Miroslav Sígl o knize Edmonda de Amicise "Srdce"

22. září 2009 v 19:09 | Edmondo de Amicis, Jarda Roháček |  09/2009
Edmondo de Amicis "Srdce" - Vydal Český klub, nakladatelství Josefa Šimona.
SIMON AND SIMON PUBLISHERS - Praha 2006
Miroslav Sígl, redaktor, publicista
(25.9.1926 Obříství, okres Mělník)
Několik výročí se shluklo letos nad tou mnou už od útlého dětství tolik opečovávanou knihou a kterou četlo mnoho minulých generací na celém světě a také mí současní potomci: její italský autor Edmondo de Amicis zemřel již před sto lety v roce 1908, první svou knihu Vojenské črty (později Vojenský život) vydal v roce 1868 krátce poté, kdy opustil jako nadporučík po určitém zklamání italskou armádu. Ale za několik let se dočkal velkých úspěchů s knihou Srdce (v podtitulu Kniha pro hochy), která překonala několik desítek vydání ve vlastní zemi a překladů ve všech světových jazycích. Všechny jeho další knihy (romány a cestopisy) zůstaly v hlubokém stínu této jedinečné knížky. Stala se "Mont Blancem" v literatuře pro mládež. Zapůsobila všude svým ušlechtilým humanismem a pedagogickým ideálem. České čtenáře na ni upozornil Jaroslav Vrchlický a poprvé se u nás objevila na sklonku let 1888-89.
Mám její české vydání z roku 1928 v překladu Františka Petráka, které vyšlo nákladem J. Toužimského v Praze - Vršovicích. S velkým rozechvěním jsem její stránky prohlížel poprvé pod vánočním stromkem ve svých 12 letech v roce 1938. V osudovém roce, kdy se můj tatínek zklamaný a ponížený musel v září vrátit z hodonínských kasáren, kam narukoval jako záložník jezdeckého pluku, s nímž přežil vánoční tažení na Haliči až do osvobození v roce 1918. Mobilizace byla zbytečná, naši republiku hanebně zaprodali. Větší smutek v očích nejen svého otce, ale všech lidí kolem, ve škole a v obci, jsem do té doby neznal.
A v tomto hlubokém rozpoložení venkovského kluka, který vnímá citlivě všechno, čím žijí jeho maminka, otec, dvě sestry, všechno, o čem mu vyprávějí jeho vlastenečtí učitelé, všechno, co čte a o čem přemýšlí či poslouchá v rozhlase, jakoby se ocitl sám v ději svého dávného vrstevníka, chlapce s nesmírně velkým srdcem a neobyčejnými zážitky v jednom školním roce. Ty jsou navíc umocněny "povídkami měsíce", které jim ve škole pravidelně vyprávěl pan učitel: Malý vlastenec z Padovy, Malá lombardská hlídka, Malý florentský písař, Sardinský bubeník, Tatínkův ošetřovatel, Romaňská krev, Občanská statečnost, Od Apenin k Andám, Ztroskotání lodi.
Všechny jsem je přečetl několikrát, stejně tak deníkové zápisky ze sešitu "žáka třetí třídy obecné školy v Itálii", které jeho tatínek uspořádal a on sám později na gymnáziu k nim dodal leccos nového. Sousedky, které k nám chodily drát peří právě tu zimu, na mne naléhaly, když jsem se jim snažil z knížky něco ve zkratce povědět. "Ne, čti nám to, synáčku, ať nám to draní lépe utíká..." Večer co večer jsem četl všechny ty měsíční povídky, až mi nad jednou z nich srdce doslova usedalo a maminka mne k sobě přivinula, aby nebyly vidět v mých očích slzy... Tak silné dojmy jsem nad tou knihou prožíval, a pak putovala z ruky do ruky, od sousedů k sousedům, k mým spolužákům.
