Jarda Roháček na zámku Kynžvart

18. září 2009 v 10:45 | strýček Samuel |  09/2009
ÖBB Euronight 234 Allegro Tosca - (Roma-Termini) - Bologna - Wien-Südbahnhof
Motto
"Definice spravedlnosti neexistuje, existuje jen definice nespravedlnosti, a to případ od případu."
Citát mé ženy Blaženy
Přišla na to má žena Blažena, rodačka z Ostravy: JUDr. Gustáv Husák, CSc , rodák z Dúbravky a JUDr. Gustav Husák, rodák z Terchové jsou dvě zcela různé osoby.První je podstatně starší a píše se dlouze (Gustáv) a dnes již nežije a druhý je podstatně mladší a píše se krátce (Gustav) a dnes ještě žije.
Stává se často, že lidé krátké a dlouhé á ve jménech pletou. Někdy je to pak skutečně noční můra. A nevěřili byste, co vše se může pak přihodit. O jedné takové noční může Vám chci vyprávět. Ona to vlastně noční můra nebyla. Stalo se to již za dne.
Moje žena Blažena se narodila 4.4.1954 v Ostravě v neděli za čtyři minuty čtyři, ale druhý den už byla doma a maminka s ní jezdila s kočárkem po Vrútkách. Později se prořekla: "Blaženko, jako novorozeně ses mi zdála trochu ošklivá, takže jsem tě v kočárku zakrývala záclonkou."
Od té doby Blaženka nerada jezdí kočárkem. Má ráda železnici a ještě raději železniční historky. Zkrátka nezapře, že je z Vrútek, i když se narodila v Ostravě.
manžel, strýček Samuel
Bylo to takhle. Můj kolega a můj nejlepší kamarád už v Barettiho základní škole v Turíně, v krásném městě na soutoku řek Dora Riparia a Pádu, na úpatí Alp, JUDr. Enrico Bottini a pan profesor MUDr. Vincenzo Crosetti, CSc z boloňské university mě v sobotu 29. srpna 2009 večer doprovodili až k vlaku na nádraží v Bologni. "Jen si ho vem. Pojedeš celou noc. Alespoň se pořádně vyspíš," podával mi Enrico kulatou pilulku a pan profesor Vincenzo Crosetti přikyvoval na znamení souhlasu. "Je to Nitrazepam," řekl Enrico.
"Je velice účinný, prohlubuje spánek a není návykový. Jeden vám bude stačit doctore," řekl pan profesor Crosetti a doplnil tak Enrica a Enrico přikyvoval na znamení souhlasu, že je to pravda. Měli pravdu oba. Enrico i pan profesor. Potřeboval jsem si odpočinout a pořádně se vyspat. Sotva se vlak rozjel polkl jsem pilulku a zapil studenou Coca Colou, kterou jsem si koupil, na nástupišti v kiosku, před nástupem do lůžkového vozu. Po malé chvilce jsem pocítil ohromnou úlevu, cítil jsem jak všechno ustupuje a dostavuje se pocit přenádherné euforie, skutečně přenádherný vnitřní hřejivý pocit v celém těle a začal jsem krásně gumovatět a mít nekordinované pohyby a dvakrát mi láhev s Coca Colou upadla na zem. Poprvé jsem ji ještě zvedl, podruhé jsem ji na zemi už nechal. Začaly se mi klížit oči a nemohl jsem víčka už vůbec udržet. Tak rychle lék na mne působil. EN 234 Allegro Tosca ještě snad nevyjel z Bologne, myslím jako z města, a naráz, jak se říká pěkně česky: ein, zwei, drei jsem upadl do hlubokého spánku. EN 234 Allegro Tosca uháněl noční krajinou z Bologne do Benátek a pak dále na sever k italsko-rakouské hranici a přes celé Rakousko do Vídně. A já...? Já byl úplně, ale úplně někde jinde... Je to skutečně neskutečný příběh, který Vám budu vyprávět... Sen, který jakoby se stal...
EN 234 Allegro Tosca uháněl noční krajinou...
Shora uvedeného dne se Jarda Roháček společně se svou přítelkyní Květou, zúčastnil svatebního obřadu své sestřenice Marie. Novomanželé Marie a Karel se uvedeného dne poprvé podepsali společným příjmením. Novomanželům blahopřejeme ještě jednou. Tak tomuhle bych ještě rozuměl. To jsou fakta. Marie je skutečně Jardova sestřenka a Jarda má skutečně přítelkyni Květu. Jarda Roháček je můj synovec z Moravy a potvrdil mi, že o svatebním obřadu na zámku Kynžvart zpočátku uvažovali, ale pak se rozhodli jinak. Ale dále... To je opravdu síla. A pak ještě dále... to je ještě horší. A nejhorší je to na konci. Ale je to pravda. Ve snu to tak bylo. Budu pokračovat: Svatební obřad proběhl na jednom v zámku v Čechách, snad Kynžvartu a svatební hostina pak v jednom nedalekém nejmenovaném městě a poté v jedné nedaleké nejmenované obci. Sedělo se venku na zahradě a byl i krásný letní den.
Svatební noc strávili novomanželé pak v hotelu v jednom nejmenovaném městě nedaleko od shora shora uvedeného zámku. Jejich děti ponesou společné příjmení svých rodičů, zkrátka a dobře, všichni budou mít shodné příjmení.
