"Proč bych měla mít strach, pane inšpektore, vždyť ona na posteli neleží, ona líhá na kanapi!"
Včera v 12:35 | Jarda
|
05/2012
... O lidech, natož o politicích a tak dále a tak podobně, si iluze nedělám ...
... Co je vlastně iluze? ...
... Iluze = klamná, objektivně nepodložená představa člověka, respektive nesprávné vnímání a nesprávný výklad skutečnosti! ...
... "Vůbec poprvé, pánové, letěl jeho prasynovec v letadle v Československé socialistické republice. V létě, krátce po maturitě, z Brna do Prahy, vyprávěl mi v Paříži jeho vídeňský prastrýc rada Wahl. Byla to hrůza! Tři dny se nemohl z letu vzpamatovat. Letadlo byla jakási stará kraksna a seděli v něm i dva policisté v uniformě příslušníků Veřejné bezpečnosti, zřejmě z důvodů většího pohodlí a větší bezpečnosti cestujících na palubě letadla, domníval se jeho prasynovec, dvakrát se letadlo na vzletové dráze na letišti v Brně-Tuřanech rozjíždělo, dvakrát se zastavilo a dvakrát je mechanici opravovali," naslouchali, páni inspektoři, panu radovi, který se vrátil z mezinárodního kongresu pánů policejních radů ...
... V Paříži ...
... "Patrně kdesi jakási závada na letadle, pane rado," vytušil pan inspektor Mrázek ...
... "Druhý jeho let, pánové, o více než dvanáct let později, s leteckou společností Air Italia, to bylo již něco zcela jiného, liboval si jeho prasynovec Paolo Giorgio při návštěvě ve Vídni!" dozvěděli se páni inspektoři ...
... Dnes, v pátek odpoledne a večer, hrajeme ...
... Hříští lidé (nejen) Města Pražského ...
... Přísaha ...
... Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, zachránila ta herečka nejen sebe, ale i svoji milovanou, na smrt nemocnou, dcerku?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic! ...
... Objasnění kriminálního případu "Přísaha" je uvedeno v názvu článku ...
... A v závěru pátého videa ...
... 1/5 ...
... 2/5 ...
... 3/5 ...
... 4/5 ...
... 5/5 ...
... "Nechybělo mnoho, kluci, a nachytali by se nejen slavný pan rada Vacátko, ale i ti jeho slavní páni inšpektoři v Bartolomějský ulici," dozvídáme se od nestydaté vražedkyně a nestydaté křivopřísežnice ...
... A nachytal by se patrně i spolužák pana rady Vacátka ...
... Z jeho vídeňských studií ...
... Vídeňský kriminální rada Wahl, vídeňskou galérkou přezdívaný "krvavej Wahl" ...
... A nachytal by se patrně i jeho milovaný italský prasynovec, který by na svého milovaného vídeňského prastrýce, doktora Jaroslawa Wahla-bratra jeho brněnské babičky Anny, nedal dopustit ani za nic ...
... Ten Paolo Giorgio Bottini ...
... "Náhodou, Paolo Giorgio by se nikdy nenachytal!" ...
... Bylo prima, když byl kdysi před léty u nás v Rychnově nad Kněžnou ...
... Jel tehdy z Prahy do Frýdku-Místku a zastavil se u nás ve městě ...
... A říkal ...
... "Kluci, nikdy jsem na vás nezapomněl!" ...
... Zítra v sobotu ráno a pozítří v neděli odpoledne, hrajeme ...
... Včera, dnes a zítra ...
... Konec ...
Přátelství není o sexu, proto označení přítelkyně je zavádějící, alespoň podle mého názoru
Čtvrtek v 13:50 | J. Benada
|
05/2012
... Přátelství není o sexu, proto označení přítelkyně je zavádějící ...
... Alespoň podle mého názoru ...
... Měsíc po svých dvacátých druhých narozeninách jsem byl pozván na oslavu narozenin svého kamaráda z práce, kam jsem vzal i svoji ...
... Nyní bych měl říci patrně novou "přítelkyni", avšak tohleto označení je zavádějící ...
... Alespoň podle mého názoru ...
... Nakonec tohleto může posoudit laskavý čtenář sám a laskavá čtenářka sama ...
... Poprvé jsme tehdy šli do společnosti, respektive poprvé jsme tehdy šli do společnosti mých přátel. Zkrátka a dobře, nebudu indiskétní a uvedu jen a jen tohleto ...
... Rozešli jsme se, protože se moje nová "přítelkyně" ve společnosti mých přátel chovala nemožně, styděl jsem se za svou novou "přítelkyni" a cítil jsem se trapně, že jsem svou novou "přítelkyni" do společnosti svých přátel přivedl ...
... Ale jak se říká, všechno zlé je i dobré, protože tahleta osobní zkušenost mi slouží jako vynikající mnemotechnická pomůcka ...
... Nedávno jsem byl na pivě a u piva se hovořilo o všem možném ...
... Řeč přišla i na pád ...
... Českého skokana na lyžích Jana Mazocha ...
... V sobotu dvacátého ledna dva tisíce sedm ...
... Na Světovém poháru ve skocích na lyžích v Zakopaném ...
... Jan Mazoch ...
(5.9.1985 Čeladná)
... Skokan na lyžích a vnuk legendárního československého skokana na lyžích ...
... Jiřího Rašky ...
... Olympijského vítěze na zimních olympijských hrách ...
... V roce tisíc devět set šedesát osm v Grenoblu ...
... Který podlehl těžké nemoci v pátek dvacátého ledna dva tisíce dvanáct ...
... Dvacátého ledna dva tisíce sedm a dvacátého ledna dva tisíce dvanáct ...
... Řeč byla právě o těhletěch náhodách, které se v životě člověka stávají ...
... Příběh se odehrává (a nyní mi dobře poslouží moje shora uvedená mnemotechnická pomůcka - narozeniny mého kamaráda z práce) v období ještě před narozeninami mého shora uvedeného kamaráda z práce a příběh se odehrává ještě před mými dvacátými druhými narozeninami ...
... Mnemotechnika je souhrn způsobů a postupů, usnadňujících zapamatování umělých asociací, umělých spojení představ. Abychom si například zapamatovali poloměr zeměkoule šest tisíc tři sta sedmdesát osm spojíme si jej větou Šetři se osle, ve které jednotlivé slabiky napovídají cifry. Používá se čísel, veršů, rýmů, spojení se známým pořadím předmětů a podobně. Mnemotechnika nezdokonaluje paměť, pouze usnadňuje zapamatování. Mnemotechnika byla známa už ve starověku ...
... Boty legendárního československého skokana Jiřího Rašky jsem nikdy neviděl ...
... Před očima mám jen jeho domácí pantofle ...
... Jen dvakrát jsem přespal ve Frenštátě pod Radhoštěm v hotelu ...
... Poprvé v jakémsi podřadném hotelu na náměstí. Patrně v hotelu shora. Pamatuji si jen, že hotel, respektive hotelový pokoj na mě působil velice neútulným až téměř skličujícím dojmem. Už nevím v kterém ročním období tohleto bylo, ale vím, že tohleto nebylo v zimě, respektive sníh tehdy nebyl zcela jistě ...
... Podruhé jsem přespal ve Frenštátě pod Radhoštěm v hotelu Sport. Tenhleten hotel byl nejen útulný, ale vyznačoval se i příjemnou domácí atmosférou ...
... Tohleto bylo v zimě, protože tehdy jsem poprvé ve svém životě viděl elektrickými žárovkami vánočně nasvícený strom v zasněžené předzahrádce před rodinným domem, když jsem šel z náměstí do hotelu Sport ...
... Příběh budu vyprávět, tak jak si jej pamatuji. Poté, co jsem se v hotelu Sport ubytoval, tak jsem sešel do hotelové restaurace. Z chodby se schodištěm se do hotelové restaurace, obdélníkového půdorysu, vcházelo, řekl bych, že dvoukřídlými a matným sklem prosklenými dveřmi. Když se do hotelové restaurace vešlo, tak k výčepnímu pultu se šlo doprava, přičemž výčepní pult byl na shodné stěně jako vstupní dvoukřídlé a matným sklem prosklené dveře. Vešel jsem a posadil se u volného jídelního stolu ve tvaru čtverce se čtyřmi židlemi. Seděl jsem zády ke stěně a měl jsem od jídelního stolu dobrý výhled, vpravo naproti jsem viděl na vstupní dveře do hotelové restaurace a vlevo naproti, na shodné stěně jako vstupní dveře do hotelové restaurace, jsem viděl na výčepní pult. Objednal jsem si večeři a pití. V průběhu večeře si k mému jídelnímu stolu přisedli dva kluci, přibližně moji vrstevníci, tak jak tohleto chodívá v restauracích a tak dále a tak podobně. Protože jsem měl od jídelního stolu dobrý výhled, vpravo naproti jsem viděl vstupní dveře do hotelové restaurace, tak jsem mladého muže viděl, do hotelové restaurace, vejít. Bylo vidět, že v hotelové restauraci všichni tohohletoho mladého muže znají a bylo rovněž vidět, že se v hotelové restauraci tenhleten mladý muž těší veliké oblibě. Vzhledem k domácímu sportovnímu oblečení a domácí obuvi-pantoflím jsem se domníval, že se jedná o jakéhosi sportovce, který je například s dalšími sportovci v hotelu Sport ubytován, například na jakémsi sportovním soustředění či takhleto jaksi. Po chvíli mladý muž zamířil k našemu jídelnímu stolu, pozdravil a nebylo pochyb, pozdravil celou tříčlennou stolní společnost, tedy i mě jeho pozdrav platil, čehož si vážím dodnes. A povídá asi tohleto: "Milane, jak to vypadá?" a Milan odpověděl asi tohleto: "Už vám to tam otec přivezl." Natož mladý muž po chvíli spokojeně od našeho jídelního stolu odešel a sedl si v čele jídelního stolu ve tvaru obdélníku, který byl nedaleko výčepního pultu, takže jsem mladého muže měl z boku stále na očích a viděl jsem dobře i jeho domácí obuv-pantofle, ale stále jsem ještě nevěděl kdo mladý muž je. "To je Jiří Raška," dozvěděl jsem se vzápětí od Milana "on tady bydlí". Byl jsem překvapen, že Jiří Raška má byt v hotelu, byl jsem překvapen, že v hotelu jsou vůbec i byty. Když se do budovy hotelu vešlo, opět myslím, že dvoukřídlými a matným sklem prosklenými dveřmi, tak hned vlevo bylo schodiště, vedoucí nahoru a vlevo na zdi, hned za dvoukřídlými a matným sklem prosklenými dveřmi do budovy hotelu, před schodištěm vedoucím nahoru, byly poštovní schránky a na jedné z poštovních schránek bylo uvedeno jmého "Jiří Raška" ...
... Skokanský areál na Horečkách ...
... Z hotelu Sport bylo dobře vidět nejen Horečky ...
... Kde byl tehdy známý prvorepublikový hotel Vlčina ...
... Interhotel Vlčina ...
... A kde je i skokanský můstek, na kterém Jiří Raška trénoval ...
... Je pravda, že hotel Sport ve Frenštátě pod Radhoštěm vypadá dnes přece jen jinak, je přestavěn a zmodernizován a nazývá se i trochu jinak ...
... Škoda, že jsem svou shora uvedenou novou "přítelkyni", která byla z obce nedaleko Brna, tehdy ještě neznal, zcela jistě by chtěla jet do Frenštátu pod Radhoštěm se mnou a patrně bych svou novou "přítelkyni" do Frenštátu pod Radhoštěm i vzal ...
... Mohl by potom tohleto být i příjemně strávený večer, ale spíše přece jen naopak ...
... Radhošť a Pustevny na Radhošti ...
... Sedlo mezi ...
... Pustevnami na Radhošti ...
... A Radhoštěm ...
... Je nejnavštěvovanějším střediskem Beskyd ...
... Sedačková lanovka ...
... Trojanovice - Pustevny na Radhošti ...
... Znak města Frenštátu pod Radhoštěm ...
... Konec ...
Úhel pohledu
Středa v 14:34 | Pavel
|
05/2012
... Úhel pohledu ...
... Na obrázku shora uvedený muž publikoval na sto odborných prací z oblasti psychoneuroendokrinologie, psychofarmakologie a psychiatrie. K jeho hlavním dílům patří monografie Neuroendokrinologie v psychiatrii, Psychiatrie pro praktické lékaře a průkopnické práce o psychotropním působení látek ovlivňujících metabolismus vápníku v nervových buňkách. Je šéfredaktorem časopisu Psychiatrie a členem edičních rad časopisu Vesmír, zahraničních časopisů Neuroendocrinology Letters (honorary editor), International Journal of Psychiatry in Clinical Practice a jiné. Věnuje se také popularizaci vědy a publicistice. Statě, které publikoval v letech tisíc devět set devadesát pět až dva tisíce jedna zejména v Mladé frontě dnes a v Lidových novinách, vyšly ...
... Pod shora uvedeným názvem ...
... Vyprávění shora uvedeného muže o nabídce kandidatury na prezidenta České republiky, kterou dostal je nejen velice zajímavé, ale je i velice poučné ...
... Celý rozhovor s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem, z úterý patnáctého května dva tisíce dvanáct, s názvem "Jak to vidí Cyril Höschl", o nabídce na kandidaturu prezidenta České republiky, o jejím odmítnutí a dále zejména i o stavu politické kultury v České republice a o maturitních testech a tak dále a tak podobně stojí za zaznamenání! ...
... Jak to vidí Cyril Höschl - začátek ...
... Jak to bylo s nabídkou kandidatury na prezidenta a s jejím odmítnutím? ...
... To vám je velice zajímavý příběh, protože si představte, že za vámi přijde vysoce postavený představitel strany x a zeptá se vás, jestli jste eventuálně neuvažoval o nějaké takové nabídce nebo přímo takovou nabídku přijal, kdyby byla učiněna a domluvíte se, že o tom nikdy, nikde nebudete mluvit do chvíle, než se rozhodnete. Vy se rozhodnete negativně a řeknete si s tím dotyčným, že to zapomenete a nebudete to dál šířit. Druhý den za vámi přijde novinář, řekněme z Mladé fronty, a řekne na závěr interview jen tak mimochodem. Poslyšte, neučinil vám někdo ze strany x tu a tu nabídku? Vy, protože nechcete lhát a protože čtete všude v novinách, jak ty politici lžou, tak abyste nelhal a zároveň jste slíbil, že o tom nebudete mluvit, tak řeknete, k tomu se nebudu vyjadřovat. Načež ten novinář řekne, no takže ano a byla to a ta nabídka, byla to ta a ta strana a už máte dvě možnosti. Buď dodržet slib a lhát, jako když tiskne a nebo ten slib nedodržet a říci, jak to tedy vlastně bylo a pak jste za takovýho naivku, který opravdu nemá v politice co dělat. Já jsem si na tomhle příběhu uvědomil, že ta politika jako transakce směňování různých výhod, strategií, sociálního kapitálu, pozic, něco za něco, my tobě tady a oni tobě zase támhle, je oblastí, ve které vlastně nelze nelhat. Já to nemyslím úplně pejorativně, ale to je součást té hry, je to jako když s někým trošku hrajete černého Petra nebo poker, to už je hodně takový a nebo jenom švindl třeba. Znamená to, že všichni vědí, že všichni trošku lžou a zároveň si v sobě pěstují schopnost to rozpoznat a vědět, co je za tím a teď do toho přijdou ti novináři, kteří jsou v tomhle naprosto nelítostní a jakmile něco uhádnou, tak jim to nedarují. Přitom to není ani na pozadí drobných lží, jež jsou na začátku, není to ani zlá vůle, ani nějaký úmysl získat osobní prospěch, v tomto případě třeba právě naopak a přesto máte dvě možnosti, buď hned od začátku se do toho začít propadat tak, jako Gross s bytem a nebo hned od začátku říci pravdu, ale zároveň tím říkáte, že tam vůbec nepatříte, do toho klubu ...
... Byl to jeden z důvodů, proč jste se nakonec rozhodl odmítnout tu nabídku? ...
... Ne, ne, těch důvodů bylo mnoho, je to určitý náhled na sebe, jsou to realistické představy, které v šedesáti dvou letech máte o tom, jak to v té politice je, že jste už prost takových těch naivních, povrchních atributů, které ta funkce sebou přináší a vidíte jenom ty, které by vám ten život komplikovali a vaší rodině a nakonec si říkáte, že v dobách revolučních stojí za to se nasazovat jakkoliv vysoko a někdy i třeba neúměrně, ale v dobách poměrně stabilního a už zavedeného režimu, ať je jakýkoliv, je to vlastně docela jedno kdo je prezidentem a nejsou situace, kdybychom se museli při okupaci cizí mocnosti zastřelit nebo nějaké jiné rozmáchlé gesto sdělit národu, takže těch proti samozřejmě převažovalo ...
... Hádám, že nejsem neambiciózní, ona možná jen ta nabídka člověku polichotí? ...
... Abych byl úplně upřímný, tak minimálně, protože s tou ambiciózností je to tak, že když se nad sebou zamyslíte, nakonec je to úkol těch, kteří někdy koketovali s psychoterapií, trochu poznat sám sebe, takže samozřejmě v každém z nás, i ve mě, je mnoho narcismu, mnoho ambicí, ale ono to s věkem vyvětrává, takže když by se mě na tohle někdo zeptal ve čtyřiceti, tak bych k tomu měl asi jiný postoj, než v šedesáti a určitě k tomu má jiný postoj někdo, komu je dneska osmdesát, najednou zjistíte, že ty hodnoty ve světě a hodnoty toho, čeho chcete třeba v životě dosáhnout, jsou jinde a jsou daleko přízemnější a přitom radostnější ...
... Co si myslíte o tom, co včera prohlásil v tomto pořadu Ivan Hoffman, že by se lékaři neměli drát do politiky, že je to vlastně, přísně vzato, porušení Hippokratovy přísahy? ...
... No tak, přísně vzato to porušení ...
... Hippokratovy přísahy samozřejmě není, ono je to možná trošku hyperbola, ale jelikož politika, už jak z názvu plyne, je věcí veřejnou a je to tedy služba celé společnosti, tak se týká naprosto každého tak, jako se každého týká volební právo, jako se každého týká právo být zvolen, kdo splní určitá kritéria věková, tak se každého týká právo do té politiky aktivně vstoupit a v této souvislosti je ale zajímavé, že když se podíváte na naši politickou scénu, tak ta se doktorama jenom hemží. Kdejaký lékař skončil buď v parlamentu nebo v Senátu, namátkou Boris Šťastný, nakonec primátor pražský Svoboda, bývalý primátor Bém. Kdybychom takhle začali ...
... Přemysl Sobotka ...
... Přemysl Sobotka a pokračovali dál, tak najednou zjistíte, že skoro každý je tam doktor, myslím tím lékaře. Že se tedy naopak medicíně v té politice z nějakých poměrně záhadných důvodů pro mě, velice dobře daří oproti ostatním profesím. Naproti tomu velkopodnikatelé většinou v té politice, jakmile si na ní sáhnou, tak zkrachují, nejdříve jako politici a posléze jako podnikatelé. Vezměme si manažera, podnikatele roku a nezávislého senátora a já nevím co všechno, Václava Fišera. Kde je dneska? Nejdříve vyšuměl politicky a posléze i podnikatelsky. Takových případů je víc, obávám se, že to jsou osudy, které čekají i ty, velkopodnikatele, kteří se nyní do politiky chystají a vzácným příkladem za všechny je Chodorkovski v Rusku. Ten, kdyby si s tou politikou nezačal, tak byl dneska uznávaným oligarchou, dával by Putinovi desátky a měl by obrovský vliv na ruskou ekonomiku a společnost a takhle sedí v base někde na Sibiři jenom proto, že nerozumně zakládal politický subjekt, který měl vládnoucí moci konkurovat. Je zajímavé, že tedy ta lékařská profese, ta jako by se s tou politikou nějak přitahovala, zatímco paradoxně proti očekávání ten, kdo má ty peníze a mohl by obrovsky manipulovat svým okolím, tak v té politice neuspívá a já mám na to to vysvětlení, že tam politika očekává jiný modus, ne že ten podnikatel se sám té moci chopí, ale že ji bude ze zákulisí krmit, sponzorovat strany, že jeho vliv na tu politiku bude jiný, bude to ono tolik kritizované sepětí politiky s těmi kmotry a s tím velkokapitálem, ale rozhodně to nebude převzetí těch otěží a vstup do politických rolí. Tam pak najednou ucítí i ti podnikatelé zoubky politického establishmentu ...
... Politolog, bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně, profesor Pavel Fiala přijal výzvu stát se ministrem školství s tím, že ve svých článcích psal, připomněl, že chceme-li dosáhnout lepšího stavu politické kultury u nás, je nezbytné, aby lidé, kteří mají zkušenosti a kompetence, nedávali ruce pryč od politiky a státní správy. Co si o tomto postoji myslíte? ...
... Já s ním naprosto souhlasím, notabene je to Petr Fiala ...
... Já jsem řekl Pavel? Omlouvám se ...
... Ano. Ale je to poselství, které kéž by bylo vyslyšeno, ale obávám se, že mnoho lidí na to má jiný názor a řada z těch, kteří by se měli v politice angažovat, tak se od ní odtahuje a asi je nelze přinutit, aby tak nečinili. Nakonec, já tady káži vodu a piji víno, když znovu zopakuji ten citát, který už tady jednou zazněl, že na té demokracii není nejhorší to, že umožňuje ambiciózním lidem, aby se do té politiky drali, ale ještě horší je to, že umožňuje neambiciózním, aby se do ní nedrali jinými slovy, aby se neangažovali, a to potom zkresluje vlastně psychologický profil té garnitury politické, která je u moci, protože to jsou vyselektovaní lidé, které to z nějakých důvodů baví a u části z nich, dobře tomu tak, že je to baví a zaplať Pánbůh za jejich entuziasmus, u části z nich to nelze vždycky považovat za ten nejpozitivnější rys, ale každopádně je škoda, že mnoho z těch, které bychom rádi v té politice viděli, s ní nechce mít nic společného ...
... Když už jsem začal mluvit o novém ministru školství Petru Fialovi, tak teď se omluvil za příliš těžký test z matematiky s tím, že si je vědom toho, že studenty zbytečně stresuje, že to určitě nepřispěje k tomu, aby státní maturitě důvěřovali. Co si myslíte o tomto? ...
... Na jednu stranu, jak jsem to poslouchal a sledoval v médiích ...
... Tak je to pravda a asi zachránil tu situaci za minutu dvanáct protože to, když pětina lidí neuspěje u nějaké zkoušky, na kterou má svou průpravu školní, ambice, tak to znamená, že není něco někde v pořádku, ale na druhou stranu by ta kritika spíše patřila, než novému ministrovi, který k tomu přišel, jako slepý k houslím, těm, kdož tu státní maturitu připravovali. Víte, já mám u toho velice smíšené pocity, protože si vzpomínám, jak v šedesátých letech, koncem šedesátých let můj kamarád Bohouš Hanel z liberecké základní devítileté školy a posléze gymnázia, se kterým jsme chodili do školy, studoval v Dijonu v rámci té výměny, která tehdy už opatrně začala, než zase po normalizaci skončila ve Francii. Ten měl úžasné zkušenosti už tehdy s tím, co to je státní maturita, s tím, že se zkoušky se dělají zásadně písemně, že se opravují na jiných gymnáziích, než na kterých ti dotyční studují, že se tam posílají pod kódy, takže ten učitel, který tu písemku opravuje, ani nezná jméno toho studenta ještě ke všemu je to student z druhého konce Francie a tím je to celé jaksi zaslepené jako v klinických studiích ...
... Jinými slovy, už to dávno všechno bylo vymyšleno? ...
... Všecko to bylo dávno vymyšleno a on si tu úroveň velice pochvaloval, on tam i odmaturoval a bylo to úžasné, protože neměli žádné úlevy, oni chodili do školy s těmi Francouzi a když jste tam poslední tři roky toho gymnázia před maturitou a odmaturujete s vyznamenáním, tak je to veliký úspěch, ale byly to právě takhle férové podmínky, že ani ten, kdo opravoval tu písemku, tak nevěděl, že to není ani Francouz, i když je to písemka z francouzštiny ...
... A skutečnost, že to někde už před čtyřiceti nebo padesáti lety existovalo a fungovalo a funguje a stačí to možná oprášit, trošku zmodifikovat a tady se s tím nadělá, jako kdyby to bylo kdoví co, jako kdyby vymysleli kolo nebo Ameriku a ještě k tomu, kdy jim to selže při každém pokusu, já se úplně za ně cítím trapně ...
... Právě ředitel centra pro přípravu státní maturity ...
... Pavel Zelený měl tendenci nejprve situaci bagatelizovat, když se vracím k té maturitě z matematiky, později se dokonce objevily fámy, že ministerstvo mu zakázalo se k věci vyjadřovat ...
... Nakonec CERMAT ty výsledky zmírnil a testem na místo původních sedmnácti procent neprošla tři procenta maturantů ...
... Měl by Pavel Zelený po takové blamáži podle vás odstoupit? ...
... Já si tím nejsem tak jist, protože neumím také od stolu a z dálky odhadnout za prvé míru jeho zavinění a za druhé to, do jaké míry by to pomohlo, kdyby odstoupil, protože mě tohle volání po odstupování za každou cenu připomíná takovou starou anekdotu ...
... Jak jede vlak po poušti, najednou se zastaví a nejede dál, tak ti cestující žízniví, v horku nevědí, co dělat, tak zajdou za Stalinem a ten říká, jediný řešení je popravit strojvůdce. Tak popravili strojvůdce a vlak zase nejede dál, tak jsou za Chruščovem a ten říká, jediný řešení je rehabilitovat strojvůdce. Tak rehabilitují strojvůdce, vlak zase nejede dál, ta anekdota má pak dál pokračování, že nakonec zajdou za Brežněvem, ten řekne zatáhnout záclonky v kupé, všichni budou dělat ddn, ddn a běda, kdo řekne, že vlak nejede ...
... Takže ono tohle vyměňování těch politiků za každou trošku, kterou někdo hluboko pod nimi provede nebo těch profesionálů, já nevím, jaká tam je hierarchie, jak se kdo na čem podílí a nevidím v tom řešení. Já vidím v tom řešení spíše tu společnost celou vyměnit a nebo zaúkolovat, aby vydala produkt, který bude obecně přijatelný. Tady je pro Boha lidí, kteří se v tom vyznají a vědí, jak se testuje a umí to sestavovat ...
... Vy jste jedním z podporovatelů projektu Matematika s chutí, který má za cíl, jestli to tak říci, rehabilitovat tento předmět v českém školství. Nepůsobí podobné zmatky právě opačně, protože příště si tu náročnější variantu matematiky nezvolí žádný maturant, proč by to dělal? ...
... Bohužel, máte pravdu, ale využiji této příležitosti, pokud nás kdokoliv z budoucích maturantů poslouchá, nenechte se odradit, matematika je krásná, užitečná, cvičí mozek a je to takový duševní sport a to, že někdo zoře někde nějakou písemku, to s matematikou a s jejím kouzlem vůbec nesouvisí a naopak, já myslím, že teď na truc tomu, co se stalo, by se všichni měli přihlásit k té nejtěžší verzi z matematiky ...
... Nenávist, závist, pohrdání druhým člověkem, relativizace etických hodnot nejsou pouhým okrajovým jevem. Pohrdání pravdou, právem a spravedlností se stává častým doprovodným fenoménem na celosvětové politické scéně. To napsal nedávno kardinál Dominik Duka. Myslíte si, že etika a politika jsou pojmy, které se vlastně vylučují? ...
... To trošku souvisí s tou úvodní otázkou, kterou jsme tady začali, tedy s tím, zda v politice lze nelhat a jestliže nelze nelhat, čeština má kouzlo těch vícenásobných záporů, tak pak tedy jak je to s politikou a etikou. Já se obávám, že toto je úkol pro někoho spíše z oblasti měkčích humanitnějších věd, aby se zamyslel nad tím, jestli je třeba pro tu politickou sféru etiku tak, jak je běžně chápána, jak pramení z různých náboženství v této oblasti křesťanství, tak jestli je třeba ji nějak modifikovat. Já si tím nejsem úplně jist, ale podezřelé je, že určitou disreputaci nebo ztrátu reputace politika jako taková, teď nemluvíme o barvách, ztrácí v tom celém demokratickém světě napříč Evropou a i v Americe vyměňují si hodně e-mailů s lidmi, kteří žijí na různých kontinentech a je až překvapivé, jak je zajímají na té politice a pobuřují nebo pohoršují stejné věci, jako kdyby četli stejné noviny, jako kdyby měli před sebou tváře stejných politiků. Vždycky je za tím nějaká snaha o získání neoprávněných výhod, korupce, klientelismus, tu víc, tam méně, samozřejmě se to neozývá prakticky od kolegů ze severských zemích, ale jinak z Francie, z Německa, z Ameriky, takže to asi není jenom taková nějaká neoprávněná obava někoho, kdo tomu nerozumí, že s etikou v politice je něco špatně, že politika ztrácí reputaci v očích veřejnosti jako celek, a to je nesmírně nebezpečné, protože prostor, který by se uvolnil při rozkladu tohoto politického systému, by byl zaplněn nepochybně něčím daleko nebezpečnějším a daleko horším, než je současná rozhádaná politická scéna. Ještě bychom ji prstíčkem hrabali. Takže, to je problém, který skutečně je závažný a já naopak se těším na to, že se někým dám poučit, protože jsem přesvědčen, že naše naivní takové lidové představy o tom, co je správné a co ne, se asi v politice musí nějak modifikovat. Politici jsou na hraně šibalů, kujónů a já nevím jaksi všelijak říkali a těch, kteří to s Věcmi veřejnými, tím teď myslím záležitosti, nikoliv stranu, myslí dobře. Já jsem dalek toho je paušálně odsuzovat. Já se domnívám, že to je nesmírně těžká a dokonce čím dál tím těžší práce, nezůstane vám žádný vděk. Vezměte si, dneska si spočítejte nějaké bývalé ministryně zdravotnictví nebo ministry a jejich náměstky, už nikdo ani neví, jak se jmenují, natož pak, co dělají, kde jsou. Člověk by skoro řekl, že když si někdo, někde v té funkci někde nakrade, tak ty peníze jsou to jediný, co mu pak zbude, když z té politiky odejde, a to není dobře. Takže i ta disreputace se potom podílí na degradaci těch jaksi morálních zásad, jež by měla tak, jako ke kodex, dneska vydali kodex úředníků, tak jako je kodex chování lékaře, já nevím, kohokoliv jiného, tak být takový kodex politika, kam až lze v těch hrách a v tom černém Petrovi a v tom švindlu zajít ...