Zakoupil jsem si i její současné vydání v překladu Tomáše Uchytila, s reprodukcemi vynikajících originálních dřevorytů, a které vyšlo v Českém klubu, v nakladatelství Josefa Šimona. Navíc jsou v něm základní encyklopedická data o době syna krále Sjednotitele Viktora Emanuela II. a podrobné vysvětlivky k některým datům, událostem, jménům a zeměpisným pojmům. Souhlasím s ediční poznámkou o tom, že kniha Srdce byla mostem přes rozbouřené řeky času, že je i nadále vroucným dokumentem o kráse, síle a opravdovosti dětského vidění světa. Její současné vydání respektovalo italské dobové reálie, zachovalo patetickou dikci vyprávění, autentičnost morálních apelů.
A tady vzniká zákonitě otázka: najde si toto dílo i dnes svého čtenáře? Kdo přivede současné Potterovy odchovance a "prince dvojí krve" k tomuto dílu? Najdou se takoví? Vždyť jsem sám nové vydání kupoval již za podstatně sníženou cenu v "Levných knihách", protože z dnešních regálů bylo vytlačeno soudobými napínavými a jinak dobrodružnými tituly. Přesto - až moje pravnučka doroste, rád ji to současné vydání daruji. Ani srdce mých dalších potomků nesmí okorat.

28. srpna 2008
S panem Arnoštem Lustigem jsem měl možnost se setkat osobně celkem čtyřikrát. Jednou v živém vysílání pořadu Českého rozhlasu Praha Tobogan, dvakrát na veřejné rozhlasové nahrávce Českého rozhlasu Plzeň Aby řeč nestála a jednou jsem měl tu čest a byl jsem mezi pozvanými hosty malého přátelského posezení v salónku Měšťanské besedy v Plzni.
Ve svých rozhovorech s novináři pan Arnošt Lustig uvádí, že kniha Edmonda de Amicise Srdce byla úplně jeho první knihou, kterou si hned po druhé světové válce koupil. To mne tehdy zaujalo. Paní učitelka jim ve třídě četla povídku o nezbedném uličníkovi, který zachránil život své staré babičce, když je v noci v domě přepadli lupiči a sám při tom zahynul. Ten příběh pana Arnošta Lustiga tehdy zaujal a nikdy na malého hrdinu povídky nezapomněl. Paní učitelka jim tu povídku ve třídě četla, když bylo panu Arnoštovi Lustigovi 12 let. Pan Arnošt Lustig si už nepamatoval jak se hrdina povídky jmenoval.
Věděl jsem to, a tak jsem mu to řek': "Jmenoval se Ferruccio a byla to měsíční povídka Romaňská krev." Pan Arnošt Lustig si hned vzpomněl.

V červnu tohoto roku jsem se v Městské knihovně v Kutné Hoře zúčastnil akce Kniha mého srdce, a o knize Edmonda de Amicise Srdce jsem tam v diskusi hovořil. Nikdo z přítomných knihu neznal, ale paní knihovnice ji v knihovně našla. Byla to už opakovaně vyvazovaná kniha a chyběla ji už i tiráž. Poznal jsem knihu hned. Bylo to vydání, které jsem četl ve svých dvanácti letech.

Učitel mého táty - kapitola z knihy

Úterý 11. dubna 1882

Včera jsme s mým otcem podnikli nádherný výlet! Bylo to takhle. Předevčírem
můj otec při obědě četl noviny a znenadání úžasem vykřikl. Po chvíli řekl: "A já
jsem si již dvacet let myslel, že zemřel. Víte, že ještě žije můj první učitel z obecné školy, dalo záslužnou medaili za šedesátiletou učitelskou práci.
Še-de-sát let, slyšíte? A teprve před dvěma lety přestal učit. Ach, hodný pan učitel Crosetti!
Bydlí jen hodinu vlakem odtud, v Condove, v kraji, odkud pochází naše stará zahradnice z letohrádku v Chieri." A nakonec dodal: "Enrico, navštívíme ho." A celý večer pak již mluvil jenom o něm.