Dalšímu textu porozumí asi skutečně už jen dobře moje žena Blažena a pak asi jen jí do "případu" zasvěcené osoby.
Svatebčané si "připomněli" i slovenského národního "hrdinu", rodáka z obce Terchová, známého "lumpa", Juraja Jánošíka i hrdiny Slovenského národního povstání v roce 1944, bylo ten ten zrovna výročí, a "vzpomněli" i na jednoho z předáků protifašistického Slovenského národního povstání dr. Gustáva Husáka, pozdějšího vězně tří prezidentů (Gottwalda, Zápotockého i Novotného) a od roku 1969 nejvýznamnějšího představitele KSČ a od roku 1975 pak i prezidenta ČSSR, nejvýznamnějšího představitele dvacetiletého období zmírněného stalinismu. Všichni si tohoto politika cenili i jako "profesora tělocviku". Byl specialistou na obraty a veletoče: "Súdruhovia, treba sa pozerať na veci akosi aj z vnútra," to tento politik říkal často. Pověstné jsou také jeho novoroční projevy s hodinami Marie Terezie v pozadí, které jsou umístěny, doufám, že snad dosud, na Pražském hradě.
Od svatebčanů, kteří přijeli z Vrútek na Slovenku se pak Jarda Roháček dozvěděl ,to co ještě nevěděl: "Juraj Jánošík měl čtyři sourozence. Starší sestru Barboru a tři mladší bratry: Jana, Martina a Adama," prohlásila teta Blažena." Jarda byl rád, že mu to teta Blažena řekla. Jarda se totiž domníval, respektive žil v přesvědčení, že Juraj Jánošík byl jedináček. Otec Jardy Roháčka mu to tehdy v Terchové řek', snad někde na Obecním úřadě, protože si to špatně přečet' a to co čet, matce Jardy Roháčka, hned řek'. Na nic nečekal, syna se nezeptal, prostě tomu uvěřil. Jardova maminka si myslela ještě v lednu tohoto roku, že Juraj Jánošík byl skutečně jedináček a byla rovněž velice překvapena. tím co řekla teta Blažena.. Otce to tehdy zřejmě ve Vrútkách spletlo, Juraj Jánošík jel domů do Vrútek ze Žiliny a v Žilině měl skutečně dědečka Františka a babičku Olgu Marii a strýčka Františka. Měl tam i kamarády: Čestmíra K., Ottu K., Františka K. a Miroslava L.. To byli jeho vrstevníci a a byli všichni prima klukovská parta, nejlepší kamarádi. Juraj Jánošík, mimo jiné, jel tehdy z práce a byl již více jak 36 hodin na nohou. Pracoval v Žilině a měl po 24 hodinové směně. Byl již unaven, těšil se domů do Vrútek. Navíc musel ráno v Žilině odrazit útok zbojníků. A ti byli tenkrát ve velképřesile a poté měl ještě jednámí se svým advokátem JUDr. Jaroslavem Ivou a se svým podřízeným a kamarádem Jozefem Kleinstückem. Nakonec to Juraj Jánošík v té Žilině všechno zvádl a ustál. O tom, co se tehdy onoho dne přihodilo vědělo více osob. Juraj Jánošík nechtěl a ani nemohl do "případu" zatahovat další osoby. Chtěl hovořit jen se svým advokátem JUDr. Jaroslavem Ivou, který ho již jednou v jeho právní věci zastupoval nebo s advokátem JUDr. Karlem Zuzkou, který ho zastupoval v jeho právní věci nedávno u okresního soudu v Žilině. Nebyla to tehdy vina Juraja Jánošíka. Nebylo tam z jeho strany vůbec žádné zavinění. Juraj Jánošík dělal všechno co bylo v jeho silách, tak aby všemu předešel. Juraj Jánošík se musel tehdy obhajovat z něčeho, co se ve skutečnosti nikdy nestalo. Takové byly tehdy na Slovensku poměry. Věděli to i ve Vídni. Kníže Metternich to tehdy Jurajovi Jánošíkovi řek': "Jste člověk, který si nese odpovědost za svoje jednání, ale to co se na Slovensku stalo není skutečně vaše vina. Příčina je jinde." Juraj Jánošík to věděl, ale byl rád, že to od pana knížete Metternicha, bývalého ministra zahraničních věcí a rakouského kancléře, slyšel. Byl rád, že mu to tehdy vrchnost ve Vídni řekla.
V Habsburské monarchii ztělesňoval myšlenku společenského pořádku Klemens Wenzel Lothar Metternich, od roku 1809 ministr zahraničních věcí a poté dlouholetý rakouský kancléř.
Metternich, předseda Vídeňského kongresu a spolutvůrce Svaté aliance, s pomocí policejního dozoru zklidnil až znehybnil politické poměry v habsburské říši, takže se hovoří o období Metternichova absolutismu. To však neznamená, že by významný politik postrádal lidské vlastnosti. Neskrýval kulturní sklony ani vášnivý vztah k ženám, zvláště pak ke krásné Kateřině Vilemíně Záhaňské, známé "paní kněžně" z Babičky Boženy Němcové.
Tolik z historie. Dodnes není objasněno jak se kníže Metternich vlastně do snu dostal. Existuje hned několik vysvětlení. Tady může být jedno z nich:

"No! Jardo řekni to! Jak to tehdy bylo? Nedus to už v sobě?"

"Bojím se to i dnes vyslovit..."
"Nestyď se Jardo a jen to řekni!"
"Ne, nemůžu."
"Ale můžeš. Jardo, řekni to!"
"Že Barunka...?"
"No vidíš, nebuď Jardo už benevolentní a řekni to!"
"Knížeti Metternichovi se tehdy už nepodařilo fámu vyvrátit ..."
"Že kniže Metternich a paní kněžna."
Závěr: Barunka prý je nemanželské dítě Dorothey Zaháňské, sestry paní kněžny a o rok staršího šlechtice hraběte Karla Jana Nepomuka Clam-Martinice. Alespoň podle knížete Metternicha.
Jarda Roháček se doma, už po svatebním obřadu své sestřenice Marie a po veselce, divil jak na to bývalý ministr zahraničních věcí a poté dlouholetý rakouský kancléř kníže Metternich přišel. Inu jsou věci mezi nebem a zemí. Musel jsem to Jardovi doma vysvětlit.
Za fámou byl státním orgánům habsburské monarchie dobře známý 29letý "středoškolský profesor literatury a historie gymnázia ve V. M.." Na Slovensku ho nikdoneznal, nikdy o něm nikdo neslyšel. Na Slovensku nevěděli kdo to je. Profesor prý chtěl takto upozornit na zlé poměry, které na Slovensku tehdy panovaly, respektive byl to prý individualista, který prý ne vždy zachovával známky rozvahy a bylo podezření, že prý tímto svým jednáním sledoval zcela sobecky i svůj osobní prospěch. Chtěl se prý takto dostat ke dvoru do Vídně. Vrchnost ve Vídni to tehdy viděla jinak. Měli na věc svůj specifický pohled. Profesorovi se ale nedal upřít i jistý smysl pro humor, znalost literatury a historie a získal si tak v Rakousku i na Slovensku jisté sympatie. Nakonec se ještě přišlo i na to, že profesor žil krátkou dobu i na Jižní Moravě, poblíž Českomoravské vysočiny a znal nechvalně známého rodáka J. G. G., známého lupiče.Tohoto grázla znali i ve Vídni a v celé habsburské monarchii. Jeho jméno je známé dodnes a bude tomu tak už na věčné časy a nikdy tomu nebude jinak.
Našli se na Slovensku i jedinci, kteří si mysleli: "Ti sourozenci Juraje Jánošíka to budou taky pěkní loupežníci. Neřekl to však nikdo z nich na Slovensku hlasitě, všichni byli pěkně potichu. Nad Jurajem Jánošíkem držela ochranou ruku vrchnost ve Vídni, dokonce snad samotný kníže Metternich. Byla to pro Slovensko ostuda. A od toho se odvíjelo i rakousko-slovenské jednání. Mělo to tehdy noblesu a byl to v té době vrchol slovenské diplomacie. "Něch sa páčí, pán velkomožný," takhle se tehdy na Slovensku mluvilo.