... Karel Hvížďala ve svém komentáři pro Český rozhlas napsal, že kapitalismus nejlépe funguje ve starých protestantských zemích, kde slovo, smlouva a zákon platí bez výjimek a připomíná, že například ve Švédsku byl zákon o svobodě informací zaveden v roce tisíc sedm set sedmdesát šest, kdežto u nás teprve v roce tisíc devět set devadesát devět a dodnes se nedodržuje. Jak to vidíte vy? ...
... To je nepochybně pravda, s tím se ztotožňuji a souvisí to do značné míry i s tím názorem Maxe Wébera, sociologa, že rozdíly, které vidíme v té technologické industriální společnosti, v jejím rozvoji, tak jsou právě dány tím náboženským pozadím, že ten technologický pokrok a politická stabilita, kterou vykazují skandinávské státy a přes Anglii, Severní Amerika, tak ten že má zdroj v té, tahle euroatlantická civilizace má zdroj převážně v té protestantské tradici, kdežto ta Jižní Amerika, ty hispánsky mluvící země, jih Evropy, Itálie, Španělsko, Portugalsko, tak to jsou zase následovníci té katolické tradice, že ten rozdíl je v tom, že ta katolická v sobě zahrnovala ty odpustky a zpověď, takže například zlodějina je daleko běžnější v těch zemích s tou katolickou tradicí, protože Bůh vám odpustí a lze si to nějakou modlitbou zase vynahradit, zatímco v těch protestantských to je svým způsobem kruté břímě, to svědomí, viz film Fanny a Alexandr režiséra Ingmara Bergmana, kde to je názorně vidět na té výchově těch dvou dětí a to se s vámi vleče celý život, a tak skutečně ta primitivní kriminalita, teď je to samozřejmě dáno také tím mícháním s přistěhovalci, takže už to tak všecko neplatí, ale v těch skandinávských zemích původně byla velice nízká. Já vím, mnozí namítnou to proto, že tam za to usekávali ruce, ale to usekávali v Islámu taky a z hlediska toho obecného rozvoje to tolik nepomohlo, čili tam ten rozdíl mezi těmi náboženstvími, jakožto podhoubí toho, jak se celá ta populace chová, tak ten tam je a to, co jste říkal, to je vlastně v souladu s touhle představou Maxe Wébera ...
... Devadesát dva procent lidí je podle průzkumu agentury STEM nespokojeno s politikou, tři pětiny jsou ale spokojeny se svým životem. Vidíte v tom rozpor? ...
... Já v tom rozpor vidím, je to rozpor úsměvný, když se dobře udělá dotazník, tak ty respondenty vždycky nachytáte. Mně to připomíná dotazník, který kdysi se dělal v souvislosti s ohodnocením různých profesí u nás a když se lidem řeklo, ať seřadí profese pilot, chirurg, uklízečka, učitel a tak dále, tak ať je seřadí podle společenské prestiže, tak učitel byl někde nahoře, na prvních, už si nevzpomínám přesně, ale tuším, že pěti místech, čili učitel bylo prestižní povolání a když pak na jiném místě se stejného vzorku ptali, aby přiřadili každé profesi měsíční plat, kolik tak si myslí, že by jim odpovídalo měsíčně, jako spravedlivé, tak vzniklo nové pořadí těchže profesí a tam ten učitel byl na předposledním místě někde před uklízečkou. Takže, ten vnitřní rozpor byl mezi tím, že společenská prestiž vysoká, ale peníze bych mu tedy nedopřál. Mně to připomíná, tenhle výsledek, že s politikou sice spokojený nejsem, ale s tím, jak žiji ano a s tím, jak žiji, sice spokojený jsem, ale jinak spokojen nejsem, takže půjdu brblat na Václavské náměstí. To je prostě kouzelný ...
... A co vy sám, vy jste spokojen s politikou a s vlastním životem? ...
... Já jsem spokojen v té míře, že se nenechám rozladit a vyvést z míry a jsem věčným optimistou, ale jaksi zase být úplně spokojen znamená být blahoslavený, chudý duchem, protože určitá míra nespokojenosti je nutná k tomu, aby jste se přeci jenom po těch milimetrech snažil věci kolem sebe nějakým způsobem napravovat a netolerovat, takže trocha nespokojenosti je koření života, které každému vřele doporučuji, protože mu zajistí další rozvoj ...
... Jak to vidí Cyril Höschl - konec ...
... Úterý patnáctého května dva tisíce dvanáct ...
... Jak to vidí Cyril Höschl ...
Zvukový záznam celého rozhovoru ...
... Pražský hrad - sídlo prezidenta České republiky ...
... Konec ...
Dilema aneb udělování odměn v Divadle Vittoria Emanuela
Úterý v 17:22 | Šárka
|
05/2012
... Snad není jediný rok, aby si táta nevzpomněl. "A dnes je opět výročí," nechal se táta slyšet usmívaje se. Tenhleten tátův příběh, který na první pohled vypadá jako banalita, však banalita není ...
... V době letních prázdnin, mezi šestou a sedmou třídou základní školy, se dědeček a babička přestěhovali, takže do sedmé třídy začal táta chodit už v jiném městě, než chodil do šesté třídy. "Nevím už přesně kdy tohleto bylo," vyprávěl mi. Táta si myslí, že tohleto bylo na podzim, dokonce je o tomhletom docela přesvědčen, ale jak říká přesvědčení nemusí a zpravidla ani nebývá pravda. Tehdy měli přinést do školy rodné listy. Jestli měli tehdy přinést do školy současně s rodným listem i fotografie a kolik kusů fotografií mělo celkem být, tak na tohleto si už táta nevzpomíná. "Všichni spolužáci už rodné listy do školy přinesli," vyprávěl mi kdysi. Jenom táta jediný podle jeho slov "černá ovce" ve třídě, myšleno z tohohletoho pohledu, rodný list do školy nepřinesl. Zkrátka a dobře, doma nechtěli, dědeček a babička, rodný list tátovi vydat. Samozřejmě, táta tušil proč, protože obsah svého rodného listu dávno znal. Ale nejenom tohleto. Tohohle, co si táta dávno přečetl, bylo více. Je pravda, že tehdy táta rodný list do školy nepřinesl. Shora uvedené potřebovala škola pro Městskou správu Veřejné bezpečnosti k vydání prvního občanského průkazu. Uplynula dlouhá doba, snad rok či kolik, a táta svůj první občanský průkaz slavnostně obdržel. Údaje do občanských průkazů byly tehdy ještě psány ručně, inkousem a snad téměř krasopisně. Kolonka jméno a příjmení otce a kolonka jméno a příjmení a rodné příjmení matky v občanském průkazu nechyběla. "Myslel jsem si, že mi už doma konečně cosi k tomuhle řeknou, ale oni nic. Ticho po pěšině, jejiné slovo vysvětlení doma nepadlo!" vím od táty a vím jak tátovi tehdy bylo a vím co táta tehdy prožíval ...
... Fotografii z prvního tátova občanského průkazu máme doma. Tátovi mohlo tehdy být tak čtrnáct let, když se u fotografa nechal vyfotografovat. Táta je na fotografii zachycen ve společenském tmavém pánském obleku a samozřejmě i v kravatě. Vypadá na fotografii velice ctihodně, téměř jako jakýsi vysoký hodnostář, když tohleto přece jen trochu nadsadím. A už jen pro úplnost dodávám, že pětiletá platnost tátova prvního občanského průkazu končila tátovi ve čtvrté třídě střední školy, krátce před tátovou maturitou. Fotograii z tátova druhého občanského průkazu máme rovněž doma. Na fotografii je táta vyfotografován jen v letním tričku. K tomuhle dodávám, že tenhleten tátův druhý občanský průkaz měl již desetiletou platnost, která končila patnáctého května ...
... Dnes je tedy opět výročí ...
... U tohohle tátova druhého občanského průkazu se nyní držím, respektive vám, k tomuhle tátovu druhému občanskému průkazu, více povím. Když si táta svůj druhý občanský průkaz na Městské správě Veřejné bezpečnosti vyzvedl, tak šel k babičce do práce, což nebylo nijak daleko a cestou si svůj druhý občanský průkaz prohlížel. Údaje v tátově druhém občanském průkaze byly opět psány ručně, inkousem a snad téměř krasopisně. Je docela dost možné říci, že za posledních pět let se nic, alespoň pokud se jedná o občanské průkazy, nezměnilo. Kolonka jméno a příjmení otce a kolonka jméno a příjmení a rodné příjmení matky v občanském průkazu rovněž nechyběla. Táta si však všimnul, ale až na ulici, že nad písmenem v jeho příjmení chybí háček. Při vypisování údajů ručně, inkoutem a snad téměř krasopisně, se na napsání háčku nad písmenem v tátově příjmení jaksi zapomnělo. Když táta přišel k babičce do práce, tak babičce svůj nový občanský průkaz nejen ukázal, ale i babičce řekl, že mu nad písmenem v jeho příjmení háček chybí a jen tak z legrace, tohleto táta nemyslel tehdy ještě skutečně vážně, dodal: "Tohleto se mi bude náramně hodit, až budu emigrovat!" Samozřejmě, hned táta dostal od babičky patřičně vyčiněno. Babička tátovi vyprášila pěkně "kožich" jak se říká a tak dále a tak podobně a důrazně tátovi řekla: "Tohleto ať tě ani nenapadne!" A hned tátu poslala zpět na Městskou správu Veřejné bezpečnosti, ať si na Městské správě Veřejné bezpečnosti nechá táta nad písmeno ve svém příjmení chyběnící háček připsat. K tomuhle pro úplnost musím dodat, že táta babičku (ještě než odešel, na Městskou správu Veřejné bezpečnosti, nechat si nad písmeno ve svém příjmení chybějící háček připsat) znovu vytočil, protože prohlásil, že už nikam nepůjde a chybějící háček si nad písmeno ve svém příjmení připíše sám. Když příslušná zaměstnankyně na Městské správě Veřejné bezpečnosti zjistila skutečný stav věci, jak se věci mají skutečně, porovnala všechny údaje důkladně a tak dále a tak podobně, tak uznala, že se kdesi, na Městské správě Veřejné bezpečnosti, stala chyba, že se na háček nad písmenem v tátově příjmení skutečně jaksi pozapomnělo a háček se nad písmeno v tátově příjmení skutečně nenapsal, za což se tátovi omluvila a vzala jakési pero a chybějící háček nad písmeno v tátově příjmení připsala, čímž byla celá věc vyřízena ...
... Až do středy dvacátého osmého ledna desátého roku platnosti občanského průkazu, měl táta svůj druhý občanský průkaz nepřetržitě ve svém držení a nikdy neměl se svým, ani prvním, a ani se svým druhým občanským průkazem žádné problémy. Shora uvedeného dne byl tátovi (bezpečnostními orgány, respektive příslušníkem Veřejné bezpečnosti v hodnosti poručíka) občanský průkaz odebrán a byl mu vrácen o více než dva měsíce později a krátce na tohleto, patnáctého května, končila desetiletá platnost občanského průkazu ...
... "Téměř dva roky tohleto trvalo," vyprávěl mi táta ...
... Táta nemohl téměř dva roky příslušníky Veřejné bezpečnosti ani vidět. "Jakmile jsem, Šárko, příslušníka Veřejné bezpečnosti jenom zahlédl, tak se mi otevírala kudla v kapse," vyprávěl mi, jak dlouho mu trvalo, než se z tohohle všeho pomalu dostával. A jen pro úplnost, aby si kdosi například cosi nemyslel, dodávám, že táta kudlu v kapse nenosil, tohleto táta říkával, samozřejmě, jen a jen obrazně. Takhleto bylo tohleto myšleno ...
... A rovněž vím, že táta by orgány tehdejší státní moci už o nic nikdy nežádal, natož o vystavení československého pasu ...
... "Proč?" říkával ...
... "Výjezdní doložku by mi stejně nedali!" předpokládal patrně správně ...
... Je pravda, že táta by už další "buzeraci", respektive další vědomě protiprávní jednání, od orgánů tehdejší státní moci nesnesl, jak říká, ale ve věci platnosti svého občanského průkazu musel na Okresní správu Sboru národní bezpečnosti či jak se tenhleten orgán tehdejší státní moci, v místě našeho tehdejšího trvalého bydliště nazýval, přece jen jít. Přestože byl tátův průkaz totožnosti velice zachovalý, tak k prodloužení tátova průkazu totožnosti nedošlo, vzhledem k desetileté fotografii. Táta už vypadal přece jen jinak a musel se jít k fotografovi vyfotografovat, což ihned učinil. Když k fotografovi táta přišel a dozvěděl se u fotografa, že k vyfotografování na občanský průkaz musí přijít ve společenském obleku a s kravatou, tak si řekl: "Polibte mi už všichni prdel," a vykašlal se na svůj občanský průkaz úplně. "V onom desátém roce platnosti svého občanského průkazu a poté jsem už, Šárko, žádný problém se svým občanským průkazem neměl, respektive nikdo si neplatnosti mého občanského průkazu nevšiml," vyprávěl mi kdysi. Avšak počátkem následujícího kalendářního roku se táta potřeboval přechodně ubytovat v hotelovém domě v jiném okresním městě. "Abych dostal tehdy klíč od hotelového pokoje musel jsem jít na tamní Okresní správu Sboru národní bezpečnosti či jak se tenhleten orgán tehdejší státní moci nazýval a dát záležitost s platností svého průkazu totožnosti do pořádku," dozvěděla jsem se už kdysi dávno od táty. Aniž by se příslušník Veřejné bezpečnosti, v hodnosti kapitána, tátovým občanským průkazem podrobněji zabýval, tak tátovi občanský průkaz prodloužil. "Vzal razítko, dal mi do občanského průkazu "berana" a připsal k "beranovi" co bylo ještě potřeba. Celá tahleta záležitost trvala snad necelou minutu!" vzpomínal táta na tohohle příslušníka Veřejné bezpečnosti, v hodnosti kapitána, usmívaje se ...
... "Když jsem otevřel svůj první cestovní pas," vyprávěl mi kdysi táta, čemuž jsem tehdy nevěnovala patřičnou pozornost "tak byla v mém příjmení opět "chyba" a opět u shodného písmena." Táta se tehdy na "chybu" ve svém příjmení vykašlal. Nikam nešel, aby si "chybu" ve svém prvním cestovním pase nechal od příslušných orgánů státní moci opravit. Místo chybějícího háčku nad písmenem v tátově příjmení, měl tentokrát táta písmeno ve svém příjmení nejen opět bez háčku, ale měl písmeno ve svém příjmení dokonce dvakrát, měl ve svém příjmení dvě shodná písmena vedle sebe ...
... Začátek citace z italské, poprvé vydané v roce tisíc osm set osmdesát šest a ještě i dnes z druhé v Itálii nejvydávanější dětské knížky, respektive z jejího posledního českého vydání, které jsme si s bráchou koupili, abychom zjistili co nejvíce, protože kdysi nám táta z téhleté knížky čítával a vždycky nám četl, že po skončení slavnosti udílení cen v Divadle Vittoria Emanuela v Turíně odjížděl Enricův bratr Paolo Giorgio do Janova, a že bratra na nádraží doprovázela jejich starší sestra Silvia ...
... V předvečer čtvrnáctého března tisíc osmset osmdesát tři. Dnešek byl mnohem veselejší než včerejšek. Třináctý březen! Předvečer udělování odměn v Divadle Vittoria Emanuela, velkolepá a krásná každoroční slavnost! Ale tentokrát nebyli chlapci, kteří mají na jevišti podávat diplomy pánům, vybráni jen tak náhodně. Dnes před polednem k nám totiž přišel pan ředitel a řekl: "Chlapci, mám pro vás pěknou zprávu." Pak vyvolal Coraciho, kluka z Kalábrie. Hoch hned vstal. "Chceš být mezi těmi, kteří budou zítra v divadle podávat diplomy?" Hoch z Kalábrie přitakal. "Dobrá tedy," pokračoval ředitel, "bude tam také zástupce z Kalábrie. A bude to krásné. Městská rada totiž letos chtěla, aby deset nebo dvanáct chlapců, kteří budou podávat diplomy, bylo ze všech částí Itálie, aby byli vybráni z různých národních škol. Máme dvacet škol s pěti pobočkami. To je na sedm tisíc žáků. V tak velkém počtu nebylo nesnadné nalézt chlapce za každou italskou provincii. Ve škole Torquata Tassa se našli dva zástupci ostrovů, jeden ze Sardinie a jeden ze Sicílie. Boncompagniho škola dala malého Florenťana, syna jednoho řezbáře, a ve škole Tommaseo je jeden chlapec rodilý z Říma. Našlo se několik Benátčanů, Lombarďanů, Romagnolů, škola Monviso dá Neapolitána, syna důstojníka. My dáme jednoho Janovana a jednoho chlapce z Kalabrie, to jsi ty, Coraci. S Piemonťanem jich bude dvanáct. Nezdá se vám, že to tak bude hezké? Vaši bratři ze všech částí Itálie vám budou tedy rozdávat odměny. Buďte připraveni, na jevišti se všech dvanáct objeví najednou. Přivítejte je velkým potleskem! Malý trojbarevný prapor je symbolem Itálie právě tak jako velký prapor, viďte? Tleskejte jim tedy nadšeně! Dokažte jim, že se také vaše malá srdce dovedou rozohnit, že se také vaše desetileté duše dovedou vzrušit před svatým obrazem vlasti." Po těch slovech odešel a pan učitel s úsměvem dodal: "Coraci, jsi tedy poslancem z Kalábrie." Všichni začali najednou tleskat a smát se, a když jsme byli na ulici, obstoupili jsme Coraciho, vzali ho za nohy, vyzdvihli ho, vítězoslavně ho nesli a přitom křičeli: "Ať žije poslanec z Kalábrie!" Všemožně jsme povykovali, ale ne abychom si z něho tropili žerty, ale abychom ho srdečně oslavili, protože je to chlapec, kterého mají všichni rádi. A on se usmíval. Takhle jsme ho donesli až na roh, kde jsme narazili na pána s černým vousem. Pán se rozesmál. A hoch z Kalábrie zvolal: "To je můj táta!" Chlapci mu hned položili synka do náruče a rozutekli se na všechny strany ...
... V úterý, okolo druhé hodiny bylo již velké divadlo naplněno. Přízemí, galerie, lóže, balkóny, všude nacpáno, tisíce tváří, chlapci, paní, učitelé, dělníci, děti. Všude samý pohyb hlav a rukou, vlnění per, stuh, kadeří, přitlumený a slavnostní šum, který přispíval k radostné náladě. Celé divadlo bylo ozdobeno věnci z červeného, bílého a zeleného sukna. Pod jevištěm postavili dvoje schůdky. Jedny vpravo, po kterých měli vystupovat premianti, a druhé vlevo, po nichž měli zase sestupovat, až dostanou odměnu. V popředí jeviště stála řada červených křesel a z opěradla prostředního visel vavřínový věnec. Vzadu byla trofej praporů, po straně zelený stolek a na něm všechny diplomy, převázané trojbarevnými stužkami. Hudebníci byli umístěni dole pod jevištěm. Učitelé a učitelky zaplňovali celou polovinu první galerie pro ně vyhrazené. Lavice a uličky přízemí byly přecpány sty a sty chlapců, kteří měli zpívat a drželi v rukou noty. Vzadu a všude kolem bylo vidět přecházet učitele a učitelky, ti řadili premianty, a plno rodičů, kteří dětem ještě na poslední chvíli upravovali vlasy a narovnávali kravaty. Sotva co jsem vešel s našimi do lóže, spatřil jsem v protější lóži učitelku s červeným perem na klobouku, která se smála a na jejíchž tvářích se dělaly hezké důlky. Vedle ní byla učitelka mého bratra a jeptiška, celá v černém, a také má dobrá paní učitelka z první vyšší třídy. Ta ale byla, chudinka, celá bledá a tak silně kašlala, že jí bylo slyšet přes celé divadlo. V přízemí jsem hned našel Garrona a světlou hlavu Garoffiho, s nosem jak soví zobák, který horlivě sbíral tištěné seznamy premiantů. Měl jich už celý svazek - zřejmě s nimi chtěl provést nějaký obchod - jaký, to se dozvíme zítra. Blízsko vchodu stál obchodník s dřívím se svou ženou, oba svátečně oblečení, a vedle nich jejich chlapec, který dostane třetí odměnu z druhé třídy. Velmi jsem se divil, když jsem na něm neviděl čepisi z kůže a svetr čokoládové barvy. Tentokrát byl oblečen jako mladý pán. Na galerii jsem také na chvíli zahlédl Votiniho s velkým límcem, ale brzo mi zmizel. V lóži před oponou, plné lidí, byl dělostřelecký setník, otec Robettiho, toho s berlemi, co zachránil dítě zpod kol omnibusu. Když odbily dvě hodiny, spustila hudba a ve stejném okamžiku vystoupili po schůdkách pan starosta, přednosta, přísedící a školní inspektor a mnoho dalších pánů, všichni v černém, a usadili se v červených křeslech v popředí jeviště. Hudba přestala hrát. Předstoupil ředitel hudebních škol s taktovkou v ruce. Na jeho znamení všichni chlapci v přízemí povstali a na další znamení začali zpívat překrásnou píseň, sedm set chlapeckých chlasů, které zpívaly sborem - jak to bylo krásné! Všichni nehnutě naslouchali. Byl to zpěv sladký, jasný, volný, že se podobal kostelnímu chorálu. Když dozpívali, všichni zatleskali, pak zase všichni ztichli. Udílení odměn začalo. Doprostřed jeviště vstoupil můj malý učitel z druhé třídy, s ryšavou hlavou a živýma očima, který měl číst jména vyznamenaných. Čekalo se jen, až nahoru vystoupí dvanáct chlapců. kteří budou podávat diplomy. I v novinách o tom psali, že to budou chlapci ze všech italských provincií. Všichni to věděli a zvědavě pokukovali na tu stranu, odkud měli vejít. Také starosta s ostatními pány a celé divadlo mlčeli. Znenadání všech těch dvanáct usmívajících se chlapců vyběhlo na jeviště a seřadilo se. Celé divadlo, na tři tisíce osob, rázem povstalo a propuklo v potlekt, jako by zaburácel hrom. Chlapci byli na chvíli zmatení. "Hle, Itálie," pronesl někdo na jevišti. Hned jsem poznal Coraciho, hocha z Kalábrie, byl jako vždy černě oblečen. Jeden pán z městské rady, který byl s námi v lóži, znal všechny chlapce a ukazoval je mé matce: "Ten malý blonďák je zástupcem Benátek. Z Říma je ten vysoký a kadeřavý." Dva nebo tři z nich byli oblečeni vznešeně, ostatní byli synové dělníků, ale všichni do jednoho dobře ustrojeni a upraveni. Florenťan, ten nejmenší, měl modrou šerpu kolem pasu. Všichni kráčeli kolem starosty, který je, jednoho po druhém políbil na čelo, zatímco pán vedle něho odříkával tiše a s úsměvem jména měst. Florencie, Neapol, Bologna, Palermo ... A každému, jak přecházel, celé divadlo tleskalo. Pak se všichni rozběhli k zelenému stolku pro diplomy, učitel začal číst seznam. Uvedl vždy školu, třídu a jméno a premianti pomalu vystupovali nahoru. Sotva se objevil na scéně první, zezadu jeviště bylo slyšet tlumenou hudbu houslí, která doprovázela po celou dobu slavnostní přehlídku. Byla to hudba půvabná a jednotvárná, podobající se šepotu mnoha přitlumených hlasů všech matek a všech učitelů a učitelek, které jako by radily, prosily a činily láskyplné výčitky. A zatím premianti přecházeli jeden po druhém před oněmi sedícími pány, kteří jim předávali diplomy a každému něco řekli anebo ho pohladili. Z přízemí a z galerií chlapci pokaždé tleskali, když přecházel nějaký obzvláště malý hoch nebo chlapec, který se podle šatů zdál být chudý, anebo také ti, co měli bujné kučeravé vlasy nebo byli oblečni červeně či bíle. Přicházeli kluci z první vyšší třídy, kteří se na jevišti pletli a nevěděli již ani kam se obrátit, a celé divadlo se smálo. Přes jeviště přecházel malý chlapec, který zaškobrtl o koberec a upadl. Přednosta ho postavil na nohy a všichni se smáli a tleskali. Jiný se zase skutálel ze schůdků, když sestupoval zpět do hlediště. Bylo slyšet výkřik, ale naštěstí si nic neudělal. Objevovali se chlapci všech možných podob, obličeje odvážné anebo zase ustrašené. Jiní byli ve tváři červení jako pivoňky, malí komici, kteří se smáli všemu kolem. A hned jak sestoupili po schůdkách, ujali se jich tatínkové a maminky a odvedli si je. Když přišla řada na naši školu, to jsem se pobavil! Mnohé z nich jsem znal. Přešel Coretti, celý v novém, se svým zářivým úsměvem, který odhaloval jeho bílé zuby. A kdovíkolik dříví již ráno odnosil. Když mu starosta předával diplom, ptal se ho, od čeho má to červené znamení na čele, přitom mu držel ruku na rameni. Hledal jsem v hledišti jeho otce a matku a viděl jsem jak si zakrývají ústa a smějí se. Pak šel Derossi, celý v modrém, s lesklými knoflíky a celým bohatstvím svých zlatých kudrlinek, svižný a nenucený, se vzpřímenou hlavou, a všichni ti pánové s ním chtěli mluvit a stisknout mu pravici. Pan učitel zvolal: "Giulio Robetti!" A již v popředí jeviště přicházel o berlích synek dělostřeleckého setníka. Sta a sta chlapců znalo jeho příběh a hned se to rozneslo. Zahřměl potlesk a volání, až se divadlo otřásalo, muži povstali, paní začaly mávat šátky a nebohý chlapec se zastavil uprostřed jeviště, ohlušen a v rozpacích ... Starosta ho přitáhl k sobě, dal mu odměnu a polibek, nakonec sundal z křesla vavřínový věneček a navlékl mu jej na jednu z berlí ... Potom ho doprovodil až do lóže, kde seděl setník, jeho otec, který mu pomohl se usadit. Mezitím divadlem zněl nepopsatelný křik: "Výborně! Ať žije!" A přitom stále zněla ona jemná a líbezná hudba houslí a další a další chlapci přicházeli. Chlapci ze školy Consolata, téměř samí synové obchodníků, chlapci ze školy Boncompagniho, z nichž byli mnozí synkové sedláků, chlapci ze školy Vanchigliovy, synové dělníků a naposled chlapci ze školy Rayneriho. Jakmile to škončilo, sedm set chlapců zase zazpívalo tu překrásnou píseň, potom promluvil starosta a po něm přísedící, který skončil svou řeč slovy: "Ale neodcházejte odsud dříve, dokud nepozdravíte ty, kteří se pro vás namáhají, kteří vám zasvětili veškeré síly svého vědění a svého srdce, kteří pro vás žijí a umírají. Podívejte, tam jsou!" A ukázal na galerii učitelů. Rázem všichni chlapci povstali, vztahovali ruce a volali na učitelky a učitele, kteří dojatí také vstali a odpovídali mávájíc rukama, klobouky a šátky. Potom zahrála ještě jednou hudba a obecenstvo poslalo poslední bouřlivý pozdrav dvanácti chlapcům ze všech krajů Itálie, kteří se seřadili na jevišti a zasypáni deštěm kytiček se drželi za ruce ...
... Již ze shora uvedeného a z knížky je patrno, že hlavní hrdina Enrico a jeho starší sestra Silvia mají ještě třetího (nejmladšího) sourozence-bratra ...
... Avšak jeho jméno v námi zakoupené knížce uvedeno není ...
... Na obrázku shora je však patrno, že příliš veliký věkový rozdíl mezi sourozenci, nejstarším sourozencem-sestrou Silvií a nejmladším sourozencem-bratrem Paolem Giorgiem, nebude ...
... Dokonce se může zdát, že sestra Silvia může být i mladší než bratr Paolo Giorgio ...
... "Zdání klame, Šárko, Silvia je skutečně ze sourozenců nejstarší a Paolo Giorgio je skutečně ze sourozenců nejmladší," říká táta, který přece jen musí sám tohleto vědět nejlépe ...
... Fakticky! ...
... Konec ...
Úterý 12. května aneb na dálnici mezi Brnem a Prahou
Pondělí v 13:52 | Pavel
|
05/2012
... Jedenáctiletý chlapec z Otrokovic se v pátek, dvanáctého května dva tisíce dvanáct, doma, v Otrokovicích, oběsil - začátek ...
... Teprve jedenáctiletý chlapec z Otrokovic spáchal sebevraždu. Oběsil se doma v bytě. Co ho k tomu vedlo, nikdo netuší. Chlapec nenechal žádný dopis na rozloučenou, větší problémy doma nebo ve škole neměl. Co malého chlapce trápilo tak, že se rozhodl vzít si život, se tedy už nikdo nedozví. Ze způsobu, jakým se rozhodl odejít, až mrazí. Oběsil se v bytě ve chvíli, kdy doma byla celá rodina, ale v jiných pokojích. Tělo našli právě jeho sourozenci, taktéž ještě školáci. Zachránit ho už nedokázali ani přivolaní lékaři. Podle spolužáků to byl hodný chlapec, ale zamlklý. "Byl furt smutný. I když jsem ho viděl na obědě, šel a byl smutný," řekl jeho kamarád. Podle dětského psychiatra šlo s největší pravděpodobností o okamžité zkratkovité jednání. Podle oslovených odborníků je možná i verze, že chlapec se zabít nechtěl, mohl chtít pouze na sebe upozornit, ale demonstrativní čin se mu vymkl z rukou. Chlapec se na sebe snažil upozornit už dříve. Nedávno prý ve škole namaloval oběšence ...
... Jedenáctiletý chlapec z Otrokovic se v pátek, dvanáctého května dva tisíce dvanáct, doma, v Otrokovicích, oběsil - konec ...
... "Býval pořád smutný," říkají jeho spolužáci ...
... A ještě jednou shodná zpráva z jiného informačního zdroje ...
... Jedenáctiletý chlapec z Otrokovic se v pátek, dvanáctého května dva tisíce dvanáct, doma, v Otrokovicích, oběsil - začátek ...
