Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Kniha mého srdce (TOP 12)

20. září 2009 v 11:22 | Jarda, Šárka |  09/2009
"Každé zapírání ztěžuje přiznání a naopak." Josef Švejk


Rudolf Hrušínský
(17.10.1920-13.4.1994)
Rudolf Hrušínský se během své herecké dráhy dopracoval k vrcholu: k maximální autentičnosti a hloubce svých postav, k prostotě a jednoduchosti ve výrazu, k syntéze komiky i vážnosti. K takové metě dospěli jen nemnozí, co do srovnatelného hereckého typu například Spencer Tracy či Jean Gabin, z našich herců odlišného typu Zdeněk Štěpánek, Jan Werich či Karel Höger. Rudolf Hrušínský v sobě ideálně spojil neobyčejné nadání, a zároveň důkladnou racionální úvahu nad rolí, své silné emoce, pudy a vnitřní vášně dokázal usměrnit a zušlechtit intelektem, cit a rozum u něho tvořily vyváženou a nerozpojitelnou jednotu.
Když Rudolf Hrušínský poskytoval rozhovory novinářům, mluvil jednoduše a prostě. Spíš vyprávěl a vzpomínal na konkrétní události, než aby filozofoval. Když se mu otázky zdály příliš složité či takzvaně zásadní, odpovídal: nevím. Nic nepředstíral, o svých přednostech i chybách věděl, nehrál si na bůhvíjak vzdělaného či přehnaně skromného. Byl pouze sám sebou. Věděl, že v přímém a jasném pohledu se skrývá nejen cesta k tvorbě umění, ale k pochopení života samého.

Fritz Muliar
(12.12.1919-4.5.2009)
Představitel Josefa Švejka v německo-rakouském televizním seriálu z roku 1972 (Die Abenteur des braven Soldaten Schwejk). U nás je spíše známý jako kriminální rada ve výslužbě Max Koch ze seriálu německo-rakouské televize Komisař Rex.
Fritz Muliar se narodil jako Friedrich Ludwig Stand ve Vídni. Jeho otec, Maxilimilian Wechselbaum, byl důstojníkem v armádě a o svého nemanželského syna se vůbec nezajímal. Muliarova matka Leopoldine se v roce 1924 provdala za ruského židovského klenotníka, Mischu Muliara.
Muliar stál na scéně poprvé už v sedmnácti letech, v roce 1937. O svém rozhodnutí stát se hercem řekl: "Když jsem přečetl první knihu v latině, rozhodl jsem se stát se knězem, po prvních přečtených novinách advokátem, ale když jsem zjistil, že bych se musel hodně učit, přiklonil jsem se k divadlu: v domnění, že tam už se učit nebudu muset - a zase špatně."
Po anšlusu Rakouska k Hitlerově Třetí říši Muliar hrál v malých rolích a pracoval ještě jako prodejce dětské kosmetiky, aby uživil sebe i matku. Nevlastní otec uprchl v roce 1938 před Hitlerem do Ameriky. V roce 1940 musel Muliar narukovat, většinu války ale strávil v zajetí nebo ve vězení: ne proto, že by se zjistilo, že pomohl několika Židům a pronásledovaným k útěku ze země, ale proto, že prohlásil, že Hitler je zločinec. Naštěstí byl trest smrti, který v roce 1942 dostal, změněn na pětileté vězení.

"Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistotných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen rheumatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
"Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena.
"Já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši… a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku… Vobou není žádná škoda."
"Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho."
"Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?"
"Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu."