Jméno jeho pana učitele z obecné školy mu připomnělo tisíce věcí z doby, kdy byl ještě malým chlapcem, jeho první spolužáky, jeho nebožku maminku. "Crosetti!" zvolal. "Bylo mu čtyřicet let, když mě začal učit. Jako bych ho ještě dnes viděl! Již mírně shrbený mužík s jasnýma očima a s vždy vyholenou tváří. Přísný, ale citlivý, miloval nás jako otec a nic nám nepromíjel. Pocházel z venkovské rodiny a na učitele vystudoval jen pílí a odříkáním. Poctivý člověk. Má matka ho měla ráda a otec s ním jednal jako s přítelem. Jak se mohlo stát, že z Turína nakonec skončil v Condove? Jistě mě již nepozná. Ale to nevadí, poznám ho já. Uplynulo plných čtyřiačtyřicet roků! Enrico. Zítra ho navštívíme!"
Včera ráno v devět hodin jsme tedy čekali na vlak na nádraží v Suse. Chtěl jsem, aby s námi jel také Garrone, ale on zrovna nemohl, protože mu onemocněla maminka. Byl krásný jarní den. Vlak uháněl mezi zelenými loukami a kvetoucími stromy a ve vzduchu bylo cítit omamnou vůni. Můj táta byl spokojený a každou chvilku mě bral kolem krku, rozmlouval se mnou jako s přítelem a díval se přitom z okna. "Ubohý Crosetti!" říkal. "Po mém otci to byl první člověk, který mě měl rád a projevoval mi ochotu. Nikdy jsem nazapomněl některé jeho dobré rady a také ostré výčitky, po kterých jsem se domů vracel s malou dušičkou. Měl silné a krátké ruce. Ještě dnes ho vidím, jak vstupoval do třídy a jak si vždy stejným pohybem postavil hůl do kouta a pověsil kabát na věšák. A vždy měl také stejnou náladu, jako by snad vyučoval poprvé, vždycky svědomitý, pozorný a plný dobré vůle. Vzpomínám si, jako bych ho teď slyšel, když upozorňoval: Bottini, eh, Bottini. Ukazováček a prostředník přitlač víc na pero! Asi se za těch čtyčiačtyřicet let hodně změnil."
Hned jak jsme přijeli do Condove, vyhledali jsme naši starou zahradnici z Chieri, která tam má v jedné uličce malý krámek. Našli jsme ji s jejími dětmi. Hlasitě nás přivítala, vypravovala nám o svém muži, že se má vrátit z Řecka, kde již tři léta pracuje, a také o své první dcerce, která je v Ústavu pro hluchoněmé v Turíně. Pak nám ukázala cestu k učiteli, kterého tu všichni dobře znají.
Vyšli jsme z vesnice a dali jsme se pěšinkou, lemovanou rozkvetlými živými ploty, na pahorek.
Můj táta už nemluvil, vypadal, že je zcela ztracen ve svých vzpomínkách. Občas se jen tak pousmál nebo pokýval hlavou.
Najednou se však zastavil a pronesl: "To je on. Vsadím se, že je to on." Pěšinou k nám scházel malý stařík opírající se o hůl. Měl bílý plnovous a na hlavě široký klobouk. Nohy vlekl za sebou a obě ruce se mu třásly.
"Je to on," opakoval můj otec a zrychlil krok.
Zastavili jsme se těsně před ním. Stařík se také zastavil a podíval se na mého otce. Obličej měl ještě svěží a oči jasné a zářivé.
"Jste, prosím," zeptal se můj táta a smekl, "pan učitel Vincenzo Crosetti?"
Také stařec smekl a odpověděl hlasem sice již trochu třaslavým, ale zvučným: "Ano, to jsem já!"
"Tak tedy," pokračoval můj otec a vzal ho za ruku, "dovolte svému bývalému žáku, aby vám stiskl pravici a zeptal se vás, jak se vám daří. Přijel jsem vás navštívit až z Turína."
Stařík se na něho podiveně zahleděl. Potom váhavě řekl: "Je to pro mě velkou ctí, ale nevím... Kdy, můj žák? Promiňte mi. Mohl byste mi říct vaše jméno?"