... Teprve jedenáctiletý školák se oběsil v Otrokovicích. Už jen bezvládné tělo našli doma jeho starší sourozenci. Tragédii přitom možná šlo zabránit - již předtím prý totiž chlapec působil ve škole smutně a dokonce kreslil na tabuli oběšence. "Snažili se mu dát první pomoc, když ho našli," sdělila policejní mluvčí Jana Bartíková a popřela spekulace, že se nešťastný školák oběsil přímo před zraky svých sourozenců. K tragédii došlo v jedné z otrokovických bytovek. "Kriminalisté vyloučili cizí zavinění na základě provedené soudní pitvy," prozradila policejní mluvčí. Policie však jinak na celý případ uvalila informační embargo - vzhledem k nízkému věku sebevraha i s ohledem na zdrcené pozůstalé. "U tak mladého člověka si to nepamatuju," dodala jen mluvčí Bartíková. Vedle nich se do terénu vydali i televizní reportéři. TV Nova přinesla informaci, že školák působil v poslední době smutně, ve škole prý dokonce nakreslil na tabuli oběšence. "Byl na všechny hodný," vzpomíná jeden z jeho spolužáků. A druhý dodává: "Býval furt smutný, i když jsem ho viděl na obědě, tak chodil smutně." Dopis na rozloučenou po sobě ale nešťastný školák nezanechal, a tak motiv, proč sáhl po oprátce, zůstává neznámý. Doma ani ve škole však prý větší problémy neměl. Jedna ze spekulací však hovoří o tom, že na sebe chtěl jen doma upoutat pozornost, protože se jeho matka starala v poslední době hlavně o novorozeně a školáka si nikdo moc nevšímal. A demonstrativní sebevražda se chlapci vymkla z rukou... Smutné však je i to, že se podle Novy oběsil v době, kdy byla doma celá jeho rodina - oba starší bratři i matka s miminkem, týdenní sestřičkou. "Vzhledem k tomu, že se jedná opravdu o krizovou situaci, které se účastnili i sourozenci zemřelého, tak jsme na místo poslali členy posttraumatického intervenčního týmu," řekla na závěr mluvčí policie ...
... Jedenáctiletý chlapec z Otrokovic se v pátek, dvanáctého května dva tisíce dvanáct, doma, v Otrokovicích, oběsil - konec ...
... Smutný příběh vede k zamyšlení ...
... Památce jedenáctiletého chlapce ...
... Školáka základní školy ...
... V Otrokovicích ...
... Kriminální případy přílohového čtení časopisu Signál, týdeníku vycházejícího kdysi v nakladatelství Magnet, národní podnik, Praha, nazvané Dvojí pátrání vyšly už v sedmdesátých letech minulého století a proto je samozřejmě v textu i jistá dobová dikce zcela patrná, což mi však nijak nevadí, protože všechny kriminální případy, které jsou vybírané z policejního archivu jsou nejen autentické, ale na konci každého kriminálního případu je ještě nadpis "Hovoří psychiatr" a další text, což je vynikající, protože pohled psychiatra není ideologií zaslepený, ale pohled psychiatra je nesmlouvavě objektivní ...
... Co vlastně zkratkové jednání je? ...
... Zkratkové jednání = ukvapené, zbrklé jednání s jasným cílem a s jasným účelem, bez ohledu na prostředky a bez ohledu na následky. Zkratkové jednání je únik z nesnesitelné situace, tohleto je nutné si dobře uvědomit! Například sebevražda kohosi, dezerce vojáka, ale může jím být i útěk z domova školáka nebo školačky, například ze strachu z rodičů či ze strachu z jednoho z rodičů, co bude doma, když školák nebo školačka obdrží ve škole v pololetí nebo na konci školního roku vysvědčení, které může být podle názoru školáka nebo školačky či i kohosi jiného i velice pěkné, ale rodiče školáka nebo školačky mohou být a zpravidla i bývají nebo jen jeden z rodičů školáka nebo školačky může být i zcela opačného názoru ...
... Jan Vaněk - Smutek venkovské kutálky - začátek opisu kriminálního případu ...
... Akta tohohle případu ležela v mém redakčním stole hezky dlouho. Občas jsem je vytáhl, sfoukl z nich pomyslný archivní prach - neležely v regálech zase takovou dobu, aby se na nich stačil doopravdy usadit - a začal znovu od první řádky. Dál než k půlce jsem se nikdy nedostal. S železnou rezignovanou pravidelností jsem sklapl fascikl, uložil jej do nejdolejší zásuvky, zamkl a snažil se zapomenout, že existuje. Jenže to nešlo. Postavy tohoto podivného příběhu přicházely za mnou, šuple, nešuple a dožadovaly se mé pozornosti. A já znovu a znovu podstupoval trápení s jasným a uzavřeným případem. Jednoho dne jsem dostal nápad o němž jsem se domníval, že by mohl být spásný. Prostě podívám se tam nahoru, na Lučnou, kde to všechno začalo a kde celá historie nakonec vyústila v tragédii. Zkušenější kolegové mi to rozmlouvali - k čemu prý, zbytečně tě to odvede k nepodstatnému. Vždyť přece tenhle příběh znáš zpaměti. Vlastně ses na něm trochu podílel, takhle to řekli, a já práskl dveřmi. Vyběhli za mnou, že to tak nemysleli, že prý jenom chtěli říct, že jsem byl tak trochu u toho, ne že bych měl podíl... Ale já věděl, že teď, musím celou historii téhle vraždy a sebevraždy napsat. Nejen kvůli Karlovi, ale i kvůli sobě a svému svědomí. Vyškemral jsem si u šéfredaktora služební auto na ten, jak pravil, pochybný výlet a vyrazil jsem na cestu. Už za Prahou popadával sníh, a když jsem po několika hodinách cesty začal šplhat tam nahoru, chytil mě na pár chvil skoro slavnostně vánoční pocit. Na okamžik jsem zastavil a vystoupil. Stromy byly tlustě zachumlané do jinovatky, sněhové vločky potichounku padaly k zemi a ticho skoro bolelo v uších. Pak jsem to uslyšel. Bim, bim, bam, nesl se z dálky nad bělounkou plání zvuk zvonu. Nikdy jsem nerozeznal, jakým způsobem se zvoní poledne, klekání nebo zve-li se ve vsi na hrubou, ale teď jsem si najednou byl jist, že tohle je umíráček. Patřil do té krajiny a atmosféry a toho posmutnělého bílého dne pár kilometrů před Lučnou. Hlučně jsem přibouchl dvířka a pustil nahlas rádio, abych tu náladu přeřval, ale marně. Byla příliš hluboko ve mně. Teď to ovšem byl bílý prostor posetý trochu tmavšími krabičkami z nichž stoupaly k šedavé duchně nebe kudrnaté sloupky kouře. Silnice se kroutila a pneumatiky se začaly protáčet, tady se touhle dobou asi spíš jezdí na saních, než autem. Našel jsem šikovný plácek, zastavil a vydal se dál pěšky. Jenže, kam jít v téhle cizí vsi? (Pro tebe nebyla cizí, viď Karle? Ty ses tu narodil, tady sis rozbíjel kolena a lokty, chodil k sousedoi na hrušky a málem ses utopil v málo zamrzlé tůni. Které z chalup, co je fantazie dávných stavitelů rozhodila po stráních, jsi říkal doma? A kde bydlí ta dívka, které jsi prvně dal za humny pusu? Kde jsou dneska kamarádi, s nimiž jsi obrážel tancovačky v širokém okolí?). Došel jsem ke škole. Zvláštní, ve městě se člověk snadno splete, ale na vsi zpravidla pozná školičku na první pohled. Ani by na ni nemusela být úřední cedule. Trochu omšelý patrovýdům ze začátku století, zahrádka pod okny. V létě tady určitě voní rezeda. Nerozhodně jsem se zastavil a pak stiskl kliku. Dveře vrzly a já pocítil neopakovatelný odér školních škamen, ingoustu a kdovíčeho ještě. Dveře bytu pana řídícího jsem poznal na druhý pokus. Když jsem uslyšel hlas zvoucí ke vstupu, zachtělo se mi na okamžik utéct. Ale bylo pozdě. Otevřely se dokořán. Sbíraje klid, vysvětlil jsem, co chci a kdo jsem a pan řídící kývl hlavou. "Ukážu vám výkazy a povím vám, co vím, proč ne," řekl mi. Vypadal přesně jako pan řídící z obrázků. Laskavý šedovlasý pán v brejličkách a ošoupaném saku. Všiml si, že si ho prohlížím. "Jsem v pracovním, zrovna se chystám do dílny spravit židličku. Děti, to víte," dodal omluvně. Za chvíli přede mnou ležela hromádka výkazů. "Já už tady učím třicet let. Za tu dobu lidi poznáte, to mi věřte. A Kája Volf byl hodný kluk," řekl klidně a nalistoval příslušnou stránku. To byl ještě prvňák. A tady je výkaz za druhou třídu. Až do páté to tu mám, ale i potom o něm vím. Moje děti za mnou chodí, i když už dojíždějí do školy do města." "Učil se dobře," řekl jsem abych vůbec něco řekl. "Ano, Měl jít studovat. Jenže máma mu umřela, když bylo klukovi pět. A táta byl zvláštní pavouk. Horal s tvrdou palicí? Umřel, když bylo Karlovi šestnáct. To už se učil ve městě, ale na každou neděli sem jezdil k babičce. A taky za Mařenkou." "To už tenkrát?" "Ti dva se měli rádi snad od dětství. Moc. Ono to asi není dobře, když je to tak moc, kdoví," povzdechl. "Pane řídící," ozval jsem se po chvíli tiha, "jak se dostanu ke hřbitovu?" Vysvětlil mi cestu a vyšel se mnou až před školu, aby mi ještě přesně ukázal směr. "Za hodinu tam mám cestu taky. Starý Hanuš umřel a má dneska pohřeb, s muzikou. Já hraju klarinet, víte. Karlíkovi jsem taky zahrál," řekl. "Poslyšte, vy jste Karla Volfa znal?" "Znal. Z vojny, pane řídící," uslyšel jsem svou odpověď a vykročil. Když jsem se po pár krocích otočil, už tam nikdo nestál. Cesta ke hřbitovu stoupala do mírného kopečka, vroubena staletými duby. V létě tu musí být nádherně, napadlo mě. Místní sem asi chodí odnepaměti randit. Alej uhnula doprava a já před sebou uviděl otevřená vrata vesnického hřbitova. (V té chvíli mě napadlo, měl-li jsem vůbec právo říci, že sem tě znal, Karle. Vídal jsem tě, to ano, mluvil jsem s tebou, pili jsme spolu pivo, a těšili se na civil. Ale kdybych tě byl znal, myslím doopravdy znal, dopadlo by to třeba tehdy před rokem jinak. Prvně jsem se s tebou setkal, když k mým absolventským kolejničkám přibyla svobodnická pecka a velitel roty pravil, tak tohle bude tvé družstvo. Samí bažanti, já byl zvyklý na diskuse než na velení - a snad právě proto jsme spolu začali vycházet. Já neřval a ty a ostatní jste přesto dělali, co se mělo. Prostudoval jsem si samozřejmě papíry všech, i tvé, Karle. Jenže co se člověk doví z papírů? Že jsi sirotek, vyučený zámečník, s dobrými posudky odevšad. Že máš svou Mařenku, to jsi mi sdělil teprve jednou cestou z tancovačky, když jsi ze stesku vypil pár piv a chtělo se ti svěřovat. Dělal jsem takovouhle vrbu skoro všem. Proč jsi tedy mlčel tenkrát, když sis nejvíc potřeboval popovídat? Před vánoci jsi jel na opušťák, vrátil ses rozzářený a počítal jsi dny zvývající k civilu. Ještě jich byla spousta, ale tys tvrdil, že teď už to bude ubývat. "Za pět set padesát budu u Mařenky, pánové," pravil jsi jednoho dne a zářil přitom jako měsíc v úplňku. A za týden ses změnil, nikdo nevěděl proč. Napřed tomu nikdo nepřipisoval důležitost, na vojně na každého občas padne zádumčivost. Jenže tys byl jako bez duše. To jsi dostal první dopis, jenže o jeho existenci jsme se dověděli mnohem později. Za týden přišel druhý. Přišel jsi a chtěl opušťák. Když se tě velitel ptal na důvod řekls, že se ti stýská. Ne, nesmál se nikdo. Jenom ti řekli, aby ses trochu sebral a měl rozum. Jenže přišlo třetí psaní. Po večece jsi vstal, oblékl se a dostal se ke skladu zbraní. Otevřít zámek byla pro zručného řemeslníka maličkost. Při nástupu prasklo, že chybíš. A pár minut nato, že sis vzal na cestu i samopal a dva plné zásobníky ostrých. Jak jsi cestoval, Karle, se už nikdy nezjistilo. Ví se jenom, že v poledne druhého dne jsi už byl v Lučné. Co jsi vlastně chtěl udělat? Komu byly určeny náboje v zásobnících? Když bylo po všem, četl jsem ty dopisy. Měls je u sebe, v kapse vojenské blúzy. Ohmatané, jak jsi je stokrát pročítal a stokrát znova přemýšlel o jejich obsahu. První z nich ti oznamoval Mařenčinu nevěru. Druhý sčítal její poklesky v dlouhou neukončenou řadu. A třetí se ti prostě vysmíval. Prý - jako ona se ti směje ... Kam jsi měl jít než ke svému nejlepšímu kamarádovi? Jirka Hlaváč se jmenuje, viď? Schoval ses přes den na seník a za tmy jsi zaklepal na jeho okno. Dal ti deku, jídlo, tepláky a řekl, že jde pro Mařenku. Že si to všechno nejlíp vysvětlíte vy dva mezi sebou. Šel pro Bezpečnost. Ne, proti tomu nic, to jako tvůj nejlepší kamarád měl. Jenže to ještě není všechno, Karle.) Na obvodním oddělení už měli hlášení, že Karel Volf zběhl. Když Jirka Hlaváč přišel, skočili do stejšnu s bílým pruhem a uháněli na Lučnou. Snad Karel zrovna začal usínat, snad se chvěl zimou, snad trémou před setkáním s Mařenkou. Nikdo se to už nedoví. "Odhoďte zbraň a slezte dolů, ozval se najednou pod seníkem hlas. Proč jenom dvacetiletý kluk v té chvíli zařval: "Nechoďte sem, budu střílet!" "Počkej, Vašku," řekl v té chvíli nadstrážmistr Mácha, který tady na Lučné dělával dlouhá léta okrskáře. "Já s ním promluvím. Znám kluka od peřinky!" A vykročil. "Hele, Karle, to jsem já, neblbni a polez dolů. Všechno dobře dopadne. Co by řekla Mařenka, kdyby tě takhle viděla?" "O tej mi nemluvte, pane Mácha," vykřikl hlas na seníku zoufale. "A nechoďte sem, nebo budu střílet!" "No jo, ty troubo, už toho nech," řekl Mácha střízlivě, s tím přídechem venkovského policajta, který zná své Pappenheimské. Rozsvítil baterku a stoupl na první příčku žebříku. "Všechno mi vysvětlíš a bude to," řekl poklidně svá poslední slova. Neboť v té chvíli zazněl neartikulovaný výkřik a pak dlouhá dávka. Když dozněla, ležel nadstrážmistr Mácha na zemi a rozsvícená baterka ozařovala zaprášený kout na seníku. První se ozval Jirka, který přihlížel z bezpečí tmy. "Ježíšmarjá, von je mrtvej, zabil jsi Máchu, Karle!" Ticho sílilo. Snad minutu, snad pět se nestalo nic. Pak se shora ze seníku ozval výstřel. Jeden jediný, osamělý výstřel. Ani teď nikdo nepromluvil. Co taky. (Když tě snesli dolů, byl jsi už přikrytý plachtou. Když se člověk trefí samopalem do hlavy nevypadá pěkně. Ještě v noci tě odvezli a do rodné Lučné ses vrátil už jen na pohřeb, v zatlučené rakvi. Toho dne jsi to měl za pět set dvacet, Karle. A tohle je tedy tvůj hrob. V koutě malého hřbitůvku pomníček se jménem a dvěma daty. Mezi nimi je necelých dvacet let. (Někdo ti zapálil svíčku. Asi Mařenka, víš? Ty anonymy byly totiž plané pomluvy, Karle. Když u tebe dopisy našli pustila se kriminálka do práce. Trvalo jí to pár hodin. Psal je Jirka Hlaváč. Tvůj nejlepší kamarád. Měl na Mařenku zálusk, a když ho pořád odmítala, vymyslel si tohle. Myslel prý, že se s ní v klidu rozejdeš. Dopisem nebo tak. A on, že bude potom utěšovat opuštěnou. U soudu se alespoň tak hájil. Dostal čtyři roky. Jenže Máchovi to život nevrátí a ty taky nebudeš už nikdy slavit dvacítku. A Mařenka už asi nikdy nebude mít oči jako dřív...). Sáhl jsem do aktovky a vyndal pár karafiátů. Velké skleníkové květy vypadaly na prostém hřbitůvku skoro nepatřičně. Odmetl jsem papírem sníh a položil je na desku. Ticho, až dosud panující najednou narušila melodie. Táhlá, neurčitá, jakoby z jiného světa. S podivnou dojemnou velebností se nad údolím nesly tóny mírně rozladěného traumarše vesnické kutálky. Zavřel jsem za sebou hřbitovní bránu a vyšel vstříc té zvláštní muzice. Průvod jsem potkal kousek za vsí. Smekl jsem a počkal, až nablýskaný vůz se čtyřspřežím vraníků projede kolem. Lidé v černém po mně pokukovali s neskrývanou zvědavostí venkovanů. Očima jsem vyhledal pana řídícího. Foukal na odřený klarinet první hlas té tklivé písničky a malinko mi kývl hlavou na pozdrav. Byl jsem rád ...
... Karel byl kladným jedincem lidské společnosti, hodným, pracovitým, citově založeným. Ztrátu rodičů nahradil velmi hlubokým vztahem k Mařence. S ní spojoval svou přítomnost a budoucnost. Když začaly přicházet kruté anonymní dopisy, nedokázal se nikomu svěřit, prohloubila se jeho zádumčivost, stesk, objevily se chorobné myšlenky. Vyvrcholily v apatický stav takové intenzity, že zratil soudnost, přestal ovládat své jednání, stal se nezodpovědným... Zvýšeně citliví, introvertovaní jedinci prožívají vše vážněji a hlouběji než druzí. Jinak také reagují na události v okolí. Bývá to prohlubováno v dospívání, zejména přistoupí-li ještě další nepříznivé okolnosti - náročné životní situace, ztráta nejbližších, vážné narušení mezilidských vztahů, ale i oslabení jakoukoliv nemocí a podobně. Vše v souhře může pak vyústit ve zkratkové jednání, v reaktivní depresivní stav, v přechodnou i déletrvající situační poruchu. Člověk má sníženou, až ztracenou schopnost ovládat své jednání, může ohrožovat sebe, vyjimečně i druhé. Nesmíme proto nikdy podceňovat nápadnou změnu nálady, zejména vede-li k zádumčivosti, smutku, samotářství. A nelitujme času vynaloženého na rozbor situace, citlivý rozhovor s respektováním a pochopením individuality. Tam kde se to nezdaří zvládnout je nutná okamžitá odborná pomoc psychiatra nebo psychologa ...
... Jan Vaněk - Smutek venkovské kutálky - konec opisu kriminálního případu ...
... Příběh autora Jana Vaňka nazvaný Smutek venkovské kutálky jsem už znal, když jsem v úterý dvanáctého května kdysi před léty jel s otcem po dálnici a kdesi mezi Brnem a Prahou otci povídám ...
... Skutečně, tohleto se nedalo! ...
... Na dálnici mezi Brnem a Prahou byl shora uvedeného dne minimální provoz a cesta rychle ubíhala. Už nevím, jestli jsme dálnici opustili na dvacátém devátem kilometru u Hvězdonic nebo jsme jeli po dálnici ještě dále, přejeli jsme po dálnici ještě řeku Sázavu, a dálnici jsme opustili na dvacátém prvním kilometru u Mirošovic ...
... Avšak tohleto podstatné vůbec není ...
... Není vůbec podstatné na kterém kilometru jsme, v úterý dvanáctého května kdysi před lety, dálnici opustili a kam jsme z Brna vůbec jeli ...
... Podstatné je cosi zcela jiného! ...
... Uvedu jen jeden z mnoha příkladů ...
... Písnička Karla Černocha a Filipa Brabce ...
... Chtěl bych být víc než přítel tvůj ...
... Se mi vždycky líbila ...
... Konec ...
"Dosáhnu obnovení procesu a prokážu, že je vražedkyně!" uvedl
11. května 2012 v 15:44 | P. G. Bottini
|
05/2012
... "Dosáhnu obnovení procesu a prokážu, že je vražedkyně!" uvedl - začátek ...
... Městečko se k spánku ukládá ...
... Až na lenochy v barech, v kavárnách ...
... A tak dále ...
... A tak podobně ...
... Měsíc svádí k výpravám ...
... Po tajných dívčích komnatách ...
... Kde tajemným životem žijí ...
... Princezny ...
... Začátek zákazu ...
... Konec zákazu ...
... S květy magnólií ...
... Scusi, non mi sento bene ...
... Ústavní soud České republiky, respektive soudce Miloslav Výborný, ve čtvrtek, desátého května dva tisíce dvanáct, zamítl stížnost skupiny čtyřiceti pěti poslanců České strany sociálně demokratické, která napadla fakt, že během prvních tří dnů nemocenské nedostávají lidé žádné peníze ani od zaměstnavatele ani z nemocenského pojištění ...
... Kdysi se věřilo v autonomní mravní zákony. Avšak dávno je známo, že jde o zákony sociologické, psychologické a biologické. "Ale co vlastně právo je?" mohl by se i mě kdosi zeptat. Právo je soustava vyhlášených norem, přičemž norma je pravidlo, předpis, morální norma vzniká tradicí a právní norma je vyhlášena. Někdy právo a morálka neodpovídá tradičním normám, právo je formováno vůlí vládnoucí politické reprezentace, odpověděl bych. Právo a morálka mohou jít souběžně, což je ideální stav, ale mohou se také vylučovat. Právo, i je-li dobré, reprezentuje jen minimum mravnosti, dodal bych ještě tohleto k tomuhle, s poznámkou, že moralizování vyloženě nesnáším ...
... Osobnost soudce shora není moje takzvaná "krevní skupina" či moje takzvaná "parketa" jak se říká a mohu-li tohleto takhleto, pro správné pochopení obsahu článku, vyjádřit ...
... Je pravda, že z pohledu práva verdiktu rozumím ...
... Četl jsem nedávno názor, mělo se údajně jednat o názor jakéhosi zahraničního odborníka, že pan ministr Miroslav Kalousek a pan ministr Jaromír Drábek jsou misantropové ...
... Misantrop = mrzout, jedinec nenávidějící lidi (v psychologii se tenhleten odborný termín užívá jako dimenze osobnosti) ...
... Ústavní soud nechal tři dny neplacené nemocenské - začátek opisu ...
... Ústavní soud zamítl návrh na zrušení paragragů, kvůli nimž lidé v prvních třech dnech nemoci nedostávají náhradu platu. Návrh podali poslanci České strany sociálně demokratické. V minulosti Ústavní soud takovou karenční dobu už jednou zrušil. Do právního řádu se pak znovu vrátila. Podle Ústavního soudu je nynější legislativní situace jiná, a tak nelze plně uplatnit argumenty dřívějšího nálezu. Ústavní soud v předešlém nálezu kritizoval vládu za porušení práv zaměstnance. Nyní v nálezu ale soud uvedl, že nová karenční doba prošla "testem rozumnosti" ...
... Ústavní soud nechal tři dny neplacené nemocenské - konec opisu ...
... Je pravda, že odůvodnění verdiktu, respektive přirovnání, vyslovené shora uvedeným soudcem ... Například, že opatření nemá "rdousící efekt" a tak dále a tak podobně považuji za ostudné ...
... Morálkou nazýváme schopnost člověka rozeznat "dobré" a "zlé" ...
... A tohleto je ... ? ...
... Soudce Jan Šott ...
... Kdysi dávno jsem viděl italský film, ve kterém hrál roli advokáta známý a charismatický, dnes již nežijící italský herec ...
... Tenhleten advokát měl milenku, která byla vdaná. Zkrátka a dobře, řeknu tohleto volně svými slovy, jak si obsah italského filmu, jehož název si již nepamatuji, pamatuji dodnes. Milenci se potřebovali shora uvedeného manžela zbavit, aby se jejich vztah mohl nerušeně rozvíjet. Tohleto asi takhleto. Nyní už přesně nevím, zavraždila-li svého manžela manželka sama. Myslím si, že milenec-advokát byl s vraždou manžela rovněž jaksi přece jen spojen. Tohleto však není nijak podstatné. Podstatné je, že milenec-advokát svou milenku-vražedkyni před soudem obhajoval. Film má všechno co k dobrému italskému filmu z téhleté doby patří. Italská atmosféra je ve filmu dobře zachycena, vášně, temperament a tak dále a tak podobně. Soudní proces sleduje celé městečko, ve kterém se děj filmu odehrává. Tohleto nelze popisovat, tohleto se musí vidět. Veřejnost je na straně milenců a lásce milenců přeje. Pokud se dobře pamatuji, tak tohleto je ve filmu asi takhleto: Pokud by bylo u soudu prokázáno, že manželka zavraždila svého manžela z lásky ke svému milenci-advokátovi, tedy z vášně, řekněme tohleto takhleto, tak by byla obžaloby z trestného činu vraždy ... Myslím, že se přece jen nemýlím. Pokud by bylo u soudu prokázáno, že manželka zavraždila svého manžela z lásky ke svému milenci-advokátovi, tak by byla obžaloby z trestného činu vraždy manžela zcela zproštěna. V tomhletom duchu, s cílem tohleto u soudu dosáhnout, prokázat u soudu tohleto a vražedkyni obžaloby zcela zprostit se celé soudní řízení vede, včetně výpovědí svědků slyšených v soudním řízení. Nakonec dopadne všechno dobře. Milenec-advokát, obhájce vražedkyně, dosáhne zproštění obžaloby své milenky a v okamžkiku kdy oba vycházejí ze soudní budovy, před kterou jsou shromážděni snad všichni obyvatelé městečka, tak se tohleto stane. Milenka nasedá do automobilu svého nového milence, který na ni před soudní budovou čeká. Zkrátka a dobře, milenka-vražedkyně, obžaloby z trestného činu vraždy svého manžela nyní zproštěná, dá svému milenci-advokátovi, svému obhájci v soudním řízení, "košem," jak se říká. Vysměje se mu! A zhrzený milenec-advokát, její obhájce v soudním řízení, prohlásí zcela přesvědčivě ...
... "Dosáhnu obnovení procesu a prokážu, že je vražedkyně!" a jeho spoluobčané, kteří přišli před soudní budovu, protože jejich lásce byli příznivě nakloněni, přáli jejich lásce, jak se říká ... Zkrátka a dobře, všichni spoluobčané zůstávají i nadále na jeho straně. Film končí, ale divák má pocit, že tohleto je škoda, že by měl film ještě pokračovat, popřípadě by film měl mít ještě další pokračování, druhý díl, aby se vědělo jak tohleto celé nakonec dopadlo ...
... Dosáhne advokát-zhrzený milenec obnovy procesu a podaří se mu, v novém procesu prokázat její vinu, že vražedkyně nevraždila z lásky k němu a tak dále a tak podobně? ...
... Bohužel nevíme, avšak pevně věřím, že ano, protože advokát je velice schopný! ...
... "Dosáhnu obnovení procesu a prokážu, že je vražedkyně!" uvedl - konec ...
... Městečko Fontana Liri leží ...
... V kraji Lazio ...
.. V provincii Frosinone ...
... Celkový pohled ...
... Železniční viadukt ...
... Do městečka Fontana Liri je z hlavního města Itálie Říma o něco méně než sto kilometrů jihovýchodně a z hlavního města stejmojmenné provincie Frosinone o něco méně než dvacet kilometrů východně ...
... Hrad ...
... Pomník krále Sjednotitele a pomník slavného rodáka ...
... Vittorio Emanuele II. ...
... Král Sjednotitel ...
[14.3.1820 Turín (Království Sardinie) - 9.1.1878 Řím (Italské království)]
... Sardinsko - piemontský král a první král sjednocené Itálie ...
... Marcello Vincenzo Domenico Mastroianni ...
(28.9.1924 Fontana Liri - 19.12.1996 Paříž)
... Herec a slavný rodák městečka shora ...
... Finito ...
Článek v bulvárních novinách a osobní zkušenost
9. května 2012 v 15:38 | Pavel
|
05/2012
... Tohleto vím zcela jistě. Článek, o kterém nyní hovořím, jsem četl ve shora uvedených bulvárních pondělních novinách, ze dne sedmého května dva tisíce dvanáct. Bohužel, noviny už nemám, protože žena už noviny vyhodila. A nevím rovněž jak se článek v novinách jmenoval. Řeknu tedy tohleto svými slovy zcela volně, tak jak jsem si obsah článku zapamatoval. V článku se píše o dvacetišestiletém mládenci, který se ve vazební věznici pokusil o sebevraždu oběšením. Byl však zachráněn a převezen do nemocnice, kde byl (nepamatuji si přesně kolik, ale zcela jistě vím, že několik dnů) hospitalizován a kde i nakonec zemřel. Když se rodiče shora uvedeného mládence o smrti svého syna dozvěděli, tak je mrzelo, že je nikdo o události ve vazební věznici, respektive o pokusu jejich syna o sebevraždu a o jeho následné hospitalizaci neinformoval. Zkrátka a dobře, v článku je uvedeno jak rodiče shora uvedeného syna mrzí, že nemohli svého syna v nemocnici před jeho smrtí navštívit a rozloučit se s ním. Dále je v článku uvedeno, že případ je nyní v šetření Policie České republiky, jako kdo za tohleto nese odpovědnost, čí je tohleto vina a tak dále a tak podobně ...
... Slovácko je kraj vína, tam se berou věci jinak ...
... Pojedete-li autobusem brněnské městské dopravy ze středu města Brna do obce Dvorska, od roku tisíc devět set devadesát městské části Brno-Tuřany (číslo jedna na obrázku shora), tak po levé straně pojedete kolem letištní dráhy brněnského letiště Brno-Tuřany ...
... Půjdete-li potom po silnici (z konečné stanice autobusu, která leží za kapličkou po pravé straně) dále, tak příjdete na křižovatku (vlevo vede silnice do městečka Šlapanice u Brna a vpravo do obce Kobylnice). Do Šlapanic u Brna se brněnskou městskou dopravou dostanete rovněž, protože ze středu města Brna jezdí do Šlapanic u Brna trolejbus. Městečko Šlapanice u Brna a obec Kobylnice už leží v okrese Brno-venkov ...