Doslov k prvnímu dílu V zázemí knihy

Osudy dobrého vojáka Švejka

Ukončuje první díl knihy "Osudy dobrého vojáka Švejka" (V zázemí) oznamuji, že budou nyní vycházet rychle za sebou dva díly: "Na frontě" a "V zázemí." I v těch druhých dílech budou vojáci i obyvatelstvo mluvit tak a vystupovat, jak je tomu ve skutečnosti.
Život není žádnou školou uhlazeného chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec "U kalicha" a tento román není pomůckou k salonnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat. Je to historický obraz určité doby.
Je-li třeba užít nějakého silného výrazu, který skutečně padl, nerozpakuji se podat jej právě tak, jak se to stalo. Opisovat nebo vytečkovat považuji za nejpitomější přetvářku. Slov těch užívá se i v parlamentě.
Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co je přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova.
Před léty četl jsem kritiku jakési novely, ve které se kritik rozčiloval nad tím, že autor napsal: "Vysmrkal se a utřel si nos." Příčí se prý to všemu estetickému, vznešenému, co má dát národu literatura.
Toť jen malá ukázka toho, jaká hovada se rodí pod sluncem.
Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu sv. Aloise, o kterém se vypravuje v knize Eustacha, že když sv. Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu se dal do pláče a jedině modtitbou se uspokojil.
Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodcích přečíst si neslušné nápisy na stěnách.
Užívaje ve své knize několika silných výrazů, knstatoval jsem letmo, jak se skutečně mluví.
Od hostinského Palivce nemůžeme žádat, aby mluvil tak jemně jako pí Loudová, dr. Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salon s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval se jemný mrav salonů, pod jehož rouškou bývají právě salonní lvi oddáni nejhorším neřestem a výstřednostem.
Hostinský Palivec je na živu. Přečkal válku, kterou proseděl v žaláři, a zůstal stále týmž, jako když měl tu aféru s obrazem císaře Františka Josefa.
Přišel mě též navštívit, když četl, že je v knize, a skoupil přes dvacet sešitů prvého čísla, která jsem o něm psal a vylíčil ho jako známého sprosťáka.
"Mne už nikdo nepředělá," řekl ke mně, "já jsem po celý život mluvil sprostě, jak jsem si myslel, a budu tak mluvit dál. Nevezmu si kvůli nějaký takový krávě ubrousek na hubu. Já jsem dnes slavnej."
Jeho sebevědomí opravdu stouplo. Jeho sláva je založena na několika silných výrazech. Jemu to stačí ke spokojenosti, a kdybych byl chtěl snad upozornit ho, reprodukuje jeho hovor věrně a přesně, jak jsem popsal, že tak mluvit nemá, což ovšem nebylo mým úmyslem, rozhodně bych urazil toho dobrého člověka.
Nehledanými výrazy, prostě a poctivě vyjádřil odpor českého člověka proti byzantinismu a sám ani o tom nevěděl. To bylo v krvi, ta neúcta k císaři a slušným výrazům.
Otto Katz je též na živu. Je to skutečná figurka polního kuráta. Hodil to všechno po převratě na hřebík, vystoupil z církve, dělá dnes prokuristu v jedné továrně na bronz a barviva v severních Čechách.
Psal mi dlouhý dopis, ve kterém vyhrožuje, že si to se mnou spořádá. Jeden německý list přinesl totiž překlad jedné kapitoly, kde je vylíčen, jak skutečně vypadal. Navštívil jsem ho tedy a dopadlo to s ním velice dobře. Ve dvě hodiny v noci nemohl stát na nohou, ale kázal a říkal: "Já jsem Otto Katz, polní kurát, vy gypsové hlavy."
Lidí typu nebožtíka Bretschneidera, státního detektiva starého rakouska, potlouká se i dnes mnoho v republice. Neobyčejně se zajímají o to, co kdo mluví.
Nevím, podaří-li se mně dostihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že jsem slyšel jednoho člověka nadávat druhému: "Ty jsi blbej jako Švejk," právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit s tímto obohacením českého jazyka.

Jaroslav Hašek

pí Loudová, dr. Guth - maloměšťáčtí učitelé společenské výchovy na pražské universitě za první republiky
pí Olga Fastrová - redaktorka Národní polotiky; řídila zde ženskou rubriku a feuilleton

Z knihy Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, díl I. V zázemí" - Práce, vydavatelství knih, edice Dikobraz - ilustrovaná knížnice satirické a humoristické literatury domácí i cizí, svazek 14, vydání čtrnácté, v Práci první - 1951




A kolik vlastně těch kulí v Sarajevu bylo?













"Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji na cestu, kterou Mi povinnost ukazuje"

V lázních Ischl je starý dvouhlavý orel stále ještě všudypřítomný na omítkách,obchodech a nepříliš vkusných půllitrech. Tady není třeba se k monarchii vracet, tady monarchie léto co léto žije. Císařův vous ještě dnes pro návštěvníky prosvítá jako valutový vodotisk pohlednicovou idylkou tohoto malebného městečka, které za "starých dobrých časů" bývalo na pár týdnů společenskou metropolí říše o padesáti milionech obyvatel. Horké srpnové slunce už sice nepálí na vznešenou společnost ze všech koutů monarchie, na slušivé uniformy poručíků, kteří sví silné paže rádi poskytovali jako oporu promenujícím dámám v širácích a vdechovali atmosféru blízskosti svého nejvyššího velitele, lázně Ischl se však v desetiletích bez císaře vyvinuly ve shromaždiště fanoušků Františka Josefa přijíždějících z celého světa. Zde strávil císař většinu ze svých osmdesátišesti letních období. Byli zde přijímáni slavní hosté jako siamský král Čulalongkorn nebo americký prezident Ulysses Grant. Ještě v roce 1918 se Eduard VII. v Ischlu marně snažil přimět starého císaře, aby se vzdal své nibelunské věrnosti k Německé říši. Habsburk prý tehdy rozčileně prohlásil: "Já jsem německý kníže!"
Dne 28. července 1914 podepsal německý kníže František Josef vyhlášení války Srpsku - v Ischlu. V prohlášení Mým národům se psalo: "V této vážné chvíli jsem si plně vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím. Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji na cestu, kterou Mi povinnost ukazuje."
Jenže nic neprozkoumal a neuvážil, celého dosahu svého rozhodnutí si vědom nebyl. František Josef, který 30. července 1914 opustil své milované lázně Ischl, se sem už nikdy nevrátil. 21. listopadu 1916 zemřel starý císař, jehož autorita, už dávno odpoutaná od drsné skutečnosti, až do poslední chvíle udržovala pohromadě podunajskou monarchii, praskající ve všech švech. Na pohřbu, který se konal o devět dní později, zašeptal jeden stařičký generál, který jen stěží potlačoval slzy: "To je největší porážka, kterou jsme mohli v současné válce utrpět!"
"František Josef I. byl symbolem mnohého, dokonce i lecčeho více, než dokázal." (William M. Johnston, historik).

