ošetřovatel, "Hlavně poďte klidně se mnó, nahoře se to všechno vysvětlí, promluvíte si tam s doktorem."
Zaklaply za nou dveře a vás nikde nebylo. Ošetřovatel mě požádal, ať se svléknu a jdu pod sprchu. Pochopil jsem, že je zle a začal se bránit, že jsem kádrový referent a ne pacient a že si to odskáče.
"Pane," řekl ošetřovatel, "to se eště uvidí, kdo si to odskáče. A jestli se chcete dostat do měsíca dom, musíte dokázat, že ste duševně zdravé, to znamená spolupráci na vyšetření a léčbě, nevyvádět, nezdržovat nás v práci, ináč pofrčíš fofrem na těžší oddělení, kde só síťovy postele. Tam už každé zkrotne.
Moje řeči o tom, že je to omyl, ošetřovatel vyvracel tím, že na psychině se pletou pacoši a ne kvalifikovaný personál, který dobře rozezná blázna od normálu...
"Pochopil jsem," pravil kádrovák Kříkal, "že nic nezmůžu, osprchovat jsem se a převlékl do ústavního prádla. Poznamenal jsem nesměle, že do kalhot zapomněli dát tkaničky."
"To tak, tkaničky," zasmál se ošetřovatel, "abyste se nám tu v jednom kuse věšeli. To je dobrý, gatě si móžeš držet rukó."
Jak na přechodu z očistce do ráje se cítil soudruh kádrový referent Kříkal, když dostal své šaty a opouštěl oddělení.
V přijímací kanceláři na tvrdé židli stále seděl ten pravý člověk se slamáčkem na hlavě a točil hůlčičkou s kovanou rukojetí. Bez odporu se dal odvést na oddělení číslo 3 výměnou za kádrováka. Kus za kus.
Ošetřovatel Maťátko odmítal odpovědnost za trapnou záměnu. "Za to," prohlásil, "može ten posrané kádrovák."

(Z knihy "Cesta do hlubin psychiatrovy duše" - Epava Olomouc 1999)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010