... Pamatuji si tohleto jako kdyby se tohleto stalo včera. Na obrázku shora je dobře brněnské letiště v Brně-Tuřanech vidět, včetně silnice vedoucí z městečka Šlapanice u Brna ke shora uvedené křižovatce (vlevo vede nyní silnice do obce Kobylnice a vpravo vede nyní silnice do obce Dvorska, od roku tisíc devět set devadesát městské části Brno-Tuřany) ...
... Šedesát tři dní jsem strávil kdysi dávno před léty ve vazební věznici v Brně. Šedesát dva dní jsem měl (druhý den jsem byl přemístěn do druhé vazební cely) možnost sledovat na obloze dopravní letadla. Z okna vazební cely jsem sledoval pohyb dopravních letadel v leteckém koridoru nad Brnem ...
... Po obvinění z trestných činů útoku na veřejného činitele, kterých jsem se měl podle okresní prokurátorky ve Vyškově dopustit ve smyslu služebního záznamu příslušníka tehdejší Veřejné bezpečnosti (dnes Policie České republiky) v hodnosti poručíka, kterého jmenovat nehodlám, neboť tohleto je nejen pro mne, od samého počátku, už v době před vznesením obvinění zcela jasný, uzavřený případ (fakticky). A po přezkumném řízení, ve smyslu zákona o soudní rehabilitaci číslo sto devatenáct z roku tisíc devět set devadesát Sbírky zákonů i rehabilitovaný případ. V průběhu období pobytu ve vazební cele přibyl na vazební celu mládenec ve věku přibližně shora uvedeného mládence, který byl tehdy obviněn a poté i obžalován, že se měl dopustit loupežného přepadení v Brně-Tuřanech. Řeknu vám k tomuhle jen už asi tolik! Nikdo mu ve vazební cele nevěřil, tohleto prý říká každý, že je nevinný, slyšel jsem ve vazební cele. Samozřejmě, rovněž jsem nic o jeho údajném loupežném přepadení nevěděl, ale věřil jsem mu, když říkal, že se loupežného přepadení v Brně-Tuřanech nedopustil, což se přece jen nakonec prokázalo, protože bylo nakonec zjištěno, že se loupežného přepadení v Brně-Tuřanech dopustil kdosi jiný. Můj tehdejší kamarád, mohu-li tohleto takhleto říci, pro lepší pochopení článku, v inkriminované době, kdy k loupežnému přepadení v Brně-Tuřanech došlo, byl doma v posteli a vyspával z "opice", jak se říká. "Pavle ...," řekl mi ve vazební cele kdysi před léty. Zkrátka a dobře, můj kamarád byl účastníkem jakési oslavy, podle jeho slov jakési ohromné "trachtace" a měl takzvané alkoholické okénko. Nasmál bych se tomuhle ve vazební cele patrně mnoho, pokud bych neměl bolesti. Později, když jsem se do péče lékařů dostal ...
... Ano, tohleto potom šlo velice rychle ...
... Okamžitá hospitalizace a asi čtrnáct dní mám všechno v mlze ...
... Vím jen, že z okna nemocničního pokoje jsem opět viděl dopravní letadla na modré obloze. Z okna nemocničního pokoje, nyní už v létě, jsem sledoval opět shodný letecký koridor jako šedesát dva dnů z okna vazební cely, tehdy ještě v zimě ...
... Tohleto bylo až později ...
... Dopravní letadlo pravidelné letecké linky čekalo, respektive posádka dopravního letadla pravidelné letecké linky čekala na pokyn ke startu. Ještě přece jen chvíle napětí, ale nic neobvyklého se nestalo. Konečně se letadlo rozjelo po vzletové dráze pražského letiště v Praze-Ruzyni a nabíralo na rychlosti. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, teď ... Vyšlo mi tohleto, usmál jsem se posmutněle, protože právě v tomhletom okamžiku se letadlo vzneslo a rychle začalo nabírat výšku ...
... Byla tehdy nízká oblačnost, mnoho jsem neviděl, jen mraky pod sebou ...
... Později se mraky přece jen začaly protrhávat a chvílemi bylo možné vidět zemi. Letěli jsme nad zasněženými štíty Alp ...
... "Tohleto přece není pravda, mohl by zvolat kdosi zcela nevěřícně!" Je! ...
... Je pravda, že rodiče malého synka jsem tehdy nikde nezahlédl a nejsou s případem v žádné příčinné či jiné souvislosti, znovu opakuji, a nejsou s případem v žádné příčinné či jiné souvislosti ...
... Rodiče malého synka jsem zahlédl až o mnoho let později, při jejich návštěvě v Brně. Stál jsem na chodníku, když projížděli v automobilu ulicí. Zahlédl jsem je přibližně ze vzdálenosti tří metrů. Nebyl jsem však sám, kdo je tehdy zahlédl. Byl jsem jen osobou z mnoha osob, osobou z davu osob. Stalo se takhleto v době, kdy již manželé měli i druhého synka. Oba kluci byli již daleko a daleko starší a nevím, kde tehdy byli. Je docela dost dobře možné, že byli u babičky a u dědečka, kdesi doma, když jsem jejich rodiče zahlédl v Brně ...
... Onen poslední pátek měsíce března tisíc devět set devadesát šest jsem byl pracovně ve Šlapanicích u Brna, kam jsem přijel trolejbusem. Potřeboval jsem se tehdy dostat ještě do Kobylnic, kam však jezdí sporadicky, z brněnského autobusového nádraží Zvonařka (přes Šlapanice u Brna) autobus, který mi právě nejel. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu do Kobylnic pěšky. Provoz na silnici byl slabý, téměř žádný, respektive nikdo mi nezastavil, aby mě svezl. Šel jsem tedy pěšky po silnici mezi poli a kochal se jarní krajinou. Šel jsem už z kopce, byl jsem už za polovinou vzdálenosti mezi Šlapanicemi u Brna a Kobylnicemi a po pravé straně jsem už viděl, přes pole v nedalé stráni světla, začátek letištní dráhy shora uvedeného letiště. Dnes mají přijet do Brna, vzpomněl jsem si, když právě v tenhleten okamžik, z levé strany, přes silnici, letadlo letělo ...
... Letadlo na obrázku shora uvedeného typu s výsostnými znaky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a tak dále a tak podobně a asi takhleto letělo letadlo nad silnicí, na které jsem byl sám a mával jsem na letadlo ...
... Nikoho z osob na palubě letadla jsem v okně letadla však nezahlédl, že by mi kdosi rovněž zamával, takhleto je tohleto myšleno ...
... Stál jsem na silnici s pohledem upřeným přes pole, s pohledem upřeným k nedaleké stráni se světly, s pohledem upřeným k začátku letištní dráhy, stál jsem na silnici a pozoroval jsem letoun než mi letoun zmizel za obzorem nad strání, za světly ...
... Letoun musel už dosednout na přistávací dráhu, když jsem po silnici opět vykročil ...
... Už byli na brněnském letišti Brno-Tuřany ...
... Oba do Brna tehdy přiletěli ...
... Zleva: primátorka města Brna Dagmar Lastovecká, královna zapisující se do pamětní knihy města Brna, kde je zapsán i její syn a její snacha, kronikářka či takhleto jaksi, prezident České republiky Václav Havel, který královnu do Brna doprovázel ...
... Poprvé byli oba v České republice ...
... Vlastně jsem první člověk nejen z Brna, ale i jediný člověk na světě, který jejich letoun viděl na brněnské letiště v Brně-Tuřanech přistávat ...
... Je pravda, že tohleto patrně k ničemu není, ale je rovněž pravda, že tohleto není rovněž úplně k "zahození". Vlastně je tohleto pěkná osobní vzpomínka na tehdejší událost ...
... Královna na Nové radnici v Brně přebírá dárek města Brna ...
... Samozřejmě, královská rodina není s článkem v žádné příčinné či jiné souvislosti ...
... Podle kostýmu, který královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a tak dále a tak podobně pro svou čtyřhodinovou návštěvu města Brna zvolila, můžeme i usuzovat jaké počasí onoho dne v Praze a v Brně panovalo ...
... Zvažoval jsem tehdy všechna pro a zvažoval jsem tehdy všechna proti. Choval jsem se, respektive jednal jsem odpovědně. A nechtěje rovněž nijak nikoho urazit, nechtěje pozvání přímo odmítnout řekl jsem tehdy nakonec: Pane doktore, tohleto je pro mne daleko! Muž, povoláním právník, mi odpověděl asi tohleto: "Letadlem je tohleto otázka chvilky," což bylo pro mne až dosud cosi zcela neslýchaného a "dostalo" mě tohleto úplně ...
... Vrácím se ještě k článku ve shora uvedeném deníku ...
... Je pravda, že existují příběhy, které vyprávět každému nemůžete a je pravda, že existují i příběhy, které nebyly nikdy objasněny ...
... Nakonec jsem článek našel na internetu ...
... Konec! ...
Čtrnáct roků, šest měsíců a osmnáct dní soudního řízení u Městského a u Krajského soudu v Brně
7. května 2012 v 17:23 | Pavel
|
05/2012
... Příběh je o klukovi, který mimo jiné vypěstoval kdysi z kuličky, na vlhké vatě v misce, naklíčeného hrášku velikou rostlinu ...
... A když mu bylo deset let ...
... Toužil plavit se po Středozemním moři ...
... Příběh je o čtrnáct roků, šest měsíců a osmnáct dní vlekoucím se soudním řízení vedeném u Městského a u Krajského soudu v Brně, o bezmocnosti a o bezvýchodnosti ve zcela jednoduchém soudním případu ...
... Příběh je o stavu československé justice, ale nejenom o tomhletom ...
... V pondělí jedenáctého prosince prvního roku shora uvedeného časového období rozhodl Městský soud v Brně, za předsednictví soudkyně JUDr. Zdenky Mádrové, pravomocným rozsudkem. V úterý dvacátého devátého června posledního roku shora uvedeného časového období rozhodl Městský soud v Brně, za předsednictví soudkyně JUDr. Jaroslavy Rezové, pravomocným rozsudkem ...
... Příběh není o fyzickém týrání ...
... Příběh vyprávět už nehodlám ...
... Patrně se profesor Jaroslaw Rohacek rozhodl správně, že už příběh vypravovat nehodlá. Ale abychom nezapomněli! ...
... Ondrovi, Jakubovi a Dominikovi z Brna zejména, a ostatním dětem samozřejmě rovněž, přejeme prima letní prázdniny! ...
... Kuřim ...
... Pondělí sedmého května dva tisíce sedm ...
... Konec ...
Slovácko je kraj vína, tam se berou věci jinak
5. května 2012 v 13:08 | J. Benada
|
05/2012
... Většina herců ze slavného shora uvedeného televizního seriálu již dávno nežije ...
... Natočeného podle shora uvedené knížky ...
... Literární předlohy ...
... Již nežijícího autora ...
... Rovněž i představitel svérázného stařečka Matúše Pagáče, Jozef Króner, nežije ...
... Avšak představitel jeho neméně svérázného a věrného kamaráda Jury Kláska, Oldřich Velen, žije a je velice vitální ...
... Odřich Velen ...
(15.10.1921 Brno)
... Oldřich Velen, rodným příjmením Volek, se narodil ...
... V Tuřanech - městské části Brna ...
... Letiště Brno-Tuřany ...
... V téhleté shora uvedené knížce shora uvedeného autora je dobře uvedeno cosi co všichni dobře známe, cosi co neplatí jen na Slovácku ...
... Cosi co platí všude pod sluncem, cosi co však nikdy nesmí platit v politice, znovu opakuji, cosi co však nikdy nesmí platit v politice ...
... Že kolikrát jedna hlava může vědět více ...
... Než například dvě stě hlav dohromady ...
... Pozor, shora uvedené v politice nesmí nikdy platit ...
... Jinak je všechno v prdeli! ...
... Omlouvám se za shora uvedený přece jen silnější výraz ...
... Bylo mi dvacet dva let a byl jsem ještě svobodný, když mě doma vyhledal brněnský kriminalista a vzhledem k tomu, že mě doma nezastihl, nechal mi vzkaz u sousedky, bydlící v bytě v přízení (starší paní, něco jako domovnice či spíše něco jako dobrý a dobře informovaný duch domu), abych se za ním dostavil na jeho pracoviště. Od shora uvedené sousedky jsem se nedověděl v jaké záležitosti mě kriminalista vyhledal. Sousedka mi pouze sdělila, že kriminalista, asi středního věku, byl elegantně oděn a z celého jeho vystupování bylo patrno, jak jsem alespoň sousedku pochopil, že se jedná o velice inteligentního, velice kultivovaného a velice vzdělaného člověka, což byl její subjektivní pohled, ale pravda tohleto byla, což je zase můj subjektivní pohled ...
... Později, jsem se seznámil se Zdeňkem Galuškou. Ale tady pozor, protože jsem nikdy nepatřil do bližšího okruhu jeho známých, tohleto bylo pouze jen, že když jsem Zdeňka Galušku v Brně na ulici potkal, tak jsem ho pozdravil, shodně jako jsem pozdravil, na první dojem uzavřeného a nepřístupného, Jana Skácela, kterého jsem potkával na ulici často, protože jsem se nejen kolem jeho domu denně pohyboval, ale téměř naproti jeho domu, přes ulici, bydlela kdysi i moje babička a můj dědeček. Pro lepší pochopení obsahu článku řeknu tohleto ještě jinak ...
... Obě shora uvedené osoby jsem znal asi tak jako známého brněnského humoristu Rudlu Stolaře, který bydlel v Králově Poli a jezdíval trolejbusem linky číslo třináct, Brandlova ulice - Královo Pole ...
... A na konečné trolejbusové stanici v Brandlově ulici nastoupil vždy do prázdného trolejbusu, ještě dříve než trolejbus najel na zastávku, respektive najel k odjezdového stojanu, a do trolejbusu nastoupili cestující. Posadil se vždy na trojsedadlo u předních dveří a dal se do hovoru s řidičem ...
... A pak řidiče, přibližně dvanáct minut jízdy, než na předposlední trolejbusové zastávce, Srbská, v Králově Poli vystoupil, bavil. Samozřejmě, pokud nepotkal v trolejbusu žádného svého známého, kterému potom dal přednost před řidičem. A známých potkával Rudla Stolař mnoho ...
... Tak asi takhleto tohleto pro vysvětlení ...
... Později jsem se seznámil se soudkyní Městského soudu v Brně, o jejímž omylu se dále zmíním, ale nebudu soudkyni jmenovat ...
... A ještě později jsem se seznámil s doktorkou Věrou Nechvátalovou, která tehdy byla již seniorka, byla již v důchodu ...
... Ale stále pracovala jako soudní znalkyně v oboru dětské psychiatrie ...
... "Vy jste ...," řekla mi soudkyně ve své kanceláři. "Ne," já na tohleto vlídně, téměř přátelsky. Soudkyně se mýlila. Soudkyně byla tak překvapená, že nevím jak bych tohleto její překvapení co nejlépe, co nejstručněji, co nejvystižněji vyjádřil. Výraz jejího obličeje a výraz jejích očí. Tohleto její překvapení byste museli vidět na vlastní oči. Nic osobního v tomhletom, prosím, nehledejte, nic osobního v tomhletom, prosím, není, znovu opakuji, nic osobního v tomhletom, prosím, nehledejte, nic osobního v tomhletom, prosím, není. Když se jí později cosi podobného opět stalo, nedivil jsem se ničemu ...
... "Ještě, že se tohohletoho všeho, Matúšu, nedožila Pavlova babička Anna, rozená Mádrová a jeho dědeček Jaroslav." - " Řeknu ti, Juro, jak by tohleto patrně dopadlo! Babička Anna by Pavlovi řekla: Tož, měl jsi veliké štěstí, Pavlíku, mohla z tebe, paní soudkyně, udělat i Aničku! A Pavlův dědeček Jaroslav by se zcela jistě hned k Pavlově babičce Anně připojil: Nebo i Jaroslava, Aničko!" - "A to ještě vůbec nemluvíme, Matúšu, o Jarkovi, Pavlovu milovanému prastrýcovi, doktorovi Jaroslavovi Mádrovi, který se shodou okolností jmenoval, jménem i příjmením, shodně jako vyšetřovatel Městské prokuratury v Brně pro okresy ... a pozdější, po listopadu tisíc devět set osmdesát devět, hlavní brněnský prokurátor, se kterým se Pavel seznámil na Okresní prokuratuře ve Vyškově, a který Pavla později přijel navštívil do brněnské vazební věznice, respektive přijel do brněnské vazební věznice, aby Pavla seznámil s výsledky šetření!" - "Tož, Juro, však si tohleto Pavel líbit nenechal ani náhodou a vymyslel intermed?" - "A z čeho se, Matúšu, tenhleten Pavlův intermed vlastně tehdy skládal?" - "Tohleto ti, Juro, samozřejmě přesně nikdo neřekne, tohleto je Pavlovo know-how, výrobní tajemství, jak se říká, avšak jednalo se už důsledně jen a jen o zahraniční komponenty západní provenience a Pavel si je tam musel přijet osobně odebrat!" - "A snažil se, Matúšu, jaksi přece jen ovlivnit, tenhleten hlavní brněnský prokurátor, výsledek Pavlova přezkumného řízení ve smyslu zákona čísto sto devatenáct z roku tisíc devět set devadesát Sbírky zákonů, zasahovat přece jen jaksi do rozhodování nezávislého soudu?" - "Tohleto, Juro, nevím, zeptej se na tohleto Pavla! Vím jen, že byl Pavel nakonec plně rehabilotován a prokurátor v přezkumném řízení se Pavlovi dvakrát, poprvé po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně a všech dalších, obsahově navazujících soudních rozhodnutí a tak dále a tak podobně, všechno nyní již ve smyslu shora uvedeného zákona, a podruhé po zrušení ostudné jak se prokurátor svými slovy sám po přezkumném řízení vyjádřil, obžaloby okresní prokurátorky ve Vyškově, doktorky Františky Pilátové, jménem justice omluvil, čehož si Pavel nesmírně považoval." ...
... Je však pravda, že Pavel tři roky uvažoval o exilu ...
... Slovácko je kraj vína, tam se berou věci jinak ...
... Juro, oběd ...
... Polední přestávka ...
... Z vystoupení lékařky a poslankyně Gabriely Peckové - začátek ...
... "Ať se nám to líbí nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil." ...
... "Musím se zásadně ohradit proti záměrnému vytrhování věcí z kontextu mé zpravodajské zprávy, která upozorňovala na to, že naši senioři nejsou nejvíce ohroženi úspornými opatřeními této vlády, ale postojem společnosti. Ta totiž nedostatečně pružně reaguje na demografický vývoj. Opozicí opakovaně zneužitý výraz, že se senioři "přizpůsobí" situaci, pramení nikoli z mé arogance, ale naopak z respektu, který jsem během své mnohaleté praxe lékařky k seniorům získala. Protože se seniory pracuji a protože jim naslouchám, znám jejich potřeby velice dobře. A právě proto má zpráva upozornila na komplexní společensko-sociální problémy, které často výrazně převyšují ty hmotné. Jakkoli sama osobně negativně vnímám finanční situaci nejen seniorů, vláda rozpočtové odpovědnosti musí tyto i pro ni nepříjemné kroky prosazovat," říká nakonec ke shora uvedenému na svých webových stránkách ...
Gabriela Pecková
poslankyně a lékařka
poslankyně a lékařka
... Z vystoupení lékařky a poslankyně Gabriely Peckové - konec ...
... 1/2 ...
... Pokračování ...
Praha, pátek 27. dubna 2012 a události počátkem roku 1990 v Brně - ohavná hra intrik Hitlera, Heydricha, Goebbelse a Göringa z roku 1934
3. května 2012 v 11:35 | J. Benada
|
05/2012
... Využijme chvíle, kdy tu děti nejsou ...
... A řekněme si o noci takzvaných "dlouhých nožů" ...
... Následující text je určen všem politicky myslícím lidem s nenarušeným společenským svědomím a vrací se k posledním dvaceti minutám videozáznamu ...
... Nedělního televizního diskusního pořadu "Česká politika a ekonomika po vládní krizi a žádosti vlády o důvěru vlády ...
... Kde se hovoří o puči v Německu v roce tisíc devět set třicet čtyři a kde se zakazují lidem myšlenky v roce dva tisíce dvanáct ...
... Puč na Ernsta Röhma, vůdce mocných SA - noc takzvaných "dlouhých nožů" ...
... Ohavné hře intrik Hitlera, Heydricha, Goebbelse Göringa z roku tisíc devět set třicet čtyři, kdy po jmenování Hitlera, třicátého ledna tisíc devět set třicet tři, říšským kancléřem vytvoření nové vlády ještě neznamenalo ono Hitlerovo takzvané převzetí moci. To se stalo skutečností teprve v následujících měsících jakožto dílo odhodlaného a důsledně mocí posedlého člověka a jeho energické politiky. Okolnost, že jeho příchod do vlády proběhl legálně a bez krvavé revoluce, živila v měšťanstvu naději, že "revoluční" element NSDAP bude od nynějška čím dál tím víc ustupovat do pozadí a že Hitler sám se z radikálně se tvářícího agitátora promění v moudrého a dobrotivého státníka. Avšak události ze dne dvacátého sedmého února tisíc devět set třicet tři měly ukázat, že tato naděje byla naivní sen. Ačkoli je dokázáno, že požár Říšského sněmu v Berlíně, který shora uvedeného dne vypukl, nebyl založen komunisty ani nacionálními socialisty, nýbrž osamoceným Marrinusem van der Lubbe, mladým holandským sympatizantem komunistické strany, a to z osobních důvodů, Hitler se ocitl na pokraji hysterie ze strachu, že by ho jakási revoluce zleva mohla smést z jeho právě pracně dosaženého postavení. Když Hindenburg vydal dvacátého osmého února tisíc devět set třicet tři nouzové nařízení, pospíšil si proto Hitler se svým zmocňovacím zákonem ze dne dvacátého čtvrtého března tisíc devět set třicet tři, aby uskutečnil odstranění demokratického právního státu a tím si zajistil neomezené mocenské postavení v říši. V paranoidním strachu ze svých nepřátel, kteří by mohli znamenat nebezpečí pro jeho právě získanou pozici, se nezastavoval ani před nejbližšími spolupracovníky, jak to v obzváště křiklavé podobě ukázala Röhmova aféra z třicátého června tisíc devět set třicet čtyři. V Röhmovi, vůdci SA, spatřoval ve vzrůstající míře nebezpečného soupeře, jehož bylo třeba odstranit. Uvedl proto za spolupráce Heydricha, Gobbelse a Göringa do chodu ohavnou hru intrik, ve které byl Röhm obviněn, že chtěl svého "Vůdce" zavraždit. Příkaz k zavraždění Röhma a četných dalších vlastních druhů a spolupracovníků umožnil Hitlerovi vybít sadistické impulsy poprvé na celém kolektivu, protentokrát na svých vlastních stoupencích, a z jeho pozdější vlastní zprávy je cítit vskutku satanskou radost z vraždění a z ničení: "Vydal jsem rozkaz zastřelit hlavní viníky této zrady a dále rozkaz vypálit vřed naší vnitřní nedůvěry až na živé maso." Zbystříme-li pozornost už při slovech pronesených v roce tisíc devět set třicet dva těsně před převzetím moci: "Musíme být krutí. Musíme dobré svědomí znovu získat pro krutost. Jen tak můžeme z našeho národa vypudit změkčilost a sentimentální šošáctví." Ano, pak nám vraždy z noci takzvaných "dlouhých nožů" nabízejí děsivou přezvěst budoucích Hitlerových zločinů, jeho hrůzných rozkazů a barbarských skutků. Ukazují však současně také to, že jeho bezpříkladná lhostejnost vůči lidským osudům se týkala nejen Židů, Cikánů a Slovanů, nýbrž ve stejné míře i německých mužů, vysvítá z přiznání, které Hitler učinil v roce tisíc devět set třicet čtyři již s ohledem na velkou válku, kterou již tehdy plánoval: "Nařídím-li jednoho dne válku, nebudu se moci rozpakovat nad deseti milióny mladých mužů, které pošlu na smrt." ...
... "Naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje ..." ...
... "Ahoj, je dobrej, že? ...
... "Naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje, naolejuje-li Julie koleje, nenaolejuje-li Julie koleje ..." ...
"A jak se k nám dostanete?" ptáte se ..
... Ahoj ...
... V brněnské zoologické zahradě, do které chodíval už jako malý chlapec Jurášek Benada, se nám líbilo. Jurášek Benada do brněnské zoologické zahrady zpočátku chodíval se svou prababičkou, která byla v době kdy se Jurášek Benada narodil, už vdova. Proto nemohl svého pradědečka poznat osobně. Zná svého pradědečka jen z vyprávění a jen z fotografií. Jeho prababička měla dvě dcery. V době kdy se Jurášek Benada narodil byly obě dcery už podruhé vdané. První manžel starší dcery, jeho vlastní dědeček už tehdy žil v Americe. Proto nemohl svého vlastního dědečka poznat osobně. Zná svého vlastního dědečka jen z vyprávění a jen z fotografií. První manžel mladší dcery, jeho prastrýc byl zapojen v protinacistickém odboji, byl zatčen, vězněm a nakonec popraven ...
... "A tohleto je jen a jen období nacistické totality, ale pouze z jedné strany, ze strany otce. Samozřejmě, nacistickou totalitu jsem nemohl poznat osobně, protože jsem nebyl ještě na světě, když nejen v Československu panovala ...
... Ale komunistickou totalitu jsem už poznal na vlastní kůži," říkává příležitostně, respektive říkává, když se příležitost naskytne ...
... Což byl i nedělní případ ...
... Příležitost se naskytla ...
... "Neměl jste žádné právo tímto způsobem uvažovat!" Měl jsem rázem pocit jako by na mne z televizní obrazovky promluvila hlavní hrdinka shora uvedeného televizního seriálu, prodavačka Anna Holubová, respektive jako by na mne promluvila herečka Jiřina Švorcová ...
... Zakazovat myšlenky (nejen ve svobodném a demokratickém státě, ale zakazovat myšlenky vůbec) nelze. A Napoleon, Hitler a Stalin? Ani po své smrti neztratily tyto tři postavy světových dějin na své přitažlivosti, jak se můžeme i dnes a denně přesvědčit. Muži, kteří pohnuli dějinami jako málokdo před nimi. Posedlí mocí, zmobilizovali svou živelnou energií obrovské masy lidí k uskutečňování svých nečestných cílů a nerozpakovali se za pomoci násilí proměňovat své šílené (nechybělo mnoho a napsal jsem reformy) nápady (takhleto je tohleto přece jen správnější) ve skutečnost ...
... Jedeme se ubytovat do obce nedaleko Brna, kam jezdil na prázdniny profesor Roháček a kde ho zastihla i noc z úterý dvacátého na středu dvacátého prvního srpna tisíc devět set šedesát osm ...
... V pokoji je položená nová laminátová podlaha ...
... Laminátové podlahy Brno ...
... Dodáme, dovezeme a položíme laminátovou podlahu kdekoli na jižní Moravě ...
... Do restaurace U průmyslovky jsme se opět nedostali. "Článek tedy bude mít ještě další, v pořadí už čtvrté pokračování ...
... Restaurace U průmyslovky ...
... Na rohu ulice Veveří a ulice Jana Uhra v Brně ...
... Bývala vždy studentská hospoda ...
... 3/4 ...
... Pokračování ...
Praha, pátek 27. dubna 2012 a události počátkem roku 1990 v Brně - pokračování
1. května 2012 v 12:32 | J. Benada
|
05/2012
... Zcela nečekaně mi v nedělním televizním diskusním pořadu, "Česká politika a ekonomika po vládní krizi a žádosti vlády o důvěry vlády", nahrála paní Němcová na smeč a z tohohle důvodu bude mít můj článek ne jedno, ale dvě pokračování ...
... Hosty ve shora uvedeném diskusním pořadu shora uvedeného moderáta byli ...
... Předsedkyně Parlamentu Poslanecké sněmovny paní Němcová ...
... Ministr zahraničí pan Schwarzenberg ...
... Předseda České strany sociálně demokratické pan Sobotka ...
... A předseda "politické strany" Věci veřejné ...
... Omlouvám se, tohleto ještě není ono ...
... Ani tohleto ještě není ono ...
... Tohleto je už lepší ...
... Tohleto je už téměř ono ...
... Ano, předseda "politické strany" Věci veřejné ...
... Pan John ...
... (1.1.1915, resp. 31.12.1914 Náklo-Lhota nad Moravou - 11.11.1939 Praha) ...
... Vezmi sebou květinu ...
... Omlouvám se za zdržení, které jsem způsobil, než jsem našel správný obrázek. Domníval jsem se, že je už pondělí sedmnáctého listopadu dva tisíce čtrnáct a na Klárově se scházejí účastníci studentského průvodu v předvečer stého výročí narození shora uvedeného studenta ...
... Žádný volný soubor radikálů, který by se procházel ...
... Uvnitř jednací síně, takhleto tohleto pan Nečas myslel ...
... Označení poslanců slovy "volný soubor radikálů" jsem poprvé slyšel z úst pana Nečase v pátek dvacátého sedmého dubna dva tisíce dvanáct ...
... Pan Pithart kdysi přirovnával republiku ke společnému dvojdomku ...
... Rovněž docela dost pěkné přirovnání ...
... Dost často se rovněž v české politice srovnává cosi s manželstvím. Tohleto je však veliký omyl, protože tohleto srovnávání v politice neplatí. Kdosi si snad může myslet, že tak jako nese muž odpovědnost za volbu své ženy, s níž prochází v osudovém společenství životem, vázán k ní manželstvím, tak i národ nese odpovědnost za toho, jemuž se poslušně oddává. A tohleto je ono! Tohleto je omyl! Tohleto je zvrácenost! Protože co je možné a patřičné v manželství, tak ve státě znamená už v zásadě zkázu, bezpodmínečně se vázat na nějakého člověka. Věrnost s níž je někdo následován, je nepolitický vztah v úzkých kruzích a v primitivních poměrech ...
... Tohleto přirovnání jsem naposledy slyšel z úst shora uvedené manželky shora uvedeného muže, bývalé místopředsedkyně Parlamentu Poslanecké sněmovny a zastupitelky Městské části Praha jedna, absolventky Univerzity Karlovy v Praze v oboru religionistika. Více informací si laskavý čtenář a laskavá čtenářka vyhledá sám(a) ...