Můj táta řekl své jméno, Alberto Bottini, a kdy a kde byl u něho ve škole. A nakonec dodal: "Vy si na mě nemůžete pamatovat, to je přirozené, ale já vás tak dobře poznávám!"
Učitel sklonil hlavu a na chvilku se zadíval do země. Pak si několikrát zašeptal jméno mého otce. Mezitím si ho můj táta upřeně a s úsměvem prohlížel.
Najednou stařec vzhlédl s rozevřenýma očima a zvolna řekl: Alberto Bottini, syn inženýra Bottiniho, který bydlel na náměstí della Consolata?"
"Ano, ano," odpověděl táta a opět mu stiskl pravici.
"Nuže," pokračoval stařec, dovolte mi, drahý pane, dovolte mi..."
a přistoupil blíže a objal mého otce, Jeho bílá hlava sahala sotva k otcovým ramenům. Můj táta si opřel tvář o jeho čelo.
"Buďte, prosím, tak laskavý a pojďte se mnou," pronesl učitel. A beze slova se obrátil a vydal se zpět ke svému domu. Za pár minut jsme přišli na dvorek malého stavení s dvěma vchody. Kolem jednoho byl kousek obílené zdi.
Učitel otevřel druhý vchod a uvedl nás do světnice. Ocitli jsme se uprostřed čtyř bílých zdí. V koutě byla železná skládací postel s přikrývkou s bílými a modrými čtverečky, v jiném rohu stolek s knihovničkou, čtyři židle a stará zeměpisná mapa, přibitá na zeď. Cítili jsme příjemnou vůni jablek.
Všichni tři jsme společně usedli. Můj otec a učitel se malý okamžik vzájemně mlčky pozorovali.
"Bottini!" zvolal po chvíli učitel zahleděný na cihlovou podlahu, kde slunce kreslilo šachovnici. "Ó už vím, dobře si pamatuji. Vaše paní matka byla převelice hodná žena! A první rok jste po nějaký čas seděl v první lavici vlevo, hned vedle okna. No vidíte, jestli si pamatuji. Ještě dnes vidím vaši kudrnatou hlavu." Potom se na chvilku zase zamyslel.
"Byl jste živý chlapec, což o to, někdy až příliš. Druhý rok jste onemocněl na záškrt. Pamatuji si, jak vás zas přivedli do školy, hubeného a zabaleného do šálu. Uplynulo již čtyřicet let, viďte? A vy jste byl tak hodný, že jste si vzpomněl na svého prvního učitele. Před pár lety mě navštívili i jiní, víte, z mých dávných žáků... jeden plukovník, kněz, několik pánů."
Zeptal se mého otce na jeho zaměstnání. A pak řekl: "To mě těší, velmi mě to těší. Děkuji vám. Potom sem nějakou dobu nezavítal nikdo. A velmi se obávám, že vy budete posledním, drahý pane."
"Ale, co to říkáte?" ozval se můj táta. "Vypadáte dobře, jste ještě svěží. Nesmíte tak mluvit."
"Ach, ne," pousmál se učitel, "vidíte přece, jak se mi třesou ruce. To je špatné znamení. Začalo to před třemi lety, když jsem ještě učil. Nejdřív jsem si toho vůbec nevšímal, domníval jsem se, že to přejde. A ono to zatím zůstalo a ještě se to zhoršilo. Až jsem jednoho dne zjistil, že nemohu psát. Ach, ano, to byl den, kdy jsem poprvé udělal kaňku v sešitě svého žáka. Od té chvíle mám bolest v srdci, drahý pane! Ještě nějaký čas jsem to táhl dál, ale už jsem opravdu nemohl. Po šedesáti letech jsem se musel rozloučit se školou, žáky a prací. A bylo to kruté, opravdu kruté. Poslední den, co jsem učil, mě pak všichni doprovodili domů a oslavovali mě, ale já byl smutný, pochopil jsem totiž, že můj život se blíží ke konci. Již před rokem jsem ztratil svou ženu a jediného syna. Zůstal jsem na světě jen s dvěma vnuky, kteří jsou rolníky. Tak teď žiji z těch několika set lir penze. Nedělám již nic. Připadá mi, že dny nemají konce. Mou jedinou zábavou, jak vidíte, je listovat si ve starých školních knihách, ve sbírkách školních časopisů anebo v nějaké knize, mně darované... Tady jsou mé vzpomínky, celá má minulost... Nic jiného mi už nezůstalo."