Na Juraja Jánošíka na Slovensku tehdy vrchnost neměla a tak se mu snažila život komplikovat. Do historie vstoupila pověstná hrachová intrika. Juraj Jánošík hrachovou intriku prokoukl, hrách ze země sesbíral a doma večer do vody namočil. Sestra Barbora pak druhý den hrách svým bratrům uvařila.
Toto všechno Jarda Roháček nevěděl a právě v sobotu, dne 29. srpna 2009 odpoledne, se to všechno dozvěděl. Jarda koukal jak čerstvě vyvržený vorvaň. Nemohl tomu uvěřit, že to takhle bylo. Doma ani ve škole mu to nikdo neřekl. Neřekla mu to ani babička a dědeček. A neřekl mu to ani jeho strýček a ani jeho nový taťka. A neřekl mu to ani nikdo ze strany jeho otce. Zkrátka a dobře. Jarda Roháček tomu nemohl uvěřit: "Tak takhle to tedy tehdy s Jurajem Jánošíkem bylo?"
Koukám, Jára už spí. Potichu jsem zavřel dveře, abych synovce neprobudil. Všichni už spali. Šel jsem do kuchyně, uvařil si kávu, sedl ke stolu, zapálil cigaretu, koukal otevřeným oknem do tiché letní noci a přemýšlel o případu, který mne v pondělí doma čekal. Zastupoval jsem mandanta, svého spolužáka ze studií, dr. Gustava Husáka, advokáta ze Žiliny, u soudu prvního stupně v Košicích, a najednou můj mandant, spolužák a kamarád, v jedné osobě, dr. Gustav Husák, rodák z Terchové obrátil o 180 stupňů. Útočníci, ostří hoši, odněkud z Ukrajiny či z Čečenska byli nakonec policií SR zjištěni a zadrženi, téměř každý je na východním Slovensku, zejména na Zemplínské Šíravě znal. JUDr. Gustav Husák, advokát ze Žiliny, rodák z Terchové, můj mandant, spolužák a kamarád byl na Zemplínské Šíravě v červenci 2008 i s rodinou na dovolené a byl tam dne 14. července, asi v 15.20-15.40 hodin, přesnou dobu se nepodařilo objasnit, brutálně zmlácen neznámými útočníky. JUDr. Gustav Husák útok vůbec nečekal. Nebyl na takto vedenou brutalitu vůbec připraven, zkrátka a dobře, volil jen přiměřenou obranu v mezích zákona. Bylo zřejmé, že útok je v příčinné souvislosti s uplatněním restitučního nároku jeho mandanta, nejmenovaného maďarského šlechtice, respektive nedalo se to zcela vyloučit. Všechno to vypadalo už nadějně, že budou útočníci tentokrát spravedlivě potrestáni, a teď tohle. Nevěřil jsem vlastním očím a byl jsem tou zprávou zaskočen a překvapen. V policejním protokolu byly úplné pitomosti. Byl to vyložený právnický nesmysl. Tušil jsem proč to můj spolužák udělal, proč takto do policejního protokolu vypověděl.
V příloze emailové zprávy byl protokol Obvodního oddělení Policie SR v nejmenovaném východoslovenském městě. Do policejního protokolu 28letý JUDr. Gustav Husák , advokát ze Žiliny a rodák z Terchové dne 28. srpna 2009 uvedl:
Cituji:

"Dne 14. července 2008 jsem měl jednání u Krajského soudu v Brně. V poledne jsem měl jednání v restauraci Špalíček v Brně na Zelném rynku, s vídeňským advokátem JUDr. Hansem F. Jeho rodina pochází odněkud z Moravy. Potřebovali jsme ještě některé věci doladit před jeho odjezdem do Rakouska. Po obědě, asi ve 14.00 hodin jsme z restaurace společně odešli. JUDr. Hans F. jel do Vídně svým vozem. SPZ vozu si již nepamatuji i s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která od inkriminovaného dne uplynula. Domnívám se, že to byl Mercedes-Benz CLS 55, model roku 2006. Já jsem jel poté domů do Terchové, kde mám trvalé bydliště. Měl jsem v úmyslu použít spěšný vlak Brno-Jeseník a v Olomouci jsem chtěl přestoupit na EC Praha-Košice. Bylo to tehdy optimální vlakové spojení. JUDr. Hans F. se sice nabídl, že by mě do Terchové odvezl svým vozem a vzal by to pak do Vídně přes Prešpurk, Pozsony, Pressburg, popř. Dúbravku, zkrátka přes Bratislavu, ale já jsem jeho nabídku, s díky odmítl, nechtěl jsem ho obtěžovat a byla by to něho zbytečná ztráta času a velká zajížďka. Měl jsem tehdy optimální vlakové spojení a ze Žiliny mi jel do Terchové hned autobus. Nemusel bych čekat ani minutu. V úseku Brno-V. jsem však ve vlaku nešťastnou náhodou upadl, zřejmě jak vlak vjížděl do stanice a najel na vyhýbku. Jinak si to neumím vysvětlit, a zřejmě nárazem na kliku vozového zařízení či úderem o jiné drážní těleso jsem si způsobil vážná zranění. Byl jsem převezen k ošetření do K. a následně pak do B., kde jsem byl hospitalizován. Z hospitalizace jsem byl propuštěn do domácího léčení asi za dva měsíce. Léčil jsem se pak ještě více než dva roky a měl jsem ještě tři lázeňské pobyty. Bohužel již nikdy jsem se ze svého zranění nedostal a následky úrazu mám dodnes. Ale jsem rád, že vím, co bylo zdrojem a příčinou mého úrazu. Zdroj úrazu: drážní zažízení a kolejová vozidla. Příčina úrazu: vlastní neopatrnost, náhlá indispozice, pracovní riziko.
Pak následuje 11 stran úplných právnických nesmyslů a vyložených pitomostí a 12. strana je ukončena:
"Jen pro úplnost a rovněž i z důvodu stručnosti dodávám, že svědek PhDr. Jaroslav Roháček je středoškolským profesorem na gymnáziu ve V. M. a inkriminovaného dne cestoval se mnou
ve vlaku z Brna do V. M. S PhDr. Jaroslavem Roháčkem jsem se seznámil při své návštěvě ve V. M. asi před 13 nebo 14 lety. Mimo jiné pobýval jsem tam tehdy i na tamním zámku hraběte ... , v roce 1914 ... a ... v roce 1934 a ve V. M. i ve V. jsem měl možnost hovořit s pamětníky událostí. Vím co, jak a proč se stalo."

Na každé straně dvanáctistrankového policejního protokolu byl tento dovětek:

Vypověděl jsem podle pravdy a nic jsem vědomě nezamlčel. Po přečtení protokolu prohlašuji, že nežádám žádných oprav, doplňků či jiných úprav. Četl a souhlasí. A podpis: JUDr. Gustav Husák. Můj spolužák Gusta tento dvanáctistránkový protokol skutečně podepsal.

Později se vše vysvětlilo. Dnes žije advokát JUDr. Gustav Husák, rodák z obce Terchová, i s rodinou ve Vídni a nedávno jsem s ním hovořil, byl jsem v Brně zrovna na veletrhu. Udělal si výlet i s rodinou do Brna. Je prý ve Vídni spokojen. Tak nevím. Nezbývá mi nic jiného než dr. Gustavovi Husákovi věřit. Ostatně věřil jsem mu vždycky. Je to důvěryhodný člověk.
Maďarský nejmenovaný šlechtic se svým restitučním nárokem na Slovensku neuspěl. Zítra jedu do Vídně a poté letím se svým novým mandantem, shora uvedeným nejmenovaným maďarským šlechticem, do Bruselu. V Bruselu pak oslavíme 32 let naší známosti a spolupráce a rovněž i kulaté výročí soudní restituční tahanice.
P.S.
Moje nejmladší sestra Šárka z R. pod R. tomu všemu uvěřila a nedá na Juraja Jánošíka a na mého spolužáka, kamaráda a advokáta dr. Gustava Husáka, dopustit.
Snad to nebude Šárka nikomu vyprávět. Řekl jsem ji, aby si to nechala jen pro sebe a Šárka mi to slíbila. Řekl jsem ji to jasně. Je to důvěrné a nesmí to přijít na veřejnost. Já Šárku znám. Té nemusím dvakrát nic říkat.