... Ve svobodném státě platí kontrola a výměna všech osob, znovu opakuji, ve svobodném státě platí kontrola a výměna všech osob! ...
... "Nebudeme vylévat vaničku i s dítětem," či takhleto jaksi bylo přirovnání k čemusi, které přišlo později. Nevím kdo s tímhletím přirovnáním přišel, do Palamentu Poslanecké sněmovny, první. Vím jen, že mi tohleto tehdy velice frekventované přirovnání připadlo dost přihloupé ...
... Žďár nad Sázavou - náměstí Republiky ...
... Žďár nad Sázavou - Brno ...
... Motorest U devíti křížů ...
... Je docela dost možné, že i sem se chtěl Mr. Alphonse Gabriel Capone, při své plánované cestě do Československa, v roce tisíc devět set třicet, podívat ...
... Vyvraždili tady celou svatbu ...
... A je docela dost dobře možné, že i se svojí manželkou Mary včetně jejich dvanáctiletého synka Sonnyho, jehož jméno bylo jiné. Jméno Sonny byla přezdívka ...
... Avšak Mr. Alphonse Gabriel Capone se už do Československa nedostal ...
... Je však docela dost dobře možné, že pokud táta svému synkovi cestu do Evropy už slíbil a jeho paní Mary tohleto nemohla doma potom už se svým synkem Sonnym vydržet, jak důsledně se synek Sonny splnění tátova slibu, cesty do Evropy, dožadoval ...
... Ano, i tohleto je docela dost dobře možné, že?...
... Otázka zní proč se kdosi loupežníkem či mafiánem či zločincem či korupčníkem či jak si tohleto laskavý čtenář a laskavá čtenářka pojmenuje a tak dále a tak podobně stane a kdosi se nestane? Odpověď na tuhletu otázku se pokusíme najít v dalším, v třetím, pokračování článku!...
... Matka se synem se do Evropy plavila z New Yorku ...
... Po přistání ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska ...
... Matka Sonnyho byla původem Irka ...
... Cestovali do Itálie, aby synek Sonny viděl i zemi svého dědečka Gabriela, povoláním holiče a své babičky Teresiny Raioly, povoláním švadleny ...
... Samozřejmě Neapol, město odkud do Ameriky přišli dědeček a babička, rodiče Sonnyho otce a jeho osmi sourozenců, Sonnyho šesti strýčků a dvou tetiček, opominout nemohli ...
... Do Československo přijeli patrně koncem září z Itálie ...
... Co my víme nakonec, že? ...
... První mezinárodní automobilový závod v Brně byla významná společenská událost, kterou si nemohl nechat ujít patrně žádný významnější evropský a světový mafián. Mohla by být patrně i pravda, že otec Sonnyho, který nepatřil ve Spojených státech právě k největším mafiánským bosům, se na cestu do Evropy, zejména na první ročník automobilového závodu na novém Brněnském okruhu, těšil. V roce tisíc devět set šest, kdy trasa mezinárodní automobilové soutěže z Vídně do Berlína byla vedena Brnem, bylo Brno místem časové kontroly mezinárodního automobilového závodu. Tahleta významná společenská událost je počátkem motorismu v Brně. V roce tisíc devět set dvacet tři se jel v Brně první automobilový závod nazvaný "Brněnský kilometr" a v roce tisíc devět set dvacet čtyři se jel v Brně první automobilový závod z Brna do Soběšic (dnes místní části města), který se jel do vrchu. Automobilový závod do vrchu z Brna do Soběšic se jezdil každoročně až do roku tisíc devět set dvacet devět ...
... V roce tisíc devět set dvacet čtyři se v Brně rovněž konala První mezinárodní výstava automobilů. Koncem dvacátých let minulého století se ve světě začaly automobilové závody do vrchu nahrazovat automobilovými závody na okruhu a v Brně se začal hledat vhodný terén pro výstavbu brněnského automobilového okruhu, který by splňoval všechny parametry stanovené pro konání mezinárodních automobilových závodů ...
... Ohromné nadšení a úsílí československých motoristů a motorismu příznivě nakloněné československé veřejnosti způsobilo, že se výstavbou brněnského automobilového okruhu nazvaného "Brněnský okruh" myšlenka, v neděli dvacátého osmého září tisíc devět set třicet, naplnila ...
... "Nemáte právo si tohleto myslet!" uvedla takhleto tohleto jaksi paní Němcová v nedělním shora uvedeném diskusním pořadu. Paní Němcová zakazuje myšlenku, všimněte si tohohle velice dobře, prosím! "Nemáte právo si tohleto myslet!" znovu opakuji. Paní Němcová nám říká co si myslet můžeme a co si myslet nemůžeme. A říká nám tohleto velice nevybíravým a velice tvrdým způsobem! ...
... Tohleto se dostat (nemít právo myslet si co chceme) do platné právní normy, tak už v České republice není nikdo jiný, než jen zločinec, včetně paní Němcové. Samozřejmě, za předpokladu, že by byla tahleta platná právní norma platná pro všechny občany České republiky bez jakékoli vyjímky a paní Němcovou by nechránila příslušná imunita podle funkce, kterou by v inkriminované době zastávala! ...
... Mr. Alphonse Gabriel Capone a patrně i jeho paní Mary včetně jejich synka Sonnyho v Československu patrně nikdy nebyli. Tohleto shora uvedené pravda patrně není, respektive nezjišťoval jsem tohleto nikde. Avšak je pravda, že známý mafián nazývaný zkráceně Al Capone si cestu do Československa, v roce tisíc devět set třicet, krátce před svým zatčením plánoval. Proč chtěl do Československa tehdy přijet nevíme, respektive nevím. Avšak tohleto není důležité. Důležité je vědět co je mafie. A o mafii má laskavý čtenář a laskavá čtenářka informací dost, respektive informace o mafii jsou každému dostupné. Každý se tedy může o mafii sám poučit. Mafie je chobotnice, mafie je hydra z chapadly, která jsou infiltrovaná snad téměř všude, včetně orgánů státní správy toho kterého státu. Český republika není a nemůže být vyjímkou. Ale ani o tuhletu obecně známou informaci o mafii se mi v článku nejedná ...
... Řekněme, že důvodem mého článku je, že jsem chtěl, aby se dvanáctiletý synek Sonny (paňár jeden mizernej, řekněme tohleto například takhleto) známého shora uvedeného mafiána, nejdříve mafiána z New Yorku a později mafiána z Chicaga, podíval, v roce tisíc devět set třicet, do Československa, zejména na Moravu! ...
... Což se mi snad podařilo, alespoň doufám. A snad se Sonnymu v Československu, zejména na Moravě, na Slovácku, na Valašsku, a v Brně, zejména na novém "Brněnském okruhu" líbilo. Jsem rád, že jsem Sonnymu návštěvu Československa, zejména Moravy, alespoň takhleto umožnil, dejme tomuhle například takhleto. Je docela dost dobře možné, že tohleto moje rozhodnutí mohlo být způsobeno i skutečností, že mám rád Itálii. Pravda, krade se a lže se i v Itálii ...
... Ale alespoň tam mají moře, což není k zahození, spíše naopak ...
... Přátelé, mafiáni byli, jsou a budou vždy a budou všude. S tímhletím nic neuděláme, ale musíme se snažit, aby se nedostaly (alespoň, aby se nedostali nakonec snad už do úplně všech, samozřejmě za předpokladu, že už tam nejsou) orgánů státní správy, respektive orgánů státní moci: moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní, jak tohleto známe nakonec z různých filmů a z různých televizních seriálů různých proveniencí. Jen a jen o tohleto se mi v článku jedná. A dvanáctiletý Sonny? Sonny mi lhostejný není! Přece se říká: Jaký je otec, tak takový je syn a jaká je matka, tak taková je dcera! Na tomhletom je mnoho pravdy, ne-li pravda celá, avšak obecnou platnost tohleto nemá ...
... V reakci na výtku pana Johna, který jednání Občansko demokratické strany, ve zcela konkrétní věci, přirovnal k noci dlouhých nožů v nacistickém Německu, což u osobnosti typu pana Johna nijak nepřekvapuje (míněno v dobrém) a za což paní Němcová panu Johnovi vyčinila. Vyprášila panu Johnovi pěkně kožich, jak se říká na Moravě. Slova "modrá sněmovna", která poté paní Němcová v diskusi použila, pana Sobotku rozesmála a připomenul paní Němcové, že jeho Česká strana sociálně demokratická získala v posledních volbách nejvíce hlasů. A tohleto je ono! Ale tohleto je jen jeden z důvodů! ...
... Komunikace vládnoucí politické reprezentace k občanům (k voličům i k nevoličům, na tomhletom nezáleží) téměř neexistuje, což je veliká chyba. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o nevědovost, což tenhleten případ není ...
... Přičemž, a tohleto tenhleten případ je, arogance vládnoucí politické reprezentace k občanům (k voličům i k nevoličům, na tomhletom nezáleží) nechybí ...
... V souvislosti se shora uvedenou citací se odvolávám na shora uvedený videozáznam diskusního pořadu "Česká politika a ekonomika po vládní krizi a žádosti vlády o důvěru" a na tenhleten vidozáznam odkazuji ...
... Motorest Devět křížů - Zoologická zahrada Brno ...
... Z časových důvodů, protože jsme se zdrželi (ve Žďáru nad Sázavou s názorem paní Němcové a U devíti křížů s masakrem svatebčanů z nedalekého obce Lesní Hluboké) se už dnes do restaurace U průmyslovky nedostaneme. U Ostrovačic, na sto sedmdesátém osmém kilometru opouštíme tedy dálnici a přes Nový dvůr, kolem hradu Veveří a podél pravého břehu brněnské přehrady ...
... Jedeme už přímo do brněnské zoologické zahrady ...
... O událostech na počátku roku tisíc devět set devadesát v restauraci U průmyslovky ...
... Na rohu ulice Veveří a ulice Jana Uhra v Brně, která bývala vždy studentská hospoda si řekneme v dalším, třetím pokračování článku ...
... Zatím vám povím vtip, rovněž z počátku devadesátých let minulého století, který není se shora uvedenými osobami v žádné příčinné či jiné souvislosti, znovu opakuji, který není se shora uvedenými osobami v žádné příčinné či jiné souvislosti, a který jsem slyšel poprvé ve shora uvedené restauraci ...
... Sedí komunista (respektive člověk, který má strach, protože nemá čisté svědomí, řekněme tohleto takhleto) večer doma a je v nejistotě. Neví co bude, neví co mu nejbližší budoucnost přinese: "Budou zatýkat, zavírat, soudit a popravovat?" uvažuje, když tu se ozve zvonění u domovních dveří, doprovázené klepáním a boucháním na domovní dveře. V téhleté chvíli by se v tohletom člověkovi snad nikdo krve nedořezal. Zvonění, klepání a bouchání na domovní dveře nepřestává. Nekonec si tenhleten, hrdina (nad kterého ještě nedávno nebylo a nyní štrašpytel nad kterého není) dodá odvahy, bázlivě se přiblíží k domovním dveřím a zeptá se: "Kdo je tam?" - "Tady Státní bezpečnost, ihned otevřete!" ozve se za domovními dveřmi kategoricky. Nedávný hrdina, nad kterého ještě nedávno nebylo a nyní strašpytel nad kterého není, si úlevou oddechne, otevře domovní dveře a prohlásí: "Fuj! Vy jste mě ale vyděsili, soudruzi! Já myslel, že je to Občanské fórum!" Shora uvedený vtip je uveden jen a jen z důvodu "přeladění" laskavého čtenáře a laskavé čtenářky do atmosféry shora uvedené doby. Nic jiného, prosím, ve vtipu nehledejte, nic jiného ve vtipu není ...
... 2/3 ...
... Pokračování ...
Praha, pátek 27. dubna 2012 a události počátkem roku 1990 v Brně
28. dubna 2012 v 20:24 | J. Benada
|
04/2012
... "Nejvýše postavený člověk má však být sám o sobě spravedlivým a přece člověkem. Tato úloha je proto nejtěžší ze všech. Ano, nedá se zcela vyřešit, protože z tak křivého dřeva, jako je to, z nějž je vytvořen člověk nemůže být vytesáno nic rovného. Příroda nám ukládá, abychom se k této ideji jen přibližovali," napsal, už v roce tisíc sedm set osmdesát čtyři, veliký filozof Immanuel Kant ve svých "Myšlenkách k všeobecným dějinám ve světoobčanském smyslu." Ačkoli byla tahleta jasnozřivá a v podstatě speptická slova napsána šest let před vypuknutím Francouzské revoluce, přece z nich zaznívá také naděje a víra, že i přes veškeré lidské slabosti se snad v budoucnu musí najít osobnosti, které by mohly řídit stát a přitom nezneužívaly své svobody. Světové dějiny však ukazují, jak to vlastně je, že očekávané "přibližování" k ideálu jím postulovanému se zvrhlo v opak! Strašidlo nacionalismu a nové totalitní ideologie vedly k dosud nepoznané politické radikalizaci dalších okruhů obyvatelstva, k propagandistické mašinérii, jež vytvořila za pomoci všech možných prostředků a triků mýtus samozvaných postav vykupitelů, které však do svých zemí přinesly jen bídu a smrt. Symbolická pro tenhleten vývoj jsou jména Napoleon, Hitler, Stalin, jež představují jeho vrcholy, ony zvrhlé okamžiky dějin, v nichž prázdná fráze znamená všechno, ale lidský život nic ...
... Jsou tři různé možnosti ...
... První možnost je, že jde o spiknutí pana Bárty, jehož velkým vzorem je historická postava diktátora Napoleona, který celé tohleto takhleto vymyslel, aby se ho naoko zbavili a vláda České republiky mohla pokračovat v "asociálních a šílených" reformách. K blizšímu označení reforem vlády pana Nečase jsem použil slov bývalé soudkyně Ústavního soudu České republiky paní Vágnerové ...
... V téhleté souvislosti se odvolávám na článek na tomhletom blogu "Paní soudkyně jak se sluší a patří aneb svátek pana premiéra v předvečer prvního jarního dne!" ze dne třináctého března dva tisíce dvanáct ...
... Druhá možnost je, že jde o iniciativu paní Peake, která se už jinak nemohla zachránit, chtějíce ve vysoké politice i nadále zůstat, a tohleto je jen a jen její svobodné rozhodnutí, čemuž nevěřím, moji důvěru nemá ...
... Třetí možnost je, že jde o dohodu pana Nečase a pana Kalouska ...
... S paní Peake, čemuž věřím a moji důvěru nemají ...
... Paní Peake by nyní mohla vytvořit pár s panem Kalouskem! ...
... Avšak hlavní výsledek je u všech shora uvedených možností zcela shodný! ...
... Pan Bárta je mimo "mísu" a koalice může pokračovat ve shora uvedených "asociálních a šílených" reformách, nazývejme tyhlety kroky české vládnoucí politické reprezentace ...
... Takhleto ...
... V téhleté souvislosti se odvolávám na článek na tomhletom blogu "Diktátor" ze dne jedenáctého dubna dva tisíce jedenáct ...
... A nyní k událostem počátkem roku tisíc devět set devadesát ...
... V Brně ...
... Restaurace U průmyslovky ...
... Na rohu ulice Veveří a ulice Jana Uhra ...
... Bývala vždy studentská hospoda ...
... 1/2 ...
... Pokračování ...
Já ti dám, že se tam nenarodil aneb přeběhlíci
26. dubna 2012 v 14:28 | Jarda
|
04/2012
... Já ti dám, že se tam nenarodil aneb přeběhlíci ...
... O dědovi-pacientovi vyškovské nemocnice, který byl koncen týdne (snad v pátek) již jako vyléčený pacient z vyškovské nemocnice propuštěn domů, aby se počátkem týdne (snad v pondělí) z domova do vyškovské nemocnice vrátil, protože se mu doma, jak ve vyškovské nemocnici uvedl, snad přes vídend velice přitížilo (pro subjektivní potíže, jak se říká odborněji), se už psalo ...
... "Tohohle dědu by si snad nemohl nikdo neoblíbit-nezamilovat," vyprávěl mi Pavel, který byl hospitalizován ve stejném nemocničním pokoji jako shora uvedený děda. Zpočátku bylo Pavlovi mizerně, ale když se shora uvedený děda opět do nemocničního pokoje vrátil, tak Pavlovi bylo přece jen už lépe. Zkrátka a dobře, shora uvedený děda byl nejen pamětník událostí, které ve svém životě prožil a pamatoval, ale i veliký vypravěč a veliký srandista. Jak říká Pavel: "Pravda tohleto třeba být nemusí, hlavně že je tohleto sranda." Samozřejmě, shora uvedenému dědovi v podstatě už nic nebylo, je docela dost dobře možné říci, že se zdravotně cítil dobře. Samozřejmě, přiměřeně ke svému pokročilému věku. Shora uvedený děda byl vdovec a žil doma sám. Jeho dvě dcery byly pracovně zaneprázdněny, snad je možné tohleto takhleto říci, Tohleto bylo v zimě, byly mrazy, a tak patrně i proto, že ve vyškovské nemocnici bylo právě volné nemocniční lůžko, tak si pan primář shora uvedeného dědu ve vyškovské nemocnici ponechal (na pozorování spíše jen), aby děda nemusel doma topit a nebyl přece jen doma sám, byl přece jen jaksi ještě zaopratřen po nemoci, o což shora uvedenému dědovi šlo, tohleto shora uvedený děda právě chtěl, čehož i dosáhl. Děda vyprávěl různé příběhy, nasmáli se prý mnoho, ale když například vyprávěl, že přízemní rodný domek Klementa Gottwalda v nedalekých Dědicích byl původně jednoposchoďový statek, a že se tam snad Klement Gottwald ani nenarodil, a že tenhleten údajně statek, alespoň podle vyprávění dědy, přestavěli potom na rodný domek Klementa Gottwalda a původní majitelé-státkáři, že žijí nedaleko, tak na tohleto mu už neskočil ani Pavel. Důvod byl patrný. Čeho je už moc, toho je už příliš ...
... Pavel přece věděl nejen ze školy, ale i z rodiny, že tohleto není pravda. "Dědek si nehorázně vymejšlí," usmíval se či smál se jeho vyprávění ...
... Ale proč tenhleten článek píšu? Protože příběh je aktuální nejen pořád, ale dnes je i výročí. Tehdy však nebyl čtvrtek dvacátého šestého dubna. Tehdy byla, dvacátého šestého dubna, středa! ...
... "Pamatuji si tohleto jako by to bylo dnes. Bylo poměrně krátce po mém propuštění z dlouhodobé hospitalizace ve vyškovské nemocnici a byl jsem tehdy ještě v pracovní neschopnosti a jsou to i narozeniny v rodině. Šel jsem se svojí babičkou, matkou mého otce, ve Vyškově po ulici a hovořili jsme spolu. Já říkám babičce ... A babička mi odpověděla: "Byla jsem rozrušená," to jsem chápal a rozuměl jsem tomu. "Já jsem u soudu nikdy nebyla," řekla babička ještě. To mě zarazilo, ale nic jsem neřekl. Nemyslím si, znovu opakuji, nemyslím si, že by moje babička vědomě projevila nepravdu. Bylo mi dvanáct let, když jsem soudní písemnost z počátku padesátých let minulého století četl," vyprávěl mi Jiří Benada ...
... Ano, oba! Pavel i Jiří Benada museli obsah shora uvedené soudní písemnosti, z počátku padesátých let minulého století znát! ...
... Teprve nyní mi tohleto došlo. I mlčení je lež! V tomhletom tohleto patrně bude! říkám si. Pravda byla vydávána za lež a lež byla vydávána za pravdu! Tohleto přece jen dává smysl, uvažuji nad tímhletím ...
... A nyní vám povím příběh, který shora uvedený děda ve vyškovské nemocnici vyprávěl, tak jak jsem si příběh v podání Pavla zapamatoval. "Nevím, je-li příběh pravdivý, protože příběh nikdo neprověřoval, respektive nevyhledával k příběhu žádná fakta. Nikdy, nikde, nic. Avšak vzhledem ke skutečnosti, že dva příběhy vyprávěné shora uvedeným dědou ve vyškovské nemocnici se nakonec ukázaly jako pravdivé a shora uvedený děda si mnoho nevymejšlel, respektive nevymejšlel si téměř nic, tak si myslím, že i na příběhu kolaborantky, konfidentky a přeběhlice, rovněž mnoho pravdy bude, ne-li dokonce nakonec pravda celá," domnívá se Pavel. "No řekni mi, Jardo, jaký důvod by shora uvedený děda měl, aby si tenhleten příběh ve vyškovské nemocnici vymejšlel?" položil mi Pavel otázku ...
... Žena nebyla německé národnosti, ale za nacistické okupace se k německé národnosti přihlásila a stala se takhleto Němkou. A nyní shora uvedený děda vyprávěl jaké výhody, tím že se stala Němkou, měla. Například, když přišla na jatka, tak slušně německy pozdravila: "Sieg Heil!" (v češtině Vítězství zdar!). Tenhleten německý pozdrav "Sieg Heil" byl v období nacismu v Německu zneučit. Stal se pozdravem, kterým se vyjadřovala sympatie a příslušnost k nacistickému německému vůdci Adolfovi Hitlerovi a k jeho boji za vítězství Třetí Říše, která měla trvat tisíc let, ale nakonec trvala jen dvanáct let a zanikla úplně. Tenhleten pozdrav, vztyčení pravé ruky a současně vyslovení slov "Sieg Heil" je známý i v České republice, jako tazvané hajlování. Ačkoli žena hovořila německy velice mizerně, tohleto prý byla jakási její hanácko-němčina (například německé slovo "Ja" a české slovo "Ano" znamená v hanáčtině dodnes totéž ...
... Ačkoli tedy hovořila německy velice mizerně, tak prý se vždy na jatkách domluvila a vždy dostala co chtěla, nejen v požadovaném sortimentu masa a masných výrobků, ale i v požadované kvalitě a v požadovaném množství, protože prý byla i konfidentka, což se prý tušilo. Samozřejmě, když odcházela z jatek, tak slušně německy pozdravila opět. Po osvobození, když nacistická okupace skončila, tak se ženě podařilo jakýmsi prý podivným způsobem, vyprávěl shora uvedený děda ve vyškovské nemocnici, přeběhnout, jak se říká na opačnou stranu, jaksi ji patrně už přestalo bavit být Němkou, rozmyslela si patrně všechno náležitě a tak dále a tak podobně a stala se členkou Komunistické strany opět obnoveného československého státu, Československa. Po takzvaném Vítězném únoru, tehdy prý pracovala v zemědělství, kdesi k jakémsi kravíně. Samozřejmě, když kdesi přišla a odkudsi odcházela a tak dále a tak podobně opět slušně pozdravila: "Čest práci, soudruhu, soudružko, soudruzi, soudružky, soudružky a soudruzi", tak jak tohleto bylo tehdy in, jak se říká dnes. A nakonec, dozvěděli se ve vyškovské nemocnici vděční posluchači vyprávění shora uvedeného dědy se z některými lidmi nenáviděné soudružky stala, patrně za vydatné pomoci strany a vlády, dojička v kdesi v jakémsi kravíně a měla opět veliké šťěstí, vyprávěl shora uvedený děda. Pokud ne snad už na první pracovní směně, tak o něco později se jí podařilo vytvořit jakýsi úžasný rekord v dojivosti kravského mléka a ze ženy se stala rázem údernice, hrdinka socialistické práce a už prý kdesi v jakémsi kravíně nepracovala, nýbrž začala jezdit na různé besedy kdesi po blízských i po vzdálených kravínech ...
... Ženě prý byl přidělen služební vůz shora uvedené značky i s řidičem a jezdila předávat své zkušenosti, vyprávěla soudružkám dojičkám v blízských i ve vzdálených kravínech co a jak se dělat má a tak dále a tak podobně. Zkrátka a dobře, vyprávěla jim jak se dojivost kravského mléka zvyšuje. A jednou, vyprávěl shora uvedený děda, se prý opět vraceli kdesi z jakéhosi snad velice vzdáleného kravína, protože patrně řidič služebního vozu musel být již unaven či je docela dost dobře možné, že tohleto mohla být i chvilka řidičovi nepozornosti při řízení motorového vozidla. Mezi obcí Drnovice a Vyškovem, což je vzdálenost ne snad větší než tři kilometry, narazil jejich služební vůz Tatraplán do stromu. Byla mrtvá ... Tohleto nebudu raději uvádět dále z důvodu piety k tragicky zesnulé ženy, protože shora uvedený děda se vyjádřil o téhleté ženě velice a velice nelichotivě ... A nyní musím laskavé čtenáře a laskavé čtenářky přece jen upozornit, že tohleto co následovalo poté, nebyla žádná zlomyslnost posluchačů vyprávění shora uvedeného dědy či co. Tohleto bylo přece jen spontánní ... Najednou se otevřely dveře do nemocničního pokoje a vešel zdravotní personál, respektive vešla zdravotní sestřička s teploměry, léky, injekcemi možná i dokonce a tak dále a tak podobně: "Tady je ale veselo, myslím dědo, že vám už nic není a půjdete domů," řekla zdravotní sestřička shora uvedenému dědovi. "Počkejte!" pohrozila zdravotní sestřička shora uvedenému dědovi laskavě "řeknu tohleto panu primáři," postrašila ho ještě. Když zdravotní sestřička z nemocničního pokoje nakonec odešla, tak shora uvedený děda, vyprávění příběhu konečně dokončil. Bylo prý mnoho lidí, kteří snad ne, že by jí takový konec jejího života přímo přáli, ale byli prý nakonec přece jen rádi. Jiří Benada se domnívá, že tahleta žena musela být pro mnohé lidi neštěstím. "Je pravda, že jsem se později setkal v Brně s jednou paní, která mi přímo řekla: "Pane Benado, znám Vyškov velice dobře, bydlela jsem ve Vyškově kdysi," dozvěděl se od shora uvedené paní. Vyškov je bašta stalinismu a na úřadech jsou tam všude ... Tahleta paní tohleto takhleto přímo vyslovila: "blbý lidi"! "Ale tohleto je přece jen názor téhleté paní, patrně měla i ona své negativní zkušenosti, patrně jen a jen proto tohleto takhleto vyslovila, nelze přece posuzovat člověka a lidi takhleto plošně," vyprávěl mi Jiří Benada. Samozřejmě, Vyškov byla bašta stalinismu, ale jak tohleto s přízemním rodným domkem prvního dělnického prezidenta Československé republiky bylo, tak tohleto přece musel každý, kdo tohleto období, tyhlety události, ve Vyškově a v okolí Vyškova přinejmenším pamatoval, vědět. Věděl tohleto, ale raději o tomhletom nemluvil. Mlčel. Někdo tomuhle může říkat například "pud sebezáchovy", někdo tomuhle může říkat i vrchol "diplomacie" či i jinak. Avšak tohleto je přece úplně jedno, na tomhletom přece vůbec nezáleží, jak tohleto kdosi nazývá. "Tohleto je ve skutečnosti lež, vědomě projevená nepravda a obava, respektive strach, protože pokud by kdosi tuhletu lež nerespektovat ... Ano, za tohleto odhaduji, že by u Okresního soudu ve Vyškově vyfasoval deset měsíců vězení nepodmíněně v prní nápravně-výchovné skupině či kolik, samozřejmě pokud by až dosud žil řádným životem pracujícího člověka a nebyl by rovněž řešen ani v jakési snad okresní přestupkové komisi "Veřejného pořádku" či jak se tahleta komise nazývala," vyprávěl mi Jiří Benada, který nabyl dojmu, že vyfasovat deset měsíců vězení a hned natvrdo bylo ve Vyškově jakési magické číslo. "Snad téměř každý s kým jsem se později setkal a s kým jsem později hovořil," vyprávěl mi Jiří Benada dále "a zeptal jsem se tohohle člověka na výši jeho trestu, respektive za co, za jaký skutek byl odsouzen a kolik za tenhleten skutek u Okresního soudu ve Vyškově vyfasoval, tak snad vždy tohleto bylo deset měsíců vězení a hned natvrdo, aniž by byl tenhleten člověk někdy soudně vůbec trestán. Ale je docela dost dobře možné, že se už mýlím přece jen nakonec, ale řekl bych že tenhleten dojem jsem měl a mám jej dosud," uzavřel Jiří Benada vyprávění jak tohleto kdysi za nacistické totality a za komunistické totality chodilo. Myslím si osobně, jak Jiřího Benadu znám, že se Jiří Benada nemýlí, že tohleto takhleto být i mohlo, ale možná, že zase tolik soudně postižených osob Jiří Benada neznal, a že počet soudně postižených osob, sloužící k jeho privátnímu výzkumu, mohl být přece jen nedostatečný, čímž může být i výsledek jeho privátního výzkumu a patrně i bude přece jen trochu zkreslený, dejme tomuhle takhleto ...
... Když jste šli například ve Vyškově ráno do samoobsluhy pro brambory a brambory v samoobsluze právě neměly: "Měli by brambory přivést kolem poledne," dozvěděly jste se například od prodavačky a přišli jste do samobsluhy později, raději až po poledni, abyste do samobsluhy nešli zbytečně, pokud by se stalo, že by brambory do samoobluhy ještě nepřivezli ... "Bolševický zásobování," nechal se kdosi v samobsluze unést a kdosi, který tohleto vyslechl, tak tohleto kamsi donesl a dozvěděli se potom i tohleto kdesi ...
... Shora uvedené magické číslo vyfasoval ...
... Jednoposchoďový stavební objekt, původně statek patřící rodině Škarků ve Vyškově-Dědicích přestavěný, po smrti prvního dělnického prezidenta Československé republiky Klementa Gottwalda, na přízemní stavební objekt. Na jeho rodný domek, ve kterém se prý nenarodil a na jeho památník ...
... Dnes se rovněž krade a ohlupuje ...
... Shora uvedený malý chlapec u počítače má pravdu ...
... Tohleto přece nemohl ve Vyškově nikdo nevědět, že byl statek ve Vyškově-Dědicích ve skutečnosti státní mocí majitelům ukraden ...
... A vidíte přesto do Vyškova-Dědic jezdily nejen zájezdy pracujících, ale do Vyškova-Dědic jezdily i školní výlety, kterým tohleto všechno ukazovali ...
... A takhleto státní mocí ohlupované školní děti si potom myslely, že byly kdesi, kde být ve skutečnosti nikdy nemohly a viděly cosi co ve skutečnosti nikdy vidět nemohly ...