Potom však znenavání veselým hlasem pronesl: "Rád bych vás něčím překvapil, drahý pane Bottini."
Vstal, poodešel ke stolku a otevřel dlouhou zásuvku, která obsahovala, mnoho malých balíčků převázaných provázkem. Na Každém z nich bylo napsáno čtyřčíselné datum. Chvíli hledal a pak otevřel jeden svazeček, prolistoval ho a ven vytáhl zažloutlý list. Prohlédl si ho a nakonec ho podal mému otci. Byl to jeho školní úkol před čtyřiceti lety!
V záhlaví bylo napsáno" 3. dubna 1838." Můj táta hned poznal své velké chlapecké písmo a s úsměvem si ho přečetl. Najednou se mu ale zarosily oči. Naklonil jsem se k němu a zeptal jsem se ho, co mu je.
Objal mě a potichu pravil: "Jen se koukni na tento list. Vidíš? To jsou opravy mé maminky. Vždy mi zesilovala moje l a t. A poslední řádky napsala celé sama. Naučila se totiž napodobit mé písmo, a když jsem byl unavený nebo ospalý, dokončila úkol místo mě. Má svatá maminka."
A políbil stránku.
"A tady jsou," pokračoval učitel, "moje vzpomínky. Každý rok jsem dal stranou práci jednoho svého žáka a tady jsou včechny seřazeny a očíslovány. Ano, občas si v nich listuji a přečtu si tu řádku a tam zas řádku. A tak se mi vrací na tisíce vzpomínek, jako bych znovu žil ve starých časech. Tolik let již uplynulo, milý pane! Zavírám oči a vidím žáka za žákem, třídu za třídou, stovky a stovky tváří, z nichž kdo ví, kolik jich zemřelo. Téměř na všechny si dobře pamatuji. Vzpomínám si na ty nejlepší i na ty nejhorší. Na ty, kteří mi způsobili mnoho radostí, a na ty, kteří mi přivodili smutné chvíle. To se ví, měl jsem také mnoho darebáků! Ale nyní jsem odpustil a všechny mám stejně rád."
Posadil se a vzal mou ruku do svých dlaní. "A co já," zasmál se můj otec, "nevzpomínáte si také na nějaké mé darebáctví?" "Ne, zrovna teď ne. Ale to vůbec neznamená, že jste byl bez chybičky. Ale pamatuji si, že jste byl na svůj věk velmi rozumný a vážný. A také jak vás vaše paní matka milovala... Jste velmi hodný a laskavý, že jste mě navštívil! Jak jen jste mohl opustit své zaměstnání a přijet k svému starému učiteli?"
"Víte, pane Crosetti," odpověděl můj táta, "vzpomínám si, jak mě má matka poprvé doprovázela do školy. Bylo to prvně, co mě musela zanechat v jiných rukou než v rukou mého otce, zkrátka v péči celkem neznámé osoby. Bylo to pro ni jako vstup do světa, první z dlouhé řady bolestných a nutných rozloučení. Společnost ji brala syna, aby jí ho už nikdy nevrátila celého. Byla dojatá a já také. Chvějícím se hlasem mě svěřila vám, a když odcházela, ještě na mně mávala mezi dveřmi, s očima plnýma slz. A právě v tu chvíli jsem si všiml, že jste jí pokynul hlavou a ruku jste si položil na hruď, jako byste jí říkal: "Paní, můžete se na mě spolehnout. Tak tedy, ten váš pohled a pohyb rukou mne ujistil v tom, že jste pochopil všechny pocity, všechny myšlenky mé matky. Onen pohled, který znamenal: Odvahu.