Tak, nevím. Mám ji ještě věřit? Možná jsem ji neměl už nic říkat.

Strýc Pavol z Prešova a skandál na veselce

Strýc Pavol z Prešova hodně cestoval, i v době kdy neměl ještě automobil, a nejraději jezdil mezinárodními expresy, kde studoval různé nápisy, pokyny, zákazy a varování v různých světových řečech a ve společnosti, na různých rodinných oslavách i při jiných příležitostech se pak chlubil svým zájmem o jazyky a o poezii a jako příklad odrecitoval na veselce tento verš (vyzvedl přitom rytmus i melodičnost): "DURANTE LE FERMATE NELLE STATIONI E VIETATO SERVIRSI DELLA RITIRATA!". Tak tomu skutečně bylo. To se na veselce skutečně stalo. Rytmus a melodičnost zaujala. Slyšeli to i příbuzní nehovořící česky a tak žádali ihned překlad. Z italštiny do němčiny. Recitátor strýc Pavol z Prešova tento překlad v zápětí dodal: "WÄHREND DES AUFENHALTES DES ZUGES IN DER STATION IST DIE BENUTZUNG DES ABORTES NICHT GESTATTET!" Německy hovořící příbuzní to pochopili nejdřív. Veselost však nebyla jednoznačná.
Strýc Peter, rodilý Čech ze Sudet, téma uzavřel: "Ja ti, Pavol, závidím, pre teba aj hajzel je plný poézie." Strýc Pavol z Prešova mu na veselce odpověděl: "Peter, mnou recitovaný italský poetický text v expresních vlacích později zohavili: slovo "ritirata" nahradili odporným WC. Poezie byla v hajzlu. Prepáč, Peter, vlastně už v hajzlu nebyla." Bylo to tak. Můj švagr Jaroslaw, rodilý Moravan, myslím, že přímo z Brna. Nevím to ale zcela jistě. Vlado, rodilý Moravan, odněkud z Moravského Slovácka či Slovenské Moravy, nevím to rovněž zcela jistě, zkrátka Vlado, rodák z Jižní Moravy, o tom žádná pochybnost, Moravan jak koleno, to slyšeli na vlastní uši, když to strýc Pavol z Prešova řekl. A co po této sprosťárně následovalo?

Strýc Pavol si vzal svůj klobouk a odjel do Prešova.

Zdálo se mi, že mě někdo budí. Nebyl to už sen. Byla to nejskutečnější skutečnost. Byl to pan průvodčí EN 234 Allegro Tosca, přímého lůžkového vozu první třídy do Vídně, s odjezdem ve 23.20 hodin z Bologne, zaměstnanec ÖBB. Rakouských železnic. "Prosím, probuďte se, pane. Další stanice Wien-Südbahnhof. Konečná." Bylo to příjemné probuzení a pěkné pomyšlení. Za chvíli už budu doma. Celou cestu jsem prospal. A až teď jsem tu vůni ucítil. Vůni čerstvě uvařené kávy. Hned jsem si jednu objednal a pan průvodčí mi k ní přinesl i dva loupáky. Guten Appetit... Spadla vám včera na zem láhev s Coca Colou. Položil jsem ji na stolek. Našel jste ji?" popřál mi dobrou chuť pan průvodčí a sdělil mi tohle. "Danke bestens... A na hranici? Nebyly nějaké problémy?" hned jsem se ptal. "Spal jste a tak vás nechali. Všechno v pořádku, proč by vás budili?" podivil se pan průvodčí.