... Zkrátka a dobře, lidé si mylně mysleli, že ve Vyškově-Dědicích viděli osobní věci běžné denní potřeby patřící jisté osobě, avšak téhleté jisté osobě, shora uvedené věci běžné denní potřeby, nejen že nikdy nepatřily, ale tahleta jistá osoba je ani nikdy neviděla, natož aby je denně používala ...
... Zkrátka a dobře, tohleto byli sedmilháři jak se sluší a patří, za něž by se nemusel stydět ani český univerzální a geniální velikán Jára Cimrman, který se ve světě nakonec neproslavil ...
... Já ti dám, že se tam nenarodil aneb přeběhlíci ...
... A co je zase tohleto?! ...
... Konec ...
Společná (kolektivní) politická odpovědnost existuje!
25. dubna 2012 v 19:15 | J. Benada
|
04/2012
... Když jsem v Itálii poprvé shora uvedené viněty na lahvích s alkoholem viděl, včetně vinět s vyobrazením Lenina i vinět s vyobrazením Stalina, byl jsem překvapen, že se tohleto běžně prodává v obchodech a vyvodil jsem si z tohohle závěr, že i tohleto patrně patří k demokracii. Nyní se nejedná o to byl-li můj subjektivní závěr správný či nebyl-li můj subjektivní závěr správný. Byl-li můj názor objektivní, řečeno ještě takhleto ...
... Kdysi před mnoha lety vyšel v magazínu Brněnského večerníku článek, který mě upoutal. Tenhleten magazín Brněnského večerníku, který jsem měl mnoho let doma v knihovně, bohužel už nemám, abych mohl z článku v tomhletom magazínu Brněnského večerníku citovat. Obsahem článku byly různé železniční kuriozity. Zmíním se o jedné železniční kuriozitě, tak jak si ji z četby pamatuji. V článku se psalo, že když shora uvedený italský fašistický diktátor a shora uvedený německý diktátor cestovali společně z Berlína do Říma, každý však cestoval ve svém zvláštním vlaku, tak ... A nyní již nevím jest-li celou železniční trasu z Berlína do Říma, ale domnívám že ano, že tohleto bylo takhleto přece jen v článku uvedeno ...
... Zkrátka a dobře, jejich cesta z Berlína do Říma byla organizačně a technicky zabezpečena tak, aby oba zvláštní vlaky diktátorů mohly jet vedle sebe, železniční trať z Berlína do Říma musela být dvoukolejná, aby italský fašistický diktátor jedoucí ve svém zvlášním vlaku po jedné koleji a německý nacistický diktátor jedoucí ve svém zvláštním vlaku po druhé koleji, stojíce každý ve svém vagóně u otevřeného okna, mohly během jízdy obou zvláštních vlaků spolu hovořit ...
... Politicky jedná v moderním státě každý člověk, přinejmenším tím, že odevzdá svůj hlas ve volbách, nebo že se volebního aktu nezúčastní. Smysl politické odpovědnosti nedovoluje nikomu aby se jí vyhnul! ...
... Vláda České republiky předložila programové prohlášení ve středu čtvrtého a o důvěru požádala v úterý desátého srpna dva tisíce deset. Pro se vyslovilo sto osmnáct koaličních poslanců a proti se vyslovilo osmdesát dva členů opozice. Kvótum při účasti všech dvě stě poslanců činilo sto jedna hlasů ...
... Vládě takhle byla vyslovena důvěra ...
... Nejen český lev, ale už i soudci jsou ... Laskavý čtenář a laskavá čtenářka si doplní podle svého gusta ... Ano, politická odpovědnost se vztahuje i na ně, protože, shodně tak jako se politická odpovědnost vztahuje na každého občana s volebním právem, je i jejich život umožněn státním řádem České republiky ...
... V moderním státě není žádné "mimo"! ...
... Politicky aktivní osoby se obvykle dodatečně ospravedlňují, končí-li věci špatně. Ale v politické činnosti takové obhajoby neplatí. Ale pozor! Všechno shora uvedené se vztahuje jen a jen k politické odpovědnosti. Nehovoříme vůbec o morální vině a nehovoříme vůbec o kriminální vině. A Komunistická strana Čech a Moravy? Tak z tohohle nemám radost vůbec! ...
... Lídr Vojtěch Filip, který patrně v čele Komunistické strany Čech a Moravy i nadále zůstane, respektive bude jako lídr znovu zvolen? Ano, skutky sovětského diktátora Stalina odsoudil, respektive distancoval se od jeho skutků, ale tohleto je přece jen asi tak všechno. Nic více! ...
... A lídr, Bohuslav Sobotka, České strany sociálně demokratické, v současné době nejsilnější politické strany, která v případných předčasných volbách patrně zvítězí? Ten tohleto neustojí zcela jistě! ...
... Tady si přečtěte co říká shora uvedený šachista v roce dvatisíce osm na tajném jednání. Tohleto je velice a velice smutné, ale patrně tohleto takhleto bude či tohleto takhleto je. Patrně jen a jen on měl promyšlenou strategii. Sice promyšlenou strategii velice a velice věrolomnou, ale alespoň do roku dva tisíce čtvrnáct. A současná politická reprezentace? Nevím zcela jistě, ale domnívám, že pokud v pátek dostane důvěru, tak pak mi je přece jen trochu líto pana premiéra. Je prý introvert a prý trochu cholerik, zaslechl jsem tuhletu informaci ve veřejnoprávní televizi. Ale téhleté informaci nepřikládám téměř žádnou hodnotu. Myslím si, že může být jinak i slušný člověk, který chce být ale s každým za dobře, což je sice na jedné straně pěkné, ale na druhé je straně je tohleto přece jen málo. Podle mého názoru křísí pan premiér " už "zdechlou kobylu". Řeknu tohleto takhleto nakonec přece jen ...
... Ještě v pátek, sedmnáctého listopadu tisíc devět set osmdesát devět, odpoledne ...
... Věděl téměř každý ...
... Pouze pro voliče ...
... Přední členové "politické" strany na Národní třídě v Praze při vzpomínce na události v pátek sedmnáctého listopadu tisíc devět set osmdesát devět ...
... Ve volebním roce ...
... Jeden z důsledků, který se provalil na veřejnost! ...
... Rada je snad vůbec nejhorší komunikační aktivita, která existuje ...
... Řeknu-li totiž panu předsedovi, kterého neznám osobně, znovu opakuji, kterého neznám osobně, shora uvedené politické strany ...
... Ne, pane předsedo, tohleto se dalo přece čekat, tohleto se dalo přece předvídat! Vydržte ještě, prosím, zastřelit se můžete vždycky, ale pan předseda na moji radu nedá a zastřelí se, tak mi nezbude nic jiného než si myslet, že mě měl pan předseda za vola! ...
... Současná politická reprezentace České republiky svou legitimitu, podle mého názoru, zcela vyčerpala a dostala Českou republiku do patové situace ...
... A některé občany do zcela zoufalé životní situace ...
... Z nichž mnozí jsou po smrti - viz například nedávná sebevražda manželů v příčinné souvislosti s exekucí rodinného domu, pokud si dobře vzpomínám, tak dvacet let stará novostavba a tak dále a tak podobně ...
... Není podstatné zda tohleto udělal vědomě či zda tohleto udělal nevědomě! ...
... Příčina! ...
... Důsledek! ...
... Čau! ...
... Konec ...
Revanšismus a sebereflexe
23. dubna 2012 v 20:41 | Šárka
|
04/2012
... Článek nás zavede z Berlína, tehdy ještě hlavního města Německé demokratické republiky (nepřímo) do zděné autobusové čekárny, stojící po pravé straně silnice první třídy, jedeme-li z Havlíčkova Brodu směrem na Štoky a v závěru článku se laskavý čtenář a laskavá čtenářka dozvědí co se nám může docela dost dobře snadno přihodit, chybějí-li nám potřebné vědomosti či chybějí-li nám potřebné znalosti. Laskavý čtenář sám a laskavá čtenářka si sama vybere ...
... Později byla tahleta silnice první třídy v rekonstrukci a je více než pravděpodobné, že i opakovaně a nedaleko Havlíčkova Brodu, kde zděná autobusová čekárna stála, mohla být provedena i její menší přeložka a dnešní silnice první třídy číslo třicet osm nemusí být již vedena shodně jako tehdy ...
... Avšak tohleto podstatné není ...
... Jako student jezdil táta hodně autostopem, což byl tehdy mezi studenty a mezi mladými lidmi běžný způsob dopravy. "Jen dvakrát jsem nedojel do cíle své cesty téhož dne," uvedl mi k tomuhle. Jednou dorazil táta do městečka, které leželo již nedaleko cíle jeho cesty až v pozdních večerních hodinách, už za tmy. Když viděl, že už se patrně z tohohle městečka do cíle své cesty autostopem nedostane, tak šel na místní železniční stanici, ale měl smůlu, protože poslední spoj do cíle jeho cesty už odjel ...
... "V nádražní čekárně jsem počkal na první ranní spoj," dozvěděla jsem se, že první vlak z městečka do cíle jeho cesty odjížděl snad už někdy před čtvtou hodinou ...
... Nejpohodlnější přístup na horu Praděd je z Karlovy Studánky přes Ovčárnu, která leží v nadmořské výšce tisíc tři sta metrů a na vrchol hory Praděd se dostaneme dosti pohodlně zdoláním necelých dvě stě výškových metrů ...
... Na místě Ovčárny stával kdysi seník ...
... V roce tisíc osm set šedesát tři pak chata ...
... A salaš, která dodávala lázeňským hostům v Karlově Studánce ovčí syrovátku ...
... V roce tisíc devět set devatenáct Ovčárna vyhořela a správce Ovčárny zahynul ...
... Vrchol hory Praděd v době vyhoření Ovčárny ...
... Avšak v roce tisíc devět set dvacet chata pod horou Praděd stála znovu ...
... A v roce tisíc devět set třicet dva byla přebudována na horský hotel ...
... Na Ovčárně, vojenské zotavovně pro zaměstnance rezortu Ministerstva národní obrany, se táta setkal s Lubošem v době letních prázdnin na konci čtvrté třídy. Táta a Luboš tam byli na rekreaci se svými rodiči, kteří se spřátelili a oba kluci si potom ještě dopisovali. "Dopisy patrně ne, ale pohlednice jsme si psali," řekl mi táta. A protože táta už tehdy pohlednice sbíral, tak pořád má Lubošovy pohlednice ve své sbírce doma. "Psali jsme si s Lubošem poměrně krátce, vlastně jen příležitostně, tak jak si lidé píší k různým svátkům a k různým příležitostem v roce," dozvěděla jsem od táty a táta se domnívá, že jejich korespondence byla spíše vedena jejich rodiči, respektive jejich matkami, přece jen. Nakonec jejich korespondence skončila do ztracena, jak se říkalo již tehdy, jak se říká i v současnosti a jak se patrně patrně říkat i v budoucnosti ...
... Dosud znal táta Havlíčkův Brod pouze ze zeměpisu a pouze z okna vlaku ...
... Jak vypadá školní budova v Havlíčkově Brodě, kam Luboš chodí do školy, a že je u školní budovy i jakési jezirko, věděl táta pouze z Lubošovy pohlednice ...
... A z jiné pohlednice zase věděl jak v Havlíčkově Brodě vypadá náměstí ...
... Že přes tohleto náměstí v Havlíčkově Brodě vede shora uvedená silnice první třídy, tak o tomhletom se táta dozvěděl až téměř o dva roky později, na školním výletu koncem školního roku v šesté třídě, když přes tohleto náměstí v Havlíčkově Brodě dvakrát jeli při cestě tam i při cestě zpět a vždy se na náměstí zastavili. V době kdy už byl táta na střední škole a cestoval autostopem z Prahy do Brna, tak se na náměstí v Havlíčkově Brodě zastavil, protože kdesi před tímhletím náměstím řidič osobního vozu, který tátu z Prahy do Havlíčkova Brodu autostopem svezl, tátu vysadil. Táta musel projít přes tohleto náměstí na výpadovku z Havlíčkova Brodu. Po levé straně byl bufet do kterého táta zašel, aby se občerstvil, respektive najedl a napil. A protože už tehdy kouřil a cigaret už měl pouze několik, tak si v bufetu koupil i krabičku cigaret. I když tohleto bylo o letních prázdninách, byl už večer a než táta na výpadovku z Havlíčkova Brodu přišel byla již téměř tma ...
... "Kdesi jsem tam ve tmě klopýtal, byl již slabý provoz, nejezdilo už téměř nic," vyprávěl mi. Silnice za městem vedla trochu do kopečka a jak tam táta už po tmě klopýtal, tak když se na obzoru objevilo světlo, které přeletělo nejdříve po obloze a po chvíli se na hřebeni kopce ukázaly reflektory jedoucího vozu, tak oslňující kužele světla reflektorů držely tátu jako v hrsti. A některý řidič dokonce ani dálkové osvětlení nepřepnul, a se zapnutým dálkovým osvětlením projel kolem něho. Táta se musel vždycky zastavil a potom se vždycky chvíli orientovat. A navíc! Na náměstí v Havlíčkově Brodě bylo teplo, ale tady foukal studený vítr, ochladilo se. Táta se ohlédl zpět, ale město bylo už příliš vzdáleno, respektive nechtělo se mu už vracet zpět. "Stát jsem tam nemohl, šel jsem tedy pořád dál, nyní už proti silnému a studenému větru, když jsem došel ke shora uvedené zděné autobusové čekárně," vyprávěl mi. A v téhleté zděné autobusové čekárně táta zůstal až do rána. "Byl jsem tehdy sám doma," dozvěděla jsem se. Babička a dědeček byli kdesi u moře na dovolené. A protože si táta myslel, že když si dědečkovo cestovní zavazadlo (něco mezi cestovní taškou a cestovním kufříkem, které si dědeček koupil v před nedávným časem Berlíně a táta byl u toho, když si tohleto cestovní zavazadlo v Berlíně dědeček kupoval), tenhletem praktický "hybrid" s různými kapsami a tak dále a tak podobně, tajně, bez jeho vědomí, vypůjčí, tak že se na tohleto nepříjde, protože táta bude dříve doma z Moravy než budou rodiče doma kdesi od moře. "Vešel jsem do zděné autobusové čekárny, posvítil si zápalkou či zapalovačem, tohleto už nevím. Nebylo ve zděné autobusové čekárně vůbec nic. Pouze betonová podlaha," vyprávěl mi. Táta se natáhl na betonovou podlahu a dědečkovo cestovní zavazadlo si dal pod hlavu, použil tenhleten, ale patrně ne z pravé kůže zhotovený "hybrid" jako polštáře. "Ten pokud vy věděl, že jsem si jeho cestovní zavazadlo vypůjčil," vyprávěl mi táta "pokud by se dozvěděl, že jsem jeho cestovní zavazadlo položil na znečištěnou a hrubou betonovou podlahu a dal si jeho cestovní zavazadlo pod hlavu, že jsem jeho cestovní zavazadlo použil jako polštáře ..." vyprávěl mi táta, co by se doma stalo, pokud by tohleto dědeček jaksi zjistil, jaksi by se mu tohleto doneslo, jak by dědeček doma láteřil a nedej Bůh pokud by se cestovnímu zavazadlu cosi stalo, pokud by se cestovní zavazadlo jaksi, samozřejmě při nejvyšším stupni tátovy opatrnosti, přece jen poškodilo, což se i stalo, protože od hrubé betonové podlahy zděné autobusové čekárny vznikly na cestovním zavazadle škrábance, které se tátovi nepodařilo už odstranit ...
... Noc nebyla dlouhá ...
... Sotva se rozednilo, tak táta vyšel ven ze zděné autobusové čekárny, kouřilo se z polí a z nedalekého lesíka či z jakéhosi shluku stromů, což byl příslib krásného letního dne a táta opět stopoval. Hned první vůz tátu vzal do Jihlavy. "Netrvalo dlouho a už jsme sjížděli z kopce ve Štokách, abychom vzápětí do protilehlého kopce ve Štokách stoupali. "Hrozné padáky tyhlety dva kopce ve Štokách, zvláště pak když je vozovka namoklá nebo je náledí," vyprávěl mi táta a snad tam byly dokonce takzvané kočičí hlavy, což jsou žulové silniční kostky, dozvěděla jsem se ještě i tohleto. "Mimo dopravních nehod, z nichž jednu velice závažnou dopravní nehodu znám podrobně z uzavřené vyšetřovací zprávy všech příčin a všech okolností jejího vzniku, kterou jsem nejen četl, ale i studoval je městys Štoky pro mne známý i včelařstvím," dozvěděla jsem se ještě ...
... "Na fotografi shora (v kukle) je předseda místního včelařského spolku. Kdo je autorem fotografie, Šárko, tak tohleto ti neřeknu, protože tohleto nevím," řekl mi táta ...
... A shora uvedená velice závažná dopravní nehoda se stala již před lety, jednoho sychravého podzimního dne v časných ranních hodinách při cestě z Brna do Prahy, vyprávěl mi táta ...
... Tohleto, co nyní uvedu říká táta jen a jen s odkazem na článek "Siňor Fresco da Celatico a jeho neteř Cesca a imitující pesimismus" ze dne pátého dubna dva tisíce dvanáct, ve kterém se hovoří o sporu, mezi předsedkyní Nejvyššího soudu České republiky a prezidentem České republiky, o roli a nezávislost soudců a o kárné žalobě ministra spravedlnosti Ministerstva spravedlnosti České republiky, na jejího manžela, ve věci výsledku soudního řízení vedeného před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku o stížnostech jeho klientů - Hadrabová, Hadrabová a ostatní ...
... "Co by se mohlo stát, Šárko, pokud by se údajně našla mrtvola Luboše, patrně rovněž středoškoláka (pokud by byl táta touhletou účelovou smyšleností vydírán a tahleta účelová smyšlenost by byla orgány činnými v trestním řízení účelově označena, jako dosud neuzavřený a nepromlčený případ, kterému je nutno věnovat pozornost) za shora uvedenou zděnou autobusovou čekárnou. Mrtvola Luboše, kterého jsem viděl naposledy o letních prázdninách na Ovčárně v Jeseníkách, v době letních prázdnin mezi čtvrtou a pátou třídou. Tohleto shora uvedené je nesmysl, smyšlenost, znovu opakuji, tohleto shora uvedené je nesmysl, smyšlenost. Ale jedná se mi jen a jen o mechanismus, znovu opakuji, jedná se mi jen a jen o mechanismus podložený tátovou osobní zkušeností z trestního řízení (fakticky). Přezkumném řízení, v roce tisíc devět set devadesát čtyři, zcela rehabilitovaný případ (o tohleto se dnes už nejedná, poznámka autorky). A přitom by mohlo být tátovi například pouze nabídnuto, že by stačilo, kdyby táta například uvedl: "Víte, měl jsem čest setkat se s oběma osobně a obou si velice vážím pro jejich postoje, ale řeknu vám, že ... "už tehdy se mi jaksi přece jen cosi na nich nelíbilo, vadilo mi cosi" ... No uznejte sami jaké výhody by tohleto, pokud by táta takhleto konal, mohlo tátovy přinést, potažmo jaké výhody by tohleto mohlo přinést celé rodině, pokud by se jednalo o státní zájem, kdy se pravda a spravedlnost nebere v potaz: zastavení trestního řízení vedeného pro skutek, který se nestal, což by sice každý věděl, ale nevadilo by tohleto nikomu, příjem jistých miliónů a tak dále a tak podobně. Ale jak jsem již shora uvedla a znovu opakuji, odkazuji na shora uvedený článek a fantazii laskavého čtenáře a fantazii laskavé čtenářky ...
... A o politickou stranu Věci veřejné se mi nejedná ...
... Ale pojďme nyní k veselejším věcem. Ještě jako student, na počátku střední školy, nevěděl táta co to revanšismus je ...
... Domníval se, že revanšismus je cosi zlého ...
... Dálnice mezi Prahou a Brnem ještě nebyla ...
... Táta stopoval a na krajnici vozovky zastavil osobní vůz ...
... Shora uvedené značky, občanů Spolkové rebubliky Německo, západního Německa, jak se tehdy říkalo. "Řidič osobního vozu, odhadoval jsem ho tak ve věku mého brněnského strýčka Karla, který ještě v době komunistické totality přesídlil do Spolkové republiky Německo. S příběhem není, Šárko, strýček Karel v žádné souvislosti," vyprávěl mi táta. Vedle řidiče seděla starší žena-matka řidiče osobního vozu a na zadním sedadle vlevo seděla rovněž starší žena-její sestra-teda řidiče osobního vozu. Na zadním sedadle vpravo byly položeny jakési věci, jakási taška a tak dále a tak podobně. Matka řidiče vystoupila, že mě pustí na svoje místo a sedne si na zadní sedadlo. Když zjistila, co na zadním sedadle je, že si na zadní sedadlo sednout nemůže, tak zavolala na syna, který vystoupil z vozu a společně přemístili všechny věci ze zadního sedadla do zavazadlového prostoru. Usedl jsem jako spolujezdec vedle řidiče. Matka řidiče byla kdysi učitelkou v České Lípě, musela být tehdy ještě mladá, samozřejmě. Je pravda, že se cestou hovořilo o všem možném. Je rovněž pravda, že o době nacistické totality se příliš nehovořilo. Obě ženy však pamatovaly příjezd Adolfa Hitlera do České Lípy v roce tisíc devět set třicet devět, což mě překvapilo. Zkrátím tohleto a řeknu pouze, že když táta po několika hodinách jízdy vystoupil z jejich vozu a rozloučil se s nimi, že se nemohl několik dní vzpamatovat. "Tak hodní, kultivovaní a vzdělaní lidé," prohlašoval "ještě nikdy jsem se s takhle příjemnými a komunikativními lidmi nesetkal. Tohleto, že jsou revanšisté?!" nemohl tenkrát tohleto pochopit. A jak jsem již shora uvedla a ještě jednou tedy opakuji, že když táta po několika hodinách jízdy vystoupil z jejich vozu a rozloučil se s nimi, že se nemohl několik dní vzpamatovat. "Skutečně, nikdy jsem se ještě ve svém životě s tak laskavými a s tak milými lidmi nesetkal!" uzavřel vzpomínku, z doby kdy byl studentem střední školy a kdy kolem shora uvedené zděné autobusové čekárny projížděl. Zcela náhodou zděnou autobusovou čekárnu zaregistroval. Revanšismus je tendence odplácet, revanšismus je hlásání a prosazování odplaty, revanšismus je ideologie a politika odvety, která hlásá útočnou válku k odčinění porážky, jak se může každý poučit ...
... Ale nic, vůbec nic se shora uvedeného však táta ve voze nezaregistroval ...
... Je pravda, že mnoho věcí ze shora uvedené výčtu, ze shora uvedené definice revanšismu táta zaznamenal, ale v Československé republice, tehdy ještě nebyla socialistická, když se táta narodil, respektive slovo socialistická tehdy ještě ve svém názvu neměla ...
... Dlouho se táta domníval, že sebereflexe je uznání chyby ...
... Tohleto měl ze své oblíbené knížky, kterou kdysi jako kluk četl ...
... Začátek téměř opisu z knižky ...
... V pondělí 20. března ...
... A přece ne, nebylo to ze závisti, že Coretti dostal diplom, a já ne, že jsem se s ním dnes odpoledne pohádal. Nebolo to ze závisti. Ale pravdu jsem neměl. Pan učitel ho posadil vedle mě, já jsem právě psal do sešitu na krasopis a on do mě strčil loktem, až jsem udělal kaňku a zamazal si také povídku měsíce "Romaňská krev", kterou jsem měl opsat pro spolužáka, protože je nemocný. Rozlovil jsem se a řekl jsem mu nepěkné slovo. On mi však s úsměvem odpověděl: "Neudělal jsem to naschvál." Měl jsem mu věřit, protože ho znám, ale nelíbilo se mi, že se smál. A hned jsem si pomyslel: Teď, když dostal odměnu, zpyšněl! Brzy potom, abych se mu pomstil, jsem do něj vrazil, až si zkazil celou stránku. Celý zrudnul zlostí a řekl: "Ty jsi to ale udělal naschvál!" A zdvihl ruku. Učitel ho spatřil, a proto jí zase dal zpět. Ale dodal: "Počkám si na tebe venku!" Nebylo mi dobře, vztek se ze mne vypařil, litoval jsem toho. Ne, Coretti to nemohl udělat naschvál. Je hodný, pomyslel jsem si. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho navštívil doma, jak pracoval a pomáhal své nemocné matce a jak jsem ho potom slavnostně uvítal u nás a jak se líbil mému otci. Jak mě mrzelo, že jsem mu řekl to ošklivé slovo a že jsem mu provedl tu hrubost! Hned jsem myslel na radu, kterou mi dal můj otec. Udělal jsi chybu? Ano! Tak ho požádej o prominutí! Ale k tomu jsem neměl dost odvahy, styděl jsem se ponížit. Pozoroval jsem ho koutkem oka a cítil jsem, že ho mám rád, a říkal jsem si: Jen odvahu! Ale věta: Odpusť mi! mně vázla v hrdle. Občas se na mě podíval a zdálo se mi, že cítí spíš bolest než zlost. Ale i já jsem se na něho díval, abych mu ukázal, že nemám strach. Opakoval mi: "Uvidíme se venku!" a já na to: :Uvidíme se venku": Ale peemýšlel jsem o tom, co mi jednou řekl můj otec: "Když jsi chybil, braň se, ale neútoč!" Říkal jsem si: budu se bránit, ale nebudu se bít" Ale přesto jsem byl nešťastný, smutný a neposlouchal jsem učitele. Konečně nastala doba odchodu. Když jsem byl sám na ulici, viděl jsem, že jde za mnou. Zastavil jsem se a očekával jsem ho s pravítkem v ruce. Přiblížil se, zdvihl jsem pravitko. "Ne, Enrico," pronesl se svým dobráckým úsměvem a odstrčil pravítko rukou, "buďme zase přáteté jako dříve!" Na chvíli jsem užasl a pak jsem pocítil, jak mě číši ruka strčila do zad, a již jsem byl v jeho náručí. "Už nikdy mezi námi žádné rvačky, viď?" - "Už nikdy! Nikdy!" odpověděl jsem. A spokojeně jsme se rozešli. Ale když jsem přišel domů a všechno vypravoval svému otci v domnění, že ho potěším, zamračil se a řekl: "Ty jsi měl první podat ruku, protože jsi udělal chybu!" Pak dodal: "Neměl jsi zdvihnout pravítko na kamaráda, který je lepší než ty, na syna vojáka!" A vytrhnul mi pravítko z ruky, rozlomil ho na dva kusy a mrštil jím o zeď. ...
... Konec téměř opisu z knížky ...
... Můj táta četl knížku v páté třídě a co je to sebereflexe přece jen už tehdy pochopil, i když tehdy ještě ne tak zcela přesně ...
... "Později jsem pochopil více, ale tehdy mi tohleto stačit muselo," říkává ...
... A od téhleté doby má táta rád, ještě více než ji měl rád předtím ...
... Itálii ...
... Článek nemá politický podtext! ...
... I když jeden nikdy neví, že? ...
... A se shora uvedenými manžely není v žádné příčinné či jiné souvislosti, znovu opakuji, se shora uvedenými manžely není v žádné příčinné či jiné souvislosti ...
... Že? ...
... Finito ...
Il treno, poslední korunovaný český král a poslední korunovaná česká královna a desátník Giuseppe Robbino
20. dubna 2012 v 17:08 | Jarda
|
04/2012
... Via Roma v Turíně...
... Příběh nás zavede nejen do první poloviny osmdesátých let předminulého století a do první poloviny osmdesátých let minulého století ...
... Ale i k včerejšímu ...
... Televiznímu pořadu ...
... Hyde park ...
... A na závěr článku se laskavý čtenář a laskavá čtenářka dozvědí úsměvnou historku z divadla, která se stala před několika lety ...
... Když, poslední korunovaný český král po dvaceti sedmi letech spokojeného společného života s poslední korunovanou českou královnou na Pražském hradě zemřel, zanechal ohromný majetek, který po něm zdědil jeho synovec a stal se takhleto nejbohatším monarchou v Evropě. Je pravda, že poslední český král se o politiku nezajímal, respektive o politice nechtěl nic vědět a zásadně se do ničeho nevměšoval. Zachoval se však jeho výrok z roku tisíc osm set šedesát šest, kdy po prohrané bitvě u Hradce Králové, která pro dynastii dopadla katastrofálně prohlásil ...
... "Tak to bych uměl taky"! ...
... Tady je poslední korunovaný český král ...
... Rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý a český král Ferdinand V. ...
(Celým jménem Ferdinand Karl Leopold Josef Franc Marcelin Habsburský)
(19.4.1793 Vídeň - 29.6.1875 Praha)
... Doba vlády ...
... Od 2.3.1835 do 2.12. 1848 ...
... A tady je jeho paní - poslední korunovaná česká královna ...
... Marie Anna Karolína Sardinská ...
[19.9.1803 Turín - 4.5.1884 Vídeň]
... Narodila se jako princesna sardinská a mládí prožila na Sardinii. Jejím otcem byl sardinský král Viktor Emmanuel I. a matkou pak arcivévodkyně Marie, Terezie z modenské větve habsburského-lotrinské rodu ...
... A tady je jejich synovec ...
... František Josef I. ...
Císař rakouský a apoštolský král uherský
(18.7.1830 Vídeň - 21.11. 1916 Vídeň)
... Doba vlády ...
... Od 2.2. 1848 do 21.11. 1916 ...
... České korunovační klenoty ...
... Symboly české státnosti, jsou uloženy na Pražském hradě ...
... V Korunní komoře katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha, ve středověkých rukopisech nazývané "sacristia nova desuper" ...
... Bezesporu jednoho z nejtajemnějších, nejtajnějších, nejbezpečnějších a nejnepřístupnějších míst snad v celé v České republice ...
... Už tam budeme ...
... Ciao! ...
... Praha - Turín ...
... A jsme tady ...
... Stazione Porta Nuova Torino ...
... Tehdy ...
... Bylo pozdní odpoledne ...
... Ještě bylo denní světlo ...
... Když jsem šel po Corso Vittorio Emanuele II. ...
... Stazione Porta Nuova ...
...Stazione ...
... Porta Nuova ...
... Od roku dva tisíce šest ...
... Od zimních olympijských her ve shora uvedeném roce ...
... Když Corso Vittorio Emanuele II. přejdete jste hned na Piazza Carlo Felice ...
... Vittorio Emanuele II. Carignano ...
(Ale i Vittorio Emanuele di Savoia)
... Italský král Sjednotitel - první král sjednocené Itálie ...