A ono gesto, které znamenalo slib lásky a shovívavosti, jsem nikdy nezapomněl. Mám je navždy ukryté v srdci. A právě tato vzpomínka mě přiměla vás navštívit. A tak tady jsem, abych vám mohl říct: "Neskonalé díky, drahý pane učiteli!"
Učitel mlčel a hladil mi vlasy třesoucí se rukou. Ach, tolik se třásla, až poskakovala z vlasů na čelo a z čela na záda.
Mezitím si můj táta prohlížel holé zdi, ubohé lůžko, kousek chleba na stole a malou baňku s olejem, která byla na okně, a jako by snad chtěl povědět: "Nešťastný pane učiteli, po čtyřiceti letech práce je toto vaše veškerá odměna?"
Avšak dobrý stařík byl spokojený a po chvíli počal opět živě hovořit o naší rodině, o ostatních učitelích a o spolužácích mého otce. Táta se na některé pamatoval a na jiné zase ne. Oba si navzájem vypravovali o všem možném. Najednou však můj otec přerušil rozhovor a požádal pana učitele, aby se s námi šel naobědvat dolů do vesnice.
Stařec upřímně odpověděl: "Moc vám děkuji. Děkuji vám, ale...," a na chvíli se odmlčel. Můj táta ho vzal za obě ruce a znovu ho poprosil. "Ale, víte, špatně se mi jí," vysvětloval učitel, "s těmato rozklepanýma rukama, které neustále tancují. Je to utrpení také pro druhé..." "My vám pomůžeme, pane učiteli," skočil mu do řeči táta. A tak nakonec souhlasil, potřásal hlavou a usmíval se.
"Dnes je krásný den," podotkl, když zvenčí zamykal dveře. "Ano, opravdu krásný den, drahý pane Bottini! Ujišťuji vás, že na něj budu do smrti vzpomínat."
Můj táta nabídl učiteli rámě, ten mne na oplátku vzal za ruku a tak jsme sestupovali po pěšině dolů. Cestou jsme potkali dvě bosé holčičky, které vedli krávy, a chlapce nesoucího na zádech velký náklad slámy. Pan učitel nám řekl, že to byly dvě školačky a jeden školák z druhé třídy. Vždycky je ráno totiž vídá, jak vyvádějí dobytek na pastvu a pracují v polích bosi, odpoledne si pak obují boty a běží do školy. Nikoho jiného jsme nepotkali. Za několik minut jsme přišli do hostince, zasedli k velkému stolu s učitelem mezi námi a začali hned obědvat.
V hostinci bylo ticho jako v klášteře. Učitel byl velmi veselý a dojetím se mu ještě víc třásly ruce, že málem nemohl ani jíst. Můj otec mu tedy rozkrájel maso, nalámal chléb a přisolil jídlo. Když se chtěl napít, musel sklenici držet oběma rukam a stejně se ještě tloukl do zubů. Ale přesto hodně a srdečně vyprávěl o čítankách z doby svého mládí, o tehdejším rozvrhu hodin, o oceněních, které získal od představených a o směrnicích posledních let. Hovořil s neustále jasnější tváří, jen trochu červenější než předtím, a s veselým a hřejivým smíchem téměř mladickým. A můj táta se na něho díval se stejným výrazem, se kterým ho někdy pozoruji, jak se na mě dívá doma, když na něco myslí a pro sebe se usmívá. Učitel si trochu pokapal svou hruď vínem, otec hned vstal a otřel mu to ubrouskem. "Ale, ne, milý pane, to nedovolím!" řekl a smál se. Často také mluvil latinsky. A nakonec pozdvihl sklenici, která se mu v rukou třásla, a velmi vážně pronesl: "Tak na vaše zdraví, drahý pane inženýre, a také na vaše syny a na památku vaší dobré paní matky!" "Na vaše zdraví, milý pane učiteli!" přidal se můj táta a pak mu stiskl pravici. A vzadu ve světnici seděl hostinský s ostatními a všichni se usmívali, jako by byli spokojeni, že oslavuje pan učitel z jejich vesnice.