"Ten muž byl už v dětství zničen svou matkou a výchovou, potom 68 let vládl a v této předlouhé době neměl ani jeden, ani jediný konstruktivní nápad.
... Sedával u psacího stolu s maniakální neurotickou pedanterií, studoval spisy a podepisoval je jako zosobněný cit pro povinnost (kde zůstaly ostatní city?)." (psychiatr Erwin Ringel o císaři).










Zpráva z letošních oslav:
Císařské manévry v roce 1909 se konaly ve dnech 8. -9. září 1909
Letošních oslav konaných ve dnech sobota 5. - neděle 6. září se zúčastnila zhruba stovka vojáků a civilistů v původních historických uniformách a kostýmech z Česka a Maďarska. V jejich čele stál císař František Josef I., který v otevřeném kabrioletu Peugot 139 dovezeném z Francie přijel na velkomeziříčské náměstí před radnici a přivítal se se starostou města. Nechyběli ani německý císař Vilém II či František Ferdinand d´Este, které vojáci přivítali slavnostní salvou z pušek.

Organizátoři oslav vycházeli z dobových reálií. Na akci sehnali také například bojové vozidlo císařské armády nebo vojenskou polní kuchyni z roku 1909. Císař s doprovodem byli stejně jako tehdy ubytováni na zámku. Jediné, co nesouhlasilo, byl počet vojáků, kterých bylo tehdy šedesáttisíc.

Projev současného starosty Františka Bradáče po příjezdu císaře se podle ředitelky muzea shodoval s původní řečí pronesenou před sto lety tehdejším starostou města Josefem Čermákem stejně jako císařova odpověď. "Starosta ale tehdy na půdě radnice odmítl přivítat německého císaře, protože nechtěl mluvit německy. Proto ho přivítali už po cestě přes Jihlavu, kde byla velká německá enkláva," vysvětlila ředitelka muzea.

Manévry před sto lety neměly vítěze. V rámci tzv. zámeckého dne se uskutečnilo sobotní večerní klání o čtyři klíče k velkomeziříčské bráně, kterého se zúčastníili starostové čtyř okolních měst. Ti tradičně změříli síly v soutěžních disciplínách. Akce pak pokračovala na zámku a na náměstí i v neděli, kdy se odpoledne uskutečnila bojová operace jednotek v parku.

















61

Zákon

ze dne 10. prosince 1918,

jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly

§ 1
Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty apod.). Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.

§ 2
Občané republiky Československé nemohou ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena.

§ 3
Ministru vnitra ukládá, aby v dohodě se zúčastněnými ministry zákon tento provedl.

§ 4
Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení.

Dr. Karel Kramář v. r.

A. Švehla v. r.

První mezinárodní skandál Republiky československé

Po Žofii a Františku Ferdinandovi zůstali na Konopišti v létě 1914 tři sirotci. O čtyři roky se k nim zcela odsouzeníhodným způsobem zachovala i nová československá státní moc - ač tyto děti nebyly příslušníky habsburského rodu, jejich rozsáhlý majetek po zemřelých rodičích jim byl konfiskován a musely novou republiku opustit, přičemž byly vystaveny ponižujícím prohlídkám od zdivočelé luzy.
Republika československá si tímto chováním přivodila první mezinárodní skandál. Žádný z tehdejších zákonodárců si však neuvědomil chybu, které se parlament dopustil. Poté, co byli Habsburkové zákonem zbaveni českého trůnu, stali se jeho pretendenty právě Hohenbergové. Český sněm totiž renunciaci ohledně českého trůnu de iure neuznal a parlamentem Republiky československé této možnosti také zbaveni nebyli. Není tedy bez zajímavosti, že případný adept českého trůnu je po otcově i matčině linii přímým potomkem prvního českého panovnického páru, knížete Bořivoje a jeho manželky svaté Ludmily.
První vydání knihy

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010