(14.3.1820 - 9.1.1878)
... Doba vlády ...
... Od 28.7.1849 do 9.1. 1878 ...
... Carlo Felice Giuseppe Maria di Savoia ...
(6.4.1765 Turín - 27.4.1831 Turín)
... Král Království Sardinie ...
... Doba vlády ...
... Od roku 1821 až do smrti své smrti ...
... Království Sardinie ...
... Jdu večerní ulici a koukám ...
... Jsem ve Via Roma ...
... Chodil jsem do páté třídy, když jsem příběh o požáru v druhé nejvydávanější dětské knížce v Itálii (po knížce o Pinocchiovi), vypůjčené z městské knihovny ...
... Poprvé četl ...
... Tak tady kdesi se tohleto tehdy odehrálo, říkal jsem si ...
... Jméno odvážného a statečného hasiče jsem si nepamatoval, pamatoval jsem si jen název ulice, ve které se příběh odehrál ...
... Patrně takhleto mohla ulice vypadat, když jsem příběh poprvé v knížce četl ...
... Požár - kapitola z knížky - začátek opisu ...
Ve čtvrtek 11. května
... Až dnes ráno jsem dokončil přepisování té části povídky měsíce "Od Apenin k Andám", která mi byla zadána. Také jsem přemýšlel o tématu svého slohového úkolu, který nám uložil pan učitel. Znenadání jsem však zaslechl nezvyklý zvuk na schodech a za malý okamžik k nám vstoupili dva hasiči. Požádali mého otce o dovolení, aby mohli prohlédnou všechny kamna a komíny, protože se nevědělo odkud šlehá plamen. Můj otec odpověděl: "Prosím!" a i když u nás nebylo nikde zatopeno, hasiči začali procházet pokoje a pokládali uši ke stěnám, aby se přesvědčili, nehučí-li v komínech, které pokračují do vyšších poschodí, oheň. Zatímco chodili po pokojích, můj otec mi řekl ...
... Divadlo Balbo v Turíně ...
... "Enrico, to je látka pro tvou úlohu, hasiči! Napiš si, co ti budu vypravovat. Před dvěma lety jsem je viděl při práci. Byl večer a já jsem právě vycházel z divadla Balbo. Když jsem přicházel do ulice Roma, spatřil jsem nezvyklé velké světlo a sbíhající se dav lidí. Jeden z domů hořel. Muži a ženy se objevovali u oken a zase se srdceryvnými výkřiky mizeli. Před vchodem do domu byl nepředstavitelný zmatek, dav jednohlasně křičel: Uhoří zaživa! Pomoc! Hasiči! V tu chvíli dorazil první vůz, ze kterého vyskočili čtyři hasiči. Hned se vrhli do domu. Sotva vešli, naskytla se nám hrůzná podívané. Jedna žena se zoufalým nářkem se ve třetím poschodí chytla zábradlí u okna a přelezla jej. Zavěšená ve vzduchu, zády do ulice, uhýbala před kouřem a plameny, které pronikaly z pokoje a téměř ji olizovaly hlavu. Lidé zděšeně vykřikli. Hasiči, kteří se zdrželi v druhém patře uklidňováním ustrašených nájemníků, prorazili zeď a vrhli se do jednoho pokoje, když znenadání uslyšeli volání na sta hlasů: Ve třetím poschodí! Ve třetím patře! Přímo letěli do třetího poschodí. Tam již vše pekelně praskalo, podkrovní trámy se bortily, chodby byly plné plamenů a dým nesmlouvaně dusil. Aby se dostali do pokojů, kde byli uvězněni nájemníci, museli přejít po střeše. Za chvíli bylo vidět jakýsi tmavý přelud, jak poskakuje po taškách. Byl to desátník, který se tam dostal první. Ale aby se prodral na část střechy, která byla právě nad hořícím bytem, musel projít velmi úzkou mezerou mezim vykýřem a okapem. Všechno ostatní již zachvátily plameny. Malý průchod byl ještě navíc pokrytý sněhem a ledem a nebylo se na něm kde zachytit. Zástup zezdola křičel: Tam tudy nemůže projít! Desátník se přiblížil k okraji střechy, všichni ho sledovali se zatajeným dechem. Prošel! Ozvalo se náhle hromové volání nesoucí se až k nebi. Desátník postupoval dál, a když přišel na ohrožené místo, začal hned prosekávat sekerou tašky, trámy a laťky, aby se mohl dostat dovnitř. Žena stále visela z okna, oheň zuřil blíž a blíž, ještě chvíli a zřítila by se do ulice. Když desátník vysekal otvor, zpozorovali jsme, jak si odvázal řemen a spustil se dolů. Ostatní hasiči, kteří se tam znenadání objevili, šli za ním. Ve stejném okamžiku dole na ulici opřeli o římsu domu před okny, ze kterých šlehaly plameny a ozývaly se šílené výkřiky, nezvykle velký žebřík. Ale i přes veškerou snahu to vypadalo, že je již pozdě. Nikdo se nezachrání! křičeli lidé. Hasiči uhoří! Všemu je konec! Jsou mrtví! Najednou se v okně za zábradlím objevila plameny ozářená postava desátníka. Žena se mu zavěsila kolem krku, on ji oběma rukama chytl kolem pasu a vytáhl zpět do místnosti. Z davu se ozývalo na tisíce výkřiků: A co ti ostatní? Jak se dostanou dolů? Žebřík, opřený o dům, byl totiž hezký kousek od okenní římsy. Zatímco takto rozmýšleli, jeden z hasičů vylezl z okna, pravou nohou se postavil na podezdívku a druhou se opřel o žebřík. Potom začal brát do náručí jednoho nájemníka po druhém, jak mu je zevnitř podávali, a předával je svému kolegovi, který tam vylezl po žebříku z ulice, a který každého postupně sváděl dolů, přitom mu také pomáhali ostatní hasiči zezdola. První sestoupila ona žena, co se držela zábradlí, pak holčička, ještě jedna žena a stařec. Všichni byli zachráněni. Nakonec slezli hasiči, kteří zůstali uvnitř. Poslední sestoupil desátník, který nejdříve přiběhl na pomoc. Lidé je přivítali bouřlivým potleskem. A když se objevil i poslední, hlavní ze zachránců, ten, který se odvážil přiblížit k pekelné propasti jako první a vydal se tak krajnímu nebezpečí, dav ho pozdravil jako vítěze vroucím nadšením obdivu a vděčnosti. A v několika okamžicích jeho dosud neznámé jméno - Giuseppe Robinno - znělo z tisíce úst ... Pochopil jsi Enrico? Toto je odvaha, statečnost srdce, která neochabuje, která jde slepě a bleskurychle tam, kde zaslechne nářek umírajícího. Jednou tě zavedu na cvičení hasičů a ukáži ti desátníka Giupeppe Robbina, protože bys ho rád poznal, viď?" ...
... Přitakal jsem ...
... "A vida, tu je ...," náhle dodal otec. Rychle jsem se obrátil. Dva hasiči kolem nás procházeli do pokojů na východní straně. Můj táta ukázal na menšího, který měl prýmky, a šeptnul mi: "Stiskni ruku desátníku Robbinovi!" Desátník se zastavil a podal mi s úsměvem ruku. Stiskl jsem ji. Pak se se mnou pozdravil a vyšel ven. "A dobře si ho zapamatuj," řekl ještě můj otec, "protože z tisíce rukou, které v životě ještě stiskneš, možná ani deset nebudou mít takovou cenu." ...
... Požár - kapitola z knížky - konec opisu ...
... Proč jsem článek napsal? ...
... Jsou tam ještě všechny kousky? ...
... Patrně ano! ...
... Ale přece jen mám trochu strach?! Vím! Můžete namítnou, že mám přece jen obavu nedůvodnou, že tohleto se v České republice stát nemůže, že se tohleto v České republice dosud nestalo, že jsou české korunovační klenoty dobře v Korunní komoře zabezpečeny. Rád vám tohleto věřím, ale skutečně, nevím, nevím ...
... Je pravda, že je obecně známo, že kdo lže, ten i krade ...
... A naopak! ...
... Před několika lety jsem byl jako divák v hledišti divadla svědkem historky. Mezi účinkujícími na jevišti divadla byl i František Ringo Čech, vyučený televizní mechanik a radiomechanik, bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, publicista, scénárista, dramatik, malíř, spisovatel, zkrátka a dobře renesanční umělec, pokud jsem cosi ve shora uvedeném výčtu opomněl, tak ještě takhleto, ale i politik, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky počátkem druhé poloviny devadesátých let minulého století, který diváky v hledišti divadla bavil i svým vyprávěním právě z téhleté doby. Samozřejmě, věci vážné byly podány humorně. Historku řeknu tak, jak jsem si ji zapamatoval ...
... Při jakési cestě do Ameriky, v rámci poslaneckého mandátu, si s doktorem Vojtěchem Filipem vypůjčili kdesi v Americe vůz a jeli za zkušenostmi, co a jak se kde ve světě dělá patrně a tak dále a tak podobně ...
... Když přijeli na hranici indiánské rezervace, byla u silnice tabule asi tohohle znění: Území Komančů. "Hele, Vojto," řekl shora uvedený renesanční umělec "už jsi doma!" Jedna divačka, starší paní, která si dělala již tehdy veliké obavy ze situace na české politické scéně se shora uvedeného renesančního umělce zeptala: "A co by se s tímhletím vším, pane Čechu, dalo dělat?" Myslela, aby se situace na české politické scéně změnila k lepšímu. "Nic, paní," odpověl divačce, starší paní, shora uvedený renesanční umělec "jedině snad, pokud byste vzala plametomet, šla s plametometem do parlamentu a všechno to tam vypálila!" Samozřejmě, tohleto bylo pro divačku, starší paní (a nejen pro ni), zcela nepřijatelné řešení ...
... Prezident České republiky má (nyní) pravdu v tom, že takhleto, myslím současnou českou politickou scénu, se politika dělat nemůže. Ale přece jen, lepší je neříkat co se dělat nemůže a co je nesprávné, lepší je říkat co se dělat může a co je správné ...
... Předčasné volby? Asi ano a co nejrychleji! ...
... Ale co bude potom? Po volbách? ...
... Hyde park ...
... Čtvrtek devatenáctého dubna dva tisíce dvanáct ...
... Hyde park je Hyde park ...
... Fašismus, nacismus a komunismus už nebrat ...
... Obrázek se autorovi vydařil. Je nejen výstižný ...
... Obrázek navíc v divákovi vyvolává nejen jistý stupeň děsu a jistý stupeň hrůzy, ale i patřičný stupeň zoufalství a patřičný stupeň beznaděje ...
... V Itálii mají alespoň k moři téměř všude kousek ...
... Moře je moře! ...
... Přes moře vlak nejede! ...
... A na české korunovační klenoty ...
... Symboly české státnosti, prosím, nesahat! ...
... Kdo na ně neoprávněně sáhne, ať mu ruka namístě upadne! ...
... A ještě slovníček ...
... (il) treno = vlak ...
... (la) via = ulice ...
... Roma = Řím ...
... Torino = Turín ...
... (la) stazione = stanice ...
... ciao = ahoj ...
... (il) corso = korzo ...
... (la) piazza = náměstí ...
... Konec ...
Věci veřejné - pan Bárta, kariérista, který šel přes "mrtvoly" a právní servery
17. dubna 2012 v 16:11 | Šárka
|
04/2012
... Koncem školního roku, táta chodil tehdy do šesté třídy, nechala babička tátu ostříhat. Tohleto bylo takhleto: U babičky v zaměstnání byl tehdy na vrátnici zaměstnán vrátný pan Bárta. Pan Bárta byl senior-důchodce, původním povoláním holič, který si tehdy touhletou pracovní činností vrátného na vrátnici přivydělával ke svému důchodu. "Pan Bárta byl pracující důchodce," řekl mi táta k tomuhle. Pan Bárta tátu ostříhal na vrátnici a ostříhal ho tehdy takzvaně na ježka, tehdy tenhleten způsob ostříhání byl moderní. Byl in, jak se říká dnes. Tohleto bylo tátovo první ostříhání na tenhleten způsob. Počátkem prázdnin táta odjel do dětského tábora, potom byl na prázdninách u příbuzných a tak dále a tak podobně a domů přijel až koncem prázdnin. Koncem prázdnin šli táta a strýček, jeho mladší bratr, do normálního holičství nechat se ostříhat před začátkem školního roku. Když se u holiče usadil táta v holičském křesle a když se ho holič zeptal na jaký způsob ho má ostříhat, tak táta holiči odvětill: "Na ježka". A strýček, který šel po prázdninách teprve do první třídy, a který tohleto vyslechl, tak když ho holič posadil na vysokou holičskou židli, kterou pro malé děti v holičství měli, a zeptal se ho na jaký způsob ho má ostříhat, tak strýček holiči odvětil: "Na veverku". Když přišli kluci domů, tak si táta na chování strýčka u holiče stěžoval a prohlásil, že tahleta ostuda, kterou mu strýček u holiče udělal, mu stačila a víckrát s ním k holiči už nepůjde. "A šli jste, táto, ještě někdy k holiči spolu?" zeptala jsem se zvědavě. Táta se pousmál a odvětil mi: "A víš, Šárko, že už ani nevím." ...
... Táta by si snad už na tuhleto historku ani nevzpomněl ...
... "Ale když ho vidím, Šárko, tak se mi vždycky v hlavě vybaví," řekl mi ...
... Samozřejmě, neexistuje zde žádná spojitost, mimo shodné příjmení, znovu opakuji, neexistuje zde žádná spojitost, mimo shodné příjmení ...
... Když bylo tátovi dvacet šest roků a dnem třicátého června mu skončil pracovní poměr, zkrátka a dobře, táta se se svým zaměstnavatelem o skončení pracovní poměru dohodl. Pracovní poměr mu skončil dohodou. V novém zaměstnání, kam táta pátého července nastoupil byly tehdy nově, od prvního července, zavedeny dvaceti čtyř hodinové turnusové služby a poté následovalo čtyřicet osm hodin volna. Tenhleten turnus se tátovi velice zamlouval, proto si tohleto zaměstnání našel. Když táta vyřídil na osobním oddělení téměř všechny vstupní záležitosi, podepsal už pracovní smlouvu se svým novým zaměstnavatelem, tak referentka, příjemná paní, která s tátou téměř všechny vstupní záležitosti vyřizovala, tátovi povídá asi tohleto: "Běžte teď ..." řekla mu kam a za kým má teď jít "a domluvte se tam na termínu nástupu do první služby. Asi takhleto. Jméno vedoucího zaměstnance, tátova budoucího nadřízeného-vedoucího byla, alespoň pro toho kdo není zběhlý v němčině, dost těžká složenina a proto táta hned položil několik doplňujících otázek. "Ano, tohleto je on," dozvěděl se táta od referentky, příjemné paní. Když táta do kanceláře svého budoucího nadřízeného-vedoucího vstoupil, tak v kanceláři byli přítomni i dva jeho budoucí spoluzaměstnanci, plus, mínus, kosínus asi tak jeho věku a cosi v kanceláři řešili. Po chvíli jednání táta povídá asi tohleto: "Vy už si na mne, prosím, pamatovat ..." (a nyní ho táta oslovil jeho německým příjmením) "nebudete." Oslovil ho jakoby nic, oslovil ho plynně, jak říkám a znovu opakuji, oslovil ho jakoby nic. Táta se usmíval, když mi tohleto v neděli vyprávěl, protože ti dva přítomní tátovy budoucí spoluzaměstnanci tohleto hned roznesli dále. Asi tak jako otázku, co bude táta asi zač, že jeho příjmení vysloví jako by nic a nemá s vyslovením jeho příjmení žádný problém? Nikdo neuměl totiž tuhletu německou složeninu pořádně vyslovit a proto všichni oslovovali vedoucího pracoviště (samozřejmě s jeho výslovným souhlasem, protože byl nejen nadřízeným-vedoucím, byl nejvyšší autoritou na tátově novém pracovišti, ale byl i nejméně o generaci starší než jeho podřízení) jeho jménem, mimo táty, který ho oslovoval příjmením. Takhleto tam měli tohleto vyřešeno. K tomuhle však musím podat ještě vysvětlení, jak se věci tehdy měly skutečně. Táta byl totiž ve veliké výhodě, což nikdo z jeho spoluzaměstnanců nemohl z počátku vědět. Když totiž táta nastoupil do svého prvního zaměstnání, tak jeho nadřízený-vedoucí, který byl jen o něco málo starší než táta, měl rovněž německé příjmení, rovněž složeninu, ale složeninu snazší. A navíc uměl dobře, na rozdíl od táty, němčinu a měl i v zahraničí německy hovořící příbuzné. A tenhleten nový tátův nadřízený-vedoucí oba kluky znal, protože na jejich pracoviště kdysi před lety docházel. "Taky jsem měl z počátku s výslovností jeho příjmení problém," řekl mi táta. Je docela dost dobře možné říci, že pokud by táta svého nového nadřízeného-vedoucího neznal již z dřívějška, tak by jeho příjmení neuměl vyslovit rovněž a byl by na tomhletom, když ne shodně, tak podobně jako jeho spoluzaměstnanci. Zkrátka a dobře, táta se mu připomenul, on si tátu prohlédl snad od hlavy až k patě a povídá přátelsky: "To víš, že si tě, oba si vás, dobře pamatuju ..." a tak dále a tak podobně " a co ... " uvedl jeho jméno "dělá?" ... a tak dále a tak podobně. Znáte tohleto nakonec, že? Všechno bylo v pořádku, ale po krátkém čase nastoupil, byl převeden (na svoji žádost) z jiného pracoviště, na tátovo nové pracoviště tehdy asi třicetipětiletý zaměstnanec, kariérista, který šel přes "mrtvoly", jak se později na tátově novém pracovišti prokázalo a jak se na jeho předešlém pracovišti dobře vědělo. "Až do téhleté doby jsem se s něčím podobným nikdy nesetkal," řekl mi táta. "Tohleto bylo koncem února následujícího roku, patrně dvacátého třetího," vyprávěl mi táta. Všechny písemnosti, které táta měl jsou uloženy v soudních spisech. Tohleto pro vysvětlení, pro laskavé čtenáře a pro laskavé čtenářky. Ráno, před šestou hodinou, před nástupem do služby, vrátný ve vrátnici povídá tátovi, asi tohleto: "Máte jít okamžitě na osobní oddělení," a naznačil tátovy co se stalo. Shora uvedený člověk totiž napsal stížnost, adresovanou vedení, adresovanou závodnímu výboru Revolučního odborového hnutí a adresovanou základní organizaci Komunistické strany Československa, ve které uvedl, že ho táta slovně napadl. Tohleto se mělo stát v kanceláři jistého technika, která byla situována v likusovém baráku, kterému nikdo neřekl snad nikdy jinak než likusák. "Shora uvedený technik, který byl asi o patnáct let starší než shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" a dlouholetý člen Komunistické strany Československa," dozvěděla jsem se od táty jak tohleto chodilo kdysi za komunistické totality, neříkal likusák, ale říkal imbusák. On neměl kancelář v likusovém baráku, on měl kancelář v imbusovém baráku a nikdo mu tohleto, a mnoho dalšího, už ani nevymlouval, protože tohleto by bylo marné. Shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" byl zatím pouze kanditát Komunistické strany Československa, tolik pro doplnění. "A jak jsi ho slovně napadl?!" vykřikla jsem snad. Podle obsahu shora uvedené stížnosti měl být táta pozván na jakési jednání, které se mělo uskutečnit, termín jednání byl rovněž ve stížnosti uveden, v kanceláři shora uvedeného jistého technika, situované v imbusáku, jak říkával shora uvedený jistý technik. Za přítomnosti tohohle hňupa měl táta shora uvedeného kariéristu, který šel přes "mrtvoly" označit, cituji tátu: "za udavače, za gestapáka, za konfidenta a za kurvu všivou". Konec citace. Komise jmenovaná vedením, včetně zástupců shora uvedených organizací, zasedala v zasedací místnosti patnáctého března a pokud tohleto nikdo nevěděl, tak táta tohleto věděl zcela jistě. Věděl co je tohleto za výročí. "Taky jsem tohleto takhleto tehdy prožíval, Šárko," řekl mi. Nakonec podal táta soudní žalobu, ale než se takhleto ještě stalo, tak věc řešila rozhodčí komise Revolučního odborového hnutí. Táta se usmívá, protože v zasedací místnosti bylo tolik lidí, že ředitel, proti kterému táta nyní stal, prohlásil nakonec, že budou muset zasedací místnost rozšířit. "Zájem o tohleto jednání byl mezi spoluzaměstnanci ohromný," vyprávěl mi táta. "Obecenstvo z tohohleto jednání mělo přece jen spíše legraci," řekl mi táta i tohleto, protože shora uvedenými slovy, kterými ho měl táta nazvat, se shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" nemohl snad ani lépe ve své stížnosti charakterizovat a na svém předchozím pracovišti, odkud na tátovo nové pracoviště přišel, byl jimi svými bývalými spoluzaměstnanci takhleto i označován, když v jeho nepřítomnosti o něm hovořili. Když se nakonec provalilo, že v inkriminované době, kdy měla shora uvedená slova padnout, měl kariérista, který šel před "mrtvoly" dovolenou a byl kdesi úplně jinde, ale tohohle všeho bylo ještě daleko a daleko více, tak shora uvedený jistý technik propadl ještě větší panice a jak, sedíce na židli, kdesi při stěně zasedací místnosti, držel všechny písemnosti v klíně či je měl položeny na kolenou, podle jeho názoru všechno důkazní materiál, tak chtěl ještě cosi z tohohletoho rozhodčí komisi předložit, ale nikdo už nic nechtěl, všechno bylo už patrné a ještě ke všemu se mu všechno rozsypalo a sbíraje listinné důkazy na podlaze a hledaje ještě shora uvedené cosi a nemohouce tohleto shora uvedené cosi stále nalézti, jakousi ještě další písemnost, jakýsi ještě další písemný důkazní materiál, tak zoufale vykřikl. Cituji tátu: "Já tady všechny ty pravdivé lži mám sepsány!" Což prý vyvolalo v zasedací místnosti nejen salvu smíchu, ale i veselé úšklebky obecenstva, které poté následovaly a ředitel, jedna znesvářených stran sporu, druhou, velice a velice znesvářenou stranou sporu byl táta, řekl. Cituji tátu: "Tak si je rychle posbírejte!" A prý při tomhletom sdělení vypadal ředitel tak, že by ho v noci v parku nechtěl táta potkat a nepřál by tohleto ani nikomu. Po jednání rozhodčí komise byli tátovi spoluzaměstnanci ještě více příznivěji tátovi nakloněni než před tím a když tátu kdesi potkali, tak se nejen přátelsky usmívali, ale někteří ho dokonce poplácávali po ramenou a po zádech a říkali, že konečně se stalo, že se našel kdosi a tenhleten, tahleta ... (uváděli právě slova ze svého pracoviště, která byla nakonec i obsahem shora uvedené stížnosti) konečně narazila. Když shora uvedení muži, asi tehdy třicetipětiletý muž a asi tehdy padesátiletý muž, seděli opět spolu, respektive byli spolu viděni, ve shora uvedené kanceláři, tak se říkalo mezi spoluzaměstnanci, protože tahleta kancelář nebylo jejich společné pracoviště, že opět cosi kují a tak dále a tak podobně. "Tohleto tehdy legrace nebyla," řekl mi táta. A jen pro úplnost dodávám, že jeden spoluzaměstnanec táty, když padla na tátově pracovišti otázka, co zase v kanceláři, situované v likusovém baráku, spolu tihleti dva dělají (otázka jaké pikle a na koho zase spolu kují) odpovídal, aniž by měl pro své tvrzení jakýkoli důkaz ...
... "Tahají se tam za šulína!" čemuž se smál i táta ...
... Táta by si snad už na tuhleto historku ani nevzpomněl ...
... "Ale když je vidím, Šárko, tak se mi vždycky v hlavě oba vybaví," řekl mi ...
... "Snad zcela shodný cíl a snad zcela shodné způsoby a snad zcela shodné prostředky jak jej dosáhnout," je názoru táta ...
... Tohleto nic nového pod sluncem není, tohleto se v minulosti dělo, tohleto se v současnosti děje stále a tohleto se v budoucnosti bude dít i nadále ...
... Je pravda, že dnešní zpráva z teletextu "Soudkyně si pomohla levně k domu", kdy se táta se jménem soudkyně Jaroslavy Zuzkové, setkal vůbec poprvé, tátu nevytočila: "Tohleto mě už vytočit nemůže, budu pouze sledovat, jak dlouho v soudcovském taláru tahleta soudkyně bude," nechal se táta slyšet, jak dlouho tohleto všechno bude ještě trvat, kolik vůbec bude v České republice potřeba času k nápravě věcí veřejných, znovu opakuji k nápravě věcí veřejných ...
... Nejdřív soudkyně Jarolava Zuzková rozhodla, že se problémy zadlužených manželů musí vyřešit rázně: rozprodejem majetku. A pak si jejich dům sama koupila. Píší to Hospodářské noviny. Navíc soudkyně řídila konkurz tak, aby měla šanci dům získat co nejvýhodněji. Podařilo se - zaplatila za něj jen šest set tisíc korun, i když jiní zájemci nabízeli víc. Dokumenty, které Hospodářské noviny shromáždily, nasvědčují, že se soudkyně JUDr. Jaroslava Zuzková ocitá v silném - a v justici málo vídaném - podezření ze střetu zájmů ...
... Ve shora uvedené věci se odvolávám na informace z internetu a na informace z právních serverů a na tyhlety informační zdroje odkazuji ...
... Soudkyně JUDr. Jaroslava Zuzková ...
... Právní servery ...
... "Tady vidím, Šárko, že se už blýská na lepší časy," řekl mi táta nakonec ...
... Likusový barák (likusák) = stavební konstrukce zhotovená z likusových desek (z umělých třívrstvých desek zhotovených z poddýžek a kukuřičných oklasků) ...
... Imbusový klíč (imbusák) = specializovaný nástroj určený k utahování a k povolování šroubů opatřených hlavou s vnitřním šestihranem ...
... Konec ...
Tingoccio a Meuccio aneb sliby se mají plnit nejen o Vánocích
16. dubna 2012 v 11:38 | P. G. Bottini
|
Dekameron
... Příběh je z knížky, která mě okouzlila v šestnácti letech a zavede nás do toskánského města, které leží ve středu stejnojmenné provincie, více než padesát a méně než sto kilometrů, spíše jižně než jinak, od Florencie, má více než padesát a méně než sto tisíc obyvatel a je jedním z mála italských měst, které přečkalo druhou světovou válku bez úhony ...
... Tingoccio a Meuccio aneb sliby se mají plnit nejen o Vánocích - začátek ...
... Tak zbyla povinnost vyprávěti ještě králi, jenž vida, že dámy ustaly se svými projevy lítosti nad poraženým stromem, který za nic nemohl, počal vyprávěti ...
... V Sieně žili dva mladíci z lidu, z nichž jeden se jmenoval Tingoccio Mini a druhý Meuccio di Tura. Bydlili na Salaja-Torre a téměř s nikým se nestýkali a jak se zdálo, velmi se milovali ...
... Společně chodili do kostela a na kázání, kde často slyšeli jak o slávě tak i o trestech, jichž se zemřelým na onom světě dostává ...
... Toužili zvěděti, co asi následuje po smrti a nemohouce se od nikoho dopátrati podrobností, slíbili si, že ten, který z nich dříve zemře, příjde svému druhovi říci, kde je a jak se mu daří. Tento slib si potvrdili přísahou. Potom se i nadále spolu stýkali, až byl jednou Tingoccio požádán jakýmsi Ambergiem Andelminim, jemuž manželka Mita porodila syna, o kmotrovství. Tingoccio žádosti o kmotrovství vyhověl a stal se kmotříčkem jejich synka Giovanniho. Míta byla hezká, čilá žena a těšila se upřímnému přátelství kmotříčka i jeho přítele. Oba se do ní prudce zamilovali a střežili se však, navzájem se ze svých citů vyzraditi. Tingoccio mlčel, Meuccio pak nemluvil proto, že věděl o lásce Tingocciově ...
... Maje jakožto kmotr Gianniho více příležitosti dosáhl Tingoccio záhy svého cíle ...
... Zjistiv, že je velmi příjemno obdělávati zahrádku kmotřiččinu, pracoval tak dlouho, až byl zchvácen těžkou nemocí ...
... Z níž ho, krátce před Vánocemi, smrt vysvobodila ...
... Za několik dní po své smrti přišel dle daného slibu do světnice Meucciovy, vyrušiv ho z hlubokého spánku voláním ...
... Meuccio se probudil a tázal se: "Kdo je zde?" - "Jsem Tingoccio," ozval se duch, "a přicházím z onoho světa, abych tě dle svého slibu zpravil o tom, co se tam děje." Meuccio se zprvu ulekl, ale pak pravil: "Budiž mi vítán, milý bratře, jsi ztracen?" - "Ztraceny jsou věci, jež se nemohou nalézti," odpověděl duch, "jak bych mohl býti ztracen, když jsem zde." - "Tak jsem to nemínil," odpověděl Meuccio, "chtěl jsem věděti, jsi-li mezi dušemi zatracenými v trýznivém ohni pekla." - "To nikoliv," sděloval Tingoccio, "jsem však pro svoje hříchy nesmírně trýzněn." Tu se ho počal Meuccio porobně vyptávati, jaký trest za každý, na světě spáchaný hřích je tam určen a mohl-li by snad zde, na tomto světě, pro něho něco učiniti. Tingoccio prosil, aby dal za něho čísti mše, dal na modlení, udílel almužny a konal dobro, to že jsou věci, jež duším po smrti nesmírně prospívají. Meuccio slíbil, že tak učiní. Když se Tingoccio chtěl od něho loučiti, pozvedl Meuccio hlavu a tázal se ho: "Dobře, Tingoccio, že si vzpomínám ještě na kmotru, u níž jsi tak často spával. Jaké pokání ti za to bylo uloženo?" Tingoccio odvětil: "Sotva jsem vstoupil na onen svět, již jsem byl očekáván jedním, jenž měl podrobný seznam mých hříchů. Odkázal mne na jisté místo řka, že tam mám svých hříchů, ve společnosti jiných hříšníků, litovati. Meškaje mezi nimi, hloubal jsem o všem, co jsem s kmotrou tropil a úzkost mne jímala nad trestem, který mne za to čeká. Toho si povšiml jeden, jenž stál vedle mne a tázal se mne, čím jsem se ještě provinil, že se celý chvěji, ač stojím v samotném ohni. I řekl jsem mu, že očekávám ještě trest za to, že jsem obcoval nedovoleným způsobem s matkou svého kmotřence a tolik dobrého při tom užil, až mne to život stálo. Tu se mi druh v utrpení vysmál, řka, že tu se nikdo na kmotru neptá. Kámen mně tím spadl ze srdce." ...