Po druhé hodině jsme vyšli a pan učitel nás doprovodil na nádraží. Můj otec mu opět nabídl rámě a on mě zase vzal za ruku, já jsem mu pak nesl hůl. Lidé se zastavovali a prohlíželi si nás, protože ho všichni znali. Někteří ho i zdravili. Když jsme šli ulicí, znenadání jsme z jednoho okna uslyšeli mnoho chlapeckých hlasů, které sborově slabikovaly. Stařík se zastavil a jakoby zesmutněl.
"Slyšíte, drahý pane Bottini," řekl, "tohle mě trápí. Naslouchat chlapcům ve škole a již tam nebýt. A pomyslet si, že je tam někdo jiný. Celých šedesát let jsem slýchával tuto hudbu a nechal jsem při ní srdce. Teď jsem bez rodiny. A už nemám děti."
"Ale ne, pane učiteli, " uklidňoval ho můj otec, "ještě máte mnoho dětí, roztroušených po celém světě, které si na vás pamatují stejně jako já."
"Ach ne, ne," posmutněl učitel, "nemám již školu, nemám již dětí. A bez nich již dlouho žít nebudu. Již brzo uhodí má poslední hodinka."
"Tak nemluvte, pane učiteli, a na nic takového nemyslete," povzbuzoval můj táta. "V každém případě jste vykonal tolik dobrého! Svůj život jste prožil tak ušlechtile!"
Stařičký učitel na chvíli naklonil svou bílou hlavu na rameno mého táty a stiskl mu ruku.
Vešli jsme na nádraží. Náš vlak byl už připraven k odjezdu.
"Sbohem, pane učiteli!" řekl můj otec a políbil ho na obě tváře.
"Sbohem a děkuji vám," odpověděl učitel a vzal ruku mého táty a přitiskl si ji k srdci.
Pak jsem ho políbil i já a pocítil jsem, že má celý obličej smáčený slzami. Můj otec mě vysadil do vagonu, a když nastupoval, rychle vzal učiteli jeho starou hůl z ruky a namísto ní mu dal svou krásnou hůl se stříbrným knoflíkem a začátečními písmeny svého jména a zvolal: "Nechejte si ji ode mě na památku!"
Stařec se ji smažil vrátit a vzít si tu svou. Ale můj táta byl již uvnitř a zavřel dvířka.
"Sbohem, můj drahý pane učiteli!"
"Sbohem, synu," volal učitel, zatímco se vlak pomalu rozjížděl, "a ať vám Bůh požehná za radost, kterou jste udělal ubohému starci!"
"Na shledanou," zvolal ještě můj táta dojatým hlasem.
Ale učitel jen zavrtěl hlavou, jako by říkal: "Již se neuvidíme."
"Ano, ano," volal se slzami v očích můj otec, "na shledanou!"
A pan učitel zdvihl hůl k nebi a pronesl: "Tam nahoře!"
A tak s pozdviženou rukou zmizel v chuchalcích kouře právě se rozjíždějící lokomotivy.
Tato kniha je věnována zejména chlapcům z obecných škol ve věku od devíti
do třinácti let a snadno bychom ji mohlo přejmenovat na Příběhy jednoho školního roku napsané žákem třetí obecné školy v Itálii. Napsal-li jsem" žák třetí třídy, nemíním tím, že je sepsal pouze on sám tak, jak jsou zde vytištěny. On si jen zapisoval do sešitu všechno, co slyšel a viděl a o čem ve škole i mimo ni přemýšlel. Na konci roku, podle synových zápisků, stvořil jeho otec tyto stránky. Snažil se při tom zachovat myšlenky a slova svého malého synka. Ten si již na gymzáziu, znovu přečetl celý rukopis a dodal leccos nového. Tak tedy čtěte, děti. Doufám, že budete spokojeny a že knížka poslouží dobré věci.