Vzpomněl jsem si na Frantiho, svého spolužáka. Bylo to 21. ledna a vidím to jako dnes:

Nesnášel jsem Frantiho. Byl opravdu zlý. Když některý otec přišel do školy a napomínal svého syna, měl z toho radost. Když se někdo rozbrečel, smál se ještě víc. Třásl se sice před Garronem, ale Zedníčka přesto bil, protože byl menší. Trápil Crossiho, protože měl bezvládnou ruku. A dokonce se posmíval Precossimu, kterého si všichni vážili. Dobíral si Robettiho, kluka z druhé třídy, který byl o berlích, protože zachránil dítě. Dráždil všechny, kteří byli slabší než on, a když došlo na pěsti, zdivočel a mlátil až hrůza.
V tom nízkém čele, v těch jeho kalných očích, které byly skryté pod štítkem čepice, bylo cosi odporného. Nebál se ničeho, panu učiteli se smál do tváře, kradl, kde mohl, nestydatě zapíral, neustále se s někým hádal, dokonce si do školy nosil špendlíky, aby mohl píchat sousedy, anebo sobě i jiným trhal knoflíky z kabátu a pak o ně hrál. Penál, sešity, knihy, všechno zmačkané, roztrhané a špinavé. Pravítko zubaté, propisky ohlodané, nehty okousané a oblečení plné mastných skvrn a děr od rvaček.
Jeho matka byla prý často nemocná ze starostí, které jí působil, a otec ho prý již třikrát vyhnal z domu. Matka se na něho chodívala ptát a vždy odcházela s pláčem. On sám nenáviděl školu, nenáviděl spolužáky a nakonec i učitele. Pan učitel někdy dělal, jako by ty jeho lotroviny neviděl, hned začal vyvádět o to víc. Zkusil to s ním po dobrém a Franti se mu jenom vysmál. Vyhuboval mu náramně, že si Franti až zakryl obličej rukama, vypadalo to, jako by plakal, ale on se zatím jen smál. Tři dni nesměl do školy, vrátil se však ještě drzejší a záludnější než dříve.
Jednou mu Derossi řekl: "Tak už toho nech, vidíš přece, že pana učitele to trápí." Franti mu hned pohrozil, že mu vrazí hřebík do břicha. Ale právě onoho, dne 21. ledna se konečně nechal vyhnat jako pes. Zatím co pan učitel dával Garronovi opis lednové povídky "Sardinský bubeník", aby ho přepsal, hodil Franti na podlahu bouchací kuličku, která vybuchla a otřásla školou jako výstřel z pušky. Celá třída zkameněla.
Učitel vyskočil a zařval: Franti ven ze školy!"
A Franti na to: "Já to nebyl," a smál se.
Učitel důrazně opakoval: "Ven!"
Franti odpověděl: "Ani mě nechne!"
Učitel se neznal zlostí, skočil k němu a vytáhl ho z lavice. Franti se sveřepě bránil, skřípal zuby, nechal se vyvléct jenom násilím. Pan učitel ho k řediteli takřka donesl. Pak se do třídy vrátil sám, sedl si za stůl, rukama si podepřel hlavu a popadal dech s výrazem takové únavy a zármutku, že bylo až smutné se na něj dívat.
"To se mi stalo po třiceti letech, co učím!" řekl sklesle. Nikdo ani nešpitl. Ruce se mu ještě třásly hněvem a jeho rovná vráska uprostřed čela byla tak hlubodá, že vypadala jako jizva. Ubohý pan učitel! Všichni jsme s ním soucitili. Nakonec Derossi vstal a řekl: "Pane učiteli, netrapte se! My vás máme rádi!"
Trochu se pousmál a pak už klidným hlasem pronesl: "Budeme pokračovat."
Proč to ale říkám ...? Spletité jsou cesty osudu Franti se dal na cestu zločinu!
Můj spolužák Franti, alias pan Maglio z Milána, ing. JUDr. Riccardo Berlusconi, stavební podnikatel, advokát z Udine a diplomat, commissario ing. JUDr. Riccardo ... aj.
Diplomatická imunita - ochrana diplomatů cizího státu (včetně jejich rodinných příslušníků) před trestním stíháním. K diplomatickému personálu se počítají i vysocí úředníci mnoha mezinárodních organizací. Diplomatická imunita je řízena Vídeňskou úmluvou z 18. dubna 1961 a souvisí těsně i s pojmem exteritorialita. Zrušení diplomatické imunity (např. v důsledku prokázané špionážní činnosti apod.) je poněkud složitější. Stát, ve kterém je takový diplomat činný, ji podle Vídeňské úmluvy zrušit nemůže. V praxi oznámí nótou tomu kterému státu, že zmíněný diplomat je v zemi nežádoucí (latinsky persona non grata), diplomat bývá pak zpravidla odvolán.
Miláno - Praha 3-Žižkov, Česká republika

Dokončení příběhu ...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010