... Mezitím počalo svítati a Tingoccio se slovy ...
"Žij blaze," zmizel ...
... Meuccio, uslyšev, že se na onom světě nikdo o kmotry nestará, se velice zasmál, lituje pouze své hlouposti, pro níž mnoho příjemných chvilek zameškal ...
... Tingoccio a Meuccio aneb sliby se mají plnit nejen o Vánocích - konec ...
... A někdy příště o chlapci z Kalábrie ...
... Dnes jenom malou ukázku ...
... "Tohleto se stalo v pátek dvacátého prvního října, když do třídy vstoupil ředitel školy s novým žákem. Byl to chlapec neobyčejně svědého obličeje, černých vlasů, velkých černých očí, s hustým a na čele srostlým obočím. Ředitel pošeptal něco učiteli a odešel. Chlapec zůstal ve třídě vedle učitele a prohlížel si nás svýma velkýma očima, jako by se bál. A tu ho učitel vzal za ruku a řekl celé třídě: "Máte proč se radovat. Dnes vstupuje do naší školy malý Ital, narozený v Reggiu v Kalábrii ..." ...
... Když učitel domluvil, vstal ...
... A ukázal na nástěnné mapě Itálie ...
... Reggio di Calabria ...
... Siena - Chianciano Terme ...
... Chianciano Terme - Reggio di Calabria ...
... Autostrada del Sole ...
... Autostrada Napoli-Reggio di Calabria ...
... Město Reggio di Calabria je hlavním městem ...
... Regionu-kraje Calabria ...
... A jsme tady ...
... V Kalábrii ...
... Slovo, respektive pojem bůh ...
... Je odkaz na mocnou nadřirozenou bytost, obvykle považovanou za nesmrtelnou ...
... Pokud se říká, že tahleta bytost existuje pouze jedna ...
... Tak se slovo, respektive pojem bůh píše s velkým písmenem ...
... V bohy nevěřím ...
... Věřím v transcendenci ...
... Transcendence je jen jiné jméno pro boha ...
... Proč Bůh nezastaví všechno to zabíjení na školách? Proto, že do škol nesmí? ...
... Bůh tohleto neřeší! ...
... Tohleto si dělají lidé jen a jen sami! ...
... A sliby?! ...
... Sliby se mají plnit ...
... A nejen o vánocích ...
... K transcendenci může člověk dojít jen a jen spontánně ...
... A ještě slovníček ...
... Torre = hradní věž ...
... Giovanni = Jan ...
... Gianni = Jenda, Jeník ...
... Transcendence = je latinské slovo a ve filozofii, respektive v idealistickém učení znamená takzvané překročení údajné meze poznání, vyjadřuje to, co leží za smyslovou a rozumovou zkušeností člověka, nadsmyslné, nadskutečné, nadskutečnost ...
... Spontánně = samovolně, učiněno z vlastního podnětu, vzniklé bez cizího ovlivnění nebo podnětu, samočinně, dobrovolně ...
... Siena ...
... Virtuální prohlídky města ...
... Ciao! ...
... Finito ...
... Konec desátého příběhu sedmého dne ...
... Dioneus ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
14/100 ...
Zločin dochází trestu
13. dubna 2012 v 21:04 | J. Benada
|
04/2012
... Počátkem devadesátých let minulého století jsem hovořil s trestním soudcem soudu druhého stupně, kterému jsem si postěžoval na osobní negativní zkušenost s protokolováním v občansko-právním soudním řízení a uvedl jsem tři osoby ze dvou soudů prvního stupně, které ze své pravomoci soudce v občansko-právním soudním řízení protokolovaly. Samozřejmě, soudce si byl dobře vědom o čem hovořím. Avšak tohleto není pro tenhleten článek důležité. Důležité je tohleto: Soudce mi k tomuhle uvedl ... Zkrátka a dobře, řeknu tohleto svými slovy: Soudce hovořil o jednom svém kolegovi, rovněž trestním soudci, již nevím vzhledem k časovému odstupu, zda soudu prvního nebo soudu druhého stupně. Avšak vím zcela jistě, že soud prvního i soud druhého stupně sídlily ve shodné justiční budově. Tenhleten trestní soudce, o kterém soudce hovořil, si protokoly z trestních soudních řízení psal po ukončení trestních soudních řízení. Ne v průběhu trestního soudního řízení v soudní síni, ale až později. Patrně v klidu a v pohodě, domnívám se. Až ve své kanceláři, dozvěděl jsem se od soudce. Tak, aby mu všechno vycházelo, takzvaně sedělo do kříže, pochopil jsem správně sdělenou informaci. Jako když sčítáte tabulku čísel - nejdříve řádky vodorovně a potom sloupce svisle či nejdříve sloupce svisle a potom řádky vodorovně. Záleží jen a jen na vás jak se rozhodnete ...
... Zločin dochází trestu ...
... Avšak předpokladem je, aby soudce uznal pachatele vinným podle svobodného rozhodnutí své vůle, nikoli aby odsouzený uznal, že je trestán právem. A tohleto se, podle mého názoru, dnes v pátek třináctého dubna dva tisíce dvanáct, stalo A skutečnost, že existuje obrazový a zvukový záznam celého soudního jednání nelze hodnotit, podle mého názoru, jinak než jako prozíravost pana soudce Jana Šotta ...
... Budu-li mít možnost, rád se s odůvodněním dnešního odsuzujícího výroku seznámím ...
... Článek ze dne desátého března dva tisíce dvanáct ...
... Rozhovor aneb soudce jak se sluší a patří a historie Práva ...
... Konec ...
Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit!
12. dubna 2012 v 15:42 | P. G. Bottini
|
Dekameron
... Je pravda, že Posonium, Pozsony, Pressburg - v latině, v maďarštině a v němčině, Prešporok či Prešporek - ve slovenštině, ale i dávno nepoužívaný název Prešpurk - v češtině, je Bratislava či zkráceně Blava, hlavní město Slovenské republiky. Město, ve kterém jsem byl poprvé v roce kdy mi bylo dvacet jedna let, moje maminka tehdy ještě žila. Podruhé jsem byl v Bratislavě o jedenáct let později, moje maminka již nežila. Později jsem jezdíval do Bratislavy i pracovně ...
... Samozřejmě, tohleto není tahleta shora uvedená československá papírová jednokoruna, tohleto je jen shodná československá papírová jednokoruna, která platila v Československu v období od prvního června tisíc devět set padesát tři do třicátého prvního května tisíc devět set šedesát. Muselo se to stát a stalo se to v době platnosti shora uvedené československé papírové jednokoruny, protože shora uvedenou československou papírovou jednokorunou bylo tehdy placeno, respektive stalo se to koncem období platnosti shora uvedené československé papírové jednokoruny. Nemohlo se tohleto stát v roce tisíc devět set padesát osm a a nemohlo se tohleto stát dříve, protože se do onoho města přistěhovali na podzim tisíc devět set padesát osm a na podzim třešně nezrají, a nemohlo se tohleto stát ani prvního června tisíc devět set šedesát a a nemohlo se tohleto stát ani později. Muselo se to stát a stalo se to v květnu nebo v červnu tisíc devět set padesát devět nebo pouze v květnu tisíc devět set šedesát, protože v dubnu třešně zrát nemohly ...
... Příběh je z knížky, která mě okouzila v šestnácti letech a zavede nás nakonec do Brna-Černých Polí, ale nejen do Brna-Černých Polí, kde jsem žil do čtyř let a kde jsem žil opět, o šestnáct let později. Opět ve shodné ulici, opět ve shodném domě, opět ve shodném bytě. Z období do čtyř let jsem si samozřejmě mnoho pamatovat nemohl, ale lidé v domě, lidé v ulici, lidé v okolí si mě z období do čtyř let samozřejmě pamatovali. Bylo mi dvacet jedna let, když jsem jel z Brna do Bratislavy. Tohleto byla moje první návštěva Bratislavy. Vzpomínám si dobře, že jsem v Bratislavě jednu noc přenocoval v hotelu. Hotel se jmenoval Děvín a nacházel se kdesi poblíž středu města. Tehdy moje maminka ještě žila! O jedenáct let později jsem přijel do Bratislavy z Vídně. Tohleto byla moje druhá návštěva Bratislavy. Tehdy jsem se v Bratislavě nezdržel, pokračoval jsem dále v cestě do Brna. Tehdy moje maminka už nežila! ...
... Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit! - Začátek ...
... Netřeba ani povídati, jaký smích vyvolal příběh královny mezi shromážděnými dámami. Dioneus, věda, že dle pořadí má vyprávěti poslední příběh, ujal se bez vyzvání slova ...
... Bylo a snad je dosud zvykem ve všech přístavních městech, že všichni obchodníci, kteří přistanou se svým zbožím, je vylodí a skládají do skladišť, jež se jmenují celnice a jsou spravovány buď zemí nebo městem. Tu odevzdají správcům skladiště seznam všeho zboží a jeho cenu, načež obdrží místnost, do níž své zboží složí a na klíč uzavřou. Celníci pak sepíší zboží do knih a dávají si platiti buď za veškeré zboží hotově anebo dle částí, jak se zboží odebírá. Z těchto knih čerpají pak zprostředkovatelé zprávy o množství a jakosti uloženého zboží, jakož i kdo jsou jeho majitelé, s nimiž pak uzavírají buď koupě anebo výměny. Tak jako v jiných městech, panoval tento zvyk i v Palermu, kde mimo zboží bývaly i krásné ženy, žel však nikoliv příliš poctivé. Kdo jich neznal, byl by je považoval za vznešené a ušlechtilé dámy. Ježto neměly lepšího zaměstnání než to, sedříti lidem kůži z těla, bývalo jejich největší starostí, vypátrati z celních knih, kdo a jaké zboží tam má uloženo a jaká je asi jeho cena. Potom se všemocně snažily, aby dotyčného kupce zapředly do osidel svých půvabů, aby jim, ne-li všechno, tož alespoň větší část jich pokladů vymámily ...
... Nejeden z těchto důvěřivých lidí zde zanechal mimo svoje zboží i maso a kosti ...
... Nuže, není tomu tak dávno, byl svými pány do Palerma vyslán i jistý mladý Florenťan, jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto ...
... Jenž zde měl prodati vlněné látky, zbylé mu z trhu v Salermu, jichž cena obnášela neméně než pět set zlaťáků. Zaplatil z nich ihned poplatek celníkům, načež, místo aby se staral o jejich prodej, věnoval se zábavě ve městě. Ježto byl světlovlasý, bílé pleti a pěkného zjevu, stalo se, že jedna z těchto povedených ženštin, jménem Jancofiore, hodila po něm okem. Jakmile to zpozoroval, domníval se ve své naivnosti, že je to velkomožná paní a umínil si, že jí musí získati potají. Aniž by někomu něco řekl, počal se procházeti pod jejími okny. Jakmile to Jancofiore zpozorovala, rozpalovala ho ještě několik dní svými žhavými pohledy, načež k němu vyslala svoji služebnou, která se výborně vyznala v kuplířství. Táž téměř se slzami v očích mu po dlouhém mluvení sdělila, že svojí neodolatelnou krásou tak uchvátil její paní, že nemá pokoje ani ve dne, ani v noci a touží, aby se s ním hohla setkati tajně v některých lázních ...
... Potom vyňala z tobolky prsten a dala mu ho jménem své paní. Jakmile to Salabaetto uslyšel, byl tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Přijal prsten, pohladil jej očima a políbil, vsunul jej na prst a sdělil dobré ženě, že miluje paní Jancofiore nad svůj život a jest ochoten odebrati se v kteroukoliv dobu, kam by jí bylo milo. Když se služebná s touto odpovědí vrátila ke svojí paní, bylo za nedlouho Salabaettovi vzkázáno, kam se má odebrati. Když se již častěji s ní pomiloval, přihodilo se jednoho dne, že velmi dobře prodal svoje zboží. To se ihned dozvěděla kráska, nikoliv od něho, nýbrž od cizí osoby a když tudíž Salabaetto jednoho večera opětně k ní přišel, počala ho objímati a celovati, při čemž se zdála tak ohnivě zamilovanou, jako by v jeho náručí chtěla vypustiti duši. Pk muchtěla věnovati dva stříbrné poháry, jichž však Salabaetto nechtěl přijati, obdržev již od ní darů v ceně nejméně třiceti zlatých, aniž by ji byl kdy mohl pohnouti, aby si od něho dala darovati sebe nepatrnější maličkost. Když ho jak náleží rozplamenila, objevila se jedna z jejích služebných a dle dřívější úmluvy se svojí velitelkou ji vyvolala z pokoje. Na to ona vyšedši z pokoje a pobyvši chvíli venku, plašky se vrátila. Vrhla se na lůžko a naříkala tak bolestně, jako dosud žádná žena. Salabaetto zaraženě vstal, vzal jí do náruče a plakaje s ní, tázal se jí, co se jí stalo ...
... Paní dala se napřed velmi dlouho prositi, až konečně jala se vyprávěti: "Nevím, můj drahý pane, co mám říci, ani co mám činiti. Právě jsem dostala od svého bratra z Mesiny dopis, v němž mi píše, abych mu poslala do osmi dnů tisíc zlaťákl, i kdybych se měla zbaviti všeho majetku, nemá-li přijíti o hlavu. Nevím, co mám počíti, abych mu mohla tak rychle ony peníze poslati. Kdybych měla lhůtu alespoň dvou neděl, našla bych již způsob, jak onen obnos sehnati, ježto bych se obrátila na lidi, kteří jsou mi daleko více dlužni, nebo bych prodala některou ze svých usedlostí. Ale takto bych si byla přála zemříti dříve, než mne tato osudná zpráva došla." Vyřknuvši to, jala se znovu bolestně naříkati. Salabaetto, jemuž její opojná náruč odňala jasnost úsudku, považoval slzy za opravdový výraz bolu a odtušil: "Madonno! Tisíci zlaťáky vám posloužiti nemohu, ale jistě dobře pěti sty, jste-li přesvědčena, že mi je můžete vrátiti ode dneška za dvě neděle. Na štěstí jsem prodal včera všechny svoje látky, jinak bych vám nebyl mohl vypomoci ani několika groši." - "Běda!" odtušila paní, "ty jsi trpěl nedostatkem peněz a nesvěřil jsi se mi? Ó proč jsi mi to neřekl? Tisíc zlaťáků arci pohromadě nemám, ale několika set bych ti byla mohla zcela dobře půjčiti. Tím jsi mi vzal veškerou odvahu tak laskavé nabídky přijmouti." - "Madonno," odvětil Salabaetto, těmito slovy ještě více dojat, "nechci abyste odmítala, neboť kdybych byl měl takovou nouzi, jako vy v tomto okamžiku, zcela jistě bych se byl na vás s touto žádostí obrátil." - "Běda," pravila paní, "nyní poznávám tvoji velikou lásku ke mně, když ty, aniž bys vyčkal mojí prosby, sám mi tak velikou částku nabízíš. A doopravdy jsem byla celá tvá i bez toho a tím se jí stanu ještě více. Nestane se, abych ti nebyla vděčna za hlavu svého bratra. Ale ví Bůh, že velmi nerada tvojí nabídky přijímám. Ježto však nouze mě tísní a mám pevnou naději, že ti je brzy vrátím, vezmu je přece a pro zbytek zastavím všechny své šperky, nenajdu-li jiné cesty." Na to s pláčem padla Salabaettovi kolem krku. Ten ji náruživě objal a pobyv u ní celou noc, donesl jí příštího rána požadovaných pět set zlaťáků, jež se smíchem v nitru a se slzami v očích od něho přijala. Salabaetto se spokojil pouhým slibem, že peníze opětně obdrží. Jakmile proradná žena měla peníze, počaly se okolnosti měnit. V sedmi případech se našlo šest důvodů, pro něž Salabaetto nemohl vejíti a dostal-li se přece ke svojí milence, nebylo zde ani úsměvů, ani polibků. A když místo slíbených dvou neděl uplynuly dva měsíce, aniž Salabaetto byl svoje peníze dostal, počal se jich domáhati, leč vždy byl odbat slibem. Sice záhy, leč přes to přece jenom pozdě přesvědčil se Salabaetto o podvodnosti této ženštiny a svojí nerozumnosti, chápaje, že nemůže se svého práva dožadovati, ježto neměl v rukou ani listiny, ani svědectví. Postěžovati si rovněž nikomu nemohl, ježto byv dříve upozorněn na pověst oné ženštiny, jenom krčil rameny. Tak jsa v duši nesmírně nešťasten hořekoval nad svojí neprozřetelností. Mezitím však byl častějikrát již svými pány upomínán, aby zboží vyměnil za peníze a vrátil se do Florencie ...
... Ve strachu, aby se na jeho nehodu nepřišlo, vstoupil na loď a místo do Florencie odejel do Neapole. Tam se setkal s seňorem Pietro della Canigiana, člověkem nesmírně duchaplným a bystrým, který mu byl opravdovým přítelem. Tomu si po několika dnech postěžoval a vypověděv mu, co provedl, prosil ho o radu, co by měl činiti, aby zde mohl býti živ. Siňor Pietro delle Canigiana byl jeho příhodou velmi roztrpčen, činil mu předhůzky, řka, že musí v prvé řadě odčiniti bezpráví, jehož se na svých pánech dopustil. A jako chytrý muž hned přemýšlel o tom, co podniknouti a sdělil to Salabaettovi. Tomu se rada zalíbila i odvážil se ji provésti. Něco peněz měl, něco mu jich připujčil siňor Pietro della Canigiana a tak pořídil množství balíků dobře svázaných a pěkně upravených a nakoupil dvacet sudů od oleje, naplnil je a vrátil se do Palerma. Zde odevzal seznam balíků celníkům a udal jim rovněž cenu sudů. Dav vše zapsati na svoje jméno. Zboží složil do skladišť a prohlásil, že na toto zboží nemíní dříve sáhnouti, dokud mu nepříjde zboží, které ještě očekává. Jancofiore, jakmile se to dozvěděla, a slyšela, že to, co dosud Salabaetto přivezl, má cenu dobrých dvou tisíc zlaťáků, nehledě na cenu očekávaného ještě zboží, jež mělo míti cenu tří tisíc zlaťáků, domnívala se, že toho od Salabaetta vytáhla málo. Rozhodla se proto vrátiti mu oněch pět set zlaťáků, aby se zmocnila větší částky z těchto pěti tisíc i poslala pro něj ...
... Salabaetto, stav se obezřetným, se k ní dostavil. Ona se tvářila, jakoby nevěděla o tom, co přivezl, přijala ho co nejlaskavěji a pravila: "Ty ses na mne hněval, že jsem ti nevrátila tvé peníze ve lhůtě, jíž jsme sjednali." Salabaetto jí se smíchem přerušil řka: "Madonno, musím přiznati, že se mi to opravdu poněkud nelíbilo, ježto jsem takový, že bych si pro vás dovedl vyrvati srdce z těla, kdybyste je chtěla. Láska moje k vám je tak veliká, že jsem prodal větší díl majetku a přivezl jsem teď tolik zboží, že má cenu více než dvou tisíc zlaťáků. Ze západu pak jej čekám ještě tolik, že převýší tři tisíce. Zamýšlím zde zříditi sklad a usaditi se zde, abych byl stále u vás, neboť se považuji ve vaší přítomnosti za nejšťastnějšího člověka." Jancofiore odvětila: "Hleď, Salabaetto, svým plánem jsi mne velice obšťastnil, ježto tě miluji nad svůj život. Doufám, že se s tebou ještě častokráte pobavím. Musím se ti však omluviti, že tenkráte, když jsi přišel a chtěl mne navštíviti, nebyls tak rád viděn jako obyčejně a mimo to jsem ti nevrátila v udané lhůtě tvých peněz. Ty však dobře víš, že jsem se tehdy nalézala ve velikém zármutku a že za takové nálady, třeba by člověk miloval nade všechno, nemůže býti tak pozorný, jak by si toho milovaný přál. Mimo to mi bylo velmi těžko nalézti dalších pětset zlaťáků, ježto jsem pro svého bratra potřebovala tisíc. Moji dlužníci jenom slibovali, nedodržujíce však svého slibu a tak se stalo, že i ty jsi byl domněle oklamán. To bylo jedinou příčinou mojí chladnosti, ne snad nějaká špatnost. Leč záhy po tvém odjezdu jsem peníze obdržela a kdybych byla věděla, kam jsi odejel, byla bych ti je poslala. Ježto jsem tak nemohla učiniti, uschovala jsem ti je." A davši přinésti vak, v němž byly tytéž mince, které jí Salabaetto přinesl, dala mu je do ruky a pravila: "Přepočítej je, je-li jich pět set." Obnoviv takto svoji lásku k ní, jal se Salabaetto pěstovati s ní rozkoše, dávaje na jevo nejvášnivější lásku. Salabaetto však chtěl potrestati jijí podskok a proto, když ho zase jednoho večera pozvala na večeři, přišel tak smutný, jako by chtěl zemříti. Jancofiore, marně se snažíc svojí něžností ho rozveseliti, se konečně tázala, proč je tak smuten ...
... Salabaetto, když se napřed dal hezkou chvíli prositi, konečně odpověděl: "Jsem všecek zoufalý, neboť loď, s níž jsem očekával zboží, byla chycena námořními lupiči z Monaca a vykoupení její stojí deset tisíc zlaťáků, z čehož připadá na mě tisíc a já nemám ani groše, ježto oněch pět set zlaťáků, které jsi mi vrátila, jsem zaslal do Neapole na zakoupení plátna pro zdejší trh. Kdybych chtěl nyní okamžitě prodati zboží, jež zde mám, obdržel bych za ně sotva polovici jeho skutečné ceny. A ježto nejsem s poměry ještě obeznámen, nevím, na koho bych se obrátil, aby mi vypomohl. Nepošlu-li peníze včas bude zboží zavlečeno do Monaca a já nedostanu zpět ničeho." ...
... Tím byla Jancofiore tak pobouřena, jako by ona měla vše ztratiti. Pravila proto: "Bůh ví, jak mne to mrzí pro mojí lásku k tobě. Kdybych ty peníze měla, okamžitě bych ti je půjčila. Já jich však nemám. Je sice pravda, že zde bydlí jakási osoba, jež i mně tehdy v nouzi vypomohla, leč ta žádá tučný úrok, nejméně třicet ze sta. Mimo to by bylo nutno zajistiti jí peníze dobrou zástavou. Byla bych ochotna dáti v zástavu veškerý svůj majetek i svoji osobu, jenom abych ti posloužila. Ostatně jakou zástavu poskytneš ty?" Salabaetto pochopil, že mu chce oněch tisíc zlaťákl půjčiti sama. Odpověděl jí proto, že se ani největší lichvy nelekne, ježto prý ho nouze nutká. Jako zástavu, že by dal všechno svoje zboží, jež má na celnici, neboť by je dal jednoduše přepsati na jméno toho, kdo by mu peníze půjčil. Vymínil by si pouze, aby si klíče mohl ponechati, aby mu bylo možno zboží ukázati, kdyby se některý kupec o ně zajímal. Mimo to prý by nechtěl se vystaviti nebezpečí, že ten, kdo by měl klíče od jeho skladiště, by zboží vyměnil, zpřeházel, nebo poškodil. Jancofiore odvětila, že je to zcela správné a jistota že jest velmi dobrá. Jakmile nastal den, poslala si pro zprostředkovatele, jemuž velice důvěřovala, dala mu tisíc zlaťáků, jež on půjčil Salabaettovi a dal si přepsati na svoje jméno zboží, jež měl Salabaetto na celnici. Salabaetto použil první příležitosti, aby se s patnácti sty zlaťáků co nejrychleji vrátil do Neapole. Odtud správný a úplný zisk zaslal svým pánům do Florencie, kteří ho vyslali s látkami, poté zaplatil svému příteli částku, kterou mu dluhoval. A nakonec se Siňor Pietro della Canigiana od svého přítele Salabaetta dozvěděl, že již nechce býti kupcem a stěhuje se do Ferrary, kde se hodlá usadit ...
... Jancofiore, nazastihnuvši nikde v Palermu Salabaettu, stala se podezřívavou. Když pak čekala déle dvou měsíců, dala pomocí zprostředkovatele otevříti skladiště. Nejprve prozkoumala sudy, o nichž se domnívala, že jsou plny oleje, shledala je však plné mořské vody, obsahující každý snad soudeček oleje na povrchu mořské vody. Když pak rozvázali balíky, nalezli je vycpané koudelí. Zkrátka a dobře, všechno, co tu bylo, nemělo cenu ani dvou set zlaťáků. Jancofiore dlouho plakala pro oněch vrácených pět set a ještě více pro těch půjčených tisíc zlaťáků. Tak zůstala ve škodě a posměchu s poznáním, že nejenom ona, ale i jiní dovedou býti prohnanými ...
... Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit! - Konec ...
... Vytápění mořskou vodou s příměsí topného oleje ...
... 1. Dopravní čerpadlo autocisterny s vytápěcím médiem 2. Hadice pro plnění nádrží s vytápěcím médiem 3. Stáčecí místo 4. Nádrž na vytápěcí médium 5. Odvzdušňovací potrubí pro odvod výparů vytápěcího média 6. Záchytná jímka 7. Měděné dopravní potrubí spojující nádrže s výtapěcím médiem 8. Filtr vytápěcího média 9. Hořák 10. Kotel 11. Komín 12. Radiátor ...
... Vila Tugendhat v Brně-Černých Polích ...
... Zánik České a Slovenské Federativní Republiky ...
... A jen, abych zamezil případnému nedorozumění dodávám, že na shora uvedeném obrázku sedící dva muže jsem viděl pouze jen jednou. Vlevo sedícího muže jsem viděl počátkem devadesátých let minulého století v Trenčianských Teplicích, v lázeňském parku a vpravo sedícího muže jsem viděl v roce tisíc devět set devadesát osm v Plzni, na volebním mítinku. Obě setkání na veřejném prostranství byla náhodná a byl jsem jen osobou v davu. Řečeno tedy ještě jinak. Ve správném čase jsem byl na správném místě. Vlevo sedícímu muži jsem nebyl snad nikdy příznivě nakloněn a vpravo sedící muž, kterému jsem byl zpočátku příznivě nakloněn, si to u mne nakonec (svojí reakcí na takzvaný "Sarajevský atentát" v roce tisíc devět set devadesát sedm, ale zejména pak svojí reakcí na výsledek voleb o rok později, v roce tisíc devět set devadesát osm, v návaznosti na jeho předvolební takzvanou "mobilizaci" na shora uvedeném volebním mítinku) pokazil ...
... Andrej Babiš si z každého čerpadla pohonných hmot udělal, díky svým známostem s českými politiky, zlatý důl. Z každého litru benzínu Naturalu devadesát pět a z každého litru nafty mu jdou do kapsy dvě koruny. Vinou českých politiků jsou v České republice pohonné hmoty tak drahé: Český stát: zisk sedmnáct korun a osm haléřů z každého litru nafty. Rafinerie: zisk patnáct korun třicet šest haléřů z každého litru nafty. Pumpaři: zisk dvě koruny a třicet šest haléřů z každého litru nafta. A Andrej Babiš: již shora uvedený zisk dvě koruny z každého litru nafty ...
... Ferrara - Lignano Sabbiadoro ...
... Litr nafty stojí v České republice třicet šest korun osmdesát haléřů a nevyplatí se tedy už vůbec do České republiky, když ne jezdit, tak alespoň v České republice tankovat. A vinaři budou platit deset korun z každého litru vína ...
... Není potom přece jen lepší místo vinné révy ...
... Pěstovat řepku olejku? ...
... Ciao! ...
... Finito ...
... Konec desátého příběhu osmého dne ...
... Dioneus ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
13/100 ...
Další články
- Paskvil 10. dubna 2012 v 13:45
- Federigo di Neri Pegolotti - velikonoční hádanka 8. dubna 2012 v 23:22
- Siňor Fresco da Celatico a jeho neteř Cesca a imitující pesimismus 5. dubna 2012 v 22:27
- Krádež vepříka 2. dubna 2012 v 17:37
- Ecuador je ve španělštině rovník aneb jak se biskup a rybář nechtěně dostali z Panamy na želví ostrovy na rovníku 29. března 2012 v 16:13
- Dva příběhy: Nenechat si nikdy nic líbit a Československo bylo pro otce synonymem demokracie a svobody, kterou chtěl dopřát hlavně svým třem synům aneb o tom jak demokracie a svoboda už dvakrát zanikla 27. března 2012 v 16:01
- "Have you taken any driving lessons, please?" zeptal se turista řidiče 25. března 2012 v 13:12
- Už je to tu zase! 24. března 2012 v 19:03
- Hotel Grenelle: "Permettez-moi, Madame et Messieurs, de vous présenter monsieur Bottini". 23. března 2012 v 16:52
- Dobešové přicházejí a odcházejí a jen jeden zůstává! 22. března 2012 v 15:03
- "Nestalo se nic mimořádného. Šel jsem po chodníku a mladík ve věku mého syna na mě začal pokřikovat: Kalousku, ty kurvo jedna zlodějská! Tak jsem ho profackoval," uvedl pan ministr aneb z horní komory do dolní komory a na hrad! 19. března 2012 v 16:41
- "Ale milánkové, stále nic?" 17. března 2012 v 15:58
- Restaurace U průmyslovky v Brně a atentát na německého velvyslance, hraběte von Welczeka, v Paříži 14. března 2012 v 16:12
- Paní soudkyně jak se sluší a patří aneb svátek pana premiéra v předvečer prvního jarního dne! 13. března 2012 v 16:35
- Znalec práva na rozkaz zákonodárce vytváří právní normy a soudce podle nich soudí! 12. března 2012 v 13:31
- Rozhovor aneb soudce jak se sluší a patří a historie Práva 10. března 2012 v 17:23
- La piovra 7. března 2012 v 19:47
- Demagogie, emocionální epidemie a davová psychóza v České republice nyní pod kontrolou! 6. března 2012 v 16:38
- Willík aneb návštěva na odborném lékařském pracovišti Univerzity Karlovy v Praze a návštěva na odborném lékařském pracovišti Univerzity Masarykovy v Brně 5. března 2012 v 13:17
- Konfrontace se státní mocí 29. února 2012 v 12:41
Zde hledá 