Edmondo de Amicis

Ediční poznámka

Dílem Srdce Edmondo de Amicis vytvořil Mont Blanc v oboru dětské literatury. Kniha se pro mnoho generací čtenářů stala mostem přes rozbouřené vody času a vroucím dokumentem o kráse, síle a opravdovosti dětského vidění světa. V tomto vydání byly respektovány italské dobové reálie i dobově patetická dikce díla. Při zachování autentičnosti morálních apelův v knize obsažených, přestože v časové chronologii neodpovídá v knize italský školní rok kalendářně současnému školnímu roku českému, byla ponechána chronologie originálu.

Poznámky

Všechna naše dobrodružství, jejímiž hrdiny jsou převážně členové rodiny Alberta Bottiniho, se odehrávají v italském městě Turíně od října roku 1881 až do července 1882.
V tě době byla již Itále sjednocená, stala se královstvím a vládl v ní Umberto I., syn krále Sjednotitele Viktora Emanuela II. Umberto I. panoval v letech 1878-1900, kdy byl v městě Monza zavražděn. Turín je hlavní město Piemontského kraje v severozápadní Itálii. Rozprostírá se v údolí na soutoku řek Dora Riparia a Pádu, na úpatí Alp. Vyznačuje se půvabným okolím a je bohaté na staré paláce a umělecké sbírky. Byl centrem kulturního a revolučního hnutí za samostatnost a sjednocení Itálie a v letech 1861-1865 byl vyhlášen prvním hlavním městem Italského království. Pravděpodobně nejznámější památkou je tzv. turínské plátno s údajným otiskem Kristova těla.
Edmondo de Amicis
(21.10.1846 Oneglia - 11.3.1908 Borgidhera)
známý italský spisovatel, novinář, básník, autor dětské literatury. Povídek, románů, črt a knih pro mládež. V roce 1866 se jako důstojník účastnil války. Vojenské kariéry se však vzdal již po roce 1870 a začal hodně cestovat. Nejčtenějším a literálně nejhodnotnějším dílem je právě Srdce (Cuore), prvně vydané roku 1886.
De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu (1861), později kadetní školu v Modeně (1863-1866), v roce
1865 získal hodnost poručíka a stal se důstojníkem armády Italského království . Bojoval v bitvě u Custozzy (1866) během války o nezávislost..
Ve Florencii redigoval vojenský časopis La vita militare a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností (Karmela, Originelní ordonance, Letní pochod). Ty jsou sebrány v knize Črty z vojenského života (1868, Bozzetti di vita militare), kterou později přepracoval a vydal pod názvem Vojenský život (1868, La vita militare, česky pod názvem Vojenské povídky). Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu La Nazione v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: Španělsko (Spagna), Holandsko (Olanda), Zápisky z Londýna (Ricordi di Londra), Maroko (Marocco), Cařihrad (Costantinopoli), Zápisky z Paříže (Ricordi di Parigi) a další. Nejnověji byla kniha Costantinopoli vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsalUmberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou.
De Amicisova nejslavněší kniha Srdce byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii
první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40x a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro postavy románu Srdce byli synové Furio a Ugo ve školním věku.
De Amicisovo dílo má hluboce národní náboj a silnou vazbu na sociální cítění (tento trend je zdůrazněn v románu Srdce). V roce 1891 Edmondo de Amicis vstoupil do Italské socialistické strany. V knihách Přátelé (Gli Amici) a Kočár pro všechny (La Carroza di tutti) rozvinul kaleidoskop lidských typů, zejména v druhé knize podává deník celoročního života v tramvaji, neboť tramvaj je ten "kočár pro všechny", a vystihuje zde postavy ze všech společenských tříd.
V románu Na oceáně (Sull Oceano) se věnuje problému italské emigrace a proti životu majetných cestujících v první třídě staví obraz nemajetných lidí v podpalubí.
Poslední spisovatelovy roky byly poznamenány smrtí jeho matky, spory se ženou a sebevraždou syna Furia a proto je trávil v odloučení. De Amicis zemřel v přístavním městě Bordighera.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010